Sannikovova země

HŘBITOV MAMUTŮ

Velký Ljachovský neboli Blízký ostrov je pozoruhodný svým geologickým složením. Jeho čtyři ploché, avšak skalnaté vrcholy, spíše skupiny vrcholů, jsou žulové, ale celá ostatní plocha je z měkkých čtvrtohorních usazenin. Proto četné bystřiny a říčky stékající s vrcholků a zařezávající se hluboko do těchto měkkých vrstev rozdělily ostrov na mnoho pahorků a pahorečků téměř bez rostlinstva. Za krátkého léta pokrývá povrch ostrova jílovitá, mechem porostlá tundra s roztroušenými sněhovými závějemi v hlubších stržích a dolinách ve svazích, obrácených k severu.

Stejně měkké vrstvy tvoří břehy ostrova, omývané příbojem, a tvořící proto delší nebo kratší kolmé nebo dokonce převislé srázy, přerývané koryty bystřin a říček. Tyto vrstvy jsou od shora dolů věčně zamrzlé, jen v létě roztávají do velmi malé hloubky; tající masy buď samy kloužou do moře, nebo se sesouvají, podemlety zdola vlnami, a tak moře postupně rozrušuje ostrov. A kdyby nebyla půda, která tento pochod velmi zpomaluje, věčně zamrzlá, byl by ostrov až na žulové jádro dávno zničen.

V měkkých vrstvách je mnoho mamutích klů a místy dokonce celá těla těchto zvířat a jejich současníků — dlouhosrstého nosorožce, pravěkého tura, kanadského jelena, koně a mnoha jiných — těla, která se zachovala neporušena, se srstí, rohy a vnitřnostmi ve věčně zamrzlé půdě. Protože však půda v létě do určité hloubky roztává, vyplavují z ní bystřiny a říčky těla, jednotlivé kosti i kly a odnášejí je k ústí, na mořský břeh. Právě tak se v pobřežních stržích objevují při tání a podemílání tu a tam těla a kosti vyhynulých zvířat, která se nakonec dostávají rovněž do moře, jež je znovu pochová pod svými nánosy. Těla požírají často draví ptáci a zvířata, která nepohrdnou masem, jež leželo desetitisíce let zmraženo.

Toto zvláštní složení Velkého Ljachovského ostrova láká každý rok na jaře lovce z pevniny, kteří sem přijíždějí a sbírají na plochém mořském pobřeží, v ústích i korytech bystřin a řek kly mamutů, jež se v minulém roce uvolnily ze zmrzlé půdy a trčí ještě z tající země nebo byly zaneseny na břeh. Tyto kly, které se ve zmrzlé půdě krásně zachovaly, jsou stejně cenné jako dnešní slonovina, t. j. kly nedávno žijících slonů. Od lovců je kupují místní i přespolní obchodníci a odvážejí je na trh do Jakutska, odkud se posílají dále na Sibiř i do Ruska, kde se z nich vyrábějí různé předměty: hřebeny, knoflíky, různé krabičky, kulečníkové koule atd.

Jiné kosti dávných zvířat nemají význam pro lovce, ale zato se o ně zajímá věda, která podle nich usuzuje, jaká byla zvířena dávných dob. Jen těla, která se táním tu a tam objevila, vzbudila sice zájem lovců, avšak z velké části přišla nazmar, poněvadž lovci z povolání neznali jejich cenu a nedovedli je ani změřit a popsat, ani je zachránit před zkázou.

Gorjunov a jeho dva druhové byli již jednou na ostrově sbírat s lovci kly a velmi je zajímalo, že jich je právě zde takové překvapující množství. Vysvětlit si to však nedovedli a v Kazačji nenašli samozřejmě literaturu o tomto problému.

Nyní si Gorjunov nenechal ujít příležitost a v hlavním městě se seznámil s literaturou a ledacos si přivezl s sebou. Proto se cestovatelé rozhodli udělat na ostrově denní zastávku, aby si mohli pozorněji prohlédnout pobřežní svahy a přitom poskytnout odpočinek lidem i psům.

