é sítě

8. Mořský lid

Nebe bylo stále temné, když se Nejvyšší kapitán Rethnor probral z bolestí naplněného spánku. Jeho osobní lodní sluha okamžitě přispěchal s lahví vody a podržel mu ji u úst, aby se mohl trochu napít. Jakmile popadl dech a vrátil se mu hlas, přikázal, aby k němu přišel velitel válečníků. Zpráva o jeho smrti jej nepotěšila. Následovala otázka na osud prvního důstojníka a pak loďmistra, pokaždé se stejnou odpovědí.

„Proklatě a do pekel s tím, tak prostě přiveď nejvyšší hodnost, co je naživu!“ zařval. Sluha okamžitě odspěchal splnit příkaz.

K Rethnorově nesmírnému rozladění se ukázalo, že tím mužem je lodní ranhojič – ne právě typická funkce na seveřanských lodích, ale Rethnor to považoval za moudré opatření. A jak se ukázalo, měl i v tomhle pravdu, neboť při téhle plavbě ranhojič jistě našel víc než dost práce. Dorazil od hlavy až k patě zbrocený krví a vypadal o poznání starší než padesát zim, které ve skutečnosti zažil. Kapitánovi pak převyprávěl skutečně ponurý příběh.

Přišli o dvě mocné válečné lodě. Jedna shořela a druhá se nevysvětlitelně potopila. Všichni válečníci – všichni do jednoho! – byli pobiti nebo těžce zraněni. Jen hrstka posádky, sotva dost k ovládání lodi, unikla před hněvem Elfí panny.

Piráti se ukázali být děsivými a vynalézavými soupeři. Jen čepel jejich kapitána si vyžádala životy nejméně dvaceti Seveřanů. Nakonec to však byl berserkr a kouzly probuzená socha na přídi, kdo zdecimoval luskanské válečníky.

Rethnor s rostoucím děsem naslouchal vyprávění o vývoji bitvy. Když ranhojič konečně dospěl ke konci, nechal jej, aby mu prohlédl zraněnou paži a vyměnil obvazy. Hlavou mu pádily myšlenky zaobírající se právě vyslechnutým příběhem.

Nemyslitelné se stalo skutečností. Jediná ruathymská loď porazila trojici luskanských a teď mířila domů i s nebezpečnou zprávou. Luskanská plavidla měla sice zakrytá jména, prosté plachty a žádnou viditelnou vlajku, ale bylo docela dobře možné, že někdo z pirátské posádky poznal muže vedoucí útok. Rethnor nebyl mezi Ruathymci neznámou osobou. Jako Nejvyšší kapitán se zúčastnil mnoha zasedání Aliance kapitánů a často seděl u stolu naproti ostrovním vojevůdcům známým jako První sekyry Ruathymu.

Rethnor se rozhodl, že zpráva o tomto útoku se na Ruathym nesmí za žádnou cenu dostat. Sice nebylo příliš pravděpodobné, že by obyvatelé ostrova dokázali rozmotat pavučinu pletich, kterou kolem nich upředl, ale to ještě neznamenalo, že jim musí dávat šanci.

„Kdo řídí loď?“ zeptal se. „Jaký je kurs?“

„Jeden z námořníků – nevím, jak se jmenuje. Teď si odpočiňte. Vracíme se do Luskánu,“ odvětil ranhojič uklidňujícím hlasem.

Rethnor odhodil přikrývku a vyskočil na nohy. Protestujícího léčitele prostě odstrčil a vykročil na hvězdami ozářenou palubu, kde se setkal se šokovaným kormidelníkem.

„Obrať ji,“ rozkázal hlasem, který nepřipouštěl diskuzi. „Naber kurs na Trisk.“

Námořník zamrkal, avšak okamžitě předal rozkaz ubohým zbytkům posádky. Nikdo se neodvážil o Rethnorovi otevřeně pochybovat. I za lepších časů by to znamenalo okamžitou smrt, a teď se navíc muži nemohli ubránit myšlence, zda berserkrův meč nepřipravil kapitána kromě ruky také o rozum.

