é sítě

2. Blížící se bouře

Začínalo jaro a severní moře bylo chladné a nehostinné. Obří kry plovoucího ledu znesnadňovaly navigaci a rodiny velryb se vracely z jihu do své letní domoviny a představovaly pro lodě další riziko. V pohybu však byla i jiná, mnohem nebezpečnější stvoření. Drsná severská zima je donutila hledat úkryt v hlubinách moře a nyní se s příchodem jara probouzela ze spánku a pátrala po povrchu a potravě. Setkání s některými z těchto monster ještě nikdy nikdo nepřežil, ale zanechávala za sebou jasnou stopu v podobě zničených lodí a ztracených posádek.

Pobřežní vody severně od Luskánu, známé jako Moře plujících ledů, byly obzvlášť nebezpečné a Caladorn Cassalanter se musel hodně snažit, aby našel loď, která by se odvážila tak daleko. Nakonec si zamluvil kajutu na palubě lodi Kutr, pevné kupecké kogy, která každoročně touhle dobou mířila k severu. Právě začínala sezóna, kdy tulení samice vrhaly mláďata na kamenitých ostrůvcích a plovoucích krách. Jejich lov byl drsným zaměstnáním, ale jemné kožešiny vynášely pěkné sumičky od dekadentních šlechticů Hlubiny. S rostoucím pirátským nebezpečím pak kapitán přijal Caladornovu nabídku další pevné ruky a ostré čepele na ochranu cenného nákladu.

Caladornova rodina patřila k nejbohatším šlechtickým rodům v Hlubině, ale mladík se dobrovolně zřekl jména, postavení i privilegií, jen aby si sám vydobyl svoje místo. I přes nejlepší úmysly a prosté šaty však mezi členy posádky čněl. Svou výškou, širokými rameny a způsobem, jakým se pohyboval a nosil zbraně, působil jako zkušený veterán mnoha bojů. Vystupoval s jistou neúmyslnou pýchou a v očích se mu odrážela cílevědomost, což popíralo jeho historku o tom, že je znuděný mladý šlechtic, který hledá dobrodružství. Caladorn byl totiž jedním z tajných lordů z Hlubiny. Na jih čas od času pronikly neurčité zprávy o jakémsi táhnoucím se konfliktu a on se vypravil na sever, aby zjistil víc.

Slunce právě vyšlo nad obzor a mladý šlechtic měl první hlídku ve strážním koši. Nebylo to právě záviděníhodné postavení. Nad vodou se vznášel hustý závoj mlhy, jenž mu promáčel plášť a zanechával na tmavě zrzavých vlasech slané rampouchy. Všechny myšlenky na nepohodlí však zmizely, jakmile pohledem zavadil o pomalu se zhmotňující útvar.

Z mlhy se zvolna vynořila loď a zamířila přímo k nim jako tichý duch.

Z plachet zbyly jen cáry, ale vlajka na hlavním stěžni označující Hlubinu jako její domovský přístav stále povlávala v ledovém větru.

Caladorn zakřičel na poplach a zručně sešplhal lanovím až na palubu. Většina posádky se se zbraněmi v rukou shromáždila na levoboku. Caladorn se protlačil až ke kapitánu Forlowovi, statnému černovousému muži a bývalému žoldnéři. Říkalo se, že v bitvě dokázal pobíjet nepřátele stejně chladnokrevně a bez emocí jako v míru tulení mláďata, za což byl Caladorn v této chvíli nesmírně vděčný.

„Jako co to vypadá?“ zeptal se a kývnul hlavou k opuštěné lodi. „Pirátské přepadení?“

Forlow zavrtěl hlavou. „To by tu jen tak neplula. Žádný Seveřan by nenechal dobrou loď jen tak zmizet. Ti touží po dobré lodi jako většina mužů po teple ženy. A podívejte se na palubu,“ dodal a ukázal tím směrem rukou. „Pečlivě vyrovnané řady sudů, jako kdyby je právě naložili. Piráti by ukradli cokoliv užitečného a zbytek poničili.“

