é sítě

14. Volání hlubiny

Ascarle bylo město nevšední krásy a prastarých divů. Na Shakti však nezapůsobilo. Když právě nejednala s illithidí regentkou, trávila mnoho hodin přecházením po mramorem obložených chodbách a hledala místa, která by pro její citlivé drowí oči nebyla až příliš jasná. Netrpělivě vyčkávala, jak se vyvinou složité plány jiných, a přemýšlela, jak by je co nejlépe využila k vlastnímu prospěchu. Když šlo jen o ni samotnou, byla schopnou organizátorkou, ovšem chyběla jí praxe v případech, kdy bylo třeba zapracovat i cíle jejích nových spojenců.

V tuhle chvíli byla ve společnosti tamního druhého „hosta“. Po muži, jenž v klidu jedl při světle jediné svíčky potravu skládající se z nějakých převařených ryb, vrhala přes stůl zuřivé pohledy. S pocitem pýchy si všimla, že jeho nová ruka funguje dobře. Vlastně to celé byla příjemná změna – výběr otroka do role dárce i bolestivý rituál, jenž k ní člověka připoutal takovým způsobem, že by to nedokázal pochopit. Ani to však nestačilo k překonání nudy a rozptýlení starostí, jež kněžku zaměstnávaly.

„Jak dlouho ještě musím na svou kořist čekat?“ zavrčela na Rethnora. „Proč to zdržování?“

Cernovousý muž si ji na okamžik změřil a pak vstal od stolu. „Pojď,“ řekl prostě a vykročil z jídelny.

Shakti zasyčela kletbu, ale následovala jej. Muž ji vedl bludištěm chodeb až do nejpodivnější místnosti, jakou kdy drowí elfka spatřila. Jako první z mnoha pocitů se dostavilo podráždění. Na její oči zaútočilo až příliš jasné zelené světlo, příliš prosycené energií, než aby nebylo magického původu. Vzduch byl vlhký a těžký, nasáklý pachem soli a rostoucími věcmi. To Shakti zaujalo. Však bylo zemědělství jejím zvoleným oborem.

Kněžka vstoupila do podivné síně. Celá rozlehlá místnost byla z průhledného křišťálu a zaplněná řadami úzkých kádí. Shakti zvědavě přistoupila blíž a nahlédla do nejbližší z nich. Byla plná slaně vonící vody, ve které byly podivné rostliny.

Rethnor sáhl dovnitř, kousek jí odtrhl a zatočil pevnou spirálu na konci dlouhého stonku. „Tohle je kelpie,“ oznámil jí. „Vzácný druh mořské řasy. Tady je pěstují a odváží na Ruathym, kde se dávají do vod kolem ostrova.“

„A co já s tím?“ chtěla vědět Shakti.

Seveřan pokynul opodál stojícímu otrokovi, světlovlasému muži téměř jeho výšky i šířky, a přikázal mu, aby šel k velké kádi u vzdálenější stěny místnosti. Otrok hrůzou rozšířil oči, ale uposlechl.

„Pozorně se dívej,“ poradil Rethnor drowí kněžce. „Tohle by tě mělo pobavit.“

Před kněžčinýma zvědavýma očima se z kádě samy od sebe vynořily tenké šlahouny a začaly se ve vlhkém vzduchu kroutit a splétat. Rychle nabraly podobu ženy v zelených šatech. Nebyla to nijak skvělá iluze, Shakti ji díky vrozené odolnosti vůči magii dokázala okamžitě prohlédnout, ovšem otrok upíral na postavu pohled plný zaujatého obdivu a vypadal při tom jako směšná parodie na vtělení té nejhlubší touhy.

„Okouzlení,“ zamumlala Shakti a sledovala, jak kelpie láká muže do svého objetí. Ochotněji uposlechl a oba dopadli do vody v kádi. Nenásledoval žádný zápas ani známka života, jen proud bublin, který však brzy ustal. Hladina se zklidnila a již taková zůstala. Muž se utopil – rychle, tiše a spokojený se svým osudem.