Trisk byl jedním z větších ostrovů ve vzdáleném souostroví známém jako Nachové skály. Ležel přímo na západ od Gundarlunu a mimo teplé vody Řeky. V tomto ročním období představoval plovoucí led skutečné nebezpečí. I když ani zdaleka tak velké jako smrtonosná stvoření, která u ostrova podle pověstí žila.

Historky o nich se vyprávěly jen na pevné zemi, pokud možno daleko od moře a ve vyhřátém bezpečí lidmi zaplněné a ohněm osvětlené krčmy. Kormidelník si na ně nechtěl raději ani vzpomenout. Byl Seveřan a jako takový se nebál smrti. Jen by si rád byl jistý, že do Tempových hodovních síní vede cesta i z břicha mořských nestvůr, jež na něj jistě čekaly.

Liriel prospala celou noc a značnou část následujícího dne. Když se s trhnutím probudila, překvapilo ji, že se nachází v kajutě ozářené slunečním světlem proudícím skrz kulaté okénko a pod Hrolfovým pozorným dohledem. Když viděl, že otevřela oči, zeširoka se na ni zašklebil.

„Konečně ses probrala, panenko! Jen v klidu lež,“ napomenul ji, když se pokusila vstát.

„Kluk je taky v pořádku a spí,“ pokračoval Hrolf a přesně uhodl, jak by zněla její první otázka. „Sice ho trochu posekali, ale nic, co by se nedalo zašít. Spíš se strašně vyčerpal. Strávil jsem na Ruathymu celý život a hodněkrát jsem viděl, jak berserkři řádí, ale ještě nikdy nic takového!“ pokračoval s obdivem.

„Pokaždé je to o něco horší,“ podařilo se Liriel vypravit z úst.

Hrolf přikývl a zničehonic opět zvážněl. „Už v něm toho moc nezbývá, co?“

Elfka zavrtěla hlavou. Zavřela oči, ale ne dost rychle. Pirátský kapitán stihl zaznamenat nezvyklé zoufalství v jejích jantarových hlubinách.

„Co s tím chceš dělat, panenko?“ zeptal se Hrolf tiše. „Už před nějakou dobou jsem si domyslel, že chceš na Ruathymu najít odpovědi na nějaký otázky. Možná bych ti s tím dokázal pomoct.“

„To je dlouhý příběh,“ zamumlala Liriel.

Hrolf si založil ruce na prsou a opřel se zády o stěnu kajuty. „Do západu slunce času dost,“ pronesl klidně. „Chlapi mě požádali, abych tě mezitím trochu zdržel. Mají pro tebe překvapení.“

„Chtějí snad vykonat rozsudek z thingu?“ zajímala se Liriel s lehkou hořkostí v hlase.

Kapitán se zašklebil. „Jo, i tak by se to dalo říct. Nemáš se ale čeho bát, to mi můžeš věřit. Tak a teď k tomu příběhu.“

Důvěra bylo něco, co drowové snadno nedávali, ovšem Liriel našla v Hrolfově utěšování podivnou jistotou. Vlastně si až doteď neuvědomila, že starému pirátovi začala věřit. Bez jediného zaváhání mu převyprávěla celý příběh Poutníkova amuletu. Byl to artefakt z dávných časů, ukradený jedné rašemenské Čarodějnici, jehož magii plně nechápala ani předchozí majitelka, která ho nosila spoustu let. Liriel nastínila sérii událostí, jež jí odhalily existenci runové magie a prastarých znalostí sdílených společnými předky Rašemenců a Ruathymců, které ji dovedly až k amuletu. Nakonec vyprávěla i o úkolu, jenž ji a Fjodora donutil cestovat na Ruathym. Poutník byl vytvořený za dvěma účely: k tomu na čas uložit „místní magii“ a vyrýt jedinečnou a nově získanou runu do prastarého a posvátného dubu rostoucího právě na ostrově. Lirieliny vrozené drowí schopnosti i připravená kouzla dosvědčovaly hloubku jeho moci. Doufala, že cesta na Ruathym – a s ní spojené zážitky a podstoupené zkoušky – vytvoří v její mysli a srdci potřebnou runu, která jí umožní trvalé používání kouzel temných elfů a propůjčí Fjodorovi schopnost ovládnout jeho berserkrovskou sílu.