„Co se potom stalo s posádkou?“ zeptal se jeden z lovců. „Že by mor?“

„V tomhle ročním období těžko,“ řekl Caladorn. Nebylo nezvyklé, že nějaká loď nabrala na daleké cestě kromě nákladu i nějakou smrtící chorobu, ale k tomu docházelo hlavně v létě. „Tahle loď nemůže být na moři tak dlouho. Bez posádky by se během zimy rozbila o kru. A vidíte přístavní vlajku? Tu by tenhle vítr roztrhal během pár dní.“

Kapitán na šlechtice krátce pohlédl. „Takže past?“

„Je to možné,“ připustil, chápaje, jakými cestičkami se ubírají Forlowovy myšlenky. Loď z Hlubiny, která se náhle objeví na známém kurzu kupecké lodě, naložená nesmírně cennými kožešinami? Navíc loď duchů byla karavela, jedna z nejrychlejších a nejodolnějších lodí, díky nimž lodaři z Hlubiny oprávněně prosluli. Během několika posledních let se na moři ztratilo několik menších lodí, což nebylo vzhledem k nebezpečím číhajícím na námořníky a vrtkavé povaze Amberlie, nepředvídatelné bohyně moří, nijak divné. Dokud se ovšem tytéž lodě nedávno neobjevily v jižních přístavech pod ruathymskými vlajkami.

Caladorn nepochyboval, že i tohle plavidlo se stalo obětí severských nájezdníků, avšak zároveň měl tušení, že to nebylo všechno. Bojoval na straně mužů z Ruathymu i proti nim a věděl, jak zuřivými a hrdými válečníky jsou. Ti by pluli s ukradenou lodí do boje a nepoužívali by ji jako návnadu v pasti. Přesto to vypadalo, že karavelu měli objevit. Ne past, pomyslel si, ale zpráva.

„Půjdu na palubu,“ oznámil náhle. „Kutr raději držte v bezpečné vzdálenosti trochu zpátky. Mně bude stačit jeden z člunů a ujištění, že na mě počkáte. Ať už jde o útok pirátů, nebo o mor, je třeba, aby se o osudu téhle lodi dozvěděli ve městě.“

Kapitán se zdvořile uklonil. Jako všichni mořští vlci dobře věděl, že každá ztracená loď byla sledována tucty toužebných pohledů. Ty, které měly tu smůlu, že milovaly ztraceného námořníka, nikdy nepřestaly vzhlížet se směsicí naděje a strachu k moři. Když se pak ze dnů staly roky a láska se přerodila v nemrtvou věc, byly i špatné zprávy lepší než žádné.

„Narth a Darlson spustí člun. Zbytek se připraví na boj nebo odplutí, to podle dalších rozkazů,“ zavelel Forlow.

Manévrování drobnou loďkou po neklidné hladině zabralo víc času, než by Caladorn očekával, ale nakonec stanul na palubě opuštěné karavely. Rychle ji prohledal od podpalubí až po záďovou nástavbu, avšak nenašel jediného člena posádky, ať už živého či mrtvého. Stejně tak nezaznamenal jedinou známku boje. Konečně se rozhodl podívat po zbytcích nákladu.

Čepelí dýky vypáčil víko prvního ze sudů. Okamžitě ho do nosu udeřil důvěrně známý zápach slaného nálevu, do kterého se tradičně ukládali ulovení slanečci. Uvnitř však plavaly pruhy nazelenalé a podivně známé látky.

Caladorn si vyhrnul rukávy, ponořil obě paže dovnitř a nabral pořádný kus té zelené hmoty. Prudce zatáhl vzhůru, očekávaje, že z láku vytáhne trs mořských chaluh. Pořádně se však zděsil, když místo toho hleděl do prázdných očí mořské elfky.

Dokonce i ve smrti z ní dýchala krása, neboť slaný nálev zachoval její jemné rysy i dokonalou pokožku se složitými vzory. Něčeho takového si však Caladorn sotva všiml. Chvějícíma se rukama opatrně vrátil elfku do bizarní rakve. Po chvíli, kdy uklidňoval myšlenky i rozbouřený žaludek, otevřel i zbytek sudů, celkem asi tucet. Ve všech nalezl naložené mořské elfy.

Rozvířené myšlenky mladého šlechtice se pokoušely přijít na smysl takového zvěrstva. Nebylo žádným tajemstvím, že Seveřané nemají elfy vůbec v lásce. To platilo pro barbary z tundry stejně jako mořeplavce z Luskánu, Ruathymu nebo severní Měsíčniny. Kdo by však jen tak pro nic za nic udělal něco takového? A proč by tu nechával těla, aby je mohla loď z Hlubiny najít?

