é sítě

20. Rozpoutaná bouře

Zprávy o bitvě v Holgersteadu dorazily do Ascarle takřka ihned. Donesl je řetězec mořských zlobrů pohybujících se mimořádnou rychlostí. Jeden z nich – ten, který si při předchozím losování vytáhl nejkratší úlomek kosti – nyní stál uprostřed sněmovního sálu v Ascarle a předestíral před regentkou a černovousým mužem rázujícím sem a tam jako medvěd v kleci chmurné detaily nočních událostí.

Vestress novinky přijala se smíšenými pocity. Někteří z berserkrovských válečníků zemřeli v boji, což jistě ulehčovalo budoucí ovládnutí ostrova, ovšem zisk byl na druhé straně zastíněn zjevením se nového berserkra-tvaroměnce. Z Rethnorových myšlenek vyčetla poznání, že by to mohlo invazní armádě značně zkomplikovat život. Zároveň se dozvěděla, že luskanský kapitán tvaroměnce podle popisu poznal a je rád, že muž přežil. Rethnor měl v úmyslu využít mladého válečníka jako návnadu na drowí kouzelnici a poté se mu chtěl pomstít za ztrátu ruky.

To není moudré, promítla Vestress mentální hlas do Rethnorovy mysli. Nevidíme smysl v tom snižovat naše šance na vítězství tím, že takovému bojovníkovi umožníme přežít do rozhodující bitvy.

Rethnor na ni upřel pohled plný špatně skrývané nenávisti. Stále se nedokázal sžít se skutečností, že dokáže v jeho mysli číst stejně snadno jako v otevřené knize. Vestress dobře věděla, že v Ascarle i na ostrovech nahoře jeho neklid stále roste. Někdo tak ctižádostivý nemohl nikdy spokojeně žít tam, kde sám nevládnul. Ona však měla důvod, proč si jej držet nablízku – tedy kromě prostého potěšení ze vzájemného soupeření mezi člověkem a drowí kněžkou. Jen ať jeho pocit frustrace roste. Až přijde čas, bude jej moct během bojů napřít správným směrem. To Vestress vyhovovalo.

„Zavolej mi Ygraine,“ dožadoval se Rethnor a vyštěkl rozkaz s takovou silou, že kdyby to snad neudělal, neovládl by se a vybuchl by. Vestress to chápala a rozhodla se neuctivý tón i oslovení milostivě přejít.

Zároveň jí došlo, co má Rethnor v úmyslu, a takový plán nemohla než schvalovat. Vyslala mentální příkaz otrokyni, již si muž vyžádal, a usadila se na křišťálovém trůně.

Netrvalo dlouho a do sálu vstoupila toporně kráčející vysoká světlovlasá žena s prázdným pohledem v očích. Když přistoupila ke křišťálovému trůnu, natáhla Vestress ruku a omotala si jeden ze ženiných bělozlatých pramenů vlasů kolem purpurového prstu. Byla to podivná barva – velmi světlý odstín, který si jen málokterý člověk ponechal až do dospělosti. Rethnorův špeh by jej okamžitě poznal a zareagoval na takový náznak hrozby.

Illithidí žena vytrhla namotaný pramen; zotročená žena ani nemrkla. Pak jej na obou koncích zavázala, aby se nerozpadl, a podala jej čekajícímu zlobrovi.

Pošli tohle na Ruathym. Dej to Rethnorovu špehovi a požaduj, aby byl nový berserkr co nejdřív zavražděný.

Mořský zlobr se hluboce uklonil a odspěchal k bazénku ve vzdáleném koutu sálu. Šplouchnul dovnitř a vydal se na dlouhou cestu tunely za hranici zdí Ascarle.

Tím nám zůstává jen záležitost s drowí kouzelnicí, pokračovala Vestress a znovu se obrátila k neklidnému člověku. Na rozdíl od tebe a drowí kněžky nemáme důvěru v to, že by Liriel Baenre na smrt svého milence zareagovala. Našli jsme však jiný způsob, jak ji k nám přilákat. Řekneme ti to, informovala regentka Rethnora významně, abys zanechal myšlenek využít ji jako nástroj pomsty proti Shakti. Kněžka sice není příliš k užitku, ale máme s ní vlastní plány a nepřejeme si, aby byla zničena.

