é sítě

7. Tanec Elfí panny

Rethnor dalekohledem sledoval, jak kapitán Elfí panny – chlap jako hora se světlými vlasy svázanými do copánku a mohutnými pažemi – nechal vytáhnout pestře zbarvenou čtvercovou plachtu a vyslal muže k veslům. Piráti se chtěli pokusit mu utéct.

Luskanské válečné lodě však byly stavěné pro rychlost. Dva vysoké stěžně nesly obrovské plachty, které zachytily i nejslabší vánek, a jejich posádky byly vybrány z toho nejlepšího, co mohl sever nabídnout. Rethnorova vlajková loď. Šavle, mířila přímo na pirátské plavidlo s přídí poskakující na vlnách jako hrající si delfín rozstřikující spršky bílé pěny.

Jakmile měl Rethnor Elfí pannu na dostřel, vydal rozkaz k palbě. Střela z balisty – obří a na konci okovaný oštěp – se snesla vysokým obloukem na pronásledovanou loď a projela přímo její zářivou plachtou. Za zpětné háčky zachycené plámo se od poloviny až ke spodnímu ráhnu roztrhlo. Trhlina je připravila o značnou část větru a piráti museli zpomalit. Rethnor vydal další pokyn a obě zbývající válečné lodě se roztáhly, aby ruathymské plavidlo vzaly do kleští. Ochromený cíl sevřely ze tří stran.

Hrolf Nezkrotný však nepatřil k těm, co by se snadno vzdávali. Pirátská loď se ostře stočila ke straně – tak ostře, že Rethnor byl přesvědčen, že se musí převrátit. Ruathymský kapitán byl ovšem se svou Elfí pannou dokonale sžitý. Podivné plavidlo se narovnalo a zamířilo přímo k nejbližšímu útočníkovi, lodi po Rethnorově levici. Vítr se naplno opřel do zbytků plachty a vesla se pod zoufalým úsilím veslařů doslova prohnula. Pirátská loď vystřelila kupředu tak rychle, že její příď vylétla do vzduchu. Naostřený čelen naplno zasáhl bok blížící se válečné lodě a dlouhá kláda připomínající kopí se zakousla hluboko do dřeva luskanského plavidla.

Piráti okamžitě vyslali do vzduchu smršť šípů, aby seveřanské válečníky zadrželi. Krytá střelbou se černá elfka rozběhla vzhůru po čelenu, hbitá a jistá jako veverka na větvi, a skočila na palubu válečné lodě.

Severští válečníci se k ní rozběhli s meči a válečnými sekyrami v rukou. Elfka neochvějně pokračovala. Z rukou jí vyšlehl bílý oheň a námořníci couvli. Ona však nejenže nepovolila v magickém tlaku, ale ještě se vznesla do vzduchu.

Zatímco Rethnor zíral s otevřenou pusou – neměl ani tušení, že ti prokletí démoni umí létat – vystoupala až k vrcholu stěžně. Vytáhla zpoza opasku dlouhý nůž a přeřízla lana, která držela napnuté plachty. Nejdřív u jedné a pak u druhé, za kratší čas, než trval popis toho činu. Ohromné plachty se zřítily dolů na bojovníky a pohřbily je pod příkrovem těžkého plátna.

Jako další na palubu vyšplhal sám Hrolf Nezkrotný a i přes působivou velikost nebyl o nic méně pohyblivý než drobná elfka. Kapitán dopadl na palubu a rozběhl se k vlnícímu se plátnu mezi oběma stěžni. Piráti mezitím vytáhli naloďovací prkna a vyhrnuli se za ním. Rychle vytvořili kruh kolem vnějších okrajů plachty a za neustálého divokého sekání a bodání do uvězněných Seveřanů postupovali ke středu. Tu a tam se skrz plátno podařilo proniknout ruce s dýkou, ale piráti si i s takovými jedinci dokázali poradit dřív, než se mohli postavit a bránit. Tohle nebyla bitva, ale řezničina – a skončila během několika minut.

Mezitím se válečná loď na pravém křídle stočila k poškozenému plavidlu a od západu se přitáhla k Elfí panně. Rethnor souhlasně pokýval hlavou. Jeho vlastní loď se blížila od východu. Ruathymští piráti budou pevně sevřeni z obou stran, a navíc uvězněni ve třetí lodi.

Šavle se rychle přiblížila a až na poslední chvíli se stočila na levobok. Boky obou lodí se se zaduněním srazily.