„Kelpie,“ zopakoval Rethnor. „Ty už dokázaly zahubit mnoho ruathymských válečníků a námořníků. A to je jen jedna ze zbraní použitá proti našim nepřátelům. Časem zeslábnou a pak zaútočíme.“

„Velmi působivé,“ ušklíbla se. „Ukázal jsi mi, že lidští muži jsou hlupáci, což jsem ale už dávno věděla. Chci svoji Liriel hned!“

Stejně jako já, ozval se přímo v kněžčině mysli chladný ženský hlas. Shakti i Rethnor se otočili k plachtícímu illithidovi v šeptajícím rouchu z levandulového hedvábí.

Dobytí Ruathymu je důležité. Na tom se shodneme všichni, pokračovala Vestress. Společnost krakena by z další západní základny mohla mnohé vytěžit, a tak si přejeme odměnit Rethnorovy snahy. Luskán je důležitý obchodní partner a ukázal ses být cenným agentem. Uvědom si však, Nejvyšší kapitáne, že jsme z tvojí zdlouhavé taktiky netrpěliví. Pirátská loď ti unikla. Měl by ses modlit, aby tě její kapitán nepoznal a touhle dobou již nerozšiřoval zprávy o luskanské zrádnosti. Dobývání je vždy mnohem těžší, když je nepřítel předem varován. Dál příliš neotálej, abychom neztratili vše, čeho jsme až dosud dokázali dosáhnout.

Muž se zamračil. „Tak proč potom nezaútočíte hned?“ chtěl vědět. „Viděl jsem vaše síly – stovka mořských zlobrů, dvakrát tolik lidských a elfských otroků, chrliče i podivná vodní stvoření z jiných světů. Pošlete je portálem a nechte je ještě dnes ostrov zpustošit!“

Neodvažuj se mi rozkazovat, poradila mu Vestress ledově chladným mentálním hlasem. Přines mi drowí kouzelnici, a to brzy, jinak navždy přijdeš o veškeré zdroje Ascarle i Společnosti krakena!

S královskou vznešeností se obrátila a odplula z komnaty. Jak ji Shakti sledovala, sevřely se její tmavé prsty kolem obsidiánového přívěsku s vyrytou maskou, visícího jí kolem krku.

„Je to přesně tak, jak jsem si myslela,“ pronesla hluboce znepokojeným hlasem. „Ona potřebuje Liriel Baenre a její kněžská kouzla, aby portál otevřela. A bude je mít, lhostejno jestli v tu dobu bude Liriel živá či mrtvá.“

Rethnor stiskl rty v tvrdém úsměvu. „Vždycky jsem si říkal, že jediný dobrý kouzelník je mrtvý kouzelník, ale tentokrát mi nedochází, jak by její smrt mohla Vestress posloužit.“

Drowí kněžka na něj upřela temný pohled karmínových očí. „Ona dokáže číst tvoje myšlenky a já s pomocí svého boha zase ty její. Vestress bude mít Liriel bez ohledu na to, jestli ji přivedeš ty nebo někdo jiný. Není jen jeden způsob, jak by mohla získat znalosti o jejích kouzlech. A jestli Liriel zemře, tak ztratím svoji kořist.“

„A co já s tím?“ odvětil Rethnor výsměšně a vrátil tak Shakti její nedávná slova.

Kněžka přimhouřila oči.

Rethnorovou novou rukou proběhla vlna bolesti a všech pět prstů ztuhlo. Zděšeně sledoval, jak se přesunuly k jílci nože za jeho opaskem. O své vlastní vůli a proti té jeho se mu zrádná ruka s nožem začala zvedat k hrdlu. Rethnor napjal svaly v levé paži a pomohl si i silnou pravou rukou – vše marně. Ruka, jež se stala jeho stejně neoddělitelnou součástí jako vysoké cíle, které si vytyčil, jej nyní zcela zradila. Pocítil zamrazení čepele na hrdle a teplou krev stékající po kůži, jak mu nůž zlehka přejížděl po krku.

„Já o svoji kořist nepřijdu,“ pronesla Shakti měkce, zatímco jí v očích plálo zlomyslné uspokojení. „Dělej, co chceš, ale Liriel mi přivedeš živou!“

S těmi slovy se drowí kněžka otočila a vykročila z pěstírny kelpií ven.

Rethnorova paže bezvládně poklesla a nůž zazvonil o zem. Protáhl si prsty, ohnul paži a promnul úctyhodné svaly, vděčný, že jsou opět plně pod jeho kontrolou.

Prozatím.

