é sítě

6. Bouře na moři

Troubící lastura, luskanská přístavní krčma, nabízela silné pivo a hustý guláš za přívětivé ceny. Dnes večer však dostali hosté za své měďáky ještě víc, než očekávali, a sborově děkovali Tempovi, jaké měli štěstí. Rethnor, Nejvyšší kapitán Luskánu, byl vyzván na souboj. Osudná slova ještě nestihla utichnout a návštěvníci krčmy už začali vyklízet stoly a židle z improvizované arény přímo uprostřed nálevny. Pak vytvořili kruh, nalévali se pivem a sázeli se, kolik času vyzývateli ještě zbývá.

Nejvyšší kapitán byl impozantní jako medvěd a mohl se pochlubit nezvyklou šíří ramen i paží. Hrdý černý vous mu spadal na koženou kazajku a nad očima se táhla jediná čára hustého obočí. Byly to však jeho oči, modré a chladné jako zimní moře, co světu prozrazovalo, jak nebezpečný muž to je.

Ze všeho nejdřív si Rethnor změřil soupeře. Meče se setkávaly s řinčivými údery a kapitán tak zkoušel jeho dosah, sílu i odhodlání. Mladý muž se Rethnorovi silou i dosahem vyrovnal a působil jako dobře vycvičený válečník, což ovšem v Luskánu nebylo nic překvapivého. Přesto to byl bojem nezocelený chlapec, víc nadšený než zkušený. I tak sliboval zajímavý boj.

Rethnor zaútočil levorukým mečem přímo na mladíkovo srdce. Byl to očekávaný výpad a válečník jej snadno odrazil tak mocným švihem, že Rethnorova paže byla smetena stranou. Nejvyšší kapitán to očekával. Než mohl mladík pokračovat, přistoupil blíž. Tak blízko, že se jejich vousy téměř dotýkaly a ani jeden z nich kvůli tomu nemohl použít meč. To Rethnorovi nevadilo – v pravé ruce měl připravenou dýku.

Rychlým sekem přeťal přezku u pasu, jež držela mladíkovy kožené chrániče stehen, a pokračoval skrz další ve tvaru písmene X spojující přední chrániče se zadními. Ochranná část oděvu sklouzla na zem a odhalila bojovníkovy nezvykle hubené nohy zahalené jen nohavicemi z vybledlé rudé vlny.

Krčmu naplnil posměšný smích a provolávání slávy. Mladíkova tvář se zkřivila pokořením a vztekem. Rethnor odtančil zpátky a užíval si chvíle slávy, plně odhodlaný uspořádat názorné představení. Tohle štěně se odvážilo ho vyzvat – jeho, Nejvyššího kapitána Rethnora, možná nejlepšího šermíře v Luskánu – a bylo nanejvýš žádoucí, aby za tu drzost zaplatilo.

Rozhodně ho tedy nepotěšilo, když prsten na ruce s mečem vyslal tichý přivolávací signál. Teď Rethnor potřeboval boj co nejdřív ukončit, aby si mohl najít tichý kout, než v prstenu zasazený velký onyx odhalí svou pravou podstatu vidoucího kamene. Samozřejmě že nosil rukavice, aby jej skryl. Magie nebyla mezi Seveřany vítaná a bylo nesmírně důležité, aby tajemství uchoval před ostatními Nejvyššími kapitány. Nikdy se nemohl spolehnout na to, že během jednoho z takových přivolání nebude přítomný uživatel těch natřikrát prokletých kouzel. Kdyby pak ten neřád zaznamenal kolem Rethnora magickou auru, měl by proti němu mocnou zbraň.

Mladý válečník o tom samozřejmě neměl ani tušení a se smrtícím odhodláním v očích se blížil k Rethnorovi. „Vyříznu ti střeva, abych měl něco místo opasku,“ slíbil mu pochmurně.

Rethnorův odevzdaný povzdech zasyčel mezi sevřenými zuby. Vykryl mladíkův zuřivý sek přes hlavu a odpověděl fintou. Rychle a zručně skláněl bojovníkovu čepel níž a níž. Pak znovu přistoupil blíž, tentokrát s pěstí napřed. Mocný spodní hák na bradu odhodil vyzývatele dozadu. Než se stihnul vrátit do střehu, prohnal mu Rethnor čepel nechráněným podpažím. Mladík upustil meč a s překvapeným výrazem ve tváři klesnul na podlahu.

