é sítě

3. Volné moře

Do Hrolfovy kajuty proudilo světlo jediným zaskleným kulatým oknem, ne větším než Lirielina dlaň. Elfka seděla se zkříženýma nohama na posteli a všude kolem ní se povalovaly rozházené knihy. Slabé přítmí se se západem slunce zbarvilo do narůžovělého nádechu. Sice nedokázalo zaplašit stísněný dojem z nepříjemně malé kajuty, ale potřebám drowí kouzelnice stačilo.

Konečně zavřela knihu a ztuhle se po několikahodinovém studiu protáhla. Vstala a odkolébala se k okýnku, kde se zahleděla na barevný západ slunce a čekala na svůj čas pod hvězdami.

Liriel si postupně zvykla na jas zemí na povrchu, ovšem denní svit na moři byl o něčem úplně jiném. Nekonečné panorama moře a oblohy zářilo oslepující modří, a dokonce i v zamračených dnech ji stříbřitý třpyt vody bodal do očí. K tomu všemu se ještě přidalo nemilosrdné slunce, jež změnilo pokožku lidí na tmavě hnědou a její vlastní hned během prvního dne na moři bolestivě spálilo. Tyto spáleniny na ebenové kůži dokázala vidět jen sama Liriel – v jejích na teplo citlivých očích zářily v obličeji a na ramenou jako roztavená ocel – dokud se druhý den neudělaly puchýře. Kajícný Hrolf se zděsil nad vlastním nedostatkem předvídavosti a doslova jí vnutil vlastní kajutu. Během stále delších jarních dní se Liriel skrývala v podpalubí, kde spala a studovala kouzla a každý den o něco zvýšila Poutníkovu zásobu moci.

Mladá kouzelnice si prsty nepřítomně pohrávala se zlatým amuletem visícím jí nad srdcem. Poutník byl jednoduchá malá dýka v prastarém pouzdře zavěšeném na zlatém řetízku. Prostý, avšak nesmírně mocný, představoval její pojítko s drowím dědictvím a naději pro budoucnost.

Amulet kdysi dávno vytvořili uživatelé magie spojené s místy moci a na nich sídlícími duchovními bytostmi, které bývaly v severních krajích tak hojné. Dokázal tuto magii na nějakou dobu uchovat, takže jeho nositel mohl místa moci bez následků dočasně opustit.

Liriel se domnívala, že vrozená magie drowů z Temných říší, jež se jinak na slunečním svitu vypařila, byla právě formou na místo vázané energie. Připravila proto kouzla a rituály sloužící k uzamčení jak vrozené magie, tak drowích kouzel do těla amuletu.

Temná elfka počkala, dokud nezmizel i poslední paprsek světla, a pak opatrně otočila drobnou rukojetí amuletu. Kajutu okamžitě naplnilo přízračně modré světlo pulzující záhadnou vyzařující magií Temných říší. Rychle, stejně jako každý večer přesně s příchodem tmy, provedla Liriel rituál ukládající do amuletu nová kouzla.

Poutník nepřijal a neukládal všechna Lirielina kouzla, ale obsáhl jich tolik, že to svědčilo o jeho téměř nevyčerpatelné kapacitě. Nebylo divu, že ji Kharzakzad, její bývalý učitel, varoval, že pro takovou věc by polovina drowů v Menzoberranzanu s radostí vraždila. Liriel přesto rmoutila nemožnost ovládnout tu nejdůležitější věc – schopnost kontrolovat Fjodorovy záchvaty berserkrovského šílenství.

Když dokončila každodenní práci, chopila se knihy o ruathymských zvycích a zamířila nahoru na palubu. Nebe slibovalo další bezmračnou noc s nekonečnou oblohou a nesčetnými hvězdami nad hlavou. Většině posádky právě skončila práce. Jedna velká skupina se pohodlně rozvalovala po prknech paluby, cpala se rybím gulášem a poslouchala, jak Fjodor spřádá další příběh ze své vlasti. Mladík byl od přírody skvělý vypravěč a námořníky doslova strhl rytmem a čistou rezonancí svého hlubokého hlasu. Tenhle příběh už Liriel jednou slyšela. Vyprávěl o bitvě mezi rašemenskými válečníky a Rudými mágy ze sousedního Thaye. Námořníci přijímali každou zmínku o kouzelnících se syčením a temným mumláním a hlasitě jásali nad činy rašemenských berserkrů. Fjodor se krátce odmlčel, jen tak, aby měl čas setkat se očima s pobaveným Lirieliným pohledem, a vážně pokýval hlavou.

Drowí dívka mu porozuměla. Většina Seveřanů nedůvěřovala kouzelnické magii. Smělý útěk z Přístavu Lebek posádkou otřásl a většina se teď Liriel uctivě vyhýbala.

„Dneska jste přišla nějak pozdě,“ poznamenal váhavý hlas za jejími zády.

Liriel se otočila a spočinula zrakem na Bjornovi, nejmladším členovi Hrolfovy posádky. Tenhle chlapík měl jen chomáč světlých vousů a klátivé údy, příliš štíhlé na to, aby byl silný, a příliš dlouhé na to, aby byl obratný. Dokázal však s téměř zázračnou přesností číst ve větru a vycítit změnu počasí. Tento dar mu zajistil pevné místo na palubě jakékoliv lodi. A to nebyl jeho jediný dar. Kdykoliv zrovna neměl jiné povinnosti, trávil čas vyřezáváním úžasných dřevěných figurek, které pak maloval pestrými barvami, tak oblíbenými mezi Seveřany. Právě teď seděl na zemi a sbíral hrnky a lahvičky s těmito barvami.

