é sítě

13. Tvaroměnci

Na Lirielino naléhání opustil Fjodor odpoledne se skupinou lovců vesnici. Jasně cítila jeho touhu prozkoumat okolní kopce a lesy a netoužila držet ho ve své blízkosti, kde by se stejně jenom zbytečně staral o její drobná zranění. Těm se už věnoval Hrolf. Kapitán nadával jako budka plná špačků a vydal se do svého skladiště najít balzámy a obvazy.

Liriel přikázal, aby se posadila na velký sud piva, a začal pátrat po bečce své vlastní tajné bylinné směsi. Vypadalo to, že tatáž droga, která uspala vesničany během slavnosti, se stejně dobře hodí na čištění ran a tlumení bolesti – nemluvě o utěsňování lodních kýlů – a tak jí vždy měl dostatečnou zásobu. Když opatrně odřízl poškozené části dívčiny kožené kazajky, nalil Hrolf trochu břečky na hadřík a začal jím oťukávat mělké škrábance táhnoucí se po obou ramenech.

Liriel to všechno snášela s nezvyklou trpělivostí. Pravda byla, že si dokonce užívala neobvykle nezištnou péči, kterou ji její „nevlastní otec“ zahrnoval ode dne, kdy se poprvé setkali. Nakonec však zvítězilo lákání Zelené síně a Liriel si začala přát, aby toho přehnaně starostlivého piráta poslala s Fjodorem.

„Koukám, že ses tý ženský pořád ještě nezbavil,“ poznamenal zarputilý hlas od vchodu do skladiště.

Hrolf vzhlédl ke svému zrzavému důstojníkovi. „Ibne! Chlape, neviděl jsem tě od tý doby, co jsme zakotvili. Máš snad potíže se spaním a přišel sis pro další medovinu?“

Muž si při připomínce nedobrovolného šlofíčku na lodi odfrknul a vrhl na temnou elfku zlostný pohled. „Nestojí za to,“ zamumlal a vytáhl od opasku věrnou dýmku. „Myslel jsem si, že na Elfí panně jsme si smůly užili dost, ale vypadá to, že nás pronásledovala i na břeh.“

„Nezapaluj tu věc tady,“ varoval jej Hrolf, okatě ignorující důstojníkovo lamentování. „Je tu dost toho novýho prachu, aby to Ruathym poslalo až na dno moře!“

Ibn odložil dýmku i křesadlo a pozorně se rozhlédl po okolní místnosti. Celá budova byla doslova napěchovaná bednami a sudy jen tak naházenými bez zjevného systému všude kolem. „Je dobře, že se tu vyznáš, kapitáne. Jsi totiž jediný, to je jistý.“

„Kvůli tomuhle jsi přišel?“ zeptal se Hrolf mile. „Abys urážel tady panenku a mně říkal, jak se mám starat o svoje záležitosti?“

„Přinesl jsem varování,“ opáčil Ibn a bez mrknutí oka čelil kapitánovu ledově chladnému pohledu. „Brzo ráno jsem byl na rybářským člunu a mám pocit, že jsem viděl mořskýho elfa.“

„Xzorshe?“ zeptal se překvapeně kapitán.

„Možná. Mně připadají všichni stejný. Ovšem úlovek nestál za nic. Některý sítě někdo přeřezal. Děje se tu něco podivnýho, dejte na moje slova.“

„Co to říkáš, hochu?“ chtěl vědět Hrolf.

„Toho elfa si mohl všimnout i někdo jiný. A jestli si lidi začnou myslet, že za tím vším stojí tadyhle naše kamarádka, mohli by chtít odpovědi.“ Důstojník se odmlčel a znovu na Liriel upřel pronikavý pohled. „Možná bys měl začít přemýšlet, kapitáne, jak by ty odpovědi měly vypadat.“

„Možná bys měl začít přemýšlet, chlapče,“ napodobil Hrolf vyjadřování svého důstojníka, „jak dostat svůj zadek z mýho skladiště, než ti ho nakopu až mezi ramena.“

Ibn pokrčil rameny. „Strávili jsme spolu spoustu času, kapitáne. Myslel jsem si, že ti tohle varování dlužím. Nalož si s ním, jak chceš.“ S těmi slovy se obrátil na patě a vykročil ven.

