é sítě

15. Vrána přilétá

Fjodor se později téhož dne vydal do Holgersteadu. Wedigar se sice ze zranění utržených ve zvířecích tělech stihnul zotavit, ale nechtělo se mu jít samotnému. Liriel i Fjodor se jej pokoušeli přesvědčit, že nereidčino okouzlení beze stopy zmizelo, avšak jeho stále pronásledovaly činy, ke kterým ho svůdné síly zlého stvoření donutily. Nehodlal riskovat byť nepatrnou možnost, že by se znovu obrátil proti svým lidem, a tak si na Fjodorovi vynutil slib, že na něj bude dohlížet a zastaví ho, pokud by začal být znovu nebezpečný. To mladý Rašemenec nedokázal odmítnout, neboť i on sám trávil měsíce ve strachu před něčím podobným.

Když tak zmizeli on i Hrolf, připadala si Liriel osamělá a neskutečně neklidná. Ponořila se do pokladů Zelené síně a snažila se dozvědět co nejvíc o ruathymských zvycích a historii. Znalosti z oblasti runové magie jí však stále unikaly mezi prsty.

Na rozdíl od známých kouzel se nešly runy naučit čtením a studiem. Pro něco takového byl naprosto nevyhnutelnou věcí sám život. Některé jednodušší runy se naučit daly, a ty se předávaly přímo od mistrů k žákům bez využití knih. Některé byly darem bohů, ty nejosobnější ale musely být získány na nějaké výpravě.

Liriel to věděla, a tak byla během čtení stále zoufalejší. Její cesta dospěla podle všeho ke konci. Co ale měla dělat dál?

A jako by toho nebylo málo, stále se jí vracel obraz odporného stvoření, jež zahlédla za tváří Xzorshova elfského přítele, a jeho zlem prosycené aury. Liriel se nedokázala zbavit pocitu, že měla mořského hraničáře varovat. To by samozřejmě nebyl lehký úkol. Xzorsh měl společníka ve zjevné oblibě, a tak pochybovala, že by jakákoliv slova namířená proti němu přijal. A jaký důkaz měla, s výjimkou Lloth propůjčené vize?

S hlubokým povzdechem otevřela drowí dívka knihu a znovu se začetla do bouřlivé ruathymské historie. Ani ságy o zabitých hrdinech, nekonečných válkách a gargantuovských mořských bitvách ji však nedokázaly zaujmout. Konečně knihu odložila, vyrazila ze Zelené síně a zamířila k zátočině, v níž kotvila Elfí panna.

Liriel nenápadně vklouzla na palubu a po chvilce hledání nalezla zařízení, jímž Hrolf přivolával elfského hraničáře. Ponořila je do vody směrem k moři a zatočila kličkou. Následovala série klapavých a skřípavých zvuků. Když dozněly, opřela se dívka pohodlně o lodní trup a čekala. Liriel předpokládala, že Xzorsh nebude daleko, ale i tak bylo čekání nepříjemně bolestivé. Vůbec poprvé zalitovala, že prsten vodního dechu dala Fjodorovi. Kdyby jej měla, mohla po Xzorshovi pátrat sama.

Trvalo to asi hodinu, než uviděla tmavý obrys plující pod hladinou směrem k ní. Liriel se zhluboka nadechla, ponořila se pod hladinu a plavala přivolanému hraničáři vstříc.

První úder moci ji zastihl zcela nepřipravenou. Pronikl jí přímo do hlavy, sevřel silou železné pěsti a přitahoval si ji blíž. Liriel však stále měla vrozenou schopnost všech temných elfů setřást účinky magie. Vytlačila tedy mentální útok z mysli a tasila dýku. Právě včas – útočící stvoření obeplulo chuchvalec řas a zcela se odhalilo.

Vypadalo trochu jako ryba s obří nafouklou hlavou a třema vertikálně posazenýma očima. Z nich sálalo slabé nafialovělé světlo vytvářející ve vodě přízračnou aureolu. Štíhlá chapadla se táhla vzadu jako prameny vlasů, zatímco kupředu jej s děsivou rychlostí poháněl ocas připomínající žraločí.

Liriel leknutím vdechla trochu mořské vody. Abolet! Tihle tvorové obývali skryté vody v Temných říších, ale tady rozhodně žádného z nich nečekala. Obrátila se a se zuřivou rychlostí zamířila k hladině. Cestou si pomáhala levitačním kouzlem.

