Hořící most

Patnáct

Will s Horácem opatrně přecházeli po prkenné lávce, která překlenovala posledních dvacet kroků Trhliny. Při své vynikající odolnosti vůči závrati by Will klidně dokázal přes ni přeběhnout, ale z ohledu na svého urostlejšího a méně hbitého kamaráda šel pomalu.

Horác si oddychl, když se konečně dostali na pevnou zem. Chvíli si teď stavbu pozorně prohlíželi. Byla vybudována s veškerou důkladností, kterou byli Celtikové proslavení. Jako národ po staletí rozvíjeli umění razit tunely a stavět mosty a tato stavba byla přímo vzorově dokonalá.

Studený noční vzduch naplňovala vůně čerstvě nařezaných borových fošen, doplněná ještě jedním pachem, nasládlým a čpavým. Chlapci se zmateně podívali jeden na druhého. Potom si Horác vzpomněl.

„Dehet,“ prohlásil, a když se pořádně podívali, zjistili, že mohutná spojovací i podpůrná lana jsou pečlivě napuštěná dehtem. Will se jednoho z nich dotkl a umazal si dlaň.

„Nejspíš zabraňuje roztřepení a zpuchření lan,“ řekl tiše. Povšiml si, že hlavní lana byla vyrobena stočením a spletením tří tlustých pramenů a potom silně napuštěna dehtem, který je měl chránit před deštěm a také pevněji spojovat k sobě.

Horác se rozhlížel kolem. „Žádné hlídky?“ podivil se takové nedbalosti.

„Buď jsou si moc jistí, anebo jsou moc neopatrní,“ řekl Will.

Byla hluboká noc, měsíc měl teprve vyjít. Will zamířil k východnímu okraji Trhliny. Horác uvolnil meč v pochvě a následoval Willa.

Lidská postava ležela vedle ústí tunelu tak, jak ji Will naposledy spatřil. Nikde se nic nepohnulo. Hoši se k muži opatrně přiblížili a poklekli u něj — teď už bylo jasné, že je to celtický horník. Hruď se mu nepatrně zvedala.

„Ještě žije,“ zašeptal Will.

„Ale moc ne,“ mínil Horác. Přiložil horníkovi ukazovák na krk, aby nahmátl tep. Při tom doteku muž zvolna otevřel oči a nechápavě na ně hleděl.

„Kdo… jste?“ vypravil ze sebe sípavě. Will sejmul z ramene láhev s vodou a trochu muži navlhčil rty. Ten lačně olízl jazykem vodu, pokusil se zvednout na loket a znovu zachroptěl.

„Ještě.“

Will ho jemně vrátil do polohy vleže a dal mu ještě trochu vody.

„Klidně odpočívejte, příteli,“ řekl přívětivě. „My vám neublížíme.“

Bylo zjevné, že někdo už mu ubližoval — a hodně. Jeho obličej byl pokrytý zaschlou krví, která se vyřinula snad z tuctu ran bičem. Kožený kabátec měl roztrhaný a na holém těle pod ním stopy po dalších ranách bičem — čerstvých i zajizvených.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se Will tiše.

„Glendyss,“ zachrčel muž a zdálo se, že zvuk jeho vlastního jména jej udivil. Potom zakašlal, chraptivým, chrčivým kašlem, který otřásal jeho hrudí. Will s Horácem si vyměnili pohledy. Oba pochopili, že Glendyss už dlouho žít nebude.

„Jak dlouho jste tu?“ zeptal se Will a pomalu nalil mezi suché rozpraskané rty další doušek vody.

„Měsíce…“ odpovídal Glendyss skoro neslyšitelně. „Měsíce a měsíce tu… pracuju na tom tunelu.“

Chlapci se po sobě opět podívali. Horník nejspíš už mluvil z cesty.

„Měsíce?“ naléhal na něho Will. „Ale útoky wargalů začaly sotva před pár týdny. Jste si jistý?“

Glendyss však pohnul odmítavě hlavou. Snažil se něco říct, rozkašlal se a opět sbíral ubývající síly. Potom promluvil, tak tiše, že se Will s Horácem museli sklonit až k němu.

„Pochytali nás asi před rokem… všude možně. Potají… jeden muž tady, dva tam… celkem padesát. Ostatní… jsou většinou… už mrtví. Já brzy… taky umřu.“ Ztichl a sípavě lapal po dechu. Mluvení ho vyčerpávalo. Will s Horácem se podívali jeden na druhého, byli z té noviny zmatení.

„Jak to, že nikdo nepoznal, že k tomu došlo?“ ptal se Horác udiveně svého kamaráda. „Ztratí se padesát lidí, a nikdo nic neohlásí?“

Will však zavrtěl hlavou. „Říkal, že je chytali po celé Celtice. Takže se ztratili jeden nebo dva — mluvili o tom možná lidi jen v jejich vesnici, ale jinak se tím asi nikdo nezabýval.“

„Jenže,“ namítl Horác, „proč to udělali? A proč už to teď netají?“

Will pokrčil rameny. „Třeba nás něco napadne, až se tu porozhlédneme,“ řekl.

Rozmýšleli se, netušili, co by mohli udělat pro zhroucenou, zbitou postavu ležící před nimi. Zatímco otáleli, vyšel měsíc, vystoupal nad hory a zaléval most a okolí měkkým bledým svitem. Dopadl i na Glendyssovu tvář a on otevřel oči. Pak se chabě pokusil zvednout ruku a před světlem se chránit. Will se mírně sklonil, aby mu dělal stín.

