é sítě

10. Nachové skály

Illithidí žena sevřela fialovýma rukama opěrky na trůnu a vyslala k vodnímu zlobrovi záblesk mentální síly – jen takové drobné šlehnutí, po kterém válečník o krok couvnul. Vodní zlobři byli hrdými stvořeními a tenhle nehodlal přiznat, že jeho tlupa selhala. Jak si to bláhové stvoření mohlo myslet, že by něco skrylo před regentkou Ascarle!

Pak přišlo druhé šlehnutí a vzápětí třetí. Kousek po lákavém kousku jej zatlačovala k velkému oválnému jezírku v zadní části audienční síně. Zlobr dobře věděl, jaký osud ho tam očekává, a jeho děs celý zážitek ještě znásobil.

Vestress jej poháněla, dokud nestanul pár stop od okraje, a pak jej nechala ztuhnout. Jeho mysli – pokud se tomu tak vůbec dalo říkat – se nedotkla. Čekala na ni další hra a na tu vodní zlobr potřeboval celé své omezené myšlení.

Žena vyslala do hluboké vody tiché přivolání. Za několik chvil se hladina jezírka zavlnila a ven se na dlaždicovou podlahu vyplazil pár dlouhých, štíhlých chapadel. Podobně jako tenké paže se protáhla a napjala, jak se ztuhle pokoušela stáhnout stvoření do vody. Pak se připojil další pár a nakonec se vynořila i obří nafouklá hlava. Do vody plácl ocas připomínající velrybí a tvor z hlubin se s vrtěním vysoukal na mramorové dlaždice.

Abolet, neboť tak bylo stvoření nazýváno, zaměřil pohled tří štěrbinových očí na vodního zlobra. Ty se nacházely jedno nad druhým a při sesílání kouzla okouzlení fialově zasvítily. Vodní zlobr sice okamžitě ochabnul, ale ještě chvíli trvalo, než učinil první trhané kroky k rybovitému tvorovi. Občas uplynul nějaký čas, než se aboletovým vrozeným schopnostem podařilo vyrvat oběť z illithidova mentálního sevření.

Tuhle hru spolu Vestress a abolet hráli často. Oba je bavila a dávala jim to, po čem nejvíc toužili. Illithidí regentka sledovala, jak abolet stáhnul jedno z chapadel a pak jím po zlobrovi švihl jako bičem. Ten sebou trhnul a vzápětí se neovladatelně roztřásl, to když silný jed začal účinkovat. Stačilo pár chvil a ze šupinaté kůže se stala průhledná, slizká membrána. Na okamžik tak bylo možné jasně vidět všechny vnitřní orgány. Pak povolily i kosti a celé zlobrovo tělo roztálo jako zapálená svíčka.

Stále pod vlivem aboletova kouzla se zlobr v podobě hromady slizu přelil přes okraj jezírka a šplouchnul do vody. Abolet jej následoval, aby se mohl v klidu nakrmit. I přes děsivý vzhled zcela postrádal zuby a ústní otvor měl ukrytý pod tělem na břiše. Nemohl tak pohltit nic hustšího než vazký hlen, a i to dokázal jen ve vodě.

Vestress trpělivě čekala, dokud její společník nevysrkl celého zlobra. Takové čekání se většinou bohatě vyplatilo. Abolet na to sice nevypadal, ale byl nejmocnějším zdrojem informací v celé síti špehů. Měl schopnost pohltit nejen tělo oběti, ale i všechny její znalosti. Žádný příslušník tohoto druhu by se o ně dobrovolně nepodělil, ale Vestress byla v získávání informací od nespolupracujících subjektů neobyčejně zručná – a to i na illithida. Abolet si zase liboval ve výzvě přímého střetu myslí s tak mocnou rasou a čas od času souhlasil s tím, že uloví a pohltí nějakého inteligentního tvora, který by mohl posmrtně poskytnout zajímavé informace. Celkem vzato jim oběma takové uspořádání vyhovovalo.

Konečně se abolet znovu vynořil a vysoukal ven z jezírka. S devět stop vysokým zlobrem v sobě se pohyboval výrazně pomaleji. Pohledy obou se setkaly a bitva o mentální nadvládu začala.

