é sítě

12. Ruathym

Liriel věděla, že na první okamžik, kdy spatřila Ruathym, nikdy nezapomene. K ostrovu dopluli za soumraku a zapadající slunce jej obklopilo úchvatnou podívanou v podobě jasných mraků a zlatého moře. Obraz, který jí měl zůstat v hlavě, však nebyl tvořený kamenitým pobřežím, štíhlými skalními průrvami, malebnými vesničkami a zelenými pahorky za nimi nebo hustě zalesněnými horami vrhajícími v končícím dni dlouhé stíny. Byl to výraz ve Fjodorově tváři: radost prodchnutá palčivou touhou.

„Jeden by skoro řekl, že se vracíš domů,“ poznamenala.

Fjodor přikývl, aniž by spustil z kopců pohled. „Je to skoro totéž. Jestli mí předkové skutečně přišli odsud, tak už vím, jak se museli cítit, když poprvé spatřili Rašemen.“

Jeho sen o návratu domů byl nakažlivý a Liriel se na okamžik zastesklo po tunelech a jeskyních Temných říší. Projelo jí bodnutí žárlivé bolesti. Svůj domov už s největší pravděpodobností nikdy nespatří a rmoutilo ji, že Fjodor je tak dychtivý vrátit se do toho svého. Ne že by mu to záviděla. Jen si jednoduše uvědomila, že v jejím životě zůstala pouze tato společná cesta. Teď byl Ruathym na dohled, a až dosáhnou dlouho očekávaného cíle, co pak?

Ta myšlenka ji vlastně ještě nikdy nenapadla. Nikdy se vlastním nitrem příliš nezabývala, ale teď ji to hluboce znepokojovalo. Ode dne, kdy byla nucena opustit Menzoberranzan, se Liriel plně oddala nebezpečné cestě za runovou magií, jež měla skončit trvalým ovládnutím jejích vrozených schopností a zkrocením Fjodorových záchvatů berserkrovského šílenství.

Ale co pak?

Liriel neměla příliš času se nad tím zamýšlet, neboť Elfí panna se k ostrovu blížila dech beroucí rychlostí a ne právě bezpečnou cestou. Z moře trčely ostré kusy skal připomínající stalagmity její domoviny a vytvářely bludiště, v němž se vyznali jen nejlepší z nejlepších, a navíc informovaných námořníků. Samotný přístav pak zcela postrádal mola. Vlastně jej tvořila pouze zátoka s oblázkovou pláží. Malé i velké lodě s plochými dny a mělkým ponorem byly vytaženy na břeh a větší lodě přivázány k nemnoha masivním kůlům zaraženým do mořského dna. K jednomu z nich zamířil i Hrolf. Ke břehu se blížil s tak bezhlavou rychlostí, že i nebojácná temná elfka jen zírala.

Pak byla čtvercová plachta skasána a vesla se zabořila do vody. Elfí panna okamžitě zpomalila a Hrolf se svými muži přeskočil zábradlí a dopadl do vody hluboké tady stěží po prsa. Ibn zůstal na palubě, aby zakotvil, a ostatní se rozjařeně brodili ke břehu.

Jejich příchod vyvolal v blízké vesnici nadšený ruch. Děti, některé již nachystané k spánku, unikly z dosahu matčiných rukou a naskákaly do vody, aby se vrhly kolem krku otcům či bratrům. Ruathymské ženy byly ve většině případů o něco decentnější a očekávaly muže na břehu s vážnými tvářemi a leskem v očích.

Liriel s Fjodorem se přesně podle dohody drželi zpátky, dokud Hrolf nedostal příležitost vysvětlit jejich přítomnost. Dívka slyšela kapitánův srdečný hlas sypající ze sebe v rychlém sledu prožité události, ovšem jednotlivá slova byla tlumená okolo shromážděným davem. O jeho reakci nebylo pochyb. Začala jako zlostné mumlání, jako náznak blížící se bouře, a brzy vypukla skutečně ostrá hádka.

Liriel stála s netečným výrazem ve tváři a čekala. Fjodorovi se v modrých očích jasně zračilo znepokojení.

„Olvir mi o vesnici hodně vyprávěl,“ řekl. „Hrolf je tu oblíbený, ale zároveň je svým lidem považovaný za podivína. Občas mu dají za pravdu, občas ne. Nedá se dopředu říct, jestli nás nakonec přijmou, nebo ne.“

„To nevadí. Dostali jsme se už moc daleko na to, abychom selhali,“ pronesla Liriel chladně. „Teď jsme tady na ostrově, ať už se jim to líbí, nebo ne.“

Fjodorovo znepokojení se očividně ještě prohloubilo. Uchopil drowí dívku za ramena a natočil ji k sobě. „Důvěřuješ mi, moje malá vráno?“ zeptal se naléhavě.

Liriel se zamračila. Tohle se Fjodorovi nepodobalo. Zdálo se, že mladý Rašemenec cítí, že takové otázky jsou pro povahu temného elfa nepříjemné, a většinou respektoval její osobní hranice.

„Kam tím míříš?“ zajímala se.

Odpověděl mávnutím rukou k divoce nádhernému ostrovu, chomáči dřevěných srubů a shromáždění zachmuřených lidí oblečených v prostých, avšak jasně barevných šatech.

„Tihle lidé jsou mými vzdálenými příbuznými. Podle toho, co jsem slyšel, jsou jejich zvyky podobné jako u mých předků. Musíš mi věřit, když ti říkám, že je třeba našlapovat opatrně.“

Liriel na něj upřela chladný pohled. Jeho slova se jí možná nemusela líbit, ale nemohla popřít, že zní moudře. Žádný cizinec nemohl doufat, že by pochopil složité vrstvy vztahů a intrik Menzoberranzanu, a tohle místo mělo bezpochyby vlastní podivné zvyky. Fjodorovu radu přijala s příkrým pokrčením ramen.