Druhého dne ráno se všichni v Gorochovově doprovodu vypravili podél mořského břehu. Ničivá letní práce slunce a moře dosud nezačala přes to, že nízké slunce, jehož paprsky dopadaly kolmo na útesy, již leckde zanechalo stopy. Tyto útesy dosahovaly výšky 20 až 25 m; s horního kraje visely jako obrovské girlandy návěsy pevného zmrzlého sněhu, jako to často bývá po silných vánicích na domcích. Ale zde, kde jsou zimní bouře tak časté a silné, byly tyto girlandy dlouhé čtyři až šest metrů, široké dvacet až čtyřicet metrů a jeden až dva metry silné. Pod nimi začínala kolmá stěna srázu, tvořená v horní části pevným ledem, někde písečným a jílovým nánosem. Na svahu byly spousty ledu různé šířky, jako by obrovské stěny ustupovaly do vnitra ostrova. Průrvy mezi těmito stěnami byly zaplaveny nánosem, střídavě ze slabých vrstev jílu, drobného písku a ledu. U horního okraje srázu tam, kde se některá girlanda utrhla, bylo vidět, že led i nánosy jsou zakryty vrstvou písku, jílu nebo rašeliny, končícími u povrchu země vrstvou černé tundrové půdy, pokryté ještě ledovou přikrývkou.

Dolní část srázu byla z větší části pokryta tvrdým sněhovým příkrovem, který se tu nahromadil za zimu, chráněn břehem. Po tomto svahu, který dosahoval osmi až deseti metrů výšky, bylo možno se dostat až přímo ke srázné stěně a přesvědčit se, že ledové masy i vrstva nánosu mezi nimi spočívají na celistvém ledu, tvořícím 12 až 15 m nad hladinou moře základ ostrova.

Prohlídka břehů cestovatelům ukázala, že kosti zvířat nebyly skryty v ledových spoustách, ale ve vrstvách nánosu mezi nimi. To potvrdil také Gorochov, který byl na ostrově mnohokrát a viděl někdy i těla, ležící rovněž v nánosu.

Když ušli asi deset kilometrů podél břehu a přesvědčili se, že je jeho složení všude stejné, vrátili se cestovatelé na oběd do malého zimního tábora; nesli si s sebou několik nalezených kostí i s lebkou nosorožce a klem mamuta. V ledových částech stěny se jim rovněž podařilo spatřit počátek ničivé práce slunce: výklenky, jež v ledu vyhloubily sluneční paprsky, ozdobené shora visícími rampouchy, podobnými stalaktitům vápencových jeskyň.

U oběda vyprávěl Gorjunov přátelům, jak vysvětloval Toll vznik tohoto podivného ostrova a příčinu, proč je tak bohatý na těla vyhynulých zvířat. Podle názoru tohoto vědce jsou ledy ostrova, které se zachovaly z doby velkého zalednění, vlastně zbytky velkého ledovce. Povrch ledovce, který se po tomto období zmenšil, byl rozryt táním, činností bystřin, vzniklých z tajícího ledu, stékajících s vyšších částí ostrova; v těchto rozsedlinách a výmolech ukládala voda písek a hlínu. Zbytky rostlin, nalezené v těchto nánosech, dokazují, že v oné době bylo rostlinstvo mnohem bujnější než dnes, kdy se skládá z lišejníků, mechů a zakrslých květinek; dříve tu rostly v sousedství ledových spoust celé olšové háje se stromy vysokými čtyři až šest metrů, vrby i četné trávy. Podnebí v období postglaciálním bylo zřejmě mírnější, než je dnes, poněvadž nyní najdeme podobné rostliny na pevnině až o několik stupňů šířky jižněji. Zbytky potravin nalezené v žaludku a zubech mamuta ukazují, že se mamut živil těmito rostlinami, a výskyt těl ve vrstvách nánosu mezi ledovými spoustami dokazuje, že tu žil i hynul.