„A teď je máme!“ zakřičel loďmistr.

Rethnor zareagoval ponurým úsměvem. Ani on o výsledku nepochyboval, ale už s piráty z Ruathymu bojoval a nehodlal je považovat za mrtvé, dokud neskončí pohřební obřady.

Na kapitánovo zahřímání se většina pirátů vrátila na svou loď. Hrolf Nezkrotný zůstal stát na místě, pevně se rozkročil na zkrvavené palubě a v očekávání nárazu druhé lodě se pevně zapřel. Ze své vyvýšené pozice shlédl Hrolf na Elfí pannu a na tři lodě obklopující ji jako vazba knihy. Ani na okamžik nezaváhal a hruď měl vypnutou, jako kdyby už očekával nevyhnutelné údery.

Zvláštní, pomyslel si Rethnor. Severští námořníci chtěli většinou zemřít na palubě své lodě.

Před očima Nejvyššího kapitána se temná elfka snesla na palubu a rozběhla se k čelenu Elfí panny. Opřela se o něj, objala jej rukama a nohama se zapřela o palubu, jako kdyby chtěla pirátskou loď sama odstrčit. K Rethnorovu ohromení se jí přesně tohle podařilo.

Elfka zvrátila hlavu a vydala pronikavý a do uší se zarývající tón stoupající k zatmívající se obloze. Při zaslechnutí nezemského zvuku projelo Rethnorovi po páteři děsivé zamrazení. Okamžitě následoval záblesk světla spojený s ránou, jako když blesk a hrom udeří naráz. Z rozbitého trupu válečné lodi vyrazila záplava barevných jisker a Elfí panna vystřelila dozadu. Vzápětí zdvižená záď dopadla s mohutným cáknutím zpět do vody.

Zatímco severští válečníci zírali na ten zázrak, chopil se Hrolf Nezkrotný lan od ráhna předního stěžně. Zbylí piráti na palubě válečné lodi mu okamžitě přispěchali na pomoc. Svaly se napjaly a těžký trám se pohnul. Vratipeň se přetočil přes příď a pokračoval k západnější lodi. Ta již byla tak blízko, že otáčející se ráhno dosáhlo přes její zábradlí a zasáhlo za ním shromážděné námořníky. Několik mužů bylo smeteno do vody. Jako kdyby to nestačilo, pokračoval vratipeň širokým obloukem zpátky k zadnímu stěžni. Ten ho zastavil stejně spolehlivě jako kryt obří bojovou holí, ale úder poškozenou lodí mocně otřásl. Vzduch prořízlo drtivé zapraštění, pak se zadní stěžeň pomalu naklonil a nakonec se zřítil do moře jako podťatý strom. Na jeho místě zůstal jen roztřepený pahýl a změť lan.

Rethnor se obrátil k pobočníkovi, válečníkovi v postavení velitele bojovníků. „Ať se na pirátskou loď nikdo nenalodí. Nechte je přijít k nám,“ rozkázal.

Seveřan zjeveně pochopil kapitánův záměr, a tak jen přikývl. Na známé půdě měli Seveřané větší šanci na úspěch, protože kdo mohl tušit, jaká magická překvapení na ně mohla proklatá drowí kouzelnice přichystat na palubě Elfí panny?

Tucet nebo víc mužů použilo lana s háky a vrhli je za ustupující pirátskou lodí. Jedno za druhým padalo do vln, až se konečně jeden hák a hned vzápětí dva další zachytily za nízké zábradlí. Seveřané připevnili lana k navijákům a začali si zachycenou loď přitahovat jako ulovenou rybu. Lučištníci drželi piráty bezpečně ukryté za štíty, takže nikdo z nich nemohl lana přeříznout.

Zachycení Elfí panny vyvolalo u jejího kapitána vzteklý řev. Hrolf, stále ještě na palubě poškozené válečné lodě, zasypával nepřátele sprškou barvitých výrazů o jejich mužství a předcích a s mečem v ruce požadoval boj.

„Vyhov mu,“ přikázal Rethnor kormidelníkovi a Šavle se znovu přiblížila k poškozené lodi. Pirátský kapitán ani nepotřeboval pozvání. Jakmile byla válečná loď na dosah, přeskočil vodou vyplněnou mezeru mezi oběma plavidly a s mečem před sebou se vrhl na nejbližší bojovníky. Jeho muži se hrnuli za ním, stejně dychtiví po boji jako jejich kapitán.

