é sítě

11. Útěk

„Víš něco o tomhle?“ zajímal se Khelben „Černá hůl“ Arunsun, arcimág Hlubiny, a vrazil synovci do ruky kus pergamenu.

Mladý muž přejel očima vzletné písmo, jež mohlo pocházet jedině z pera barona Khaufrose, jednoho z nejspolehlivějších severních spojenců Hlubiny. „Tomu nevěřím,“ řekl přímo.

„Vážně? A na čem se tvá nedůvěra zakládá?“

„Osobně jsem se s tou temnou elfkou setkal, a co se žen týká, jsou mé instinkty naprosto spolehlivé,“ pronesl mladík sebejistě a odložil pergamen, aby mohl zkrotit neposlušnou světlou kadeř, jež mu sklouzla do čela. Tohle pečlivé upravování vzhledu jen prohloubilo arcimágovo roztrpčení.

„Dole v Přístavu Lebek způsobila pořádný zmatek,“ připomněl mu Khelben.

„Přesně tak. Podle Temné sestry hrála tahle roztomilá dívka ústřední roli v nájezdu, který rozprášil hnízdo Vhaeraunových uctívačů a osvobodil loď plnou dětí určených do otroctví. Ano, zajímal jsem se o její další osud,“ doplnil v reakci na arcimágův nevěřícný pohled a z hlasu se mu při tom vytratil i poslední zbytek ospalosti. „Nebo si snad myslíš, že bych poslal neznámou drowí elfku do Promenádního chrámu a nestaral se, jestli jsem ji napoprvé odhadl správně?“

Khelben uznale pokýval hlavou, ovšem starostlivé vrásky brázdící mu čelo se odmítaly vyhladit. „Nepochybuji o tom, že jsi odvedl dobrou práci, Danilo. Ale věděl jsi, že tahle dívka jen tak osvobodila zločince z jeho cely, zajistila si místo na jeho lodi a použila nějaký druh mocného teleportačního kouzla, kterým je i s lodí dostala ven z podzemního přístavu?“

„Ne,“ připustil mladík a provinile se zašklebil. „Po skončení bitvy jsem přestal shromažďovat informace. Předpokládal jsem, že se ta milá dáma dočkala svého šťastného konce, o kterém tak rádi zpívají bardové.“

Khelben při Danilově zmínce o bardech povytáhl obočí, ovšem protentokrát si další přednášku o jejich pochybné spolehlivosti odpustil. „Mě znepokojuje její magický útěk z Přístavu Lebek. Hlavně vzhledem k baronově zprávě. Každý, kdo má dostatek moci, aby překonal Halasterovy brány, je potenciálně nebezpečný.“

Mladík pochmurně přikývl a znovu zdvihl na pergamenu psané hlášení. Ještě jednou si přečetl o zvýšeném výskytu drowů kolem řeky Dessarin. Podle všehona ní byla několikrát spatřena jejich loupeživá tlupa a v kopcích východně od řeky byla nalezena těla drowích mužů. Touhle dobou se zřejmě několik různých band lidských dobrodruhů přetahovalo o zásluhy. Městečko zvané Trolí Most ohlásilo útok ze strany mocnou magií vládnoucí drowí ženy, která podle všeho obestřela kouzly mladého válečníka, jenž teď poslouchal její příkazy.

Danilo ani na okamžik nepochyboval, že zmiňovaný pár byl tentýž, který potkal ani ne před měsícem. Drowí dívka byla dosti činorodá, a to podle jakýchkoliv měřítek. Nedokázal jí však přisoudit všechna zvěrstva, která hlásil baron Khaufros, nebo připustit jeho domněnku, že temná čarodějka ovládá vůli všech mužů, s nimiž přijde do styku. Dokázal však pochopit Khelbenovo znepokojení ohledně jejího nadání pro magii. Mocný kouzelník, ať už drow, nebo ne, byl vždycky velkou neznámou a hra probíhající právě teď v severních mořích byla i bez toho dost komplikovaná.

„Měli by ji sledovat,“ připustil Danilo.

„Měli by ji zastavit,“ opáčil arcimág a na okamžik se odmlčel. „Musíš ale vědět ještě něco. Dostali jsme zprávu od mořského lidu z přístavu, že plavidlo lovců tuleňů z Hlubiny jménem Kutr bylo potopeno piráty. Nikdo nepřežil. Útok prý vedl Hrolf Nezkrotný, tedy muž, kterého tvoje elfka vysvobodila z vězení.“

Mladík náhle ztuhnul. „Nebyl na palubě té lodi náhodou Caladorn?“

„Obávám se, že ano,“ potvrdil Khelben střízlivě. „Ten hlupák nemyslel na nic jiného než jak se dostat na moře, a tak jej lordi Hlubiny vyslali na sever, aby tam sbíral informace. Po nějakou dobu k nám doléhaly zprávy o útocích na osady mořských elfů a o zvýšeném počtu nájezdů Seveřanů. Krátce předtím, než došlo k potopení lodi, se Caladornovi podařilo vyslat kouzelnými prostředky zprávu, že nalezl něco nesmírně důležitého a že se vrací zpět do města. Připadá mi zneklidňující, že mu v tom zabránila ruathymská loď, podle všech známek ovládaná drowí kouzelnicí, a to tak brutálním způsobem. Ve světle všeho, co víme – a toho, co se ještě dozvíme – nemůžeme temné elfce jen tak dovolit pobíhat volně po severu.“

Danilo se zhluboka nadechl a snažil se vstřebat všechny novinky. Caladorn Cassalanter byl blízký nejen jemu, ale také to byl přítel jeho nejstaršího bratra. Mladý šlechtic se ze všech sil snažil, aby osud toho muže nikterak neovlivnil jeho úsudek, protože v životě již dostal lekci o smutných důsledcích uspěchané pomsty. Dokonce i s tímto vědomím však Danilo nedokázal chmurné předpovědi přicházející z Jartaru jen tak pominout.

