Sannikovova země

BOHOVÉ KMENE VAMPU

Toho jitra, které bylo dosti chladné, protože bylo po dešti a vál vítr, nebyla mlha a naši cestovatelé se mohli vydat na zpáteční cestu dříve, čemuž byli zejména Onkiloni rádi. Předtím však museli ještě jednou využít vroucího jezera, aby si uvařili maso a posilnili se na další cestu. Před odchodem pak Onkiloni hodili do jezera několik kousků masa a třikrát se jezeru uklonili.

„Bojovníci děkují podzemním duchům za to, že je v noci jenom postrašili, ale nezpůsobili jim nic zlého,“ vysvětlila Annuir.

Skupina se už nezastavovala u známých jezer a rozsedlin, a tak brzy byla za Údolím tisíce dýmů; když se začaly objevovat první rostliny, Onkiloni se zcela změnili: zase měli přívětivé, veselé tváře jako vždy. Bylo vidět, že to byla od nich velká oběť doprovodit na náčelníkův rozkaz cizince do příšerného údolí a že čekali to nejhorší. Museli však přinést ještě jinou oběť; když vešli do lesa, vzpomněli si cizinci, že by měli využít příležitosti a proniknout ještě jednou do země Vampů a podívat se na ona divná zvířata „s pátou nohou na hlavě“, jimž se Vampové klaněli. Vyptávali se na to a dověděli se, že tato zvířata žijí někde blízko příšerné doliny.

Volky nevolky se vrátila skupina na jihovýchod; vpřed vyslali tři zvědy se psy. Znovu se střídaly známé obrazy — planiny s jezery a více nebo méně široké pásy lesa, stále vyššího a hustšího. Asi po šesti kilometrech zvědové skupinu zastavili a sdělili jim, že se na blízké planině pasou „bohové“. Prošli tedy opatrně po kraji lesa a dostali se na místo nepatrně vzdálené od zvířat. Sto kroků od lesa bylo vidět čtyři velká zvířata, v nichž snadno poznali zástupce druhu slonů. Sloni se zřejmě napásli a nyní na sluníčku odpočívali: stáli se spuštěnými choboty jako sochy a jen chvílemi zamávali krátkými ocasy nebo zahýbali velkýma ušima. Tělo měli porostlé dosti dlouhou, ale řídkou srstí hnědočervenavé barvy. Dva byli trochu větší, dva pak menší; ti se zejména lišili rozměry klů, které byly krátké a trčely přímo, kdežto u dospělých zvířat byly na koncích mocně zahnuté vzhůru a pak dovnitř.

„Není pochyby, že to jsou mamuti,“ řekl Gorjunov.

„Chtěl bych vidět, jak tyto obludy běhají na svobodě,“ pravil Kosťakov. „Vždycky jsme viděli slony jenom v těsné ohradě v zoologické zahradě, kde se ani nemohou proběhnout.“

„To by bylo zajímavé; ale jak bychom je přiměli k běhu?“

„Já myslím, že se polekají výstřelů.“

„To pochybuji, vždyť neznají střelné zbraně a jejich účinky. A kromě toho můžeme na sebe upozornit hlídku, která žije jistě někde nablízku.“

„Nu, Vampové se polekají výstřelů víc než mamuti, protože již znají jejich účinek.“

„Tiše, tiše, my o vlku a vlk za humny!“ řekl Gorjunov a ukázal na protější kraj lesa.