„Co bych měla dělat?“

„Nepoužívej magii, dokud opravdu nebudeš mít na výběr,“ varoval ji. „Jsem si jistý, že jim Hrolf řekl, že jsi kouzelnice, takže tě budou neustále sledovat. Nedávej jim proto další záminky ke strachu. Zkus si zapamatovat, že všechno na tobě bude těmhle lidem připadat cizí a děsivé – tvá magie, elfské rysy, pověst tvého národa, neslyšnost kroků, zvuk hudby a větru ve tvém hlase. Pro začátek bude lepší, když nebudeš moc mluvit. Jen poslouchej a uč se. Až nadejde čas, nech mě, abych jim řekl o naší výpravě.“

„Říct jim o ní? A to má být moudré?“

Fjodor vážně přikývl. „Bude lepší mluvit s nimi přímo. Válečníci dávají přednost prostým a přímým slovům. Stejně tak bychom se neměli snažit jim něco zatajit. Neupřímnost se jim skutečně hnusí. Olvir mi řekl, že rašemenského válečníka na dajemmě nejspíš přivítají,“ zmínil se o tradiční pouti dospělosti podstupované v jeho vlasti všemi mladými muži. „Ruathymci jsou stejně jako moji lidé zvědaví na příběhy ze vzdálených zemi a takový člověk je jejich dobrým zdrojem.“

„Řekl jsi ale, že si nejsi jistý, jak nás přivítají, i když si ve skutečnosti nemyslel nás, ale mě,“ poznamenala Liriel.

Mladý válečník pokrčil rameny. „To je totéž. Dajemmu podstupujeme společně a já nepůjdu nikam, kam bys ty nesměla. Tohle jim Hrolf dá jistě na vědomí.“

Liriel to mlčky přijala. Sice se naučila Fjodorovi důvěřovat, nikdy ale nečekala, že by mohla být tak závislá na jediné osobě. Hrdí drowové byli zvyklí ovládat běh svých životů a volit si vlastní cestu. Přijala, že Fjodorův odhad situace je nejspíš přesný, ale stejně ji to vnitřně drásalo.

„A je tu ještě jedna věc,“ ozval se Fjodor váhavě. „Olvir mi řekl, že se na Ruathymu ženy starají o rodinu a domácnost a většinu důležitých věcí ponechávají na mužích.“

Temná elfka si odfrkla. „Tak jsou hloupé. A co já s tím?“

„Budeš se muset chovat s náležitou úctou.“ Když Liriel dál nechápavě zírala, byl Fjodor nucen myšlenku rozvést. „Kdysi jsi mi říkala, že ve tvé zemi vládnou ženy. Na Ruathymu je tomu naopak, a tak můžeš očekávat, že se ti dostane stejného zacházení jako u vás doma mužům.“

„Do Devíti pekel!“ zamumlala dívka a zjevně odpuzovaná novou informací upřela na válečníka vzdorný pohled. „Jsem ochotná omezit kouzla a poslouchat víc než mluvit, ale ať mě yochlol vezme, jestli vlezu do postele s kdejakým vousatým obejdou, co si jenom mávne rukou!“

Fjodor při nečekaném odhalení nového poznatku o drowí kultuře překvapeně zamrkal a o krok couvnul. „Možná jsem byl trochu ukvapený, když jsem srovnával úděl vašich mužů a ruathymských žen,“ pronesl s náznakem černého humoru. „Věř mi, něčeho takového se obávat nemusíš.“

„Protože…“ napovídala mu Liriel, která si dobře všimla, že na konci věty neklesl hlasem.

Mladík znovu zaváhal. „Protože putujeme spolu, budou předpokládat, že jsi mojí ženou. Věř mi, tohle je o dost lepší úsudek než ten, co by si mohli udělat o osamělé ženě plavící se na pirátské lodi. A je toho víc,“ řekl a zdviženou rukou umlčel Lirieliny námitky.

„V téhle zemi zastávají válečníci nejvýznamnější postavení a tihle lidé si budou rašemenského berserkra nesmírně vážit. I když možná nebudou schvalovat můj doprovod, tak pokud tě přijmou, bude to z úcty k tomu, co budou považovat za mé vlastnictví.“

Poprvé od okamžiku, kdy se setkali, nedokázala Liriel najít byť jediné slovíčko. Fjodor rychle obrátil pozornost ke břehu, jinak hrozilo, že by mu z očí vyčetla pobavení. Šokované mlčení bylo nejen svým způsobem zábavné, ale zároveň to byla reakce, které se úmyslně snažil dosáhnout. Zář v jejích zlatých očích trochu pohasla a sžíravý jazyk zmlknul. Konečně alespoň trochu navozovala dojem stoického klidu, jenž byl od žen Seveřanů očekáván.

„Můžeme na břeh,“ řekl a ukázal na široce se zubícího a divoce gestikulujícího Hrolfa.

„To mě radši na místě zabij,“ zamumlala Liriel ponuře, přelezla zábradlí a skočila do vody. Zatímco se brodila „uctivě“ pozadu za svým přítelem, přemítala nad dalším podivným zvratem ve vlastním osudu. Nejvíc jí nevadilo to, že bude muset zaujmout podřadnou roli, ale podezření, že tohle všechno je součástí runy, kterou musí vytvořit.

Tyhle myšlenky ji zaměstnaly natolik, že jí nečinilo potíže celý večer mlčet. Tedy ne že by její případná slova mohl někdo v ruchu oslav slyšet.

Vypadalo to, že celá vesnice Ruathym – největší město na ostrově – přišla námořníky uvítat. Na návsi, obklopené úhlednými dřevěnými domky a dílnami, bylo dost místa, aby se tam mohli shromáždit všichni obyvatelé. Právě tady, jak jí řekl Hrolf, zasedal zákonodárný thing a konaly se tu různé oslavy. Dnes v noci ji ozářily četné ohně a vzduchem se nesla vůně pečených ryb a vařeného masa. Bujarý smích soupeřil s hlasitě vyprávěnými příběhy a vesničané se hemžili všude kolem s rohy a dřevěnými poháry v rukou.

Liriel si ještě nikdy nepřipadala tak nepatřičně jako v této podivné společnosti a byla vděčná za neustálou přítomnost Hrolfa a Fjodora. Mezi svými lidmi byla považovaná za vysokou – pět stop přesahovala o dobré tři palce – ale tady se nad ní tyčili všichni. Zdejší lidé byli téměř bez výjimky vysocí a světlovlasí, s očima barvy nebe, jež na ni hleděly se směsicí nepřátelství a zvědavosti. Dokonce i ženy, které zde byly na rozdíl od drowů menší než jejich mužské protějšky, měly blíže k šesti než k pěti stopám. Mohly se stát skutečně děsivými válečnicemi, ovšem jen málokterá měla zbraň a všechny se oblékaly, aniž by braly ohledy na praktičnost. Přes šaty měly dlouhé a jasnými barvami vyšívané tuniky, které jim bránily v pohybu. Všechny nosily měkké plátěné boty, hrubě opracované šperky a na tváři měly ostýchavé výrazy. Liriel nepotěšilo, když k ní přistoupila jedna z nich, mladá dívka s copy v barvě nejsvětlejšího zlata. Co by tak asi mohla téhle bledé, nanicovaté dívce říct?