Dívka se zastavila, aby si prohlédla jeho nejnovější dílo. Tentokrát šlo o rytinu zobrazující osamělou loď na rozbouřeném moři. Z pěnami korunovaných vln se vynořovala divoce se tvářící, avšak nádherná bohyně s nataženou rukou – snad chtěla loď zachránit, snad zničit.

„Amberlie?“ zeptala se Liriel.

„Ano, Vládkyně vln,“ pronesl Bjorn uctivě, ale zároveň nezapomněl učinit ochranné znamení proti božskému hněvu.

Liriel takové reakci naprosto rozuměla. Sama o nevyzpytatelné Amberlie slyšela dost na to, aby si udělala obrázek o způsobu jejího uctívání. Úcta zrozená ze strachu – Lloth byla v tomhle naprosto stejná. Elfka přikývla a napodobila Bjornovo gesto, což mladého umělce zmátlo.

„Amberlie je i vaše bohyně?“ zeptal se.

Liriel pokrčila rameny. „Ne, ale usuš ji a natři na černo a ani si nevšimneš rozdílu.“

Mladík vytřeštil oči a znovu zopakoval ochranné gesto, jako by chtěl odehnat trest za takové rouhání. Ve snaze změnit téma se pak chopil kouřící misky s gulášem a podal ji dívce. „Dneska jste přišla pozdě, tak jsem vám schoval trochu jídla. Pak už by nic nezbylo.“

Překvapená, ale vděčná Liriel si misku vzala a posadila se vedle chlapce. Ten se věnoval vlastní večeři a oba beze slova jedli. Přesto to byl nejspolečenštější moment, který od vyplutí, s výjimkou těch s Fjodorem a Hrolfem, zažila. Většina z dvacetičlenné posádky se s Lirielinou přítomnosti vypořádávala tak, že ji ignorovala.

Většina, ovšem ne všichni. Koutkem oka zaznamenala, že ji Ibn opět sleduje. Na zarudlém námořníkovi se zrzavými vousy bylo něco, co Liriel připadalo znepokojivě známé. Zatímco většina Seveřanů přistupovala k životu přímočarým a bezelstným způsobem, zdál se být Ibn jediný, kdo víc přemýšlel, než mluvil. Svou málomluvností prozrazoval jen málo, a očima ještě méně. Tou složitostí Liriel připomínal ostatní drowy. Což samo o sobě znamenalo potíže.

Liriel nad tím přemítala, zatímco dojídala přesolený guláš. První důstojník něco plánoval, o tom Liriel nepochybovala. Teď mohla buď čekat, co se z toho vyvine, nebo se mu otevřeně postavit. Kdysi se naučila, že druhý způsob drowy často pořádně zmate, neboť přirozeně čekali, že odpovědí na jejich pikle budou podobně tajné a záludné činy. Obvyklá reakce na takovou taktiku – okamžik skrývaného překvapení následovaný zuřivou snahou rozkrýt úmysly skryté hluboko pod tak zdánlivě přímým jednáním – ji vždy velmi pobavila. Jak by na přímou výzvu asi zareagoval Ibn?

Nakonec se rozhodla to zkusit. Popřála Bjornovi dobrou noc a zamířila k zrzavému námořníkovi.

„Tak co máš na srdci?“ oslovila ho.

Důstojníka její přímá slova nezmátla. Vytáhl si dýmku z úst a popel vysypal do moře.

„Všichni na palubě pracujou. Kromě tebe. Ty přes den spíš a v noci čučíš do knížek,“ pronesl pohrdavě a trhnul hlavou ke knize v dívčině ruce.

Liriel povytáhla bradu. „Musím ti snad připomínat, že jsem platící zákazník? A jestli mi chceš přidělit nějakou úlohu, jsem lodní kouzelnice.“

„Kouzelnice!“ Ibn se naklonil přes zábradlí a odplivnutím vyjádřil svůj názor. „Jo, musí se tu udělat spousta věcí, ale čáry máry mezi ně nepatří. Harreldson musí vařit, a to je škoda dobrýho námořníka.“

Temná elfka nevěřícně vytřeštila oči. Čekal snad tenhle muž, že zaujme pozici kuchtíka? „V mé domácnosti vaří jenom otroci,“ pronesla chladně. „Mužští otroci, aby bylo jasno. To, co navrhuješ, je směšné.“

Ibn si založil ruce na prsou. „Ani ne, pokud ovšem ještě někdy plánuješ jíst. V noci tu velím já, takže na mojí hlídce se buď postaráš o jídlo, nebo se obejdeš bez něj.“

Liriel skřípala zuby, hleděla do mužova neústupného pohledu a hlavou jí vířily myšlenky na tradiční odvetné metody temných elfů. Nejoblíbenější bylo umělecky ztvárněné rozsekání. Pomalu působící jedy, nejlépe z obřích škorpionů, tomu dodávaly pikantní příchuť.

Tyto úvahy se jí musely nějakým způsobem projevit i ve tváři, protože když se prudce otočila a zmocnila se harpuny, Ibn spěšně couvl a ukryl se za sudem nasolených ryb.

A nebyl jediný, kdo špatně pochopil její úmysly. Za zápěstí ji popadla silná ruka a otočila ji dozadu.