Postupně se mu v mysli vynořilo několik možností, každá děsivější než předchozí. Poslední dobou se objevovaly zprávy o útocích na společenství mořských elfů. Možná že tohle mohlo být jakýmsi voláním o pomoc. Možná to byla těla padlých elfů, která tu po bitvě zanechali sami jejich druhové, doufajíce, že tak pošlou dostatečně výmluvnou zprávu, již se v Hlubině neodváží ignorovat. Koneckonců, vyvěšení vlajky domovského přístavu tak daleko od domova bylo jasným signálem volání o pomoc. Tuhle myšlenku však Caladorn prakticky okamžitě zavrhl. Nebylo pravděpodobné, že by elfové takto zneuctili kohokoliv ze soukmenovců.

Možná že nějaký severský kmen vyhlásil mořským elfům válku, pravděpodobně kvůli lovištím ryb, nebo ještě spíš jen tak pro zábavu. Seveřané si nade vše cenili zručnosti v boji – však také většina uctívala Tempa, boha bitev – a v posledních letech si válčení vůbec neužili. Před několika lety totiž Hlubina dosáhla vynuceného míru mezi znesvářenými kmeny Ruathymu a mezi Luskaném. Od té doby prudce vzrostl počet pirátských útoků a pobřežní vesnice byly vystaveny častým nájezdům. Život býval jednodušší, pomyslel si Caladorn, když Seveřané bojovali mezi sebou a ostatní nechávali být.

Opatrně znovu zavřel víka sudů a začal je nakládat na Kutr. Ani na okamžik nezapochyboval o tom, že tahle těla se musí dostat do Hlubiny. Caladorn si uvědomoval, že elfové se zdráhají narušovat klid těch, kdo odešli z tohoto života, avšak v této situaci by se mohl najít nějaký kněz elfského božstva, jenž by byl ochotný vyhledat duši jednoho z těchto pobitých tvorů. A pokud by se žádný nenechal přesvědčit argumenty, byl Caladorn ochotný najít takového, který by se dal přesvědčit výhrůžkami.

O diplomacii ať se starají ostatní lordové. Tahle záhada se přímo dotýkala jeho milovaného města a on byl odhodlaný najít odpověď stůj co stůj.

Rethnor si oklepal sníh z bot a vstoupil do poradního sálu. Šlo o prostou místnost zařízenou přesně podle seveřanského vkusu. Všude spletitá síť odhalených dřevěných trámů a uprostřed masivní stůl z borovice a pět tvrdých židlí. Jediným ústupkem směrem k pohodlí byl oheň planoucí v krbu zabírajícím jednu celou stěnu a přítomnost sloužící dívky připravené donést na pokyn pivo či medovinu. Rethnor sevřel kožešinovou čapku v rukou a zaujal místo u stolu, když již seděl zbytek Nejvyšších kapitánů Luskánu.

Celkem jich bylo pět a jejich úkolem bylo vládnout městu a dohlížet na jeho obchodní aktivity a ambice. Luskán byl mocný a vzkvétající přístav, ovládající většinu výnosného obchodu se severními zeměmi. Stříbro z mirabarských dolů, dřevo vytěžené na okraji Stínového lesa, mušle z Desetiměstí, trpaslíky ukované zbraně – to vše procházelo luskanskou celnicí a odtud směřovalo přímo na místní lodě. Přesto nikdo z těchto mužů nebyl s úrovní bohatství spokojený.

„Jaké jsou zprávy, Rethnore?“ začal Taerl, který právě zastával funkci Prvního z Nejvyšších kapitánů. Všech pět se postupně střídalo v předsedání radě a tuto funkci si předávalo s tím, jak běžely měsíční cykly a s nimi spojený odliv. Byl to prastarý zvyk, jenž zabraňoval pětici ambiciózních mužů v tom, aby se navzájem pobili.

„Dobývání Ruathymu postupuje zdárně kupředu,“ začal.

