é sítě

24. Bitva o Ruathym

Xzorsh se při pohledu na podivné monstrum s olihní místo hlavy a chmurný výraz ve tváři své drowí přítelkyně zarazil.

Liriel ukázala ke dveřím ve vzdálenější zdi sálu. „Našla jsem duše mořských elfů. Jsou vetkané do tapiserie. Projdi tamtou místností a jdi do další. Illithida se neboj, nemůže ti ublížit. Hodně štěstí.“

Mořský elf přikývl. Počkal, dokud všichni členové jeho jednotky neprošli portálem a Liriel se skrz něj nevrátila zpět na Ruathym. Xzorsh doufal, že bude bojovat po jeho boku, avšak uvědomil si, že její srdce ovládá vyšší cit. Nebylo v jeho povaze, aby komukoliv záviděl, a tak jen doufal, že Fjodor z Rašemenu dokáže ocenit to, co mu bohové nadělili.

Xzorsh vzal tapiserii a pak se plně zaměřil na boj. Bylo těžké ignorovat všechny okolní divy. Celý život slýchal příběhy o ztraceném městě Ascarle a jedna jeho část toužila tuhle legendu prozkoumat a pátrat po pokladech zanechaných zde elfy, kteří dokázali vztyčit zdi z křišťálu a nabít město takovou magickou energií, že ji byl schopen vycítit ještě teď.

Nakonec se však otočil, odhodlaně vykročil z komnaty mramoru a kouzel a vedl své muže k celám pro otroky. Jakmile je osvobodí a ozbrojí, pošle je proti vodním zlobrům, kteří je chytili a zotročili. Tohle zlo bylo třeba vykořenit z moře pro dobro všech jeho mírumilovných obyvatel.

Mořští elfové a jejich tritonští spojenci se kradli kroutícími se chodbami. Město bylo nepřirozeně ztichlé a jejich nohy cestou k otrokům na leštěném mramoru slabě pleskaly. S připravenými zbraněmi se protáhli do budovy a opatrně procházeli dlouhými chodbami lemovanými klecemi.

Nejdřív šlo všechno dobře. Postavilo se jim jen několik málo osamělých strážných a s těmi si rychle poradily trojzubé zbraně tritonů. Zatímco se tritoni postavili na stráž, začali elfové pracovat pomocí paklíčů a jemných kovových pilek na otevření klecí. Rychle postupovali jednou místností za druhou. Do očí i těch nejubožejších otroků se opět vrátila naděje. Následovali osvoboditele a cestou sbírali zbraně mrtvých zlobřích strážných.

Jediným varováním před blížícím se útokem byl šepot větru na křídlech. Útočníci se prudce otočili. Ze vzdálenějšího konce chodby k nim mířil houf děsivých stvoření připomínajících rejnoky, ale nepopsatelně ošklivých. Některým elfům se podařilo praštit sebou o zem, jiní byli sevřeni ostrými spáry a odneseni pryč. Sice se při tom zmítali jako myši chycené obřími sovami, ale nebylo jim to nic platné.

„Kapoacintové!“ vykřikl Xzorsh a varoval tak ty za sebou. Jeho jednotka s sebou neměla jedinou zbraň, kterou by mohli použít proti chrličům, tvorům z oživlého kamene. „Utečte odsud! Všichni k portálu!“

Z chodby se však ozvalo chřestění zbraní a vítězoslavné hrdelní výkřiky mnoha zlobrů. Mořští elfové se ocitli v pasti mezi dvěma smrtícími silami.

Elfí hraničář vrhl pohled z jednoho konce chodby na druhý. Většina otroků byla na svobodě a připojila se k zoufalému boji. Zbývalo jich osvobodit jen pár, ovšem v cestě k nim bránila trojice devět stop vysokých mořských zlobrů.