Vestress se psionickými schopnostmi dotkla aboletových působivých štítů chránících jeho mentální poklady. Tlačila, šťouchala, bušila do zdi – marně.

Konečně se odvrátila a přiznala porážku. Občas vyhrála, občas ne. Nebylo však náhodou, že většinou podlehla, když se jednalo o trofej podobného významu jako tento vodní zlobr, ze kterého navíc už předtím získala všechny užitečné informace.

Nezdálo se, že by abolet podobné detaily vnímal. Vítězná rybí obluda se odplazila zpátky do vody a zanechala po sobě cestičku šedého slizu na dlaždicích. Ač by to mohlo znít podivně, prvotním důvodem aboletova přivolání byl právě tento sliz. I když smrděl jako žluklé sádlo, sloužil jako základní přísada pro lektvar vodního dechu a Vestress jej tak po každé návštěvě pečlivě sesbírala.

Regentka Ascarle vyslala mentální pokyn do předpokoje, kde čekala její nejnovější otrokyně. Byla to lidská žena se světlými vlasy, která nadvládě zábavně vzdorovala. Bez výsledku. Nakonec stejně jako všichni ostatní podlehla. Nyní se poslušně a okamžitě sklonila a začala našedlý sliz seškrabávat. Když byla podlaha opět lesklá a bez jediné skvrny, sebrala vycvičená otrokyně láhev se slizem a odnesla ji do alchymické laboratoře, kde bude použit k výrobě lektvaru vodního dechu.

Illithidí žena jej opravdu nutně potřebovala. Poslední použila k vytvoření prstenu vodního dechu, o který pak přišla při nezdařeném zlobřím útoku na drowí elfku. Tahle dívka – vlastně celá ruathymská loď – již Vestress nejednou překvapila. To se však mělo brzy změnit.

Regentka doplula k jezírku, které vedlo do vodního světa, kde žila Iskor. Přivolá ji a přesvědčí, aby Shakti okamžitě přivedla do Ascarle. Mohl snad existovat zajímavější a zábavnější způsob, jak se o své drowí sokyni – a také nové spojenkyni – dozvědět víc, než když je postaví proti sobě?

Šavle zakotvila u Trisku, největšího ostrova ze souostroví Nachových skal, a to v rekordním čase. S pomocí schopného správce doků poslal Rethnor zprávu do paláce, kde si vyžádal okamžité setkáni s králem Selgerem, loutkovým vládcem Trisku. Přesně jak čekal, vyslal monarcha pro luskanského Nejvyššího kapitána bez otálení kočár.

Tohle byla Rethnorova první návštěva na ostrově, a zatímco kočár s královským erbem projížděl přes kamenité pobřeží a zelené údolí za ním, potvrzoval každý pohled jeho podezření o roli ostrova ve Společnosti krakena. Místní lidé byli veselí a pracovití. Rethnor v životě neviděl tak malebný přístav nebo pečlivě obdělaná pole a upravené usedlosti. Na první pohled vypadal ostrov jako místo pozoruhodné spokojenosti – učiněný ráj na zemi.

Rethnor však svého postavení nedosáhl tím, že by dával na první dojmy. Moc dobře si uvědomoval, jak je každý úsměv křečovitý, zoufalou snahu o dokonalost v každém ohledu i ostražitý pohled ve všech očích. Také si všiml, že znak Společnosti krakena – fialová oliheň s mnoha chapadly – se v té či oné podobě vyskytuje u každé osoby, na které spočinul zrakem. Rethnor nepředpokládal, že by se tito lidé stali jejími agenty vlastní ctižádostí, nebo že by měli vůbec na výběr.

Tím lépe.

Král Selger byl přesně takový, jak očekával – nadšený z neohlášené návštěvy, ochotný potěšit a zjevně si vědomý nutnosti udržet si luskanskou náklonnost. Rethnor byl odhodlaný vyzkoušet, jak daleko až kvůli tomu bude ochotný zajít.

Nejvyšší kapitán mávnutím ruky odmítl štědré nabídky jídla, medoviny a různých druhů rozptýlení. „Mám málo času. Musím se setkat s hlavou Společnosti krakena,“ řekl přímo.

