é sítě

16. Kapitánovy pletichy

Regentka Ascarle se sklonila nad věšteckým krystalem vyladěným na jejího aboleta a hleděla do něj ještě dlouho poté, co obraz spolu s jeho životní silou vybledl. Jeho ztráta i selhání při lovu drowí kouzelnice ji nepotěšily. Vestress toužila po Lirielině moci a získat ji zprostředkovaně přes aboleta vypadalo jako nejrozumnější přístup.

Místo toho se stala svědkem toho, jak Liriel unikla okouzlení, což ji zaujalo ještě víc. Jak mohl být jediný drow tak silný a odolný? Zdálo se, že se v odhadu, že tahle elfka a její kouzla mohou poskytnout řešení jejího současného problému, nemýlila.

I přes nespornou moc a daleko sahající chapadla zapletená takřka do všech událostí v Severních zemích ztratila Vestress vlastní prastaré dědictví. Byla vyvržená z města, kde se zrodila, a byla jí odepřena výhoda společných myslí, jež podporovaly její druhy. Samozvaná regentka Ascarle zoufale toužila znovu navázat kontakt s jinými příslušníky svého druhu. Již mnohokrát to zkoušela. Občas selhala; většinou se jí alespoň podařilo rozšířit vliv Společnosti krakena. Jak však rostla její moc, stoupalo zároveň i zoufalství a posedlost překonat vše, co jí stálo v cestě. Nejvíc na ni doléhalo selhání, které nalezlo útočiště na Ruathymu.

Před mnoha lety vyrvala Vestress Ascarle z jiných rukou. Zachovalé trosky města pohřbeného ve vodním hrobu severně od Nachových skal obývali padlí tvorové a zlí duchové. Nejděsivějším z nich byla lítice, jež hlídala potopený poklad. Kdysi byla kouzelnicí v armádě, která před více staletími, než šlo vůbec spočítat, vytáhla proti elfskému městu, jen aby byla sama zničena, když voda z roztátých ledovců smetla Ascarle z tváře světa. Tahle drowí kouzelnice tu však zůstala i po smrti, změnila se v lítici a chránila místní magické poklady před každým, kdo by se je pokusil získat. Vestress ji porazila v titánské bitvě kouzel a vyhnala na neznámé místo. Tak tomu bylo po mnoho let.

Pak přišla Iskor, vodní přízrak, a s ní příliv mimosférických stvoření jako třeba nereidek, aby posílil řady Ascarle. To Vestress potěšilo. Obzvlášť když tahle stvoření objevila vodní portál mezi podvodním městem a vzdáleným ostrovem Ruathym.

Přesně v půli cesty mezi Nachovými skalami a Měsíčninami, západně od Hlubiny a ležící přímo na teplém proudu Řeky tekoucím z východu od Zemí věčnosti, by představoval důležitý strategický bod v jejím impériu. Tehdy se Vestress rozhodla přidat jej do sbírky zemí pod vlivem Společnosti krakena. Když však zkusila vyslat vojsko, setkala se s prastarou a nevypočitatelnou sokyní: líticí, jež se usadila právě v onom vodním portálu.

I po staletích stále v zajetí svého úkolu odmítla nemrtvá bytost vpustit jakékoliv žijící stvoření a s využitím zbytku sil udržovala bránu zavřenou. Nikdy se nevzdávající Vestress okamžitě změnila taktiku a povolala mocného a ctižádostivého agenta z Luskánu, aby se k pádu Ruathymu připojil. Až nedávno zjistila, že na stvoření živlů jako třeba Iskor nebo nereidky magie lítice nestačí, a tak do hry zapojila i mimosférické spojence. Postupně je vysílala na ostrov, aby tam tiše a nenápadně snižovali stavy bojeschopných mužů. Tahle narušení však elfího ducha jen podráždila. Zároveň s tím narůstala i Vestressina netrpělivost a čím dál víc toužila zbavit se té otravné nemrtvé bytosti jednou provždy. Až by byla pryč, mohl být portál znovu otevřen a vojska Ascarle by se brzy vyhrnula na druhou stranu a Ruathym by byl její.

Regentka Ascarle se prudce otočila a odplula z věštecké komnaty, jež ji spojovala s každým koutem jejího skrytého impéria. V tu chvíli pocítila obrovskou touhu po svém stavu. Složité vzory tapiserií a prolínání osnovy a tkaniny bylo něco, co mohla zcela ovládat.

