19. Cena moci

Již téměř svítalo, když Fjodor spatřil střechy Ruathymu. Jeho pozornost náhle upoutalo zapraskání v křoví u cesty, a než stihl sáhnout po zbrani, vyskočila z něj s radostně rozzářenou tváří Liriel. Rozběhla se k němu a vrhla se mu do náruče.

Fjodor byl na taková gesta od impulzivní elfky zvyklý. Vždy se stejně rychle odtáhla, jako když udeří blesk a opět zmizí. Tentokrát však nespěchala. Pažemi mu pevně objímala krk a její dech jej hřál přes lněné plátno košile.

I když se mu nechtělo objetí ukončit, ponořil Fjodor ruce do dívčiných rozcuchaných sněhobílých vlasů a zdvihl jí hlavu vzhůru, aby jí viděl do očí. „Je tu něco, co ti musím říct,“ pronesl vážně.

Liriel odpověděla úsměvem, jenž ho zahřál na duši a vyslal ji radostně zpívající do nebeských výšin.

„Jsou ti, kteří spřádají myšlenky, a ti, kteří spřádají sny,“ dobírala si ho lehce, „a pak jsou tu ti, co zatraceně moc mluví!“

Fjodorův nevěřícný úsměv přišel jen pomalu. „Zdá se, že si budeme muset promluvit o víc věcech, než jsem si myslel.“

„Slova mohou počkat,“ zamumlala a tentokrát s ní mladík naprosto souhlasil.

Náhle vzal temnou elfku do náruče a odnesl ji do lesa. Překvapilo jej, že Liriel nic nenamítá. Naopak jej naváděla šeptanými pokyny a poháněla jeho kroky sliby, jež by jinak považoval za nemožné, kdyby ovšem sám nebyl svědkem jiných zázraků v jejím podání. Během krátkých okamžiků, kdy nemluvila, nacházela rty a zuby citlivá místa na jeho krku a uších, o nichž neměl ani tušení, že tam jsou. Občas něžně a občas ne jej přiváděla až na hranici šílenství. Fjodor nevěděl, jak daleko vlastně došli – i několik kroků by mu teď připadalo jako mnoho mil – když se Liriel konečně vykroutila z jeho sevření.

Stanuli proti sobě u kmene prastarého dubu. Pro jednou Fjodor nemyslel na ohromné rozdíly mezi nimi a nevyřešené city, jež ho pronásledovaly od jejich posledního nešťastného setkání. Staral se jen o to, že tentokrát nemá Liriel ve zlatých očích strach. Jejich spojení nebylo jako nic, co kdy zažil nebo co si jen představoval – divoký a radostný akt, který svým způsobem soupeřil i se záchvaty berserkrovského šílenství. Tentokrát si jej však dobrovolně zvolil, a to celým srdcem.

Mnohem později hladil Fjodor spící Liriel po zvlhlých kadeřích. Sám necítil potřebu spánku. Ještě nikdy si nepřipadal tak naživu. Vůbec poprvé si připustil, že malou elfskou dívku miluje, a dokonce se odvážil doufat, že by mohla jeho city opětovat.

Na tomhle místě bylo navíc něco, co zrychlovalo Fjodorovy čarovné smysly. O kouzlech nic nevěděl a ani nezkoušel předstírat, že by chápal magii rašemenských Čarodějnic, ale přirozenou magii prosycující některé háje či prameny vycítit dokázal. Ještě nikdy, dokonce ani ve věži Čarodějnic nad Ašanským jezerem, ji však necítil tak silně jako tady. Zdvihl zrak ke klenuté koruně dubu nad sebou a náhle porozuměl, proč jej Liriel přivedla právě na tohle místo.

„Moje malá vráno,“ pronesl měkce. Oči spící elfky se prudce otevřely a poplašeně se na něj zahleděly. „Tohle je Potomek Yggsdrasilův, že?“

Posadila se a věnovala mu zářivý úsměv. „Takže to cítíš. To je dobré znamení.“

Fjodor se k ní natáhl a uchopil ji za ruce. „Tohle musím vědět. Co se stalo, že to v tobě vyvolalo takovou změnu?“

Drowí dívka se ani nemusela ptát, co tím myslel. „Pokoušela jsem se vyrýt runu, ale nešlo to. Až do té chvíle jsem se považovala za nositelku tvého i svého úkolu. Ta lekce pro mě byla velmi těžká,“ dodala s křivým úsměvem.

Fjodor přikývl a vzpomněl si, jak pro ni bylo složité rozšířit sen tak, aby se do něj vešel i on. „A teď?“

„Uvědomila jsem si, že jestli má naše pátrání uspět, musíme být jako jeden. Ta runa není jen moje. Jsou věci, které od tebe potřebuji,“ připustila.

„Ať už je to cokoliv, je to tvoje,“ slíbil jí tiše. „A teď, když tohle víš, jsi připravená k vyrytí runy?“

Liriel neunikla stopa starostí v jeho hlase. Došlo k něčemu, co jejich úkol činilo ještě naléhavějším. „Řekni mi, co se stalo,“ požádala jej.