Rethnor zůstával na příďové nástavbě, sledoval bitvu a dával si na čas. Chtěl mít ruathymské válečníky na lodi. Všechny. Někteří však zůstávali na pirátském plavidle a připravovali se je bránit před útokem.

Nejvyšší kapitán se obrátil na pobočníka a dal mu rozkaz, jenž měl být neprodleně odeslaný na druhou válečnou loď. Muž se chopil signálních vlajek a začal jimi mávat. Luskanští válečníci na druhé lodi uposlechli a zasypali piráty salvami šípů. Tím je postavili před jasnou volbu. Buď zůstat a zemřít, nebo přenést boj na loď, jež si je přitahovala. Jakmile byla Elfí panna na dosah, rozhodli se piráti přeskočit a zapojit do boje.

Všichni byli zuřivými bojovníky, avšak po očekávaném berserkrovi nebylo zatím ani stopy. Se směsicí úlevy a zklamání si Rethnor vyhlédl první oběť: tmavovlasého mladíka jasně vyčnívajícího mezi světlými Ruathymci. Snadný cíl, pomyslel si. Vždyť ten svůj černý meč ani neunese.

Rethnor se přikradl blíž, odhodlaný vykuchat mladého bojovníka dřív, než by se mu mohlo podařit vykrýt první úder. Kapitán se rozmáchl nad pravé rameno, připravený ke křížnému seku.

K tomu však nedošlo, protože mu svaly ztuhly šokem. Náhle totiž nemířil na mladíkův trup, ale na jeho stehno.

Rethnor vzhlédl. Mladý válečník s rameny širokými na délku černého meče, kterým teď vládl s děsivou lehkostí, se tyčil do výše dobrých sedmi stop.

„Berserkr,“ vydechl Rethnor. Okamžik děsu rychle pominul a jako horečka jej zaplavil příval nadšení pro boj. Zdvihl meč k čelu a učinil formální výzvu.

Černý meč mu gesto vrátil tak rychlým pohybem, že se okem nedal skoro ani postřehnout. Pak už se slyšitelným zasvištěním slétl dolů. Rethnor útok vykryl, ignoruje ochromující bolest, jež mu při nárazu prolétla paží až k rameni. Začal se otáčet, sevřel meč oběma rukama a zdvihl jej nad hlavu, aby čelil dalšímu drtivému seknutí. Meče se se zaskřípěním srazily. Rethnor pokračoval v otočce, dokud nebyl k berserkrovi znovu čelem, a vší silou a vahou tlačil černý meč dolů k palubě. Zdvihl nohu v těžké botě nad spojené čepele a kopl.

Seveřanova noha tvrdě zasáhla cíl. Tenhle nečistý trik měl nepřítele, pohrouženého do světa čistě mužského utrpení, poslat k zemi. Berserkr však ani nemrknul. Jeho černý meč kmitl vzhůru a odrazil Rethnorovu paži s mečem od těla. Rychleji, než by Nejvyšší kapitán považoval za možné, změnil směr útoku ve vertikální sek.

Čepel se snesla tak rychle, že Rethnor nejdřív slyšel zařinčení vlastní zbraně o palubu a až pak si uvědomil, co se stalo. V paži mu vybuchla bolest jasná a čirá jako roztavená ocel. Zděšeně sklopil oči ke krvácejícímu pahýlu na jejím konci. Berserkr překonal jediným hladkým úderem rukavici, chránič předloktí, maso i kost. Rethnorova odťatá ruka ležela na palubě v rostoucí kaluži krve.

Několik Rethnorových mužů se mu rozběhlo na pomoc a berserkr se obrátil k nové hrozbě. Kapitán si matně uvědomoval, jak se nějaký hubený pirát vrhl po morbidní trofeji jen proto, aby ji hodil přes palubu. Když jeho ruka šplouchla do vln, pocítil konečně trvalost té ztráty. Otočil se a klopýtal do podpalubí.

Tam se v kuchyni nacházelo kulaté ohniště a nad ještě řeřavými uhlíky visel kotel od večerního jídla. Ten Rethnor odkopnul. Zbývající rukou vytáhl od opasku širokou dýku a vrazil ji do horkých uhlíků.