Ulevilo se jí, když ji světlovlasá ostrovanka neoslovila a místo toho na ni upřela urážlivě přímý pohled.

„Dagmar!“ zařval šťastně Hrolf a popadl ji do krátkého, ovšem vroucího objetí. Ruku nechal obtočenou kolem jejího pasu a s pyšným úsměvem ji pozorné temné elfce a jejímu společníkovi představil. „Tohle okouzlující děvče patří do mojí rodiny,“ vysvětloval. „Je to dcera mýho bratrance, šamana Ulfa, a co nevidět nejhezčí nevěsta na celým ostrově!“

„Ne tak docela, strýčku,“ namítla dívka tiše.

Na Hrolfově tváři se začaly sbírat bouřkové mraky. „Jenom mi neříkej, že Thorfinn vzal slib zpátky! Smrt Ygraine ho zasáhla, ale to nás všechny. Ty jsi její sestra a dědička proroctví! Thorfinn ti právem patří! U Tempa,“ zaklel a bouchnul sevřenou pěstí do dlaně, až to hlasitě plesklo. „Já ho tak proklepnu, že se ještě bude modlit za ten svůj bezcenný život!“

„Thorfinn je mrtvý,“ řekla Dagmar přímo. Ve tváři byla bledá, ovšem ovládala se a pevně hleděla na rozlíceného Seveřana. „Zabili ho ve spánku. Nikdo neví, kdo nebo proč to udělal.“

Do pirátova výrazu se vplížila lítost. „To je mi líto. Nikdo mi o tom nic neříkal.“

„Proč by taky měl, když slavíme návrat Elfí panny. Na řeči o mrtvých bude čas potom,“ řekla chlácholivě.

Něco v jejím hlase způsobilo, že se Hrolf zatvářil znepokojeně. „Mluvíš o tom, jako kdyby Thorfinnova smrt byla jenom jednou z mnoha. Byla tu snad nějaká bitva?“

„Kéž by byla!“ opáčila dívka hořce. „To by ruathymští válečníci odcházeli se ctí a proti důstojným soupeřům, ne jako figurky v rukou bohů!“

„Řekni mi o tom,“ naléhal Hrolf opatrně.

Dagmar se zhluboka nadechla, aby se trochu uklidnila. „Docházelo tu k nehodám a podivným událostem. Někteří muži se utopili – rybáři, co uměli plavat dřív než chodit: Grimhild, Brand, Drott, Fafnir. Několik našich nejlepších lovců našli roztrhaných na kusy drápy neznámé šelmy; nejlepší stopaři prostě zmizeli. Rybářské čluny jsou prázdné vyplavované na břeh. Děti mizí během hry.“

„To je vážně divný,“ zamumlal Hrolf, zděšený smutnými novinkami.

„A je toho víc. Do studen a pramenů se vrátili prastaří duchové a v rozvalinách straší děsivá stvoření. Teď se k nim odváží přiblížit jen nejodvážnější mladíci a dívky. Působí tu temné síly,“ uzavřela Dagmar vážně a obrátila pohled k temné elfce a jejímu společníkovi. Pak se náhle nečekaně usmála. „Je dobře, že jsi přišel, Fjodore z Rašemenu. Temné časy volají po velkých skutcích a my na Ruathymu mezi sebou rádi uvítáme takového válečníka. Buď tu jako doma a jak dlouho budeš chtít.“

Ta slova zněla trochu strojeně, jako součást uvítacího rituálu, a stejně působil i stydlivý polibek, který Fjodorovi vtiskla na tvář. Mladý válečník přijal obojí kývnutím hlavou a vrátil jí jasný, upřímný pohled – tak podobný jeho vlastnímu. Zároveň položil ruku na jílec temného meče.

„Zavázal jsem se chránit svoji vlast. Vaše potíže jsou nyní mými, a dokud budu kráčet touto zemí, bude pro mě Ruathym domovem,“ přísahal.

„Jsem to jenom já, nebo i někdo další má pocit, že jsme spadli do pořádného hrnce medu?“ zajímala se Liriel ledově chladným hlasem. „Téhle přeslazené chvíli chybí k dokonalosti jenom chvějivý hlas houslí a déšť okvětních lístků!“

Dagmar na ni upřela tak ohromený pohled, jaký by asi věnovalo dítě záhadnému, mytickému tvoru, který se zničehonic rozezpíval. „Ta dock-alfar mluví!“ vyrazila ze sebe s nelíčeným úžasem.

„Jo, to mluví,“ zachechtal se Hrolf. „A mám tušení, co by asi řekla dalšího! Pojď, panenko,“ řekl, chytil ohromenou elfku kolem pasu a nesmlouvavě ji odtáhl od počínajícího zmatku.

Dagmar je na odchodu zvědavě sledovala modrýma očima. „Nikdy by mě nenapadlo, že na ostrově uvidím nějakého dock-alfar – temného elfa. Vlastně jsem si vždycky myslela, že je to jenom pověst. Ona je tak zvláštní a tak malá! Obecnou řečí ale mluví, jako kdyby to byla skutečná osoba. Ona je tvou nevolnicí?“

„Ne,“ řekl Fjodor a usmál se naivitě takového nápadu. „Liriel není ničím otrokem. Je stejně svobodná jako divoká horská kočka a ani zdaleka ne tak krotká!“

„Takže je tvou souložnicí,“ usoudila mladá dívka věcným tónem. „Tak už to u mužů chodí. Skutečný válečník by ale měl zplodit syny. Máš doma v Rašemenu skutečnou manželku?“

Fjodor zavrtěl hlavou. Samozřejmost dívčina výslechu jej dokonale připravila o slova. Zároveň si však uvědomil, že Dagmar se od rašemenských dívek vlastně ani tolik neliší. To si jen zvyknul na elfcinu složitost a nepřímé jednání. Dagmařina přímost byla stejně důvěrně známá a osvěžující jako doušek z ledově chladné horské bystřiny.

