é sítě

1. Přístav Lebek

Hluboko pod ulicemi Hlubiny, v jeskyni pohřbené pod mořským dnem, leželo město zvané v pověstech a klepech Přístav Lebek. Většina těch, kdo sem přišli, měla v úmyslu obchodovat se zbožím, jež bylo v civilizovaných přístavech zakázané. Spodina stovek rozličných národů a ras jednala v atmosféře neustále vyhroceného nebezpečí. Pod ulicemi Přístavu Lebek se však nacházely ještě hlubší říše. Místa, kterým se vyhýbali i nejodvážnější kupci. V jednom obzvláště zatuchlém bludišti – soustavě kroutících se tunelů a vydrancovaných krypt – bylo zřízeno vězení pro všechny ty, kdo se odvážili narušit křehkou rovnováhu města.

Kdysi pohřebiště dávno ztraceného trpasličího klanu se během staletí stalo domovem jiných, mnohem nebezpečnějších stvoření. Lovci pokladů zde čas od času odkryli trpaslíky zhotovenou ukrytou schránku, avšak většina z nich zůstala na místě v podobě hromady tlejících kostí a výmluvně tak svědčila o existenci pastí a nestvůr plížících se vlhkými kamennými chodbami.

Tohle místo nahánělo hrůzu i drowí elfce, která byla jinak zvyklá svobodně kráčet nekonečnými tunely Temných říší. Kouzelné elfí boty tlumily zvuk kroků a třpytivé piwafwi ji zaštiťovalo neviditelností, avšak Liriel Baenre byla i přesto ostražitá vůči jakékoliv známce hrozícího nebezpečí. K pokračování v cestě a ke spěchu ji nutila vzpomínka na tvář muže, jenž byl uvězněný v tomto nejhorším vězení z celého Přístavu Lebek.

Štíhlá jako nedospělá dívka a zdánlivě tak stará působila drowí elfka jemně až křehce. Sametově černá kůže jí propůjčovala vzhled živoucí sochy, což ještě podtrhovala těsně padnoucí zbroj z černé kůže a vzájemně spojených kovových kroužků ebenového odstínu. Pyšnila se nadpozemskou krásou elfské rasy typickou ostrými rysy a závojem bílých vlasů blyštivých jako měsíční paprsky na čerstvě napadaném sněhu. Její vrtkavé tváři, chvilku rozpustile zlomyslné a za okamžik zase ledově krásné, dominovaly velké mandlové oči v barvě rašemenských jantarů. Vyzařovala z nich nepokojná inteligence a nevyčerpatelná chuť k dobrodružství. Na pohled se dívka zdála být jen stěží schopná vzít tuto hluboko pohřbenou pevnost útokem. Přesně to však měla v úmyslu.

Liriel se bez potíží přesouvala neproniknutelnou temnotou okolních tunelů. Ta nemohla představovat problém, neboť oči drowů dokážou najít nepatrné stopy tepla zachycené v kamenech či vzdušných proudech. Oči drowí kouzelnice pak byly ještě citlivější; v chodbě před sebou Liriel vnímala slabou namodralou auru – viditelnou jen pro ty, kdo zdědili nadání pro magii a rozvíjeli jej vytrvalým výcvikem – jež ji varovala před aktivní magií.

Drowí elfka se opatrně plížila blíž. Přízračná záře protínala tunel jako zářící závoj, ale protože se jednalo o magickou auru, neosvětlovala nic ze svého okolí. Liriel v duchu probrala možná rizika přivolání skutečného světla a nakonec se rozhodla, že nejmoudřejší bude prohlédnout si past očima těch, kdo ji nastražili. Tohle totiž byla past. O tom nepochybovala ani na okamžik.

Snadno, jen pouhou myšlenkou, vytvořila Liriel kouli kouzelného ohně. Nové světlo se zakývalo ve vzduchu po jejím boku, nakonec se přesně podle nevysloveného příkazu ustálilo a zalilo okolí slabou bílou září.

Na obou stranách výmluvné modré aury se povalovaly rozhozené kosti spolu s opuštěnými zbraněmi a jinou výstrojí. Zem i stěny byly opakovaně potřísněné cákanci temné, dávno zaschlé krve. Ať již byla skutečná povaha pasti jakákoliv, ukázala se být účinnou.

Lirielin pohled sklouznul k mělké, řádně otlučené bronzové misce zdobené jemně zpracovanými vzory a uvnitř vyložené slonovinou. Mezi pozůstatky ostatního vysoce praktického vybavení roztroušeného kolem jejích nohou trčela jako bolavý palec. Zvědavá dívka se sehnula, aby ji prozkoumala. Jak ji zdvihla, vypadla zdánlivá výplň ven. Nešlo o slonovinu, jak si prve myslela, ale o kost, a to tak silnou, že musela pocházet jedině z trpasličí lebky.

Liriel se znovu posadila na paty a zkoumala nový objev. Něco hladce proseklo trpaslíkovu hlavu a projelo kostí i helmou tak čistě, že okraje obojího byly stejně hladké, jako kdyby je vybrousil a vyhladil mistrovský brusič drahokamů. To jí o trpaslíkově smrti mnohé prozradilo.

Dál se přehrabovala okolními pozůstatky, dokud nenalezla masivní stehenní kost, kdysi patřící řádně vzrostlému zlobrovi. Přesně jak očekávala, byla přeseknutá těsně pod kyčelním kloubem, tedy v místě, kam by dosahovala trpaslíkova hlava, kdyby se oba lovci pokladů postavili vedle sebe. Ještě nějakou dobu strávila prohlížením okolí a nakonec nalezla několik dalších přeseknutých kostí patřících příslušníkům různých ras. Vyložila je vedle sebe a za okamžik měla vcelku přesnou představu o povaze pasti, a hlavně o jejích omezeních.

Liriel znovu zdvihla zlobrovu kost a s rukou bezpečně mimo oblast kouzelného nebezpečí ji strčila přímo do zářící aury. Z obou protilehlých stěn chodby vyjely roztočené, modře se třpytící kotouče. Uprostřed se setkaly, jeden těsně nad druhým, a znovu zmizely ve stěnách.

Elfka se podívala na kost ve své ruce. Konec byl odseknutý tak hladce, že ani nepocítila náraz, a tak tiše, že jediným zvukem bylo tlumené zachřestění odděleného kusu kosti na krví potřísněném kameni.

To není špatné, uznala Liriel tiše, ale příliš předvídatelné. Drowí kouzelník by čepele očaroval tak, aby pokaždé náhodně udeřily z jiného místa. I když možná právě takové opatření bylo učiněno i tady a mířilo na ty, kdo odhalili první útok a pak se pokoušeli proklouznout pod nebezpečnou oblastí.