„Slyšel jsem příběhy o prastarých výpravách za runami,“ prohodil Hrolf, když se konečně odmlčela, aby znovu nabrala dech. „Řekněme, že ji vážně dokážeš vytvořit. Víš, jak ji potom správně použít?“

Liriel zavrtěla hlavou. „O kouzelnické magii toho znám hodně, ale tohle je něco úplně jiného.“

„Možná že s tímhle bych ti dokázal pomoct,“ řekl zamyšleně. „Máš pravdu v tom, že většina znalostí o runách je pryč, ale když víš, kde hledat, tak se tu a tam dá něco najít. Několik lidí z mojí rodiny si ještě pamatuje dávnou minulost.“ Odmlčel se a věnoval Liriel rozpustilý úsměv a mrknutí. „Možná sis všimla, že většinou nedělám věci tak, jak bych podle ostatních měl. To je u nás rodová záležitost. Můj bratranec, dobrý kamarád už od dětství, si říká šaman. Můžeme si společně sednout a probrat to. No a pak uvidíme, co by se pro tebe a toho mládence dalo udělat.“

Dívka přikývla, avšak zoufalství v jejím pohledu neustoupilo. „Pokud se ovšem dostaneme na Ruathym včas,“ povzdychla si tiše.

Hrolf to zvážil. „Víš, přemýšlel jsem o tom plánu zastavit se na Gundarlunu. Rybolov je pěkně otravná práce a tohle jaro bych se bez ní klidně obešel. Zásoby nám na návrat domů stačit budou a zboží se do další cesty nezkazí. Tak co kdybysme ho letos přeskočili?“

Lirielin polekaný pohled přelétl k pirátově tváři. „Ty bys to pro nás udělal?“

„To, a klidně i víc. A netvař se tak překvapeně!“ Pirát natáhl mohutnou ruku a jemně ji uchopil za bradu. „Jsi pěkně chytrá panenka, ale ještě se musíš hodně učit. Ty i ten hoch jste stáli při mně i Elfí panně a nemysli si, že na to jen tak zapomenu.“

Hrolf ji lehce poplácal po tváři a znovu se opřel. „Jestli jsi připravená přijímat návštěvy, je tu někdo mocný, kdo by tě chtěl vidět.“

Liriel tázavě povytáhla obočí.

„Xzorsh,“ doplnil široce se usmívající pirát. „Od východu slunce plave vedle nás. Prý pro tebe něco má a nikomu jinému to nechce dát. Začínám si říkat, že jsi na něj musela pěkně zapůsobit.“

Liriel si pohrdavě odfřkla.

„A proč by ne? Ten kluk se má k světu a tobě se plavání taky líbí!“ škádlil ji Hrolf.

„Kdybych si byla jistá, že zadržím na dost dlouho dech, tak bych to možná zkusila,“ odvětila Liriel ironicky. „Ale stejně dobře se můžu jen podívat, co mi vlastně chce.“

Kapitán, stále s veselým šklebem na rtech, vykročil z kajuty a vyšplhal zpátky na palubu. O pár chvil později vstoupil dovnitř Xzorsh se známým váčkem v ruce.

„Tvoji magičtí krabové,“ řekl a položil pytlík, z něhož stále odkapávala voda, na zem. „Jsou tam všichni.“

Mořský elf vypadal, jako kdyby se chystal říct víc, a tak mu Liriel pokynula k jediné židli v místnosti. I ona chtěla nějaké věci probrat.

„Bylo těžké najít ty pavouky? Vlastně kraby,“ opravila se, když si vzpomněla, jaké jméno jim Xzorsh dal.