Tohle bylo obzvlášť kruté zakončení, ale hodilo se ke kapitánově náladě. Když už nemohl mít protahovaný souboj, musel se spokojit alespoň s dlouho nepřicházející smrtí. Mladíkovy plíce se pomalu naplní krví a dostane se mu tak cti utopit se ve vlastní hlouposti.

Nejvyšší kapitán schoval ještě mokrou čepel a hodil na stůl několik stříbrňáků jako platbu za napůl snědené jídlo. Pak vykročil do noci, aby zjistil, jaká informace může být pro Společnost krakena tak důležitá, že kvůli ní riskuje zavolat jednoho z nejmocnějších agentů v jiném než předem dohodnutém čase.

Rethnor přispěchal domů a netrpělivě odbyl manželčiny dotazy i pomoc služebnictva. Stáhl se do své pracovny a zapálil knot lampy na velrybí olej. Když zajistil dveře, stáhl si rukavici a zaměřil se na kámen na prstenu. Lesklá čerň onyxu zcela zmizela a z malého portálu se na něj dívaly nečitelně levandulové oči nádherné královské ženy.

„Tak co?“ vyštěkl a hleděl rozzlobeně na drobný obraz. „Ať to jsou dobré nebo špatné zprávy, tak by to radši mělo stát za vyrušení!“

To posoudíš sám. Chladný ženský hlas zněl jen v jeho hlavě. Z prstenu se neozval jediný zvuk a ani ženiny rty se nepohnuly. Rethnor často přemýšlel, proč se vůbec obtěžuje ukazovat tvář.

Lovci tuleňů nedosáhli Hlubiny. Jejich loď byla dopadena ruathymským plavidlem. Máme podezření, že nyní míří do domovského přístavu.

Rethnor šťavnatě zaklel. Příprava tohohle úskoku jej stála spoustu peněz a potíží. Zajmout živé mořské elfy, dovézt je bezpečně na vzdálené souostroví známé jako Nachové skály, odvézt těla v ruathymských sudech a naložit je na karavelu vypuštěnou na známé trase lovců z Hlubiny nebylo nijak snadné ani levné. Naštěstí to byla jen jedna z mnoha pastí a jeden z mnoha připravených důvodů pro obhájení budoucího převzetí ostrova. Na druhou stranu byl právě tenhle obzvlášť pádný a Rethnor věděl, že u vládců Hlubiny udeří na správnou strunu. Ve skutečnosti se nápad zrodil přímo na místě přepadu.

Během uplynulých měsíců prosákly na břeh zvěsti o útocích na osady mořských elfů. Jelikož byla nenávist Seveřanů z Luskánu a Ruathymu vůči jakýmkoliv elfům veřejným tajemstvím, vyslali lordové Hlubiny několik ostrých dotazů. Ve skutečnosti s tím neměl Luskán nic společného, ale to nemohlo Rethnorovi zabránit, aby této nové skutečnosti nevyužil. Když už se v tom chtěli milovníci elfů z jihu šťourat, proč je nenasměrovat proti Ruathymu? Ne, usoudil Rethnor, tenhle plán bylo třeba zachránit.

„Co navrhuješ?“ zeptal se miniaturního obrazu.

Samozřejmě zastavit loď. Dozvěděli jsme se, že Letohrad opustila před dvěma dny a vydala se Řekou na západ. Zastav ji a postarej se všemi prostředky o to, aby vina za potíže mořských elfů znovu padla na Ruathym.

Rethnor přikývl. Nakonec to vypadalo jednodušeji, než by se na první pohled mohlo zdát. Proud teplé vody známý jako Řeka byl vlastně celkem úzký a ruathymská loď měla jen dvoudenní náskok. Luskanské lodě byly rychlé, takže bylo možné dostihnout je během několika dní.

„Osobně se o to postarám,“ slíbil.

Vezmi si dvě lodě, navrhl hlas, a tolik válečníků, kolik jen uvezou. Doneslo se nám, že na palubě ruathymské lodě je berserkr. Zabil i obří oliheň, znak Společnosti krakena, a tím si vysloužil naše osobní nepřátelství.