„Jak chcete,“ zavrčel Rethnor. Nejvyššího kapitán Luskánu začínalo opravdu hodně unavovat to, že musí přijímat rozkazy od ženy s hlavou jako oliheň a černé elfky, a tentokrát mu ani nevadilo, že si to Vestress přečetla. Neuposlechnout ji však nemohl, alespoň dokud zůstával v její pevnosti.

O mých nereidkách víš, pokračovala Vestress chladně. Jestli si přečetla Rethnorovy vzpurné myšlenky, tak ji podle všeho nijak netrápily. Jedna z nich se v zoufalém stavu připlazila zpět do Ascarle a přinesla zajímavé zprávy.

Regentka doplula k fontáně a naklonila se nad hladinu, ze které se okamžitě vynořila vodní nymfa. Rethnorovi přišlo, že by stěží mohla být považována za natolik krásnou, aby to vysvětlilo její smrtící úspěchy při okouzlování mužů. Tahle byla pobledlá, zašpiněná a z utrápeného obličeje na něj hleděly prázdné oči.

Silou a zradou přišla o šál, který v sobě ukrývá její esenci, a nyní musí poslouchat osobu, která ji tou krádeží zotročila. Řekni tomu muži, kdo to udělal.

„Elfka. Drowí elfka!“ zalkalo zničené stvoření. „Nechte mě, ať se k ní mohu vrátit a prosit o vrácení šálu.“

Vidíš? zeptala se Vestress Rethnora. Přišel čas vyzkoušet si rozsah Lirieliných kouzelnických schopností. Skutečně schopný kouzelník by nereidce dokázal poručit, aby jej s sebou vzala do živelné sféry vody, kde obyčejně žijí. Ty ji však přivedeš sem, poručila illithidí žena nymfě.

„To nemůžu, dokud mi sama neporučí! A o tomhle místě vůbec neví.“

Tak jí řekni dost na to, abys rozdmýchala plamínek zvědavosti. Teď jdi a přiveď svou paní ke mně. Sama dohlédnu na to, aby se ti šál vrátil!

Nymfa se obrátila a vděčně šplouchla pod hladinu.

„Já vás také opustím,“ pronesl Rethnor. „Moje loď kotví v Trisku; chtěl bychokamžitě vyplout k Ruathymu. Jestli máme zaútočit v době novu, nezbývá nám příliš času.“

Bitvě na moři můžeš velet podle svého uvážení, svolila regentka. Zaútoč v dohodnutý čas a vojsko Ascarle se na ostrově setká s luskanskými silami.

Tedy alespoň pokud se drowí kouzelnice ukáže být dostatečně schopná, aby úkol zvládla, připustila v duchu Vestress.

Jakmile Rethnor vyšel ze sálu, naklonila se nad jezírko, které ji spojovalo s místním vodním portálem. Hluboko pod hladinou číhal vyhublý obličej její pradávné sokyně. V očích jí planula karmínová zář a ústa se otvírala v uši bodajícím nářku lítice.

Liriel ohromila rychlost, s jakou se po ostrově šířily novinky. Když se s Fjodorem následujícího rána do ruathymské vesnice vrátila, zjistili, že je očekává oslavná hostina a Fjodor musel ve svém novém postavení První sekyry Holgersteadu složit do rukou Aumarka Lithyla slavnostní slib věrnosti.

Ze všech koutů ostrova přicházeli lidé, aby vzdali hold novému vojevůdci a na vlastní oči spatřili cizího berserkra, jenž vládnul magií jejich předků. Dostavilo se mnoho holgersteadských berserkrů i s některými ženami. Liriel nepřekvapilo, když mezi nimi zahlédla Dagmar. Mladá Seveřanka s povděkem přivítala záminku k návratu do domu svého otce a podle pohledů, které často vrhala po Fjodorovi, Liriel usoudila, že se zde bude chtít i zdržet.

Po skončení obřadu na oplátku představil Fjodor všechny své berserkry Liriel, jako kdyby byla vládnoucí Matronou. Co bylo myšleno jako pocta, jen prohloubilo pocity zoufalství. Choval se při tom totiž přesně jako berserkrovští rytíři, když v jeho oblíbených příbězích skládali přísahu velké paní. Liriel si začala přát, aby mohla vzít všechno zpět a znovu se vrátit ke kmeni Yggsdrasilova potomka.