Tato slova se setkala s omráčeným tichem a následně pečlivě formulovaným odmítnutím. To si však Rethnor nemínil nechat líbit. Zastrašoval, rozkazoval, vyhrožoval a nakonec král povolil.

„Pokusíme se vám všemi silami vyhovět,“ souhlasil král opatrně, „ale následky ať dopadnou na vaši hlavu.“

„Ty jsem ochotný přijmout,“ pronesl Rethnor a suše dodal, „možná vás uklidní, že ať už následky budou jakékoliv, obchodní vztahy s Luskaném to nijak neovlivní.“

Král při těch slovech silně zrudl – dokonce i loutkový vládce tedy má svou pýchu, pomyslel si Rethnor – ale pravdu se neodvážil popřít. Stanovil si jedinou podmínku, a sice, že Rethnor bude muset počkat na odliv, a od toho jej nebylo možné odvrátit ani slovy, ani činy.

A tak krátce před svítáním následujícího dne byl Rethnor zaveden sluhou do královských stájí. Oba muži si vybrali ze statných a huňatých poníků typických pro tento ostrov a bez zbytečných slov vyrazili na cestu. Rethnor se pokusil vytáhnout ze sluhy nějaké informace, ale muž nemluvil obecnou řečí a v místním podivném jazyce znal Rethnor jen pár slov. Nejvyšší kapitán pojal podezření, že byl muž pro svůj úkol vybrán právě kvůli tomuto nedostatku jazykových schopností. I když neměl král Selger příliš na výběr a nakonec musel s mocným spojencem spolupracovat, byl zjevně odhodlaný jen jemu svěřená tajemství ochránit.

Oba muži mířili k severnímu pobřeží. Bylo to bezútěšné a pusté místo, vlastně jen dlouhý pás kameny posetého písku a naprosto bez života. Nad hlavami jim s vřeštěním nekroužili ptáci, žádní krabi necupitali po ještě vlhkém písku. Rethnor byl osamoceným průvodcem dovedený ke kamenné římse, která zničehonic prudce padala do moře. Tam mu byly ukázány jeskyně, jež se vždy odkryly až v nejnižším bodu odlivu.

Jakmile Rethnor sklouznul ze sedla, průvodce převzal otěže. Pak obrátil poníka a vyrazil zpět do bezpečí města.

Rethnor na okamžik zvážil, že by tomu zbabělci hodil nůž do zad, ale než se stihnul rozhodnout, odjel muž mimo dosah. Kapitán tedy jen zaklel, pokrčil rameny a pustil celou záležitost z hlavy. Z vaku vytáhnul smolnou borovou louč, zapálil ji a skočil do vody.

Dokonce i během odlivu mu hladina ve vstupu do jeskyně sahala až k pasu. Pochodeň tak raději držel vysoko nad hlavou a brodil se do tmy. Jeskyně byla větší, než původně očekával, a nezměrná temnota zdánlivě polykala mihotavé světýlko plamene. Právě když kapitán začal přemýšlet, jestli ho průvodce náhodou nevyslal na hon za přeludem, tunel kolem něj se zúžil a světlo pochodně dopadlo na nádherně tesané stěny.

Cestu lemovaly mohutné pilíře a nad hlavou se mu stýkaly vznešené oblouky žebrové klenby. Na povrchu všeho byly s výjimečným citem pro detail vyryté výjevy a nápisy v jakémsi dávno zapomenutém jazyce. Umělecký dojem to byl téměř omračující a Rethnor si nemohl pomoct a musel v duchu počítat cenu některých artefaktů, které během cesty ztichlými chodbami míjel. Jen samotné chrliče by mu přinesly takové bohatství, že by mohl směle konkurovat i nejúplatnějším šlechticům z Hlubiny.

Rethnor zdvihl pochodeň výš, aby se mohl lépe podívat. Neuvěřitelně detailní a rozličné sochy byli usazeny na vrcholcích pilířů jako němá stráž sledující chodbu. Přímo nad ním se tyčil jeden obzvlášť odporný – připomínal skřeta se sovím zobákem a spáry a křídly jako kříženec netopýra a rejnoka. Jakmile na něj dopadlo světlo, pohnul se. Mohutná křídla zapleskala vzduchem a stvoření se vzneslo ze svého místa. Se zobákem a drápy napřaženými k útoku se snášelo dolů na šokovaného muže.