Liriel zdvihla další dvě kosti, v každé ruce jednu, a znovu jednu z nich strčila do zářící aury. Ze stěn vyjely tytéž modré kotouče. Jakmile se uprostřed setkaly, zkusila pod nimi Liriel prostrčit druhou kost. Čepele nerušeně pokračovaly v cestě a opět zmizely v kameni. Druhá kost past vůbec nespustila.

Až příliš snadné! Její rty se zdvihly do úsměvu spojujícího triumf s opovržením. Drow by očekával druhý průnik – i třetí! – a ujistil by se, že čepele mohou okamžitě měnit směr a poradí si tak s jakoukoliv výzvou.

Když nyní znala cestu, spustila ještě jednou a naposledy past. Jakmile se kotouče čepelí setkaly, vrhla se kupředu a odkutálela se do bezpečí na druhé straně.

V Přístavu Lebek však bylo „bezpečí“ jen relativním pojmem. Když se Liriel zvedala na nohy, všimla si na stěně tunelu před sebou záblesku odraženého světla. Něco se k ní blížilo z postranní chodby. Okamžitě přivolala vrozenou drowí magii a stále neviditelná se vznesla ke stropu tunelu nacházejícího se tucet stop od země. Přitiskla se ke zvlhlému kameni a čekala.

Zpoza zatáčky se protáhl pramen světélkujícího kouře a náhle se zarazil, jako kdyby jej překvapilo, že se ocitl v prázdné chodbě. Po chvilkovém zastavení kouř pokračoval a brzy jej bylo tolik, že mohl vytvořit malý zářící obláček. Vzápětí se zachvěl a zkroutil, aby nabral odpornou a vzdáleně lidskou podobu. Před Lirielinýma děsem rozšířenýma očima se přízračný oblak zhmotnil do rozkládajícího se masa. Nemrtvá věc se dívala sem a tam v temnotě rudě zářícíma očima.

Liriel ještě nikdy dřív žádného ghúla neviděla, ovšem okamžitě jej poznala. Kdysi býval člověkem, ale nyní představoval prohnané stvoření bez vůle živící se mrtvým masem. Nějak se mu podařilo zjistit, že past spustila, a přišel se nakrmit. To by vysvětlovalo do čista obrané kosti rozházené po zemi. Na druhou stranu nic z toho nevysvětlovalo ghúlovu záhadnou schopnost odhmotnit se.

Nemrtvý se šoural chodbou, hlasitě čenichal a mával ve vzduchu špinavýma rukama s drápy na konci. Liriel si povšimla, že se pohybuje těsně na okraji magické pasti a vykazuje tak vnímavost vlastní jen nadaným kouzelníkům. Jak studovala jeho pohyby, uvědomila si, že stvoření kopíruje její kroky. Muselo sledovat neviditelnou stopu zanechanou její vrozenou magií. Ale jak?

Myšlenky se jí rozběhly jako o závod. Tenhle nemrtvý tvor musel být kdysi kouzelníkem a to zřejmě natolik talentovaným, že se připravil na další život jako kostěj. Jestli mu pak plány narušil útok ghúlů, mohlo se mu nějak podařit obě transformace spojit do jedné. Pokud to skutečně byl ten případ, pak bylo stvoření pod ní vybavené jak magií kostěje, tak ghúlovou úctyhodnou prohnaností.

Také její kouzelná moc byla nemalá, avšak Liriel neměla v úmyslu s touto nemrtvou věcí bojovat. Při střetnutí kouzelníků byla strategie stejně důležitá jako moc, a protože byla zvyklá na vrstevnaté úskoky a intriky svého lidu, nemohla doufat, že by přechytračila stvoření jednající čistě na úrovni hladu a instinktu.

V tom okamžiku vzhlédl ghúl vzhůru a upřel rudé oči přímo do Lirieliných. Dlouhý hadovitý jazyk lačně vystřelil ven a cestou slyšitelně zaškrábal o tesáky. Elfka se zachvěla, i když si byla jistá, že ji stvoření ve skutečnosti nemůže vidět. Neviditelnost jí však nemohla poskytnout příliš velkou úlevu, neboť kostěj-ghúlovy spáry začaly křečovitě splétat vzorce jakéhosi dávno nepoužívaného kouzla.

Liriel sevřela v dlani kožený řemínek visící jí kolem krku a prudce zatáhla. Z úkrytu pod tunikou vyskočil malý obsidiánový disk s vyrytým symbolem Pavoučí královny Lloth, temné bohyně drowů.

Dívka posvátný předmět uchopila a spěšně probrala další možnosti. Dokonce i nejnižší kněžka dokázala odvrátit útok nemrtvé bytosti, avšak Liriel navštěvovala kněžskou školu jen velmi krátce a dostalo se jí tak jen hodnosti novicky. Na druhou stranu byla princeznou rodu Baenre – nejmocnějšího klanu slavného Menzoberranzanu – a domov opustila v přízni Lloth a s uvězněnou magií Temných říší. Od té doby urazila dlouhou cestu, jejíž délka se nedala měřit jen v mílích. Zjistila, že z nevysvětlitelného důvodu váhá přivolat si na pomoc božstvo svých předků.

Vtom se ghúlovy rty pohnuly a do vzduchu z nich spolu s hřbitovním prachem a odpornými hleny vylétla i neslyšná slova zaklínání. Kolem Lirielina těla se jako obří pěst sevřela neviditelná síla a začala ji stahovat dolů tak nečekaně, že se jí hlava bolestivě zvrátila dozadu a ona rozhodila ruce do stran. Piwafwi se rozevřelo a odhalilo ji zraku nemrtvého tvora. Naštěstí se jí podařilo udržet posvátný symbol, a tak jej s využitím bleskových drowích reflexů vrazila přímo do vzhůru obrácené a slinící ghúlí tváře.

„Ve jménu Lloth ti poroučím zmizet,“ pronesla. Ze symbolu se zapraskáním vyrazila černá energie a odhodila nemrtvou věc dozadu. Na několik okamžiků se ghúl choulil u protější stěny a krčil se před odhalenou mocí drowí bohyně. Pak se jeho odporné tělo rozplynulo v dýmu, který zmizel rychleji než hejno vyplašených ptáků.

Liriel si zhluboka oddechla a snesla se zbytek cesty k zemi. Úleva se však mísila s nepříjemnou předtuchou. Z vlastní zkušenosti věděla, že Lloth je rozmarná a krutá. Ghúl naštěstí neměl čas, aby se zastavil a zajímal se o její povahu. Moc byla moc a Liriel byla naživu díky tomu, že se odvážila jí vládnout. Tahle myšlenka a její jistá praktičnost utišily další obavy a donutily ji přidat do kroku. Znovu k sobě přitáhla piwafwi a pokračovala dál ke sklepením.