„Tohle není tvůj přítel, panenko,“ varoval Hrolf Liriel. „Ibna jsem měl vždycky rád – teda tak rád, jak je to v jeho případě možný – ale občas má podivný nálady. Bude lepší si na něj dát pozor.“

Tohle varování znělo Liriel v hlavě ještě ve chvíli, kdy se probírala dlouhou dřevěnou budovou, jež skrývala ruathymské nakradené knižní poklady. Od chvíle, kdy včera přirazili ke břehu, na Ibna ani nepomyslela, a to ji teď nesmírně znepokojilo. Ignorovat nepřátele nepřinášelo drowům právě dlouhý život. Ovšem v jejím případě jich bylo tolik a měli tak různé podoby, že je jen těžko dokázala všechny udržet v hlavě.

V době, kdy odpolední slunce začalo vrhat dloužící se stíny, měla již jasnější představu o tom, čemu čelila. Prohledala každé zákoutí Zelené síně, aby o živelné sféře vody zjistila cokoliv, co se jen dalo. Vzhledem k tomu, že někdo z jejích nepřátel měl schopnost přivolat vodního elementála, dávalo smysl seznámit se s těmito silami co nejpodrobněji. Čím více četla, tím víc byla skrytým sokem a jeho mocí ohromená. Nejvíc ji zaujala jedna konkrétní pasáž a z ní vyplývající možnosti.

„Nereidky,“ četla nahlas. „Tito tvaroměnci ze živelné sféry vody lákají a topí neopatrné námořníky. Často na sebe berou podobu nádherných žen a čáry okouzlují muže, aby je přivedly do záhuby. Nereidky nosí duchovní šál, jenž obsahuje jejich esenci. Pokud je jim odňat, stávají se otrokyněmi jeho nového majitele. Kouzelník může takovou zotročenou nereidku přinutit poslouchat, a dokonce ji použít jako průvodkyni živelnou sférou vody.“

„Pověsti,“ poznamenal drsný, hluboký hlas. „Jen příběh skaldů a nic víc.“

Liriel zdvihla oči od čtení a upřela je na vesnického šamana. Bylo třeba říct, že na ni opravdu zapůsobil. Přestože byl Ulf mohutný muž, podařilo se mu vstoupit do místnosti, aniž by jej zaslechla.

„Víc než jenom pověst,“ pronesla přímo. „Myslím, že přímo dnes ráno jsem jednu z nich viděla, jak jde po pláži s nějakým mužem. Už tehdy jsem si myslela, že s tou ženou není něco v pořádku, ovšem až teď jsem se dočetla pravdu.“

Ulf se zatvářil nedůvěřivě. „Jestli je to pravda, co se potom stalo s tím mužem? Podle příběhů okouzlují nereidky muže, aby je pak utopily, ale dnes se nikdo neztratil.“

Drowí dívka pokrčila rameny. Tohle sice musela uznat, ovšem své teorie se nehodlala vzdát. Zamyšleně začala točit prstenem, který jí navlékli zlobři únosci. Jestli všechna utonutí měly na svědomí mořské sirény, tak by mohl být dobrý nápad dát jej Fjodorovi. Zdálo se totiž, že muži jsou k jejich kouzlům mnohem náchylnější než ženy. Přirozeně.