„Žádná manželka. Tak si možná odvedeš domů ženu ze severu,“ pokračovala bezelstně se usmívající Dagmar. „No a jestli ne, mohl by sis určitě užívat, dokud tu budeš! Ve vesnici je hodně mladých mužů i dívek, a navzdory těžkým dnům se tu dá najít hodně zábavy. Někteří z nás,“ sklouzla hlasem do šepotu, „odcházejí zítra za úsvitu do Intharu. Budeme tam pátrat po příčinách potíží doléhajících na ostrov. Půjdeš s námi? Dock-alfar klidně vezmi s sebou. Já už dohlédnu, aby nikdo nic nenamítal.“

Rašemenec pozvání zvážil. Staré trosky pevnosti Inthar hrály v Olvirových příbězích na lodi významnou roli. Prastará pevnost zahalená závojem magie a tajemna by mohla být dobrým místem pro začátek pátrání. Fjodor tedy souhlasil. Než se však mohl Dagmar zeptat na podrobnosti, rozlehlo se nad hučením davu volání loveckého rohu.

Vesničané okamžitě ustali v oslavách a v tichosti se hromadně přesunuli k ohništi uprostřed návsi. Obklopili šlehající plameny a v přesně uspořádaném kruhu se posadili na zem. Skupiny byly zřejmě určené podle klanové příslušnosti, neboť Dagmar Fjodora zavedla k místu, kde seděl Hrolf s mužem, který mohl být dobře jeho dvojčetem, a skupinou světlovlasých žen a dětí. Vedle Hrolfa seděla Liriel. Tvářila se sice nepřístupně jako obsidiánová socha, ale v očích jí plály takové plameny, že mohly směle soupeřit i s blízkým ohništěm. Fjodor si se znepokojivou předtuchou uvědomil, že první noc na ostrově si temná elfka ani trochu neužívá.

Ve skutečnosti měl Fjodor pravdu jen napůl. Ruathym a jeho zvyky byly pro Liriel naprosto cizí, ovšem právě to v ní živilo přirozenou zvědavost a zrovna teď se plně soustředila na scénu odehrávající se uprostřed návsi.

Před ohništěm stál největší válečník, jakého kdy Liriel viděla. Jednou rukou si zastínila citlivé oči a pořádně si ho prohlédla. Byl téměř sedm stop vysoký a v pokročilém středním věku, přesto stále zjevně při síle. Ostře řezané rysy a mohutné pletence svalů připomněly Liriel starý dub. Světlé vlasy mu zešedly, ovšem modré oči neztratily nic na lesku a hrdém pohledu. Liriel byla zvyklá na hladkou dokonalost drowů, ale ve tváři tohoto muže dokázala vyčíst jeho bohatou historii – podstoupené výzvy, vybojované bitvy i zkoušky charakteru, dokud nebyl silný a pevný jako dub, jejž připomínal. Liriel instinktivně poznala, že tenhle muž je mezi svým lidem důležitý vůdce, a to ještě dřív, než promluvil.

„Já jsem Aumark Lithyl, První sekyra Ruathymu. Nechť předstoupí ten, kdo by mě chtěl vyzvat.“

Vzhledem k tomu, že nikdo z mladších válečníků ani nezamrkal, šlo nejspíš o rituální zahájení. V Menzoberranzanu by pro takovou příležitost každý jen trochu cílevědomý voják bez mrknutí oka zabil bratra a vyšplhal po jeho ještě teplém těle. Liriel během řeči Aumarka studovala a snažila se přijít na to, čím tenhle muž dokázal vzbudit tak nepřirozenou věrnost.

Vůdce však pronesl jen pár vět a pak předal slovo vesnickému skaldovi, bělovlasému zakrslíkovi, jenž začal přednášet písně o ruathymských hrdinech a dávno minulých časech. Poté došla řada na Hrolfa, aby se podělil o novinky ze širého světa.

Liriel připadalo, že Hrolf patří mezi nejnadanější vypravěče, jaké znala. Ačkoliv byla přímou účastnicí všech popisovaných událostí, napjatě naslouchala kapitánovu příběhu o plavbě Elfí panny – o bitvách, které viděli, neuvěřitelných únicích i pokladech, jež díky obchodu a krádežím přivezli. Z kapitána sálala pýcha, když popisoval Lirielin přínos výpravě, a i když si drowí dívka všimla, že se vesničané při popisu jejích magických činů neklidně ošívají, změnily se jejím směrem vrhané pohledy z opatrně zvědavých na nevěřícně obdivné, což bylo podle jejího názoru značné zlepšení.

Když Hrolf konečně skončil a znovu popadl dech, přivolal Fjodora. Mladý válečník se před shromážděným davem klidně postavil a začal vyprávět o vlastní výpravě. Mluvil o Rašemenu, o Době nesnází, kdy dávno mrtví hrdinové a bohové kráčeli zemí – o strašném čase, kdy se magie zvrhla a lidé byli pronásledováni děsivými nočními můrami. Pak přišla tuiganská invaze a zničení jeho země. Vyprávěl o své úloze v této válce, o rostoucím uznání a neustále se zvětšující síle bojového šílenství. Zcela upřímně vysvětlil nutnost ovládnout berserkra v sobě a mluvil o naději, že by toho mohly Poutníkův amulet a jeho drowí majitelka dosáhnout a umožnit mu tak návrat domů.

To pomohlo, aby Liriel v očích vesničanů trochu stoupla, neboť během Fjodorova vyprávění, že ji sem přivádí snaha naučit se prastaré moudrosti run, pokyvovali mnozí z nich souhlasně hlavami.

Když Fjodorův příběh skončil, zůstaly z ohně jen žhnoucí uhlíky. Na Aumarkův pokyn se lidé vytratili do srubů, mnozí z nich museli odnášet své spící děti. Hrolfův bratranec, jehož přísný výraz se na tvář tak podobnou kapitánově zoufale nehodil, se postavil a odešel, aniž pirátovi řekl jediné slovo. Dagmar vyjádřila přání ještě chvíli zůstat, ovšem její otec pronesl několik ostrých slov v jazyce, jemuž Liriel nerozuměla. Ruathymská dívka zklamaně stiskla čelisti, ale přesto vstala a poslušně vykročila za otcem. Zbyli tak jen Hrolf, Liriel a Fjodor. Poprvé od chvíle, kdy vstoupili na půdu ostrova, dostala dívka šanci svobodně promluvit.

„Jaký byl smysl toho všeho?“ chtěla vědět.