Drowí dívka strávila několik dní zkoumáním Přístavu Lebek a dozvěděla se mnohá z jeho tajemství. Libovala si v místní svobodě bez pravidel a z toho plynoucích příležitostí. Byla však mladá a jistá si tím, že její osud na ni čeká za širým mořem, na ostrově známém jako Ruathym, a nemohla se dočkat jeho naplnění.

Citlivým sluchem zaznamenala ozvěnu vzdálené písně, veselé a zpívané s velkou chutí, avšak se zanedbatelným talentem. Vydala se za tím hlasem a sledovala jej skrz kroutící se tunely a oblasti falešných ozvěn stejně snadno, jako by obyvatel povrchu našel strom podle jeho stínu.

Netrvalo dlouho a dorazila k malé vlhké jeskyni, jež před mnoha staletími sloužila jako krypta. Nyní se změnila ve vězeňskou celu zajištěnou mřížemi o síle Lirielina zápěstí a těžkými dveřmi s ne jedním, ale třemi zámky. Nevelká síň byla studená a osvětlená jedinou pochodní, která však vydávala víc odporně páchnoucího kouře než světla. V jedné stěně byly vyhloubeny podlouhlé výklenky, dávno zbavené pokladů i kostí jejich majitelů. Na opačném konci se pak nacházela jednoduchá pryčna zavěšená na zdi dvěma zrezlými řetězy. Na ní ležel rozvalený zpěvák, krátící si čas nejen hudbou, ale také házením drobtů plesnivého chleba tvorečkům hemžícím se po podlaze cely.

Vězeň se pochmurným prostředím nezdál být nijak sklíčený. Byl to ohromný muž s mohutným hrudníkem a širokými rameny. Tváře měl do bronzová opálené a ošlehané větrem. Oči se téměř ztrácely v hlubokých vráskách smíchu. Jeho spletené vlasy, mohutný knír i dlouhý vous na bradě měly stejně sluncem poznamenaný bledý odstín, který téměř zakrýval občasné šedé prameny. Tohle byl Hrolf z Ruathymu, známější jako Hrolf Nezkrotný, zkušený mořeplavec se zálibou v prostém ničení. Liriel zjistila, že tenhle koníček mu vynesl zákaz vstupu do mnoha civilizovaných přístavů, a dokonce ho dostal – a to ne poprvé – i do vězení ve sklepeních Přístavu Lebek.

Sáhla do vaku a vytáhla sošku, kterou dříve koupila na jednom zastrčeném tržišti: hrubě otesané a trochu komické zpodobnění severského skalda s rohatou helmou, baňatým nosem a vyvaleným pupkem. Nebylo to nijak úchvatné umělecké dílo, ale jakýsi kouzelník se smyslem pro humor sošku opatřil obzvlášť mocným kouzlem, jež dokázalo zachytit jakoukoliv píseň a téměř hodinu ji znovu a znovu přehrávat. Liriel si spočítala, že hodina by měla stačit. Jakmile aktivovala v sošce skrytou magii, bard se zachvěl. Jeho drobný kníratý obličej nabral výraz pekelného soustředění a začal vstřebávat prostý popěvek.

„Když potkáš partu z Elfí panny, příteli, tak i Amberlie trumfneme lehce. Jen žádný štráchy a naval všechny prachy, jestli v moři plavat se ti nechce!“

„Pojď s partou z Elfí panny na břeh, příteli, oceány piva vypijeme zase! Vymlátíme hospůdku, strážím dáme na budku a do rána prospíme se v base!“

Liriel se ušklíbla. Balady nikdy nepatřily mezi četné druhy umění provozované temnými elfy, ale od odchodu z Menzoberranzanu slyšela spoustu dobrých písní. Tahle mezi ně nepatřila.

Přesto štíhlými prsty dál splétala vzorce kouzla, které mělo uzamknout hudbu v paměti sošky. Cena takového kouzla ovšem bledla ve srovnání s cenou muže uvězněného v této kryptě. Hrolf se těšil pověsti jednoho z nejlepších kapitánů plavících se ve vodách Mečového pobřeží a také byl jediný kapitán, který byl ochotný vzít na palubu nějakého příslušníka národa drowů.

S písní bezpečně uzamčenou uvnitř dřevěného skalda si Liriel stáhla piwafwi a vstoupila do kruhu světla pochodně. Odkašlala si, aby upoutala zpěvákovu pozornost.

Hrolf Nezkrotný vzhlédl a z překvapení nad tak náhlým vyrušením zmlkl. Liriel si založila ruce v bok a v pantomimickém vyjádření netrpělivosti začala podupávat nohou.

„Takže? Kdy vyplouváme?“ chtěla vědět.

Mužovu tvář rozčísl bodrý úsměv. Zdvižené konce knírů mu překvapivě propůjčily mladistvý vzhled ostře kontrastující se šedivějícími vousy a vlasy. „No to mě rozsekej a lákej na mě olihně! Sama černá panenka!“ zahřímal šťastně.

„Ještě trochu hlasitěji, prosím,“ pořádala Liriel hlasem, ze kterého odkapával sarkasmus, a rozhlédla se nahoru a dolů chodbou. „Možná tě ještě tak dva nebo tři lidé nahoře v Hlubině neslyšeli.“

Hrolf vyskočil na nohy a ztuhle došel ke dveřím cely. „Rád tě zase vidím, panenko. Ale nemělas sem chodit,“ pokračoval tišeji. „Už jenom den nebo dva a pustí mě.“

Drowí elfka si pohrdavě odfrkla a sklonila se, aby prozkoumala zámky na dveřích. „No jistě. Pokud ovšem nepočítáš těch několik let nucených prací potom. Aspoň tak dlouho to totiž bude trvat, než splatíš všechnu škodu.“

„Ale hovno!“ zasmál se srdečně a mávnutím obří ruky odmítl takovou chmurnou předpověď. „Trest za hospodskou rvačku nebyl nikdy vyšší než pár dní hezky v klidu za katrem.“

„Lebky ten zákon na tvou počest změnily,“ odpověděla Liriel, odkazujíc na trojici lebek bez těl objevujících se náhodně po městě a vynášejících rozsudky nad různými provinilci. „Představa čekat tu několik let se mi ani trochu nelíbí. To už si radši probojujeme cestu odsud až k dokům.“

„Zbytečnost,“ trval Hrolf na svém. „Zákony jsou dobrý, boj je lepší, to jo – ale úplatky, to je teprve ono! Tak obchoduje každý s mozkem v hlavě! A na to se ani nedá najít lepší místo než Přístav Lebek, takže si nedělej starosti. Elfí panna připlula plně naložená. Balík hranostajích kožešin a pár štůčku hedvábí z Měsíčniny a je to.“

Liriel povytáhla obočí. „A zmínila jsem se o tom, že tvoje loď i náklad byly zabaveny?“

Tohle byla v podstatě pravda, nebo alespoň maximum pravdy, které mu chtěla sdělit. I když to vypadalo, že Hrolfova svoboda skutečně není na prodej, Liriel se podařilo vykoupit loď i její posádku. Samozřejmě si ale myslela, že on by o tom zatím vědět neměl. Podle všech možných zpráv se zdálo, že kapitán se víc bojí o loď než o sebe.