„Proč jsi sem přišla?“ zeptal se šaman s typickou seveřanskou přímostí. „Co doufáš, že tady na Ruathymu najdeš?“

„Všechno to, co o mně řekli Hrolf a Fjodor, byla čistá pravda,“ odpověděla Liriel. „Přišla jsem kvůli výpravě za runovou magií, a až bude moje runa hotová, chci použít Poutníkův amulet, abych ji vyryla do Yggsdrasilova potomka.“

Ulf se zamračil. „Znáš potřebné rituály? Dokázala bys posvátný strom vůbec najít?“

„To bych chtěla od tebe.“

„Nebudu tě učit,“ pronesl šaman přímo. „To je nemožné. Žádný křehký elf nemá dost síly ani vůle, aby dokázal tvarovat runy.“

Liriel se naježila. „Mluví z tebe neznalost. Jen si vyber nějakou zkoušku, a jestli selžu – jako že ne – teprve potom budeš moct tvrdit, že znáš rozsah mých sil!“

V šamanových ledově modrých očích problikla jiskra zájmu. „Jsi odhodlaná. To ti musím nechat. Ale jinak tě musím zklamat. Nevyberu žádnou zkoušku. Jestli je tvoje hledání runy upřímné, tak za tebou zkoušky přijdou nevyhnutelně samy.“

„A když v nich obstojím, budeš mě učit?“ trvala Liriel na svém.

„Ještě jsi neobstála,“ odbyl ji Ulf chladně, „a já v tebe žádnou důvěru nevkládám. Novou runu je vždy třeba vykoupit, a to za cenu vyšší, než je většina ochotná zaplatit.“

Než mohla Liriel odpovědět, rozlétly se dřevěné dveře knihovny dokořán a dovnitř vpadl světlovlasý mladík. Liriel v něm okamžitě poznala Ivara, jednoho z jejích průvodců na cestě do Intharu. Tuniku měl potřísněnou krví a oči v bezvousé tváři vytřeštěné.

„Musíš se mnou!“ tahal Ivar šamana za rukáv. „Lovci… někteří z nich jsou mrtví a Aumark Lithyl…“

„První sekyra je po smrti? Jak to?“ chtěl vědět Ulf.

„Ne, stále žije, ale potřebuje ošetření. Blízko strže zaútočil divoký kanec a Aumarka ošklivě zřídil.“

Šaman se zachmuřil a spěšně mladíka, i se zvědavou Liriel za patami, následoval. Kolem dveří do kulatého dřevěného domu se mezitím shromáždil malý dav. Se šamanovým příchodem se okamžitě rozestoupil. Liriel na chvíli zaváhala, ale pak se protlačila za ním. Správně usoudila, že bude mít příliš práce, než aby ztrácel čas jejím odháněním, a tak zaujala místo u zaoblené zdi, odkud mohla vše pozorovat a nepřekážet.

Zraněný náčelník ležel v rychle rostoucí kaluži krve. V boku měl hlubokou ránu, kde jej potrhal kancův klekták. Ulf ji za neustálé litanie pomazal bylinnou mastí a ovázal plátnem. Další byliny přihodil do ohně a místnost okamžitě zaplnil výrazně vonící dým. Liriel si se zájmem povšimla, že v bylinách, vonném dýmu i litanii se skrývala jemná magie. Aumarkovo zranění však bylo příliš hluboké a severská kouzla nebyla dost silná, aby krvácení včas zastavila. Obvazy se již stihly zabarvit krví.

Dívka si přiklekla vedle namáhajícího se šamana. „Ustup,“ poručila. Ulf ztuhnul, ale nakonec s rázným přikývnutím ustoupil.

Liriel odtáhla obvazy, položila jednu štíhlou ruku na okraj zející rány a druhou sevřela amulet Lloth. Zavřela oči a představovala si čarovnou temnotu svého domova – pevnosti Pavoučí královny – a pak se zaměřila na slova kněžského kouzla. Zároveň usilovně pátrala po něčem, co by Lloth nabídla výměnou za dar léčení, o nějž se chystala žádat. Lloth, zlá bohyně drowů a chaosu, neměla sebemenší důvod, proč by se měla o lidského válečníka starat, takže jí musela nějaký důvod poskytnout.