Nejvyšší kapitán zamrkal a na okamžik se jeho neotřesitelné sebevědomí zachvělo. S ruathymskými berserkry se již střetl. Na pevnině byli velmi nebezpeční a nelíbila se mu představa boje s jedním z nich ve stísněném prostoru námořní bitvy. Přesto byli i berserkři jen smrtelní muži, a navíc ještě ochotnější zaujmout místo v Tempově hodovní síni než většina Seveřanů. On, Rethnor, měl v úmyslu jim nadšeně vyhovět.

„Tři lodě,“ oznámil obrazu s ponurou radostí. „Vyplujeme za úsvitu se třemi loděmi.“

Liriel dlouhou chvíli jen zírala na muže uvězněného v kouzelné pavučině, oněmělá nečekaným slibem smrti. Vždyť se jen snažila chránit. Za to ji Hrolf přece nemůže zabít! Ibn však působil naprosto sebejistě, a to se pod svým kapitánem plavil dlouhé roky. Co vlastně věděla o podivných lidských způsobech?

Pak převzaly vládu drowí instinkty. Vzduchem kmitla ruka s kuší a do mužova těla se zabodla drobná šipka. Uspávací jed účinkoval spolehlivě a Ibn usnul, ještě než stihnul dokončit započatou kletbu.

Elfka okamžitě zrušila zaklínadlo vytvářející obří pavučinu a důstojníkovo tělo sebou praštilo o zem. Liriel zabořila prsty obou rukou do vlasů a hlavu sevřela mezi nimi, jako kdyby tak mohla uklidnit vír myšlenek. Jistě, bezmyšlenkovitá reakce jí poskytla trochu času. Jed udrží Ibna mimo několik hodin, ale co pak asi řekne ostatním, aby vysvětlila jeho zakletý spánek?

„Dej mu medovinu,“ navrhl hluboký hlas z druhého konce nákladového prostoru.

Liriel se za tím nečekaným zvukem otočila. Při pohledu na Fjodora vstávajícího zpoza zbylých soudků s medovinou podezíravě přimhouřila oči.

„Co tady děláš?“ dožadovala se rozhořčeně.

Rašemenec odpověděl neveselým úsměvem. „Právě teď se tě snažím udržet naživu, moje malá vráno. Vidíš támhletu bečku s jednou stranou trochu zčernalou, jako kdyby stála moc blízko ohni? Uvnitř je zbytek medoviny, která uspala vesničany. Trochu ho s ní polij a rozlij něco i kolem. Hrolf si bude myslet, že se mu Ibn nabořil do zásob a vybral si špatný soudek.“

Dívka na něj upřeně hleděla. V hlavě jí soupeřilo několik otázek. Nakonec se rozhodla vyslovit tu nejjednodušší. „Ty víš o medovině? Ale jak?“

„Pamatuješ si, jak jsme šli nakupovat do Letohradu a platil jsem kupcům za tebou vybrané zboží? No tak to zlato mi přišlo povědomé a pak jsem si vzpomněl, že jsem některé kousky viděl, když je druid házel do řeky.“ Pokrčil rameny. „A protože už Hrolfa trochu znám, nakonec jsem se dobral pravdy.“

Liriel přijala navrhovaný plán i poskytnuté vysvětlení se zdvořilým přikývnutím. Vypáčila víko poloprázdného soudku a trochu spícího důstojníka polila. „Když se budu snažit, neprobere se dřív jak zítra ráno,“ zabručela. „Všechno by bylo jednodušší, kdybych ho mohla prostě zabít a hotovo!“

Drowí elfka vzhlédla k Fjodorovi a nebezpečně přimhouřila oči. Vzpomněla si na další záležitost. „Ty jsi mě špehoval.“

„To ne,“ namítl. „Potřeboval jsem si někde odpočinout a tady dole je tma a ticho. Já… poslední dobou jsem toho moc nenaspal.“

Chápavě přikývla. Od Doby nesnází, kdy se Fjodorův dar berserkrovské magie zvrhnul, byl neustále pronásledovaný nočními můrami. Jakmile bojové šílenství utichlo, pamatoval si jen zřídka detaily právě skončené bitvy. Tváře zabitých se mu však vracely ve snech a Liriel si ve světle takového zjištění říkala, že drowové mají štěstí, že skoro žádný z nich nikdy nespí. Většina jí známých temných elfů by musela brzy zešílet, kdyby se jim každou noc vracely následky jejich činů. Rychle však tyto myšlenky odsunula a zaměřila se zpět na Fjodora. Doufala, že již překonal výčitky svědomí, že se při posledním boji obrátil i proti ní. Nyní však viděla, že ne. Vypadal pohuble a choval se jako někdo pronásledovaný minulostí. Liriel měla pocit, že poslední dobou jej ve spaní strašil právě její obličej.