„Tak oni mi vzali Elfí pannu, jo?“ Kapitán zvážil nový vývoj situace, při čemž mu zřejmě vydatně pomáhalo žvýkání vlastního kníru. „Tak to je jiná. To se musí bojovat!“

Elfka souhlasně přikývla. Rychle seslala prosté kouzlo, které by odhalilo jakoukoliv magii v zámcích. Když se nic nestalo, vytáhla Liriel z vaku malý balíček a opatrně vyndala z ochranného obalu skleněný flakónek. S nesmírnou péčí jej odzátkovala a na každý ze zámků nechala stéct jedinou kapku černé tekutiny uvnitř.

Chodbou se rozlehlo slabé syčení a zámky se pod útokem koncentrovaného jedu černého draka začaly rychle bortit. Sice to bylo nákladné řešení, ale zároveň tiché a rychlé. Kromě toho neměla Liriel jediný důvod škudlit. Před několika dny vedla nájezd na pevnost nepřátelských drowů a získala podíl na pokladu, jenž v ní byl ukrytý. Díky němu měla dost prostředků na pohodlnou cestu na Ruathym a ještě jí zbylo na to, aby si mohla něco schovat pro případ nouze. Při vzpomínce na bitvu a padlé přátele přesto cítila podivné napětí v hrdle. Jeden z nich však i přes vážná zranění přežil a čekal na ni na palubě Hrolfovy lodě. Jen pomyšlení na Fjodora a příčinu jeho vlastní touhy dosáhnout Ruathymu co nejdříve, zvyšovalo její i tak dost velkou netrpělivost.

Pokynula Hrolfovi, aby odstoupil, a kopnutím rozrazila dveře. Samozřejmě si dávala pozor, aby tak učinila co nejdál od stále ještě leptaných zámků. Dračí jed se dokázal prožrat koženou botou – a co hůř, i masem a kostí – stejně snadno jako kovem.

Kapitán se zájmem sledoval, jak Liriel postavila očarovanou sošku na postel a spustila písničku. Jakmile zaslechl vlastní zpěv, rozzářila se mu pyšně tvář.

„Jo, tak to je určitě udrží stranou,“ poznamenal s nádechem suchého humoru. Rozhodně si je vědom úzkého rozsahu svého hudebního nadání, řekla si Liriel.

Hrolf si ji změřil se zjevným respektem v očích. „Už jsem ti nabídnul cestu jenom pro ten úsměv, ale mít takhle za hubičku na palubě i kouzelníka, to už je něco! S tvým nadáním, panenko, už jako bysme vyrazili. Ať mě Amberlie kopne, jestli se nelepším ve výběru přátel!“ uzavřel šťastně.

Liriel vrhla poplašený pohled na mužův rozzářený úsměv. Tak rychlé prohlášení přátelství jí připadalo podivné. Vždyť se s ním dřív potkala jenom jednou, a to těsně před tím, než rozpoutal ohromující bitku, která ho dostala do současné situace. Vypadal jako družný brach a ona byla šťastná, že si zajistila cestu s tak schopným kapitánem, který navíc dokázal bojovat jako včelami pobodaný medvěd. Přátelství však pro ni bylo něco nového a nehodlala je dávat tak lehce. Na okamžik záviděla krátce žijícím lidem, kteří měli všechno tak snadné.

„K lodi je to pořád ještě kus cesty,“ připomněla mu Liriel. Stáhla si náhradní opasek s mečem, který celou cestu nesla, a podala mu ho. Beze slova si jej připjal. Pak tasil zbraň a potěšeně si prohlédl její jemné ostří. Po několika cvičných výpadech se s ní lépe seznámil a protáhl si ztuhlé svaly. Dál už mu nic nebránilo, aby se vydal za drowí elfkou do bludiště tunelů.

Cesta byla ozářená občasnou pochodní zasazenou do držáku ve zdi, a tak i Hrolf byl schopný kráčet dostatečně jistě, i když rozhodně ne tiše. Liriel určila pomalé tempo, aby trochu ztišila Hrolfovy těžké kroky. V případě nutnosti sice dokázala dobře bojovat, avšak uvědomovala si moudrost vyhýbání se střetu. Až do teď se cesta do sklepení zdála až příliš snadná, a to i přes setkání s kouzlícím ghúlem. Na druhou stranu ovšem nikdo nečekal, že by se někdo pokoušel proplížit dovnitř. Dostat se ven bude podle Lirielina názoru o něčem úplně jiném.

Náhle zachytila tichý zvuk. Z blízké chodby se blížily kroky mnoha nohou doprovázené hrdelní řečí zelených kůží. Rychle postrčila Hrolfa do jednoho z výklenků a oba je zaštítila svým piwafwi. Nesmírně se jí ulevilo, když kapitán nijak neprotestoval a ani se nepokoušel s řevem vyskočit a začít skřety pobíjet. Člověk i elfka dlouhou chvíli čekali a pak tiše pozorovali, jak kolem nich pochoduje v sevřené formaci oddíl stráží.

Tihle skřeti byli podsaditá a svalnatá stvoření – nějaký druh kříženců – širocí jako trpaslíci a různorodě oblečení do špatně padnoucích kusů kožených zbrojí. Očividně přecpaní a zároveň špatně placení strážní si nesli ubohou sbírku zbraní. Celkem jich byl tucet, což by zdrželo dokonce i temnou elfku a Nezkrotného.

Hlídka se zastavila o kus dál. Začali mezi sebou něco pokřikovat a shodili z ramen vaky. Liriel tiše zaklela.

„Co se děje?“ zeptal se Hrolf hlasem těsně nad hranicí šepotu.

„Dávají si přestávku,“ odvětila stejně. Šepot nesl hlas velmi daleko a Liriel často udivovalo, jak málo lidí si to uvědomuje. Temní elfové šeptali jenom tehdy, když chtěli, aby je někdo slyšel – takový zvukový ekvivalent vědoucího úsměvu.

„Blokují tunel,“ dodala dívka chmurně, „a my nemáme čas čekat.“

Kapitán se na chvíli zamyslel a pak poklepal na krátký meč visící Liriel u boku. „Někde jsem slyšel, že drow sejme i tucet skřetů jako nic.“

Liriel pokrčila rameny. S mečem zacházet uměla a nože vrhala se smrtící přesností, ovšem její schopnosti směřovaly spíš k magii než k bitkám. „Někteří ano. Já mezi ně nepatřím.“

„Aha, ale ví to tamti skřeti?“

Drowí elfka se ke kapitánovi prudce obrátila, překvapená, že právě člověk navrhl tak prohnané – a přitom jednoduché – řešení. Krátce se na sebe spiklenecky zašklebili a pak jeho plán kývnutím přijala.