Hrolf se zašklebil a pokrčil rameny. „Jsi tady, panenko, a zatím se nenašel nikdo, kdo by tě osobně zahnal zpátky do moře. A to je možná důležitější, než si uvědomuješ! Proslov toho kluka taky zabral. Bratranec Ulf – dobrý chlap, ale tvrdohlavější než beran – nebyl nadšený tím, že by měl elfí ženskou učit runovou magii.“

To se sice dalo čekat, ale i tak to Liriel zklamalo. Svěsila ramena a skrz zaťaté zuby procedila drowí kletbu.

„Jen se neboj,“ uklidňoval ji Hrolf. „Ulf se nakonec vzpamatuje! Je to dobrý chlap a má svou hlavu. Dej mu trochu času, aby si to tam srovnal.“

„A do té doby mám dělat co?“ zajímala se hořce.

„Nech mě přemýšlet,“ zahloubal se kapitán a významně se poškrábal ve vousech. „Ty svoje knížky jsi musela během plavby pročíst i pozpátku. Neměla bys třeba zájem o další?“ zeptal se lstivě.

Dívčiny oči se rozzářily a Hrolf se zazubil. „Tak tě zítra vezmu do Zelený síně. Máme tam pěknou knihovnu plnou knížek a svitků odevšad. Vlastně ani pořádně nevím, co všechno tam je, ale klidně se tím můžeš prohrabat.“

„Nikdy jsem neslyšel, že by Ruathym byl místem pro učence,“ poznamenal Fjodor.

Pirát pokrčil rameny. „To sice ne, ale když už jednou útočíš na loď nebo na pevnost, nikdy předem nevíš, co tam najdeš. Pro většinu lidí je Zelená síň jenom další hromadou pokladů. Možná jsou vzácnější než drahokamy, ale pro rybáře nemá moc cenu ani jedno z toho.“

„Nemohla bys s tím počkat na trochu pozdější hodinu?“ zeptal se Fjodor. „Byli jsme pozvaní, abychom se ráno připojili k výpravě k Intharu, a myslím, že bychom měli jít.“

„Z toho nekouká nic dobrýho,“ varoval je Hrolf. „Je lepší držet se odtamtud dál.“

„Klame mě snad sluch, nebo jsem vážně slyšel babská slova z úst Hrolfa Nezkrotného?“ zajímal se veselý hlas za jejich zády.

Všichni tři přátelé se otočili k nově příchozímu. Blížící se muž měl copánky z popelavě hnědých vlasů, zdravě zarudlé tváře s výraznýma šedýma očima a pečlivě udržovaný, krátce zastřižený vous. Byl o dlaň vyšší než Fjodor a mohl se pyšnit stejně mohutně svalnatou postavou. Oblečený byl do kůží a ozbrojenýjako do boje. Široký meč měl připevněný na zádech, křížem přes silnou hruď se mu táhly dva bandalíry a kolem pasu opasek, obojí plné zbraní. U jednoho boku se mu houpala jednoručná válečná sekyra a na opačné straně velké železné kladivo s plochým koncem z mitrilu na jedné a pořádně velkým a ostrým bodcem na druhé straně.

„Wedigare!“ uvítal jej hromově Hrolf a natáhl obě ruce, aby mu mohl ve válečnickém pozdravu sevřít zápěstí. „Jsem rád, že tě zase vidím, chlape. Co tě přivádí do vesnice?“

Muž zvážněl. „Už víš, že Thorfinn byl zavražděný?“ začal opatrně.

„Jo, Dagmar mi to řekla. Velká ztráta.“

„Ještě větší, než by sis myslel,“ pronesl Wedigar ponuře. „Měl se po mně stát První sekyrou Holgersteadu.“

Hrolf povytáhl obočí. „Vážně? Věděl jsem, že to byl dobrý válečník, ale neslyšel jsem, že by se připojil mezi hamfariggeny – proměněnce,“ přeložil pro Liriel a Fjodora. „Holgerstead je vesnice na severu. Žijí a cvičí tam naši berserkři. Nejmocnější z nich na sebe během šílenství berou podobu šelem. Je to vážně úžasný pohled, i když ne tak častý jako za starých časů.“

„Thorfinn byl poslední po mně,“ souhlasil Wedigar smutně. „Na Ruathymu už žádný další hamfariggen nezbývá, a až se odeberu do Tempových síní, nebude nás mít kdo vést. Stařena, která čte znamení, si myslí, že ze všech žen má největší šanci přivést na svět syna proměněnce právě dcera šamana. Když je teď Thorfinn po smrti, přišel jsem se ucházet o jemu zaslíbenou nevěstu.“

„Nevypadáš ale moc vesele,“ poznamenala Liriel s radostnějším výrazem, než situace vyžadovala.

„Já už manželku mám,“ prohodil muž. „Dala mi sice jen dcery, ale já jsem spokojený. Se dvěma ženami v domě si člověk neužije ani trochu klidu.“

„Toho je málo i s jednou,“ zašklebil se Hrolf na souhlas.

„A co ty, Fjodore z Rašemenu?“ zajímal se Wedigar, zjevně odhodlaný změnit téma hovoru. „Najde se mezi tvými lidmi nějaký hamfariggen?“

„Ne, a budiž za to starým bohům díky,“ prohlásil Fjodor s takovým zápalem v hlase a zděšením ve tváři, že Wedigar o krok ustoupil a zmateně si mladíka měřil.

Fjodor se lekl, že možná vládce Holgersteadu urazil, a tak začal rychle vysvětlovat. „Jistě jsi slyšel, že rašemenské rituály nedokáží moje záchvaty ovládat. Nechtěl bych skončit tak, že bych se proti své vůli ještě měnil ve zvíře jako nějaký vlkem pokousaný člověk za úplňku!“

Wedigar se nad tím zamyslel. „Vzhledem k tomu, že změna podoby nemá původ na Ruathymu, tak nehraje v magii zuřící v tvém nitru žádnou roli. Mohl by ses ale naučit naše rituály. Tím bys získal schopnosti berserkra, které bys dokázal ovládat.“

„To je dobrý nápad,“ souhlasila Liriel spěšně, avšak Fjodor se netvářil přesvědčeně.

„Promyslí si to, ještě se k tomu později vrátíme. Ale víš co? Vyzkoušíme si tvoji sílu a obratnost,“ pozval jej Wedigar s dobromyslným úsměvem a tasil meč.