Xzorsh byl na rozpacích. Mladému elfskému hraničáři se přes Spojení – složitý řetězec informací přenášený inteligentními mořskými tvory i na největší vzdálenosti – dostalo velice znepokojivých zpráv. Hrolfova loď byla u pobřeží Gunderlunu napadena dalším mořským tvorem, tentokrát vodním elementálem. Za ty roky, během nichž hlídal ve vodách, spatřil mnoho podivných věcí, ovšem záhadné události posledních dní se všemu zcela vymykaly.

Ještě zvláštnější byla zpráva, že osudem pronásledovaná loď prostě zmizela. Xzorsh tušil, že by za tím mohla být kouzla té drowí dívky, a byl odhodlaný přijít všemu na kloub. Zvědavost však byla jen jedním z motivů. Stále nesměl zapomínat na slib daný Hrolfovi.

V tom však spočívalo jeho dilema. Ode dne, kdy byla Elfí panna napadená třemi válečnými loděmi, a po následném útoku mořských zlobrů se Xzorsh nesetkal se Sittlem. Posily, jež tehdy slíbil přivést, nikdy nedorazily, a ať se snažil jakkoliv, stále neměl sebemenší informace o jeho osudu. Dokonce ani Spojení nepomáhalo. Xzorsh se o druha velice obával. Zejména pak toho, že se mohl stát obětí odporných vodních zlobrů. Když teď byli v nesnázích hned dva přátelé, co měl on sám dělat?

Po dlouhém rozhodování zamířil hraničář k západu, kde na osamělých ostrůvcích zanechal přeživší lovce tuleňů. Přímo pod nimi leželo v zaplavené jeskyni město mořských elfů. Korálové katakomby, kam pohřbívali mrtvé, se nacházely nedaleko na volném moři. Xzorsh doufal, že se Sittl mohl uchýlit právě tam, aby truchlil nad zabitou láskou a dítětem. Hraničář věřil, že by tam přítele mohl najít. Nebylo náhodou, že tyhle ostrůvky ležely přímo na nejkratší cestě k Ruathymu.

S nejvyšší možnou rychlostí vyrazil Xzorsh k nejbližšímu z ostrovů. Tam, skryté pod kameny v nenápadné podvodní jeskyni, si se Sittlem často zanechávali vzkazy, které byly příliš citlivé pro předání po Spojení. Tentokrát však nenašel nic, a tak jen obrátil oči k nebi ve výrazu zoufalé bezmoci, jemuž se naučil od svých lidských chráněnců. K jeho nesmírnému překvapení mu nad hlavou plul známý vejčitý tvar: člun, na němž sem připluli námořníci z Hlubiny!

Mořský elf vyrazil ke světlu a rychle vyběhl na břeh. Nedaleko se tři muži krčili kolem malého ohně. Jeden z nich, vysoký muž, jehož sluncem spálený obličej měl tentýž odstín jako nazrzlé vlasy, se při hraničářově příchodu postavil.

„Lorde Caladorne,“ zamumlal Xzorsh. „Neměl jsem tušení, že tu vy a vaši muži stále budete!“

„Zbyli jsme už jenom tři,“ pronesl mladý šlechtic chladně. „Ostatní zemřeli při čekání na to, až mořský lid z hlubinského přístavu informuje město o tom, že jsme přežili. Nebo se ta zpráva nedostala ani k nim?“

Xzorsh nejdříve zavrtěl hlavou, pak si ale uvědomil, že právě o to se měl postarat Sittl, a jeho obavy se zdvojnásobily. „Co nejhlouběji se omlouvám, lorde Caladorne, ale musíte mi věřit, když vám říkám, že mořský lid na vás nezapomněl! Něco velmi špatného se stalo a já se obávám o osud svého posla. Tentokrát vám osobně najdu loď, která vás dopraví k pevnině,“ slíbil. „Nejblíže odtud je Ruathym a měl bych se tam dostat během několika málo dní. S pomocí mořských tvorů ještě rychleji.“

Mužův nesmlouvavý pohled o něco změkl. „Děkuji ti za to, ale vím, jakou nenávist chovají Seveřané k elfům. Nechci riskovat tvůj život, a to dokonce ani za možnost znovu spatřit Hlubinu.“

„O mě se nemusíte bát,“ pronesl Xzorsh prostě.