Nejvyšší kapitán počkal, dokud rudě nežhnula, a pak se se zaťatou čelistí připravil na nevyhnutelnou bolest. Rozhodně měl v úmyslu žít, ale musel zastavit krvácení. Znovu vzal dýku do ruky a přitiskl ji ke krvácejícímu pahýlu. Místnost zaplnilo odporné syčení a zápach spáleného masa.

Rethnor bojoval s přívalem agónie a nevolnosti a ze všech sil se snažil zůstat při vědomí. Znovu rozžhavil dýku a vypálil ránu a pak ještě jednou. Nakonec se zhroutil na zem a čekal na výsledek bitvy. Pro něj sice skončila, ale ani tak si porážku nepřipouštěl.

Jeho válečný velitel byl schopný muž. Jedna ze tří lodí sice utrpěla vážné škody, ale stále měl k dispozici téměř dvě třetiny mužů. Piráty počtem převyšovali v poměru sedm k jednomu. Dokonce ani berserkr nebo černá elfka nemohli takovou převahu zvrátit.

Pak zaslechl hvízdnutí neznámé střely a drtivou explozi, když zasáhla cosi na západ od nich. Praskání ohně a zápach hořícího dřeva dosáhly dokonce i k němu do podpalubí. Takže zbývají už jenom dvě lodě, stihl si ještě pomyslet, než se místnost nezadržitelně zatočila. Přesto měli stále převahu, a tak nepochyboval.

Liriel se proplétala bitvou na palubě válečné lodě zahalená do piwafwi a tudíž nikým nespatřená. Její dýka se znovu a znovu nořila mezi žebra různých Seveřanů či přetínala podkolenní šlachy. Možná to nebyl právě čestný způsob boje, ale na to byla Liriel až příliš prakticky založená. Ostatně i jedno drowí přísloví říkalo, že „neviditelný nůž bodá nejhlouběji“.

Důvěřovala Fjodorově zuřivosti, že jej udrží v bezpečí, a tak raději vyhledala Hrolfa a začala tiše decimovat kruh bojovníků kolem něj. Pirátovu tvář zkřivil výraz takřka komického rozhořčení, když jeho sokové začali nevysvětlitelně padat k zemi. Se zařváním se otočil na patě a vydal se hledat nové hračky. Liriel překročila tělo posledního zabitého muže, odhodlaná Hrolfa nadále sledovat. Kam šel on, tam byl boj nejzuřivější.

Vtom ji za plášť a vlasy chytla silná ruka a trhla dozadu. Klopýtla a zakopla o muže ležícího za ní.

Hbitá elfka se rychle vzpamatovala, a ještě než se stihla rozmáznout po palubě, přešla do kotoulu. Tím vytrhla piwafwi z útočníkovy ruky, ale zároveň se odhalila zrakům všech.

Zdvihla se na jedno koleno, v každé ruce nůž připravený k hodu do očí Seveřana, který ji odhalil.

Místo toho však hleděla na Ibna. Uprostřed zrzavého vousu skrýval ponurý úsměv a v ruce držel Fjodorovu nezaměnitelnou dřevěnou palici.

Liriel nejdříve napadlo, že Fjodor i přes moc a výhodu bitevního šílenství padl. Nepřekvapilo by ji, kdyby jí to přišel oznámit právě Ibn. Ze všech Hrolfových mužů by si něco takového dokázal vychutnat jen on.

Kolem hrudi a hrdla se jí stáhly mitrilové obruče strachu. S nečitelným výrazem v černé tváři se postavila na nohy a nespouštěla při tom ze šklebícího se prvního důstojníka zrak.

Než mohla truchlící dívka odhadnout jeho úmysly, rozmáchl se Ibn palicí a zaútočil na ni. Na kámen ztvrdlé naplavené dřevo ji zasáhlo do trupu se silou, jež ji zlomila v pase a vyrazila vzduch z plic. Neschopná popadnout dech se zhroutila na palubu.

Ibn popadl síť a přehodil ji přes ní. Pak se sehnul, aby ji sebral ze země. Lehce ji udržel v rukou, rychle překonal dva kroky dělící je od zábradlí a pak ji bez váhání přehodil spoutanou a bezmocnou do moře.

Je to jako oheň a led.

Kdysi, vlastně ne tak dávno, použil Fjodor tahle slova, když se Liriel snažil popsat, jak vlastně vypadá berserkrovská zuřivost z jeho pohledu. Ještě nikdy nebyla ta slova tak pravdivá jako právě teď.