Až příliš pozdě si Rethnor uvědomil svůj omyl. Tohle nebyly sochy, ale živá stvoření – kapoacintové, mořská obdoba čirého zla, jež chrliče zobrazovaly. Jak se stvoření snášelo níž a níž, mávnul proti němu Rethnor pochodní. Jak by ale mohl plamen ublížit něčemu, co bylo z kamene?

Kapoacint se blížil a Rethnor pochopil, jak se asi musí cítit zajíc těsně před útokem sokola. Kolem Seveřanova ramene se sevřely kamenné spáry a snadno pronikly pláštěm z kožešiny i koženou zbrojí pod ním. Rethnor bolestí zaťal zuby, když ho stvoření vytáhlo ven z vody. Pochodeň mu vypadla z ruky a se slabým zasyčením uhasla.

Chrlič se ztěžka vznesl zpátky do vzduchu a s kořistí plachtil dál chodbou. Po nějakém čase si mužovy oči zvykly na okolní tmu. Všiml si, že chodba je jen jednou z mnoha a že z ní nahodile odbočují postranní tunely. Kapoacint mnohokrát zahnul a sledoval cestu, kterou si Rethnor nemohl ani při nejlepší vůli zapamatovat. Pak ke kapitánovu nesmírnému zděšení znovu změnil směr a zamířil přímo proti hladině. Přesně v okamžiku, kdy se dotkl ledové vody, se mu podařilo nadechnout.

Ihned po prvotním pocitu chladu následoval dojem obrovské rychlosti. Voda kolem nich proudila takovou silou, až vážně hrozilo, že bude vytržený ze spárů únosce. Pak se náhle pohyb zpomalil. Rethnor opatrně otevřel oči. Z chodby se vynořili v obří podvodní jeskyni. V temné vodě před sebou se mu podařilo vytušit tvary, které vypadaly jako trosky městských hradeb. Kapoacint se znovu vrhl dolů jako útočící jestřáb. Prolétl pod zbytky ohromné padací mříže, a aniž by zpomalil, pokračoval rozlehlým kamenným bludištěm.

Během několika chvil se před nimi rozkládalo vnitřní město – ne však jeho trosky, ale hotový div vytvořený z křišťálu a korálů, tak nádherné, že se vymykalo jakémukoliv popisu. Jako diamant s plamenným srdcem vyzařovalo město do okolní vody kouzelnou záři.

Kapoacint se snesl k mramorovému průchodu, jenž končil třpytivým obloukem. Rozevřel drápy a Rethnor ztěžka žuchnul na cestu. Ostrým plesknutím bodlinatého ocasu jej stvoření postrčilo k magickým dveřím. Rethnor vklopýtal dovnitř a vynořil se v komnatě plné vzduchu. Celá podvodní cesta nezabrala víc než minutu nebo dvě, ale prožitý šok zrychlil bušení srdce a vyprázdnil plíce. Stačila by chvilka a už by mu nebylo pomoci. Přestože mocně nasával tolik potřebný vzduch, nezapomněl položit zbývající ruku na jílec meče a pátrat očima po případném hrozícím nebezpečí.

Rethnor se ocitl na místě neuvěřitelné krásy, v předpokoji, jenž by byl ozdobou jakéhokoliv paláce ve dvaceti říších. Křišťálové stěny stoupaly ve složitých vzorech ke klenutému stropu a vytvářely dojem, že celá místnosti je vnitřkem obřího diamantu. Na zemi byly vysázeny umělecké vzory z růžového, zeleného a bílého mramoru a výklenky zdobily vzácné sochy. Nejkrásnější ze všeho byla žena, která jej přišla uvítat. Seveřanka oděná do hedvábného roucha, jež soupeřilo s bledým zlatem jejích vlasů. Podivně bezbarvým hlasem jej vyzvala, aby ji následoval, a nepřirozeně ztuhlou chůzí jej prováděla dalšími a dalšími úchvatnými komnatami.