„Zdárně postupuje?“ vyplivl Suljack, Rethnorův vzdálený bratranec a věčný soupeř, jako kdyby se jednalo o kus shnilého masa. „To už jsme tak změkli, že dokonce i naše slova zeslábla? Vítězství,“ bouchl pěstí do stolu pro větší efekt, „to má být prvořadým zájmem válečníků.“

Rethnor se pohodlně opřel a nedbale zahákl palce obou rukou za opasek s mečem. Byl nejlepším šermířem v místnosti a všichni to věděli. Z téhle pozice síly mohl navrhovat i opatrné a jemné strategie, se kterými by se menšímu válečníkovi vysmáli.

„Ruathym je slabý a dál slábne,“ pronesl vyrovnaným hlasem. „A doposud toho bylo dosaženo, aniž bychom přilákali pozornost Hlubiny a té její takzvané Aliance lordů. Jestli budeme udržovat stejný kurz i nadále, budeme schopní dobýt celý ostrov jediným nečekaným útokem. Hlubina a její jižní spojenci budou jen těžko protestovat, když se o celé akci dozvědí až po jejím jednoznačném a rozhodném konci. To dlouho protahovaná válka by přitáhla pozornost jižanů.“

„No a co s tím? Já se Hlubiny nebojím!“ zavrčel Suljack.

„Ani já ne,“ opáčil Rethnor. „Musím ti ale, bratranče, připomínat, že Hlubina nám posledně vnutila mír? A to jsme byli blízko konečnému vítězství. Místo toho jsme přišli o všechno!“

„V poctivé bitvě se dá získat čest,“ trval na svém Suljack.

„Ale odmítat poučení z minulosti, v tom není žádná!“ zahřímal Rethnor, jehož trpělivost s tvrdohlavým kapitánem právě dospěla ke konci. Jeho chladný pohled se usadil na Suljackovi a provokoval ho k vyslovení osobní výzvy. Ostatní muži ztichli a odvrátili se.

„Já nesnáším ty dekadentní jižany stejně jako vy všichni ostatní,“ vložil se do hovoru Baram, nejstarší a nejdiplomatičtější člen rady. „Ještě víc se mi ale příčí představa, že bychom měli být stejní jako oni. Jsme válečníci, Rethnore. Lstivost není naší nejsilnější zbraní a já bych se nerad dožil dne, kdy bude tou nejpoužívanější.“

„Vždyť je to jen jedna zbraň z mnoha,“ opáčil Rethnor. „Ještě máme lodě i muže a jejich čas přijde. Bez nich nezískáme Ruathym ani nebudeme vládnout mořím. Ve správnou chvíli udeříme.“

„Jak ale poznáme, kdy přijde čas sklidit tyhle podivné plody?“ zeptal se Taerl.

„To vám řeknu já,“ prohlásil Rethnor prostě. „Umístil jsem okolo Ruathymu i přímo na něj špehy.“

„Dá se jim věřit?“ přerušil ho Kurth, od přírody podezíravý muž se stejně černou duší jako vousem.

„Jejich věrnost jsem si pojistil.“

Shromáždění na okamžik ovládlo mlčení. Rethnor se tvářil tak nesmlouvavě a promluvil tak chladným hlasem, že ostatní museli přemýšlet, jak kruté metody asi uplatnil.

Nakonec to byl První z Nejvyšších kapitánů, kdo odkašláním přerušil ticho a kývnutím Rethnorův plán přijal. „Připravíme se tedy a s útokem počkáme na tvé znamení. Suljack a Kurth dohlédnou na přezbrojení obchodních lodí k boji. Baram začne cvičit válečníky pro vylodění.“ Obrátil se k Rethnorovi. „Další podrobnosti nechám na tobě. Ostatně jsi z nás jediný, kdo se v intrikách vyžívá stejně jako v bitvách.“

Znechucení v Taerlově hlase nemohlo Rethnorovi uniknout. „Jen jedna zbraň z mnoha,“ zopakoval a položil dlaň na ohmataný jílec širokého meče. „Moje čepel také žízní. Čekání nezabere dlouho.“

Pevný tón v hlase a dravčí úšklebek na jeho tváři dodaly slovům váhu. Ostatní muži pokývnutím vyjádřili souhlas a úlevu. Rethnor měl možná trochu zvláštní způsoby, ale v hloubi duše byl především Seveřan.