Xzorsh vytáhl nůž a rozběhl se k obrovským tvorům. Ti se krutě zašklebili, napřáhli kopí a vyrazili vstříc té směšné hrozbě. Mořský elf sáhl volnou rukou po drowích vrhacích pavoucích a nejdřív jednoho a vzápětí druhého hodil po útočících tvorech. Mířil přesně a dva zlobři okamžitě padli a snažili se vytáhnout očarovanou ocel nořící se čím dál hlouběji do masa. Aniž by zpomalil, vykuchal v běhu třetího.

Ten měl na opasku kruh s klíči. Sebral mu jej a rychle odemykal jedny dveře za druhými. Těmhle vězňům ani nebylo třeba říkat, co by měli dělat. Oči jim plály krvelačným ohněm a vrhli se na tvory, kteří je zotročili. Jen jednou se Xzorsh zarazil, to když jej překvapila podivně známá tvář Seveřanky. I tu však pustil na svobodu a vtiskl jí do ruky zlobří nůž. Poděkovala mu chmurným přikývnutím a odhodlaně vykročila k bojišti.

Dveře poslední klece již byly otevřené, ale mořský elf zhroucený uvnitř se nehýbal. Xzorsh si myslel, že by mohl být zraněný, a tak přistoupil až k němu a položil mu ruku na rameno. Elf však bleskovým pohybem sekl nožem po ruce, která jej chtěla utěšit.

Hraničář odskočil dozadu a zoufale hleděl na tvář svého druha a přítele.

„Měl jsi té drowí elfce věřit,“ řekl Sittl. Vyskočil na nohy a znovu zaútočil čepelí, ze které kapala krev, tentokrát na hraničářův krk.

Xzorshovi se podařilo krýt. „Já vám věřil oběma stejně. Dokud tě tvá vlastní slova neusvědčila ze lži.“

„To není příliš pravděpodobné,“ ušklíbl se malenti. „Neudělal jsem jedinou chybu, které by si takový důvěřivý hlupák jako ty mohl všimnout.“

„To mrtvé dítě, které jsme našli na palubě lodi,“ odvětil hraničář chladně. „Řekl jsi mi, že je tvoje, abys vyvolal soucit a zakryl tak trhlinu ve své lži. Já ale našel jeho skutečného otce a ten teď bojuje po mém boku.“

„Já tu ale nikoho nevidím.“

Po tomto posměšku Sittl zaútočil sérií rychlých úderů. Xzorsh si jej držel od těla, avšak ruka mu zraněním znecitlivěla a rukojeť nože byla kluzká jeho vlastní krví. Netrvalo dlouho a Sittl jej odzbrojil. Na jeho elfsky vypadajícím obličeji se rozlil široký úšklebek. „Ani netušíš, jak často jsem po téhle chvíli toužil,“ zaradoval se.

Vítězoslavný úsměv zmizel ve chvíli, kdy hlavou prudce škubl dozadu a ta s hlasitým zaduněním narazila o ocelovou mříž klece. Čísi bílé ruce mu kolem krku omotaly jeho vlastní spletené vlasy. Vysoká Seveřanka se prudce zaklonila a zapřela se celou vahou do improvizované garoty. Sittl se oběma rukama snažil osvobodit ze zajetí vlastního zrádného copu, ovšem z hrdla jej odstranit nedokázal. Oči mu vylezly z důlků a jazyk v puse natekl.

Xzorsh sebral nůž a milosrdně rychlým úderem malentiho život ukončil. Pak se spolu se Seveřankou začal probíjet zpět ke své zle tísněné a pomalu ustupující jednotce.

Rethnor si přiložil dalekohled k oku a spokojeně se zadíval na zuřící bitvu. Postupně tmavnoucí nebe bylo prozářené plameny zápalných šípů a plápolajících lodí. Ruathymským válečníkům se nějak podařilo prohlédnout pověsti o chystaném nájezdu a shromáždili proti jeho útoku působivou flotilu. Přesto se tahle porůznu posbíraná plavidla nemohla měřit s třiceti luskanskými válečnými koráby.