Zároveň si všimla, že přes počáteční topornost během uvítání je Fjodor rád, že se s Dagmar znovu shledal. A proč by také ne? pomyslela si s náznakem hořkosti. Dagmar byla jen ženou a ničím víc, a tak ji nemusel udržovat na piedestalu jako wychlaran.

Neklidné drowí dívce se obřad a následná slavnost zdály nekonečné. Hostina trvala větší část dne a provázely ji dlouhé písně o seveřanské udatnosti a skutcích. Když se odpolední stíny začaly prodlužovat, byli Ruathymci víc opilí legendami o starých časech než pivem a medovinou. Nedávná lekce z Holgersteadu očividně nezůstala bez odezvy. Liriel nepřestalo udivovat, že Fjodorova domněnka, že medovina vypitá při tamní slavnosti musela být otrávená, dopadá do hluchých uší. Možnost, že by někdo z nich zradil, ležela příliš daleko od stezek, po kterých se byly jejich myšlenky zvyklé ubírat.

Liriel měla samozřejmě opačný názor, a to od chvíle, kdy se Fjodor zmínil o tom, že zprávu o Hrolfově smrti přinesl Ibn. Na vlastní kůži zažila zrádnost prvního důstojníka a nenapadl ji jediný další důvod, proč by Ibn odešel z vesnice v den Hrolfova pohřbu. Teď se však vrátil spolu s lidmi z Holgersteadu a Liriel na sobě ani během hostiny nepřestávala cítit jeho nenávistně spalující pohled. Ať se však snažila, jak chtěla, nepřišla mezi hrdými a hrubými Seveřany na nikoho, kdo by byl ochotný vyslechnout slova namířená proti jinému válečníkovi.

Nebylo pravděpodobné, že by si Caladorn, mladý šlechtic z Hlubiny a jeden z jejích tajných vládců, mohl pro příchod na Ruathym vybrat horší dobu. On i další dva přeživší námořníci dorazili ve chvíli, kdy staré příběhy vybudily prastarou pýchu místních obyvatel až na hranici příčetnosti. Zjevení se cizinců přímo uprostřed kryté zátoky Seveřany uvrhlo do bojové pohotovosti s takovou silou, že se dala přirovnat snad jen k výbuchu v alchymistické dílně. Drobný člun byl během několika chvil obklíčený ruathymskými válečnými loděmi a vězni přivedeni na břeh.

Caladorn se jen zřídkakdy oháněl příslušností k vlastnímu rodu, ovšem calasanterský kupecký klan byl v Severních zemích natolik známý, že mu jen vyslovení jeho jména zajistilo přijetí u První sekyry.

Aumark Lithyl umožnil mladému šlechtici, aby jim vyprávěl svůj příběh, který si ve vesnici shromážděný dav vyslechl. Když Caladorn konečně ztratil dech a musel se odmlčet, obrátil se První sekyra ke shromáždění.

„Je mezi účastníky poslední plavby na palubě Elfí panny někdo, kdo tohoto muže poznává?“

Přeživší členové Hrolfovy posádky předstoupili a prohlédli si všechny tři zajatce. Nikdo je však nedokázal spolehlivě poznat. Nebylo divu. Tyhle vyzáblé trosky jen těžko připomínaly původní lovce na palubě Kutru. Liriel však jednoho identifikovala podle hrdého postoje a temně rudých vlasů.

„Tohohle znám,“ prohlásila a ukázala na Caladorna. „Bojoval s Hrolfem a málem se mu vyrovnal – na něco takového se nedá jen tak zapomenout!“

Aumark na ni upřel ledový pohled. „Tohle je sněm válečníků. Je tu snad někdo, kdo by se za její slova mohl zaručit? Fjodore?“

Rašemenec zavrtěl hlavou a raději se odvrátil od Lirielina nevěřícného pohledu. „Byl jsem tehdy ve spárech šílenství a skoro na nic si nevzpomínám.“

„Já se za Vránu zaručím!“

Dav se rozestoupil, aby mluvčímu umožnil projít. Vedle drowí elfky stanul vysoký válečník oděný v šarlatové tunice pošité runami. Liriel v něm poznala vesničana, kterého zachránila ze sahuaginské sítě.