„Umírám,“ pronesl horník nečekaně jasným a vyrovnaným hlasem. Will zaváhal a pak prostě odpověděl.

„Ano.“ Bylo by bezohledné lhát mu, snažit se ho povzbuzovat a přemlouvat, že zase bude v pořádku. Umíral a věděli to všichni tři. Bylo lepší, aby se na smrt připravil a přijal ji důstojně a klidně. Jeho ruka slabě zatahala Willa za rukáv a Will ji vzal do svých dlaní. Jemně ji tiskl, aby měl Celtik pocit, že není sám.

„Chlapci,“ ozval se slabě. „Nenechávejte mě umřít tady… na světle.“

Horác s Willem se znovu podívali jeden na druhého.

„Toužím po míru bez světla,“ tiše pokračoval muž a Will to náhle pochopil.

„Celtikové mají asi rádi tmu. Většinu života vlastně tráví v šachtách a dolech. Možná chce něco takového.“

Horác se předklonil. „Glendyssi?“ oslovil ho. „My vás teď přeneseme do tunelu. Chcete?“

Když Horác promluvil, horník pootočil hlavu k němu. Trochu jí pohnul, jenom natolik, aby to postřehli.

„Prosím,“ zašeptal. „Vezměte mě z toho světla.“

Horác přikývl, poté uchopil Celtika pod rameny a pod koleny a zvedl ho. Glendyss byl útlý a dlouhé týdny v zajetí pro něj nepochybně znamenaly i hladovění. Horácovi připadal lehoučký jako pírko.

Když se bojovnický učeň s Glendyssem v náručí napřímil, Will mu pokynul, aby ještě počkal. Cítil, že jakmile se Glendyss ocitne v poklidné tmě tunelu, pustí se té slabé nitky, která ho dosud držela při životě. A Will měl ještě jednu otázku, na kterou potřeboval znát odpověď.

„Glendyssi,“ oslovil ho mírně. „Kolik času máme?“

Horník na něj upřel matný, nechápavý pohled. Will to zkusil znovu.

„Kolik času zbývá, než bude most dokončený?“ zeptal se. Tentokrát zahlédl v Celtikových očích záblesk pochopení. Glendyss se kratičce zamyslel.

„Pět dní,“ odpověděl. „Možná čtyři. Dnes přišli další dělníci… tak možná čtyři.“

Nato se jeho oči zavřely, jako by té námahy už na něj bylo příliš. Na chviličku si mysleli, že zemřel. Pak se jeho hruď prudce zachvěla a on se opět nadechl.

„Doneseme ho do tunelu,“ řekl Will.

Protáhli se úzkým vchodem. V úseku prvních patnácti kroků měli obě stěny tunelu na dosah rukou. Potom se tunel začínal rozšiřovat a výsledky práce Celtiků byly zřetelně vidět. Bylo to temné a stísněné místo, osvětlované pouze mdlým svitem pochodní, které byly zasunuté v držácích rozmístěných s odstupem nějakých patnácti, dvaceti kroků. Některé pochodně už skomíraly a vydávaly pouze trhané slabé světlo. Horác se nejistě rozhlížel. Stísněné prostory měl v ještě menší oblibě než výšky.

„Tady je odpověď,“ prohlásil Will. „Těch prvních padesát mužů potřeboval Morgarath na tuhle práci. Když je teď tunel skoro hotový, potřebuje další lidi, aby co nejrychleji postavili most.“

Horác pokyvoval hlavou. „Máš pravdu,“ přitakal. „Kopání tunelu zřejmě trvalo měsíce, ale nikdo o něm nevěděl. Jakmile začali stavět most, nebezpečí prozrazení se podstatně zvýšilo.“

Tunel se rozšířil ještě víc a Horác s Willem našli malý výklenek, bezmála jeskyni. Položili Glendysse tam. Will si zpětně uvědomil, že o to se nejspíš pokoušeli dva mužovi krajané, když roh ohlásil konec práce.

Zaváhal. „Zajímalo by mě, co si wargalové pomyslí, až ho tady zítra najdou.“

Horác si s tím hlavu nelámal. „Třeba si budou myslet, že se sem doplazil sám,“ řekl. Will o tom trochu pochyboval. Potom však v mihotavém světle zahlédl pokojný výraz horníkova obličeje a cítil, že by ho už nedokázal vynést zpátky ven.

„Tak ho polož ještě víc dozadu, aby byl co nejdál z dohledu,“ požádal Horáce.

Skála tam tvořila malý ohyb a Horác opatrně položil horníka za něj. Zahlédnout ho teď bylo možné jen tehdy, kdyby ve výklenku někdo pátral, a Will usoudil, že to stačí. Horác vyšel pozpátku do hlavního tunelu. Will si všiml, že se neustále nejistě rozhlíží kolem.

„Co budeme dělat teď?“ zeptal se Horác. Will dospěl k rozhodnutí.

„Ty tu na mě počkáš,“ oznámil kamarádovi, „a já se podívám, kam ten tunel vede.“

Horác neodporoval. Představa, že by měl jít dál do tmavého neznámého tunelu, se mu nijak zvlášť nezamlouvala. Našel si místo k sezení poblíž jedné z jasnějších pochodní.

„Hlavně se zase vrať,“ řekl Willovi. „Nerad bych tě šel hledat.“