Vzájemné mlčení se protahovalo, dokud nebylo až příliš tíživé. „Slyšel jsem, jak jsi zaklínala,“ pronesl Fjodor tiše. „Ale nebylo to zaklínadlo. Vlastně to vypadalo, jako kdyby ses modlila. Je to pravda?“

Liriel přikývla, překvapená tím, jakým směrem se řeč stočila. „No a?“

„Tou modlitbou jsi snesla kouzlo. To ale dokáže jenom kněžka.“ Odmlčel se, jako kdyby ani nechtěl pokračovat. „Viděl jsem tě tančit v měsíčním světlea tehdy se tě dotkl stín Eilistraee. Řekni mi popravdě: stala ses kněžkou Temné panny?“

V hlase se mu ozývala naděje, avšak v očích mu Liriel vyčetla, že tomu sám nevěří. Eilistraee byla bohyní drowů, kteří odvrhli temné tunely a stezky zla, bohyní tance a lovu. Temná panna vyzývala následovníky, aby pomáhali vytvářet krásu, pomáhali poutníkům a žili v míru a radosti pod sluncem a měsícem. Fjodor ale věděl, že Liriel je stále dcerou Temných říší.

Prsty instinktivně sevřela kolem amuletu Lloth, jako kdyby tak svého přítele chtěla ochránit před Pavoučí královnou a vším, co představovala. „Od raného věku mě učili být kouzelnicí,“ pronesla Liriel pevně. „A tou také jsem. Než jsem opustila Menzoberranzan, poslali mě také do školy pro kněžky. Nakonec jsem tam strávila jen pár chvil. Sotva dost na to, aby to ze mě dělalo kněžku!“

„Ovšem tvoje modlitba byla vyslyšena,“ trval na svém.

Liriel pokrčila rameny. „Jestli je bohyně ochotná dát mi svou moc, byla bych hloupá, kdybych si ji nevzala!“

„Ale za jakou cenu?“ zeptal se Fjodor vážně. „Liriel, slyšel jsem spoustu strašlivých příběhů o drowech a jejich bohyni, a ty sama jsi mi dala jasně najevo, že ve skutečnosti jsou jen pouhým stínem skutečného života, který jsi znala. Jestli je to pravda, jak by od někoho jako Lloth mohlo přijít cokoliv dobrého?“

Temná elfka se před odpovědí důkladně zamyslela, neboť takové otázky pro ni byly zcela nové a nevěděla tedy co říct.

„Pamatuješ si, na co se mě Qilué Veladorn zeptala, když jsme ji a ostatní drowy z Eilistraeeina chrámu požádali o pomoc při znovuzískání Poutníka? Zeptala se mě, proč bych si chtěla udržet své drowí schopnosti a jak s nimi mám v úmyslu naložit. Právě teď zjišťuji, že se dají použít ke spoustě věcí. Například k zastavení Nisstyreho a jeho tlupy Vhaeraunových následovníků. Díky moci Lloth jsem se dozvěděla, že duše těchhle elfů neodešly ze smrtelného světa, ale byly zde uvězněny čarodějným uměním. Jestli mi Lloth dá sílu a šanci na jejich osvobození, vezmu si ji!“

„Ale Lloth je zlá, nebo snad ne?“

„Samozřejmě,“ souhlasila Liriel bez rozmyšlení. „Ovšem Lloth je také mocná, a proto ji moji lidé uctívají. Dřív jsem jimi pro jejich neustálé hromadění čím dál větší moci, jako když hloupí draci schraňují cetky na čím dál větší hromadě zlata, opovrhovala. Teď si však začínám uvědomovat, že moc je také nástrojem,“ uzavřela moudře. „Když ji mám a používám k dosažení důležitých cílů, je její původ skutečně důležitý?“

Fjodor zavrtěl hlavou. Nebyl si jistý, jak odpovědět. Rozhodně ho těšilo, jakou cestu stihla Liriel urazit. Tohle nebylo myšlení rozmazlené drowí princezny, kterou potkal v tunelech Temných říší. Od začátku v ní cítil skryté možnosti a Zrakem zachytil střípky osudu, který by jí mohly závidět i rašemenské Čarodějnice. Byl na její růst pyšný a nedokázal najít slova, kterými by argumenty vyvrátil. Přesto se cítil nejistý.