S kašláním a prskáním vystřelila z vody. Chytila se lodního zábradlí, přeskočila přes ně a upadla na palubu. Několikrát se ještě převalila, aby byla od smrtícího stvoření co nejdál.

Vzduch proťalo štíhlé chapadlo a zapráskalo jako bič. Za ním vylétla sprška mořské vody s černými kapkami jedu. Liriel si zakryla tvář pažemi a modlila se, aby si ji žádná z nich nenašla. Když se pálivá bolest nedostavila, odvážila se vzhlédnout.

Kolem zábradlí byla obtočená dvě chapadla a vzápětí se abolet mocným záběrem vytáhl vzhůru. Loď se zakymácela a s Liriel to smýklo k zábradlí. Ještě se jí podařilo vytáhnout nůž a zabodnout jej do mezery mezi dvěma prkny, a pak už se jen držela.

Do mysli se jí zaryl mentální skřek prodchnutý bolestí a bezmocnou zuřivostí. Aboletovo mohutné tělo šplouchlo zpátky do vody, ovšem obě chapadla zůstala omotaná na původním místě a nekontrolovatelně sebou škubala.

Liriel vyskočila na nohy a rozběhla se k zábradlí. V chapadlech vězeli dva z jejích pavouků, jejichž vražedná magie se vyčerpala. Voda dole, prosycená jíchou a stříbřitým blýskáním, se doslova vařila. Pak se z vody vynořila Xzorshova zelená hlava společně s bránícím se aboletem. Hraničář si jej osedlal a teď do něj opakovaně bodal nožem.

A nebyl jediný, kdo se aboletovi postavil. Dívčin ostrý zrak odhalil postavy několika dalších bojovníků – lidské postavy s nohama zakončenýma ploutvemi. Každý z nich držel v ruce trojzubé stříbrné vidle a s hbitostí úhořů kroužili kolem zápasící dvojice.

Liriel se otočila a rozběhla se ke stojanu na zbraně. Zmocnila se harpuny a skočila do vody, která jí tady sahala ke krku. Všichni bojovníci – až na Xzorshe – se okamžitě rozprchli. Drowí dívka bodla po aboletových očích a dala do úderu všechnu sílu. Hrot zbraně se zabořil hluboko do prostřední bulvy a stvoření se konečně přestalo bránit. Xzorsh se znechuceným výrazem sklouznul z jeho mrtvého těla.

„Co byli tamti zač?“ zajímala se Liriel a s rukou chránící si oči proti slunci se rozhlédla po hladině, doufajíc, že ještě na okamžik podivné válečníky zahlédne.

„Tritoni,“ odpověděl hraničář znepokojeným hlasem. „Moc se toho o nich neví. Mořským elfům neubližují a čas od času přijdou bytostem dobra na pomoc. A stejně tak často nepřijdou. My věříme, že pochází ze živelné sféry vody a odtud také pramení příčiny jejich konání. Řekl bych, že teď se ani tak nezajímají o tebe jako spíš o stvoření z jejich sféry vystupující proti tobě.“

Drowí dívka zamyšleně přikývla. Přišlo jí, že hraničářovy obavy se zakládají na správném odhadu. Bytosti ze živlů jakéhokoliv druhu byly nanejvýš vzácné a poslední dobou se setkávala s tolika, že to nemohla být náhoda. Většina z nich bojovala proti ní a jejím přátelům, a tihle tritoni jí přišli na pomoc. V Liriel se znovu probudily instinkty vlastní každému tvoru vychovanému v Menzoberranzanu a okamžitě věděla, že se stala součástí něčeho příliš velkého, než aby to dokázala pochopit.

„Řekni mi všechno, co víš,“ přikázala.

Xzorsh jí pověděl o vodním zlobrovi, který měl ve vlastnictví tritonskou zbraň. Tritoni byli schopní a zuřiví válečníci a nebylo pravděpodobné, že by je obyčejní zlobři přemohli, pokud jich ovšem nebylo opravdu hodně a nevedl je velitel s větší dávkou inteligence a strategie, než jakou mořští zlobři obvykle vykazovali. Řekl jí, jak byl Sittl unesený tlupou těchto tvorů a přivedený až k pobřeží Ruathymu.

Temná elfka zamyšleně přikyvovala. Myslela na nereidky ve vodách kolem Intharu a elementála unášejícího ruathymskou loď. Tenhle ostrov stál z nějakého důvodu ve středu pozornosti bytostí z jiných sfér. Kdo jim však poroučel a co bylo jeho cílem?