Odtud vyšli na pastvinu dva dospělí Vampové a jeden chlapec s jakýmsi břemenem na zádech. Když se přiblížili k mamutům, spustili břímě na zem, potom sami poklekli a několikrát se zvířatům až k zemi poklonili. Jejich příchodem se mamuti probrali z dřímoty, přiblížili se k Vampům a začali mávat choboty a vydávat zvuky, které připomínaly hlučné chrochtání. Vampové se konečně přestali klanět a rozbalili své břemeno: byly to vlastně kůže naplněné nějakými kořínky; rozložili je na trávě před mamuty, kteří rychle začali choboty brát po dvou až po třech koříncích najednou a dopravovat je do chřtánu. Ukázalo se, že je v trojici Vampů jedna žena; rozbalila své břímě před dvěma mladými mamuty, zatím co muž a chlapec hostili staré. Zvířata byla s kořínky brzy hotova a hlasitým chrochtáním se dožadovala ještě dalších, protahujíce choboty k Vampům; ti se začali opět klanět a náhle uchopili kůže, a co jim nohy stačily, pelášili ke kraji lesa. Tak Kosťakov spatřil, po čem tolik toužil: mamuti natáhli choboty, otočili je vzhůru, roztáhli uši a zvedli ohony a těžkým klusem běželi za Vampy. To však byl zřejmě pouze dík za pohoštění, protože by byli mohli Vampy dohnat a rozdupat, kdyby bývali chtěli; kdežto oni je jenom doprovodili na kraj lesa a potom se za jakéhosi troubení krokem vrátili zpět.

Celá skupina se zájmem sledovala tuto scénu. Když se však Vampové skryli, začali Onkiloni prosit cestovatele, aby jednoho mamuta zastřelili, neboť jejich tlustou kůži vysoce cenili jako nejlepší materiál na štíty a stejně tak kly na hroty oštěpů a šípů i na nože. Jen zřídka se jim poštěstilo podniknout lov na mamuta; Vampové své bohy střežili, a proto mohli uspořádat hon na mamuty jen v době velkých válek s Vampy, ale i tak svými oštěpy a šípy stěží zasáhli stará zvířata, jež obyčejné utekla. Teď bylo možno využít příležitosti — v rukou cizinců byly strašné, smrtonosné blesky.

Ordin podporoval žádost Onkilonů; chtěl jedno zvíře vidět zblízka a změřit je.

Kosťakov si vzpomněl, že kdysi v dětství četl, že je sloní chobot znamenitá lahůdka, a proto se rovněž přidal k prosebníkům.

„Vampové se však budou za zabití svého boha mstít,“ namítl Gorjunov, „hlídka svolá celou hordu a ta nás napadne.“

„Myslím, že až uslyší výstřely, utekou co nejdál. A tak jak v zájmu vědy tak i abychom vyhověli našim věrným průvodcům na cestách, měli bychom se toho odvážit.“ odpověděl Ordin.

„Tohoto kolosa výbušnou střelou neskolíš, a raněný se rozzuří, že nám to přijde draho.“

„Vpálíme do něho dvě nebo tři střely, s tím si hlavu lámat nebudeme.“

Gorjunov se zřejmou neochotou svolil k zabití vzácného a téměř krotkého zvířete, sám však nestřílel. Onkiloni se velmi zaradovali a s velkým zájmem sledovali účinek blesků bílých lidí na boha Vampů. Ordin a Kosťakov vystřelili současně na nejbližšího starého mamuta, který stál stranou a chystal se znovu si zdřímnout. Zvíře zavrávoralo, vrhlo se vpřed, potom odskočilo stranou, a vyrazivši dutý řev, kleslo na kolena a pak se svalilo celou tíhou na bok. Ostatní tři mamuti, postrašeni výstřely, kousek odběhli, zastavili se a otočili, zřejmě vyčkávajíce, že se jejich kamarád, který z nějaké neznámé příčiny upadl, zvedne a přidá k nim; volali ho hlasitým troubením.

Lovci a Onkiloni se přiblížili k raněnému mamutovi, který ještě pohyboval křečovitě chobotem a nohama; při pohledu na blížící se lidi zvedl trochu hlavu, ihned ji však ochable spustil, těžce zasténav. V jeho černých očkách jako by zableskla výčitka vrahům. Ti se však rychle zastavili a zmlkli. Ordin vyndal pásovou míru a začal mamuta měřit, Kosťakov mu pomáhal a zapisoval a Onkiloni, kteří obklopili mrtvolu, udiveně jejich počínání pozorovali, neboť bílé lidi podezřívali, že zabitého boha zaklínají, aby jim byl jeho duch milosrdnější. Psi neztráceli čas a chlemstali krev, která vytékala z velké rány a po břiše stékala na trávu.