Komnata se stavem však nebyla prázdná. Uvnitř byla Shakti a studovala téměř dokončenou tapiserii, stále napnutou na stavu. Kněžka při jejím příchodu vzhlédla.

„Zajímavý výjev,“ pronesla a ukázala na obraz mořských elfů rozhozených po souši a kroutících se utrpením pod žhavým sluncem. „Mám ale pocit, že ten člověk tady v rohu tam ještě včera nebyl. Vypadá přesně jako jeden z otroků.“

Čas od času musím jíst, pronesla illithidí žena klidně.

V elfčiných očích zaplálo podivné světlo. „Tak potom jsem se nemýlila! Podařilo se ti najít způsob, jak uvěznit duše těchhle… stvoření uvnitř tapiserie!“ Kněžka sáhla do stažených vlasů a vytáhla odtamtud stilet, čtyři palce dlouhý, ale tenký jako jehla. Namířila s ním na jednoho z trpících mořských elfů. „Smím?“

Vestress souhlasně přikývla a Shakti zabodla zbraň mezi vlákna tapiserie. Nabodnutý elf se zkroutil a otevřel ústa k bezhlasnému výkřiku.

„Fascinující,“ zamumlala kněžka a ještě několikrát zkusmo bodla. „Něco takového by v Menzoberranzanu vyneslo hotové jmění!“

Až bude Ruathym pod luskanskou nadvládou a tvá kouzelnice v zajetí, tak z něj možná učiním dar pro tebe.

Shakti s očividnou lítostí schovala stilet a upřela na illithida hodnotící pohled. „Co se toho týká, já na rozdíl od toho hlupáka Rethnora znám tvoje skutečné úmysly,“ pronesla temná elfka klidně. „Hodláš Luskánu dovolit, aby Ruathym dobyl, ovšem už ne, aby mu vládl.“

Tvá bystrost nás těší, souhlasila Vestress upřímně. Je pravda, že Luskán zneužíváme. Kdyby Ruathym podlehl nájezdu záhadných bytostí, tak by se to dozajista rychle rozneslo a podnikaví dobrodruzi by zcela určitě odhalili Ascarle jako jeho zdroj. Ne, jen ať vina spočine na lidech. Nechceme riskovat, že se někdo dozví o poloze tohoto města.

„A jakou roli v tom mám hrát já?“ dožadovala se temná kněžka odpovědi. „A nesnaž se to popřít, jinak mě tu neudržíš.“

Vestress ji před odpovědí dlouze hodnotila. Chceme pozorovat a odhadnout tvé schopnosti. Až bude dobytí Ruathymu dokončeno, řekneme Iskor, aby tě odnesla zpět do Menzoberranzanu, kde Společnost krakena získá schopný pár očí. Tvé služby budou odměněny informacemi. Celá síť špehů, zlodějů a vrahů, ze kterých se Společnost krakena skládá, ti bude k dispozici.

„To už jsi mi jednou řekla. Co ale další část dohody? Co Liriel Baenre? Žije ještě, nebo se ti ji podařilo zabít?“

Buď ujištěna, že kouzelnice žije.

„Přiveď mi ji živou a já se postarám, abys od ní získala vše, co chceš. Jestli se ukáže, že má na tvou mentální magii příliš silnou vůli, tak na ni vypustím sílu Vhaerauna a drowí bůh zlodějů jí tajemství vyrve. A ty mi na oplátku ukážeš, jak udělat tohle,“ poklepala prstem na elfské dítě uvězněné v tapiserii.

Vestress souhlasně sklonila nachovou hlavu a vyslala mentální signál dvěma zlobřím otrokům, aby přinesli občerstvení – syrovou rybu a zelené víno pro temnou elfku a poslušnou mořskou elfku pro ni samotnou. Vestress se rozhodla, že si zaslouží příjemné odpoledne: svačinka v podobě elfského mozku, mučení uvězněných duší mořských elfů a spřádání plánů s touhle rozkošně zlou drowí elfkou. Vlastně již teď ji rozhovor přivedl na jeden nápad. I přes upřímně znějící ujištění se nevzdala myšlenky na Lirielinu smrt, tentokrát se ale rozhodla, že by její duši mohla přidat do tkaného výjevu. Její magie by jí tak byla kdykoliv k dispozici, jako kdyby si uvěznila vlastního čarodějného kostěje. A když by pro ni neměla upotřebení, mohla by hotovou tapiserii věnovat Shakti. Drowí kněžka to nepochybně bude považovat za zradu, ale na takové jednání musela být nepochybně dávno zvyklá.