„K téhle zemi se blíží střetnutí mocných sil,“ modlila se mumlavě drowím jazykem. „Jasně to cítím, ačkoliv ještě neznám jména těch, co budou bojovat. Uzdrav tohoto vojevůdce a já stanu v boji po jeho boku jako kněžka Lloth. Drowové rozpoutali válku na povrchu a prohráli. Tahle válka však bude vybojovaná ve tvém jménu a bude vítězná. Všichni ti, kteří kráčejí pod sluncem, poznají skutečnou moc Lloth!“

Amulet jí v ruce zabrněl mocí. Podařilo se jí přilákat pozornost nevyzpytatelné bohyně. Spěšně pronesla slova kněžské modlitby a připravila se na tok moci skrz její tělo do bledého ruathymského válečníka. Ozvalo se ostré zasyčení a roztřepené okraje rány se pod její rukou stáhly k sobě. Aumarkovo tělo se při tom drastickém léčení zachvělo a pak opět ochablo.

Vyčerpaná a dezorientovaná Liriel otevřela oči a pomalu se vymanila z proudu léčivé síly. S úlevou si všimla, že náčelník začal hluboce oddechovat a do zvrásněných tváří se mu vrací zdravá barva.

„Za to, co jsi dnes učinila, ti bude celý Ruathym vděčný,“ pronesl šaman pomalu. „Nikdy v životě jsem ještě neviděl tak mocnou léčivou magii. Stále tě však nebudu učit.“

Drowí dívka na muže okamžik jen zírala, naprosto ohromená jeho tvrdohlavým odmítáním. Pak se jediným vzteklým pohybem zhoupla na patách, postavila se a vyrazila ze srubu. Vesničané, z nichž někteří se stali přímými svědky ukázky léčivé magie, jí uctivě ustupovali z cesty.

Mezi nimi stál i Fjodor. Až teprve teď si uvědomila, že byl také členem nešťastné lovecké výpravy. Stáhla si z prstu stříbrný prsten, uchopila jednu jehoruku a navlékla mu jej na malíček. „Nikdy si ho nesundávej,“ upozornila jej tiše. „Docela dobře by ti mohl zachránit život.“

Zareagoval smutným úsměvem. „Zdá se, že i ty jsi dnes měla napilno. Pojď, moje malá vráno, musíme si promluvit.“

Oba přátelé opustili vesnici a vydali se západně podél pobřeží, zahalení do plášťů proti chladu blížící se noci. Fjodor byl zjevně znepokojený, ale nepromluvil, dokud barvy západu slunce nevybledly téměř do stříbřita. Pak se zničehonic Liriel zeptal, jestli někomu řekla o ranním útoku.

Dívka zamrkala. „Jenom Hrolfovi. Samozřejmě ale nevím, jestli o tom nemluvil on. Proč?“

„Ten kanec, který napadl Aumarka,“ začal Fjodor, „mohl být obyčejným zvířetem, ale já o tom mám pochybnosti. Doma v Rašemenu jsem kance lovíval a vím, že jsou vždy nebezpeční. Tenhle byl ovšem neuvěřitelně vychytralý. Skoro bych přísahal, že na nás dlouho číhal, jako kdyby přesně věděl, kterou cestou se na lov vydáme. A taky jsem něco viděl,“ dodal významně s důrazem na to slovo, aby naznačil, že mluví o zděděném rašemenském Zraku. „Na tom kanci bylo něco povědomého. Bylo to, jako kdyby – jako kdyby vrhal jiný stín než svůj vlastní. Jeho tvar jsem ale nedokázal rozeznat. Totéž jsem cítil, když jsme čelili jestřábovi.“

„Takže?“

„Hamfariggen“ řekl chmurně. „Bojím se, že jestřáb i kanec byly různé podoby jediného člověka.“