„Pojď,“ řekl konečně. „Musíme Hrolfovi říct, že Ibn spí v nákladovém prostoru. Moc času nám to nedá, ale musíme vymyslet, co dál.“

Liriel se vděčně usmála a obtočila mu paži kolem pasu. „Ty jsi ale prohnaný!“ prohlásila škádlivě. „Ještě trochu času a možná z tebe udělám čestného drowa!“

Krátce jí objetí oplatil a pak se rychle stáhnul. Tentokrát ani ne tak kvůli pokušení, jež její blízkost přinášela, ale kvůli obdivu znějícímu jí v hlase. On sám nebyl na navrhovaný úskok nijak pyšný, ovšem Liriel jej považovala za hodný chvály. Vždy byla velice hrdá na své dědictví a přirovnání k drowům v jejích očích představovalo nejvyšší možnou lichotku.

Fjodorovy zmatené pocity se ještě prohloubily, když naslouchal tomu, jak Liriel vše vysvětluje Hrolfovi a s očividnou chutí spřádá pavučinu lží. Nemohl nepřemýšlet, jak dlouhou cestu z tunelů Temných říší a od způsobů Lloth doopravdy urazila.

Xzorsh se k Elfí panně dostal následujícího dne za úsvitu. Cestou nespěchal, a i když už znal důvod přivolání, trpělivě naslouchal Hrolfovu převyprávění. Krátce zvážil, že by kapitánovi řekl, kam se přeživší lovci tuleňů uchýlili, ale pak to zavrhl. K ničemu by to nevedlo. Pro zabité druhy nemohl udělat nic víc než vzít je domů, aby byli s poctami pohřbeni do korálových katakomb skrytých hluboko v moři. Když tedy Hrolf vyslal dva muže – prvního důstojníka, který byl podivně otupělý a čelil posměchu zbytku posádky, a mladého válečníka, který zabil oliheň – ve člunu, aby se po lovcích podívali, neřekl nic. Byla to zbytečná námaha a Xzorshova ochranitelská role se tak ztěžovala, ale stejně to nechal být. Stále si nebyl jistý, co by Hrolf udělal, kdyby se dozvěděl, že lord Caladorn a ostatní unikli soudu.

Podle elfových pokynů shodili ruathymští námořníci mrtvá těla do moře, kde na ně čekali obyvatelé blízké osady, aby je odnesli do vzdáleného města, jež bylo kdysi jejich domovem. To vše zařídil Xzorshův druh Sittl, který jej teď očekával v hlubinách. K Elfí panně by se nikdy nepřiblížil, na to byla jeho nedůvěra vůči lidem až příliš hluboce zakořeněná.

Právě teď se mu hraničář nedivil. Pod mořem číhalo zlo stejně jako na souši, avšak mladým elfem hluboce otřásla brutální zbytečnost takového činu. Také jej znepokojil krátký rozhovor s drowí dívkou. V nestřeženém okamžiku jej zatáhla stranou a pověděla mu o zvláštním osudu, který postihl duše mrtvých elfů v rukou neznámého čaroděje. Zjevně doufala, že jí bude schopný celou věc alespoň trochu osvětlit. Takové použití magie však bylo děsivé a zcela mimo Xzorshovo chápání. Lidi i jejich znepokojivou drowí cestující opustil co nejdřív a vrátil se k uklidňující společnosti svého přítele.

Sittl byl však ještě zachmuřenější než on sám. „Často si říkám, že svět by byl lepším místem, kdyby si Amberlie vzala všechny lidi, co třeba jenom strčili prst do vody,“ pronesl cvakavě hvízdavým dialektem mořských elfů. „A nikdy nepochopím, proč s těmi piráty ztrácíš tolik času a energie!“

Xzorsh mu věnoval zvláštní pohled. Sittl věděl o jeho přísaze a ta byla pro mořské elfy trvalým poutem! „Hrolf mi zachránil život,“ připomněl mu přesto.