Hrolf ji poklepal po rameni a tasil meč. „Tak do toho, panenko. Jestli se ty zakrslí parchanti nevyděsí, tak jsem hned za tebou.“

I přes hlas rozumu a podezíravou povahu znásobenou výchovou a životem mezi zrádnými druhy mu Liriel věřila.

Vytáhla meč a tichá a neviditelná vkročila do kruhu skřetů. Vzápětí odhodila piwafwi a přikrčila se do výhružné pozice s čepelí napřaženou před sebe.

„Ahoj, kluci,“ zapředla skřetí řečí. „Chcete si hrát?“

Náhlé zjevení se k boji připraveného drowa přímo v jejich středu obralo skřety o veškerou odvahu. S vyděšeným ječením se rozprchli, přičemž na zemi nechali ležet vaky a většinu zbraní.

Hrolf přistoupil k dívčinu boku a široce se šklebil. „Skvělá práce! Ale nevrátí se i s kámošema?“

„To ani náhodou,“ oznámila Liriel rozhodně. „Jsou to strážní, a stejně utekli. Jestli to někomu řeknou, je po nich.“ Elfka si klekla a začala se přehrabovat zapomenutými vaky, zatímco Hrolf se zaměřil na výběr několika slibných kousků odhozených zbraní pro vlastní potřebu. Lirielino pátrání přineslo několik velkých a řádně prorezlých klíčů. Usmála se a ukázala je Hrolfovi.

Kapitán si uvědomil důležitost takového nálezu a vesele přikývl. Dolů do podzemí ho táhli skrz několik bran, a ačkoliv byla každá z nich chráněná magickými pastmi a dobře ozbrojenými tvory, klíče jejich útěk jistě urychlí. Žádné z nebezpečí Hrolfa nelekalo. Na rozdíl od většiny lidí si magie vážil a šíři talentu své temné společnice již poznal natolik, že tento aspekt útěku nechal s klidným svědomím na ní. A co se týkalo toho dalšího – teď už měl přece meč, ne?

Fjodor z Rašemenu se opřel o zábradlí na palubě lodi a rozhlédl se po hlukem a zmatkem prosáklém Přístavu Lebek. Kupci, námořníci i přístavní dělníci se hemžili po nahnívajících dřevěných molech, zcela zaměstnaní rozličnými druhy činností i zboží. Houfy vykínů, jistého druhu mořských netopýrů pocházejícího přímo z tohoto podzemního přístavu, kroužily vzduchem a vřeštěly jim nad hlavami. Černá voda olizovala lodní bok s neúnavným rytmem odrážejícím srdeční tep vzdálených moří, ačkoliv zde nebyl žádný měsíc, jenž by poroučel přílivům a odlivům, a nakonec ani jediný kousek oblohy v kamenném oblouku masivního stropu.

Životem se hemžící podzemní město se od vesnic jeho vzdálené domoviny tak odlišovalo, že to Fjodora nepřestávalo ohromovat. Nejpozoruhodnější mu pak připadal mír vládnoucí ve jménu obchodu mezi prastarými nepřáteli. Trpaslíci přehazovali bedny orkům, lidé se nechávali najímat zřícími, svirfhebli směňovali zboží s illithidy. Byla to nepřirozená harmonie, kterou mohlo kdykoliv jakékoliv střetnutí změnit v krvavá jatka.

Fjodor byl berserkr, jeden z proslulých rašemenských válečníků, nejlepší mezi obránci své domoviny. Na rozdíl od svých druhů však nedokázal zuřivost ovládat. Když se Čarodějnice, vládkyně v jeho zemi, začaly obávat, že by mohl ublížit svému okolí, vyslaly jej na výpravu za znovuzískáním ukradeného artefaktu známého pod jménem Poutníkův amulet. V něm skrytá magie byla prastará a záhadná, ale Čarodějnice si myslely, že by mohl být schopný uzamknout válečníkovu kletbu. Fjodorova jediná naděje na ovládnutí bojového šílenství, a tím i ukončení vyhnanství, spočívala v amuletu a v kouzlech drowí dívky, která jej nesla.

Pátrání po Poutníkovi ho zavedlo ze sněhem zavátého Rašemenu až do hlubin Temných říší, kde se s touto překrásnou mladou kouzelnicí setkal. Liriel se ze všeho nejdřív stala sokyní, pak rivalkou a nakonec společnicí a přítelkyní. Fjodor po jejím boku procestoval polovinu Faerúnu a s radostí ji bude následovat i na Ruathym, a to nejen kvůli magii, jíž tak zručně vládla.

Mladíkovy oči, modré jako zimní obloha, ustaraně sledovaly přeplněné ulice. Liriel zajistila cestu na palubě téhle lodi a slíbila, že se tu s ním setká. Jenže už tady měla být. V hlavě se mu honilo až příliš mnoho možností, co ji mohlo zdržet.

„Potíže?“

Lakonicky položená otázka probrala Fjodora z ponurých myšlenek. Obrátil se a stanul tváří v tvář prvnímu důstojníkovi, brunátnému muži se zrzavým vousem přibližně jeho vzrůstu i postavy. Se skoro šesti stopami výšky a mohutnými svaly vypadal jako Rašemenec. Světlá pokožka, modré oči se vzdáleně povědomým, přímým pohledem i rázná povaha ještě zvýrazněná širokými a ostře řezanými rysy, vše tak podobné jemu samotnému, Fjodora nijak nepřekvapovaly. Prastaří Seveřané, kteří se usadili právě na Ruathymu, se také dostali až daleko na východ do Fjodorovy vlasti.

„Jenom přemýšlím, kdy asi vyplujeme, pane…“

„Ibn,“ doplnil první důstojník. „Jenom Ibn. Plavíme se až s kapitánem.“

Fjodor chvíli čekal a doufal, že muž bude pokračovat. Ibn však jen vytáhl za opaskem zastrčenou dýmku a nacpal ji jakýmisi aromatickými listy. Kolem procházející námořník pak posloužil křesadlem a za okamžik tak Ibn mohl s tichou radostí pokuřovat.

