é sítě

5. Amulet

Triel Baenre, nová vládkyně nejmocnějšího rodu Menzoberranzanu, seděla na svém černém trůnu. Matronu matku obklopovalo slabé fialové světlo vrhající po komnatě přízračné stíny a nutící oči před ní usazené kněžky používat běžný zrak. Přesně to byl Trielin úmysl. Světlo ničilo jemnost zraku citlivého na teplo a znemožňovalo číst drobné detaily výrazů prozrazujících emoce, a v tom byli drowové nesmírně schopní. Temným elfům dokonalá tma víc věcí odhalovala, než skrývala. To stíny uměly tajit.

Bylo nesmírně důležité, aby Triel skryla pohrdání vůči této návštěvnici. Shakti Hunzrin byla nesmírně cenným nástrojem a první kněžkou-zrádkyní za celé generace, které se podařilo proniknout do řad Vhaeraunových přisluhovačů. Příliš vyznavačů drowího boha zlodějů nebylo veřejně známých – nejspíš kvůli tomu, že všechny odhalené čekala okamžitá smrt – ale Triel věřila, že tenhle takzvaný Maskovaný bůh představuje mnohem větší nebezpečí, než si byla Llothina církev ochotná přiznat. Ve své roli mohla Shakti zajistit, aby nebezpečná semena nikdy nevydala úrodu.

Matrona Baenre si byla naprosto jistá, že Shaktina věrnost patří v první řadě Lloth. Však také mocná kouzla pro čtení myšlenek dokázala odhalit jen fanatický zápal a nic víc. Možná až přehnaný zápal, neboť na rozdíl od ostatních kněžek věřila v doslovný výklad Přikázání Lloth. Tato takzvaná Přikázání – ovládnout Temné říše a vyhladit všechny ze Zemí světla – představovala hezké fantazie, užitečné k ovládání drowích mas a odvracení jejich pozornosti od důležitějších věcí. Triel byla dokonce ochotná připustit, že to je vznešený cíl. Veškerou pozornost však upírala k mnohem akutnějším záležitostem.

Nedávno se vyskytla jistá ohrožení jejího trůnu a kolovaly zprávy o spiknutích s cílem sesadit rod Baenre z dlouholeté pozice. Dokonce i samotný matriarchát, systém vládnoucí tisíce let, čelil útoku. Skutečně, celý Menzoberranzan se potácel na hranici chaosu a Triel zoufale potřebovala něco, co by nabídla trpícím drowům a tím je opět spojila. Něco, co by ne náhodou upevnilo její vlastní pozici. Záhadná magie vlastněná toulavou sestřenicí by mohla být přesně tím pravým.

„Co ses dozvěděla o Lirielině amuletu?“

„Mám dobré zprávy,“ začala Shakti. „Kouzelník Nisstyre je mrtvý a spolu s ním i plán na využití amuletu pro naplnění Vhaeraunových cílů.“

Triel souhlasně přikývla. O tuhle trofej usilovalo příliš mnoho rivalů. „Máš jiné kontakty mezi Vhaeraunovými uctívači?“

„Spoustu,“ lhala hladce Shakti, svěřujíc s důvěrou osud do rukou mentálního štítu, jenž byl Vhaeraunovým darem.

„Tak je použij,“ přikázala Matrona. „Vyšli je na povrch a doveď Liriel i s amuletem zpátky do města.“

„Už jsem vyslala posly. Tentokrát žádné drowí muže, ale tvory z jiné sféry. A ne z Propasti,“ oznámila Shakti s lehkou sebedůvěrou. „Takže se nemusíte strachovat, že by se jiné kněžky dozvěděly o mých plánech víc, než kolik se jim rozhodne svěřit sama Lloth.“

Trielin výraz se nezměnil, ale Shakti zahlédla v jejích očích záblesk, když Matrona zjistila, že Vhaeraunova kněžka má přístup k moci většině Llothiných kněžek neznámé. Pro dceru rodu Hunzrin to byl okamžik čistého uspokojení.