„Wedigar,“ vydechla Liriel a v hlavě jí nový dílek skládanky zapadl na místo. „Jistě, to by mnohé vysvětlovalo! Útok na lovce, a dokonce i ty ztracené děti.“

„Ale proč?“ chtěl vědět Fjodor. „Proč by takový muž útočil na svůj lid?“

Drowí dívka vrhla po mladém válečníkovi kradmý pohled. Tohle se mu rozhodně líbit nebude. „Stejně jako ty nemá na výběr,“ rozhodla se skočit do toho rovnýma nohama. Pokračovala výkladem o tom, co se dnes dozvěděla o nereidkách a jejich schopnosti obestírat muže kouzly.

Fjodor na ni zíral, zhnusený tím, co by to mohlo znamenat. „Jsi si jistá?“

„Ne,“ přiznala Liriel a upřela na něj vyzývavý pohled. „Ale myslím si, že vím, jak by se to dalo zjistit.“

Měsíční paprsky hladily moře stříbrnými prsty a ozařovaly kameny poseté pobřeží přízračným světlem. Přesně takovou noc by Sune, bohyně lásky, stvořila, aby v myslích lidí vzbudila stesk. Fjodor se osamoceně procházel podél hranice příboje.

Pak se k němu na křídlech větru donesla tichá píseň, jakou by si někdo zpíval pro vlastní potěchu. Mladý Rašemenec se zaposlouchal, okouzlený prostou krásou melodie. Tiše se protáhl kolem vysoké hromady černých kamenů vytvářející v pobřeží malou zátočinu.

Pěvkyně stála na velkém kameni na samotném okraji moře, shlížela na hladinu a zpívala v jazyce, kterému Fjodor nerozuměl. Byla mladá, světlovlasá jako Seveřanky, ovšem mnohem štíhlejší, téměř jako elfka. Bledá pokožka lesknoucí se v měsíčním světle jako povrch hladké perly a prameny zlatých vlasů splývající na ramena jí propůjčovaly nádherný vzhled. Když si Fjodora všimla, vyplašila se jako divoká laň a ztratila rovnováhu.

Fjodor instinktivně vyrazil, aby ji zachránil před pádem. Na okamžik se mu ocitla v náručí a válečníkova všudypřítomná vnitřní bolest byla na okamžik zapomenuta. Odtáhla se – příliš brzy! – a rukama si neklidně uhladila šál uvázaný kolem pasu.

„Neboj se mě, paní,“ pronesl tiše. „Přilákal mě tvůj zpěv, ale neměl jsem v úmyslu ti ublížit nebo narušovat tvoji samotu. Jestli si to přeješ, zase odejdu.“

Na tváři se jí objevil lehký úsměv. „Jsi milý,“ pronesla stydlivě slabým hlasem. „Popravdě bych tvoji společnost uvítala. Byl bys tak laskavý a doprovodil mě domů? Zabrala jsem se do zpěvu a neuvědomila jsem si, že se mezitím setmělo.“

Poslední slova byla pronesená s podivnou směsicí obav a nevinného flirtování. Fjodor přijal nabídnutou ruku a poskytoval jí oporu během cesty podél pobřeží. Dívka začala za chůze znovu zpívat. Stříbřité tóny se mísily s měsícem ozářenými vlnami, dokud píseň a moře nesplynuly v jedno. Fjodor si ani neuvědomil, kdy se zastavili a kdy se dívka nechala znovu sevřít do náruče. Jen koutkem mysli zaznamenal vlny hladící jejich těla a sladce slanou chuť jejích rtů na svých. Nebo to bylo moře? Netušil a nezáleželo mu na tom.

Vzduch prořízl zmučený výkřik a roztříštil Fjodorovo snové omámení. Doslova jej udeřil chlad a ohromeně si uvědomil, že stojí po kolena v ledových vlnách. Kousek od něj stála Liriel, na temné tváři triumfální úsměv a v ruce hedvábný šál třepotající se ve větru jako vítězná zástava. Zlatá dívka před ní klečela a s prosebně vztaženýma rukama ji mezi vzlyky žádala, aby jí jej vrátila.