Bojové šílenství ve Fjodorově krvi mocně plálo a jeho meč se propaloval zástupem bojovníků jako černý plamen. Stejně mocný a smrtící byl i led. Magie pohánějící Fjodorovu paži se zbraní zmrazovala samotný čas, zpomalovala pohyby všech kolem do slimáčího tempa a dávala mu čas myslet a reagovat. Šílenství zvyšovalo ostrost některých smyslů a otupovalo jiné. I když na svém těle viděl známky mnoha lehčích zranění, bolest necítil. Stejně tak se nikdy neunavil. Každé další máchnutí těžkým mečem bylo stejně snadné jako předchozí.

Přesto byl led vězením schopným směle soupeřit s jakýmkoliv sklepením či pevností. Fjodor si nemohl pomoct a musel bojovat, dokud proti němu někdo stál. Nic jiného nedokázal. Proto mu nezbylo nic jiného než uzamčený v krvežíznivém běsnění sledovat, jak zrádný první důstojník háže Liriel vstříc smrti.

Naplnila se tím jeho největší obava, že Liriel si jednoho dne najde cestu do jeho nočních můr. Kletba berserkra mu znemožňovala přispěchat jí na pomoc. Možná tak neměl její krev na své čepeli, ale na rukou určitě. V malé části mysli, která stále patřila jemu samotnému, pocítil Fjodor pocit hlubší ztráty než kdy dřív. Jistý instinkt sebezáchovy mu připomněl, že po skončení boje si na nic z toho nevzpomene. To jej však nijak neutěšovalo, neboť mrtví se k němu vraceli, kdykoliv byl příliš unavený, aby se udržel vzhůru. Znovu a znovu tedy bude muset prožívat bezmocnost Lirieliny smrti, a to každou noc po zbytek života.

Z mladíkova hrdla se vydral výkřik zrozený ze zuřivosti a zoufalství. Zavířil a prudce během otočky sekl. Úder oddělil Seveřanovu hlavu a vyhodil ji vysoko do vzduchu. Fjodor po ní skočil a volnou rukou ji zachytil za jeden ze světle zrzavých copů. Roztočil ji nad hlavou jako morbidní bola a vzápětí ji hodil do tváře jednoho z děsem zachvácených spolubojovníků jejího bývalého majitele. Letěla rychle a přesně. Kost narazila na kost a muž se ve spršce krve zřítil k zemi. Přítelova lebka mu rozdrtila tu jeho.

Závějí mrtvých těl vykročil k Fjodorovi ohromný Seveřan se sekyrou v ruce. Bojovník vzýval za chůze Tempa i válečníky, kteří se do jeho hodovních síní dostali před ním. Žádal je, aby pro něj připravili brzké uvítání. Zjevně si uvědomoval, že zemře, a přicházel odhodlaný odejít se ctí a slávou. S posledním Tempa oslavujícím výkřikem na rtech se v náboženském zápalu vrhl kupředu.

Fjodor vykročil, aby přijal úder ostrou ocelí. Sekyra se však ani nepřiblížila. Téměř proti své vůli se berserkr vyhnul prudce se snášejícímu ostří stranou. Dokončil otočku a sekl mečem ve výši pasu. Černá čepel projela Seveřanovou drátěnou zbrojí i koženou vycpávkou pod ní a zakousla se hluboko do těla. Na místě mrtvý muž se zhroutil kupředu a vahou vlastního těla uvěznil meč pevně mezi dvěma obratli.

Berserkr zabral, avšak ani jeho nadlidská síla nedokázala zbraň uvolnit. Jeden ze Seveřanů si všiml, že nebezpečný bojovník je dočasně zranitelný, a rozběhl se k němu.

Fjodor prudce kopl mrtvého válečníka pod bradu, až se mu hlava s trhnutím zvrátila. Následovalo ostré zapraštění a konečně povolila i páteř. Obě oddělené poloviny těla dopadly na palubu a uvolnily Fjodorův meč, ze kterého kapala krev a visely kusy vnitřností. Fjodor s ledovým klidem uhnul, zatímco útočící Seveřan vběhl do děsivé hromady. Muž podle očekávání uklouznul a s divoce máchajícíma rukama přejel setrvačností k boku lodě. Fjodor mu ještě pomohl tím, že jej plácnul naplocho mečem. Muž narazil do zábradlí, nohy mu vylétly do vzduchu a hlavou napřed spadl do moře.