„To jsi mi říkal často, ale stalo se to dřív, než jsme se potkali. Sám jsi byl tehdy sotva dítě!“ opáčil Sittl. „Dluh jsi musel dávno splatit!“

„Jak vůbec můžeš něco takového říct?“ nevěřil hraničář vlastním uším. Nemohl pochopit, že by vždy věrný a spolehlivý Sittl mohl vůbec přijít s tak rouhačskou myšlenkou.

Jeho druh se odvrátil. Dlouho neodpovídal, ovšem jeho vzorovaná ramena se s hlubokými povzdechy zvedala a klesala a k hladině stoupaly výmluvné proudy bublin. „Jedna z těch žen byla kdysi mojí milenkou. Mrtvé dítě bylo moje,“ oznámil rezolutně. „Odpusť mi prosím tvrdá slova proti lidským pirátům. Nejsem ve své kůži.“

Xzorsh natáhl ruku a položil mu ji na rameno. „To je mi líto. Kdybys mi o své ztrátě něco řekl, tak bych tě toho úkolu ušetřil.“

Elf zavrtěl hlavou. „Všichni máme své povinnosti,“ řekl, a když se obrátil ke Xzorshovi, měl ve tváři opět nečitelný výraz. „Co teď musíme udělat, abychom dostáli tvému slovu?“

„O mrtvé se postarají ostatní. My dva dohlédneme na Hrolfa a jeho muže. K tomu budu potřebovat tvoji pomoc, neboť jeden z nás bude muset sledovat loď, zatímco druhý dohlédne, aby nedošli k úhoně ti dva pátrající po lovcích tuleňů. Nemůžu se zbavit pocitu,“ pokračoval Xzorsh zvolna, „že Elfí panna je ve smrtelném nebezpečí. Pracují tu síly, kterým nerozumím.“

„Ta temná elfka?“

„Možná,“ řekl hraničář a tentokrát to byl on, kdo uhnul očima. Tohle bylo nejblíže lži, kam se kdy během života dostal. Xzorsh drowí dívce nedůvěřoval, ale na rozdíl od něj se vyznala v magii. Pokud má osvobodit duše mořských elfů, bude se muset spolehnout na její pomoc. Tohle nepravděpodobné spojenectví bylo nejnebezpečnějším činem, jakého se kdy odvážil.

Tak proč ho ta samotná myšlenka naplňovala radostí?

Uplynuly tři dny a ani posádka Elfí panny, ani Fjodor s Ibnem ve svém malém člunu nezachytili jedinou stopu lovců tuleňů. Obě plavidla křižovala teplé vody Řeky a v průběhu pátrání se jejich cesty několikrát protnuly. Konečně Ibn rozhodl, že je to marné.

„V Řece už nejsou, to je jasný,“ prohlásil první důstojník. „Vzala si je Amberlie a tím to hasne. Už se klidně můžeme vrátit na loď.“

Fjodor musel neochotně souhlasit. Společnosti mlčenlivého námořníka si nijak zvlášť neužíval, ale doufal, že čas strávený mimo loď pomůže ochladit Ibnův hněv vůči Liriel. Za celou tu dobu se námořník o incidentu v podpalubí ani jednou nezmínil, což Fjodor považoval za dobré znamení.

Oba muži se opřeli do vesel a zanedlouho měli Elfí pannu na dohled. Jakmile byli na palubě, vykročil Ibn přímo k Hrolfovi.

„Žádám svolání thingu,“ oznámil, používaje prastaré slovo pro zákonodárný a soudní sněm. Podle seveřanských zákonů měl každý důstojník na lodi právo na takovou žádost, ovšem jen pokud se měla projednat velmi závažná věc.

Hrolf upřel na důstojníka ustaraný pohled. „O co by mělo jít?“

„O tu ženskou, o co jiného? Napadla mě, lodního důstojníka, svojí elfskou magií.“

„Mně připadáš docela při síle,“ poukázal kapitán na očividný fakt.

„Měl bys snad větší radost, kdyby mě nechala chcípnout?“ naježil se Ibn. „Zásah i těsný minutí je podle zákona totéž, a ty to víš!“

Kapitán, zmatený vývojem události, zvolna obrátil pohled k mužům, kteří se shromáždili, aby vyslechli Ibnova slova. Téměř bez výjimky kýváním schvalovali jeho zhodnocení situace.