„Nezapomeň mě pravidelně informovat,“ pronesla Matrona Baenre tak netečným tónem, jako kdyby na Liriel a jejím záhadném amuletu vůbec nezáleželo. „A teď k jiným záležitostem. Sama dobře víš, že Lloth vyhlásila zákaz válek mezi rody. Jakmile se situace ve městě uklidní, bude opět vše při starém. Je pak docela dobře možné, že by se postavení rodu Hunzrin mohlo významně zlepšit.“

Shakti pečlivě potlačila jakoukoliv známku radosti. Trielina slova sice zněla jako skrytá nabídka pomoci ze strany mocného rodu Baenre, avšak stejně dobře mohla představovat zkoušku. Shakti si dobře uvědomovala, že až příliš ambiciózní drowové byli často nalezeni mrtví ve vlastních komnatách.

„Moje matka, Matrona Kinuere, bude vašimi optimistickými slovy jistě velmi potěšena,“ odvětila Shakti opatrně.

Triel vyhýbavou odpověď odbyla mávnutím ruky. „Spojenectví mezi rody Baenre a Hunzrin je dlouhodobé a oboustranně prospěšné. Naneštěstí shledávám Kinuere nepříjemnou a únavnou.“ Matrona se odmlčela a upřela na kněžku pátravý pohled. „Tvá starší sestra umírá a ty se brzy staneš dědičkou rodu.“

Shakti sklonila hlavu v gestu uznání, ale neustále si dávala pozor, aby zachovala neutrální výraz ve tváři i myšlenky v hlavě.

Po chvíli se na Trielině pečlivě cvičeném obličeji objevil vzácný úsměv. „Skvělá práce,“ prohlásila krutě.

Možná jí Triel gratulovala k úspěšně provedené intrice, nebo k úspěšnému absolvování jakési záhadné zkoušky. Pravděpodobně k obojímu, rozhodla se Shakti.

Brzy poté opustila sídlo rodu Baenre. Rozhovor s Matronou Triel proběhl dobře, ovšem Shakti nepolevovala v ostražitosti. K povrchu to z Menzoberranzanu trvalo jen sedm dní cesty, ale pro ni to byl cizí a neprozkoumaný svět. Shakti nikdy neopustila samotné město, natožpak Temné říše. Neměla tak ani tušení, jak těžký úkol ji očekává a jak moc času by mohl zabrat.

Teprve až se jí dostane do rukou Lirielin amulet a omyje si ruce v krvi nepřátel, bude moci setřást okovy rodu Baenre a zamířit vstříc svému Lloth i Vhaeraunem chystanému osudu.

Xzorsh, hraničář mořských elfů, nebyl Hrolfovým voláním nijak překvapený. Ještě než stihlo cvakání a hvízdání pronikající vodou utichnout, měl Elfí pannu na dohled. Nemusel ani urazit dlouhou cestu, neboť od boje s olihní ruathymskou loď sledoval.

Mořského elfa silně znepokojovala přítomnost temné elfky na palubě. Vždyť přece přísahal, že bude chránit všechny ty, kdo se plaví s Hrolfem Nezkrotným. Xzorshův smysl pro čest vyžadoval, aby co nejvíc napravoval škody spáchané piráty. Až dosud se mu to dařilo, avšak nyní se obával, že na temné drowí kousky by mohl být krátký.

Přesto ho ale Hrolfova exotická cestující zaujala. Na rozdíl od zbytku svého lidu byl Xzorsh fascinovaný magií a drowí dívka jí vládla s lehkostí i sebevědomím. Pověsti Mořských lidí tvrdily, že drowové ukradli mořským elfům jejich kouzla, a to ještě víc probouzelo hraničářovu zvědavost. Ze všeho nejvíc si s ní přál promluvit a dozvědět se o temných elfech pravdu. Možná by s ní mohl dokonce vyměnit nějaké magické zbraně. Rozhodně by měl za co. Xzorsh byl nesmírně zručný v prohledávání potopených lodí a dávno ztracených měst, odkud získával poklady, jež následně vyměňoval za zbraně a jiné zboží potřebné pro obyvatele moře. Xzorsh dlouho toužil po tom, aby měl vlastní kousek elfi magie jen pro sebe.