„Já jsem Glammad, První sekyra Hastoru. Tahle dock-alfar varovala moji vesnici před sahuaginským útokem a statečně bojovala po našem boku. Pro každého obyvatele Hastoru je Vrána válečnicí hodnou cti. Přijímám její slova, jako byste vy měli přijmout má!“

Aumark vypadal zmateně. „Všichni tě známe, Glammade, a o tvé cti nikdo nepochybuje. Nebyl jsi však během boje na palubě Elfí panny. Stejně tak tvá víra v tuhle elfskou ženu nezmenšuje podezření vůči těmto třem námořníkům. Tvrdí, že je dvakrát zachránili mořští elfové. Jsou snad spolčeni s těmi, z jejichž rukou jsme toho tolik vytrpěli?“

„Zdroj potíží hledejte jinde,“ poradil jim Caladorn. „Vám snad nepřipadá divné, že těla mořských elfů byla uložená v ruathymských sudech?“

„To na situaci nic nemění,“ poukázal Aumark na zjevný fakt. „Pokud elfové věří, že ruathymští muži pobili jejich příbuzné, jistě touží po odplatě.“

Davem se rozšířilo souhlasné mumlání, ovšem Caladorn trval na svém. „Nebyla náhoda, že jsme na tu loď narazili, a ruathymský znak na sudech byl očividný.“

„Chceš nás snad obvinit?“ zeptal se Aumark zrádně klidným hlasem.

„Chci vás varovat,“ odvětil šlechtic. „Tyto zprávy přinesou k vašim břehům jen další potíže.“

„Jestli Hlubina zaútočí, budeme připraveni,“ opáčil Aumark tvrdě a vyvolal tak u ostatních válečníků souhlasný řev.

Caladorn zavrtěl hlavou. „Tak jsem to nemyslel. Obchodní zájmy mé rodiny jsou rozsáhlé, a kdyby Hlubina chystala útok na Ruathym, jistě bych o tom věděl.“

„To říkáš ty,“ ozval se nový hlas. Z davu vystoupil statný muž s neupravenými, sluncem vybledlými vlasy a přistoupil kolébavým krokem člověka, který byl ještě nedávno na palubě lodi.

„Wulhof z Ruathymu,“ pronesl stručně. „Moje loď se dnes vrátila z cesty do Caer Callidyrru. Na ostrově Alaron se říká, že k severním ostrovům Měsíčniny míří flotila lodí z Hlubiny. Někdo jim prý dal zprávu, že se Aliance kapitánů chystá za úplňku uspořádat velký nájezd na menší ostrovy. A kdyby tohle byla pravda,“ prohlásil s významným pohledem k Aumarkovi, „tak bychom o tom věděli zase my.“

„Wulhof má pravdu,“ souhlasil První sekyra. „Ruathym a Luskán skutečně uzavřely spojenectví, ale nic podobného v plánu nemáme.“ Aumark přimhouřil modré oči a upřeně se zahleděl na Caladorna. „Možná je to jenom úskok a záminka k útoku na naše obchodní lodě!“

„To nikomu z vás nedošlo, že tahle flotila se musí skládat z lodí, které byly staženy ze svých obvyklých tras? Za jiných okolností by hlídkovaly v severních mořích!“ nenechal se Caladorn tak snadno odbýt.

Wulhof se nevesele zasmál. „Jako kdybych to nevěděl! Dvojice lodí s barvami Hlubiny nás pronásledovala skoro půlku cesty, a to jsme nikde neukořistili ani sud medu!“

„Alespoň pro tentokrát,“ zašklebil se jeden ze Seveřanů.

Ostatní válečníci vtip přivítali hromovým smíchem. Když veselí utichlo, ujala se slova Liriel. „Zkuste poslouchat, co vám tenhle muž říká: pokud se žádný nájezd nechystá, proč by se oči tak mocné námořní velmoci upíraly právě k ostrovům kolem Měsíčniny? Není snad možné, že by zprávy o nájezdu byly jen chytrým úskokem?“

„Já říkám, že se nájezd chystá,“ vložil se do debaty Ibn, poté co vytáhl dýmku z úst a upřel na drowí dívku jedovatý pohled. „Luskán se chce jenom dobře pobavit a nechce nás přizvat.“

Shromáždění Ruathymci souhlasně zamručeli.