Proč se stal Velký Ljachovský ostrov vítaných útulkem různých savců v postglaciálním období?

To se dá vysvětlit tím, že se na počátku čtvrtohor sibiřská pevnina prostírala mnohem dále na sever než nyní a že Novosibirské ostrovy byly součástí této pevniny. Koncem posledního období doby ledové, kdy v Sibiři byli ještě mamuti, dlouhosrstí nosorožci, pravěcí turové a kdy již existoval pravěký člověk, začal se severní okraj Sibiře rozdělovat velkými trhlinami, jednotlivé části začaly poklesávat a byly zatopeny mořem. Z větších částí se postupně ztrácel led a pokrývaly se rostlinstvem. Podnebí bylo tehdy teplejší, než je dnes, jak se dá soudit podle zbytků flory, nalezené spolu s kostmi v naplaveninách. Zvířata se samozřejmě zachraňovala před postupující vodou na vyšší místa pevniny. Jedním z takových míst byl dnešní Velký Ljachovský ostrov a jiné z Novosibirských ostrovů a na něm se nahromadilo zvláště mnoho zvířat, prchajících instinktivně na jih, právě proto, že je nejjižněji z těchto ostrovů. Byl však již oddělen průlivem od pevniny, t. j. změnil se v ostrov, a suchozemská zvířata, která se sem dostala, nemohla již dále. A protože se zvířat na něm shromáždilo tolik, že je ostrov nemohl všechna uživit, stal se jejich hřbitovem.

Kolik žilo na ostrově mamutů, můžeme posoudit z toho, kolik mamutích kostí, t. j. klů, dodávali dříve lovci z povolání na trh do Jakutska. Ze statistiky vyplývá, že každého roku přiváželi 1000 až 1400 pudů, průměrně 1200 pudů. Pár klů velkého mamuta váží 80 kg, t. j. 5 pudů. Přiváželi tedy na trh každoročně kly 240 mamutů. Velká část pocházela z Velkého Ljachovského ostrova, kde mořský příboj podemílal ledovou stěnu, kterou jsme již popsali, a uvolňoval z ledu a z mohutných nánosů kly, které se dostávaly ve velkém množství na pobřeží. Zde je také sbírali lovci, protože to bylo mnohem snadnější, než je vykopávat ze zmrzlého nánosu v ledové stěně.

Kdysi, koncem posledního období doby ledové, kdy se tato část dřívější souše již změnila v ostrov, oddělený širokým průlivem od pevniny, toulaly se po něm stovky mamutů, kteří tu pomalu hynuli hlady. Jedni padli do blátivých toků, vznikajících v létě při tání ledu, jiní uvízli v bahnité půdě proláklin, do níž je přilákala tráva, a jiní se zase propadli do trhlin ledovce, na jehož povrchu se zachraňovali před dotěrnými komáry, ovády a střečky, a na jejich těle se potom ukládaly nánosy písku a hlíny. Jen tato těla se mohla zachovat, protože ležela ve věčně zmrzlé půdě, která se vytvořila po době ledové, kdežto těla volně ležící na povrchu pohltili šelmy a dravci, takže z nich zbyly jen kosti, nakonec rozhlodané zubem času, a posléze jen nejpevnější kly. Proto se tento ostrov stal hlavním zdrojem kostí mamutů, který sem lákal lovce z celého severního pobřeží.