„Jsi si tím jistý? Sudy s těly mrtvých elfů byly ruathymského původu.“

„To možná ano, ale za nic z toho nenese kapitán Hrolf odpovědnost. Přesto vám děkuji za varování.“ Mořský elf se odmlčel a na štíhlé tváři se mu objevil úsměv. „Jste si tak podobní, Hrolf a vy. Oba máte jistý druh cti, který – odpusťte mi to – je mezi lidmi vzácný. Jemu můžete důvěřovat. A mně také.“

Caladorn byl chvíli zticha a pak natáhl ke Xzorshovi ruku jako k druhovi ve zbrani. „V tom případě budeme očekávat tvůj návrat.“

Mořský elf souhlasně přikývl, ale podání ruky odmítl. „Tohle nemůžu,“ opáčil se smutným úsměvem a roztáhl doširoka prsty, aby Caladorn viděl blánu mezi nimi. Pak se otočil a znovu se vrhl do vln.

Když hbitě plaval dál k západu, zamyslel se nad svýma rukama a zvažoval, jestli by se vzhledem k té bláně vůbec dokázaly naučit tvarovat magii. Co vlastně mohlo za to, že se mořský lid tomu umění nedokázal naučit? Celý život byl magií fascinován a cítil k ní stejnou nenaplněnou touhu jako elfové na povrchu ke hvězdám. Když ji drowí kouzelnice začala přivolávat, cítil její proudy v dříve neživém vzduchu. To možná znamenalo, že má jistý druh nadání. Třeba by Liriel souhlasila s tím, že jej bude učit.

Při té myšlence se musel chmurně pousmát. Ať se snažil, jak chtěl, nedokázal si impulzivní temnou elfku v roli učitele představit. Úplně však své sny nezavrhnul. Zpříjemňovaly mu cestu k Ruathymu a nutily ho k většímu spěchu.

Kelpie se protáhla a líně pozorovala, jak se její šlahouny v klidné, chladné vodě elegantně proplétají. Okolo plující rybka uždibla z jedné ze zelených končetin a odtrhla kus bezkrevného zeleného masa. Kelpie sebou škubla, i když po pravdě řečeno bolest necítila. Na pastvu mořských tvorů byla zvyklá. Jestli vůbec něco, tak jí ta hladová rybka připomněla, že se sama již dlouho nenakrmila.

Kelpie se pohnula, vytrhla mělké kořeny, jež čas od času zapouštěla do dna, a nechala se unášet blíž ke břehu. Někde tam mimo vodní svět byl jistě nějaký bezmocný muž, stejně lačný jako ona. Sama ovládla dva takové a měla matné vzpomínky na krmení své mateřské rostliny. Všechny oběti měly v očích hladový lesk, jemuž úplně nerozuměla. Vždyť ani jeden z nich se ji nikdy nepokusil nakrmit.

Změna vodních proudů přitáhla kelpiinu pozornost ke břehu. K jejímu překvapení a nečekané radosti k ní plaval muž. A to se jej ani nepokusila okouzlit!

Dlouhé, štíhlé šlahouny se ho pokusily obklopit, ovšem muž je srazil stranou. Když se nenechala odbýt, vytáhl nůž a začal po nich sekat. Zmatená kelpie se jej pokusila okouzlit. Mužovy útočící paže zpomalily a nůž vyklouzl z ruky s plovacími blánami. Oči mu při pohledu na ni nejdřív zmatněly a pak se jako obvykle naplnily touhou. Na okamžik se sama sebe zeptala, jak ji asi vnímá: jako ženu, zeleného koně, nebo třeba hippocampa – tvora připomínajícího křížence obrovského mořského koníka a delfína, který sloužil jako jezdecké zvíře? Jak hleděl na kelpii zahalenou v závoji iluze, splynulo mu ze rtů cize znějící slovo v neznámém jazyce, jméno naznačující, že touží po něčem jiném, než bylo obvyklé. To však nevadilo. Kelpie se usmála a trpělivě čekala, až se nejnovější úlovek utopí.

Ten jí však nehodlal vyhovět.

To kelpii neobyčejně zmátlo a rozhodla se podivně vzdorující oběť pustit.

Okouzlený muž se však začal jejími šlahouny sám obtáčet a usilovně vzdoroval všem pokusům o osvobození.