„Tomu se dá lehce uvěřit,“ usmál se trochu křečovitě Aumark. „Ale jestli je to pravda, co budeme dělat?“

„Odkdy by správný Seveřan čekal na pozvání?“ zahřímal Wulhof. „Já říkám, ať okamžitě zdvihneme kotvy a připojíme se k luskanským nájezdníkům. Ať se oni starají, jestli na ně zbude dost kořisti!“

„To by mohlo znamenat střetnutí s Hlubinou,“ snažil se První sekyra zastavit vzdouvající se vlnu krvelačnosti.

„A nebo válku s Luskaném,“ řekla Liriel a vytáhla prsten Nejvyššího kapitána Luskánu, který pocházel z ruky muže, jenž velel lodím útočícím na Elfí pannu.

Její varování se však ztratilo v řevu, jenž následoval po Aumarkových slovech. Seveřané, kteří si podle vlastního názoru až příliš dlouho odpírali pořádný boj, odspěchali nabrousit ostří mečů a seker. Chystal se nájezd a možná i válka.

„Hloupí, tvrdohlaví… muži!“ vyplivla Liriel, zatímco přecházela po Fjodorově pokoji sem a tam. „Pitomci, co myslí jenom svým mečem – tím dlouhým i tím krátkým! Dokonce i drowí muži jsou lepší. Ti si přinejmenším dokážou dávat pozor na nože v zádech. To tihle imbecilové s orčími mozky se chystají vyrazit na moře a nechat domovy bez ochrany, i když je nad slunce jasnější, že tu jde o spiknutí! A místo aby poslechli někoho, kdo byl na zradě a intrikách odkojený, raději dají na slova námořníků. Tomu se snad ani nedá věřit!“

Fjodor seděl na svém úzkém lůžku v ruathymských kasárnách, sledoval zuřící elfku s odevzdaným výrazem ve tváři a čekal, až se bouře přežene. Moudrost skrývající se v jejích ostrých slovech však popřít nemohl.

„Jsi si tím prstenem jistá? A mořským elfem, co ti ho dal?“

Liriel zdvihla posvátný symbol Lloth. „Tímhle jsem mu nahlédla do mysli. Xzorsh je jako ty – dokáže mluvit jen pravdu. Řekla bych, že ten šlechetný idiot ani neví, jak by se dalo lhát, a stejně jako tihle Seveřané nedokáže přijmout myšlenku, že někdo z jeho druhu by se to mohl naučit!“

Tohle odevzdané prohlášení přivedlo Fjodora ke spoustě otázek, raději je ale nepoložil. Nechtěl u vznětlivé elfky vyvolat další záchvat. Jednu však potlačit nedokázal. „Ty jsi ten symbol použila, aby ses podívala do mé mysli?“

„Ne. Mým prostřednictvím se tě Lloth nedotkne, to přísahám!“

Dívčin upřímný tón a zoufalý pohled jejích jantarových očí Fjodora přesvědčily, aby se dál nevyptával. „Souhlasím s tebou, že na Ruathymu došlo v poslední době k mnoha podivným věcem, ovšem nedokážu si je všechny spojit dohromady.“

„Dobře, začněme útokem na Holgerstead,“ řekla. „Předpokládám, že tě napadlo, že ta otrávená medovina mohla pocházet od Ibna.“

„Víc než jenom napadlo,“ souhlasil Fjodor vážně. „Dokonce jsem se mezi tamními muži trochu vyptával. Nikdo si ale nevzpomíná, že by mezi Ibnovým zbožím byla i medovina.“

„A kdo říká, že ji musel prodávat? Klidně stačilo, aby pár soudků přistrčil k ostatním.“

„Měli bychom zkontrolovat Hrolfovo skladiště, jestli nějaká nechybí,“ navrhl Fjodor.