Nejvyšší kapitán, nezvyklý na takový přepych, si až bolestně nepříjemně uvědomoval vlastní promočené šaty a zpustlý vzhled. Neměl však dost času, aby se věnoval tak zbytečným myšlenkám. Nic na tom podivném místě nepůsobilo přirozeně a jeho válečnické instinkty na něj doslova varovně křičely. Jak ho nádherná otrokyně vedla dlouhou chodbou k audienční síni, snažil se v přípravě na očekávané setkání uklidnit a utřídit si myšlenky.

Na toto střetnutí jej však nemohlo připravit vůbec nic. Rozlehlé místnosti dominoval mramorový stupínek a křišťálový trůn barvy bledého ametystu. Na něm seděla vznešená – i když odporná – bytost. Na vypouklé levandulové hlavě měla stříbrnou korunku a chapadla tvořící spodní polovinu její tváře se svíjela v elegantních vzorech.

Těší mě, Rethnore, ozval se mu v hlavě důvěrně známý ženský hlas.

Nejvyšší kapitán zíral na stvoření před sebou a nedokázal zakrýt znechucení. Tohle měla být vznešená žena, jež dohlížela na tolik jeho nedávných plánů? Bylo možné, aby tahle odpudivě znetvořená bytost stála v čele Společnosti krakena?

Mysleli jsme si, že by ses cítil lépe při rozhovoru s někým tobě podobným, vysvětlila illithidí žena. A co se týká odpovědi na tvou dosti nezdvořilou, i když nevyslovenou otázku, vládnu tomuto místu z regentské pozice. Nikdy nepodceňuj moji moc nebo moc těch, kterým sloužím.

Rethnorova levá paže vylétla proti jeho vůli samovolně do vzduchu a vystavila tak na odiv pahýl, kde dříve bývala ruka.

Vidíme, že jsi s prstenem, který jsme ti dali, zacházel poněkud bezstarostně, pokračovala regentka. Je tedy jen dobře, že jsme byli natolik předvídaví, abychom tě vybavili i druhým podobným nástrojem. Zaměřme se však na důležitější záležitosti. Přišel jsi nás požádat o pomoc a my jsme ochotni ji poskytnout.

Tiché přivolání dovedlo do sálu dvě ještě podivnější stvoření. Průhlednou nymfu, jež doklouzala k trůnu doprovázená drowí elfkou.

Na nymfy neměl Rethnor žádný názor, sdílel ovšem seveřanskou nechuť ke všem elfům, ať již drowům nebo jiným. Všichni byli takoví vyzáblí, slaboučcí a odporní. Připadali mu spíš jako stíny než živé bytosti, které jsou v otázce přežití naprosto závislé na své slabošské magii. Tahle žena však byla jaksi hmotnější než všichni ostatní elfové, které měl kdy možnost spatřit. Postavou se přibližovala člověku a její krok byl dokonce i slyšet. Celkově byla dostatečně vyvinutá, aby přitáhla pohled zdravého muže, ovšem nic měkkého na ní nebylo. Oči měla rudé a stejně tvrdé a chladné jako rubíny zářící dravčí inteligencí. Na plátně její černé tváře se skvěl namalovaný výraz sotva potlačované zuřivosti. Rethnora i přes vrozené předsudky zaujala.

Vybavíme tvoji loď a poskytneme ti čerstvé námořníky a bojovníky z řad obyvatel Trisku, takže budeš moci pokračovat v pronásledování ruathymské lodi. Tyhle dvě ti pomohou dosáhnout úspěchu.

„A k čemu by mi tak mohly být dvě ženy?“ načepýřil se Rethnor, jehož pouhá myšlenka na plavbu s těmito stvořeními na palubě odpuzovala.

Iskor, přízračná sylfa, dokáže mluvit s mořskými tvory a najde tak tebou hledanou loď během několika chvil. Kromě toho umí přivolat mocné bytosti ze své domovské sféry. Možná že ty by mohly uspět tam, kde jsi ty až dodnes selhával. Shakti, drowí elfka, bude muset svoji užitečnost ještě prokázat, ale stejně ji s sebou vezmeš.