Území barona Khaufrose leželo přímo na řece Dessarin a do toho malého města proudilo množství zpráv z divokých končin Severních zemí. Baronův bystrý úsudek a téměř neselhávající politický instinkt již několikrát odvrátily katastrofu. Před několika lety nechal Khaufros prošetřit zvěsti o občasných přesunech orčích kmenů, zjistil jejich směřování a předpověděl, že se všechny setkají v jednom odlehlém údolí. Přesně tohle varování pak Alianci lordů umožnilo zastavit orky dřív, než se z nich stala řádící horda.

Možná že tahle roztomilá drowí kouzelnice byla další takovou hrozbou, která mohla způsobit nedozírné škody, kdyby ji nechali volně pobíhat. Moudré knihy byly plné příběhů o mocných a ctižádostivých kouzelnicích a o zkáze, již po sobě zanechali. Každý mladý mág znal rizika a svody číhající najím nebojí zvolené cestě. Danilo pak měl vlastní důvody, díky kterým si uvědomoval odvrácenou stránku moci. V jeho minulosti byla strašná tajemství, která znal jen on a ten přísný muž, jenž nyní čekal na jeho odpověď. Právě tahle tajemství teď visela ve vzduchu, zatímco oba muži zvažovali škody, které by mohla další nezralá osoba ovládající magii napáchat, a jak by se něčemu takovému dalo zabránit.

Danilo v duchu děkoval, že konečné rozhodnutí není na něm. Byl mladý, sotva dvacet let starý, a zcela zabraný do kouzelnického výcviku a snah pomoci Harfeníkům. Skrývající se za promyšlenou maskou floutka, sukničkáře a zahálčivého šlechtice stal se odborníkem na sbírání informací, a to mu stačilo. Nechtěl – a ani by nepřijal – víc moci nebo zodpovědnosti.

„Co uděláš?“ odvážil se položit otázku, když už nedokázal Khelbenovo pozorné mlčení dál snášet.

Arcimág se odvrátil a zatvářil se záhadně. „Už jsem udělal. Pirátská loď byla naposledy spatřena, jak obeplouvá severní břeh Gundarlunu. Nemohou být daleko od něj a nepochybně plují Řekou na jih k Ruathymu. Spojili jsme se s místní lodí, která přezimovala na Gundarlunu. Ta je vybavená pro střetnutí s piráty. Jejím kouzelníkem je Grandassian. Jeho schopnosti znáš, takže se mnou budeš souhlasit, když řeknu, že se té temné elfce přinejmenším vyrovná.“

„On ji má zabít?“ zeptal se Danilo zděšeně.

„Má ji přivést zpět do Hlubiny, abychom posoudili míru její moci a poznali její úmysly.“

Danilo potřásl hlavou, když si vzpomněl na náhodné setkání s dívkou a na pohled v jejích zlatých očích. Divoký duch v nich skrytý jej okamžitě přesvědčil, že to nemůže být místní žena v magickém převleku, ale skutečná temná elfka. To už si dřív nechá sokol dobrovolně přistřihnout křídla a panter vleze do klece, než aby se tahle nezkrotná dívka podvolila zajetí.

„Zabije ji,“ pronesl Danilo tiše, zatímco přemýšlel nad pocitem ztráty, který jej při tom zjištění zachvátil. Poprvé v mladém životě si přál, aby ho instinkty ohledně žen pro jednou zklamaly.

Celý den unášel vodní elementál Elfí pannu k severovýchodu. I když pod svým břemenem podklesával, nedal za celou dobu najevo jedinou známku únavy. Piráti se snažili věnovat obvyklým povinnostem, ale moc se toho dělat nedalo. Nakonec tedy začali popíjet a vyprávět si chmurné příběhy.

Fjodor se tentokrát nezúčastnil, i když se mu hlavou honilo množství starých rašemenských pověstí. Místo toho zaujal osamělou hlídku na příďové nástavbě, kde upíral nepřítomný pohled k obzoru a v duchu pátral po nějaké pomoci v prastaré moudrosti svého národa. Fjodor se časem naučil, že nezáleží na tom, jaké životní zkoušce čelí, protože vždy dokázal najít odpověď v činech bohů nebo hrdinů.

Liriel mezitím seděla v Hrolfově kajutě a zuřivě procházela knihu mořské magie, kde chtěla najít způsob, jak vodního elementála porazit. Nic takového však nenacházela. Stejně tak jej nemohla odeslat zpět do jeho sféry – což byla podle všeho nejlepší metoda, jak se s takovým stvořením vypořádat – neboť jen málo drowů studovalo živelné sféry a voda rozhodně nepatřila k jejich oblíbeným elementům. Liriel tak věděla o moři jen málo a ještě méně o vodní sféře a jejích obyvatelích. Rozhodla se nedostatek napravit ihned, jakmile se dostane na Ruathym. Pokud se jí to ovšem podaří. V tomto okamžiku ji plně zaměstnávala a značně vyčerpávala dvojitá snaha. Udržet bublinu obklopující loď a zároveň vypátrat způsob, jak elementálovi uniknout, nebylo nic snadného.

Den se pomalu chýlil ke konci, když ji z rozjímání vytrhl náhlý Fjodorův výkřik. Liriel zachytila, jak ten známý hluboký hlas volá něco o blížící se lodi. Výzbrojená nově naučenými kouzly a těmi již dříve uloženými do Poutníkova amuletu odspěchala na palubu, aby nový vývoj událostí prošetřila.

Ve skutečnosti šlo o dvě lodě – velkou dvoustěžňovou karavelu blížící se od západu a malou tečku na severovýchodním obzoru, stále příliš vzdálenou, než aby si jí kdokoliv jiný všiml.

„Ta loď je plně vyzbrojená!“ vykřikl Fjodor a ukázal prstem na hotovou sbírku katapultů a balist na palubě blížící se karavely. „Třeba by nám pomohli osvobodit se.“

Ibn se na mladého válečníka zamračil. „Pomoc od lodi z Hlubiny? Ještě že umíš bojovat, hochu, protože jinak ti bohové nedali ani tolik rozumu jako ústřici. To se ovšem dá poznat i podle společnosti, se kterou cestuješ,“ uzavřel a šlehnul po Liriel významným pohledem.