Berserkr přejel očima chaotické bojiště na palubě lodi. Stále víc než stovka Seveřanů útočila na méně než dvacet Ruathymců. Fjodor však musel pokračovat v boji, dokud zbýval jediný protivník, nebo dokud sám nepadl.

Mladému válečníkovi už ani nezáleželo na tom, co přijde dřív.

Ustaraný a netrpělivý Xzorsh sledoval bitvu zuřící mu nad hlavou a čekal na návrat Sittla s posilami. Piráti si podle všeho vedli dobře. Alespoň tedy žádné z těl klesajících ke dnu nemělo jemu známou tvář.

Pak ovšem do moře spadl někdo, koho znal. Do sítě zamotaná drowí elfka se ponořila blízko překvapeného hraničáře. Její podivné zlaté oči se na něm na okamžik zastavily, ale pak instinktivně vdechla vodu a začala se topit. Jantarové bulvy se obrátily v sloup a zmítající se údy ochably.

Xzorsh popadl síť a s elfkou v závěsu spěchal k hladině. Vytřel si vodu z očí, odhadl vývoj boje a dospěl k názoru, že nejvhodnějším místem pro oživovací pokusy bude paluba opuštěné Elfí panny. Obeplul ji ke vzdálenějšímu boku, aby omezil pravděpodobnost, že si jej někdo všimne, a pak už zručně vyšplhal z vody a bezvládnou dívku vytáhl za sebou. Aniž by ztrácel čas odstraňováním sítě, položil obě ruce na její hrudník a začal rytmicky pumpovat, čímž chtěl vyprázdnit vodou naplněné plíce.

Trvalo ještě několik k prasknutí napjatých chvil, než mohl spatřit nějaký viditelný efekt. Temná elfka se rozkašlala, zachrčela a pak vydávila vodu, kterou předtím vdechla. Vzpamatovala se rychleji, než by Xzorsh čekal. Uchopila jej za ruku a nechala se vytáhnout do sedu.

„Síť,“ zasípala chraplavým hlasem a snažila se z ní vymotat. V očích měla pronásledovaný výraz lapeného zvířete.

Xzorsh sáhl k pasu po noži a až tehdy si uvědomil, že jej dal lordu Caladornovi. Drowí dívka si toho všimla a řekla mu, že má nůž v botě. Při tom zakroutila nohou, kterou neměla omotanou sítí. Xzorsh jej rychle nalezl a začal ji prořezávat na svobodu. Lepší čepel v ruce ještě nikdy nedržel. Provazem procházela s ohromující lehkostí a netrvalo dlouho a dívka byla volná. Okamžitě vyskočila na nohy a doklopýtala k zábradlí.

Válečná loď, již zasáhla obrovskou ohnivou koulí, zvolna odplula z bitvy. Plameny šlehaly k tmavnoucímu nebi a s tím, jak se trup pomalu nořil pod hladinu, postupně hasly. Zbývaly ještě dvě útočící lodě a bitva zuřila jen na palubě jedné z nich. Druhá, ta, která ztratila stěžeň, se o něco přiblížila. U jejího zábradlí stála řada Seveřanů s kopími a píkami v rukou, a kdykoliv se dostali na dosah některého z pirátů, zahnali jej zpět doprostřed bitvy.

Ta se nevyvíjela dobře. Fjodor řádil jako vichřice, a kamkoliv vkročil, Seveřané pod jeho mečem padali. Krví zbrocené šaty však kolem něj vlály v cárech. Dokonce i berserkr měl omezení, a jakmile padne, stejný osud postihne i piráty dosud chráněné jeho řáděním.

Zezadu k ní přistoupil Xzorsh a vrátil jí nůž. „Ještě nikdy jsem neviděl tak ostrou čepel,“ začal nejistě. „Možná je to hloupá otázka, ale neměla bys něco, co by prošlo lodním trupem?“

Liriel se k němu prudce otočila, ve zlatých očích nepřítomný pohled, jak probírala všechny možnosti. Náhle se usmála a odtrhla od pasu malý váček. Vysypala jeho obsah; asi tucet kovových předmětů přibližně tvaru kraba se rozsypal po palubě. Xzorsh v nich okamžitě poznal předměty, které házela po obří olihni. Tehdy sice dokázaly prorazit její tvrdý krunýř, ale mořskému elfovi nedocházelo, jak by jim mohly pomoci teď. Vodou přece nemohly letět stejně pohotově jako vzduchem.