Kelpii trvalo několik dlouhých chvil, než dospěla k názoru, že to nemusí být tak špatný vývoj událostí. Tenhle muž by ji mohl chránit před hladovými rybami a možná by pro ni mohl i lovit. V okolních vodách bude jistě víc takových a on by je k ní mohl lákat.

Ráno ještě nestihlo pokrýt hladinu stříbrem a rybáři již vytahovali čluny na moře. Na podobnou práci bylo sice brzy, ale dříve tak bohaté vody kolem Ruathymu byly v posledních dnech lakomější než trpasličí lichvář. Nakrmit vesnici bylo čím dál těžší a ruathymské drobné čluny se musely ve snaze najít úlovek vydávat stále dál od břehu.

Rybáři na dvou člunech mezi sebou roztáhli velkou síť se závažími a zvolna veslovali v naději, že tentokrát z hlubokých vod vytáhnou něco lepšího než několik kostnatých nepoživatelných ryb, jež až příliš často tvořily většinu úlovku.

Náhle se síť napjala a škubla sebou dozadu. Něco velkého se chytlo do pasti. Nadšené úsměvy obou rybářů však brzy povadly. Síť se ani nepohnula. Ať už chytili cokoliv, nedokázalo se to bránit.

„Ale ne, už zase,“ zašeptal mladý Erig zděšený pohledem na výmluvně nehybnou síť. Jeho dnešní společnice, šamanova světlovlasá dcera, pochmurně přikývla na souhlas. Oba se již dřív stali svědky vytažení podobně neživých úlovků na břeh. Každá taková smrt na Dagmar, která za letní bouře ztratila sestru dvojče, ztěžka doléhala. Přesto se okamžitě dala do práce a začala těžkou síť oběma rukama přitahovat. Eriga její stoická odevzdanost poněkud zostudila a rychle se k ní připojil.

Oba čluny se k sobě přiblížily, jak je přitahovala rostoucí zátěž. Kolem nich se shromáždili ostatní rybáři a brzy již mohli rozeznat dvě nehybná těla zamotaná do změti chaluh. Vyděšený Erig natáhl ruku a začal neochotně odstraňovat zelenou masu skrývající totožnost utopených mužů.

Náhle ze změti chaluh vystřelila ruka a sevřela mladíkovo zápěstí. Erig polekaně vyjekl a upadl dozadu. Bylo to, jako kdyby mrtvola náhle vyskočila z hrobu, a to ještě nebylo všechno. Postava, jež ze sebe strhávala chaluhy, patřila mořskému elfovi s dlouhými spletenými vlasy, tváří zkřivenou zuřivostí a dlouhým nožem v ruce.

Útok byl tak nečekaný a útočník tak podivný, že dokonce i pro boj zrození Ruathymci na okamžik ztuhli překvapením. Dagmar však byla natolik duchapřítomná, že si vzpomněla na veslo ve své ruce. Rozmáchla se a zasáhla do loďky přeskakujícího elfa do žeber. Slyšitelně to zapraskalo a síla úderu zastavila jeho pohyb. Erig využil příležitosti a jediným silným hákem na hlavu donutil elfa ustoupit. Druhá rána jej srazila v bezvědomí do moře.

Druhá elfská postava zamotaná v chaluhách vypadala, že se spíš snaží osvobodit než zaútočit, rybáři ale neměli náladu, aby si všímali takových drobností. Dagmar zdvihla veslo nad hlavu a znovu a znovu je nechávala klesnout. Elfmuž s krátkými a jasně zelenými vlasy – se přestal zmítat a znehybněl.

Rybáři dlouhou chvíli mlčky stáli a dívali se na podivné bytosti v síti. Konečně se vzpamatoval Valeron, nejstarší z nich, a namířil na ně obviňující prst.

„Tady máme příčinu našich mizerných úlovků a potrhaných sítí. Ať mě Amberlie vezme, jestli ne! A nic bych nedal za to, že tihle potomci sahuaginů něco ví i o všech utopených.“

„Vezměte je na břeh. Ať nám řeknou, co ví.“ To se ozvalo z další loďky, která byla dost blízko na to, aby se její posádka stala svědkem celé události.