„Co to děláš, moje malá vráno?“ dožadoval se Fjodor vysvětlení.

Liriel podrážděně zasyčela a vykroutila se mu ze sevření. „Měla jsem v úmyslu lovit ryby! Podle toho idiota za sudem se mám postarat o jídlo. Předpokládám, že mám na výběr mezi tímhle a vařením!“

„Aha.“ Mladému válečníkovi se vesele zablýsklo v očích a otočil se k Ibnově skrýši. „Dlouho jsem s ní cestoval, příteli, a v tomhle mi můžeš věřit: bude mnohem moudřejší nechat ji shánět jídlo.“

Námořník se zvedl ze země a celou dobu z drowí elfky nespouštěl nenávistný pohled. Liriel mu poslala vzdušnou hubičku a pak s harpunou v ruce přistoupila k zábradlí. Skopla boty a vysoukala se ze šatů, neboť obojí by jí ve vodě překáželo. Potřebovala jen symbol Lloth, Poutníkův amulet a několik nožů strategicky připevněných přímo k předloktím a lýtkům.

Koutkem oka zahlédla Fjodorův zachmuřený výraz a varovný pohled vyslaný ke zbytku posádky na palubě. Hrolf všem zakázal, aby se jí byť jen dotkli, a Fjodorův drsný pohled teď ještě poroučel, aby odvrátili i zrak.

Dívčino podráždění se zdvojnásobilo. Stále si musela zvykat na lidskou představu studu. Drowové oceňovali krásu – včetně krásy těla – a měli jen velmi málo zábran ohledně nahoty. Hlavním důvodem pro nošení šatů pro ně byla ochrana před útokem a možnost ukrytí různých zbraní!

Ignorujíc svého přecitlivělého přítele, Liriel se vyhoupla na zábradlí. Harpunu hodila do vody a vzápětí se hladce vrhla za ní.

Šok způsobený chladem jí málem zastavil srdce. Vynechalo jeden úder a pak se znovu rozbušilo tak silně, až Liriel zaléhaly uši. Usilovně se snažila rozhýbat ztuhlé končetiny. Byla sice zvyklá na vody Temných říší tekoucí z odtávajících ledovců, ale tohle byla skutečná ledárna. V takové vodě nemohla vydržet dlouho. Obrátila se tedy zpět k práci. Vynořila se nad hladinou, popadla plovoucí harpunu, naplnila si plíce vzduchem a ponořila se zpět.

Hvězdný třpyt tlumený vodou měnil oceán ve snový svět. Liriel ale věděla, že nemá čas na snění. Okamžitě se zaměřila na kořist, velikou rybu oblíbenou mezi piráty díky růžovému masu, které chutnalo stejně dobře syrové, vařené nebo vyuzené. Přitáhla si harpunu k rameni a hodila. Ozubená zbraň se mihla vodou a táhla za sebou provaz. Ryba dostala přímý zásah do žáber. Liriel okamžitě vyplavala na hladinu a konec lana držela v ruce. Jak se blížila k lodi, všimla si, že na spodní straně trupu má plavidlo vyryté podivné znaky připomínající zakroucené tvary drowího písma.

S použitím levitačního kouzla vystřelila z vody a lehce se přenesla přes zábradlí, kde ji ostražitě očekával stále ještě zachmuřený Fjodor. Mezitím ze sebe stáhl plášť a připravil ho pro ni. S děkovným pokývnutím jej od něj převzala a předala mu lano. Ryba měla skoro půlku její váhy, a tak mohla jen stěží očekávat, že by ji ven vytáhla sama.

Jak se balila do pláště, všimla si, že Ibn hledí skrz ni a dál na moře. Sice se tvářil nečitelně, ale obklopovalo jej ovzduší zlomyslného uspokojení. Liriel si byla jistá, že tentokrát by se jí po přímé konfrontaci nesvěřil.

To ale nevadilo. Odpovědi se daly získat i jinými způsoby.

Skrytá pod záhyby Fjodorova pláště vztáhla ruku k posvátnému symbolu Lloth. Sevřela kolem něj prsty a potichu seslala kouzlo pro čtení myšlenek, jedno z prvních, které se jako kněžka naučila. Z Ibnových myšlenek k ní zavanulo jediné slovo – žralok – a několik obrazů: trojúhelníková ploutev prořezávající vodu jako malá šedá plachta; hrozivé čelisti lemované řadami ostrých zubů; drobné tělo s tmavou pokožkou potrhané k nepoznání.

Tenhle žralok byl nebezpečný lovec, a kdyby záleželo na zrzavém námořníkovi, tak by mu padla za kořist. A znovu to nevadilo – teď už byla varovaná.

Rozzuřená Liriel přešla ke stojanu na zbraně a vybrala si další harpunu. Tentokrát větší a těžší.

„Zase míříš dolů?“ zeptal se jen tak mimochodem Ibn a znovu si nacpal dýmku.

Drowí dívka na něj vrhla koutkem oka zkoumavý pohled. Na tváři se mu neobjevila sebemenší známka chystaného plánu a ani nemrknul k místu, kde si žraloka předtím všimnul. Tím na Liriel velmi zapůsobil. Vyrostla v Menzoberranzanu, kde přežila spoustu podobných her, ale málokterý drow je dokázal hrát lépe než tenhle zrzavý vousáč.

V tu chvíli Fjodor konečně vytáhl rybu na palubu. Stále sebou na prknech slabě mrskala a stříkala kapičky ledové vody na boty mužů, kteří se shromáždili kolem.