Téměř stejně ničiví jako oheň byli dva vodní elementálové, náhle se nečekaně vynořující z vln, útočící drtivými údery na ruathymské lodě a opět beze stopy mizející pod hladinou. Iskor svoji práci odváděla dobře. Rethnor se při pohledu na dračí loď obrácenou během elementálova útoku dnem vzhůru usmál.

Vtom se před jeho ohromeným zrakem moře vzedmulo a z vln se vynořilo stvoření s plazím tělem. Gigantický mořský had zařval tak hlasitě, že to bylo slyšet i na vzdálenost oddělující Rethnora od boje. Na to okamžitě zareagovali oba elementálové. Společnými silami zdvihli jednu z luskanských lodí do vzduchu a přídí napřed ji zarazili do vody. Rethnor se zatajeným dechem čekal, až se opět vynoří na hladinu.

Nestalo se tak.

A stejně tak se nevrátil ani jeden z elementálů. Mořský had však zůstal a namířil si to k Rethnorově nejbližší lodi. Vrhl se přes ni a dvakrát, třikrát obtočil silné tělo kolem jejího trupu. Když ji dokonale omotal, začal ji svírat; během několika okamžiků se loď za zvuků připomínajících hřmění letní bouře rozlétla na třísky. Stvoření se ponořilo do vln a stáhlo její zbytky s sebou. Kdo ví, jaké peklo čekalo na uvězněné námořníky.

Rethnor šťavnatě zaklel. Takové zjevení mohlo znamenat jediné: ta drowí kouzelnice byla stále naživu a k tomu mocnější než dřív. Pak jeho pohled přilákalo světlo zářící vysoko nad skalnatým útesem a namířil dalekohled tím směrem. Proti nočnímu nebi se jasně rýsovala známá postava lemovaná kouzelným světlem. Kouzelnice se nesla vzduchem a ruce měla natažené jako jestřábí spáry těsně před útokem.

Existovalo však víc způsobů, jak prokletou elfskou děvku zkrotit. Nejvyšší kapitán přejel zrakem po zbývajících lodích. Na jedné z nich zuřil boj až příliš divoký, než aby měl přirozený původ: berserkři z Holgersteadu napřeli svoji zuřivost proti stovce nejlepších luskanských bojovníků. A tam, mezi divokými válečníky se světlými copy, byl i hrůzu nahánějící tmavovlasý mladík, se kterým se Rethnor seznámil až příliš důvěrně.

Na vousaté tváři Nejvyššího kapitána se objevil ponurý úsměv a poručil kormidelníkovi, aby se přiblížil k těžce zkoušené lodi. Dostane se mu pomsty, ale nejdřív zjistí, co bude ta elfská děvka ochotná zaplatit za mladíkův život.

Liriel se vznášela vysoko nad ruinami Intharu a ostrým elfským zrakem obhlížela pod ní zuřící bitvu. K velkému překvapení zjistila, že jen její přítomnost má na některé válečníky povzbuzující účinek. Na jedné z blízkých lodí ukázal rudě oděný válečník jejím směrem a zvolal ke svým mužům, že Vrána vzlétla, aby nasměrovala duše jejich nepřátel vstříc jisté smrti. Drowí dívka poznala hlas Glammada, První sekyry Hastoru. Muži jí hlasitě provolávali slávu, když výbuch změnil jednu z luskanských lodí na několik žhavých uhlíků.

Kouzelnice se nezdržovala, aby se opájela vítězstvím. Kouzly přivolala vodní div, stvoření schopné ovládat vodní elementály. Na její příkaz poslal oba proti luskanské lodi a sám pak zlikvidoval další. Snaha udržet stvoření v této sféře si však začínala vybírat daň a Liriel cítila, jak klesá ke skalnatým útesům. Rychle jej proto propustila pod podmínkou, že s sebou vezme i zbylá vodní stvoření. Mořský had ochotně souhlasil a stáhl se do svého domova.