Nechuť vůči mořským elfům byla silná a Dagmar se snažila všechny varovat, že to není nejlepší nápad, ovšem hlas ženy se ztratil v záplavě mužského volání po spravedlnosti – a pomstě. Elfové byli vytaženi na palubu a rybáři, kteří zcela zapomněli na obvyklý rybolov, zamířili zpět k ostrovu.

„Xzorshi, příteli, můžeš mi vůbec někdy odpustit?“

Hraničář se bolestivě pohnul. Byl celý potlučený od vesla seveřanské ženy a rána po Sittlově noži jej pálila a škubalo v ní. Přesto se mu podařilo usmát.

„To nebyla tvoje chyba,“ řekl a nebylo to poprvé. „Byl jsi pod vlivem kouzla té kelpie. Je samozřejmé, že jsi ji chtěl chránit. Jenom nerozumím tomu, proč jsi vůbec zamířil tak západně a nedal jsi o sobě vědět!“

Jeho společník se zašklebil. „Když jsem tě zanechal, aby ses mohl věnovat slibu chránit ty lidské piráty, byl jsem napadený tlupou vodních zlobrů. Přivedli mě až sem. Ani nevím proč. Podařilo se mi utéct, zatímco se o něco hádali. Jenom nedokážu říct, jak je to dlouho. Nevím, kolik času uplynulo, co jsem byl pod vlivem kouzla. A stejně tak nevím, jaké věci jsem během té doby napáchal,“ dodal hlasem prodchnutým zlou předtuchou.

Xzorsh jej poplácal po rameni. „Vzpomínám si na svůj první pohled na kelpiino hnízdo. Mezi jejími šlahouny nebyly žádné další oběti. Můžeš klidně spát.“

„Klidně spát? Ne, dokud nezjistíme, jak se odsud dostat,“ řekl Sittl a s obavami se rozhlédl po pevných stěnách dřevěného vězení.

Hraničář si povzdychl. Roztáhl prsty a zadíval se na ruce. Ještě nebyli z vody ani hodinu a jemné blány již stihly vyschnout a zkřehnout a plíce hořely snahou dýchat řídký a suchý vzduch. Něco takového nemohl v oslabeném stavu vydržet dlouho. Vlastně skoro cítil, jak z něj odchází životní síla. V duchu si to představoval jako příboj ustupující během odlivu z pobřeží.

Náhle je udeřila ledová sprška a probrala jej k plnému vědomí. Xzorsh si vytřel vodu z očí a udiveně se zahleděl na Liriel. Drowí dívka nad ním stála s prázdným vědrem v rukou a zlomyslným šklebem na tmavé tváři.

„Říkala jsem si, že by se ti možná mohlo stýskat po domově,“ prohodila lehce.

„Jak to, že jsi tady?“ zajímal se Xzorsh. „Neviděl jsem, že bys vcházela.“

„To nikdo,“ opáčila dívka. „A nemyslím si, že by je to potěšilo. Oba jste až po uši v potížích.“

„Kde je Hrolf? Ten by jim jistě vysvětlil, že nemáme nic špatného v úmyslu!“

Liriel zvážněla. „To nevím. Nikdo ho celý den neviděl. Prý takhle čas od času mizí, ovšem tentokrát si nemohl vybrat horší chvíli. Několik členů posádky Elfí panny je ochotných mluvit ve váš prospěch, ovšem kvůli tomu zatracenému Ibnovi je nikdo neposlouchá!“

„Hrolfův první důstojník nikdy neměl elfy v lásce,“ připustil Xzorsh.

„Neříkej,“ opáčila Liriel ironicky. Sama to zažila na vlastní kůži a náhle pocítila s uvězněnými a nepochopenými mořskými elfy nečekanou spřízněnost.

Přesto si ani ona nebyla zcela jistá, jestli jsou obvinění ze strany Ruathymců nepodložená. Na Xzorshe si zvykla myslet jako na spojence a možná i jako na přítele. Přesto byla vychovaná k nedůvěře vůči všem povrchovým elfům a to nevyhnutelně zanechalo stopy.

„Proč jste přišli sem na ostrov?“ zeptala se přímo.

„Doneslo se mi, že Elfí panna zmizela, a sama víš, že jsem se zavázal chránit Hrolfa a jeho posádku. Chtěl jsem vědět, jestli je v bezpečí. A také mě zajímalo, jak se něco takového mohlo vůbec stát.“

Liriel naklonila hlavu ke straně a mořského elfa zhodnotila. Podle všeho vypadal upřímně. Přesto měl v očích náznak lačnosti a osobního zájmu, což nemohlo Lirieliným instinktům uniknout.