„Vodního elementála mohl přivolat kouzelník,“ přemítala nahlas, „ale nereidce žádný neporoučel. Svůj šál měla stále u sebe. Taky tu jsou stvoření z Temných říší. Lítice – duše opravdu zkažené drowí ženy – se usadila ve studni, i když jak se tam do Devíti pekel mohla dostat, aniž si toho někdo všiml, je zcela mimo moje chápání. Lítice obvykle zpustoší celé okolí, než si najdou doupě a usadí se. A teď ještě ke všemu abolet! Co se tu u osmi nohou Lloth děje?“

Hraničář bezradně pokrčil rameny. „Pod hladinou taky dochází k podivným událostem. Zpráva, již Sittl poslal mořskému lidu v hlubinském přístavu, byla, než dorazila k cíli, pozměněná. Spojení nikdy nebývá tak nespolehlivé a způsobilo smrt několika nevinných mužů! Vlastně se musím setkat s Hrolfem, jinak zemřou tři další. Kde je? To nebyl on, kdo mě přivolal?“

„Ne, to jsem byla já. Hrolf stále rybaří v horách. Nebo tomu aspoň všichni tady věří.“ Liriel se zhluboka nadechla a rozhodla se to dál neodkládat. „Musím tě varovat před Sittlem. S pomocí magie umím nahlédnout do myslí jiných osob a určit jejich pohnutky, a přesně to jsem udělala, než jsem vás osvobodila. Ty jsi víceméně prošel, on však ne.“ Rychle popsala tvora, kterého viděla, a auru zla, jež jej obklopovala.

Xzorsh s pevně sevřenými rty tiše poslouchal. „O té tvé drowí bohyni jsem již slyšel, a tak mi jistě odpustíš, když nebudu věřit žádné vizi, pocházející od ní.“

Na to Liriel nedokázala nic namítnout. „Co to ale bylo za stvoření? A jak vysvětlíš to, co jsem viděla?“

„To nemůžu,“ opáčil Xzorsh stručně. „A stejně tak o tom nechci dál mluvit. Sittl a já jsme již dlouhé roky přáteli a on mi nedal jedinou příčinu, abych o něm pochyboval. Nehodlám proto poslouchat takové urážky.“ Odmlčel se a pohlédl na Liriel s nečekanou zvědavostí. „Říkala jsi, že já jsem víceméně prošel. Co zlého jsi viděla ve mně?“

„Nic tak podivného jako neznámé stvoření, jestli máš na mysli tohle. Jen mi přišlo, že chceš získat o něco víc, než přiznáváš,“ odpověděla s netypickou otevřeností.

Hraničářovy oči se rozzářily. „To je pravda! Celý život jsem se chtěl dozvědět něco nového o magii a nedávno jsem se odvážil doufat, že bys mě mohla učit. Slyšel jsem, že kouzla jsou drahá, a to jak jejich učení, tak sesílání, ale můžu ti zaplatit. Mohlo by tohle pro začátek stačit?“ S těmito slovy vytáhl z váčku dva velké prsteny a upustil je do elfčiny dlaně.

Liriel na šperky zběžně pohlédla a vzápětí to ohromeně zopakovala. Jeden z prstenů, silný kroužek ze zlata osazený velkým onyxem s hladce vybroušenou plochou, vyzařoval mocnou magickou auru. Ten druhý byl stříbrným pečetním prstenem s vystouplým symbolem připomínajícím odznaky nošené většinou menzoberranzanské šlechty. Něco na něm jí však připadalo povědomé, a pozorně si proto znak prohlédla: jednoduchý obrázek pěti lodí s jedinou trojúhelníkovou plachtou. Přesně stejný obrázek viděla před pár okamžiky v knize pojednávající o nekonečných seveřanských válkách. Tohle byla oficiální pečeť Nejvyšších kapitánů vládnoucích Luskánu, přístavnímu městu severně od Hlubiny a největšímu nepříteli Ruathymu. Tohle byla informace nejvyšší důležitosti. Jen doufala, že se k ní nedostala příliš pozdě.

Upřela na mořského elfa spalující pohled. „Kde jsi k tomu přišel?“

„Našel jsem je na useknuté ruce, kterou jsem ti měl najít,“ odpověděl zmatený její energickou reakcí.

„A to jsi nepovažoval za nutné se o nich zmínit?“

„Chtěla jsi jenom ruku. Netušil jsem, že by ti mohlo posloužit i zlato a drahé kameny, jinak bych ti oboje dal,“ řekl Xzorsh.