To však neznamenalo konec potíží. Někde poblíž bylo stvoření dostatečně mocné, aby mohlo ovládat tvory ze živelné sféry vody. Liriel je musela najít a zničit. Odvázala proto šál od pasu a vyslala rozkaz k nereidce zdržující se ve vodě poblíž. Ta se téměř okamžitě vynořila nad hladinu a zuřivě gestikulovala k blízkému břehu.

Liriel pohlédla tím směrem a překvapením vytřeštila jantarové oči. Na pobřeží tančilo jako rozdováděné dítě a s každou zničenou lodí vesele tleskalo nejpodivnější stvoření, jaké kdy viděla. Přestože mělo tvar ženy, bublala pod jeho průhlednou kůží voda. Liriel o přízračných nymfách četla – byla to plachá a zrádná stvoření, často sloužící jako poslové bohů – ovšem ani v jednom spise nenašla jediný návod, jak se jim správně postavit.

Náhle ji osvítila inspirace a vzpomněla si na prostý trik, který zlomyslní drowové v Menzoberranzanu rádi prováděli během různých oslav za účelem zesměšnění protivníka.

„Pozdravuj ode mě Amberlie,“ zamumlala dívka zlostně. Seslala malé kouzlo a zhluboka se nadechla. Přiložila dlaně k ústům a vydala jasný tón, stejně vysoký jako u elfské píšťaly, nesoucí se nad vlnami.

Přízračná nymfa vzhlédla vzhůru a na sklovité tváři se jí usadil výraz překvapení a bolesti. Jak skrz její tělo rezonoval zvuk, začala se i chvět. Bubliny uvnitř divoce zavířily a nabraly na síle i rychlosti. Nakonec stvoření vybuchlo v záplavě vody a skleněných úlomků.

Lirielina pronikavá píseň skončila záplavou divokého smíchu. Dokonce i ona sama v něm zaslechla náznak hysterie. Rychle se blížila k hranici svých sil a boj ještě zdaleka nekončil.

Dokonce tuhle myšlenku ani nestihla dokončit, když k ní zdola z prastaré pevnosti dolehlo zvonění oceli. Z věže vyklopýtala hrstka potlučených mořských elfů, jen aby padla za oběť vlně dobře vyzbrojených vodních zlobrů.

Liriel pocítila příval zoufalství. Bitva o Ascarle byla prohraná a útočníci prorazili skrz. Mořští zlobři se přelili přes kopec a zamířili k vesnici Ruathym, kde se jim neměl kdo postavit. Dívka viděla, jaké zkázy jsou zlobři schopni, a slyšela příběhy o tom, jak nakládají se ženami a dětmi, které jim padnou do spárů. Byla ochotná podstoupit jakoukoliv oběť, aby něčemu takovému zabránila.

Lirieliny chvějící se prsty se sevřely kolem obsidiánového přívěsku. Odhodlala se a otupila vlastní duši, aby se mohla znovu stát někým jiným.

Fjodor zdvihl meč a zachytil kolmý úder luskanské válečné sekyry. Volnou rukou udeřil válečníka do nosu a rozplácl mu jej přes celou vousatou tvář. Ohromný muž nesrozumitelně zakňoural a upadl tváří napřed na palubu.

Mladý berserkr překročil padlého muže a rozhlédl se po jiném soupeři. Pod tunikou se mu rozžhavený Poutníkův amulet zdánlivě propaloval do těla. Ano, bylo to bolestivé, ale drowí magie držela. Poprvé za celé měsíce byl Fjodor ten, kdo ovládal své bojové schopnosti. Přesto se nedokázal z boje radovat nebo najít útěchu ve smrti těch, kdo padli pod černou čepelí jeho meče. Chránit zemi, jež přijala jeho i Liriel, bylo však nezbytné, stejně jako vést berserkry, kteří se svěřili do jeho silných paží.