Prsty zabloudila ke kněžskému symbolu a tiše snesla kouzlo, jež jí mělo umožnit zjistit, zda jsou jeho činy vedené víc touhou pomáhat, nebo škodit. Takovýto pohled na Xzorshe byl podivnou zkušeností – jako pohled do nitra nejčistšího diamantu. Vybroušení mu jen dodávalo na zajímavosti. Barva i vnitřní podstata byly zcela ve shodě s vnější krásou. Tenhle muž byl stejně jako Fjodor přesně tím, čím se zdál být.

Drowí dívka se obrátila ke Xzorshovu příteli, jehož oči si ji měřily se směsicí strachu a opovržení. Když jej viděla naposledy, bodl po ní kopím a nezdálo se, že by od té doby změnil názor. Přesto snášela totéž kouzlo s přesvědčením, že si zaplave v poněkud podezíravých, ovšem jinak čestných hlubinách. K jejímu překvapení však byl výsledek všechno, jen ne kladný.

V mysli se jí vynořil odporný obraz rybovitého stvoření se zelenými šupinami, černými ploutvemi a ohromnýma kulatýma očima jiskřícíma zlem. Kolem jejího těla praskala aura čistého zla.

„Sittle, ne!“

Xzorshův zoufalý výkřik Liriel ze znepokojivého kouzla vytrhl. Zamrkala a zaostřila na elfův zamračený, avšak jinak pohledný obličej. Chvíli trvalo, než si uvědomila, že jeho oči jsou suché, strnulé a sotva dýchá.

„Umírá,“ řekl hraničář a upřel na Liriel prosebný pohled svých zelených očí. Až teď si uvědomila, že ani Xzorsh nevypadá dobře.

Znovu se zmocnila prázdného vědra, pronesla slova jednoduchého zakletí a obrátila jej Xzorshovi na hlavu. Záplava životodárné vody zalila těla obou mužů. Po chvíli se bezvědomý elf zvolna pohnul.

„Odlož vědro,“ pronesl Xzorsh naléhavě. Liriel jej poslechla. Překvapilo ji, když hraničář strčil hlavu svého přítele do vody. Rychle to však pochopila. Mořští elfové podle všeho nedokázali dýchat vzduch příliš dlouho. Fascinovaně sledovala, jak se voda při každém nádechu lije ze žáber na elfově krku. Uplynulo ještě několik okamžiků, než se probral a dokázal se posadit.

„Musíme jej okamžitě dostat zpátky do moře,“ řekl hraničář. Liriel zoufale sykla. „Někde mezi šlechetností a pitomostí musí být hranice. Já ji ovšem ještě nenašla!“ Když ji Xzorsh věnoval prázdný pohled, ukázala odevzdaně na stále plné vědro vody. „Zatím vám bude muset stačit tohle. Já zatím zkusím vymyslet, jak vás odsud dostat.“

Když se Xzorsh začal konečně věnovat vlastním potřebám, probrala Liriel rychle další možnosti. Kouzlem vyvolaný děsivý obraz ji znepokojoval, teď však nebyl na něco takového čas. Pochybovala, že by mořští elfové dokázali vydržet dlouho, a rozhodně netoužila vysvětlovat Hrolfovi, proč nechala jeho přítele vyschnout a zemřít.

„Dokážete dýchat v pivu?“ zeptala se náhle.

Xzorsh i Sittl zareagovali jako jeden elf; trhli sebou jako kluci přistižení během skopičiny a vyměnili si postranní pohledy a rozpačité úsměvy.

„Vidím, že jste to už zkoušeli,“ pokračovala suše a pak jim vysvětlila detaily svého plánu. Xzorsh se nadšeně zašklebil, ale jeho přítel odmítl mít s jakoukoliv drowí magií cokoliv společného.

„Ať je po tvém,“ pokrčila Liriel rameny. Zároveň vytáhla z váčku malý předmět – vysušenou hvězdici, kterou našla za odlivu na břehu – hodila jej neochotnému elfovi do klína a významně povytáhla bílé obočí.