Rethnor se na elfku zamračil. Jeho zuřivý pohled dokázal odvrátit útok mocných válečníků i ztišit bojový zápal drsných Seveřanů. Její rudé oči však ani nemrkly. Vlastně spíš vypadala ještě rozzlobeněji.

„Takovou urážku už nedokážu snášet,“ vyplivla drsnou a špatně artikulovanou obecnou řečí. Během těch slov si mezi prsty mnula stříbrný šperk visící jí u špičatého ucha. Bezpochyby artefakt, který její slova překládá, usoudil Rethnor.

„Vyhledala jsem spojenectví s vodním přízrakem, nabídla své cenné služby, a čeho jsem se dočkala?“ pokračovala žena hořce. „Vytáhli jste mě do tohohle… elfského města a svěřili do péče člověku? A ještě k tomu muži!“

Ty snad nechceš zajmout uprchlou soukmenovkyni? Právě teď je totiž na palubě lodi, kterou ten muž hledá. Ty potřebuješ jeho a on tebe. Musím trvat na tom, abyste se naučili spolupracovat, poručila fialová žena.

Seveřan a temná elfka se znovu střetli pohledy a nakvašeně si jeden druhého změřili. Jako první promluvil Rethnor. „Až tu loď najdeme, berserkr je můj. Chci si ho zabít sám. A drž se s tou svou hnusnou magií ode mě dál,“ rozkázal.

„Co mi je po nějakém lidském válečníkovi? Jestli ale sáhneš na tu žlutookou děvku, zemřeš!“ zavrčela na oplátku Shakti.

No prosím, poznamenal illithidí mentální hlas a dal při tom najevo první náznak smyslu pro humor, který u toho tvora kdy Rethnor zaznamenal. Tak nakonec jste se dokázali shodnout nečekaně rychle.

Elfí panna udržovala stálý kurs skrz Řeku. Bez incidentu obkroužila Gundarlun a zamířila na jih k Ruathymu. I přes ztrátu značného zisku z lovu sleďů vypadala posádka šťastně a těšila se na návrat domů.

Všichni až na mladého Bjorna, který obvykle trávil většinu času o samotě a vyřezával či maloval. Nyní nezvykle neklidně přecházel hodiny sem a tam po palubě a často vzhlížel k nebi, jako kdyby tam byla napsána slova, která dokáže přečíst jen on sám.

Za soumraku třetího dne to již Hrolf nedokázal dál snášet. „Tak už se vymáčkni, hochu! Jestli se blíží bouře, řekni to a hotovo!“

Mladý námořník vypadal ustaraně. „To není bouře,“ vysvětloval spěšně. „Ale něco jiného. Jenže nevím co přesně.“ V rozpacích pokrčil rameny jako dítě tlačené k přiznání noční můry, kterou si již nepamatuje.

Odpověď se však rychle dostavila. Jako první si toho všimla Liriel, neboť její elfský zrak byl ostřejší než lidský. Od severozápadu k nim mířila temná vodní stěna, neustále zrychlovala a nabírala na síle.

Piráti ji sledovali s tichým odevzdáním. Příliš dobře si uvědomovali, že jejich schopnosti námořníků jsou na něco takového krátké. Liriel však nebyla ochotná vzdát se bez boje. Sevřela Poutníka a začala tiše zaklínat, aby přivolala nejmocnější ochranné kouzlo mořské magie, které do něj uložila. Loď vzápětí obklopila bublina zářící jako drowí kouzelné plameny.

„Kvůli vzduchu a aby nás to nevtáhlo pod hladinu,“ vysvětlila Liriel. „Budeme mít šanci. Nic víc.“

Hrolf jí obtočil paži kolem ztuhlých ramen a krátce ji vděčně objal. „A to je víc, než co jsme měli před chvilkou. Pořádně se něčeho chytněte, chlapi, a připravte se, že to bude trošku házet!“ zahřímal.

Ještě ani nestačila doznít ozvěna rozléhající se bublinou a kapitán už ležel tváří na palubě a přidržoval se pevně uchyceného lana. Všude kolem jej ostatní námořníci napodobovali a co nejlépe se proti blížícímu se střetu zapírali.

Vlna se prohnala pod Elfí pannou a zdvihla ji s dech beroucí rychlostí do vzduchu. K překvapení všech však vzápětí nespadli dolů. Místo toho si je vlna podržela a táhla je s sebou.