Shakti Hunzrin procházela chodbami rodového sídla, ignorujíc stráže i služebnictvo proplétající se tmavými chodbami. Stejně jako většina menzoberranzanských drowů byli tiší a vznešení jako záhadně oživlé stíny. Shakti byla naopak velmi hmotná, když dusala krokem zkoušejícím pevnost podlahy jako chůze člověka.

Také její nadání se od většiny drowů odlišovalo. Shakti byla schopnou správkyní a ještě nikdy v historii města nebyl tento talent tak potřebný jako teď. Po skončení katastrofální války se obvyklý menzoberranzanský chaos téměř zvrhl ve zkázu. Zásoby jídla se ztenčily, obchod prakticky ustal. Většina rodin si v blízkosti sídla udržovala houbové háje – bezpečně chráněné před případným travičským útokem zvenčí – ale prostý lid stejně trpěl hlady. Shakti usilovně pracovala na vyřešení tohoto problému obnovením stád rothe a osetím zanedbaných polí. Zároveň se ujišťovala, aby se každý doslechl, čí to byla zásluha. Obyčejní obyvatelé Menzoberranzanu se pramálo starali o to, čích osm zadnic zahřívá křesla ve Vládnoucí radě. Naopak je nanejvýš zajímalo, jestli budou jejich děti syté a jestli budou mít kde prodat své výrobky. Shakti si tak zvolna budovala mocenskou základnu zcela jiné povahy, postavenou na naplnění každodenních potřeb obyvatel města.

Přesto si byla vědomá faktu, že v současnosti je moc v rukou Matron a každá kněžka v Menzoberranzanu je doslova posedlá touhou zaujmout tuto pozici a vylepšit postavení svého rodu. Nebyla rozhodně náhoda, že Shaktina starší sestra a dědička rodu Hunzrin znenadání onemocněla vzácnou chorobou.

Shakti byla plně odhodlaná hrát tuto hru za předpokladu, že neztratí z dohledu své vyšší cíle.

Mladá kněžka vstoupila do soukromé komnaty, pečlivěji zamkla a odstínila před zvědavými pohledy. Když se ve svatyni cítila skutečně bezpečně, mohla si konečně oddechnout a promasírovat si spánky. Shakti často trpěla bolestmi hlavy, a to následkem namáhání krátkozrakých očí, když se snažila vidět něco z okolního světa. S touto vadou se již narodila a stálo ji hodně námahy utajit ji před ostatními. Neustálá snaha nemžourat jí propůjčovala podivně vytřeštěný výraz. Kněžská kouzla by ji snad mohla vyléčit, ale žádný drow by se neodvážil přiznat se k tělesné vadě.

Když však její zamlžený zrak spočinul na nejcennějším majetku – hadím biči, odznaku postavení kněžky Lloth, a věštecké misce, daru od drowího boha zlodějů Vhaerauna – naplnila ji smělá myšlenka. Když k ní byli bohové již tak štědří, možná by je mohla požádat i přímo o vyléčení. Jaké lepší příznivé znamení by si mohla pro své obrovské ambice přát?

Shaktiným cílem nebylo nic menšího než obnovení drowí rasy v její bývalé slávě. Podle Přikázání Lloth měli drowové ze všeho nejdřív ovládnout Temné říše a odtud eliminovat rasy nižších elfů na povrchu. Vhaeraun naproti tomu nabádal k okamžitému osídlení povrchu. Jako kněžka obou božstev viděla Shakti svět z jiného úhlu než většina ostatních temných elfů. Proč by neměl její skutečný zrak držet krok s tím duchovním?

Po myšlence rychle následovaly i činy a Shakti padla na zem a zapáleně vzývala pár drowích bohů.

Téměř okamžitěji zaplavila spalující bolest léčivého kouzla. Až příliš silného. Dokonce i v tomhle obě božstva soupeřila.

Shaktino tělo se svíjelo a hlava cukala v rytmu vln proudící moci. Utrpením ječící kněžka sevřela nejbližší předmět – pozlacený stojan zrcadla. Z jeho hladké plochy na ni hleděly její vlastní široce rozevřené a rudě planoucí oči.