Drowí dívka urážku ignorovala a rozhodla se raději zaměřit na podstatnější věci. Přimhouřila oči a zahleděla se na připlouvající loď. Okamžitě kolem ní zaznamenala auru magie – a to pořádně silné magie.

Od doby, kdy opustila rodné město, zjišťovala Liriel, že jsou její oči čím dál vnímavější k jemným podrobnostem moci. Menzoberranzan byl kouzly doslova prosycený a schopnost vidět magii tam byla asi tolik platná jako její na teplo citlivý zrak během poledne, kdy se z moře i oblohy stával bělostný plamen. Také na povrchu se vyskytovala magie, a to ne právě vzácně, ovšem s Temnými říšemi se to srovnat nedalo a Liriel si uvědomovala, že dokáže mnohem lépe vnímat míru její síly. Ani na okamžik nezpochybňovala instinkty varující ji, že na palubě lodi se nachází mocný uživatel kouzel. Vzhledem k tomu, že se dalo očekávat, že lodní mág bude v mořské magii zběhlejší než drow, plánovala Liriel využít jeho schopností k vlastnímu prospěchu. Nejdřív však bylo třeba dostat Elfí pannu z elementálova vodního objetí.

Obrátila se k tomu stvoření a začala pronášet zaklínadlo kouzla založeného částečně na vodní magii. Znovu se rozkývala, nasála moc z předena magie a vytvarovala ji do podoby neviditelného meče. Mávla rukou vzhůru a instinktivně se přikrčila do bojové pozice.

Vyčerpání a nezvyklá novost vodní magie si však vybraly daň. Její jinak smrtící muška selhala a kouzlo, jež mělo elementála rozseknout hladce vedví, oddělilo jen jednu z paží.

Z rány se vyvalila voda jako z vodopádu a smetla stále ještě v bublině uzavřenou Elfí pannu s sebou. Námořníci popadali na zem a odkutáleli se k zádi. Fjodor byl ze svého vyvýšeného postavení na přídi vyhozený do vzduchu. Tvrdě udeřil do stěny bubliny a svezl se po jejím zakřiveném povrchu k vodní hladině. Okamžitě si uvědomil hrozící nebezpečí. Jestli sjede až na dno, bude neodvratně rozdrcený mezi dnem bubliny a lodním kýlem. Nakonec se jeho tápajícím rukám podařilo zachytit dřevěného roucha příďové figuríny a vytáhnout se na celkem rozměrné sedátko tvořené jejími stále dosti velkými prsy. Pevně se chytil obou špičatých uší a snažil se během pádu lodi do moře udržet.

Přes klenutý štít se přelila pevná vodní stěna a loď se ponořila pod hladinu. Lirielino kouzlo však odolalo a díky vzduchové bublině opět vyplavali. Elfí panna se tak znovu divoce houpala na mořské hladině.

Když byli volní, zrušila vyčerpaná dívka ochranné kouzlo. Příliš brzy – k nebi vylétla ohromná vlna a znovu se zformovala do podoby elementála. Ten si blížící se karavely ani nevšiml a znovu sevřel Elfí pannu v objetí. Stále však měl jen jednu paži. Očividně nebyl schopný využít nevyčerpatelnou zásobu mořské vody a vrátit se v původní podobě. Liriel si to v duchu poznamenala a pak znovu upadla do soustředění nutného pro další kouzlo.

Tentokrát měla v úmyslu seslat kouzlo přivolání ne nepodobné magii temných elfů, jež dokázala z tvorů hemžících se v každém zákoutí Temných říší stvořit armádu pavouků. Výsledek se dostavil okamžitě a rozhodně stál za to. Každý mořský tvor v dosahu kouzla uposlechl její volání a měla tak k dispozici nejpodivnější armádu, jakou kdy drow viděl. Několik šedých velryb začalo velkými a vilejši porostlými hlavami vrážet do elementálova těla. Ten je zbývající rukou odháněl, ovšem velryby se nenechaly tak snadno odbýt a dál jej odstrkovaly pryč od ruathymské lodě.

1 snaha menších tvorů nesla ovoce. Nahrnuli se do tvorovy postavy z propůjčené vody a změnili jeho průhledné tělo na jasně šedé. Stovky malých rybek kroužily uvnitř jako v nějaké obří nádrži. Zdálo se, že chaotický pohyb elementála mate a nutí jej opile couvat k severu.

Do útoku se zapojila i nebezpečnější zvířata. Barakudy s protáhlými hlavami chňapaly ve vodě a snažily se zachytit esenci, jež dávala slané vodě život. Jedné z nich se podařilo proniknout skrz elementálovu vnější slupku a byla proudem vody vystřelena ven, kde se silou z balisty vypálené střely narazila do boku Elfí panny. Její tělo se rozplesklo a zanechalo jako vzpomínku na podivného bojovníka tmavý flek.

Voda elementálova těla se přesunula, aby zranění ucpala, mezitím však ztratil něco na původní mohutnosti. Také se zdálo, že vůbec poprvé slábne. Už se nebránil neodbytným velrybám a jejich odstrkování od pirátské lodi.

Fjodor mezitím slezl z bidýlka a připojil se k Liriel. Temná elfka vyčerpaná mocným kouzlem se sotva potácela, a tak ji podepřel a obtočil jí paži kolem pasu. „Nemůžeš s tím bojovat sama,“ řekl jí tiše.

„S každým útokem je menší,“ trvala tvrdohlavá elfka na svém a odtáhla se z jeho objetí.