Cestovatelé byli zabráni do práce a ani Onkiloni, kteří jen přihlíželi, nezpozorovali, že se ostatní mamuti k nim ponenáhlu přiblížili asi na čtyřicet kroků, zastavili se a prohlíželi si divné dvounožce, kteří obklopili jejich druha, jenž nechtěl vstát. Psi první ucítili jejich blízkost a s hlasitým štěkáním se k nim vrhli. Lidé se ohlédli a zkameněli hrůzou v rozpacích, mají-li běžet ke kraji lesa a nečekat, až je mamuti napadnou, nebo mají-li začít útok sami. Psi však nedoběhli ani na deset kroků ke zvířatům, a přestože se štěkáním a vrčením div neroztrhali, svěsili ocasy a neodvážili se k nim přiblížit. Zvířata se udiveně dívala na tyto smělé trpaslíky, kteří se opovažovali obtěžovat je svými zvuky. Nakonec je zřejmě omrzelo poslouchat jejich štěkot, obrátila se a vznešeně odešla k druhému okraji planiny, kde začala okusovat větve se stromů.

Onkiloni se uklidnili, a když Ordin mamuta popsal a změřil, dali se do stahování kůže a odkrajování masa. V tom se vrátili zvědové, kteří byli po výstřelu posláni po stopách Vampů, a oznámili, že na sousední louce našli právě opuštěné tábořiště. Gorjunov si je chtěl prohlédnout a vyzval Gorochova a jednoho ze zvědů, aby šli s ním, ponechávaje ostatním, aby vykonávali řeznickou práci.

Tábořiště bylo u velkého rozložitého topolu, který rostl uprostřed nevelké louky. Tráva kolem stromu byla udupaná, na zemi leželo několik zvířecích koží, hrubě vyřezané dřevěné misky, dva těžké kyje a několik kopí. Oheň ještě zcela nevyhasl a nad ním trčely šikmo zabodnuté hůlky s napůl ohořelými kousky masa. Vampové, postrašeni výstřely, nechali večeři večeří; všude se válely ohryzané kosti a na suché větvi visela zadní noha koně, soudíc podle čerstvé kůže, rozložené na zemi.

Gorjunov si prohlédl stanoviště a chystal se k odchodu, sebrav jednu z misek na ukázku, co Vampové vyrábějí, když tu jej Onkiloni upozornili, že je na stromě „hnízdo“ Vampů, v němž se možná schovali hlídači bohů. Tato domněnka nebyla však opodstatněna — Vampové by nenechali dole své zbraně a hůlky s masem. Jejich obydlí ve vzduchu bylo ovšem prázdné. Proto si je chtěl Gorjunov prohlédnout, a tak všichni tři vylezli nahoru, což bylo docela snadné, neboť strom byl rozložitý. Hnízdo bylo téměř ve vrcholku, kde se kmen dělil v několik tlustých větví, které se dolů rozkládaly do strany; na větve byly položeny úzké klády a nad nimi byla podlaha z tyčí, která tvořila jakousi palandu; část byla chráněna před deštěm střechou, upletenou z větví a rákosí. Pod ní ležely kůže — postel a přikrývka Vampů. Pár kyjů, kožený prak a hromada oblázků na metání a několik kopí tvořilo skromný inventář přístřeší, v němž se pravěcí lidé skrývali před nočními šelmami. Z několika otvorů v listí, udělaných na různých stranách, bylo možno pozorovat okolí, a to i planinu na níž se pásli mamuti; v části, kterou bylo vidět, mohl Gorjunov rozeznat skupinu Onkilonů, kteří se hemžili kolem kořisti.

Zatím co si návštěvníci prohlíželi hnízdo a okolí, vyšel z křoví na okraji louky Vampu, rozhlédl se kolem a zamával rukou, volaje své schované druhy. Hned vedle něho vylezla žena a dvě děti a všichni čtyři zamířili ke stromu. Tu je zpozoroval Gorochov a poněkud ulekaně zašeptal:

„Hlídači bohů se vracejí, co budeme dělat? Budeme po nich střílet?“

Onkilon již vyndal z toulce šíp a chystal se napnout tětivu luku, když tu jej Gorjunov pohybem ruky zastavil.