Pomalu se mu do otupělé mysli vracely jednotlivé podrobnosti jejich plánu a rozmrzele si uvědomil, jak dokonale jej nereidka dokázala okouzlit. Kdyby byl skutečně sám, tak by se jej siréna jistě pokusila utopit stejně jako všechny nešťastné rybáře. Přesto byla tak nádherná, zoufalá a vypadala tak lidsky, že si Fjodor musel neustále připomínat její zlou přirozenost. S tím ovšem Liriel neměla žádné potíže.

„Buď zticha!“ zasyčela a ukázala plačící nereidce její šál. „Touto zástavou se stáváš mou. Přijmi svou službu a zůstaň v moři – tichá a neviditelná – dokud tě nebudu potřebovat.“

Nereidka si přikryla obličej dlaněmi a s neutichajícím pláčem se pozvolna ponořila pod hladinu a zmizela.

Fjodor na dívku upřel nevěřícný pohled. „Ty si ji necháš jako otrokyni?“

„Samozřejmě,“ prohodila Liriel nezúčastněně. „Nikdy nevíš, kdy se taková nereidka může hodit. A odvedl jsi dobrou práci, když jsi ji zavedl přímo ke mně.

Nebyla jsem si jistá, jestli ti dojde, že za tebou jdu vodou proto, abych nenechávala stopy v písku.“

Sice mu to v žádném případě nedošlo, rozhodl se ale, že bude nejmoudřejší, když o tom pomlčí. I přes úspěch jejich plánu se cítil špatně a nemohla za to jen lehkost, s jakou Liriel nereidku svázala pouty otroctví, ale i ochota využít jejích služeb přes její zlou přirozenost.

„Pojď,“ pobídla jej stručně. „Musíme si okamžitě promluvit s Wedigarem.“

První sekyru Holgersteadu nalezli, jak spí v kasárnách v pokoji, který sdílel i Fjodor. Wedigar se probudil s rychlostí cvičeného válečníka. Při pohledu na zachmuřeného Rašemence a temnou elfku po jeho boku přimhouřil tázavě oči.

„Co to má znamenat, hochu? Není zvykem brát ženy do Trelleborgu!“ napomenul mladého berserkra.

„O ženy tu teď nejde. Na pořadu dne jsou mnohem exotičtější samičky,“ prohodila Liriel chladně, zatímco vytahovala z vaku šál. „Tohle patřilo tvojí přítelkyni. Nezdá se ti povědomý?“

Válečník nechápavě pohlédl na kus bílého hedvábí a pak se obrátil zpět k Fjodorovi. „Co má tohle znamenat?“ zeptal se znovu.

„Ty si na tu zlatovlasou dívku nepamatuješ? Liriel myslela, že tě viděla, jak se s ní procházíš po pobřeží,“ napověděl mu.

„Myslíš šamanovu dceru? A co má být? Vždyť víte, že jsem do vesnice přišel, abych se jí dvořil.“

„Nejde o Dagmar, ale o magické stvoření,“ opravil jej Fjodor. „Tohle dokáže muže okouzlit tak dokonale, že s radostí zabije sebe a možná i jiné.“

Wedigar nebezpečně přimhouřil oči, ovšem stále se ovládal. „Co tím chceš říct?“ zeptal se nebezpečně chladným hlasem.

„Dnes ráno, krátce po svítání, jsme se vraceli z Intharu cestou podél pobřeží. Tehdy Liriel viděla muže a dívku, jak jdou ruku v ruce po břehu. Chvíli na to na nás zaútočil jestřáb velikosti dospělého muže. A nebyl to obyčejný jestřáb,“ řekl Fjodor měkce, „ale jedno z těch stvoření, o kterých jsi mluvil, když jsi vysvětloval povahu hamfariggenských bojovníků.“

„Jsi v téhle zemi cizincem,“ pronesl První sekyra Holgersteadu škrobeným hlasem, „a jen proto, že tu urážku ve svých slovech nevnímáš, nevyzvu tě k boji.“

Liriel odevzdaně sykla. „Dobře, tak to nedělej. Ale vysvětli nám tohle.“ Než mohl kdokoliv z mužů zareagovat, vrhla se na válečníka, sevřela v rukou límec jeho noční košile a prudkým škubnutím ji roztrhla až k pasu.