„Jen o trochu.“ Fjodor na ni upřel odhodlaný pohled. „V mé zemi se vypráví příběhy o prastarém meči, jehož úder dokáže zmrazit maso a krev nepřátel. Udělej totéž s mým a já z něj budu odsekávat zmrzlé kusy, dokud to půjde.“

Liriel zírala na mladého muže a plně si uvědomovala, co má v úmyslu. Nečekal, že by nad elementálem zvítězil, přesto byl odhodlaný zemřít v boji, jen aby jej zmenšil na zvladatelnou velikost. Nebylo to poprvé, kdy měl v úmyslu udělat v jejím zájmu něco sebevražedného, a Liriel se ještě nepodařilo zjistit, jak je to možné. Prvním životním pravidlem každého drowa byla sebezáchova. Zmocnila se jí směsice obdivu a zmatku a zapůsobila jako zápalná šňůra její vznětlivé povahy.

„Tvoje důvěra v moje schopnosti je opravdu dojemná,“ odsekla, když si představila, kolik let asi musela trvat příprava, výroba a očarování zbraně z Fjodorova příběhu. „Nemáš ovšem nejmenší ponětí, o co vlastně žádáš! Ještě než se pustíme do zhmotňování magických mečů, zkusme dát šanci rybám. A podívej, támhle je jedna zajímavá!“

Velké černé stvoření podivně připomínající netopýry z Temných říší stoupalo ve spirále elementálovým tekutým tělem a mířilo k hlavě. Jeho dlouhý ocas kmital ze strany na stranu. Elementál se zapotácel a přitiskl si ruku ke spánku, jako kdyby jej silně bolela hlava.

„Manta,“ pojmenoval Hrolf stvoření a vykouzlil ve vousech krutě spokojený úsměv. „Na ocasu má trn s jedem, co porazí i menší velrybu. Jo, to by ho mělo trochu zpomalit a na další ráno mu připravit pěknou kocovinu!“

Loď z Hlubiny mezitím změnila kurs a zamířila přímo k zraněnému elementálovi. Rameno katapultu vyskočilo kupředu a vyslalo do vzduchu hrozen střel – jakýchsi krystalických částeček, které se v posledních paprscích dne zatřpytily jako diamanty.

„A jéje,“ zamumlala Liriel. Aniž by se zdržovali otázkami, vrhli se piráti k zemi a zakryli si rukama hlavy.

Zaskřípění a bouchnutí odpalovaného katapultu přilákalo pozornost mučeného elementála a ten se otočil právě tak, aby čelil přilétající spršce krystalků. Instinktivně zdvihl zbývající ruku, aby se chránil, a začal se nořit pod ochranu vln.

Ne dost rychle. K postupně tmavnoucímu nebi vytryskl gejzír páry a vzduch se zaplnil hlasitým syčením a pronikavou vůní vařených ryb. Karavela okamžitě změnila směr, aby se vyhnula smrtícímu oblaku, ovšem až k pirátům doléhájící tlumené výkřiky prozrazovaly, že několik námořníků se opaření nevyhnulo. Piráti vyskočili na nohy a mocným řevem oslavovali dvojité vítězství.

Přesto však…

„Budou nás pronásledovat,“ poznamenal střízlivě Ibn.

Hrolf vrhl významný pohled na Liriel. „Ne když si budou myslet, že už není co.“

Drowí dívka se zamyslela, prsty sevřené kolem Poutníkova amuletu, a začala oživovat v něm ukryté kouzlo.

„Tak dost!“ zasáhl rozlícený Fjodor. „Jen se na ni podívejte. Vždyť se sotva drží na nohou. Kolik se ještě myslíte, že snese a přežije?“

„Je o dost silnější, než by sis myslel, hochu,“ opravil jej Hrolf rozhodně, objal ji otcovsky kolem ramen a lehce stiskl.

Mladý válečník však nehodlal ustoupit. Na vlastní oči viděl, jak rašemenské Čarodějnice vysílaly jedno kouzlo za druhým, dokud se zcela nevyčerpaly a doslova se nerozplynuly ve vzduchu a neodešly tam, kam Čarodějnice zemřelé v boji asi chodí.

„Bude lepší, když se probojujeme,“ trval Fjodor na svém.

Liriel si odfrkla. „Věř mi, že nechceš čelit kouzelníkovi, který dokázal takhle vypařit elementála. A kromě toho tu není jedna loď, ale dvě.“ Ukázala k severovýchodu, kde se druhé plavidlo mezitím přiblížilo natolik, že je dokázaly rozlišit i lidské oči.

Hrolf uchopil dalekohled a zaměřil jej na blížící se loď. „Zatraceně a proklatě, to je jedna z válečných lodí z minula!“

„A elementál nás nesl k ní,“ dodala temná elfka. „Věř mi, každý, kdo dokáže přivolat elementála, znamená pořádné potíže. Pravdu mají Hrolf a Ibn. Ať se jedná o kohokoliv, bude nás pronásledovat, dokud nebudeme mrtví – nebo si to alespoň nebudou myslet. Ty,“ Liriel se prudce obrátila a ukázala na jednoho z námořníků, „přines mi mapu, kde je zaznamenaná naše současná poloha. Harreldson se chopí kormidla a nastaví kurs na Ruathym. Ostatní k veslům! Musíme se od té karavely trochu vzdálit!“

Muži se rozběhli splnit její příkazy. Dokonce i Fjodor zasedl k jednomu z vesel. Příliš dobře věděl, že jakmile se tvrdohlavá dívka k něčemu rozhodne, neexistuje síla, která by ji přiměla změnit názor. Řada vesel se zabořila do

vody a zabrala. Hbitá Elfí panna vyrazila k jihu. Karavela opsala široký oblouk a zamířila za ní.

Liriel stála sama na hlavní palubě, oči zavřené a ruce natažené před sebou, jako kdyby v nich držela neviditelnou kouli. Zvolna, jako by šlo o součást ladného tance, zdvihla ruce dlaněmi napřed nad hlavu a pak je rozpřáhla do stran. Mezi Elfí pannou a jejími pronásledovateli se náhle rozprostíral neproniknutelný černý závoj.