Ve vzdáleném koutku Shaktiny mysli, kam bolest nestačila dosáhnout, se začala tvořit bublinka téměř dětského ohromení. V zrcadle se odrážela místnost v tak jasných detailech, jaké ani nepovažovala za možné. Názvy knih vyskládaných na policích, jednotlivé podrobnosti na ozdobných chrličích, závoj prachu na pracovním stole, to vše viděla naprosto jasně a zřetelně. Lloth a Vhaeraun splnili její přání.

Shaktin poslední bolestivý výkřik se zlomil do vítězného smíchu.

Mnohem později přišla kněžka konečně opět k sobě. Opatrně se posadila a zjistila, že bolest mezitím úplně zmizela a zanechala za sebou nepřirozenou spokojenost hraničící s euforií. Stačilo jen, aby se podívala, a viděla.

Ten okamžik však rychle přešel a Shaktin nový zrak se plně zaměřil na staré úkoly. Nalezla lék na krátkozrakost, což znamenalo, že ani ta nebyla nepřekonatelnou překážkou. To bylo jasným znamením, že stejně může vyléčit i krátkozrakost Menzoberranzanu.

Kněžka přidala další kouzla zajišťující soukromí a přivolala svou osobní gardu – dvojici golemů ve tvaru drowů – aby hlídala dveře. Golemové, zcela neschopní jakékoliv zrady, byli dokonalými strážci. Když bylo vše zabezpečeno, postavila na stůl svoji věšteckou misku, opatrněji naplnila z láhve ještě teplé krve a rozmístila kolem svíčky.

Krátce si vybavila poslední obraz přijatý skrze misku z pohledu umírajícího kouzelníka Nisstyreho: krásnou tvář a posměšná slova Liriel Baenre. Tím, že muže přelstila, porazila třikrát prokletá princezna opět jednou i samotnou Shakti.

S nově nalezeným sebeovládáním odvrhla Shakti důvěrně známé pocity nenávisti a závisti, jež v ní myšlenka na Liriel vždy neomylně probudila, a místo toho se soustředila na nutné kroky vedoucí k pomstě.

Liriel vlastnila lidský artefakt, jenž jí umožňoval vzít s sebou drowí magii i na povrch. Získaní tohoto artefaktu představovalo důležitou součást Shaktina velkého plánu. Její spojenec Nisstyre se k němu dostal blízko, ale staré drowí prokletí – vznětlivost a palčivá pomstychtivost – ovládlo Shakti a vše vyústilo jak ve ztrátu artefaktu, tak spojence. Takovou chybu už nesmí opakovat.

V klidu zvážila budoucí kroky. Při posledním střetu byla Liriel v podzemním přístavním městě, kde bojovala s Nisstyrem a jeho kupci z Dračího pokladu, tedy následovníky Vhaerauna. Ačkoliv jejich vůdce padl, měla Shakti v úmyslu znovu navázat kontakt se zbytkem skupiny, neboť její členové se ukázali být cenným zdrojem informací i zboží ze světa na povrchu. K nalezení kluzké sokyně však zamýšlela použít bližší a mocnější spojence než drowí kupce.

Odvážné kroky. Velkolepá vize. Přesně to potřebovala.

Sevřela věšteckou misku v dlaních a začala odříkávat zaklínadlo, jež mělo otevřít okno do jiné sféry. Ne však do Propasti, kde by každý jiný drow pátral ze všeho nejdřív. Shakti musela mnohé skrýt před ostatními kněžkami Lloth a tvorové z Propasti byli proslulí zrádnou povahou. Ne, Shakti se zaměřila na jiné, méně známé místo: živelnou sféru vody.

Kněžka se zahleděla do hlubin misky, kde se před jejím zrakem krev zbarvila do černa a její povrch nabral hladký lesk. Pak náhle barvy zmizely a miska se zdánlivě zaplnila přízračnou mlhou.

Shakti ještě víc napřela soustředění a vmyslela se do mlhy. Následovalo náhlé škubnutí a chvilkový zmatek a v příštím okamžiku byla obklopená mlžným závojem. Těsně vedle ní elegantně proplulo úhořovité stvoření s lesklými šupinami. Na chvilku jí vědomí úspěchu málem přivodilo záchvat paniky. Shakti se však ovládla a připomněla si, že tu ve skutečnosti není. Jen do těchto míst vyslala vědomí a tělo zanechala v bezpečí pod dohledem golemů. Nic zde – ani podivná voda, ani její obyvatelé – jí nemohlo ublížit. Vyzkoušela si chůzi neznámou krajinou a užívala si podivnou kombinaci obtížného pohybu a lehkého těla, ohromená tím, že voda jí protékala stejně snadno, jako kdyby byla vzduch.