Mladý muž hbitě uhnul z cesty řítícímu se válečníkovi. Seveřanův masivní široký meč se zakousl hluboko do lodního můstku a zůstal v něm vězet. Fjodor praštil odzbrojeného muže hřbetem dlaně a poslal jej k zemi. Válečník vyplivl zuby, znovu se postavil a zaútočil. Fjodor potlačil povzdechnutí, sevřel jílec zabodnutého meče a přitáhl jej k sobě. Ohnul jej tak do oblouku a pak se zkušeností zručného kováře pustil jen okamžik před tím, než by se čepel zlomila. Právě v té chvíli vstoupil meči do cesty jeho původní majitel a inkasoval tvrdý úder do břicha. Nohy mu vylétly do vzduchu, doširoka rozpřáhl paže a hlavou se tvrdě udeřil o palubu. Tentokrát už zůstal ležet.

Pak se Fjodor rozběhl na pomoc jednomu z holgersteadských berserkrů, jehož sekyra byla zle tísněná čtyřmi luskanskými meči. Přitiskl se k němu zády, vykryl úder mečem a zaklepal mu na bok předem dohodnutý signál. Ještě dvakrát vykryl Seveřanovy útoky a pokaždé si dal záležet na tom, aby zvonění čepelí bylo slyšet i přes hluk okolního boje. Pak se vrhl kupředu, čistě Seveřana probodl a jediným rychlým pohybem jej nechal sklouznout z čepele. V dalším okamžiku se Fjodor prudce otočil a do rozmáchlého seknutí vložil veškerou sílu rašemenských svalů i magie.

Holgersteadský berserkr klekl najedno koleno. Fjodorova čepel mu zasvištěla nad hlavou a projela krky všech tří mužů, kteří na něj doráželi. Ani jeden z nich neměl dost času, aby se kryl, a vlastně ani sílu, aby tak silný úder zastavil. Na palubu dopadly tři hlavy. Na všech byl stále sebejistý škleb mužů, kteří si jsou jistí vítězstvím.

Holgersteaďan vyskočil na nohy, rozpřaženýma rukama zachytil padající bezhlavá těla a hodil je do cesty dvěma blížícím se válečníkům. Luskanští námořníci před tak hrůzným pohledem instinktivně couvli a berserkr k nim chladnokrevně vykročil se zakrvácenou sekyrou v ruce.

Když Fjodor viděl, že tady je situace pod kontrolou, obrátil pozornost k boji mimo holgersteadskou loď. Právě se k nim útočnou rychlostí blížilo další válečné plavidlo. Na zádi stál někdo, jehož vousatý obličej prozářený krutým potěšením Fjodor znal. Tváře mrtvých jej přestaly pronásledovat, ovšem vzpomínky na každý jednotlivý boj se mu v dobrém i ve zlém vrátily. Pamatoval si, že s tímhle mužem již bojoval a odsekl mu ruku. Přesto v ní teď držel jílec meče a v očích mu planulo zjevné očekávání.

Mladý válečník vykřikl na poplach a shromáždil u zábradlí na pravoboku lučištníky, aby se postavili novému ohrožení. Fjodor ani na okamžik nepochyboval, že než tenhle den skončí, střetne se s tím mužem v boji.

V tom okamžiku vyvolala mohutná exploze silné vlnobití odporující přirozenému rytmu moře. Fjodor se chytil zábradlí a obrátil pohled ke břehu. To, co dřív bývalo dvojicí luskanských lodí, bylo nyní jen kouřícími troskami vznášejícími se na hladině. Uvědomil si, že tohle mohla být jedině Lirielina práce, a na okamžik jej ovládla směsice radosti a úlevy. Vrátila se vítězně z Ascarle!

Když sledoval zářící magickou stopu a zdvihl pohled k nebi nad Intharem, kde se vznášela drobná postava, došlo ke změně. Přímo před jeho nevěřícnýma očima nabrala Liriel na velikosti a síle, jako kdyby byla berserkrem na počátku záchvatu. Ještě nikdy však Fjodor nepocítil takový shluk koncentrovaného zla, jako bylo to, jež obklopovalo drowí elfku a praskalo temnou energií a zlovolným nadšením.