Liriel zoufale rozhodila ruce. Teď neměla čas, aby si vybíjela hněv. Bylo docela dobře možné, že se jí do ruky dostal klíč k současným ruathymským potížím. Luskán byl bohatý a mocný přístav – možná dost mocný, aby dokázal shromáždit síly namířené v současnosti proti ostrovu. Potíž bude přesvědčit o tom ostatní.

„Musím se vrátit,“ oznámila náhle.

Elf ji při odchodu chytil za ruku. „Nedaleko odtud jsou na malém ostrově tři ztroskotaní muži – poslední zbytek lovců tuleňů, které Hrolf zanechal na moři. Slíbil jsem jim, že pro ně pošlu člun.“

Liriel si odfrkla a odtáhla se. „A kdo si o něj řekne? Ty, nebo já? Právě jsi jim utekl z vězení, vzpomínáš? Myslí si, že ty a ten tvůj přítel jste s pomocí kouzel zničili dobré dveře a spoustu piva a ani jedno z toho se jim nelíbí. Stačí, aby ses na Ruathymu ukázal, a nějaký z vesnických sekerníků z tebe udělá rybí návnadu dřív, než řekneš tři slova. Mně se vyhýbají jako podezřelému nalezenci. Možná by poslechli Fjodora, ale ten je pryč.“ Ještě během řeči očima klouzala po oblázky posetém břehu. „Uměl bys ovládat jeden z tamtěch člunů?“ zeptala se a ukázala prstem.

Když přikývl, začala se dívka okamžitě brodit ke břehu. Přišla k malému plavidlu a natáhla k němu obě ruce obrácené dlaněmi dolů. Xzorsh viděl, jak hýbe rty, a pak se člun zvedl do vzduchu – jen kousek – tiše přeplul nad pláží a dosedl vedle něj do vody tak lehce, že sotva narušil klidnou hladinu. Na břehu se Liriel opatrně rozhlédla na všechny strany a pak mu důrazným gestem naznačila, že by měl okamžitě zmizet.

Xzorsh zaváhal jen na okamžik. Krádež sice nebyla součástí jeho kodexu, ovšem na druhou stranu neviděl jiný způsob, jak by muže zachránil, než vypůjčit si na čas tenhle člun. Když napínal plachtu, přísahal si, že jej osobně vrátí, jak jen to bude trochu možné. Uvázal lana a nabral východní směr.

Až o něco později mu došlo, že Liriel vůbec neodpověděla na jeho žádost o učení. Mořský elf si mocně povzdychl. Alespoň že neřekla ne. Prozatím mu staré sny zůstaly.

Zatímco Liriel spěchala zpět do vesnice, přemýšlela, komu by nejspíš měla nově získané informace svěřit. Muži z Elfí panny by ji měli podpořit, koneckonců byli všichni napadeni třemi válečnými loděmi pod velením luskanského Nejvyššího kapitána. Přesto pochybovala, že jej někdo z nich poznal, jinak by se o tom jistě zmínili. Hrolf by ji jistě vyslechl a s pomocí prstenu svíraného její rukou by přesvědčil i ostatní obyvatele ostrova. Hrolf tu však nebyl.

Tak kdo potom? Ibn nepřipadal v úvahu. Pletichařící první důstojník by se to jistě snažil obrátit proti ní. Bjorn? Ze všech mužů na palubě ji právě tenhle mladý umělec snášel ze všech nejlépe – dokonce by se dalo říct, že ji jistým nesmělým způsobem i obdivoval. Na druhou stranu to byl ještě chlapec a k tomu vyhublý a křehký. Liriel si již všimla, že na Ruathymu bylo vážně bráno pouze slovo válečníků. Nakonec se rozhodla pro Olvira, budoucího skalda. Tenhlev příbězích zběhlý člen Hrolfovy posádky by měl mít největší znalosti ohledně cizích zemí a jejich vládců. Olvir miloval příběhy, a tak ji jistě vyslechne, a mohl by i pomoct. Když už kvůli ničemu jinému, tak kvůli náklonnosti k Fjodorovi. Liriel neuniklo, že se oba muži během dlouhé plavby spřátelili.

Drowí elfka se musela nejméně tucetkrát zeptat na cestu, než našla někoho, kdo jí řekl, kde vlastně Olvir žije. Někteří vesničané ji okamžitě odbyli, další byli příliš ohromení jejím vzhledem, aby věnovali pozornost slovům, a ostatní byli prostě příliš podezíraví vůči úmyslům, se kterými by mohla po mladém muži pátrat. Liriel ani na okamžik nepochybovala, že Olvir bude na její příchod předem připravený.