Poprvé v životě si Shakti myslela, že pochopila, proč by Liriel Baenre mohla toužit zkoumat svět na povrchu. Tahle cizorodá sféra jí ukazovala tolik neobyčejných věcí a nové oči se vpíjely do každého jednotlivého detailu.

Na vzdáleném obzoru vodní krajiny se skvěl prazvláštní pohled: oblak převalujících se a vířících bublinek. Šlo o jakousi bytost, i když zcela jinou, než jakou kdy Shakti viděla nebo si jen dokázala představit. Ačkoliv neměla žádný pevný tvar, nepostrádala rozum a cílevědomost. Kněžčino odhmotněné vědomí zaznamenalo vyzařující směs emocí – kombinaci neklidu, zoufalství a hněvu – a rozhodlo se sledovat ji až ke zdroji.

Uklidnilo ji, že i zde jsou bytosti, které touží po změně a chtějí se uvolnit z okovů tradic. Byly jako volná vlákna toužící splést se do nového vzoru, který zatím ještě samy neznaly. Ona však měla vizí na rozdávání a mohla snadno do rostoucí pavučiny moci splést jakýkoliv počet vláken.

Měsíční světlo tančilo na vodní hladině a od pobřeží Ruathymu odráželo malé plavidlo. Byla jasná, chladná jarní noc a na mrazivém nebi zřetelně plála každá jednotlivá hvězda. Osamocený námořník, zahalený v plášti, se usadil na provlhlých pytlích plných podivného nákladu, který mohl v následujících dnech zničit mnoho obyvatel Ruathymu.

Vesla se tiše zabořila do vody a přenesla člun přes mělčiny, kam místní obyvatelé chodili plavat a za odlivu sbírat škeble. Čas od času vrhl zrádce pohled ke hvězdám, jež na něj shlížely jako stovky obviňujících očí.

Člun se však plynule posouval dál a každý záběr vesel tříštil odražený měsíc na milion drobných kousků. Čas od času byl pravidelný rytmus přerušen, to když se veslař zastavil, aby do vody zasel semena, jež ponesou hořkou úrodu.

Když byl pytel prázdný, překročila noc polovinu a měsíc zašel za zalesněné ruathymské kopce. Osamělý námořník zrychlil rytmus veslování, protože před ním stál ještě jeden úkol. Dnes v noci musela tichou vesnici navštívit smrt a odeslat duši možného hrdiny do Tempových síní medoviny. Nedostane se však na čestné místo. Jeho konec nepřijde jako hrdinně vybojovaný slavný čin, ale hořký dar z rukou přítele. Právě to, a ne vražda samotná, představovalo největší zradu.

Se zachřestěním oblázku přirazil člun ke břehu. Vrah rychle vyrazil, vytáhl ho celý na souš a zajistil na obvyklém místě. Přístavní vesnice Ruathym sladce spala – dokonce i rybáři byli ještě v postelích. Brzy by se však měli vyhrnout ven a pak by postava zahalená v plášti vzbudila podezření. Vrah shodil kápi a bez skrývání zamířil ulicí ke srubu mladého vojevůdce. Kdyby ho někdo viděl, na nic by se ho neptal.

A tak v tichu před svítáním přišla smrt v podobě rychlého bodnutí. Pouhé bodnutí – víc toho k ukončení slávy jednoho a zničení cti druhého nebylo potřeba. Vrah si uvědomoval, že pohyb jeho čepele pošle k Tempovi mnoho dalších, neboť ztráta vůdce silně zatíží jednu z misek vah štěstěny, která se nakonec k Ruathymu obrátí zády.

Vrah vyklouzl do ulic udivený tím, že vesničané stále ještě spí a o ničem nevědí. Nebo možná věděli. Tihle lidé se od dětství učili číst v měnících se tvářích moře a nebe. Možná se ve spánku neklidně převalovali, zatímco se jim zdálo o blížící se bouři, i když nebe bylo zatím čisté a větry mírné.