é sítě

Dohra

„Zůstaňte s námi a usaďte se na Ruathymu,“ naléhal Aumark Lithyl stojící spolu s Rašemencem a drowí dívkou na hranici příboje. „Byli byste tady oba ctěni.“

Od konce bitvy uplynulo několik dní a život na ostrově se pomalu vrátil do starých kolejí. Fjodor přejel pohledem po nyní důvěrně známém kraji, po vesnici za zátokou a zelených kopcích vrhajících na ni stín. V téhle divoké a bojovné zemi našel skutečný domov a s překvapením zjistil, že odejít není tak snadné.

„Wedigar je již téměř v pořádku a může si dědice vybrat z celého zástupu dalších proměněnců. Uvolnil mě z přísahy a já jsem vázaný vrátit se do Rašemenu,“ odvětil přímo.

Aumark přikývl. S povinnostmi válečníka se přít nemohl. „A co ty?“ obrátil se První sekyra na Liriel. „Slyšela jsi, že Glammad je připravený vzdát se vlády nad Hastorem a přenechat své místo Vráně? Za dávných časů vesnici vedli runoví mágové a zdá se, že všichni teď dychtí po návratu starých pořádků.“

„Děkuji, ale ne,“ pronesla dívka bez zaváhání či lítosti. „Mám vlastní sliby, které musím dodržet. Je třeba najít kněze, který by dokázal rozplést tu tapiserii a uvolnit duše elfů a lidí uvězněných uvnitř. Také musím najít učitele pro jistého mořského elfa. Xzorsh vykazuje všechny známky nadání pro magické umění, ale já nemám ani schopnosti, ani trpělivost, abych ho učila sama. Něco jiného je věci dělat, a pak ty samé věci učit někoho dalšího,“ zamumlala s náznakem podráždění v hlase. „Konečně začínám chápat, proč to tolik mých učitelů raději vzdalo!“

Fjodor si přiložil ruku k ústům, aby zakryl úsměv. Byl si jistý, že pravda je trochu jinde, než Lirielina slova naznačovala. Nedokázal si totiž představit, že by ta divoká dívka byla poslušnou žákyní.

„Už musíme jít,“ řekl raději a položil Liriel ruku na rameno.

Přikývla a vykročila po můstku vedoucím na palubu čekající lodě. Ruathymce její příchod nikterak nevytrhl od práce, na rozdíl od tří mužů z Hlubiny – aristokraticky vypadajícího muže jménem Caladorn a dvou zbývajících lovců tuleňů – kteří si ji prohlíželi se směsicí děsu a zlé předtuchy.

Fjodor, který šel za dívkou, to zaregistroval s náznakem odevzdanosti. I ta trocha přízně, již si na Ruathymu získala, nevznikala snadno; jistě musela vědět, že jinde to bude podobně obtížné. Musel proto přemýšlet, proč je tak odhodlaná odejít, ale neodvažoval se ani doufat, že by mohl slyšet právě tu odpověď, po které nejvíc toužil.

V noci se ve společné kajutě zeptal, proč odmítla příležitost vládnout na Ruathymu.

„Viděla jsem, co moc dokáže, a nechci s tím mít nic společného,“ odvětila Liriel bez rozmýšlení a schoulila se mu do náručí jako spokojená kočka. „Jsem spokojená se svojí rolí kouzelnice a s hledáním dobrodružství. Netoužím někde vládnout a ani nikdy nebudu!“ slíbila.

Fjodor si však myslel něco jiného. Již dlouho měl podezření, že dívka je předurčená pro velké věci a vlastní magií vynucenou službu považoval za další důkaz. Byl však na svůj věk moudrý, takže si to nechal pro sebe, a protože si víc cenil Lirieliných potřeb než vlastních snů, hluboké zklamání z její odpovědi skryl.

„A co bude po Hlubině? Vrátíš se do Přístavu Lebek a zaujmeš místo mezi vyvolenými Eilistraee?“ zeptal se.

Dívka sebou trhla, jako kdyby ji udeřil. „Myslela jsem, že bych šla s tebou do Rašemenu,“ odvětila s tichou důstojností. „Nebo je tam snad někdo, kdo na tebe čeká?“

Srdce mladého muže zaplavila radost. Okamžitě vzal Lirielinu ruku do svých a přiložil si její prsty ke rtům. „Samozřejmě že tě chci mít s sebou! Dobře ale vím, co tě ve světě čeká, a tak bych tě nikdy nežádal kráčet takovou cestou, pokud by sis ji ovšem nezvolila sama. Ať však půjdeš kamkoliv, můžeš si být jistá, že pro mě nikdy nebude existovat nikdo jiný,“ přísahal.

„Ani pro mě ne,“ připojila se dívka. Když jí pak došel význam slibu, zatvářila se až směšně zoufale. „Jeden muž,“ zamumlala roztržitě. „U všech bohů – to přece není přirozené. Takhle se to prostě nedělá!“

Fjodor vyprsknul smíchy. Tentokrát to zkrátka nedokázal zastavit. „Udělám, co půjde, abych zahnal tvoji nudu,“ slíbil jí žertem. „A možná tě utěší, že lidský život není zas až tak dlouhý.“

„A to je přesně kolik?“

Pokrčil rameny. „Šedesát, možná sedmdesát let.“

„To je všechno? Tak aspoň to je nějaká útěcha,“ opáčila Liriel kysele a věnovala mu postranní pohled. „Je dobré vědět, že je konec na dohled!“

Fjodor si v jejích očích přečetl pravdu a zasmál se. Liriel se s výhledem na jednomužství zjevně smířila. Přinejmenším se zdála být odhodlaná najít na tom to nejlepší.

Mnohem později držel spící dívku v náručí a přemýšlel o cestě, jež před nimi ležela. Oba je očekávaly útrapy, neboť temní elfové byli v jeho drsné domovině známí – a také nenávidění. Jeho těžce zkoušení druhové budou dívkou, s níž jej spoutal osud i srdce, zhnusení. Nebezpečí, která je oba čekala, byla četná a skutečná a radost mohli najít jen jeden u druhého.

Přesto Fjodor nepochyboval, že jim to oběma bude ke spokojenosti stačit. A co se týkalo Lirieliných vyhlídek, musel se dodatečně vyplísnit, že je tak rychle odsoudil. Elfská dívka byla vytrvalá, vynalézavá a měla nezpochybnitelný šarm, který si dokázal získat i jiná srdce než to jeho.

„Jak dlouho to bude trvat,“ zamumlal žertem, „než budeš vládnout rašemenským Čarodějnicím?“

Liriel, jako kdyby ho slyšela, se ze spaní slabě usmála.

Na okamžik si Fjodor myslel, že svými slovy věčně ostražitou dívku probudil. Když si ji však prohlédl pozorněji, došla mu skutečná podstata tohoto okamžiku a naplnila jej takovým potěšením, že je slovy nedokázal vyjádřit.

Jaké myšlenky zpříjemňovaly její spánek, nedokázal Fjodor říct, ale jedno věděl: drowí dívka se konečně naučila snít.