A skutečně, mořem se plavící skald ji přivítal před srubem, zatímco jeho žena a děti zvědavě vykukovaly zpoza přivřených oken. Zdvořile naslouchal, ale když jej požádala, aby ji doprovodil a promluvil s První sekyrou, jen zavrtěl hlavou.

„Tenhle sud bys nechtěla vypustit,“ oznámil jí prostě. „Ruathym a Luskán mají dohodu. Někteří jí říkají Aliance kapitánů. Poslední válka s Luskaném nás téměř odsoudila k životu na souši, o tolik jsme přišli lodí, a ještě na tom nejsme tak dobře, abysme se vrhli do další bitvy. Aumark Lithyl je sice válečník, ale tohle chápe.“

„Možná mu nezbude nic jiného než bojovat,“ vypíchla Liriel.

„To říkáš ty. I kdyby byl tenhle prsten přesně tím, čím myslíš, že je, viděla jsi ho snad na ruce velitele těch válečných lodí? Dokud ji ještě měl u těla? Teď to totiž vypadá, že nemáš víc než slovo mořskýho elfa. No a to tady moc neznamená – dokonce ještě míň od tý doby, co nás ty dva připravili o tolik piva!“

A stejně tak by nikdo neposlouchal temnou elfku. Olvir byl natolik zdvořilý, že se o tom nezmínil nahlas, ale Liriel to z jeho slov vyčetla i tak.

S pocitem větší bezmoci, než by se dalo vyjádřit slovy, zamířila zpět do Zelené síně, aby pátrala po dalších dílcích skládanky. Kdyby se jí podařilo předložit celistvější obraz věcí, tak by ji snad tvrdohlaví muži vládnoucí tomuto místu mohli vyslechnout.

Takovým důležitým dílkem byla záplava podivných tvorů, se kterými se setkala. Liriel si znovu vybavila obraz obludného rybomuže a rozhodla se o něm zjistit co nejvíc informací. I kdyby byl Sittl nakonec přesně tím, čím Xzorsh myslel, tak do toho všeho byl mořský elf namočený až po špičky svých protažených zelených uší. Někdo ho považoval za natolik důležitého, že jej nechal unést a dopravit ke břehům Ruathymu. Pokud tedy vůbec byl unesený.

Netrvalo dlouho a Liriel narazila na povědomě znějící popis tvora známého jako sahuagin. Ti podle všeho představovali hotovou metlu severních moří. Nemohla si pomoct a musela se sama sebe ptát, proč se o tom Xzorsh nezmínil. Její popis byl dost podrobný, aby okamžitě poznal, o čem mluví. Zvědavě pokračovala ve čtení a zapalovala jednu svíčku za druhou. Noc se přiblížila k temné hodině Narbondelu – nebo k půlnoci, jak té době říkali lidé – než se jí podařilo zjistit příčinu podrážděného výrazu v hraničářově tváři, když mluvila o tvorovi pod pohlednou tváří jeho přítele.

Někteří učenci podle všeho věřili, že zlí sahuaginové často plodili pokřivené děti, které vypadaly přesně jako mořští elfové, ale měli zrádnou povahu svých rodičů. Předpokládalo se, že většina jich byla zabita hned po narození. Liriel pokývala hlavou. Také drowové zabíjeli všechny děti narozené s jakoukoliv vadou a zcela jistě by nenechali žít dítě připomínající jejich zavilého nepřítele. Některé ze zmutovaných dětí však byly ušetřeny a vychovány s tím, že jednoho dne budou žít mezi mořskými elfy jako špehové a vrahové, jimž sahuaginové říkali „malenti“. Ti pak dokázali v elfských osadách způsobit nedozírné škody.

Liriel si dokázala představit, proč Xzorsh její varování tak vehementně odmítl. Sahuaginové a mořští elfové byli nesmiřitelnými nepřáteli. Jak by potom mohl z něčeho takového podezřívat přítele a společníka? Podobnost mezi malenti a mořskými elfy zároveň naznačovala příbuznost obou ras, a tak nebylo divu, že elfové odmítali byť jen přiznat jejich existenci. Drowové by okamžitě zabili každého, kdo by se jen odvážil zmínit jejich možný příbuzenský vztah s kuo-toa, rybím lidem z Temných říší. Liriel předpokládala, že její na povrchu i v moři žijící příbuzní jsou podobně pyšní.