„Tak dobře,“ svolil Sittl neochotně.

Drowí dívka přikývla a upadla do soustředění nutného k seslání tak mocného kouzla. Z ukradené knihy mořské magie se stihla leccos naučit a v Zelené síni se dozvěděla mnohé o vodních elementálech. Právě teď se chystala dva z nich přivolat. Dřevěné vězení bylo naneštěstí příliš daleko jak od moře, tak od studny s čerstvou vodou pro celou vesnici. Vodu však k takovému kouzlu potřebovala a s výjimkou zakletého vědra neměla nic po ruce. Piva tu ovšem bylo dost, vězení stálo hned vedle Hrolfova skladiště.

Zvuk tříštěného dřeva prozradil, že Lirielino volání bylo vyslyšeno. Zamrkala, jak se jeden drahocenný sud za druhým rozbíjely, aby poskytly tekutiny potřebné k vytvoření těl obou elementálů. Přesto instinktivně tušila, že Hrolf by s takovou obětí souhlasil.

„Pamatujte si, co máte dělat,“ připomněla elfům a pak už si přes sebe přetáhla piwafwi a mrknutím oka zmizela. Vyklouzla ze dveří – když vypáčila zámek, tak je nechala lehce pootevřené – aby se podívala, co její kouzlo stvořilo.

Při pohledu na dva medově zbarvené tvory kráčející k vězení se jí nadšením rozšířily oči. Nebyli velcí, jen sedm nebo osm stop na výšku, ale jejím záměrům zcela vyhovovali.

Liriel za sebou zavřela dveře a ustoupila stranou.

Sledovala, jak oba elementálové rozbili dveře vězení a přičvachtali dovnitř. Vyslala jejich směrem příkaz a zapřela se proti jejich vzdorné odpovědi. Po krátkém zápolení nakonec podlehli moci její magie a vyrazili ven. Elfové byli uzavřeni v jejich medově zbarvených tělech a sdíleli tekutinu spolu s elementálovou esencí.

Takové spojení pivní tvory příliš nepotěšilo, a tak rychlým krokem spěchali k moři. Proti nim se postavilo množství vesničanů se zbraněmi v rukou, ovšem elementálové si jejich ran nevšímali a dál udržovali původní směr. Když bylo zřejmé, že stvoření nemají v úmyslu nikoho napadnout – nebo se třeba jen bránit – ustali vesničané v boji a jen se dívali. Někteří se vydali v jejich stopách, a tak je stále rostoucí dav sledoval až k moři. Liriel vklouzla za silný kmen blízkého ořešáku, zrušila kouzlo neviditelnosti a nápadně se přidala k ohromenému davu. Připadalo jí to moudré, jinak by její nepřítomnost mohla vyvolat otázky a podezření.

Po nějaké chvíli začal jistý krok elementálů selhávat a obě stvoření začala připomínat lodě křižující proti zrádnému větru. Naštěstí to nakonec dokázali a doklopýtali k příboji, kde se vděčně vrhli do moře jako párek opilých námořníků padající do postele.

Liriel zdvihla ruku ke tváři, aby zakryla úsměv. Konečně pochopila, proč mořští elfové reagovali na návrh dýchání piva tak, jak reagovali.

Fjodor stanul vedle ní. Obtočil jí ruku kolem pasu a naklonil se blíž. „Dobrá práce, má malá vráno!“ zašeptal jí do ucha. „Sice se vzbudí s bolehlavem větším než severní moře, ale jenom díky tobě se zase probudí!“

Fjodor však nebyl jediný, kdo došel ke stejnému závěru. Z Ibnovy dýmky stoupaly při pohledu na ten útěk v rychlém sledu obláčky dýmu vytvořené zlostným potahováním.

Již dřív měl podezření, že drowí dívka je s mořskými elfy ve spojení, a tohle to jen potvrzovalo. Hrolf, ten zatracený blbec, byl ušatou děvkou příliš okouzlený a vesničané příliš ohromení jejími léčivými kouzly, než aby jeho varovná slova brali vážně.

Ibn se otočil na patě a vykročil k Hrolfovu srubu. Již jednou vzal věci do svých rukou a selhal. Bude to však zkoušet znovu a znovu, dokud elfka nebude ležet mrtvá. Nemohl jinak, ve hře toho bylo příliš mnoho.