Osobní cíle však musely počkat. Xzorsh se stal vzdáleným svědkem útoku kogy a následného boje. Zasáhnout odmítl, protože od začátku bylo jasné, že Hrolf a jeho muži mají situaci plně pod kontrolou. Stejně tak netruchlil nad osudem lodě pomalu klesající na mořské dno. Kupecká loď sama zaútočila, a to z důvodů, o něž se Xzorsh nestaral. Svůj osud si zasloužila.

Jak se blížil k Elfí panně, viděl Xzorsh, jak se proti slunci odráží temný obrys malého člunu. Přeživší, usoudil. Posazení do člunu, aby čekali na soud z rukou Amberlie. I to mu připadalo přirozené. Čas od času takto s námořníky nakládali i samotní mořští elfové. Spousta lidí ohrožovala mořské národy a někdy musely i ony vrátit úder. Přesto se Xzorsh ze zvyku vydal ověřit výsledek Hrolfovy poslední práce.

Ve člunu se krčilo sedm mužů a všichni až na jednoho utrpěli zranění, jež jim byla ovázána. Mořský elf tu známku spravedlivé šance ocenil pokývnutím. Pak spočinul zrakem na zrzavém muži v jejich středu a šokovaně sebou trhnul.

Toho muže znal. Caladorn, jeden z vládců lidského města Hlubiny, se často radil s příslušníky mořského národa starajícími se o tamní přístav. Také Xzorsh s nimi byl často v kontaktu a při jedné příležitosti tohoto muže viděl. Sice z dálky a přes clonu mořské vody, ale byl si tím jistý. Velmi na něj zapůsobil a považoval jej za čestného. Co mohl spáchat tak hrozného, aby si to vysloužilo hněv jinak přátelského Hrolfa?

Xzorsh se opatrně přiblížil. Námořníkům ponechaným napospas Amberlie často zůstaly zbraně, aby je nepostihl jiný osud než ten zvolený pro ně Paní vln. Tihle je však neměli. Další důkaz strašné povahy jejich přečinu.

„Lorde Caladorne,“ promluvil Xzorsh tiše. Muž sebou trhnul a začal se rozhlížet kolem. Při pohledu na mořského elfa vytřeštil oči a Xzorsh mu dal raději trochu času, aby dokázal jeho přítomnost vstřebat. Jen málo námořníků spatřilo příslušníka mořského národa a ti, jimž se to poštěstilo, byli většinou přemoženi úžasem.

„Jmenuji se Xzorsh a stejně jako vy mám za úkol starat se o bezpečí svého lidu,“ řekl. „Rád bych věděl, proč jste zaútočili na ruathymské plavidlo. Jeho kapitán je přítel mořského lidu a pod mojí ochranou.“

Caladorn při té zprávě pomalu přikývl. Titul přítele elfů znamenal, že jeho nositel se těší vzácné cti, jež přísluší jen těm, kdo prokázali elfům velkou službu a chovali k nim lásku a porozumění.

„To by vysvětlovalo, proč nás nechal ve člunu,“ pronesl muž zamyšleně. „Možná se teď konečně něco vysvětlí.“

Caladorn stručně načrtl podrobnosti ponurého nálezu na palubě lodi duchů, nenávist kapitána Farlowa vůči pirátům a jeho zapálenou řeč o zvěrstvech, kterých se Seveřané dopouští na mořských elfech. Popsal bitvu, neuvěřitelnou zuřivost mladého berserkra, jíž museli čelit, a Hrolfův zármutek nad objevenými těly mořských elfů. „S jejich smrtí jsme neměli nic společného,“ uzavřel Caladorn upřímně. „Ruathymský kapitán nám však nedal příležitost se hájit.“

„Hrolf je trochu horká hlava,“ připustil Xzorsh, „a k mořskému lidu se chová ochranitelsky.“

„Když teď znáte náš příběh, co bude dál?“

Hraničář se zamyslel. „V první řadě mám povinnost vůči mořským národům. Musím se dozvědět, kdo je zabil a proč. Když budu moct, pošlu zprávu mořským lidem do Hlubiny a snad se o vás postarají.“

„Potom nás odsuzujete k smrti,“ upozornil ho Caladorn. Mořští lidé byli nevyzpytatelní, to oba dobře věděli, a Hlubina ležela několik dní cesty na jihovýchod. „Tihle muži jsou zranění. Nemáme jídlo a jen trochu vody. Jestli mořští lidé vůbec přijdou, bude pozdě.“

S tím musel Xzorsh souhlasit. „Nedaleko odtud je malé souostroví. Nikdo na něm nežije, ale můžete tam vydržet, dokud nepřijde záchrana.“

Mořský elf si přiložil obě ruce k ústům a vydal ostře pronikavý tón. Následovalo chvíli ticho a pak vodu prořízly dvě šedé hřbetní ploutve blížící se ke člunu. Caladorn instinktivně sáhl k prázdné pochvě.