Hrolf si povzdychl a otočil se k Fjodorovi. „Asi bys ji měl přivést na palubu, hochu. Budeme se muset dobrat pravdy.“

Mladý válečník chmurně přikývl a zmizel v podpalubí. Když se i s Liriel vrátil, seděli muži na palubě v těsném půlkruhu.

„Ať thing začne,“ pronesl Hrolf s tváří zbrázděnou lítostí. „Liriel Baenre, stojíš před shromážděním lodi, obviněná z čarodějného útoku na jejího důstojníka. Máš k tomu co říct?“

Drowí dívka zvedla vzdorně bradu. „Ať už má ten muž jakékoliv postavení, umožňuje mu snad, aby se ke mně plížil a ohrožoval mě nožem? Jak všichni vidíte, Ibn je zdravý a v pořádku, a já neudělala nic jiného, než že jsem zastavila jeho útok. Kdybych na něj skutečně zaútočila, byl by po smrti. Jestli o tom někdo z vás pochybuje, s největší radostí vám to předvedu,“ dokončila a upřela na žalobce chladný pohled. „A pokud je to použití magie, co je proti vašim zákonům, proč nikdo neprotestoval, když jsem vás dostala přes zdymadla v Přístavu Lebek?“

„To dává smysl,“ řekl Hrolf s nadějí v hlase.

Ibn si založil ruce na prsou. „Moje obvinění trvá,“ zavrčel. „Hodila mě do zatraceně velký pavučiny a pak mě střelila jednou z těch svých prokletých šipek.“

„Ale proč jsi něco neřekl dřív, hochu?“

„Ty sám jsi mě poslal na tu kocábku, ještě než jsem se stihnul vzpamatovat,“ opáčil Ibn. „A ať si nikdo nemyslí, že mám radost z toho, že si všichni myslíte, jak jsem chodil na medovinu, a že nepoznám dobrou od říznutý. Musela ji na mě vylít!“

„Pavučiny, šipky menší než malíček a nějaký lok medového vína – je vážně s podivem, že jsi to všechno přežil,“ shrnula Liriel se sžíravým sarkasmem.

Někteří muži se zachechtali a sám Hrolf si musel zakrýt ústa rukou. Ibn ovšem zrudnul vzteky.

„Dodržoval jsem tvůj rozkaz, kapitáne. Ani jsem na tu děvku nesáhnul, a to dokonce ani tehdy, když jsem ji přistihnul, jak v nákladovým prostoru čaruje a mluví k mrtvýmu elfovi, jako kdyby byli starý parťáci. Držela ho za ruku! Bylo nad slunce jasnější, že o tom ví víc, než nám říká.“ Důstojník se odmlčel, aby dal slovům čas zapustit kořeny. „Plavil jsem se s tebou dost dlouho, Hrolfe, a teď očekávám, že se zachováš správně.“

Hrolf si rozpačitě žvýkal konec kníru a zvažoval to dilema. Většina mužů si začala na Lirielinu přítomnost zvykat a všichni se zdáli být ochotní přivírat nad jejími zvláštními způsoby oči. Některé věci však nemohl ignorovat ani kapitán. Kdyby kdokoliv jiný použil proti prvnímu důstojníkovi jakýkoliv druh zbraně, bylo by to považováno za akt vzpoury a obvyklým trestem bylo okamžitě hození přes palubu. Jistě, Ibn sice tasil nůž, ale znělo to, jako že si myslel, že pro to má dobrý důvod.

„Tři lodě za zádí a rychle se blíží!“ ozval se naléhavý hlas muže na hlídce.

Kapitán vyskočil s výrazem nesmírné úlevy na nohy. „Utočí na nás, chlapi!“ zahřímal. „A Tempovi za to budiž chvála,“ zamumlal si pod vousy.

Xzorsh a Sittl si blížících se lodí všimli ještě dřív než lidi.

„Tři na jednu. To pro tvé lidské přátele nevypadá dobře,“ poznamenal Sittl.