„Ne příliš. Často prohledávám vraky potopených lodí,“ nadchl se elf pro zajímavé téma. „Jsem v tom prý hodně zručný a často nacházím spoustu věcí vhodných k obchodování.“ Sáhl si k opasku a odepnul k němu připevněný náramek – těžký kruh ze zlata prastarého vzhledu posázený velkými oválnými safíry – a nabídl jej Liriel. „Přijala bys tohle výměnou za nůž, který jsi mi půjčila? A co bys chtěla za jednoho z těch kouzelných krabů? Nebo případně za jinou magickou zbraň, již bys mohla postrádat?“

Liriel ho odbyla mávnutím ruky. „Ten nůž si klidně nech,“ řekla velkomyslně. „Takových mám tucet. Co se týká krabů, tam bych měla něco konkrétního na mysli.

Než jsem byla hozená přes palubu,“ začala, „stihla jsem zaznamenat dost z průběhu bitvy, abych poznala, který muž stál v čele útoku. Velký muž, levák, s hustým černým vousem. Můj přítel Fjodor se s ním střetl a useknul mu ruku s mečem a ta pak spadla do moře. Najdi ji a přines mi ji.“

Elfovu tvář zbrázdilo zděšení. „Co s ní máš v úmyslu dělat?“

„Dokážeš to, nebo ne?“ zeptala se Liriel netrpělivě. Samozřejmě že měla své důvody, ale dělit se o ně nehodlala. Při Llothině osmé noze, už jenom myslet na něco takového bylo špatné!

Během krátkého pobytu v Arach-Tinilith se dozvěděla o kouzlech kněžek Pavouci královny, jež mohly směle konkurovat i nejmocnějším nekromantům. I kdyby muž náhodou přežil, jeho ruka byla nepochybně mrtvá, a tak by z ní mohla dostat odpovědi a využít ji proti němu samotnému. Potřebné kouzlo bylo mocné a jako obvykle odpovídajícím způsobem riskantní. Liriel si nemohla být jistá, že je i za podmínky, že jí Lloth vyhoví, vůbec dokáže ovládnout.

„Možné to je,“ připustil Xzorsh. „Moře je ovšem plné různých tvorů a odseknutá končetina je něco…“

„Něco jako potrava,“ dokončila temná elfka ohleduplně. „Tak to aspoň zkus. Můžu ti slíbit, že nebudeš litovat. Vlastně si pár krabů vezmi už teď jako zálohu. Na zbytku se dohodneme, až se vrátíš.“

Při zaslechnutí zoufalství v jejím hlase si elf vzal svůj poklad a chystal se k odchodu. U dveří se na okamžik zastavil. „Slyšel jsem o tvém útoku na Ibna. Řekli mi, že tě prý přistihl, když jsi magicky rozmlouvala s mrtvými elfy. Můžeš mi říct, co ses dozvěděla?“

„Nic,“ opáčila prostě. „Jejich duše byly… pryč. A tím nemyslím ve smyslu obvyklé smrti a odchodu do vašeho zásvětí, ale že byly uvězněny. Lepší výraz pro to neznám.“

Mořský elf to s ustaraným výrazem ve tváři zvážil. „Co se s tím dá dělat?“

„Přines mi tu zatracenou ruku,“ zopakovala Liriel důrazně. Když se hraničář nezatvářil přesvědčeně, dodala: „Nepřipadá ti divné, že za tak malou rybou, jako je Elfí panna, byly vyslány tři lodě a téměř dvě stovky válečníků? Něco po nás chtěli a měli dost informací, aby přišli v téměř dostatečném počtu. Rozhodně si nemyslím, že by je zajímala Hrolfova zásoba hodin z Letohradu.“

Xzorsh z ní nespouštěl oči. „Myslíš, že to mělo něco společného s vraždami elfů?“

„Je to možné. Jakmile zjistíme, kdo byli ti muži a o co jim šlo, možná přijdeme i na to, co se stalo tvým soukmenovcům. A právě k tomu,“ dokončila vyhýbavě, „budu potřebovat tu ruku.“

Mořský elf konečně pochopil a přikývl. „Odpusť mi, ale nechápu, proč se zabýváš potížemi mořského lidu.“

Drowí elfka pokrčila rameny. Vlastně to nechápala ani ona sama. Když nepřišla s vysvětlením ona, nabídl jedno Xzorsh.