„Skočím ještě pro jednu rybu,“ oznámila Liriel. Rozhodla se využít shromážděného obecenstva a shodila plášť na zem. Obrátila se k Fjodorovi a řekla: „Obávám se, že jsem ti namočila plášť. Nepřinesl bys mi teplou přikrývku? Myslím, že někde v Hrolfově kajutě by měla jedna být. Další rybu mi pomůže vytáhnout Ibn… že ano?“ Tentokrát se obrátila k prvnímu důstojníkovi.

Ibn neodpověděl, jen Fjodor jí věnoval podezíravý pohled. Oplatila mu úsměvem. Samozřejmě, válečník věděl, že má něco v plánu, ale stál před volbou zůstat a vyptávat se, a nebo nějak vyřešit otázku dívčiny znepokojující nahoty. Mocně si povzdechl a zvolil druhou možnost.

Liriel přivázala volný konec provazu k navijáku a přidala i plovák. Lano sice nebylo nijak dlouhé, ale předpokládala, že pro žraloka nebude muset plavat moc daleko. První rybu ulovila kousek od trupu, a jestli byl žralok jako všichni ostatní dravci, byl neomylně přitahovaný prolitou krví.

Znovu se vrhla do vody a na okamžik si zasněně představila výraz na Ibnově tváři, až druhý úlovek vytáhne a stane žralokovi tváří v tvář.

Liriel hbitě plavala k místu prvního úlovku, tentokrát trochu jinou cestou. Ve vodě se cítila víc doma než většina drowů, ale i tak to pro ni nebylo přirozené prostředí a musela se mít neustále na pozoru. Obraz vytažený z Ibnovy hlavy – pohled na její vlastní zmrzačené tělo – byl stále ještě živý.

Jediným varováním byl náhlý stříbřitý záblesk na okraji zorného pole. Okamžitě se tím směrem otočila, harpunu nad ramenem a připravenou k hodu.

Zděšeně zjistila, že nečelí žralokovi, ale mladému elfovi – prvnímu „nedrowovi“, kterého kdy potkala.

Elf byl v každém ohledu tak podivným a cizím tvorem, jak ji vždy učili. Krátce střižené vlasy měly zelený odstín a kůži protínaly stříbřitě zelené vzory, zdánlivě se pohybující spolu s vlněním vody. Na krku měl žábry jako ryba a mezi prsty ruky svírající kopí jemné blány. Nebyl vyšší než Liriel, ale dobře stavěný a zbraň držel jako někdo, kdo ví, jak se s ní zachází. Přesto neútočil a jen s otevřenými ústy nevěřícně zíral.

Liriel se tvářila stejně. Samozřejmě slyšela o elfech žijících v moři, a tak ji setkání s jedním z nich vysloveně nepřekvapilo. Zarazilo ji, že nezaútočil.

Od raných dnů svého života slýchala příběhy o bytostné nenávisti, jež všechny elfské rasy chovají k drowům. Před staletími poražení a vyhnaní pod zem prý drowové mohli z rukou jiných elfů očekávat jen krutou smrt. Proč tedy tenhle váhal a v očích se mu zračila zvědavost?

Vodu prořízl štíhlý šedý obrys směřující k mořskému elfovi. Liriel setřásla pocit paralyzujícího šoku a hodila harpunou. Zbraň prolétla jen na šířku dlaně od elfova vzorovaného obličeje.

Voda přímo za ním doslova explodovala. Harpunovaný žralok sebou zmítal a házel, ale zároveň stoupal vzhůru, jak ho Ibn přitahoval.

I když by Liriel k smrti ráda viděla překvapení v jeho tváři, musela se věnovat jinému problému. Na pomoc prvnímu elfovi plaval druhý, tentokrát s dlouhými spletenými vlasy. Oba ji obklopili a sklonili kopí k útoku.

Liriel sevřela v dlani Poutníka a přivolala na pomoc vrozenou magií stvořenou kouli temnoty. Všechny tři elfy ihned obklopila černá voda. Okamžitě využila neprostupné temnoty a momentu překvapení k útěku. S rychlostí a mrštností, jíž temní elfové prosluli, se ve vodě zkroutila a vrhla se stranou. Ne dost rychle. Hlava se jí bolestivě zvrátila dozadu, to když jí vlasy projelo jedno z kopí.

Lirielinou první myšlenkou bylo oba elfy zabít. Dokonce už měla v ruce dýku, a to ještě dřív, než se myšlenka stihla plně zformovat. První elf, ten zvědavý, však nezaútočil. Tím si byla Liriel jistá. Nevypadal jako někdo, kdo by hodil a netrefil, a ona byla prakticky bezbranná a neschopná vržené kopí jakkoliv odvrátit. Fjodor by za těchto okolností také nezaútočil. V očích elfa bylo něco, co Liriel připomínalo jejího přítele i s jeho nezlomnou ctí.

Temná elfka netoužila pokračovat v boji. V plicích ji pálilo nedostatkem vzduchu, a tak zamířila k hvězdnému třpytu, držíc se opatrně dál od stále ještě bojujícího žraloka, a zanechala oba mořské elfy v jejich světě.

Na palubě Elfí panny probíhalo vše přesně tak, jak doufala. Ibn stál u navijáku a zuřivě zabíral. Sice vzhlédl, když přelezla zábradlí, ale nedal na sobě znát ani překvapení, ani zklamání.