„Povedlo se,“ zamumlala Liriel s úlevou. Doposud nikdy nezkoušela přetvořit drowí kouli temnoty do jiné podoby, a tak nemohla vědět, jestli je to vůbec možné. Na oslavy však nebyl čas, a tak se okamžitě zaměřila na další část kouzla. Námořník, kterého poslala pro mapu, stál poblíž a nevěřícně valil oči na náhlou stěnu tmy. Liriel netrpělivě luskla prsty. To ho probralo a rychle jí mapy podal.

„Takže jsme tady,“ ukázala špičkou černého prstu na poslední značku na mapě a přejela s ní tak daleko k jihu, jak se jen odvážila. „Narazíme na něco? Skály? Mělčiny? Cokoliv?“

„Na nic, tam je jenom moře,“ odvětil rychle blednoucí námořník. Uvědomil si totiž, co má drowí kouzelnice v úmyslu.

„Ani mě to příliš netěší,“ zabručela, protože brána potřebná pro takový přesun by pro ni představovala výzvu, i kdyby byla svěží a odpočatá. Na druhou stranu i zoufalství poskytovalo sílu a ve chvíli, kdy bude Elfí panna připravená k úniku, bude jejich situace dostatečně zoufalá.

Prsty dívčiny pravé ruky se ovinuly kolem Poutníka a levá ruka namířila na černý závoj. Z prstů vylétl oheň, zformoval se do podoby koule a prolétl skrz temnotu na druhou stranu. Následoval okamžik ticha, pak zvuk nárazu a nakonec výkřiky z úst posádky druhé lodě doprovázené praskáním a syčením rychle uhašeného plamene.

Liriel znovu zaútočila, tentokrát se ale ozvalo nezaměnitelné plesknutí ohnivé koule sklouzávající po ochranném štítu. Dobře, pomyslela si chmurně. Kouzelník na nepřátelské lodi byl přesně tak mocný, jak si myslela. Byla si téměř jistá, co bude jeho dalším tahem, a tak se okamžitě připravila.

Liriel si nachystala všechny ohnivé koule z výzbroje, zapřela se rozkročenýma nohama a vyslala první drobnou střelu, jako když drowí velitel vojsk vysílá průzkumnou jednotku koboldů, aby zjistil dostřel nepřátelských zbraní a jejich odhodlání. Když k ní dolehl zvuk nárazu ohně na magický štít, začala rychle počítat. Z temnoty vyšlehl záblesk. To se vracel její vlastní odražený útok. Během letu se zmenšující ohnivá koule dopadla těsně vedle Elfí panny a se slabým zasyčením zmizela ve vlnách.

Na dívčině unavené tváři probleskl úsměv. Teď naprosto přesně věděla, kolik času jí zbývá mezi útokem a únikem. Znovu natáhla ruku a opět z ní vystřelil oheň. Ve vzduchu se ocitlo tolik ohnivých koulí, že vypadaly jako jediný proud barevného plamene šlehajícího z její natažené ruky, a obloha se rozsvítila jako při slavnostním ohňostroji.

Když vylétla i poslední koule, zhroutila se Liriel na palubu jako sestřelená vrána. Vyškrábala se na kolena, obě ruce sevřené kolem Poutníkova amuletu a odhodláním stažené rysy. Rychle přivolala bránu, jež měla loď odnést několik mil k jihu a do bezpečí.

Nic.

Z hrdla se jí vydral výkřik takřka zvířecí zuřivosti. Ještě nikdy se nestalo, že by ji magie neposlechla! Vztek jí poskytl na krátký okamžik sílu. Popadla obsidiánový přívěsek, zvedla jej vzhůru a nechala výkřik, aby se zlomil v modlitbu – krátkou, ovšem o to zapálenější žádost v drowím jazyce, konečnou a zoufalou prosbu k Lloth.

Definitivně vyčerpaná Liriel umlkla a otupělým pohledem sledovala, jak se její vlastní odražená kouzla vrací k pirátské lodi, prorážejí clonu temnoty jako svištící barevná bouře a neodvratně se blíží jako padající hvězdy. Iluze, již měla v úmyslu stvořit, tedy zničení Elfí panny a smrt celé posádky, se brzy měla stát skutečností.

Pak náhle světla i zvuky zmizely.

Elfí panna byla obklopená přelévající se šedou mlhou a těžkým vzduchem vlhkým a zatuchlým jako v nějaké kryptě. I když byla dočasně oslepená září ohnivých koulí, měla Liriel i jiné smysly, které nebyly předchozími událostmi ovlivněny. Podařilo se jí zachytit známou houbovou vůni zvýrazněnou špetkou síry. Tlumeně, jako kdyby doléhala z nezměrné hloubky, k ní dorazila ozvěna výkřiků tak strašných, že nemohly vycházet ze smrtelných úst. Nesly v sobě zoufalství a utrpení. Lirieliny čarovné smysly byly také napjaté, a tak vycítila takřka hmatatelný oblak děsu a beznaděje ztěžka doléhající na všechny nešťastníky, kteří do tohoto světa vstoupili. Zároveň vycítila jádro z temného plamene, jenž tvořil srdce této padlé říše, a pociťovala mrazivou obsidiánovou ruku, která k ní sáhla, aby si vzala nabídnutou oběť.

Lloth na modlitbu odpověděla.

V srdci mladé dívky se mísila úleva se strachem. Ona i její přátelé sice uniknou smrti, ovšem za takovou cenu! V poslední zoufalé chvíli Liriel zaslíbila samu sebe jako kněžku Lloth a nyní byla přijata.

Jako pouhá novicka nemusela v Menzoberranzanu podobný slib učinit, ovšem když zvážila všechna protivenství, jimž čelila, byl to logický krok, který měla podniknout již dávno. Vždyť o nic nejde, přesvědčovala se, a není to nic, co by vybočovalo z předchozích zkušeností a očekávání. Pouze souhlasila, že se stane kanálem pro moc Pavoučí královny, stejně jako všechny ženy jejího rodu po nesčetná staletí, a přísahala, že bude rozšiřovat slávu Lloth po světě. Moc byla moc – hodlala ji přijmout v jakékoliv formě a naložit s ní nejlépe, jak jen mohla. A přesto když se ponurá bezútěšnost Propasti vplížila do její duše, zamyslela se poprvé v životě nad tím, jaká by mohla být cena za takovou moc.