„Zůstaneme tu klidně sedět a budeme pozorovat, co budou Vampové dělat,“ řekl Gorochovovi.

„A což když polezou nahoru?“

„Ve dne nemají, co by tady pohledávali, a dole mají jídlo.“

„A jak my se odtud dostaneme?“

„Postrašíme je výstřelem. U ďasa, moje puška zůstala dole!“

„To nám ještě scházelo! Najdou ji a pokazí.“

„Ale kdež, vždyť je vaše puška tady, ale má zůstala na této straně stromu; snad ji ale ani nezpozorují.“

Při této rozprávce si přistižení na stromě lehli na kůže kolem otvoru v palandě, odkud bylo vidět celé tábořiště. Rodina Vampů přišla ke stromu a sedla si na bobek kolem ohně; žena držela ještě v náručí nemluvně; hoch, starý asi dvanáct let, měl již ozdobu, a to hůlku v nose, ale děvčátko asi šestileté znetvořeno ještě nebylo. Když muž uviděl ohořelé maso, vyrazil několik nesouvislých zvuků; nepodobaly se sice moc lidské řeči, ale hoch jim porozuměl, rozběhl se na kraj lesa a vrátil se s náručí chrastí. Žena pak vyhrabala popel, vybrala ještě doutnající kousky dřeva, přikryla je chrastím a rozdmýchala oheň. Děvče vzalo hůlku s masem a začalo odrýpávat spálenou kůrku a pojídat nedodělané maso. Muž nalezl mezi rozházenými kostmi kousek pazourku, kterého používal jako nože, vstal a začal odřezávat od koňské nohy kousky masa a házet je ženě; malé odřezky pojídal syrové. Žena napichovala maso na hůlky, ukusovala občas kousky a chlapec přistrkoval hůlky k ohni a dával na ně pozor. Náhle nemluvně, ležící na zemi, zavrnělo; žena je zvedla, stiskla mezi koleny a dala mu do pusy černou bradavku svého svislého prsu; pak zase napichovala maso dále.

Muž náhle přestal pracovat a naslouchal; potom něco zabrumlal a ukázal prstem v onu stranu, kde se pásli na louce mamuti; žena zvedla hlavu, zřejmě poplašena, a děti vyskočily. Bylo jasné, že Vampové uslyšeli křik Onkilonů, který sem zaléhal z planiny. Muž zahodil pazourek a obešel strom, neboť chtěl vylézt nahoru a podívat se, co se na louce děje. Tu spatřil na větvi Gorjunovovu pušku. Vyrazil hlasitý výkřik překvapení a žena i děti k němu přiběhly; všichni se s úžasem dívali na tento podivný blýskavý kyj, který se nějakým zázrakem octl na jejich stromě. Když muž zjistil, že to není žádná zmije, že se nehýbá a nevydává zvuky, osmělil se a napřáhl k němu ruku, žena ji však ve strachu zadržela a začali se přít; nakonec Vampu ženu hrubě odstrčil, chvějícíma se rukama sňal pušku s větve, a drže ji daleko od sebe, donesl ji k ohni, sedl si na bobek a začal si ji prohlížet. Když se žena a děti přesvědčily, že podivný předmět nekouše a leží klidně na kolenou, přistoupily blíže. Vampu se ponenáhlu osmělil, začal hladit prsty lesknoucí se hlaveň a pažbu, nakoukl do ústí hlavně, dokonce do ní foukl, potom se začal dotýkat kohoutku a spouště — a náhle třeskla rána.

Žena se s nářkem svalila na záda, novorozeně se skulilo na zem, ručičkou padlo do ohně a zanaříkalo; děti uskočily stranou; muž pušku odhodil. V minutě se děti daly do běhu, žena sebrala děcko, a držíc se rukou za hlavu (byla asi poraněna), skučíc vrhla se za nimi. Vampu odběhl několik kroků stranou a zastavil se.