Liriel se pobaveně zasmála. „To by nám moc nepomohlo. Hrolf nepatřil k těm, co by si dělali záznamy, a pořádek tam taky zrovna neměl. Kromě něj se tam nikdo nikdy nevyznal.“

Rašemenec si povzdychl a zvedl se z postele. „Zkus dál přemýšlet, moje malá vráno. Já musím s ostatními náčelníky na sněm. Co nejdřív si o tom ale zase promluvíme.“

„Těžké břímě moci,“ prohodila. Doufala, že by mohl poznat nádech ironie a odhalit pravý význam těch slov. Fjodor však jen tiše přikývl a mlčky vykročil.

Když ji Fjodor opustil, vydala se Liriel přece jen do Hrolfova skladiště a odemkla si klíčem, který jí starý pirát zanechal. Sice nedoufala, že by tam skutečně mohla něco najít, ale byla unavená a zoufalá a toužila po troše samoty. Porozhlédla se tam, našla několik štůčků plátna a udělala si z nich lůžko.

Nevěděla, kolik času vlastně prospala, když ji náhle probudilo vrznutí otvíraných dveří. Než se stihly za trojicí mužů, kteří vstoupili dovnitř, zavřít, byla již na nohou.

„Myslel jsem si, že tě tu najdu,“ oznámil známý hlas prosycený nenávistí.

Dívka si povzdychla. Tohle začínalo být únavné. Tentokrát byl ovšem Ibn natolik prozíravý, že si s sebou vzal posily, a to slibovalo alespoň nějaké ozvláštnění. Po jeho boku stanul Harreldson, námořník sloužící jako kuchař na palubě Elfí panny, a ještě jeden muž, jehož tvář jí sice byla povědomá, ale neznala ho jménem.

„Jednoho z nás možná ty tvoje elfský triky zaskočí, ale tři už ne. Tentokrát se z toho nevykroutíš,“ zajásal Ibn. Všichni tři tasili meče a vykročili k temné elfce.

„Takže ty potřebuješ pomoc? Ty nejsi jenom zrádce, ale i zbabělec!“ vysmála se mu.

Obvinění způsobilo, že se zastavil v půli kroku, a na obvykle klidné tváři se mu usadil šokovaný výraz.

„To ty jsi zradil Holgerstead,“ pokračovala. „Kdo jiný by tam mohl podstrčit otrávenou medovinu? A proč jsi vůbec vyrazil na cestu, místo abys uctil památku svého kapitána?“

Ibn si zuřivě odfrknul. „Zase ta stará písnička! Už jednou jsi mě obvinila z čachrů s medovinou a sama dobře víš, že ani tehdy, ani teď to nebyla pravda. Hodně lidí jsi dokázala oblbnout, ale ještě pořád tu žijou takoví, co si pamatujou způsoby Seveřanů. Elfům se nesmí věřit, ať jsou černý, bílý nebo zelený! A Hrolf umřel jenom proto, že to jako ten poslední hlupák neviděl!“

Něco v jeho slovech vyvolalo v Lirielině mysli děsivé podezření. Věděla, že Ibnova nenávist k elfům je hluboce zakořeněná, ale že by byl schopný zabít svého kapitána jen proto, že se s nimi spolčoval?

Již jen ta myšlenka stačila na to, aby se dívčin hněv změnil v chladnou a vražednou zuřivost. Ze všeho nejvíc chtěla po zrzavém muži hodit tak velkou ohnivou kouli, že by z něj zůstala jen hromádka popela. To si však netroufala. Hrolf jí přece řekl, že má ve skladišti sudy s černým prachem.

„Takže to ty jsi Hrolfa zabil,“ zasyčela a vykročila k mnohem většímu muži. I když měl na rozdíl od ní v ruce zbraň, instinktivně před jejím hněvem couvnul. Na vousaté tváři měl ještě ohromenější výraz než dřív.

Rychle se však z překvapení vzpamatoval a zaútočil širokým sekem přes hlavu. Liriel uskočila stranou a odvalila se do bezpečí. Čepel prvního důstojníka do něčeho s kovovým zařinčením narazila. Elfka vyskočila opět na nohy a spatřila, jak kolem sebe krouží Ibn s Fjodorem. Oba zbývající námořníci se chystali připojit, a tak je rychle zneškodnila dvojící vržených nožů, aby se mohla nerušeně soustředit na chystající se souboj. Ještě nikdy neviděla Fjodora tak zuřivého, a to ani když byl ve spárech berserkrovského šílenství.