Mladý válečník se s povzdechem vzdal. Zjevně nemohl než čekat. Nebýt starostí o Lirielino bezpečí, bylo by to příjemné čekání. Pohled mimo přístav by ho dokázal zabavit na mnohé hodiny a i loď sama stála za prohlídku. Elfí panna byla podivnou směsí starého a nového: její podlouhlý štíhlý trup připomínal prastaré dračí lodě. Však byla postavena klinkrovým způsobem[1] a z lehkého dřeva. Jinak byl ovšem trup dost hluboký, aby umožnil umístit do podpalubí náklad i těsné kajuty na spaní. Na přídi i zádi byly přidané vyvýšené nástavby pro lučištníky, v tomto případě ověšené pestře pomalovanými štíty válečnické posádky. Se svou obří čtvercovou plachtou a řadou vesel slibovala loď rychlost i snadnou manévrovatelnost za všech okolností. Nejpozoruhodnějším prvkem však byla příďová figura pyšně se zvedající nad dlouhý čelen. Plných deset stop vysoká postava elfí ženy, mnohem štědřeji obdařená a pestřeji pomalovaná než jakákoliv žijící elfka, propůjčovala lodi nejen její jméno, ale také trochu prostopášný vzhled, což Fjodor shledával příjemným.

Mladý muž rychle zapadl mezi členy posádky. Vypadalo to, že jej přijali jako jednoho z nich, ačkoliv mu zároveň prokazovali nesmírnou úctu. Fjodor si myslel, že pro to zná důvod. Kdysi slyšel, že na Ruathymu se válečníkům dostává velké cti a vysokého společenského postavení a snad by to ani nebyla Liriel, kdyby ve snaze zajistit si místo na palubě nenápadně nenadhodila jeho úděl berserkra. Nakonec ani Fjodor proti tomu nic nenamítal. Bylo mnohem lepší, když byla posádka dopředu varovaná. Od Času kráčejících bohů, kdy se magie ošklivě zvrhla a jeho záchvaty šílenství nabyly na četnosti i intenzitě, si zvykl přijímat jakákoliv opatření, aby nikomu ve svém okolí neublížil.

První důstojník vytáhl dýmku z úst a ukázal s ní k přístavu. „Kapitán se vrací,“ prohodil. „A jako vždycky není sám.“

Fjodor se zadíval Ibnem určeným směrem. Ohromný světlovlasý muž utíkal k lodi a zároveň si masivní pěstí, jíž se oháněl sem a tam jako kosou, čistil cestu davem. I přes velký vzrůst doprovázený křivýma nohama dokázal udržovat obdivuhodnou rychlost. Těsně za ním se držela naplno běžící Liriel. Její štíhlé paže pravidelně kmitaly nahoru a dolů a bílé vlasy vlály vzduchem. Za ní se hnalo hejno koboldů s noži.

„Hněte kostrou, chlapi!“ zahřímal kapitán, když odstrčil z cesty překvapeného kobolda.

Posádka přijala nový vývoj se stoickým klidem a dál se věnovala práci s rychlostí a lehkostí, svědčící o dlouholeté praxi. Ibn přesekl vázací lano držící loď u mola a okamžitě se chopil kormidla; zbytek mužů se usadil u vesel. K Fjodorovu překvapení vyrazila Elfí panna kupředu, daleko mimo dosah kapitána a jeho drowí společnice.

Než však mohl Fjodor na toto zdánlivé zběhnutí nějak zareagovat, zastavil kapitán smykem na místě. Když kolem něj proběhla Liriel, chytil ji jednou rukou za opasek a prudkým trhnutím jí zabránil pokračovat. Druhou rukou ji uchopil za vlasy a drátěnou košili na zádech. Trhnutím ji zdvihl ze země a připravený k hodu napřáhl dozadu. Fjodor s otevřenou pusou sledoval, jak muž poslal Liriel k lodi.

Kapitánova síla spojená se schopností drowí levitace vyslala dívku na neplánovaný let. S rukama nataženýma před sebou letěla jako šíp k Elfí panně a oči jí zářily divokou radostí.

Fjodor ji zachytil za zápěstí a okamžitě se začal otáčet dokola, aby ztlumil sílu nárazu a pomohl jí zpomalit. S každou otáčkou temná elfka ztratila něco na rychlosti, ovšem nic na očividném nadšení. Jakmile se nohama dotkla prken paluby, vytrhla se z Fjodorova sevření a rozběhla se k zábradlí.

„Hrolfe!“ zvolala s tváří zkřivenou zoufalstvím.

Hleděla na molo, kde kapitán naposledy stál. Místo něj tam teď poskakoval a hulákal shluk rychle se zmenšujících koboldů.

Fjodor chtěl Liriel uklidnit, a tak se k ní připojil a ukázal dolů do temné vody. Pod nimi se pravidelnými, silnými tempy blížil kapitán. „Skočil, jakmile tě odhodil,“ vysvětlil.

Liriel přikývla a úlevně se usmála. Vzápětí předvedla jednu z prudkých změn nálady, které se u ní Fjodor naučil očekávat. Povýšeně zdvihla bradu a ostře se obořila na prvního důstojníka.

„Co má znamenat tohle zpoždění? Okamžitě kapitána vytáhněte!“

Ibn sebou škubnul, jako kdyby dostal dýkou mezi žebra, ale byl zvyklý poslouchat rozkazy, které drowí elfka navíc štěkala se silou a zápalem zkušeného vojevůdce. Než si první důstojník uvědomil, co se děje, už pustil kormidlo a házel přes zábradlí stočené lano, které se v letu postupně rozplétalo. Ibnova muška byla přesná. Hrolf se zmocnil zauzlovaného konce a začal se přitahovat k lodi. Za pár chvil se přetáhl přes zábradlí a triumfálně odkapával na vlastní palubu.

„Pašák, Ibne,“ poplácal důstojníka po zádech s takovou silou, že ho málem poslal k zemi. „Teď máme před sebou vodní brány, tak se připrav.“

První důstojník měl však jiné starosti. „A co uděláme s ní?“ zeptal se bez obalu a věnoval Liriel temný pohled a zdvořilé pokývnutí hlavou.

Hrolf si odhodil z čela pletenec vlasů a pohlédl na zrzavého námořníka. „Tohle je Liriel. Ve svojí zemi je princezna a nejlepší kouzelnice, jakou jsem kdy viděl!“ oznámil natolik silným hlasem, že dosáhl ke každému muži na palubě. „A taky za cestu platí. Takže se k ní buď budeš chovat s náležitou úctou, nebo si to spolu vyřídíme. A ještě něco: kdokoliv na ni vztáhne ruku, tak o ni přijde.“

Po kapitánových slovech se rozhostilo omráčené ticho.

„Ale je to elfka,“ pronesl jeden z mužů a dal tak najevo tradiční nedůvěru Seveřanů vůči této rase.

„A drowí elfka!“ dodal další ustrašeně, neboť pověst temných elfů dosáhla snad všech zemí světa.

„A k tomu žena.“

Tento poslední postřeh pronesený zoufalým tónem zjevně shrnul všechny protesty do jednoho. Muži začali souhlasně kývat hlavami a mnozí učinili ochranná znamení.