Bylo ticho, oheň klidně hořel a předmět, který je tak vystrašil, ležel nehybně na zemi několik kroků od stromu. Pomalu, krok za krokem se Vampu vracel, zpět — večeře byla opět přerušena a maso se pálilo. Došel až k ohni a natáhl ruku, aby hůlky s masem vytáhl, když tu náhle nad jeho hlavou zahřměl hrom, cosi padlo do ohně a rozházelo kusy dříví a oharky na všechny strany.

Nyní dostal již i muž pořádný strach; s divokým nářkem utíkal na kraj lesa, kde stála žena s dětmi, nevědouc, co dělat. Když viděly, že muž utíká, schovaly se v křoví.

„No, teď se už hned tak nevrátí,“ řekl Gorochov, který vypálil do ohně výbušnou střelu. „Teď bude pro ně strom navždy začarován.“

Onkilon se smál, až plakal, a také Gorjunov se dal do smíchu.

Všichni tři slezli se stromu a sebrali pušku; Onkilon však napřed zapálil hnízdo a dole hodil kyje i kopí do ohně; Gorochov zapíchl hůlky s masem do kůry stromu vysoko nad zem, a naleznuv mezi kostmi lidskou lebku, narazil ji na koňskou nohu, kterou sňal se stromu a opřel o kmen, na temeno položil pazourek, kterým Vampu krájel maso, a do očních důlků zastrčil po uhlíku.

„Jestliže se sem odváží brzo přijít,“ řekl, „připíšou všechny tyhle kousky čarodějné síle a budou se ještě víc bát našich výstřelů.“

Vracejíce se na louku mamutů, potkali naši šprýmaři ostatní druhy, kteří jim již spěchali na pomoc. Když totiž Ordin a Kosťakov uslyšeli výstřel, potom druhý a řev Vampů myslili, že jejich druzi byli přepadeni Vampy, a přiměli Onkilony aby přestali vyvrhávat mamuta. Když se dověděli, co se vskutku stalo, všichni se příběhu s puškou ještě dlouho smáli.

Na planině již hořely ohně a Annuir vařila večeři; mamutí chobot byl velice chutný, ale bifteky i kýty byly trošku tuhé, asi proto, že je nenechali uležet. Masa však bylo tolik, že je mohli zkusit někdy později.

Těžce naloženi kůží, kly a masem, zamířili druhého dne již přímo k Amnundakově stanovišti, kam však došli teprve pozdě večer.

Náčelník Onkilonů již chystal velkou výpravu na záchranu zmizelých cizinců. Zemětřesení Onkilony značně vyděsilo, neboť nebylo mezi nimi pamětníka něčeho podobného. V některých zemljankách se uvolnily trámy na střechách a spadly i s drnem na probouzející se lidi, mnoho jich potloukly a několik dětí zabily.

Onkiloni, přestrašeni, vyběhli z obydlí a viděli, jak se kymácejí stromy, a slyšeli, jak se s rachotem valí balvany se srázů, až je podzemní nárazy srazily k zemi. Potom se snesla bouřka, na jakou se nepamatovali ani starci, a proudy deště smáčely lidi, kteří se neodvažovali vrátit do zemljanek, kde voda podemlela dveře a promočila postele i šaty.

Onkiloni začali spojovat tuto pohromu s nedávným přepadením Vampů a dospěli k názoru, že začínají pohromy, které jim předkové po příchodu bílých lidí prorokovali, a že se tito lidé právě ukryli a není známo, zda se ještě vrátí či zmizí tak tajemně, jak se objevili. Na výzvu bubnů byl z nejvzdálenějšího tábořiště vyslán oddíl, který měl pátrat v Údolí tisíce dýmů; nenašel tam však nikoho, a proto byl Amnundak velmi zneklidněn; zřejmě budou muset hledat zmizelé cestovatele na území Vampů; shromáždil tedy všechny bojovníky. Návrat zmizelých utišil poplach a kůže, kly a maso z mamuta zvýšily radost kmene.

Zemljanka cestovatelů, jež měla lepší konstrukci, zemětřesením téměř neutrpěla, a tak v ní dva dni bydlela část náčelníkova rodu, dokud nespravili jeho polorozbořené obydlí.