Drowí elfka zavřela oči, natáhla nad podivné kovové kraby ruku a začala zaklínat. Téměř okamžitě se rozzářili a vzali na sebe barvu zimního západu slunce. Pak dívka přestala a znovu je sesbírala.

„Tohle jsou vrhací pavouci,“ vysvětlovala spěšně. „Trochu jsem v nich pozměnila magii. Když se položí na trup lodi – nebo vlastně na cokoliv jiného – provrtají si cestu skrz. Ale budu je chtít zpátky,“ upozornila mořského elfa, když mu je předávala.

Xzorsh přikývl a ukázal k Seveřanům s píkami v rukou. „Až bude jejich loď spočívat na dně moře, tak se pro ně potopím a vrátím ti je.“

Liriel mu věnovala krutý úšklebek a mocně ho poplácala po rameni – obojí jistě odkoukala od Hrolfa. „Pošli je za Amberlie,“ pronesla s temným uspokojením.

Mořský hraničář přikývl a vrhl se do vody s váčkem pavouků přitisknutým pevně k srdci.

Ponechaná o samotě na palubě Elfí panny přecházela Liriel sem a tam a zvažovala další strategii. Ať už neviditelná, nebo ne, dokázala bojovat dobře, ale ne dost dobře, aby zvrátila průběh bitvy. Její nejmocnější zbraní a nejlepší možností byla magie. Nemohla však házet ohnivé koule. Těmi by zasáhla i Hrolfovy muže.

Lirieliny prsty se sevřely kolem Poutníkova amuletu, zatímco se v duchu zuřivě probírala arzenálem kouzel, která do něj uložila. Žádné z nich samo o sobě nestačilo. Potřebovala… vlastně ani nevěděla, co potřebuje.

Zničehonic spočinula pohledem na známém předmětu a náhlá jiskra inspirace zažehla plamen. Radostně vypískla a pak se zaměřila na vážný obřad seslání kouzla. Kouzlo podobné tomu, které seslala na pavouky a umožňovalo jí oživit neživý předmět a podřídit jej její vůli, měla v amuletu uložené. Sice je ještě neměla čas vyzkoušet, ale na takovou opatrnost rozhodně nebyl čas.

Liriel se rozběhla k figuře na přídi a položila na její deset stop velké tělo ruku. Druhou sevřela Poutníka a začala pronášet slova zaklínadla.

Uložená magie proudila jejím tělem přímo do vyřezávané podoby elfi panny. Pestrý lak pod Lirielinou rukou nabral realističtější odstín a šířil se jako vlna, dokud socha nezískala živoucí vzhled.

Postavou proběhlo zachvění a elfi žena se pohnula. Dřevo zapraštělo, jak se odtrhla od lodi, jež nesla její jméno. Na Lirielin příkaz se dřevěná válečnice odrazila a skočila do moře.

Masivní ruce prorazily hladinu se silou velryby. Elfí žena se zachytila za zábradlí válečné lodě a vytáhla se na palubu. Tím ji samozřejmě děsivě rozhoupala. Seveřané i piráti ztratili rovnováhu a zřítili se na zem. Bojovníci se sice rychle znovu postavili, ovšem při pohledu na blížící se sochu couvli. Na chvíli utichl obvyklý hluk boje a byl nahrazený omráčeným tichem narušovaným jen duněním těžkých kroků dřevěných nohou po palubě.

Oživená socha pokračovala nezadržitelně kupředu. Neozbrojená, avšak beze strachu, zdvihla jednoho z luskanských válečníků a hodila jej do moře, pak praštila druhého a mrštila jej přímo pod meče čekajících pirátů. Pokračovala dál a dál jako obludný stroj na zabíjení.

Hrolf byl první, kdo se vzpamatoval z překvapení. Na tváři se mu usadil široký chlapecký úsměv, jako když dítě zjistí, že jeho oblíbená hračka zničehonic ožila. Srdečně ji pozdravil a požádal o odstranění nepříjemných sekerníků na levoboku. Elfí panna mu okamžitě vyhověla.

Liriel to zaznamenala se záplavou úlevy a s radostí ji předala pod Hrolfovu kontrolu. Mocná magie i děsivý pád do moře ji připravily o sílu. Dolehlo na ni nesmírné vyčerpání a pomalu sklouzla na palubu, kde se konečně poddala sladkému vábení temnoty.