„Strčte si ty řeči dolů ke zbytku nákladu!“ zařval Hrolf, který náhle ztratil trpělivost. „Pořád jenom slyším, že ženská na palubě znamená smůlu, ale ještě nikdy jsem to nezažil! Přinesla nám snad tamta jedinou špatnou chvíli?“ ukázal k obří postavě na přídi.

„To ani náhodou; elfi panna nosí štěstí,“ odvážil se promluvit jeden z členů posádky.

„To teda jo,“ potvrdil kapitán a jeho hlas zněl při tom stejně zvučně a přesvědčivě jako u nějakého mistrovského řečníka. „Ještě nikdy nás bouře nepřekvapila; nikdy si nás nezkoušela dát jediná mořská potvora k svačině! A co všichni chlapi, kteří nám říkali, že nám přinese jenom smůlu? Kolik z nich už je v náručí Amberlie, zatímco my jsme pořád tady?“

Zarputilé výrazy vzteku na seveřanských tvářích se zachvěly, až se přerodily do zmatku a nerozhodnosti. Hrolf, který své muže očividně dobře znal, čekal, dokud nová myšlenka nezapustila kořeny. „Podle mě je na čase, aby elfí panna dostala sobě rovnou společnost,“ pokračoval. „A kromě toho, kdo jiný než tady černá panenka zná kouzla, co nás dostanou přes brány? Když teď máme za patama půlku Přístavu Lebek, tak snad nečekáte, že nás Strážci bez ptaní pustí a ještě nám na rozloučenou pošlou pár pusinek?“

S takovou logikou se nedalo polemizovat a posádka si to uvědomila. Brány střežili Strážci, najatí mágové, kteří prováděli lodě sérií magických zdymadel, jež vedla z podzemního přístavu do Mořských jeskyní – nepřístupné, kameny poseté úžiny jižně od Hlubiny – a dál na otevřené moře. Tyhle kouzelné brány stvořil před staletími Halaster, mocný kouzelník, jenž zanechal svůj nepříčetný podpis na téměř všech chodbách slavného Podhůří, a až do dnešního dne představovaly jedinou lodní cestu z Přístavu Lebek a do něj. Bez svolení Strážců – nebo pomoci jiného mocného kouzelníka – by se Elfí panna nikdy nemohla dostat z podzemní zátoky. Posádce se to sice nemuselo líbit, ale tahle drowí žena představovala jejich jedinou šanci na útěk.

Liriel však zaměstnával mnohem naléhavější problém. K Elfí panně usilovně veslovaly tři loďky plné bojovníků. Rychle se k větší lodi blížily a bitva se zdála být nevyhnutelnou.

Do hrdla jí stoupla žluč spolu se strachem, což byl pro ni tak nový pocit, že pro něj ani neměla jméno. Sama sice z boje nikdy neutíkala, na druhou stranu však věděla, že jestli se do něj zapojí i Fjodor, okolní temné vody brzy zrudnou krví. A to nemohla připustit.

Obrátila se k Hrolfovi. Hlučný kapitán si blížícího se nebezpečí také všiml a oči se mu dychtivě leskly. „Ukaž mi místo v podpalubí, kam bych mohla jít,“ požádala. „Fjodor půjde se mnou a bude stát na stráži. Během sesílání kouzla mě nikdo nesmí vyrušit.“

Hrolfův pohled sklouzl k Fjodorovu temnému meči a na vousaté tváři se mu mihl záblesk zklamání.

„Když mě poslechneš, bude všechno v pořádku!“ dodala tónem, jenž nepřipouštěl debatu.

Hrolf se s povzdechem podvolil a pokrčil rameny. „Tak dobře, chlapče, tohle jsou tvoje rozkazy: Nikoho nepustíš tímhle průlezem dolů, dokud naše kouzelnice neřekne jinak.“

Fjodor přikývl. Dobře pochopil, co se tím kapitán snažil říct. Tady na lodi byl velitelem Hrolf a za běžných okolností by berserkr plnil velitelův příkaz, dokud by sám nepadl. Kapitán to věděl, a tak pečlivě volil slova. Fjodor se vydal po krátkém žebříku za Liriel a doufal, že dostane šanci Hrolfův příkaz splnit.

Kapitán se ještě před zavřením poklopu na chvíli zastavil. „Hodně štěstí, panenko. A chlapče – dobře se o ni postarej.“ Věnoval Fjodorovi lišácké mrknutí. „Ale to ti určitě nemusím říkat dvakrát, co?“

Pak se zaduněním uzavřel průlez a následný skřípavý zvuk naznačoval, že ho navíc ještě zakrylo něco těžkého. Rozčílené hlasy se přiblížily a Liriel s Fjodorem jasně zaslechli zadrnčení uvolněných tětiv. Nad tím vším se nesl Hrolfův hlas radostně vykřikující rozkazy.

„Takhle se nemůžu soustředit,“ zabručela Liriel. „Pojď blíž – sedni si vedle mě. Sešlu sféru ticha. Bitvu slyšet nepotřebuješ. Stačí, když budeš sledovat průlez a zabiješ cokoliv, co by se snažilo dostat až ke mně.“

Fjodorovi se podařilo vyloudit na tváři úsměv a posadil se na dřevěnou podlahu vedle své přítelkyně. Její řízné chování ho nemohlo oklamat ani na vteřinu. Kdyby na ni naléhal, tak by tvrdila, že se jen chová prakticky. Její pýcha a drowské způsoby byly stále příliš silné, než aby dokázala přiznat city.

Praktická však skutečně byla. Fjodor se s posádkou stále ještě dostatečně neseznámil a nedokázal by ji tak snadno rozeznat od útočníků. Kdyby jej posedlo šílenství, zabíjel by, dokud by někdo stál na nohou. Přesto nedokázal odolat pokušení ukázat Liriel, že její dobře myšlený úskok odhalil.

„Jestli mám stát na stráži, tak bych potřeboval trochu světla,“ pronesl jemně.

Kajuta se okamžitě rozzářila plameny kouzelného ohně. Liriel na něj vrhla podezíravý pohled, avšak pokud drobné poškádlení pochopila, nijak to nedala najevo. Místo toho se zaměřila na práci. Otevřela knihu kouzel a z vaku vytáhla předměty, které k seslání potřebovala.

Bylo to náročné kouzlo, jedno z nejpokročilejších z celé knihy portálů, již jí věnoval její otec, mocný menzoberranzanský arcimág. Zároveň bylo jedním z nejnezvyklejších, neboť umožňovalo osobě nebo jinému stvoření „svézt“ se branou spolu s jinou přenášenou osobou. Liriel jen doufala, že loď s celou posádkou by se dala považovat za stvoření.