„To nejsou žraloci,“ ujistil jej Xzorsh. „Tohle jsou delfíni. Přátelé mořských elfů. Dovedou vás do bezpečí rychleji než vesla či plachty.“

Caladorn se zájmem sledoval, jak Xzorsh oba tvory oslovil jazykem skládajícím se z cvakání a pískání. Pak si mořský elf odvázal od pasu dvě lana ze spletených mořských chaluh a jeden konec každého přivázal ke člunu a na druhém vytvořil smyčky. Obě stvoření do nich okamžitě zastrčila špičaté rypáky.

„Během noci vás doprovodím,“ slíbil elf. Vytáhl dlouhý nůž a podal jej člověku. „V těchto vodách číhají mnohá nebezpečí. Některým z nich nerozumím ani já. Tohle by se vám mohlo hodit.“

Než mohl Caladorn odpovědět, plesknul hraničář dlaní o hladinu. Zřejmě šlo o signál pro delfíny, kteří okamžitě vyrazili k západu a malý člun za sebou lehce táhli.

Jakmile na hladinu dopadly první sluneční paprsky, zamířil Xzorsh zpět k pirátské lodi. Když teď znal důvod Hrolfova volání, neviděl již důvod ke spěchu. Kromě toho ho piráti ani nemohli očekávat tak brzo a jemu se nechtělo vysvětlovat jim, proč je vlastně sledoval, a dát tak najevo svá podezření ohledně temné elfky.

Xzorsh ještě nikdy neviděl drowa na moři a pochyboval, že tahle dívka se na ně vydala ze vznešených pohnutek. Jeho lidé toho z rukou temných elfů vytrpěli dost a on byl odhodlaný zabránit za každou cenu další škodě.

I kdyby kvůli té dívce měl porušit daný slib ochrany.

Mladý hraničář dokázal životní otázky řešit s lehkostí a hranice mezi dobrem a zlem byla v jeho očích jasně daná. Tentokrát se však přistihl, že přemýšlí, jestli jsou věci skutečně tak jednoduché.

Ranní hodiny se přes Elfí pannu přelévaly jen zvolna. Posádka neměla skoro nic na práci, a tak jen čekala na příchod mořského hraničáře. Přítomnost těl mořských elfů, ačkoliv již byla decentně uložena do nákladového prostoru, srážela obvykle dobrou náladu ruathymských námořníků.

Fjodor se ze všech sil snažil rozptýlit je vyprávěním příběhů ze své vlasti – o pramenech a studánkách, kde ještě stále dlí duchové, i o výpravě do trosek dávno zaniklého království skrytých v hustě zalesněných rašemenských kopcích. Mladý vypravěč nechápal, proč legendy o místech obývaných duchy vyvolávají u posádky lstivé úšklebky, ale jinak se zdálo, že jsou všichni vděční za každé rozptýlení.

První důstojník se však zabýval praktičtějšími záležitostmi. Důkladně prozkoumal kořist a všechno cenné dával na jednu stranu, zatímco odpad vyhazoval přes palubu. Právě se chystal odhodit víko jednoho ze soudků, když se náhle zarazil a zamžoural na značky na něm. Důstojník našpulil rty, zamyslel se a pak prozkoumal i další sudy. Potom odspěchal za Hrolfem, který strávil noc na hlídce na příďové nástavbě. Byla s ním i elfí dívka. Na Ibnův vkus k tomu docházelo až příliš často, jenže teď nebyl čas na předsudky.