Jak už bývalo u Liriel zvykem, přicházely činy v těsném sledu za rozhodnutími, a mladá kouzelnice odspěchala do Hrolfova srubu. Toužebně se podívala po své posteli. Od vylodění se nedokázala dostat do pravidelného rytmu spaní a bdění a pokrčená pokrývka vypadal lákavě…

Na to teď není čas, rozhodla se a vzala kopii knihy, kterou jí dal otec. Prakticky každé kouzlo v ní potřebovalo k naučení a seslání téměř celou noc.

Liriel nalistovala jedno obzvlášť náročné – přesně to, které ji kdysi přivedlo ke kněžkám Eilistraee. Když se poprvé chystala na povrch, trval její učitel na tom, že musí vyhledat společnost jiných temných elfů. Tohle kouzlo pak bylo vyladěné tak, že našlo jiné příslušníky jejího druhu a odneslo ji do volného prostoru v bezpečné vzdálenosti od nich. Bylo to neobvyklé kouzlo a přesně tak náročné, jak si pamatovala. Tentokrát ovšem neměla k dispozici pomoc mocnějšího učitele. Již téměř svítalo, když byla Liriel konečně připravená je vyzkoušet.

Nejdřív začala za rytmického kývání těla pronášet zaklínadlo a rukama při tom splétala zdánlivě náhodné vzory. Náhle pocítila zamrazení a ostré bodnutí chladu severního větru a věděla, že kouzlo zafungovalo. Kam ji však přesně přeneslo, nevěděla.

Všude kolem se ozývaly zvuky moře. Otevřela oči a rozhlédla se po pobřeží. Bylo kamenité a bez přirozeného kotviště. Přímo nad ní se tyčil vysoký útes a k nebi líně stoupaly pramínky kouře. Liriel se zahalila do piwafwi a vznesla se tak vysoko, aby mohla prozkoumat osadu na útesu.

Na první pohled jí bylo jasné, že je stále někde na Ruathymu. Shluk dřevěných domků měl stejný druh výzdoby v podobě vzájemně se prolínajících vyřezávaných oblouků a špičaté střechy, jaké vídala i ve vesnici Ruathym.

Tady se všechno zdálo být v pořádku. Sruby byly ztichlé, a dokonce i psi spokojeně spali na zápražích. Přesto Liriel kouzlu věřila a pozorně se rozhlédla po vesnici i po pobřeží za ní.

Náhle ostrým zrakem zachytila, jak něco prorazilo mořskou hladinu. Z vody se vynořila odpudivá rybí hlava s ohromnýma vypouklýma očima a ušima připomínajícíma černé ploutve. Rychlým pohybem se tvor vytáhnul na blízký kámen a přejel zrakem útes nad sebou. Byl přibližně lidského tvaru a pokrytý tmavě zelenými šupinami. Otevřela se tlama plná ostrých zubů, jež Liriel připomněla pyrimy z Temných říší, a vyřkla slova, která však až k dívce nedolehla. Zjevně šlo o signál, protože vzápětí se vynořilo nejméně dvacet dalších tvorů, kteří ihned začali šplhat na útes oddělující je od vesnice.

„Sahuaginové,“ zašeptala Liriel vzrušeně. O tom nemohlo být pochyb. Přesně takoví tvorové byli popsaní v knize a přesně totéž viděla za Sittlovou maskou. Dlouhovlasý elf byl téměř jistě malenti – zmutovaný sahuagin vydávající se za mořského elfa – a Xzorshův život pravděpodobně závisel na jejích přesvědčovacích schopnostech.

Dívčinou první myšlenkou málem bylo obrátit kouzlo, které ji sem přivedlo, aby mohla hraničáře ihned varovat. Jak však pozorovala šplhající tvory, změnila názor. Jeden z nich, menší a pomalejší než zbytek, nedokázal najít pevnou oporu pro nohu a bolestivě se svezl dolů. Cestou nechtěně poranil drápy na noze jednoho ze starších jedinců. Ten vyrazil jako útočící had a zabořil čelisti hluboko do měkkého podbřišku nešikovného nešťastníka. Když odtrhl pořádný kus masa, zjevně se uklidnil a začal pomalu žvýkat a polykat. Jeho mrtvý druh se sesunul až dolů a nikdo si ho dál nevšímal.

Liriel ztěžka polkla. Tvrdohlavé a povýšené obyvatele Ruathymu sice neměla v lásce, ale rozhodně je nechtěla zanechat napospas vražedným sahuaginům. Varovat je ale nemohla. Jistě by se jí obávali stejně jako rybo-lidí. Ne, tohle musela zvládnout sama.