Náhle se dívka cítila všemi intrikami unavená. Vzala si od Fjodora přikrývku a zamířila k prvnímu důstojníkovi. Vytáhla dýku, a než stihnul někdo něco namítnout, přeřízla provaz poutající zraněného žraloka k lodi.

„Neztrácej čas,“ odpověděla na Ibnův nevěřícný pohled. „Zabít žraloka mi nevadí, ale nemyslím si, že by mi chutnal. Až moc by mi připomínal některé lidi, co znám.“

Ta poznámka způsobila, že se kolem procházející Hrolf náhle zarazil.

„Žralok? Tak ty teď lovíš žraloky, panenko?“ Přejel očima třesoucí se dívku od hlavy až k patě. „A v týhle vodě! Tam by i silný muž umrznul během chvíle! Proč ji nikdo nevaroval?“ zahřímal a obrátil se na prvního důstojníka.

Liriel otázku odbyla mávnutím ruky. „Hrolfe, obávám se, že loď může být každou chvíli napadená. Dole ve vodě jsem viděla dva elfy. V moři žijící. Může jich tam být víc.“

„Mořský elfové? Tady?“ ujišťoval se očividně překvapený kapitán.

Dívka přikývla. „Bojovali jsme.“

„Ty hloupá ženská!“ vybuchl Ibn a obořil se na Liriel zaťatou pěstí. „Přinesla jsi nám problémy, to je jasný!“

Hrolf ho mávnutím ruky umlčel. „Zranilas někoho z nich, panenko?“

„Ne, nezranila.“

Ta slova pronesl nový hlas, jednoznačně mužský, ale vyšší a jemný jako závan větru. Po mluvčím nebylo nikde ani stopy, avšak Hrolf se viditelně rozzářil.

„Xzorshi!“ vykřikl kapitán šťastně. Bylo to podivné slovo. Vlastně ostré mlasknutí jazykem následované jasně vysloveným zzorššši, ale z Hrolfových rtů splynulo s lehkostí svědčící o častém vyslovování. Kapitán sebral provazový žebřík a přehodil ho přes bok lodě. „Jen polez nahoru, chlapče, a vítej nám!“

Zelenovlasý mořský elf vylezl na palubu a Liriel vytřeštila oči. Věděla, že Hrolf rozhodně není žádný poctivec, ale jak mohl udržovat přátelské vztahy s těmi zkaženými mořskými tvory? Očividně tomu tak ale bylo. Cizinec se kapitánovi hluboce uklonil a obě ruce s plovacími blánami mezi prsty rozpřáhl dlaněmi vzhůru do stran, jako kdyby chtěl ukázat, že není ozbrojený.

„Přicházím s varováním, kapitáne Hrolfe,“ pronesl elf melodickým hlasem. „V nižších mořích panuje nepokoj. Obyvatelé hlubin povstávají a nutí menší dravce k zoufalým útokům. Copak jste ty žraloky neviděli?“

„Někteří z nás ano,“ prohlásila Liriel a významně mrkla k prvnímu důstojníkovi.

„Já vím, že vy mořský lidi nemáte žraloky rádi,“ poznamenal Hrolf, „ale loď ohrozit nemůžou. A potvory z hlubin lezou na povrch vždycky na jaře.“

„Ne všechny,“ opravil jej Xzorsh střízlivě. „Žádný vurgen se v téhle oblasti ještě nikdy neobjevil, a přitom jsem při posledním úplňku na vlastní oči viděl tři.“

Hrolf se zamyšleně poškrábal ve vousech. „Tak to je divný,“ připustil konečně. „Vurgeni jsou pěkně vzácný.“

„No já už svůj díl práce odvedla,“ prohodila Liriel suše.

Tahle poznámka Hrolf překvapivě pobavila. Okamžitě se však zase uklidnil a vrátil se k důležitějším věcem. „Vurgen je obří úhoř, panenko,“ vysvětloval jí. „Dost velký na to, aby slupnul člověka vcelku, a dost vzteklý, aby ostnatým ocasem rozmlátil menší loď na třísky. S vurgenem není žádná sranda, to si nemysli. To ale není nejhorší. Podle všeho lezou nahoru jenom tehdy, když je vyžene něco většího.“

„Toho se právě bojím,“ souhlasil Xzorsh. „Sittl se vydal napřed, aby varoval blízkou osadu mořských elfů.“

„Sittl.“ Liriel si založila ruce na prsou a probodla elfa pohledem. „Hádám, že to bude ten druhý, co mě málem prošpikoval.“

„Neber si to osobně, panenko,“ poradil jí Hrolf vesele. „Mořský elfové si myslí, že tvoji lidi měli prsty v tom, jak přišli o všechnu magii, a to vás staví na první místo seznamu toho, před čím je třeba se chránit. No a přesně to Xzorsh a Sittl dělají. Chrání okolní osady obyvatel moře.“

„A taky Elfí pannu,“ doplnil Olvir, jeden z členů posádky. Do Fjodorova příchodu to byl on, kdo zastával postavení hlavního lodního vypravěče. V posledních dnech však víc mlčel a poslouchal. Tak ochotný byl naučit se od mladého Rašemence novým příběhům. Přesto rád vstupoval do debaty, kdykoliv měl příležitost.