Pak se náhle mlha rozestoupila a odhalila jiskřivou noční oblohu a klidné, sametově černé moře. Liriel obrátila oči k lidem. Všichni do jednoho byli ztuhlí na místě a tvářili se, jako kdyby je skoro usmrtil mrazivý dotyk fexta. Skutečně doufala, že si nikdo z nich neuvědomil, kde to vlastně byli.

Konečně se Olvirovi podařilo vyloudit slabý úšklebek. „A to jsem si myslel, že to naposledy bylo zlý! Nechápej mě špatně, jsem rád, že jsme se odtamtud v pořádku dostali, ale jestli si můžu vybrat, dám přednost pořádný bouři.“

„To jo!“ souhlasil Hrolf zdaleka ne tak bujarým hlasem jako jindy. „Ani nevím proč, ale ať mě Amberlie srazí, jestli si právě nepřipadám, jako kdybych se vyspal s kostějkou!“

To přirovnání bylo neuvěřitelně trefné a všem mužům při něm přeběhl mráz po zádech. Ten okamžik však neměl dlouhého trvání. Posádka ze sebe setřásla nepřirozenou otupělost a zabrala se do práce s chutí jasně svědčící o tom, že jsou rádi zpátky na volném moři.

Fjodor však byl k magii mnohem vnímavější než Seveřané. Přistoupil k Liriel a klekl si k ní na palubu. „Kde jsme to byli?“ otázal se tlumeným hlasem. „Ještě nikdy jsem nepocítil takovou moc na místě takového… zármutku.“

Unavená elfka se mu pokusila odpovědět, ale zjistila, že to nejde. Liriel byla naprosto vyčerpaná, prázdná, otupělá a tudíž bezbranná vůči zoufalstvím prosycené Propasti a chaosem naplněnému dotyku Lloth. Nikdy nečekala, že by se mohla cítit tak vyděšená něčím, co mělo být samozřejmostí – nebo v tomto případě dokonce nejvyšší ctí pro jakéhokoliv drowa. Její elfská nabubřelost byla značně otřesená, drowí magie dočasně nepoužitelná a přirozená odolnost napnutá k prasknutí. Všeho toho bylo moc. V koutcích očí pocítila neznámou vlhkost, která se jí rychle rozlila na tvář. Liriel poprvé v životě plakala.

Fjodor na ni nejdříve překvapeně hleděl. Pak ji vzal do náruče a odnesl do soukromí kapitánovy kajuty. Zabořila mu tvář do hrudi a upnula se k němu, jako kdyby si tak mohla vypůjčit jeho sílu, dokud slzy neoschnou. Ve chvíli, kdy ji Fjodor donesl do kajuty, mu Liriel v náručí usnula, ačkoliv její křehké tělo se stále vzlykavě chvělo.

Fjodor s ní zůstal dlouho, neboť její ruka svírala prsty té jeho, jako kdyby ji jen to drželo při životě. Ve skutečnosti by však zůstal i bez toho. Během jejich cesty ji hlídal často. Stávalo se mu, že nedokázal, nebo prostě nechtěl usnout. Ve spánku vypadala Liriel jemně a křehce – pravý opak mocné bytosti vládnoucí hrůzu nahánějící magií. V takových chvílích byla jen jeho. Dnes v noci ten pocit opravdu potřeboval, a tak ji svíral stejně pevně jako ona jeho.

Ať se však snažil, jak chtěl, nedařilo se mu přivolat uklidňující iluzi. Liriel poznala věci, které byly zcela mimo jeho chápání. Byla pro něj stejně záhadná a nedosažitelná jako mocné Čarodějnice vládnoucí jeho zemi. Vycítil, že dnešní noci došlo k něčemu nesmírně důležitému, k něčemu, co je od sebe ještě víc vzdálilo. Bolest, kterou mu to vědomí přinášelo, však nebyla ničím v porovnání s obavami o ni samotnou.

Staré rašemenské dědictví poskytovalo Fjodorovi střípky Zraku a věci, které jím na tom děsivém místě zahlédl, mužem hluboce otřásly. Nemohl si pomoci a musel přemýšlet, co tam asi musela vidět a cítit mnohem vnímavější temná elfka. Jak bděl nad Lirieliným hlubokým spánkem, děkoval prastarým bohům, že drowové nesní.

Rethnor sklonil dalekohled a na vousaté tváři se mu při pohledu na výjev zkázy usadil krutý úsměv. Podivná černá opona zmizela a Elfí panna již neexistovala. Sice mladého berserkra nezabil vlastní rukou, ovšem ten muž musel být po smrti, a to Rethnorovi stačilo.

„Otoč ji,“ rozkázal kormidelníkovi, který stál právě u kormidla Šavle. „Okamžitě se vracíme na Trisk.“

Na ta slova se k němu Shakti prudce obrátila a její šarlatové oči zuřivě plály. „Vždyť jsme tu loď měli zajmout! A co vězni? Moji i tvoji?“

„Ta loď už není a ze všech, které jsme mohli chytit, je žrádlo pro ryby. Mně to jako konec stačí. Jestli jsi o něco přišla ty, po tom mi nic není,“ dobíral si ji.

Drowí elfka ho však překvapila, když se mu vysmála do tváře. Vytrhla mu dalekohled z ruky a praštila ho jím do hrudi.

„Pitomče!“ vyplivla a zdůraznila to dalším úderem. „Podívej se ještě jednou. Není tam nic víc než oblak páry z toho, jak ohnivé koule dopadly do vody. Kdyby trefily loď, byl by tam teplejší vzduch a hořící trosky a prolitá krev by ohřívaly vodu. Pitomče!“ zopakovala a napřáhla se k dalšímu útoku.