„Slyšel jsem mnoho hrůzných příběhů o temných elfech a ty působíš úplně jinak. Možná že nejsou pravdivé.“

Liriel se před očima vynořila živými barvami vymalovaná scéna setkání tohoto šlechetného, a zároveň naivního a otevřeného mořského elfa s někým jiným z jejího národa. Během mžiknutí oka vytáhla zpod matrace hrst vrhacích nožů a v rychlém sledu je na příliš důvěřivého elfa hodila. Čepele se zakously hluboko do dřevěných dveří a narýsovaly na nich až příliš těsný obrys vylekaného Xzorshe.

„Moc málo myslíš a moc rychle důvěřuješ,“ zavrčela na něj. „A teď jdi a nevracej se, dokud pro mě nebudeš mít, co chci!“

Hraničář vyklouzl z místnosti a zmizel. Liriel si povzdychla a položila se zpět na polštář. Sice to bylo nezbytné, ale přesto to neudělala ráda.

Zatímco plaval zpět k místu nedávné bitvy, nedokázal Xzorsh dostat dívčina slova z hlavy. Skrývalo se v nich hodně pravdy, to musel připustit. Odjakživa viděl vše buď jako dobré, nebo jako špatné. Tyhle dva póly vždy vnímal jako naprosto rozdílné a jasně oddělené jako moře a oblohu. Temná elfka bojovala na Hrolfově straně, a to velmi dobře. Kromě toho se zajímala o osud mrtvých mořských elfů. To v Xzorshově mysli zaplašilo všechny pochybnosti a učinilo z ní důvěryhodného přítele. Když mu tedy řekla, že málo myslí a moc důvěřuje, měla úplnou pravdu.

Pokud však Liriel byla skutečně tím, čím chtěla, aby věřil, že je, proč by na to poukazovala?

Takové myšlenky jej trápily celý den a většinu následující noci. Pak narazil na sežehlé trosky lodi, kterou dívka zapálila, a pozůstatky mu připomněly plavidlo, které potopil on sám. Dál už neměl na podobné úvahy čas.

Drowí elfka mu nedala nijak lehký úkol. Přímo ve vraku i v jeho okolí bylo množství zachycených těl a pátrání po jediné useknuté ruce představovalo nesnadnou a ponurou práci. Kromě toho neměl Xzorsh tušení, jaké mrchožrouty mohla těla mezitím přilákat a jaká stvoření ho mohla i teď sledovat.

Zabral se tedy plně do práce, aniž by si všímal pokladů v podobě zbraní a šperků, a plně se soustředil na objednaný předmět. Nakonec překvapil sám sebe a uspěl. Zamotaná mezi potrhaným lanovím ležela velká levá ruka. Z hřbetu jí vyrůstaly tmavé chlupy a na prstech se skvěly dva prsteny. Ty si Xzorsh nechal – později je mohl prodat – a ruku schoval do váčku u pasu.

I když jej nečekaný objev pohltil, prakticky okamžitě si všiml temných postav, jež se tiše vynořily z vraku. Byla to čtveřice obludných stvoření podobných lidem, se silnou kůží porostlou šupinami a plovacími blánami na rukou i nohou. Mořští zlobři byli příbuzní se suchozemskými, avšak o něco rychlejší a divočejší. Tihle navíc patřili k nejsilnějším. Malé bělostné rohy vyrůstající jim z čela je označovaly za nejmocnější kastu samců. Kromě obvyklé zbraně svého druhu, ostrých černých tesáků trčících jim z předsunutých spodních čelistí přes pysky a stejně barevných drápů, měli ještě lidská kopí, a dokonce jeden stříbřitý trojzubec.