„Kapitán Hrolf se až moc stará o elfy, to ano. Dokonce si před lety jednu elfku pořídil. No a asi tak před dvaceti lety jsme narazili na pár kalimšanských lodí na mělčině a se spuštěnou sítí mezi nima. Vypadalo to, že do ní nahnali pár mladých mořských elfů a chtěli je dole na jihu prodat jako pozoruhodnou vzácnost. To ale tady Hrolf nehodlal dopustit. Byl to pěkný boj,“ zasnil se Olvir na chvíli. „Obě lodě jsme potopili a jižanama nakrmili ryby.“

„Já byl jedním z těch mladých elfů,“ oznámil Xzorsh s tichou důstojností. „Navždy si to budu pamatovat a stejně tak i můj klan. Runy na kýlu Elfí panny dávají všem obyvatelům moře na srozuměnou, že toto je Hrolfova loď. Zavázali jsme se chránit ji i celou posádku.“

Oči mořského elfa sklouzly během řeči k Liriel a utrápený výraz ve tváři dával jasně najevo, jak moc pochybuje o moudrosti rozhodnutí zahrnout do toho i příslušnici národa temných elfů.

A to by také měl, pomyslela si Liriel chmurně. Ona sama nikdy nezapomene na zvěrstva povrchových elfů, kterých se dopustili na jejím lidu, a stejně tak nikdy nebude tomuto elfovi věřit. Chvíli se oba elfové navzájem měřili nedůvěřivými pohledy.

„Mohla jsi mě zabít, ale neudělala jsi to,“ promluvil Xzorsh konečně. „Nejsi… nejsi ani trochu taková, jak jsem očekával.“

Tato slova i zmatený tón, jímž byla pronesena, přesně odrážely Lirieliny myšlenky. Poslední, co by od jakéhokoliv elfa čekala, by byla čest a slitování. Xzorsh však mluvil o přísaze jako o něčem silném a neporušitelném, co jeho potomci budou chovat ve stejné úctě jako drowové dědičný titul. Pro takovou nesourodost viděla Liriel několik možných vysvětlení. Buď drowové nerozuměli povaze ostatních elfů, nebo ještě spíš si příběhy upravili tak, aby vyhovovaly jejich cílům. Nebo byl Xzorsh neuvěřitelně naivní.

Ať tak či onak, nevěděla, jak by mu odpověděla. Liriel neměla tušení, jaké příběhy se mezi mořskými elfy vyprávějí o jejím lidu, ale byla si celkem jistá, že ústředním motivem jsou zlo a zrada, oboje jako typické povahové rysy drowů. Rozhodla se tedy jen pokrčit rameny a obrátit pohled k moři.

Obraz, který se jí naskytl, jí doslova vzal dech. Bez jediného slova se vrhla k hromádce odhozeného šatstva a zbraní.

Hrolf si toho také všiml. Na hladině se zrcadlily dva měsíce. Potíž byla v tom, že na obloze byl jen jeden.

Kapitán začal hřímat rozkazy a sám se vrhl ke stojanu s harpunami. Vytáhl ohromný kus dřeva a oceli a zaklonil se k hodu. Než však mohl udělat něco dalšího, prolétlo vzduchem stříbřitě lesklé chapadlo a vyrazilo mu zbraň z ruky.

K nebi se vznesla fontána vody, to když se stvoření prodralo na hladinu. Obří baňatá hlava se v měsíčním světle kovově leskla a nespočet chapadel čeřil vodu. Dvě z končetin se doširoka rozpřáhly a plnou silou udeřily do trupu na pravoboku. Následovalo odporné vlhké mlaskání, to když se obrovské přísavky přichytily ke dřevu.

„Oči!“ řval Hrolf a ukazoval na dvě koule větší než lidská hlava. „Miřte na oči!“

K netvorovi vylétl mrak šípů. Ne dost rychle. Ohromná oliheň zřejmě pochopila a skryla hlavu pod vodu, aby si chránila citlivé bulvy. Loď však ze sevření nepustila, a ta se s jejím pohybem prudce rozkývala ze strany na stranu. Liriel i zbytek posádky to shodilo na zem.

Sklouzla po dřevěných prknech a praštila se do páteře s takovou silou, že jí před očima zatančily jiskřičky. Rychle se vykroutila ze změti potem páchnoucích končetin a spěšně se rozhlédla po Fjodorovi.

Tomu se podařilo udržet na nohou a teď se jednou rukou držel lanoví. Obnažený černý meč se mu leskl v ruce a široce rozkročené nohy zapíral do nakloněné paluby. I přes hrozící nebezpečí vypadal naprosto klidně. Rty mu zkroutil lehký úsměv a Liriel se zdálo, že narostl do výšky.

Bojové šílenství začínalo.

Liriel radostně zavýskla. Fjodor jako berserkr představoval úžasný pohleda těšila se na to, až svoji zuřivost obrátí na jediného a snadno rozpoznatelného soka. S posádkou se již stihl dostatečně seznámit, a i kdyby ne, Seveřana by si s obří olihní spletl jen málokdo. Převalila se na všechny čtyři a začala šplhat vzhůru k příteli.

Hrolf se mezitím drápal k zábradlí na levoboku a volal na několik ostatních, aby ho následovali. Muži šplhali vzhůru a snažili se vlastní vahou znovu ustálit plavidlo, jemuž vážně hrozilo převržení. Oliheň však dál klesala a Elfí pannu táhla nemilosrdně za sebou. Přes palubu na pravoboku se přelila ledová voda.