„Jsem Rašemenec a můj meč patří téhle wychlaran,“ prohlásil. „Již jednou jsi moji paní napadl a za to je jediný trest. Smrt. Kdyby mě tehdy na moři nepožádala o opak, byl bys již mrtvý.“

„No, teď už to bylo vlastně potřetí, ale ten druhý pokus nestál za řeč,“ přiložila si Liriel polínko. Když jí Fjodor věnoval tázavý pohled, dodala: „Dal mi do postele jedovatého pavouka. Taková pitomost!“

„Dovol mi, abych ho mohl zabít,“ pronesl tiše a z modrých očí mu při těch slovech sálal vztek.

Liriel na okamžik zaplavila chladná radost z vyhlídky na nepřítelovu smrt a z absolutní moci, již teď nad oběma muži měla. Tohle viděla často vepsané ve tvářích svých temných druhů, nikdy ale nečekala, že by to zažila i ona sama. To vědomí ji zamrazilo. Bylo to, jako kdyby ledový dotyk Lloth zanechal šrámy přímo na její duši.

„Ne!“ pronesla rozhodně a věnovala to odmítnutí jak Fjodorově žádosti, tak vlastním pocitům.

Mladý Rašemenec se na ni upřeně zadíval. „Tady jde o zákon a čest. Jestli mám být tvým ochráncem, musím to udělat. Tenhle muž na tebe třikrát zaútočil – jak bych jej mohl nechat jít?“

„Myslíš si snad, že se starám o vaše zákony?“ rozkřikla se. „Nehodlám tě poslat do boje jenom proto, abys pro mě zabíjel a možná i zemřel. Nehodlám!“

Mladík si všiml narůstající hysterie v jejím hlase. Na okamžik zaváhal, ale pak se napřáhl a zaútočil na pozorného Ibna širokým horním sekem. Starší muž ránu vykryl. Fjodor se posunul pod jejich spojené čepele a praštil Ibna pěstí do žaludku. Námořníkovi s hlasitým „ufř!“ vylétl z plic vzduch, pustil meč a předklonil se. Fjodor jej praštil jílcem meče zezadu do krku a Ibn se zhroutil v bezvědomí na podlahu.

Několik dlouhých chvil na sebe drowí dívka a její ochránce jen hleděli. „Na Ruathym přichází válka, moje malá vráno,“ řekl nakonec tiše. „Přijde Čas, kdy mě budeš muset poslat do boje. Takový je můj osud… a tvůj také.“

Liriel se od něj prudce odvrátila a vyrazila ze skladiště. V očích ji pálily slzy, jež nedokázala prolít. Bylo zřejmé, že Fjodor si její váhání vyložil mylně a domnívá se, že se bojí o jeho bezpečí. To byla také pravda, a když se to vzalo kolem a kolem, jediná pravda, již mu dovolila znát.

K jejímu vnitřnímu zmatku přispělo i vědomí, že Hrolf byl zabit mužem, kterému věřil. V její domovině se mnoho drowů stávalo oběťmi zrad z rukou přátel, ale tížilo ji na duši, že takový osud potkal i dobrosrdečného a štědrého Hrolfa. Připadalo jí, že tohle místo vlastně jev těch skutečně podstatných věcech naprosto stejné jako Menzoberranzan.

Ale vlastně proč ne. Jestli to byla pravda, přesně věděla, jak by měla jednat. Zatímco spěchala ke břehu, sevřela prsty kolem posvátného symbolu a odvrhla neustálý pocit zoufalé úzkosti, který se jí stal od okamžiku, kdy ji Lloth přijala za svou kněžku, věrným společníkem. Moc byla na její straně a ona ji hodlala použít. Slíbila Lloth bitvu a slavné vítězství a přesně toho se také Pavoučí královně dostane, i kdyby kvůli tomu měla pobít každého Ruathymce, který se jí postaví.

Nejdřív však bude muset přesvědčit ty krvelačné pitomce bez mozku, že se chystají na boj se špatným nepřítelem.