Kapitán ji reflexivně chytil za zápěstí a nevěřícně na ni vyvalil oči. „Ty snad vidíš teplo?“

„A ty ne?“ opáčila a vytrhla se mu ze sevření. Jen pouhý její výraz naznačoval, jak urážlivý jí ten kontakt připadal.

Rethnor nebyl na podobnou nezdvořilost od pouhé ženy zvyklý a obě ježatá obočí se nakrčila do nesouhlasného písmene V. „Dávej si pozor na jazyk, ženská.“

Temná elfka se na něj zamračila. „Jestli mě máš za ženskou, tak máš ještě horší oči, než jsem si myslela. Já jsem Shakti, dědička rodu Hunzrin. Měl bys znát jméno toho, kdo ti přináší smrt, a já při Vhaeraunově masce přísahám, že přesně k tomu dojde, pokud na mě ještě jednou vztáhneš ruce – ruku“ opravila se významně.

Kapitán to přešel pokrčením ramen. „Jsi si jistá, že loď unikla? Jak by to ale bylo možné?“

„Ta dívka, po které pátrám, je kouzelnicí, a to… mocnou,“ připustila Shakti skrze zaťaté zuby a bouchla sevřenou pěstí do zábradlí. Následovala záplava něčeho, co Rethnor považoval za drowí kletby.

„Přede mnou se ta děvka ale neschová. Dokonce ani na Ruathymu ne,“ překvapil kapitán sám sebe tím, že rozzuřenou elfku uklidňuje. „Ještě se své zajatkyně dočkáš.“

Kněžka se uprostřed slova zarazila a zkoumavě na něj pohlédla, jako kdyby jeho slova vážila na jakési osobní váze. Klidně jí pohled vracel a nechal ji, ať si myslí, co chce.

„Ještě nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak může někoho tvarovat svět kolem něj,“ zamyslela se nahlas. „Podzemní domov drowů je složitý, různé vrstvy se nepředvídatelně propojují a tunely jsou samá zatáčka. A ty – ty jsi stejně chladný a hluboký jako tohle moře, že ano?“ pronesla očividně potěšená.

„K čemu mi to ale je!“ pokračovala a vrátila se k obvyklé zatrpklosti. Vzala do ruky Rethnorův levý rukáv, a než mohl uhodnout její záměr, zdvihla mu zmrzačenou končetinu výsměšně do vzduchu, jako kdyby jej mečem vyzývala k souboji.

„Ty chceš zabít muže, který tě připravil o ruku,“ odfrkla si pohrdavě, „a přesto se neobtěžuješ tím, že by sis ji nahradil! Jenom hlupák se vydá do boje bez ruky, kterou drží zbraň!“

Rethnor byl znovu nucený upřít na ni fascinovaný pohled. „Nahradil?“

„Nebo vylepšil, jestli se ti to víc líbí,“ nafoukla se Shakti. „V mém domově umí kněžky nechat končetinu znovu dorůst a je pak ještě mladší a silnější než dřív. Nebo by ti některý z našich řemeslníků mohl vyrobit novou – či dokonce několik pro různé účely – z oceli nebo mitrilu a stejně zručnou, jako kdyby byla z masa. Ale samozřejmě, kdybychom skutečně byli v mém domově, byl bys buď mrtvý, nebo v otroctví.“

Kapitán se rozhodl její výsměch ignorovat. „A ty to umíš?“

„Tady ne,“ připustila. „Potřebné nástroje a magie zůstávají v Temných říších. Mohla bych ji ovšem nahradit rukou jiného člověka.“

„S tím by nikdo nesouhlasil!“

„Ani bych nečekala, že ano,“ pronesla Shakti suše, nechápajíc kapitánovu zděšenou reakci. „V Ascarle jsou ale lidští otroci, nebo ne? Předpokládám, že souhlas otroka by nebyl nutný. Až se vrátíme, vyber si takového, který ti bude vyhovovat, a já se postarám o zbytek.“

Rethnor zmlknul a zamyslel se nad elfčiným morbidním návrhem. Jaké stvoření by mohlo o něčem podobném mluvit tak lehce? Slyšel, že existují podobná kouzla – většinou ovládaná nekromanty, kouzelníky zabývajícími se smrtí. Dokonce slyšel i o odporném obchodu s otroky, kde jsou zdraví muži chyceni a pak prodáváni po kusech, jako kdyby to byla pouhá prasata porcovaná na šunku, kotlety a slaninu. Něco takového bylo proti všem Rethnorovým seveřanským zásadám. Jak by pak mohl podobně rozsekaný člověk vstoupit do síní válečného boha? Kromě toho jej pouhá myšlenka na spojení s tělem jiného muže odpuzovala.

Ale přesto…

„Ta ruka,“ začal opatrně. „Jak obratná by byla? Mohl bych s ní znovu používat meč? A nemyslím tím jenom držet ho a mávat s ním, ale být znovu mistr?“ zajímal se postupně stále jistějším hlasem.

Drowí kněžka se na něj obrátila se zamračeným výrazem ve tváři. „Těžko říct. Jak dobrý jsi byl předtím?“

„Hodně. Ten nejlepší. Proč bys to ale pro mě dělala?“

Shakti se usmála, zaštítila si oči před hvězdným třpytem a zahleděla se do dálky. „Pochybuješ o mých motivech. To je dobře.“

Čekal, elfka ovšem nic nedodala. „Je podle tebe moudré jít do boje jen se silnými spojenci,“ zkusil hádat.

V očích jí zaplály dva posměšné rudé plamínky. „Jak myslíš. Takové vysvětlení je stejně dobré jako kterékoli jiné.“

I když nebyl Rethnor zběhlý ve slovním šermování, byl natolik schopný šermíř, že dokázal poznat kryt v jakékoliv podobě. Zachvátilo jej důvěrně známé nadšení a zkřížil pohled s elfeinýma karmínovýma očima. Mnoho dní si nedopřál zajímavý boj a lačnil po útocích a úskocích, odvážných výpadech a mazané zrádnosti skutečně dobrého střetnutí. A zde, v podobě cizejší, než kdy považoval za možné, se mu nabízela sokyně hodná boje.