A tak to udělal a vůbec nic nevynechal. Drowí dívka mu pozorně naslouchala a nový zvrat ve válečníkově prokletí ji zděsil. Bojovala s Wedigarem v ptačí podobě a raději si ani nechtěla představovat, jakou škodu by asi dokázal napáchat Fjodor.

„Pustím se do práce,“ pronesla s větší jistotou, než jakou ve skutečnosti cítila. Vzhlédla k nebi; soumrak pomalu začínal barvit západní nebe. „Budu se ale muset připravit. Jestli je moje kniha pravdivá, upadnu do transu a samotné rytí proběhne bez mé vůle. Budeš stát na stráži?“

„Tak dlouho, jak jen budeš potřebovat,“ souhlasil.

Drowí kouzelnice přikývla a ponořila se do soustředění nutného pro sesílání kouzel. Vyhledala moc prastarého dubu, symbolického vtělení veškerého života, a ponořila se do ní. Jak se nořila hlouběji a hlouběji, vracely se jí v nejživějších detailech dny i noci uplynulé cesty, každý zármutek a radost dával runě, již musela použít, podobu. Ať se však snažila, jak chtěla, nedokázala ji vidět ve všech podrobnostech.

Po čase – možná krátkém, možná ne – tenhle pokus vzdala. Přestala se snažit zformovat runu a místo toho se soustředila na moc, kterou si chtěla podržet, a na nutnost vypudit bludnou magii, jež Fjodorovi zabraňovala, aby se stal válečníkem, kterým měl být.

Tiše pojmenovávala své cíle, dokud jí do tichého hlasu neproklouzlo něco temného a svůdného. Magie Rašemenu, magie drowů. Obě samy o sobě dost děsivé se spojily způsobem, jemuž Liriel nerozuměla, a uvrhly ji do transu dalece přesahujícího prostou meditaci či kouzlení.

Již nekontrolovala pohyby a shlížela shora na své tělo, jak uchopilo Poutníkův amulet a umístilo drobné dláto proti kmeni stromu. Její ruce se pohybovaly rychle a jistě, ale nedokázala vidět, jaké značky za sebou zanechávaly. Jistě viděla jen to, že slabá modrá aura vyzařující z amuletu – uvězněná magie Temných říší – během práce rychle slábne. Její vědomí se pomalu vytrácelo s ní; tohle očekávala, neboť v mysli byla magie temných elfů její neoddělitelnou součástí. Konečně modré světlo naposledy zablikalo a zhaslo. Prázdný amulet vypadl z Lirieliných necitlivých rukou a ona jej následovala do temnoty.


Když se Liriel probudila, visel srpek měsíce vysoko na obloze a zaléval les stříbřitým světlem. Pohnula se, trhla sebou a přitiskla si prsty k tepajícím spánkům. V hlavě jí zuřila kakofonie kouzelnické nemoci. Trvalo to ještě dlouho, než zmatené dívce došlo, že některé zvuky – možná dokonce většina – přicházejí zvenku.

Odtáhla ruce od hlavy a zděšeně se zahleděla na scénu před sebou. Fjodor v zajetí dalšího záchvatu zuřivosti bojoval s protivníky, které viděl jen on sám. To ovšem neznamenalo, že by vyvázl bez zranění. Šaty i kůži mu během prodírání se lesem a opakovaného sekání do prázdna trhaly větve a ostružiní.

Jak dlouho to celé trvalo, Liriel netušila, ale podařilo se jí zahlédnout narůžovělou pěnu v koutcích válečníkova nepřítomného úsměvu. Uvědomila si, že selhala a pokud Fjodora nezastaví, zemře.

Instinktivně před sebe natáhla ruku. K jejímu překvapení i úlevě drowí magie zafungovala a z prstů jí k berserkrovi vystřelily prameny silných pavučin. Lepkavá vlákna vytvořila mezi Yggsdrasilovým potomkem a asi dvacet stop vzdáleným dubem ohromnou síť.

Poblázněný válečník se jí prodral, aniž by zpomalil.

Když Liriel věděla, že jí magie Temných říší zůstala, sáhla po mocnějším nástroji. Do vzduchu vyskočila malá kuše a do Fjodorova stehna se zabodla šipka. Ani si jí nevšiml a vykryl další neexistující bodnutí. Střílela znovu a znovu, dokud měla co. Mladý válečník se ježil šipkami a ze všeho nejvíc připomínal ježka nakaženého vzteklinou.

Přesto se držel na nohou. Dál bojoval se stíny – nebo spíš, uvědomila si Liriel s náhlou jasnozřivostí, se všemi duchy pronásledujícími ho ve snech. A tihle přízrační sokové jej zabijí stejně jistě, jako on zabil je.

Dívka, třesoucí se zoufalstvím a strachem, skočila Fjodorovi do cesty a snažila se jej křikem zastavit. K jejímu údivu přesně to udělal. Šílenství z něj sklouzlo jako uvolněný plášť a meč klesl k zemi, jak se jeho nepřirozeně zvětšené tělo vrátilo do původní velikosti. Pak se zapotácel a vyčerpáním – a následkem otravy – usnul.