Přes bojovníkovu hruď se táhla rovná linka tvořená čtyřmi mělkými bodnými ranami. Pod nimi se vyjímal kruh po vypálených černých chlupech a kůže v něm byla jedním velkým, rudým puchýřem.

„Tak vysvětluj,“ pobídla jej drowí dívka chladně.

Wedigar chvíli tiše seděl. „Nemůžu,“ přiznal nakonec.

„Potom to dovol mně,“ řekla Liriel. „Po jestřábovi, který nás napadnul, jsem hodila čtyři nože a malou ohnivou kouli. Naštěstí pro něj měl dost mohutné svaly, takže čepele nepronikly tak hluboko, aby způsobily vážnější zranění, a tuhá péra pohltila největší část ohnivé koule. Tvoje zranění jsou sice menší, než jsem očekávala, ale on se zmenšil také cíl. Bez urážky,“ dodala při pohledu na jeho svalnatý trup. „Také jsem mu hodila na nohu bola a Fjodor jej opakovaně zasáhl palicí do zad a pravého boku, takže bys tam měl mít pár pěkných modřin.“

„To mám,“ zamumlal Wedigar.

Liriel se nevěřícně obrátila k příteli. „Ani trochu jsi nepřeháněl, když jsi říkal, že tihle lidé nejsou ve lhaní dobří,“ pronesla suše. „Tenhle se o to ani nepokouší!“

„Řeknu pravdu,“ odvětil jí válečník hořce. „Tedy alespoň tu část, na kterou si vzpomenu! Včera ráno jsem skutečně šel na pobřeží, kde jsem se chtěl setkat se šamanovou dcerou, když se bude vracet z ranního rybolovu. Sami víte, že vyjíždí s rybáři. Neviděl jsem však jediný člun. Předpokládal jsem, že jsem se prostě jenom spletl a šel do jiné zátoky a dál na to nemyslel. Když se teď ale zamyslím, je pravda, že mi to ráno uteklo až moc rychle.“

„Bolesti ani zranění sis nevšiml?“ naléhala dívka.

„To ano,“ odvětil stroze, „ale na nic jsem si nepamatoval.“

„A co dnes odpoledne? Kde jsi byl během lovu?“

„Většinu odpoledne jsem byl tady v kasárnách. Kvůli bolesti nedokážu ani zdvihnout meč, nebo dokonce moc chodit, tak co bych dělal na lovu?“

Fjodor se na Liriel zmateně zadíval. „Pak na sebe nemohl vzít podobu kance a zaútočit na Aumarka!“

„Byl by tu způsob,“ připustil Wedigar. „Válečníci dostatečně silní v tvaroměneckém šílenství dokáží někdy vyslat svoji duši mimo tělo v podobě zvířete. Je proto možné, že mám na svědomí i tohle. V duchovní podobě by mě zranění těla neomezovala, ovšem jakákoliv poranění duše by se ukázala i na těle. Řekněte mi,“ naléhal upřímně, „podařilo se někomu z vás toho kance zasáhnout? Co třeba kopím do zadku?“

Fjodor přikývl a válečníkova ramena zničeně poklesla. „Toho jsem se bál. Ale proč k tomu došlo a proč si nemůžu na nic vzpomenout?“

„S pamětí bych ti dokázala pomoct,“ oznámila Liriel sebevědomě. „Pravda o tvých činech je stále uvnitř tvé mysli, kterou s pomocí své bohyně dokážu přečíst.“

Aniž by čekala na Wedigarův souhlas, stáhla se do sebe a tiše pronesla slova kněžského kouzla. Výsledek se dostavil okamžitě a nezvykle dramaticky. Tohle kouzlo obvykle poskytlo jen krátké nahlédnutí do cizí mysli – obraz, dojem, možná několik slov. Tentokrát se stěna vystavěná nereidčiným kouzlem zhroutila a Liriel zjistila skutečnou roli válečníka v nesnázích postihujících v nedávné době tuto zemi a ty, kteří jí vládli a chránili ji.