„Je třeba si povšimnout toho,“ dodal Gorjunov po skončení svého výkladu,,že všichni vědci nesdílejí Tollovy názory na původ věčného ledu na Ljachovském ostrově. Na příklad Bunge, který ho studoval zároveň s Tollem, domnívá se, že tento led není zbytkem někdejšího ledovce, ale že vznikl později a že se podobný led tvoří i nyní v celé severní Sibiři zamrzáváním vody, která se dostává na jaře do hlubokých trhlin ve zmrzlé půdě, trhlin, které vznikly při podzimních mrazech a v zimě se naplnily sněhem. Tento led je tedy mnohem mladší než doba, ve které žili mamuti.“

„Jakpak se tedy mohla tato zvířata dostat do ledu, je-li mnohem mladší?“ zeptal se Kosťakov.

„Vtip je právě v tom, že jejich těla neleží v ledu, ale ve vrstvách půdy mezi ledovými spoustami. To zjistil a zdůrazňuje Toll.“.

„Toulali se tedy v tundře a hynuli, když uvázli v jejím bahně? Což byla tundra za jejich života již tak bahnitá? Slyšeli jsme, že tu rostly velké stromy a bujná tráva,“ poznamenal Ordin.

„Podle názoru Bungova prý tomu tak je,“ odpověděl Gorjunov. „Já se však více kloním k názoru Tollovu, a to z tohoto důvodu: Dnes jsme ve svazích viděli, že led netvoří jednotlivé stěny ve vrstvách půdy, ale že je tomu naopak — tato půda vyplňuje prohlubeniny a rozsedliny mezi ledy.“

„A máme důkazy o zalednění severní Sibiře kromě Ljachovského ostrova?“ zeptal se Ordin.

„Ano, máme! Toll našel staré morény, t. j. jíl a písek s valouny, které zanechaly ledovce při svém ústupu jak na Tajmyrském poloostrově, tak na řece Anabaře, na ostrově Kotelném, stejně jako na ostrovech Novosibirských. Middendorf viděl tak zvané bludné valouny, t. j. valouny, které přinesl led z dálek, a když roztál, rozsel je po Tajmyrské tundře.“[2]

„Četl jsem jednou, že věčný led vzniká také jiným způsobem,“ poznamenal Ordin. „Nevelká jezírka v tundře vymrznou často až na dno, a pokryje-li se led na jaře vrstvou bahna, které mu zabrání roztát, změní se ve věčný. Velké závěje sněhu někde na svahu pahorku, pod srázným břehem řeky nebo ve strži mohou být také náhodou zaneseny piskem a hlínou a změní se postupně v led, který bude existovat tak dlouho, pokud nebude náhodou jeho ochranná vrstva zničena.“

„To je úplná pravda,“ řekl Gorjunov, „já mohu připojit ještě jeden způsob. Jsou to námrazy na březích sibiřských říček, které jsou někdy dosti silné, dlouhé a široké. Na jaře mohou být rovněž zaneseny pískem a hlínou.“

„V těchto věčných námrazách byla někde rovněž nalezena těla současníků mamuta. Je však třeba přiznat, že otázka tvoření věčného ledu není ještě zcela vysvětlena a čeká na nové objevy,“ poznamenal Ordin. „Tak proč na příklad chodili po ledovci nebo lezli na námrazy?“

„To je naprosto pochopitelné: zachraňovali se před komáry, střečky a jiným bodavým hmyzem, který byl v této době jistě již velmi početný. I dnes se evropští sobi v létě chovají stejně a zachraňují se na neroztálé sněhové závěje, na námrazy i na ledová pole na břehu moře; napasou se na plochách mechu, prostojí celé hodiny na těchto chladných místech, dřímou tu a žvýkají. Ale i tak je ovšem mnoho toho o mamutech neznámo. Vymírání těchto zvířat se vysvětluje zhoršováním podnebí. Toto vymíráni však nenastalo ihned, ale táhne se celá staletí; před vymřením však musela nastat degenerace. Tato záhada není vůbec vyjasněna, je třeba shromáždit ohromná množství kostí, abychom ji mohli prostudovat.“

„Neměli bychom se zabývat těmito otázkami?“ řekl Kosťakov.

„Vrátíme se za rok do Ruska, dokončíme universitu a…“