é sítě

26. Píseň skaldů

Přeživší Ruathymci si plné následky – a cenu – vítězství uvědomili až po skončení bitvy. Proti nim shromážděné síly byly odraženy a útočníci buď prchli, nebo zemřeli. Do Holgersteadu se navrátili tvaroměnci a prastará sláva předků se náhle zdála být na dosah ruky. To dodávalo přeživším naději, zatímco se věnovali ponuré práci zjišťování vlastních ztrát a truchlení nad mrtvými. Písně skaldů budou dlouhé, ale aspoň budou vyprávět příběhy o hrdinství a slávě.

Přesně jak Liriel očekávala, byl mezi těmi, které bez života vynesli z lodí, také Fjodor. Z důvodů, jež ani ona sama nedokázala pochopit, jej nemohla nechat spálit na pohřební hranici. Místo toho vzala jeho chladné ruce do svých a přivolala bránu, která je odnesla k Yggsdrasilovu potomku.

Jak klečela vedle těla nejdražšího přítele, vplížily se jí do mysli vzpomínky na drowí výchovu a přinesly s sebou pokušení větší, než jaké kdy pocítila. Bylo jejím zvykem každému pokušení okamžitě podléhat, velikost téhle myšlenky jí ale vyrazil dech: mocní kněží jakékoliv víry dokáží vzkřísit mrtvé. Mohla by Lloth požádat o poslední kněžské kouzlo, které by bylo dost mocné, aby jí Fjodora vrátilo!

A proč ne? ptala se sama sebe. Čím bylo zlo Lloth v porovnání s dobrem, které nedošlo naplnění jenom kvůli tomu, že byl tenhle muž předčasně vytržený ze života? To vše, co Fjodor učinil pro Ruathym a mohl učinit pro svou vlast – nevyvážilo by to snad cenu jedné modlitby k bohyni drowů?

Přesto celou dobu instinktivně věděla, co by si přál sám Fjodor. Zemřel, aby ji vytrhl z Llothiny moci a aby jej nebo sebe nezostudila. K vlastnímu překvapení si navíc uvědomila, že jí samotnou složený slib měl váhu i sám o sobě.

„Čest,“ pronesla tiše, když pochopila dědictví, které jí Fjodor zanechal. Nakonec jí po něm zůstalo jen to, vzpomínky a Poutník. Rozhodla se ponechat si amulet jako trvalou připomínku svého slibu již nikdy nevyhledávat moc skrz zlo, ať by byl konečný cíl jakkoliv dobrý.

Poutník stále visel Fjodorovi kolem krku. Liriel jemně odepnula řetízek a sevřela amulet v ruce. K jejímu ohromení v něm tepala síla. Berserkrovská magie uzavřená uvnitř byla stále silná!

Možná dost silná, aby přitáhla bloudící duši do jeho kouzly opředených hlubin?

Ani se nedovažujíc doufat, otevřela amulet a vypustila uvězněnou magii ven – a s ní možná ještě něco mnohem cennějšího. Upřela pohled k tmavnoucímu nebi a srpku měsíce, jenž stoupal nad mýtinu. Instinktivně vstala a začala tančit.

Věděla, že tohle byla modlitba k bohyni zcela jiného druhu.

Fjodor se zvolna probouzel. Připadal si nevysvětlitelně ztuhlý, dokud si nevzpomněl na boj a nebezpečnou proměnu, kterou podstoupil. Bolestivě zamrkal a pokusil se zaostřit.

Nakonec jeho pozornost upoutalo slabé světlo a na tváři se mu usadil lehký úsměv. Liriel tančila v měsíčním světle. Stříbřitá záře Eilistraee ji obklopovala jako třpytivý plášť a aura zla, jež ji obestírala během bitvy, docela zmizela. „Moje malá vráno,“ zvolal tiše.

Drowí dívka okamžitě přestala tančit a stříbrná záře zmizela jako vyplašená laň. Jen oči jí dál podivně svítily, jak šla k rašemenskému válečníkovi blíž a blíž. V jedné natažené ruce se jí houpal Poutník.

„Vrať se do vesnice,“ pronesla tiše, v hlase však měla rozkazovačný tón. „Tam najdeš kruh skaldů zpívajících písně o hrdinské smrti mnoha Ruathymců. Přivolej na sebe šílenství a umlč je!“

Fjodor na ni dlouho vyděšeně hleděl, obávaje se toho, že pod vlivem Lloth přišla o rozum, nebo dokonce o duši. Pak si všiml, jak jí radostně září oči, a uvědomil si, že necítí nutkání ji uposlechnout. Konečně byli oba skutečně svobodní.