Xzorsh sáhl přes rameno pro krátké kopí upevněné na zádech a připravil se na nevyhnutelný útok. Přesně jak očekával, vyrazili naráz všichni čtyři. Skloněné zbraně mířily přímo na něj.

Mořský elf čekal do posledního možného okamžiku. Pak se s mrštností úhoře stočil dolů a spodním obloukem se dostal mimo dosah jejich zbraní. Během pohybu bodl vzhůru. Pocítil tvrdý náraz a měkký postup hrotu, jak prorazil zlobrovu šupinatou zbroj a pronikl do masa pod ní.

Přeživší trojice tvorů upustila zbraně a s napřaženými drápy a čelistmi připravenými kousat se přitáhla blíž. Xzorsh se zmocnil kolem klesajícího trojzubce a zapřel si jeho dlouhou násadu o bok. Nejrychlejší zlobr zabral zpátky, aby se mu vyhnul. Přesně na to však Xzorsh čekal, vrhl se kupředu a prudce bodnul.

Prostřední hrot trojzubce se zabořil hluboko do zlobrova nechráněného hrdla a pokračoval dál do hlavy. Xzorsh pokračoval v tlaku, dokud neucítil, jak hrot dře o vnitřní stranu lebky. Pak se prudce stočil a zapřel nohy o umírající stvoření. Vší silou zatáhl, uvolnil trojzubec a odlétl z dosahu chňapajících drápů a klapajících čelistí dvou zbylých mořských zlobrů. Obě stvoření se teď chovala mnohem opatrněji a kroužila kolem oběti jako humanoidní žraloci, zatímco čekala na mezeru v obraně.

Myšlenky mořského elfa pádily jako o závod. S těmito tvory se setkával jen zřídka – většina jich přežívala ve sladkých vodách a těch pár, co se přizpůsobilo životu v moři, se většinou zdržovalo v jeskyních na mělčinách. Jako hloupá stvoření myslící jen na zabíjení a jídlo se zlobři občas spojovali s mocnějšími bytostmi, jež jim mohly nabídnout víc vraždění a plenění, než si dokázali svou omezenou představivostí představit. A nebo je prostě podplatily. Xzorsh samozřejmě nemohl tušit, kdo poroučel těmhle, ale jeden z nich měl zbraň tritonů, tvorů ze živelné sféry vody. Takové spojení elfa naprosto mátlo a náhle si přál, aby s ním byla drowí dívka. Ona by jistě dokázala najít řešení vysvětlující tak nepravděpodobné spojenectví.

Náhle mu ramenem projela spalující bolest. Xzorsh zaťal zuby a prohnul se v zádech. Jednomu ze zlobrů se podařilo dostat se k němu na dosah drápů. Mořský elf se otočil a bodnul trojzubcem. Útočník se však stihnul stáhnout z dosahu. Vtom převzaly vládu Xzorshovy válečnické instinkty. Ohlédl se a zjistil, že téměř hledí do tváře druhého zlobra. Zaútočil tedy patkou trojzubce a zabořil ji do tvorova podbřišku. Tím získal trochu času.

Využil jej tak, že sáhl po jednom z magických krabů a odtrhl jej od poutka ze spletených řas. Protáhl se pod zlobrovou chňapající rukou, stočil se a ocitl se za jeho zády. Rychlým pohybem umístil kraba mezí tvorovy lopatky a druhou do něj silně praštil. Špičaté nohy se zabodly hluboko do šupin i do masa pod nimi a pak už se kouzly opředená zbraň začala sama od sebe zavrtávat hloub.

Zlobr se otočil čelem k elfovi. V nestvůrné tváři se mu zračilo překvapení. Zubatá tlama se otevřela k bublavému výkřiku bolesti, zatímco krab se prožíral jeho hrudí. Během okamžiku vylétl v záplavě krve ven. K noze měl přichycené ještě tlukoucí srdce. Jakmile odpor tkáně ustal, stal se z něj znovu neživý kovový předmět.