Rašemenec zavrtěl hlavou. „Toho se neodvážím,“ oznámil bez vytáček. „Dokonce i přátelský souboj by mohl probudit šílenství.“

„Tak potom kladiva,“ navrhl muž. Odložil meč a odepnul od opasku zmíněnou zbraň. „Kdo dál dohodí.“

Vzhledem k tomu, že tentokrát neměl žádnou výmluvu, musel Fjodor souhlasit. Wedigar mu podal zbraň a mladý Rašemenec ji zkusmo potěžkal. Byla sice těžká, ale u výhně se oháněl mnohem těžšími kladivy. Vyhodil ji tedy vysoko do vzduchu, sledoval, jak se otáčí, a odhadoval rychlost a těžiště. I když se Liriel a Hrolf před padající zbraní instinktivně sklonili, zůstal Fjodor stát a snadno ji zachytil za vyleštěnou rukojeť.

Wedigar povytáhl obočí. „Ty už jsi to dělal.“

„Sedm let u výhně,“ souhlasil Rašemenec. „Byl jsem učedníkem u zbrojíře, jakmile jsem byl dost starý, abych rozdělal oheň a udržel kleště. V boji jsem kladivo nikdy nepoužíval, ale po práci jsme jím často pro zábavu házeli.“

Fjodor se napřáhl k hodu. Zaměřil se na strom na kraji návsi a vší silou hodil. Kladivo se v letu točilo, dokud se ostrý konec nezarazil hluboko do dřeva.

Vládce uznale pokýval hlavou. „Ty do Holgersteadu prostě musíš přijít. To je pravé místo pro tebe,“ řekl prostě.

„Rád bych poznal celý Ruathym,“ souhlasil Fjodor. „Zítra máme namířeno do Intharu a pak bych chtěl vidět okolní kopce a lesy – možná bych si i zalovil. Tak dlouho jsem nestál na pevné zemi,“ pronesl toužebně. „Za pár dní ale určitě přijdu.“

„Řeknu válečnickým bratřím, aby tě očekávali,“ odpověděl Wedigar a vesele jej poplácal po zádech. „Měsíc však stoupá vysoko a musíme spát. Svobodní muži spí v Trelleborgu – v kasárnách. Pojďme tam; mají tam místo i pro návštěvy.“

Fjodor střelil pohledem po Liriel, ovšem Hrolf byl jako vždy o krok napřed.

„O tu svoji panenku se neboj,“ řekl a objal ji paží kolem ramen. „V téhle zemi zůstávají neprovdaný ženy v domech svých otců. Já sám mám nějaký skladiště na kraji vesnice a útulný domeček s jedním volným pokojem, co by tady mojí holčičce určitě vyhovoval. Sice jsem dceru ještě nikdy neměl, ale určitě se do toho vpravím jedna dvě.“

„Ani by si nemohla přát lepší péči,“ odvětil Fjodor, skutečně dojatý kapitánovými upřímně hřejivými slovy.

„O mě se nestarej. Prostě jdi napřed a všechno připrav!“ odsekla Liriel. Dívka se vykroutila z Hrolfova sevření, otočila se na patě a vyrazila do noci. Po několika krocích se zastavila, obrátila se a zadívala se na pirátského kapitána. „Tak jdeš, nebo ne?“

Oba její přátelé si vyměnili vědoucí pohledy a spiklenecké úsměvy. „Když jednáš s elfskýma ženskýma, tak si musíš pamatovat jednu věc,“ svěřil Hrolf Fjodorovi šeptem. „Jsou úplně stejný jako ostatní ženský. Jenom mnohem víc!“

Stoupající sluneční kotouč se stále dotýkal vzdálené mořské hladiny, když Liriel s Fjodorem poprvé zahlédli Inthar. Šlo o rozlehlou pevnost, starší, než by kdo spočítal. Obklopovala ji hradba z masivních kamenů plná trhlin svědčící o práci zubu času i o dávných bitvách. Uvnitř vnějšího okruhu nalezli bludiště zdí a budov, z nichž mezitím zůstaly jen vysoké hromady kamení. Nad tím vším se tyčila jediná kruhová věž tak vzdálená a ponurá jako osamělá vdova na válečníkově pohřbu. Všichni průzkumníci – Fjodor, Liriel a tři mladí Ruathymci – stanuli v dlouhém a uctivém tichu.

„Tohle je nejlepší cesta dovnitř.“ Ivar, mladý muž s porostem světlých vlasů zastřihnutým jako podle hrnce, namířil prst k trhlině ve vnější hradbě. „Tahle oblast byla prozkoumaná a je zabezpečená.“

„Zabezpečená před čím?“ zeptala se Liriel s obavami. Kolem trosek se vznášela magická aura, v jejích očích stejně jasně viditelná jako závoj ranní mlhy. Nejlepší by bylo, kdyby se ihned dozvěděla, jakým magickým stvořením by mohla čelit, aby si v klidu připravila potřebná kouzla.

„Čas od času se tam stahují divoká zvířata,“ odpověděla Dagmar hlasem, který by někdo mohl použít k uklidňování vyděšených dětí. Pak od opasku vytáhla kostěnou dýku a podala ji elfce. „Nebudeš ji sice potřebovat, ale když ji budeš držet v ruce, začneš se cítit líp.“

Liriel se zadívala na tu ubohou zbraň a pak na dívku. Dagmar vypadala naprosto vážně. Drowí elfka přimhouřila oči.

Fjodor vycítil blížící se bouři. Raději rychle předstoupil, vzal nůž z Dagmařiny natažené ruky a zasunul jej Liriel do boty. „Třeba se ti k něčemu bude hodit,“ zamumlal a okamžitě takhle zvolených slov zalitoval. Lirielin křivý úsměv naznačoval, že jedno použití by pro něj měla již teď.

Vtom se odněkud z bludiště ozvalo hluboké, chvějivé zasténání lámající se na konci ve vysoký skřek. Zvuk byl slabý a vzdálený a nesl v sobě tak nepřirozené mrazení, že se všichni členové výpravy bez výjimky zachvěli.

„Duch,“ oznámil Ivar strachem rozechvělým hlasem. „V troskách jich je spousta.“

„Tohle nebyl jen tak nějaký duch,“ opravila jej Liriel. „Tohle byl výkřik lítice – zlého pozůstatku elfské ženy. Zajímalo by mě, proč se tu zdržuje.“

Fjodor zachytil zahloubaný tón v jejím hlase a okamžitě si vzpomněl na její přísahu osvobodit uvězněné duše mořských elfů. I když oceňoval odhodlání dodržet slovo, nedokázal pochopit, jaké by mohlo být spojení mezi těmihle dvěma událostmi. „Nebyla tohle kdysi elfská pevnost?“ zeptal se.