Do té doby si mohly nerušeně užívat vzájemnou společnost. Dokonce i regentka si občas zasloužila trochu lenošení.

Rethnor byl mezitím zaměstnaný vlastními přípravami. Do podvodní pevnosti se již nevrátil a místo toho se usadil v paláci krále Selgera. Odtud vysílal zprávy luskanským lodím hlídkujícím v severních mořích a shromažďoval síly potřebné k překvapivému útoku na Ruathym.

Čas dobývání se rychle blížil. Zbývala poslední věc – zahubení ruathymských berserkrů. Jakmile mocní válečníci z Holgersteadu zmizí, padne zbytek ostrova jako nic. I přes svou vášeň pro boj Rethnor nijak netoužil postavit se kmeni berserkrů bránících domov. Jen ať padnou za oběť jednomu z vlastních řad. Ať jim smrt přinese ruka zrádce. A kdyby spolu s nimi zemřel i tmavovlasý mladík, co jej připravil o ruku, tím lépe.

Vyčerpaná probděnou nocí, zuřivou bitvou a dlouhým návratem domů se Liriel dopotácela do Hrolfova domu a upadla přímo na postel. Svlékla se do tuniky a sáhla po zmuchlané přikrývce. Prsty se dotkla něčeho chlupatého a důvěrně známého. Instinktivně odtrhla ruku a špičkou dýky odhodila deku.

Pod ní byl skrytý malý černý pavouk patřící k druhu, který Liriel až moc dobře znala. Červená kresba v podobě přesýpacích hodin na zádech jej označovala za černou vdovu, jejíž jedovaté kousnutí dokázalo zabít i dospělého muže. Její varianta z Temných říší byla mnohem větší a vychytralejší; tahle vypadala zmateně a trochu ztraceně.

„Ty malá chudinko,“ zamumlala Liriel. Pavouk pro ni nepředstavoval nebezpečí – temní elfové měli k pavoukům blízký vztah a k tomu ještě vrozenou imunitu vůči většině jejich jedů. Kdokoliv jí ho však dal do postele, to nemohl vědět.

Nepřítomně začala černou vdovu hladit prstem po kresbě na zádech, tak trochu jako by ruathymské dítě hladilo štěně. Připadala jí podivně netečná, tak ji opatrně sebrala a vyklouzla ze srubu. Ze všeho nejdřív ji odnese do lesa, kde bude moct spřádat pasti a krmit se. Pak nalezne toho, kdo ji chtěl takhle připravit o život, a oplatí mu stejným.

Další dvě hodiny strávila prohledáváním pokoje, než konečně objevila dvě stopy: zatoulaný kousek popela mezi prkny podlahy a jediný ohnivě rudý vlas téměř ztracený v jasném vzoru deky. Přesně jak očekávala, byl útočníkem Hrolfův zrzavý a dýmku kouřící první důstojník.

Dívka se ztěžka posadila na okraj postele a zvážila další možnosti. Mohla Ibna ihned obvinit, ovšem kdo by ji poslouchal? Mohla na něj zaútočit, to by si ale lásku vesničanů jistě nevysloužila, a navíc by to zcela pohřbilo poslední šanci u tvrdohlavého šamana. Přesto nemohla jen tak sedět s rukama v klíně. Musela dát Ibnovi na srozuměnou, že o něm ví a je připravená.

Liriel zavřela oči a začala pronášet tichá slova kněžské modlitby. Tentokrát žádala jen o drobnou službu, již Lloth běžně poskytovala i drowům mimo řady svého kněžstva. Na její volání se z hromad dřeva a různých štěrbin vyhrnou stovky pavouků a zaplaví domek, v němž Ibn spal. Nebudou však útočit, natolik ta křehká a posvátná stvoření nechtěla ohrozit, ale celou noc budou tkát a zahalí námořníkův pokoj vrstvami lepkavé pavučiny.

Jakmile bylo kouzlo dokončeno, lehla si do postele a téměř okamžitě upadla do vyčerpaného spánku. Její poslední myšlenka – představa Ibna, jak se budí v záplavě pavučin a zuřivě si probíjí cestu ven – jí na tváři vyvolala úsměv, který tam zůstal ještě dlouho poté, co upadla do bezesného spánku.

Liriel se probudila další den před svítáním. Okamžitě se posadila na posteli, zachvácená náhlým přesvědčením, že se děje něco velmi špatného.