„Kapitáne, tohle musíte vidět,“ pronesl s nezvyklou naléhavostí a podal Hrolfovi víko. „Tohle je značka bednáře Pivopije. Ten sud je z Ruathymu. Všechny sudy s mrtvýma elfama mají tuhle značku.“

Hrolf se zamračil a pokrčil rameny. „No a co má být?“

„Je to divný,“ pokračoval Ibn. „Co s nima chtěli ty lovci dělat, se radši ani nestarám. Jenom doufám, že se někde neobjeví další a nehodí to na nás.“

Liriel okamžitě pochopila. I když neměla o lidské politice moc jasnou představu, spiknutí dokázala odhalit okamžitě. „On má pravdu, Hrolfe. Měli bychom ty zraněné muže dostat zpátky a vytáhnout z nich co nejvíc informací.“

Prvního důstojníka nečekaná pomoc moc nepovzbudila. Naježil zrzavé obočí a probodl dívku pohledem. „Za všechno můžeš ty,“ zavrčel.

„A co já s tím asi můžu mít společného?“ rozhořčila se. „Ti elfové byli po smrti dlouho předtím, než jsme je vůbec našli.“

„Tak to se smůlou chodí. Nikdy nevidíš, odkud se blíží, ale nakonec si tě stejně najde!“

„Tak už dost,“ řekl Hrolf unaveně. „Nejlepší bude ty muže najít a pokusit se všechno vysvětlit.“

Liriel přikývla. „Já teď půjdu dolů – polední slunce je na můj vkus pořád trochu moc jasné – ale jakmile najdete ty lovce tuleňů, zavolejte mě. Dokážu z nich dostat i takové informace, které by nám jinak neřekli.“

Ibn si založil ruce na prsou. „Dokud jsem první důstojník, tak tu nikdo nebude mučit zraněný chlapy!“

„Nech si to kázání,“ opáčila suše, „a laskavě si uvědom, že kouzla dávají o dost víc možností než tvoje ubohá představivost.“

Elfka odkráčela s důstojností Matrony matky. Celou cestu k průlezu však cítila v týle důstojníkův upřený pohled a nemohla přestat myslet na to, co by asi udělal, kdyby věděl, co má v plánu.

Liriel se totiž podařilo najít inspiraci ve vlastních slovech. Skutečně mohla vytáhnout informace přímo z hlav zraněných lovců. Sice ne kouzelnickou, ale kněžskou magií ano. Kněžky Lloth dokázaly sesílat lepkavé pavučiny do myslí jiných a vůbec nezáleželo na tom, jestli ta která osoba opustila či neopustila svět smrtelníků. Tak proč se obtěžovat s výslechem lovců, přemítala Liriel, když se mohla zeptat přímo samotných mrtvých mořských elfů?

Samozřejmě že takový postup v sobě skrýval jistá rizika. Mocná kněžka dokázala ducha nejen přivolat, ale také mu poroučet. Liriel však byla pouhou novickou a ještě nikdy nezkoušela žádné modlitby či kouzla, které by sahaly za smrt. Navíc neměla jedinou záruku, že Lloth její žádosti vyhoví, a dokonce by tím mohla Pavoučí královnu rozzlobit. Duše mořských elfů jistě nebudou v říši Lloth a Liriel pochybovala, že by drowí bohyně měla dobré vztahy s jakýmkoliv božstvem, jež mořští elfové mohli uctívat.

Když záležitost ze všech stran důkladně probrala, rozhodla se, že největší šanci na úspěch – a vlastně také na přežití – nespočívá v žádosti k Lloth o přivolání duchů, ale v získání svolení ke vstupu do záhrobí. Už jen ta představa dobrodružnou mladou elfku fascinovala a mrazila zároveň.

Liriel se vplížila do kouta nákladového prostoru, kde uctivě přikrytá plachtou ležela těla pobitých elfů. Klekla si k nim a začala je prohledávat ve snaze najít nápovědu, jak asi mohli být zabiti. Kromě poškození způsobeného lákem však nenašla vůbec nic. Tady jí pšenka nevykvetla. Náhodně si vybrala jedno z těl a sevřela jeho chladné ruce mezi své. Protože elfa za života neznala, musela mít k vystopování duše přímý kontakt s tělem.