Xzorsh ho sevřel v ruce a ukázal poslednímu mořskému zlobrovi. Stvoření přerušilo započatý útok a opatrně si nečekaně dobře vybaveného elfa prohlíželo. Vzápětí se zlobr obrátil a odplaval.

Hraničář jej sledoval a těšil se představou, jaké hlášení asi přinese veliteli. Jen ať se všichni dozví, pronesl Xzorsh pro sebe, že se do rukou mořského lidu vrátila magie!

Trpělivost nepatřila k Lirieliným nejsilnějšim stránkám, a tak si musel Hrolf, trvající na tom, aby zůstala v posteli až do západu slunce, leccos vyslechnout. Kapitán však zachoval klid a na všechny slovní výpady odpovídal smíchem a sliby, že tentokrát čekání bude stát za to.

Konečně se přítmí za okýnkem kajuty změnilo ve skutečnou tmu. Liriel bez váhání vyskočila z lůžka a spěšně se oblékla a ozbrojila. I když si Hrolf zjevně myslel, že překvapení bude příjemné, Liriel nedokázala zapomenout na to, že úmysly některých pirátů se s jeho neshodovaly.

Na vrcholu žebříku na ni čekal Fjodor. Pozdravil ji s úsměvem, ale v očích měl zvláštní pohled. Raději opatrně a jen letmo jej objala. Pohyboval se značně ztuhle a pod šaty musel mít na mnoha místech obvazy. Tázavě na něj pohlédla.

„To nic,“ uklidnil ji. „Jenom sen.“

„Něco jako že mě Ibn háže přes palubu v síti na ryby?“ zašeptala. Přemýšlela, jestli útok někdo viděl, ale Hrolf o Ibnově zradě nic neřekl a první důstojník stál u kormidla a tvářil se nečitelně jako obvykle.

Fjodor sebou trhnul. „Takže to byla pravda. Přísahám, moje malá vráno, že ten zrádce se nedožije dalšího dne!“ pronesl s odhodlanou jistotou.

Drowí dívka se usmála a uchopila ho za paži. „Ale dožije. A ještě mnoha dalších dní! Drowové mají takové rčení, že pomsta chutná nejlépe za studena. To většinou znamená, že pomsta je mnohem víc uspokojivá a zábavná, když hezky vychladneš, naplánuješ ji a nakonec si ji vychutnáš, ale může to znamenat i něco jiného. Jen ať se Ibn bojí. To mu patří víc než ostrá ocel a rychlá smrt. Kromě toho ho potřebujeme. I přes svoje chyby to je schopný námořník,“ dodala jako vždy prakticky uvažující elfka. „Mezitím ho bude jeho vlastní selhání držet na uzdě. I když by asi bylo dobré, abys mu dal najevo, že o všem víš. Jinak by si mohl myslet, že jeho tajemství zemře spolu se mnou. No ale teď se půjdeme podívat na Hrolfovo překvapení!“

Fjodor se tvářil pochybovačně, ale nechal si vlastní názor pro sebe a dovedl ji skrz zástup zubících se námořníků na příď. Tam stál Bjorn, zjevně na rozpacích z toho, že na něj hledí tolik očí. Obličej mu pod mladicky řídkými světlými vousy rudě hořel a za ním se skvělo jeho poslední – a také dosud největší – dílo.

Příďová figura v podobě elfi panny, již neživá a zpět na obvyklém místě, byla přetřená tak, aby připomínala drowí elfku se zlatýma očima. Rozevláté dřevěné kadeře byly nyní bílé a tvář se leskla ještě vlhkou černou barvou. Někdo si dokonce dal tu práci, že trochu upravil bujné křivky tak, aby více připomínaly Lirielinu štíhlou postavu.

Při pohledu na vlastní sochu jí sevřely hrdlo neznámé emoce.

Hrolf se postavil vedle ní a položil jí paži kolem ramen. „Na tak starou dámu vypadá dobře, co?“ zasmál se vesele. „Teď každého vyděsíme hned na první pohled! Ať mě vezme Amberlie, že jsem na to už dávno nepřišel sám!“