Pak se náhle zachvěla a vzala na sebe vzdáleně lidský tvar. Na ohromenou posádku shlížely oči velikosti kulatých štítů a dvojice obřích rukou držela loď – naštěstí stále uvnitř zářící koule – jako dítě chovající trochu přerostlou hračku. Pak se stvoření začalo podivně vlnivým pohybem přesouvat k severovýchodu. Během pohybu se mu končetiny i tělo střídavě prodlužovaly a zase zkracovaly jako příboj hladící pláž.

„Co to má u Devíti pekel znamenat?“ chtěl vědět Hrolf. Jeho obvykle zvučný hlas se nečekaně změnil v drsný šepot.

„Elementál,“ opáčila Liriel. Zatím se setkala jen s kamennými elementály, ale znala jejich neuvěřitelnou sílu. Dokonce znala i kouzlo, kterým je mohla přivolat a ovládnout. Nikdy ji však nenapadlo, že by existovali i pro jiné živly, a byla doslova ohromená velikostí a silou tohoto jedince. Elementálova přelévající se postava se dala jen těžko změřit, ona však odhadovala, že se tyčí nejméně do výše čtyřiceti stop nad hladinu a paže má minimálně jednou tak dlouhé.

Loď upadla do jemně kolébavého rytmu a námořníci se jeden po druhém pouštěli a postupně se shromáždili kolem kapitána. Tvářili se sice vyděšeně, ale zároveň sebevědomě.

„Jak s tím budeme bojovat, kapitáne?“ zeptal se za všechny Olvir. I přes lehké chvění hlasu položil skald otázku takovým způsobem, že bylo jasné, že očekává jasnou odpověď. Kapitán je provedl mnoha nezvyklými dobrodružstvími a poskytl tak Olvirovi materiál na příběhy pro mnoho dlouhých zimních nocí.

Tentokrát však Hrolfovy oči nezaplály žárem bitvy. Kapitán pociťoval nezvyklý nedostatek optimismu. Elfí panna během výpravy ztratila pět dobrých mužů, a tak jich dohromady nezbývalo ani dvacet. To sice dostačovalo k ovládání lodě, ale rozhodně ne na střetnutí s takovým tvorem. Hrolf vlastně neměl potuchy, jak by libovolně velký počet mužů dokázal tomuto stvoření „skasat plachty“. Potlačil vlastní strach a obrátil se s předstíranou sebejistotou ke svým mužům.

„Teď ještě bojovat nebudeme,“ pronesl pevně a upřel přísný pohled Fjodorovým směrem. „Jak to vidím já, tak nás vlastně nikdo nenapadnul. Spíš to vypadá, že nás tahle stvůra vzala na projížďku. Prostě zdržení přečkáme, jako kdyby to byla obyčejná bouře. Vraťte se ke své práci, ale mějte po ruce nabroušenou zbraň. Jakmile nás tenhle vlhký parchant položí,“ slíbil s náznakem obvyklé bojechtivosti, „bude se muset krýt, utíkat, nebo krvácet!“

Mužstvo odpovědělo trochu nuceným jásotem. Hrolf je pak vyslal plnit drobné úkoly. Jakmile všechny zaměstnal, odtáhl Liriel stranou. „Můžeš tu věc nějak zastavit, panenko?“

Drowí dívka zavrtěla hlavou, ale vzpomněla si na kouzla z nově získané knihy, která ještě nestihla probrat. „Zatím ne, ale zkusím se po něčem podívat.“

Hrolf obrátil pohled k obloze a začal počítat, což bylo jasné podle úsilím naježeného obočí. „Vypadá to, že na to budeš mít dost času. Jestli se nepletu, tímhle směrem leží jenom Nachový skály, takže nás bere tam.“

„Co to je za místo?“

Kapitán s náznakem obvyklého vtipu pohlédl do jejích zvědavých očí. „Takový, kterýmu je lepší se vyhnout,“ pronesl chmurně a položil jí ruku na rameno. „Tak se podívej do těch svých knih, panenko. Ale čti rychle, jinak si nás všechny vezme Amberlie.“