V duchu si zopakovala všechno, co se o stvořeních stihla naučit. Nesnášela světlo, které jim spalovalo oči stejně jako jakémukoliv drowovi z Temných říší, a bála se kouzelníků. To by pro začátek mělo stačit.

Liriel si připravila potřebná kouzla a počkala, dokud všichni nevyšplhali na vrchol útesu. V přesně uspořádané formaci se protáhli kolem neviditelné dívky a s černýma vypouklýma očima lesknoucíma se očekáváním zamířili ke spící vesnici.

Na Lirielin příkaz vzplála podél okraje útesu stěna z plamenů. Oddělila sahuaginy od moře a vrhla jejich groteskní stíny na vesnici. Okamžitě zastavili útok a začali se zoufale rozhlížet po cestě k útěku. Žádná se jim nenaskytla. Náhlé zjevení jasných plamenů probralo některé vesničany ze spánku a osadou se začaly rozléhat poplašné výkřiky. Trvalo to jen pár chvil a bojovní Ruathymci se se zbraněmi v rukou a připravení k bitvě vyrojili z domovů.

Jeden ze sahuaginů, ten velký a příležitostný kanibal, zahvízdal jakýsi druh rozkazu. Všichni se seřadili do klínové formace a napřáhli zbraně – ubohou sbírku nepochybně kradených kopí a trojzubců. Liriel si všimla, že velký sahuagin zaujal pozici až v zadní řadě a že čím menší tvor byl, tím mu patřilo místo více vpředu. To ji nepřekvapovalo. Ani drowové zbytečně neohrožovali životyvůdců a sahuaginové zjevně zastávali hodnosti přímo úměrné velikosti a nepřímo úměrné podstupovanému riziku.

Liriel znovu přivolala drowí magii a zahalila rybího vůdce do kouzelných plamenů, takže plápolal jako zelená pochodeň. Postižený tvor začal divoce štěbetat a snažil se plácáním rukou uhasit. Ostatní tak přišli o velitele a jejich pevná formace se rozpadla. To už k nim ale doběhli ostrované a to už každý sahuagin opět věděl, co má dělat. Po hlavě se vrhli do boje a útočili na lidi dlouhými drápy, ostrými zuby i ukradenými zbraněmi.

Drowí kouzelnice odhrnula plášť a vykročila k jejich vůdci. Zrušila plameny, jež jej obklopovaly, tasila dýku a připravila se čelit nevyhnutelnému útoku. Stvoření na ni však jen hledělo překvapivě inteligentníma očima naplněnýma obdivem. K Lirielinu nesmírnému překvapení a o nic menšímu znechucení padl tvor na kolena a krátce se dotkl země šupinatým čelem v gestu zjevné podřízenosti.

Liriel ani nechtěla domýšlet, co to naznačovalo. Prudce vykopla. Trefila sahuagina pod nevýraznou bradou a odhodila jej dozadu. Tvor instinktivně vytáhl nůž a vykryl její první výpad. Hbitě vyskočil na nohy a v podivné parodii na tradiční soubojovou výzvu drowů na ni namířil zbraň. Liriel odpověděla rychlým předstíraným seknutím. Sahuagin se kryl, pak znovu a nakonec provedl odbod. Jeho pohyby byly rychlé, plynulé a podivně elfské. Jak boj pokračoval, musela se Liriel čím dál víc snažit, aby jej udržela zpátky, i když byla mnohem lépe vycvičená. Oba podivní sokové stáli těsně proti sobě a vyměňovali si údery. Liriel se ulevilo, že tenhle na rozdíl od svých druhů nepoužívá ošklivě rychlá kousnutí. Plně ji zaměstnávalo jen jeho šermování!

Konečně se jí podařilo proniknout jeho obranou a zabořit mu dýku hluboko do střev. Rychle s ní zakroutila, vytáhla ji a udeřila ještě jednou. Umírajícímu sahuaginovi vypadl nůž z ruky a tvor znovu padl na kolena. Oči obdivně upíral na Lirielinu tvář. Ta jej naposledy sekla přes krk a ukončila tak jeho trápení a uhasila žhavý plamen v jeho očích.

Tohle podivné střetnutí Liriel otřáslo a cítila se kvůli němu jakoby pošpiněná. Rychle však nepřirozené pocity setřásla a obrátila se k nejbližšímu živému nepříteli.