Hraničář zavrtěl hlavou. „Hrolf a jeho muži umí bojovat a kromě toho mají magii drowí elfky a sílu berserkra. Viděl jsem toho muže, jak zničil obří oliheň. Když se to tak vezme, nejsou na tom tak špatně, jak by se mohlo zdát.“

Sittl to zvážil. „Řekl bych, že povolání posil by mohlo být moudrým opatřením, a protože ty budeš chtít dostát slibu, dohlédnu na to já.“ Lehce se usmál a položil ruku s plovacími blánami na přítelovo rameno. „Jen mi slib, že budeš bitvu sledovat z bezpečné vzdálenosti.“

Xzorsh, vděčný za pochopení i podporu, přikývl. „Ostatní elfové jsou ale dávno pryč. Koho chceš zavolat?“

Úsměv druhého elfa se rozšířil a pak zvážněl. „Tak dlouho ses staral o lidi, až jsi zapomněl, že pod vodou je stejně tolik národů jako nad ní!“

Hraničář přijal lehkou výčitku se slabým trhnutím. Sittl se zašklebil a spěšně odplaval k západu.

Osamocený Xzorsh zaměřil veškerou pozornost na blížící se střetnutí. Jak pozoroval válečné lodě, doufal, že jeho předchozí odhad nebyl příliš optimistický, a modlil se, aby se Sittl s posilami ukázal co nejdřív.

Pět dní po vyplutí z luskanského přístavu si Rethnor všiml dalšího plavidla rýsujícího se na západě proti potemnělé obloze. Nejvyšší kapitán si vzal dalekohled a přiložil ho k oku. Pohrdavě si odfrkl. Loď z nějakého důvodu skasala plachtu a otočila se tak, že hleděl přímo na směšnou příďovou figuru v podobě pestře pomalované elfí ženy se značně nepravděpodobnými proporcemi.

„Co je u Devíti pekel tohle? Elfská loď?“

„Ruathymská,“ ozval se jeden z mužů. „Tohle je Elfí panna, už jsem ji jednou viděl. Její kapitán je Hrolf Nezkrotný. Před třemi lety ho vyhnali z Luskánu za zničení krčmy U Sedmi plachet.“

Na Rethnorův obličej se vplížil lehký úsměv. Nejen že našel cíl, ale také způsob, jak ještě víc zakrýt luskanské spiknutí proti Ruathymu. Hlubina donutila Ruathym a Luskán, aby uzavřely Alianci kapitánů. Ta umožnila všetečným jižanům, aby si mysleli, že se jejich snaha setkala s úspěchem a obě skupiny Seveřanů spolupracují v boji proti pirátství. On, Rethnor, tak naservíruje Hrolfa jak Hlubině, tak Ruathymu, a tím si koupí důvěru obou měst. Milovníci elfů v řadách hodnostářů Hlubiny s radostí přijmou Hrolfa v roli padoucha. Už tak měl špatnou pověst, a k tomu bude ještě třeba přidat nález naložených mořských elfů. Co se týkalo Ruathymu, došlo tam v poslední době k mnoha podivným událostem a tamní sužovaný lid se zřejmě chopí jakéhokoliv oficiálně předneseného vysvětlení. Podle Rethnorových zdrojů byl na ostrově Hrolf považovaný tak trochu za odpadlíka.

Kapitán vydal dalším dvěma válečným lodím příkaz, aby se k ruathymskému plavidlu z boku přiblížily, a sám sobě svěřil střed útoku. „Jakmile budeme blízko, střelte balistou přes jejich palubu. Ale ať ji nepotopíte,“ zdůraznil Rethnor. „Potřebujeme celou posádku i náklad.“

Znovu přiložil dalekohled k oku a zděšeně couvnul. Na palubě lodi stála postava orámovaná třpytícím se pláštěm vlajícím ve větru. Černá elfka. Drobná, s dlouhými vlasy, velkýma očima a ušima špičatýma jako liška.

Rethnor přidušeně zaklel. Svého bohatství a moci dosáhl tím, že byl schopný splétat složité plány a předvídat jakýkoliv soupeřův protitah. Na rozdíl od většiny Seveřanů nepovažoval hru v šachy za ztrátu času, ovšem většinu her odehrál v zákulisí a na bojištích se živými lidmi v roli pěšců. Všechny protivníky důvěrně znal. Věděl, co může očekávat od námořníků a bojovníků z Ruathymu, a dokonce věřil, že dokáže zvládnout jednoho z berserkrovských válečníků. I přes všechny příběhy, které kdy v životě slyšel – nebo snad právě kvůli nim – však neměl ani tušení, co může očekávat od drowů.