A možná, pomyslel si, zatímco přejížděl očima po výrazných křivkách skrytých pod střízlivým rouchem temných elfů, by stála i za dobývání.

„Jak bychom podle tebe měli tu kouzelnici zajmout?“ přerušila Shakti jeho příjemné úvahy a vrátila jej zpět na zem.

„Bezpochyby zamíří na Ruathym a já mám přímo na ostrově i kolem něj špehy.“ Zaváhal a nebyl si jistý, kolik jí toho může svěřit. Dost na to, aby si získal její důvěru, rozhodl se nakonec. Ve hře byla nová ruka a možná mnohem víc.

„Mezi Ascarle a Ruathymem vede portál,“ řekl. „Nově objevená magická cesta, zřejmě stvořená elfy žijícími kdysi na obou místech. Teď jej používají poslové s rozkazy. Jakmile tvá rivalka dorazí na ostrov, zjistíme to.“

Shakti na něj hleděla a vstřebávala nové poznatky. „Proč se potom ten portál nepoužije k vedení útoku?“

„Ještě se toho o Společnosti krakena musíš hodně naučit,“ řekl jí. „Společnost poskytuje informace, ne válečníky. Vestress prohlašuje, že pro všechny bude lepší, když to bude vypadat, že se Ruathym zhroutil pod vahou vlastního bezvládí.“

Elfka se ušklíbla. „A ty tomu věříš? Ve skutečnosti může být jediný důvod, proč ho nepoužije k invazi, a to ten, že to prostě nejde.“

Rethnor se nepřel, sám občas přemýšlel, proč jeho kontakt se Společností – který se mu doposud v prstenu vždy zjevoval v podobě ženy – trval na tom, že portál může být použitý jen posly.

„Jaký druh bytostí nosí rozkazy?“ zeptala se kněžka, jejíž myšlenky směřovaly po stejných stezkách jako jeho.

„Nereidky. To jsou marnivé a kruté bytosti z jiného světa…“

„Ze živelné sféry vody,“ přerušila jej. „Ano, o těch vím skoro vše. Ale co smrtelné bytosti? Lidé? Elfové? Mořští zlobři? Mohou oni projít skrz?“

Nad tím se Rethnor musel zamyslet. „To nevím.“

Shakti si výsměšně odfrkla. „Tak bychom to možná měli zjistit.“ Náhle vyskočila, jako kdyby ji osvítila ještě jiná myšlenka.

„Liriel už dřív dokázala, že zvládá vytváření portálů,“ nadhodila. „Jestli svede přesunout celou loď, tak by jistě našla způsob, jak projít bránou mezi Ruathymem a Ascarle.“

„Aha,“ řekl Rethnor a s lehkým úsměvem na rtech souhlasně přikývl. „Máš v úmyslu nalákat ji přímo do Ascarle.“

„Snaž se nebýt takový idiot,“ poradila mu Shakti chladně. „Někoho tak cenného bych v nevyzkoušeném portálu samozřejmě neriskovala! Zamysli se ale nad něčím jiným. Touhle dobou ví Vestress o Liriel Baenre totéž co já! Kladla mi o ní mnoho otázek, a co jsem neřekla nahlas, to si jistě přečetla v mé hlavě. Teď už jejímu zájmu rozumím. Vestress tu žlutookou děvku potřebuje stejně nutně jako já!“

„Aby jí pomohla otevřít portál,“ odhadl Rethnor.

„Je to jediný možný důvod,“ souhlasila Shakti mrzutě. Přivedli ji sem pod záminkou, že se Vestress potřebuje dozvědět o nedávných událostech v Temných říších. Shakti na oplátku za tyto informace získala přístup do rozlehlé sítě Společnosti krakena. To se zdálo být výhodným obchodem pro obě. Když si však v hlavě přehrávala jejich rozhovor, uvědomila si Shakti, že se Vestress až nápadně zajímala o Liriel a její dobrodružství. Ať mohla kněžka nabídnout cokoliv, bylo to dočasně zastíněno příslibem Lirieliných kouzelnických schopností. To ji hluboce pobouřilo. Přes nově získanou moc a sebevědomí zjistila, že její pohrdání princeznou Baenre je stejně silné jako dřív.

Hluboce si povzdechla a v duchu počítala, jak velké zdržení jí Lirielin útěk přinese. Shakti se chtěla vrátit do Menzoberranzanu co nejdříve. Sama to ovšem nemohla dokázat. Iskor ji sem přivedla skrz vodní sféru a Shakti očekávala jen krátké setkání s hlavou Společnosti krakena, ne dlouhý pobyt. Nároční členové toho prokletého rodu – Matrona Triel a arcimág Gromf – sice při setkání s novým kontaktem mohli počítat s krátkým zdržením, ovšem tohle začínalo být nepříjemné. Čím delší čas stráví Shakti mimo Menzoberranzan, tím důležitější bylo, aby se vrátila v doprovodu svázané Liriel. Nemohla proto čekat na Rethnorovy špehy. Nastal čas, aby se do práce dala i partnerka z vodní sféry.

„Kde je Iskor?“ zeptala se.

„Ta přízračná nymfa? Zmizela, jakmile byl zničený její elementál, a ani jeden z nich mi nechybí,“ odpověděl Rethnor.

To od ní bylo chytré, pomyslela si Shakti chmurně. Kněžka s tou přelétavou bytostí pomalu ztrácela trpělivost a začínala přemýšlet nad způsobem, jakým by rozdrtila její skleněné tělo. Jakkoliv to však působilo lákavě, potřebovala nutně najít Liriel, a to rychle, jinak se v Menzoberranzanu nedočká ani trochu laskavého přijetí.

Ani Matrona Triel, ani Gromf neprosluli zrovna velkou trpělivostí.