V tom okamžiku si uvědomil, že střetnutí mezi ním a Liriel – tak dlouho očekávané a zároveň oběma popírané – je na dosah ruky. Jak si zvolí, nedokázal říct.

Seveřanka vyrazila z vodního portálu jako delfín vyskakující nad hladinu a skočila s nožem napřed na záda vodního zlobra, jenž byl před ní. Pevně se jej držela, zatímco to vyjící stvoření přeskočilo obrubu studny. Mořský zlobr se zuřivě otáčel a snažil se dosáhnout na ženu visící těsně mimo dosah jeho černých drápů. Ta ještě jednou bodla. Zlobr uklouzl na vlastní krvi a upadl na zem.

Xzorsh vylezl z vody, šokovaný ženinou zuřivostí. Její ledově modré oči se na něj upřeně zahleděly, chytla jej za zápěstí a hodila mnohem štíhlejšího elfa do cesty jiném zlobrovi, který se právě s překvapeným výrazem otáčel, aby zjistil, proč jeho spolubojovník vlastně upadl.

Xzorsh zareagoval s typicky elfskou rychlostí. Napřáhl ruku s nožem tak, že měl loket zapřený o bok, a nechal sílu ženina hodu, aby jej dovedla k cíli. Probodnutý zlobr překvapeně zasípal a mořského elfa ovanul jeho smrdutý dech. Xzorsh vytrhl nůž z rány a ustoupil padajícímu tělu z cesty.

„Kdo jsi?“ zeptal se ženy udiveným tónem.

„Ygraine, nejstarší dcera šamana Ulfa,“ zavrčela dívka. „A nepřipustím, aby tahle monstra zotročila moji vesnici stejně jako mě. Budou tvoji mořští lidé bojovat?“

„S tebou po boku budou,“ pronesl mořský elf s hlubokým obdivem v hlase a rozhodl se předat velení někomu, jehož zápal a odhodlání ty jeho vysoce převyšovaly. Pokynul jí, aby počkala, a společně pomohli zbylým osvobozeným otrokům z portálu. Když se vynořil poslední z nich, vedla Ygraine z Ruathymu útok z kopce k vesnici. Její ostrý a pronikavý válečný pokřik povzbudil dole čekající ženy.

Ty se vyhrnuly z domů a vyrazily proti blížícím se mořským zlobrům. Jen několik jich mělo meče nebo umělo bojovat, ale všechny někdy štípaly dříví a věděly, jak se drží sekyra. S příchodem podzimu porážely prasata a věděly, jak se drží řeznický nůž. Převracely vidlemi zem a bleskovými údery napichovaly ryby na kopí. Tyhle nástroje každodenního života teď vstoupily do hry a ruathymské ženy si vzpomněly na válečnické kořeny.

Se zápalem, jenž by zarazil i jejich bojem zocelené muže, udeřily na útočníky. Po jejich boku stanuli mořští elfové. Seveřanky si ani nevzpomněly, že ještě dnes ráno je považovaly za nepřátele.

Xzorshovu pozornost přilákalo bušení na dveře důvěrně známé dřevěné budovy. Mořský elf se rozběhl k vězení, kde byli on a jeho zrádný přítel přednedávnem drženi. Okamžitě poznal hlas uvnitř, a tak ihned odstrčil závoru, aby Caladorna z Hlubiny pustil na svobodu. Vysoký válečník vykroutil meč z ruky padlého zlobra a skočil přímo do zuřícího boje. Zprvu neochotně, ale čím dál odhodlaněji jej následovali oba přeživší lovci tuleňů a společně se probíjeli do středu děsivě krvavého boje, který se do vesnice přihnal jako vlna smrti.

V tom všem zmatku si nikdo nevšiml, že se z vězení vykradla i Ulfova pokořená dcera a zamířila do rybářské zátoky.