Pak to zaslechla – tradiční píseň vyprovázející duši zemřelého do zásvětního života. Mezi neznámými slovy vyprávějícími o mužově rodové linii zaslechla jméno, jež znala a které se jí hluboce vrylo do srdce.

Odhodila přikrývku, a aniž by se obtěžovala s oblečením nebo zbraněmi, vyběhla ven. Oděná jen do tuniky běžela za truchlivým zvukem písně, dokud nedorazila na náves, kde se skupina lidí shromáždila kolem bledé postavy. Liriel zaznamenala známý hluboký šamanův hlas – tak připomínající jeho mrtvého příbuzného – a skupinu rybářů v pracovních zástěrách a hrubých botách nošených každé ráno na moře. Mezi nimi stála Dagmar s ponurým výrazem ve tváři a bledá jako sama smrt. Některé ženy tiše plakaly, Hrolfova mladá příbuzná však vypadala, že jí již žádné slzy nezbyly.

Ponurý tón šamanovy písně náhle proťal zmučený nářek. Jen matně, jako přes závoj mlhy, k Liriel přišlo pochopení, že ten hlas patřil jí samé.

Aniž by chtěla, zjistila, že klečí vedle Hrolfova těla. Uhladila mu rozcuchané copánky, zdvihla jeho velkou ruku a přitiskla si ji ke tváři. Začala s vysokým a strašidelně znějícím žalozpěvem, který poprvé slyšela v tunelech blízko Přístavu Lebek, kdy následovníci Eilistraee – Temné panny, drowí bohyně písní a lovu – oplakávali druhy padlé v boji.

Ulfův zpěv ustal, když šaman poznal ztrátu větší, než byla jeho. Sledoval, jak dock-alfar zpívá a kolébá se při tom do rytmu přízračně znějící písně. Její zármutek byl o to strašnější, že jej nedoprovázela jediná slza a podivné zlaté oči plály proti temnému pozadí kůže. Vedle smířeného klidu Seveřanů a důstojných slz jejich žen vypadal elfcin nářek téměř děsivě. Přesto nebyl ani trochu předstíraný a Ulf zachoval zdvořilé mlčení. Dokonce byl vděčný za to, že Hrolfa někdo tak miloval.

Temná elfka dala šamanovi příležitost nahlédnout do nitra zesnulého příbuzného. On a Hrolf byli syny bratrů dvojčat a vyrůstali společně. Žádný bratr mu nemohl být bližší, přesto mu Ulf nerozuměl. Zejména jeho mladické – a takřka osudové – vášni pro elfské ženy. Ulf byl přímo zděšený, když Hrolf přijal drowí dívku za svoji dceru. Náhle jej však pochopil. Pirátský kapitán i černá kouzelnice si byli podivně blízcí – oba divocí a nezkrotní a přistupující k životu s nevázaností, jakou Seveřané jinak prožívali jen v boji. Dokonce i v zármutku se necítila být svázaná zvyklostmi, přesně jako Hrolf po celý svůj život. Přesně takové rozloučení by starý pirát ocenil.

Po chvíli šaman shromážděné rybáře rozpustil a položil ruce na ramena truchlící dívky. „Ztratil jsem přítele a člena rodiny,“ řekl tiše. „Mám ale pocit, že ty jsi ztratila otce. Tahle země již pro tebe není cizí; kus tvého srdce navždy zůstane na Ruathymu.“

Temná elfka přikývla. Instinktivně věděla, že má pravdu. Bojovala, aby ochránila místní vesnici před útokem sahuaginů, ovšem Hrolfova smrt ji k tomuto ostrovu připoutala, jak by to nic jiného nedokázalo. Jen jednou předtím zažila tak vše pohlcující pocit ztráty a zmaru. Byla ještě malé dítě, když Gromf Baenre, její drowský otec, nařídil smrt její matky, aby měl výchovu nadané dcery zcela pod kontrolou.

„Runa k nikomu nepřichází lehce, dokonce ani k bohům,“ pronesl Ulf příhodně, jako kdyby dokázal sledovat stezky jejích myšlenek. „Cena je vždy příliš vysoká, a než skončíš, nepochybně se ještě navýší. Stále se chceš učit?“

Liriel na něj upřela spalující pohled. „Jak se mě na něco takového můžeš vůbec ptát?“ zeptala se. „Hrolf je mrtvý a já se dozvím proč a získám sílu, abych jej mohla pomstít, ať už mě budeš učit, nebo ne.“

Tahle odpověď vážného šamana podle všeho potěšila. „Tak potom začneme.“