Velkému sahuaginovi se podařilo přehodit síť přes rudě oděného válečníka a teď do něj šťouchal dlouhým kopím. Žádný z útoků nesměřoval na životně důležité místo; rybí muž si s kořistí sadisticky pohrával.

Liriel bez rozmyšlení přivolala malou ohnivou kouli a napřáhla se k hodu. Náhlé světlo sahuagina vyplašilo a polekaně se k ní obrátil. Zubaté čelisti při pohledu na kouzlícího drowa poklesly a strach jej přimrazil na místě. Mladá kouzelnice nezaváhala a s nesmlouvavou přesností hodila. Ohnivá koule vlétla přímo do tvorovy obrovské pootevřené tlamy. Následný výbuch vyhodil do vzduchu záplavu slizu a jíchy a bezhlavý sahuagin ztěžka dopadl na zem.

Liriel jej překročila a sklonila se k poraněnému muži. Její dýka bleskla vzduchem a několika tahy jej vysvobodila ze zamotané sítě. I když krvácel z mnoha mělkých ran, byl muž podle všeho schopný dalšího boje. Drowí dívka mu do ruky vtiskla jeden z vlastních nožů, vytáhla jej na nohy a rozhodně postrčila k nejbližšímu sahuaginovi. Muž na ni ještě vrhl krátký vděčný pohled a pak se s Tempovým jménem na rtech znovu vrhl do boje.

Lirieliny rty se roztáhly do slabého úsměvu. Ruathymci byli válečníky do morku kostí a ochotně přijali kohokoliv, kdo se ukázal být schopným bojovníkem, a to dokonce i někoho tak cizího, jako byla ona. Ta myšlenka ji na okamžik zahřála na duši, ale pak se kolem ní znovu sevřel zmatek boje.

Drowí dívka bojovala bok po boku se Seveřany, využívajíc při tom všech svých schopností. Její bola se obtočila kolem nohy jednoho z rybích lidí a poslala jej na zem; vrhací nože se zabodávaly do očí a krků; z čepele dýky odkapávala zelená jícha.

„Ty jsi dock-alfar, a přitom tvůrce run,“ pronesl jeden z nich ohromeným hlasem. „Je to již mnoho let, co runový válečník vedl tuhle vesnici do boje, ale v dávných dobách tomu tak bylo vždy. Většina obyvatel Ruathymu se o magii nezajímá, ovšem my si pamatujeme staré způsoby a ctíme je. Jak ti říkají?“

Z neznámého důvodu jí na jazyk skočilo jméno, které jí dal Fjodor. „Vrána,“ řekla prostě.

To mezi válečníky vyvolalo souhlasné pokyvování. Liriel si vzpomněla na Fjodorovy a Olvirovy staré příběhy, v nichž na bojiště přilétaly vrány, aby odváděly duše zabitých do zásvětí. Ano, tohle bylo dobré jméno pro drowa mezi Seveřany.

Nechala muže, aby ji odvedli do vesnice, jež byla podle všeho jen několik hodin chůze od Ruathymu. Dostalo se jí slibu, že jakmile dozní písně na oslavu padlých, ukáží jí cestu zpět. A tak seděla na čestném místě vedle náčelníka – shodou okolností jím byl muž, jehož zachránila zpod sítě – naslouchala skaldům, jak rozvíjejí příběhy o předcích a činech dnes padlých mužů, a pozorovala, jak k jasně modrému nebi stoupají jiskry z pohřební hranice.

Byl to zvláštní obřad, a přesto na Liriel zapůsobil podivně. V Menzoberranzanu byli mrtví většinou uzavíráni do malých a neprodyšně uzavřených krypt vytesaných do skály severně od hlavní městské jeskyně. Nebylo to však z úcty, ale z mnohem praktičtějších důvodů. Těla tam měla ležet do doby, dokud nebyla poptávka po otrocké práci či postradatelných vojácích, a pak přišel kouzelník a opět je „oživil“. Jen těla kněžek Lloth byla po smrti pálena. Zde na Ruathymu se podobné cti dostávalo všem, včetně nejnižších nevolníků.

Den se již chýlil ke konci, když Liriel znovu spatřila vysoké hřebeny ruathymských střech. Za chůze jí v hlavě neustále zněla jedna píseň – nově složená balada o malé válečnici známé jako Vrána.

Poprvé v životě si neklidná a nikde neukotvená dívka připadala, jako kdyby někde zapustila kořínek. A k runě ve své mysli přidala další křivolakou linii.