Ponořila se do hlubokého soustředění, jež bylo tak mocným zaklínadlem bezpodmínečně vyžadované. Její tělo se začalo pohupovat a gestikulující ruce rozplétaly sílu z přediva magie a formovaly ji podle její vůle. Přesto si nadále silně uvědomovala boj nad jejich hlavami, protože i když tvrdila něco jiného, sféru ticha snesla jen na Fjodora a sama čekala na Hrolfův pokyn. Když dokončila zaklínání, zůstala nehybně sedět, kouli nahromaděné síly svírala v dlaních a čekala na správný moment pro její vypuštění. Konečně se ozval očekávaný signál: série rychlých dupnutí, kterou si s Hrolfem předem dohodla. Jiná loď právě vplula do zdymadla a přišel čas, aby se k ní Elfí panna připojila.

Mladá kouzelnice zdvihla ruce nad hlavu a vypustila koncentrovanou magii. Náhle se svět podivně zachvěl.

Liriel byla smetená proudem řvoucí a padající vody a vířivými barvami šílené duhy. Zdálo se jí, že její fyzické tělo se rozpustilo a v mysli vypukl chaos jako v přeplněné místnosti. Zničehonic pocítila, jednu po druhé a zároveň všechny najednou, myšlenky a obavy každé osoby na palubě obou lodí. V té chvíli znala všechny jménem a přesně věděla, co která z nich dělá. Tahle různorodost však trvala jen okamžik, na jehož konci se všechny myšlenky slily do jedné: do děsu. Opadnutí zábran a náhlé sdílení představovalo víc, než kdokoliv z nich považoval za možné.

Vtom, stejně rychle jako začalo, kouzlo opět skončilo. Liriel otevřela oči a s úlevou zjistila, že ona i její okolí jsou stále stejné – žádné propojení obou lodí a posádek. Takové totiž bylo riziko kouzla, a to dokonce i tehdy, když jen jeden mág následoval druhého. Otec jí vyprávěl varovné příběhy o kouzelnících, jejichž těla byla natrvalo spojena a kteří nakonec z boje dvou myslí v jednom těle zešíleli.

Liriel natáhla prst a zrušila sféru ticha kolem svého přítele, podobně jako dítě propichuje mýdlovou bublinu. „Je po všem,“ řekla a na tváři se jí usadil dychtivý úsměv. „Pojďme se podívat na hvězdy!“

Fjodor jí úsměv srdečně oplatil. Také jemu během pobytu v Přístavu Lebek chyběl pohled na nebe. Stále trochu otupělý magickým přenosem otevřel ramenem poklop a vylezl na palubu.

Pod jasnou noční oblohou zíraly ohromené tváře posádky Elfí panny na stejně se tvářící posádku druhé lodi, která se pohupovala hned vedle a málem se jich dotýkala ráhny.

Jako první se vzpamatoval Hrolf a zařval na svoje muže, aby odložili zbraně a chopili se vesel. Také Fjodor se usadil na veslařskou lavici a brzy se od druhé lodi odpoutali. Jakmile bylo jasné, že se je nikdo nechystá pronásledovat, nechal Hrolf napnout plachty a dopřál veslařům odpočinek.

Fjodor přešel palubu k místu, kde osamocená Liriel hleděla zamyšleně na hvězdy. Připadalo mu podivně uklidňující, že někdo, kdo strávil celý život pod zemí, může chovat tak hlubokou lásku k nebi a jeho mnoha světlům a barvám. V takových chvílích dokázal Fjodor uvěřit, že on a nádherná drowí elfka nakonec nejsou tak rozdílní.

Nedaleko Liriel stáli kapitán se svým důstojníkem, ponoření do zuřivé debaty. Fjodor neměl v úmyslu poslouchat, avšak Hrolfův hlas se nesl nočním vzduchem jako troubení loveckého rohu.

„Tak to by byl další přístav, kde nás nějakou dobu rádi neuvidí! To abysme přidali Přístav Lebek na náš seznam,“ řekl Hrolf.

„Vypadá to tak,“ souhlasil první důstojník.

„Ale stálo to tam za to a ten boj byla parádní tečka!“

„To jo. Jenom je škoda nákladu.“

Kapitán zamrkal. „Tím se netrap. To doženeme cestou domů, a ještě na tom budeme nakonec líp!“

Fjodor se zarazil, když mu náhle všechno došlo. Rychle se vzpamatoval a znovu zamířil k Liriel. Chytil ji za paži a odtáhl ji od obou pikle kujících námořníků.

„Je tu něco, co bys měla vědět,“ pronesl tichým, ale naléhavým hlasem. „Bojím se, že tohle je pirátská loď!“

Elfka se na něj zahleděla a v jantarových očích se jí zračilo překvapení. „Ano,“ řekla konečně.

Nevěřícně o krok couvl. Liriel o tom věděla a vůbec jí to nevadilo! I když vlastně ani nechápal, proč by ho to mělo překvapovat. Drowí dívka na jednu stranu rozhodně nepostrádala charakter a byla nesmírně věrnou společnicí, navíc se skvělým smyslem pro humor. Na druhou stranu však byla vysoce prakticky založená a amorálnější než divoká sněžná kočka. V životě nezažila nic, co by ji mohlo připravit na pochopení Fjodorova přísného kodexu cti.

„Liriel, tihle muži jsou zloději!“ snažil se jí vysvětlit.

Dívka rozhodila ruce a obořila se na něj: „a co jsi do Devíti pekel čekal? Zkus jenom chvilku přemýšlet. Nemyslíš, že by pro drowa bylo trochu obtížné zamluvit si kajutu na lodi plné paladinů? A ještě k tomu takovou najít v Přístavu Lebek?“

Fjodor nadlouho ztichl, aby vstřebal pravdivost jejích slov a našel rovnováhu mezi ctí a nutností.

„Takže?“ zeptala se Liriel s rukama opřenýma v bok a jedním bílým obočím vyzývavě povytaženým.

Mladý válečník se sice usmál, ovšem smutně. „Zdá se, moje malá vráno, že tahle plavba bude mnohem zajímavější, než bych čekal,“ řekl a schválně použil tohle oslovení, kterým doufal, že zchladí její vznětlivou povahu.

Liriel se okamžitě uvolnila a protáhla jednu paži pod jeho. „To je ta potíž s lidmi,“ pronesla, zatímco spolu kráčeli přes hvězdami ozářenou palubu. „Nikdy nečekáte půlku věcí, které byste správně čekat měli. Jeden nebo dva kroky dopředu a už si myslíte, že máte vystaráno!“

„A potíž s vámi drowy je,“ rozhodl se Fjodor vrátit jí škádlení, „že nikdy nepřestanete přemýšlet. U tebe je to samá hlava a žádné srdce.“

Dívka však zavrtěla hlavou a obrátila pohled svých jasných, jantarových očí k nekonečnému, hvězdami posetému nebi. „Jsou ti, co spřádají myšlenky, a ti, co spřádají sny,“ pronesla tiše Fjodorovu oblíbenou větu. „Ale já si mezi nimi odmítám vybrat!“