Pátý člen výpravy – Brynwolf, mladý válečník s nazrzle hnědými copy a vousem – se pohrdavě zasmál. „Neřekl bych, že by na to byl Inthar dost starý! Na tomhle ostrově nejsou žádní elfové už od doby Rusů,“ chvástal se.

„Přesto stařešinové trvali na tom, abychom do Intharu nevstupovali, když vřeštící duch zasténá,“ oznámila Dagmar zklamaným tónem. „Sigurd a Kara je neposlechli.“

Liriel se ani nepotřebovala ptát na osud těch lidí. Chmurné výrazy ve tvářích tří mladých ostrovanů – a také její vlastní znalosti ohledně lític – jí napověděly, k čemu došlo. Bez ochrany magie museli bezpochyby podlehnout jejímu nářku. Liriel usoudila, že měli štěstí, že slunce mezitím vyšlo. Křik lítice dokázal zamrazit kdykoliv, svoji smrtící sílu ale dokázal vypustit jen v noci. Přesto byl dotyk nebo jen pouhý pohled na to stvoření nebezpečný.

Kněžka Lloth – dokonce i nedobrovolná – se však nemrtvých bát nemusela. To již Liriel dokázala ve sklepeních pod Přístavem Lebek. Vytáhla z úkrytu pod tunikou obsidiánový přívěsek a v duchu se připravila na další kontakt s chaotickou mocí své temné bohyně.

„Jdu tam,“ oznámila Fjodorovi.

Mladý muž přikývl, jako kdyby to od začátku čekal, a obrátil se k novým přátelům. „Sejdeme se ve vesnici.“

Všichni tři Ruathymci se přeli a zrazovali je od toho, ovšem brzy poznali, že ani Fjodor, ani jeho podivná malá společnice se od svého záměru nenechají odradit. S četnými ohlédnutími přes rameno vyrazili zpět k vesnici a brzy zmizeli v lese mezi stromy. Sice neochotně, ale přece nechali Rašemence a drowí elfku jejich osudu.

„Pevnost?“ zeptal se Fjodor, když osaměli.

Liriel přikývla. Lítice byly proslulé shromažďováním pokladů a k tomu účelu se nejlépe hodila vnitřní citadela. V ruce pevně sevřela svůj posvátný symbol a vyrazila bludištěm k věži. Fjodor ji v těsném závěsu následoval a dával při tom pozor na všechny možné nestvůry, které by mohly číhat v okolních stínech.

K patě věže se dostali bez zvláštních potíží. Dovnitř pevnosti vstoupili skrz klenutou bránu, jejíž dřevěná vrata již dávno shnila. Za ní se vše utápělo v temnotě. Liriel přivolala kouzelné plameny a nechala je pohupovat se vzduchem v podobě koule. Vydali se za ní vlhkými chodbami.

Uvnitř nalezli nádvoří se zbytky jeho bývalé slávy v podobě mramorových stěn a dlaždic na zemi. Liriel zaznamenala důlky v místech, odkud byly ze stěn vyloupnuty drahokamy, a nezaměnitelně elfské prvky na nízké zídce obklopující minerální pramen vyvěrající ze země ve středu nádvoří. Po duchovi či pokladu tu však nebylo ani stopy.

Drowí elfka přistoupila k prameni a posadila se na rozpadající se kus mramoru. Okamžitě ji prostoupil pocit chladu, přestože bublající pramínek vysílal do vzduchu páru prosycenou pachem minerálů. S neblahým tušením se Liriel zadívala pod hladinu. Z vody se na ni upíraly zlovolné rudé oči elfské sirény. Vetchá kůže se napínala na kostnatých tvářích a chomáče řídkých vlasů se v klokotající vodě svíjely jako klubka hadů. Dvě ruce se jako spáry natáhly k Liriel.

Dívka vyskočila na nohy s přívěskem v ruce, zatímco lítice vystřelila z vody a vznesla se do vzduchu.

„Kouzla ty máš a kouzla, ty já musím mít – nikdo živý však neprojde,“ zasyčel přízrak a začal kolem překvapené dvojice kroužit jako divoká kočka kolem kořisti.

Když drowí elfka ukázala svůj posvátný symbol, odpověděla lítice nenávistí naplněným smíchem. Liriel začala horečně odříkávat slova kněžského kouzla, jež mělo vysát sílu z každé nemrtvé bytosti. Lítice se však jen smála víc a víc a Liriel konečně pochopila, komu že vlastní čelí.

Tenhle duch býval dříve drowem.

I když bylo možné, aby se ke zlu obrátil kterýkoliv elf a mohl se tak změnit v lítici, byli to právě temní elfové, kteří v tom nejen vynikali, ale přímo se rodili pro takový osud! Drowí lítice patřila k nejděsivějším nemrtvým. Nejvyšší kněžka by možná měla dost síly, aby ji ovládla, Liriel ale ne. A jediná věc, která lítici mohla zničit – zakletí rozptylující samotné zlo – byla také za hranicemi jejích schopností. Vždyť něco takového se v Menzoberranzanu ani neučilo. Vzhledem k povaze Llothina kněžstva by to byla hotová sebevražda.

Liriel se obrátila ke Fjodorovi. „Utíkej,“ poručila mu stručně.

Ani ho nenapadlo neposlechnout. Oba přátelé vyběhli z věže, zatímco je smích lítice stoupající ve sténavý, výsměšný nářek provázel při divokém běhu po kraji mořského útesu. Nezastavili se, dokud nebyl Inthar dávno z dohledu a z hlasu lítice nezbylo než mrazení na duši.

Jako první zabrzdil Rašemenec. S rukama na kolenou se předklonil a trhaně se několikrát zhluboka nadechl. „To už radši stovku ozbrojených mužů než jednu takovou stvůru,“ zasípal.

Liriel nepřítomně přikývla a s očima obrácenýma k moři se v myšlenkách vrátila k podivnému setkání. Doupata lític nevyhnutelně obsahovala to, čeho si jejich majitelka cenila během života. Jaká kouzla strážila tahle a proč trvala na tom, že nikdo živý nesmí projít? To byla záhada, jež mladou dívku zároveň znepokojovala i zajímala.