Naslepo pátrající chapadlo sáhlo přes nízké zábradlí a ovinulo se kolem jednoho z námořníků. Vzápětí ho oliheň zdvihla vysoko do vzduchu, jen aby s ním okamžitě praštila mezi ostatní členy posádky. Chapadlo znovu zamířilo vzhůru, tentokrát však muž jen ochable visel. Přesto posloužil jako příhodný tlouk a po druhém úderu se vzduchem nesly výkřiky zraněných doprovázené sténavým praskáním těžce zkoušené lodě.

Když byl muž napřažený ke třetímu úderu, vylétl Fjodorův meč obloukem vzhůru a přesekl jedno z lan. Na provazu, nyní volně visícím z nakloněného stěžně, se mladý berserkr zhoupnul nad vodu. Cestou se ohnal po nebezpečném chapadle a jedinou ranou je přeťal. Uvězněný námořník tvrdě dopadl na palubu, stále omotaný pořádným kusem slizkého masa.

Improvizované kyvadlo dosáhlo vrcholu dráhy a Fjodor se začal vracet k lodi. K Lirielinu nesmírnému překvapení se však pustil ještě mnohem dřív, než se dostal nad palubu. S mečem sevřeným pevně oběma rukama a hrotem namířeným přímo dolů sletěl na oliheň.

Fjodor dopadl na její hlavu a síla pádu prohnala meč až po jílec skrz jedno z chapadel svírajících Elfí pannu. Berserkr začal páčit sem a tam a rozšiřoval odporně zející ránu.

Oliheň takový útok očividně zmátl. Z vody vylétlo další chapadlo a pokusilo se dotěrného člověka odstranit. Fjodor se nepřestal probíjet zaklesnutým chapadlem a občasných obdržených tvrdých direktů si nevšímal.

Jak Liriel lesknoucíma se očima a téměř bez dechu neuvěřitelný souboj sledovala, všimla si, že do boje se zapojil další válečník. Xzorsh sklouznul do vody a teď odhodlaně přepilovával druhé chapadlo držící loď. Dokázal tím oliheň dostatečně rozptýlit a chapadlo se se zvukem stovek bot vytahovaných z řídkého bahna odtrhlo od trupu. Následně se rychle přesunulo pod mořského elfa a se zhnuseným cvrnknutím jej vyhodilo z vody a poslalo zpátky na těžce zkoušenou loď.

Xzorsh se zaduněním dopadl na dřevěnou palubu. Převalil se a nějak se mu podařilo postavit na nohy. Ukázal k Fjodorovi a něco varovně vykřikl podivným hlasem plným cvakání a hvízdání.

Liriel ani nemusela rozumět slovům, aby si hrozícího nebezpečí všimla. Chapadlo, jež Xzorsh dokázal uvolnit od lodě, se vrátilo zpět k olihni a pomalu, ale jistě obtáčelo kolem mladého berserkra kruh. Netvor změnil taktiku.

Chapadlo se stáhlo, omotalo se kolem válečníkova hrudníku a přimáčklo mu paže k bokům. Rychlým škubnutím, ne nepodobným pohybu, jímž lučištníci vytahují z toulce na rameni šíp, stáhla oliheň Fjodora ze svého těla. Tenhle „šíp“ se však rozhodl bránit. Fjodorovi se podařilo nepustit meč, a jak jej nestvůra ponořila pod hladinu, dokázal konečně odseknout poslední chapadlo držící Elfí pannu.

Loď se náhle narovnala a divoce se při tom rozkývala. Liriel se držela zábradlí a postavila se na nohy. Oči stále jistě upírala na boj zuřící pod hladinou. Voda kolem olihně se doslova vařila a elfciny citlivé oči zachytily na měsíčním světlem ozářené hladině prolitou krev. Z ledové vody stoupala pára, výmluvný důkaz nepřirozeného horka zachvacujícího berserkry během bojového šílenství.

„A je z tebe crintishik,“ oznámila zraněné olihni s hlasem plným zlovolné radosti.

Hrolf však její optimismus nesdílel. Přistoupil k ní a položil jí ohromnou ruku na rameno. „Je po něm, panenko,“ řekl tiše. „A my odsud musíme pryč.“

„Ne,“ opáčila Liriel klidně, aniž by spustila zrak z moře.

„Nikdo z nás už pro něj nemůže nic udělat, a jestli se od týhle potvory nedostaneme co nejdál, umře ještě víc dobrých chlapů,“ trval Hrolf na svém.

„Dej mu čas,“ ujišťovala ho dívka. I přes neochvějně jistý hlas, začala Liriel pociťovat první bodnutí starosti. Fjodor měl dost síly, odvahy i prohnanosti, ale čas mu nebezpečně rychle utíkal. Dokonce ani berserkr se neobešel bez vzduchu.

Moře se náhle dramaticky uklidnilo. „Je konec,“ oznámil Hrolf a přes Lirielinu hlavu kývl k zachmuřenému a ostražitému Ibnovi. První důstojník zaujal místo u kormidla a zahnal ostatní muže k veslům.

Vtom vyrazila oliheň z vody a mlátila obří hlavou ze strany na stranu jako ve smrtelné křeči. Na pružném krunýři se objevila malá boule a začala se zvětšovat.

Xzorsh přistoupil k Liriel a divný jev sledoval přimhouřenýma zelenýma očima. „Ten člověk je naživu,“ oznámil mořský elf nevěřícně. „Chce si prosekat cestu ven!“

„Fjodor je uvnitř toho tvora živý?“ V hlase temné elfky se mísila nedůvěra s nadějí.