Dívka se připravila a začala se soustředit na kněžskou magii. Pronášela tichou litanii a odstrkovala pramínky magie, jež k ní nanejvýš ochotně plynuly. Teď nepotřebovala přirozenou magii Přediva, ale sílu bohyně.

Náhle byla vytržená ze svého těla. Následoval oslnivý bílý záblesk bolesti doprovázející odtržení od smrtelného světa a pak…

Liriel zahlédla Propast a skrze věšteckou misku, obvyklý nástroj kněžek Lloth, navštívila i všechny nižší sféry. V šedé mlze zahalené okolí nebylo podobné ničemu, co kdy dřív viděla. Nebo spíš cítila, protože vidět se tu nedalo nic. Kolem sebe vnímala neviditelné cesty vedoucí do neznámých říší. Drowí kněžka vyslala myšlenky za duší mořského elfa.

Okamžitě pocítila krátký kontakt. Zaplavila ji radost z úspěchu, a tak natáhla zkoumavý dotek ještě dál. Ohromilo ji, když zjistila, že nemá kam dál jít.

Lirieliny napjaté smysly zaznamenaly, že se stalo něco nepřirozeného. Tohle nebylo setkání s vůlí božské bytosti, ale s čarodějným uměním. Duše mořského elfa skutečně opustila tělo, ale zůstala uvězněná někde v této sféře. Dívka soustředila myšlenky a zúžila pátrání nají známý svět.

Zničehonic stanula na prahu jakéhosi strašného limba. Pocítila absolutní bezmoc bytosti, po níž pátrala, a náhlý příval naděje, když duše zaznamenala její dotyk. Spočinuly na ní neviditelné oči prosící o vysvobození. Elfcino svobodu milující srdce se při tom zjištění naplnilo děsem a na okamžik se zastavilo. Dívka instinktivně couvla.

Najdu tě, slibovala Liriel, zatímco se vracela do svého těla. Najdu způsob, jak tě osvobodit.

„Zatracená ženská. Já věděl, že máš v tomhle bordelu prsty.“

Pochmurně vítězoslavný hlas vytrhl Liriel z transu. Obrátila se a stanula tváří v tvář Ibnovi. Musela se propadnout tak hluboko do meditace, že jej neslyšela přicházet, a teď se k ní blížil s rukou na jílci nože.

Liriel zareagovala instinktivně. Mávla rukou s roztaženými prsty, ze kterých vylétly pramínky magie. Ty se spletly do obří pavučiny rozprostírající se nákladovým prostorem. Záblesk moci Ibna zachytil a spolu s magickou pastí jej odhodil zpět, kde zůstal viset v pavučině jako nějaká ohromná moucha.

Liriel očekávala vzdorný hněv, nebo dokonce záplavu barvitých nadávek, tak obvyklých na každé lodi. Překvapilo ji tedy, když se Ibn i přes nepříjemnou situaci zatvářil spokojeně.

„Takže jsi napadla důstojníka. No tak to už jsi vlastně mrtvá,“ slíbil s temným zadostiučiněním.

Paměť elfů sahá vskutku daleko, ale i tak se ztracené město Ascarle stalo pro většinu z nich jen pověstí. Od doby jeho zmizení pod záplavou tajícího ledu a následně pod mořem, když obří ledovce ustoupily severním mořím, prošlo světem mnoho generací elfů. Jen málokdo by proto očekával, že jeho sláva dál žije skrytá hluboko pod hladinou moře u ostrova Trisk, součásti souostroví známého jako Nachové skály.

Žádný z dávno mrtvých elfů by nyní Ascarle nepoznal. Ano, většina budov zůstala nedotčená – úžasné, třpytící se stavby vytvořené kouzly z křišťálu a rudého korálu. Dokonce i ve vodě město vypadalo jako stvořené z ohně a ledu. Uvnitř mnoha budov i krytých průchodů byl stále ještě vzduch. Poklady dávných kultur zdobily luxusní komnaty. Skutečně, jedinými „falešnými tóny“ v celém Ascarle byly vodní horizont a jeho současní obyvatelé.