Náhle její oči přitáhl pohyb na kameny poseté pláži dole pod nimi. Po břehu kráčely dvě postavy – podle propletených rukou a způsobu, jakým se velký, světlovlasý muž nakláněl nad drobnější ženou, očividně milenci. Liriel se zaměřila na ženu, která přes světlé vlasy a pokožku nevypadala jako Seveřanka. Byla příliš malá, štíhlá a ze všeho nejvíc neprakticky oděná do volného zlatého roucha hodícího se víc na královskou svatbu než na procházku po břehu. Od moře vál chladný vítr, ovšem žena neměla plášť, jen ozdobně lemovaný šál z bílého hedvábí přehozený přes ramena. Oba byli obrácení k moři, a protože na tuhle vzdálenost je nedokázaly rozpoznat ani Lirieliny elfi oči, neobtěžovala se tím, že by o nich říkala Fjodorovi. Stejně netoužila po tom, aby se musel dívat na dva tak spokojené milence.

„Pojďme radši lesem,“ pronesla náhle a obrátila se k útesu zády.

Šli téměř hodinu, když se Fjodor bez varování zastavil a tasil meč. Liriel jej instinktivně napodobila a s dýkou ruce mu v bojovém postavení kryla záda.

„Co se děje?“ otázala se hlasem sotva nad hranicí šepotu.

„To ten les,“ odpověděl stejně. „Najednou ztichnul.“

Drowí dívka napjala uši. Přesně tak, podivné lesní zvuky – bzučení hmyzu, zpěv ptáků a pištivé zvuky drobných huňatých zvířátek, kterým Fjodor říkal veverky – utichly. Jediným zvukem bylo ševelení listí ve větru.

Pak je náhle ovanul křídly zvířený vzduch. Liriel se bez přemýšlení vrhla na zem a odvalila se. Jakkoliv byla rychlá, útočník byl ještě rychlejší. Ramenem jí projela spalující bolest následovaná prudkým škubnutím, to když jí z hlavy odtrhnul pramen vlasů. Liriel oboje ignorovala a odkutálela se do kleku. Při pohledu, který se jí naskytl, rozšířila oči.

Fjodor držel meč oběma rukama a odrážel jím útoky obřího jestřába velikosti dospělého muže. Obří pták i muž kolem sebe pomalu kroužili v nepřirozeném tanci a oba čekali na chybu v obraně soupeře. Na jednom z drápů ostrých jako dýka se bělala kadeř Lirieliných vlasů a jasné, stříbřitě zbarvené oči si soupeře měřily s divokou inteligencí. Při Fjodorově kratičkém mrknutí směrem ke zraněné společnici využil jestřáb příležitost a vrhl se kupředu se zobákem namířeným na mužovo srdce.

Liriel potlačila vyděšené zalapání po dechu; tenhle útok nemohla stihnout odrazit. A ani to nebylo nutné. Dokonce i bez pomoci bojového šílenství byl Fjodor schopný bojovník. Černý meč vzlétl vzhůru, odrazil útok a ostrý zoban byl ostřím smeten k jedné straně. Jestřáb tak měl na okamžik odhalený krk. Bez pomoci berserkrovské zuřivosti však Fjodor nedokázal změnit pohyb meče dost rychle na to, aby situace využil.

Obří jestřáb se stáhl zpátky a rozepjal křídla k dalšímu útoku.

Liriel strhla z opasku bola, rychle zbraní zatočila nad hlavou a nechala ji letět. Neomylně se omotala kolem jedné obří nohy a obě závaží vydala při srážce uspokojivě praskavý zvuk. Jestřáb byl donucený zastavit. Liriel si na okamžik dovolila doufat, že se jí podařilo zlomit kost obřího dravce, ten však za chvíli znovu nabral rovnováhu a vyrazil. Tentokrát mířil svým podivným hopkáním přímo k ní.

Drowí dívka vytrhla plnou hrst vrhacích nožů a snažila se od útočníka znovu vzdálit. Jednou viděla obyčejného jestřába, jak se snesl na zem, kde se zmocnil králíka téměř své velikosti a odnesl jej pryč. Nepochybovala, že tenhle obří dravec měl podobné úmysly, a tepající bolest v rameni svědčila o tom, že kořistí měla být tentokrát ona.

Její ruka se mihla vzduchem, jak na útočícího jestřába hodila čtyři nože. Všechny letěly neomylně přesně a zabořily se až po jílce do ptákovy opeřené hrudi. Mocné svaly v ní je však nepustily k životně důležitým orgánům. Jestřáb prostě znovu zavřeštěl a vrhl se kupředu. Sice se trochu nakláněl k jedné straně, ovšem stále byl rychlejší, než by Liriel čekala i v nejdivočejších snech. Zobák se během útoku rozevřel a dívku ovanul pach mršiny.

Vrhla se dozadu do kotoulu, znovu se vymrštila na nohy a uskočila stranou. Mezitím se vzpamatoval Fjodor a ohnal se po ptákovi palicí. To dalo Liriel trochu času. Jednou rukou si zakryla oči a druhou vrhla po stále postupujícím jestřábovi ohnivou kouli.

Vybuchla v záplavě světla doprovázené sprškou peří. Fjodor byl nucený couvnout. Náhlé plameny jej oslnily a na čich zaútočil strašlivý zápach spáleného masa.

Les prořízl vysoký skřek, jehož mrazivá síla mohla směle soupeřit i s výbuchem ohnivé koule nebo nářkem lítice. Obří křídla zamávala vzduchem, zraněný jestřáb se vznesl k nebi a ztěžka zamířil západním směrem k vysokým ruathymským horám. Cestou za sebou táhl pramínky páchnoucího kouře.

Liriel se postavila na nohy a opilecky se potácela. Fjodor byl nezraněný, jen jej výbuch ohnivé koule zasypal sazemi, takže byl teď téměř tak černý jako ona. Ve vlasech mu viselo několik sežehnutých pírek. Zakašlal, vyplivnul pár dalších a konečně promluvil.

„U nás doma máme hodně podivných úsloví, to už dobře víš, taky je používám až moc často. Jedno z nich už ale teď, když jsem to sám málem zažil na vlastní kůži, nikdy nebudu používat jenom tak!“

Drowí dívka se zamračila, zmatená, jakými podivnými stezkami se ubírají jeho myšlenky. „Jsou ti, kteří spřádají sny, a ti, kteří spřádají myšlenky?“ hádala, i když neviděla souvislost mezi jejich současnou situací a Fjodorovým oblíbeným rčením.

„To právě ne,“ odvětil se smutným úsměvem. „Těsně vedle se počítá jenom při házení podkov a u ohnivých koulí.“