Liriel padla vedle něj na kolena a začala z něj vytrhávat šipky. Už takhle měl v sobě tolik jedu, že by to zabilo i gobra, a ona jen doufala, že většinu z něj vstřebal ještě ve stavu zuřivosti. Oddechla si, když jej slyšela, jak dýchá – mělce, ale přece.

Po zbytek noci a většinu následujícího dne nad ním bděla a opakovaně mu podávala protijed, dokud neměla prázdnou láhev. Les se pomalu začínal plnit soumračnými stíny, když se Fjodor konečně probudil.

S téměř závratnou radostí a úlevou mu převyprávěla vše, co se událo – jí i jemu – i to, jak se zastavil, až když se vzdala vší naděje.

„Bohužel nevím, co to všechno znamená,“ uzavřela.

„Já ano,“ opáčil Fjodor tiše. „Takové věci se již staly, ovšem ne za mého nebo tvého života.“

Liriel čekala, jestli bude pokračovat, ale místo toho se mu na tváři objevil nepřítomný výraz, jak se v duchu probíral starými příběhy a legendami, které byly jeho součástí.

„Za dávných časů,“ začal, „žili válečníci, kteří složili přísahu rytířů-berserkrů a stali se osobními strážci mocných wychlaran. Když se něco takového stalo, bylo to považováno za znamení, že Čarodějnice je předurčena k velkým věcem. Neselhala jsi, moje malá vráno,“ pronesl upřímně. „Skutečně se ti podařilo získat kontrolu nad mými záchvaty, ovšem pro sebe.“

Liriel na něj upřela vyděšený pohled. „Ale tohle nechci! Nikdy jsem to nechtěla!“

„Hledala jsi moc,“ připomněl jí. „Teď když je tvoje, nemůžeš si vždy vybrat, kdy a za jakým účelem ji použiješ. Řekl bych,“ dokončil zamyšleně, „že taková už je povaha moci.“

Drowí elfka odbyla jeho filozofování mávnutím ruky. „Kde je v tom všem moje vůle?“

„A kde byla Wedigarova?“ opáčil Fjodor. „Pamatuješ, jak jsi z něj sňala nereidčino okouzlení? Okamžitě chtěl svoje skutky odčinit, když jsme jej ale přesvědčili, že tak svým lidem neposlouží, vzdal se válečnické cti ve prospěch vyššího dobra. I ty se zdáš být předurčená vést,“ řekl jí. „Budeš se muset naučit brát v úvahu i věci, které bys sama nechtěla.“

Liriel neměla na řeči o cti a službě náladu. Jediné, co chtěla, byly její drowí schopnosti. Nikdy netoužila vládnout, vést nebo cokoliv z těch otravných věcí, a tak nevěděla, proč by po ní někdo něco takového mohl chtít. Nikdy nebyla na nic podobného připravovaná, a také to řekla.

„Chceš opustit Ruathym?“ zeptal se jí. „Chceš se zbavit mě a toho břemene, po kterém jsi netoužila?“

Když se nad tím zamyslela, zjistila, že vlastně nechce. „Zdá se, že jsme zde oba našli svoje místo. Když jsem se poprvé snažila vyrýt runu, získala jsem pocit, že naše osudy jsou propojené.“ Pokrčila rameny. „Nechtěj však, abych ti to vysvětlila.“

„To ani není třeba,“ odvětil Fjodor. „Já sám jsem to cítil téměř od začátku. Ať už je tvůj osud jakýkoliv, já svou roli v něm přijímám.“

Ta slova pronesl s takovou úctou, že elfku popudil. Tak dlouho usilovala, aby Fjodora přijala nejdřív jako přítele a později jako milence. Po tom všem, co musela vytrpět, jej nechtěla obětovat vlastnímu úspěchu!

„Vraťme se do vesnice,“ pronesla náhle.

„Za svítání,“ souhlasil.

Lirielino srdce se rozbušilo, ale pak jí došlo, že Fjodorovi leží na srdci jen to, aby jim zajistil bezpečnou cestu. Krátká chvíle naprostého splynutí byla pryč. Nikdy by si nepomyslela, že úcta může být překážkou, teď ale pocítila sílu Fjodorových ohledů ke stále se prohlubujícím rozdílům mezi nimi. Pro něj nebyla jen Liriel, ale wychlaran. Ne žena, kterou by měl milovat, ale síla, již by měl uctívat.

V naprostém zoufalství se odvrátila. Stočila se do klubíčka a přikryla se piwafwi a ani ji při tom nepotěšil jeho obnovený lesk. Poslední myšlenku před usnutím věnovala tomu, že Fjodora alespoň dál nebudou trápit sny. Duchové totiž byli bezpečně vypuzeni runou, již pro ně oba stvořila.

Tahle malá svoboda však bledla ve srovnání se službou, do níž jej nevědomky uvázala. Nešlo jí z hlavy, proč to svobodu milujícího Rašemence netrápí ani zdaleka tak, jak by mělo. Na druhou stranu tušila, že přijde čas, kdy k tomu dojde.

Загрузка...