V okolí potopeného města žily jedny z nejobávanějších mořských bytostí. Stovky vodních zlobrů, vzdálených bratranců těch pozemských, tvořily jádro místní stálé armády. Předpokoje a tunely vedoucí ke křišťálovému středu sloužily jako hnízda kapoacintů, mořských chrličů, kteří si nadevše libovali ve způsobování bolesti. Tlupa zlých nereidek, překrásných sirén schopných měnit podobu a odhodlaných zničit všechny muže plavící se po moři, kroužila kolem města a hledala příležitost, jak by se mohla vyřádit.

Šeptalo se, že někde ve městě žil dokonce i kraken. Ze všech mořských tvorů byla právě tahle gigantická a vysoce inteligentní oliheň nejobávanější. V dřívějších dobách mizela na příkaz těchto tvorů celá města nebo ostrovy. O krakenech se toho obecně moc nevědělo. Snad jen to, že většinu času tráví v nedostupných hlubinách moře a čas od času se jim podaří shromáždit moc, jež dosáhne daleko mimo svět vln. Dokonce i pouhá pověst o jeho přítomnosti představovala úctyhodnou hrozbu.

Skutečný vládce Ascarle, illithidí žena jménem Vestress, je rozhodně nehodlala popírat. Jako stvoření nesmírného magického nadání a záhadné minulosti si Vestress přisvojila titul regentky a za nepřítomného krakena vládla celému podmořskému království. Alespoň to tedy tvrdila a nikdo se neodvážil cokoliv namítat. Vestressina vláda se totiž neomezovala jen na Ascarle. Její moc se díky síti špehů a vrahů známé jako Společnost krakena rozprostírala po všech severních zemích.

Vestress byla mezi svým druhem jedinečná. Illithidé neměli, nebo spíš neukazovali navenek pohlaví, avšak tahle bytost promítala mentální „hlas“ ve zjevně ženském tónu a také se nesla s elegancí královny. Illithidé jsou podle lidských měřítek ohavní tvorové ze všeho nejvíc připomínající křížence humanoida a chobotnice. Tělo zhruba lidského tvaru je nahoře zakončené klenutou hlavou potaženou jasně fialovou kůží a s bílýma očima bez výrazu. Spodní polovinu tváře tvoří čtyři hemžící se chapadla, skrývající tlamu s ostrými zuby. Vestress se však nějakým záhadným způsobem dařilo vyzařovat eleganci zastiňující nevzhledné tělo. Bledě růžové ametysty zdobily její tříprsté ruce a lemovaly kroužek stříbra nasazený na hlavě. Dlouhé rukávy roucha z levandulového hedvábí tiše šeptaly, kdykoliv klouzala vzduchem.

Regentka Ascarle měla právě chvíli volna. Její zálibou a vášní bylo tkaní, a tak se mu věnovala, kdykoliv jí to nároky jejího postavení dovolovaly. Vlastně vnímala celý život jako tapiserii a do ní dokázala zachytit téměř vše: vzácné drahokamy, ukradené sny. Právě teď se věnovala výjevu zachycujícímu pobřežní město obývané jejími bývalými otroky, kteří jí kdysi sloužili a starali se o komnaty, jež byly stále naplněny vzduchem. Bylo to její dosud nejlepší dílo a Vestress si je spokojeně prohlížela.

Náhle ji šokovalo, že se postavy mořských elfů na výjevu začaly kroutit, jako kdyby trpěly.

Vestress se prudce postavila. To přece nebylo možné. Tedy ne že by se jí příčilo mučit v tapiserii uvězněné duše mořských elfů, to rozhodně ne! Znepokojilo ji, že se je někdo pokoušel kontaktovat. A byl to někdo mocný.

Samozřejmě že takový pokus očekávala, ale lovci tuleňů ještě nemohli stihnout dorazit do Hlubiny a osobně se přesvědčila, že na palubě jejich lodi nebyl jediný kněz. Něco se muselo ošklivě pokazit.

Vestress odplula vzduchem z komnaty určené pro tkaní a spěchala do jiné, kde měla věštecké krystaly. Se všemi zdroji záhadné Společnosti krakena volně k dispozici získá odpověď během pár minut.

Než skončí den, polapí její dlouhá chapadla kněze či kněžku, kteří se odvážili zaplést s regentkou Ascarle.