„Oliheň je těžké zabít dokonce i zevnitř,“ vysvětloval Xzorsh ponuře. „Kdyby jej spolknul vurgen, tak by se ven prosekal jako nic. Tady má jedinou naději. Musí najít oko. Neznám nic, co by se prosekalo krunýřem.“

Možná ty, pomyslela si Liriel. Spěšně očima prohledávala palubu. Pátrala po váčku, který ukrýval její vrhací pavouky. Konečně si jej všimla zamotaného mezi provazy. Sebrala hrst kovových pavouků s dokonale vyváženýma nohama zakončenýma ostrými hroty ještě posílenými magií Temných říší.

Jednoho za druhým pak hodila. Kouzly opředené zbraně se zakously hluboko do netvorova krunýře, kde vytvořily dokonale rovnou čáru prasklin, jež se rychle rozšířila. Než ho mohla Liriel zastavit, vzal Xzorsh jednu z harpun a hodil ji do otvoru. Zbraň se zabořila hluboko do otevřené rány a její zubatý konec vylétl ven oční bulvou. Oliheň konečně znehybněla a její chapadla vyplavala na hladinu rozprostřená jako sluneční paprsky. Stvoření bylo mrtvé, ale stejný osud možná potkal i Fjodora.

Liriel se k němu obrátila, oněmělá vztekem.

„Abych mu ukázal cestu ven,“ vysvětlil Xzorsh.

A přesně tak. Podél zabodnuté harpuny se ze zničeného oka ven vysunula ruka, těsně následovaná Fjodorovou hlavou. Otřel si z obličeje sliz a několikrát se zhluboka nadechl. Jeho sok byl po smrti a bojová zuřivost skončila. Dokud trvala, necítil bolest, chlad nebo vyčerpání. Tyhle věci se dostavily až teď.

Mladý válečník se s obtížemi vysoukal z oční bulvy a nejistými tempy zamířil k lodi. Vždy nápomocný Xzorsh skočil do vody a tucet dalších rukou se natáhl, aby hrdinovi dne pomohly na palubu.

Fjodor byl bledý jako stěna. Košili měl roztrženou od ramene až po pás a ze spousty kruhových ran se valila krev. Mořský elf se o něj začal starat tak jistými pohyby, že ani Liriel nic nenamítala.

„Tak tohle je příběh pro syny tvých synů,“ zakroutil Hrolf nevěřícně hlavou. „Je štěstí, že máme na palubě berserkra!“

„Ne, tady pracuje smůla!“ pronesl první důstojník se zuřivostí v hlase. „Jo, tenhle kluk tu potvoru sice zabil, ale podle mě by nás žádná oliheň nikdy nenapadla, kdybysme neměli na palubě ženskou! A kromě toho, co za chlapa může mít za kamarádku temnou elfku?“

Tohle byla na Ibnovy poměry velmi dlouhá řeč a zápal slov vyvolal mezi potlučenými členy posádky souhlasné mumlání. Na dívku se upřely plíživé pohledy.

„Co za chlapa?“ zopakoval Hrolf a pokrčil rameny. „Třeba já. A pokud vím, jsem tady pořád ještě kapitán. Takže si mel pantem, jak chceš, ale moje rozkazy platí.“

Na to Ibn nedokázal nic říct. Okamžitě pochopil, že učinil chybný krok. Každý muž na palubě si kapitána velice vážil a většina z nich téměř nábožně uctívala i mladého berserkra. Sice by je dokázal přimět obrátit se proti drowí elfce, ale nikdo z nich by nezpochybnil nedávný Fjodorův čin, aby se tak otevřeně postavil kapitánovi. První důstojník se proto spokojil jen s mumláním. „Nosí smůlu!“ zabručel a vydal se najít suchou dýmku.

„Nevšímej si ho, panenko,“ poradil Hrolf Liriel. „Ibn je dobrý chlap. Jenom si nic nenechá vymlátit z hlavy. Novoty nemá rád, a to ty určitě jsi.“ Zvědavě se na dívku podíval. „Při boji jsi řekla nějaký divný slovo. Co to bylo? Kouzlo? Kletba?“

„Jídlo,“ vysvětlila Liriel. Když nebezpečí pominulo, vrátil se jí obvyklý smysl pro kruté žertíky. Odtrhla z mrtvého námořníka kus chapadla a vykročila přes palubu, aby jej ještě škubající podala Ibnovi.

„Chtěl jsi, abych se starala o jídlo? Tak dobře. Budeme jíst jako drowové. Nech to nakrájet, obalit v těstíčku a osmažit na sádle z rothe. Je to vážně dobrota,“ ujistila námořníka, který při pohledu na slizkou věc zřetelně zezelenal.

„Lodní kouzelnice?“ navrhl námahou zesláblý hlas.

To promluvil Fjodor. Posadil se a upřel na důstojníka čtverácký pohled. „Zkus ji brát… jako lodní kouzelnici,“ poradil mu Rašemenec. Sice mluvil jen s obtížemi a jednotlivá slova ze sebe vyrážel mezi křečovitými nádechy, ale v očích mu hrálo pobavení. „Tak to bude… pro všechny lepší.“

Zrzavý muž přikývl. Jeho nedůvěra vůči magii byla na okamžik přehlušená představou téhle svíjející se věci na talíři. „Lodní kouzelnice,“ souhlasil Ibn ochotně.