A zjevně se tak stalo i u něj.

Wedigar zasténal a schoval hlavu do dlaní. V jediném okamžiku na něj dolehly všechny hrůzy, jež byl nucený spáchat. Dlouho seděl v mučivém tichu. Když opět zdvihl hlavu, měl v očích odhodlaný pohled.

„Svolám thing,“ pronesl rozhodně. „Ke všemu se přiznám a přijmu soud lidí, které jsem zradil.“

Liriel odevzdaně obrátila oči ke stropu a pak se otočila na Fjodora. „Promluv s ním ty.“

„Chápu tvé rozhodnutí,“ začal Rašemenec. „Tvůj smysl pro čest vyžaduje, abys čelil svým činům a přijal za ně trest. Tvá povinnost vůči téhle zemi však žádá pravý opak. Nám i ruathymskému lidu se staly zvláštní věci a ne vše se dá vysvětlit prokletím nereidky. Ne, děje se tu mnohem víc a my musíme zjistit co. Jestli se to všechno stalo za jediným temným účelem, jistě by bylo moudré jej nejdřív odhalit a mezitím v tichosti čekat.“

„Chceš po mně, abych dal v sázku životy svých lidí!“ namítal Wedigar. „To radši zemřu v boji, než abych nechal naše nepřátele pokračovat!“

„Ale s kým bys chtěl bojovat? Proti jakým nepřátelům?“

První sekyra bezmocně pokrčil rameny, neschopný najít odpověď. Fjodor mu položil ruku na rameno. „Právě teď potřebujeme trpělivost a schopnost spřádat intriky, což seveřanským válečníkům nejde. Drowové se však pro něco takového rodí. Zůstaň prosím zticha a nech nás, abychom pátrali po odpovědích. Je možné, že je to všechno součást runové pouti, kvůli které jsme sem především přišli,“ dodal náhle a z nějakého důvodu si byl jistý, že má v tomhle pravdu.

Liriel souhlasně přikývla. Také jí tohle zjištění zapadalo do celkové mozaiky událostí.

Wedigar rozhodil ruce. „Dobře, udělám to,“ zamumlal, „ale ani trochu se mi to nelíbí.“

Fjodor s ním musel souhlasit, neboť ani on se nedokázal vymanit z oblaku zoufalství zanechaného v nich Lirieliným kněžským kouzlem. Již dříve ji viděl, jak se modlí ke své temné bohyni, a tohle spojení jej hluboce znepokojovalo. Tentokrát však bylo vlákno moci silnější než dřív. Jakmile seslala kouzlo, kterým nahlédla do mysli tvaroměneckého válečníka, zaútočil na Fjodorovu mysl silný pocit chaosu a vše pohlcujícího zla. Sice rychle zmizel, stejně jako všechny střípky odhalené Zrakem, ale on dobře věděl, že si jej bude pamatovat navždy. Dobře znal Lirielinu odolnost a sílu vůle, nedokázal si ale představit, jak by mohla zůstat nepoznamenaná i po setkání s tak mocným zlem.

Wedigarovy skutky ve zvířecí podobě byly četné a strašné. Fjodorova přeměna v berserkrovskou vichřici by jej jistě stála život, ovšem i to bledlo v porovnání s Rašemencovou novou obavou, že během své cesty za mocí podstupuje Liriel mnohem osudnější proměnu.