Když už z věže nevycházeli žádní další elfové, začala Liriel pronášet slova kouzla, které mělo portál navždy uzavřít. Bylo to obtížné kouzlo a netrpělivá temná moc pulzující jejím tělem jej ještě více komplikovala. Paní chaosu neměla dostatek trpělivosti pro disciplínu kouzelnické magie.

Liriel však vytrvala a shromáždila všechny síly, které ještě patřily jí samotné, a napřela je do posledního zoufalého kouzla. Nakonec se prastará věž začala chvět. Od základů se rozběhla síť prasklin a pevnost, jež přečkala staletí, se zhroutila na hromadu prachu a suti.

Liriel se v oblaku zvířeného prachu rozkašlala a instinktivně zamířila dál nad moře. Cítila, jak její levitační kouzlo mizí, a uvědomila si, že od špičatých kamenů u pobřeží ji dělí jen moc vrtkavé bohyně.

Dívčina ruka samovolně vylétla do vzduchu a vrhla po jedné z luskanských lodí černý plamen. Olejem nasáklé plachty okamžitě vzplály. O kus dál se na hladině divoce zmítala menší ruathymská loď rozhoupaná rukama houfu pomstychtivých nereidek. Z Lirieliných natažených prstů vylétly k obklíčené lodi proudy energie a okolní voda se téměř okamžitě začala vařit. Křik opařených nymf přehlušil i zvuky boje a praskání hořících plavidel.

K Lirieliným uším však doléhal divoký, nespoutaný smích zvonící její otupělou myslí. Takhle vyčerpaná a neschopná udržovat mentální obranu se stala snadnou kořistí moci, jež ji držela v chtivých rukách. S děsivou jasností si uvědomovala každou jednotlivou smrt i potěšení, které v nich Lloth nacházela.

Sice Pavoučí královně slíbila vítězství, bohyně chaosu se ale uprostřed toho nádherného zmatku ztratila a na svůj cíl zapomněla. Krví opilé Lloth již víc nezáleželo na tom, jestli zabije útočníky či obránce, vodní zlobry či elfy. Zabíjení ztratilo smysl i zjevný cíl.

Liriel poznala hloubku vlastního bláznovství a hořce litovala, pro co se vlastně rozhodla. Fjodor ji varoval, že za moc se platí, a jí mělo dojít, že Lloth bude požadovat platbu v krvi.

I přes to, že jej zachvátilo bojové šílenství, nedokázal Fjodor odtrhnout oči od drowí dívky vznášející se nad ruinami pevnosti. Ještě nikdy mu nepřipadala tak nádherná… a tak smrtící. Již to nebyla Liriel, ale vodič pro sílu čirého zla. Mnohokrát ji viděl, jak provádí kouzla zdánlivě příliš namáhavá pro někoho tak křehkého. Tentokrát mu však Zrak propůjčil jistotu, že pokud ji nezastaví, tak ji temný plamen pohltí.

„Mysli, mysli,“ přesvědčoval sám sebe zuřivě. V duchu se probíral zásobou rašemenských pověstí a legend a jeho šílenstvím vybuzená mysl přeskakovala z jedné možné inspirace na druhou. Nic mu však nenapovídalo, jak by měl elfskou bohyni zastavit.

V nejvyšším zoufalství sáhl Fjodor po Poutníkovi, prastarém amuletu, jenž ho s drowí dívkou vlastně spojil. Spolu s ním mu Liriel dala schopnost ovládnout berserkrovskou magii – a také možnost posunout její hranice do neznámých výšin.

S chmurným odhodláním sáhl mladík po nejvyšší berserkrovské schopnosti zvané hamfarir, která umožňovala vyslat do boje duši v podobě mocného zvířete.

Bouře proměny těla během holgersteadského záchvatu se v porovnání s tímhle zdála ničím. Fjodorova duše se vytrhla z těla s pocitem, který dalece přesahoval obyčejnou bolest. Svou fyzickou schránku zanechal na lodi, duši změnil do podoby obřího havrana a vyrazil vyrvat Liriel ze spárů její bohyně.