KATASTROFA

Před západem slunce vystoupil Gorjunov a Ordin na sráz, aby se podívali, co se děje za kotlinou, jejíž stěny v létě překážely rozhledu. Jižní svah Sannikovovy země, celý pokrytý sněhem — jako by ani letos nebylo léto — snižoval se povlovně k moři, které bylo asi pět kilometrů od úpatí ještě stále zamrzlé. Dále však bylo vidět — až na jižní obzor — široký pruh nezamrzlé vody, po níž plavaly kusy ledu i celé ledové kry. Tento pruh moře byl příliš široký, aby se dal přeplavit lodí; do lodi se nemohli vměstnat všichni lidé, náklad a psi. Museli buď čekat, až na podzim moře zamrzne a zúží volnou hladinu, nebo jít na východ v naději, že se tam ledy potáhnou dále na jih, a s druhé strany budou držet blíže Kotelného ostrova a umožní jim přepravu na dvakrát.

„Jsme nyní jako trosečníci na ostrově,“ řekl Ordin. „Voda před námi, voda za námi a uprostřed oheň a zkáza, jak se říká v pohádce.“

„No, oheň tu ještě není, ale vody a zkázy dost,“ odpověděl Gorjunov. „Ohlédněte se nazpět.“

Sannikovova země měla skutečně vzhled obrovského jezera. Dalekohledem rozeznali na několika místech ve střední části kotliny fontány gejsírů. Ještě předešlého večera se před jejich očima v tuto dobu rozkládaly planiny a lesy, pokryté zimním příkrovem; nyní sníh nahradila voda a teplý vítr, vanoucí ze severu, ukazoval, že se ústřední topení země obnovilo.

„Nejlepší část země však byla přesto zničena,“ řekl Ordin, „a všechno její obyvatelstvo, dvojnohé i čtyřnohé, nahromadilo se v severní části, jejíž polovina je neúrodná.“

„Ano, tam budou mít málo místa, hlavně lidé,“ dodal Gorjunov. „Onkiloni teď určitě začnou válku s divochy, až je všechny úplně vyhubí, aby neměli tak nebezpečné a blízké sousedy.“

„A naše hromy a blesky by se jim teď velmi hodily. Budou litovat, že nás nechali utéci.“

„Ale Gorochov má přece pušku!“

„Máte pravdu! Teď si vzpomínám, že jsme v zemljance zapomněli svou zásobní pušku, kterou jsme chtěli při rozchodu dát Amnundakovi. Gorochov mu ji teď může dát jako dárek, aby se udobřil s Onkilony.“

Když se krvavě rudé slunce sklonilo k obzoru a skrylo v pruhu mlhy, která visela v dáli nad mořem, vrátili se naši pozorovatelé na plošinu a ještě dlouho seděli u ohně. Všem jim bylo smutno; zemi Sannikovovu si zamilovali a trávili nyní poslední večer na její půdě. Mimoděk vzpomínali na onen večer, kdy tuto tajemnou zemi po prvé spatřili ze vzdálených hor, jak zaslechli zvuky, které doléhaly zdola, a jak se dohadovali, co asi všechno uvidí. Spatřili mnohem více, než očekávali, objevili mnoho podivuhodného, nalezli celý svérázný malý svět vyhynulých zvířat a pravěkých lidí, uzavřených v této zvláštní teplé kotlině uprostřed polárních ledů. Výsledky jejich výpravy byly obrovské a všichni účastníci jsou živi a zdrávi a přečkali ji bez pohromy, ale místo radosti a uspokojení pociťovali neklid, který si vysvětlovali právě událostmi posledních dní, hrozícími této nádherné zemi a jejímu obyvatelstvu předčasným zánikem.

Noc byla dosti teplá, a protože jim bylo líto dříví, nenechali na noc oheň, neboť se cítili na tomto vysokém výstupu, kam nemohli vylézt nepozorovaně ani šelmy, ani Vampové, ani Onkiloni, odříznutí obrovskou vodní rozlohou, zcela v bezpečí. Ještě za dne naložili vrchovatě jedny saně, přikryli je kůžemi a zavázali; v saních byly veškeré výsledky výpravy: sbírky přírodovědecké a ethnografické, fotografie a deníky; saně nebyly těžké, ale objemné a stály opodál druhých, kousek od okraje výstupku; vedle nich ulehl Kosťakov, aby ochránil psy před pokušením zmocnit se čerstvého masa, rozloženého na noc na výstupku. Ostatní dvoje saně, jenom částečně naložené, stály nedaleko psů napříč plošinou a vedle nich ulehli ve svých spacích pytlích ostatní.

Gorjunov se probudil již po půlnoci lehkým nárazem do boku. Zdálo se mu, že ho někdo budí, otevřel oči, nikoho však nespatřil a chtěl opět usnout, když tu jeho ucho zachytilo jakoby vzdálený hrom.

„Déšť, věru! To by nám tak ještě scházelo! Stan se nedá na holém kameni připevnit!“ pomyslil si, zvedl hlavu a rozhlédl se. Nebe bylo čisté, měsíc vystoupil vysoko a osvětloval celou kotlinu. Gorjunov sklonil hlavu a nyní pod sebou jasně uslyšel tlumené dunění.

„Je možné, že by se ta podzemní katastrofa ještě neskončila?“ pomyslil si. „Ve dne byl všude klid, vypadalo to, že už zemětřesení skončilo klesnutím dna kotliny a zatopením. Nebo to snad byla jen předehra?“

Prudká rána jej nadhodila na lůžku a přetrhla jeho myšlenky.

„Zase zemětřesení!“ bylo slyšet ospalý Ordinův hlas.

Gorjunov se v pytli posadil a upřel zraky na jezero, jehož vzhled se silně změnil; na vodě, rozbouřené podzemním nárazem, vzdouvaly se vlny, rozbíhaly se v kruzích, pěnily a převracely se; dlouhé oblouky hřebenů vln se v měsíční záři třpytily jako tekutá rtuť. Bylo slyšet hluk příboje podél srázů a žbluňkání řítících se balvanů.

Následovalo ještě několik silných ran. A najednou uslyšel Gorjunov pronikavý třeskot, zrovna výstřel, který se ozval vedle něho, a uviděl, tuhna hrůzou a nejsa schopen pohnout ani jediným údem, jak se několik kroků od něho rozevřela černá trhlina a část výstupu, na níž ležel vedle saní Kosťakov, nejprve se zlehka nahnula, pak prudce naklonila a zřítila dolů. Zoufalý výkřik se smísil se šplouchnutím vody a rachotem o sebe se lámajících balvanů; sloup prachu se zvedl do vzduchu. Všechno to bylo dílem několika vteřin. Ještě nějakou dobu bylo slyšet poznenáhlu zanikající šplouchání vln, vzedmutých pádem obrovské hmoty.

Gorjunov, třesa se na celém těle, stěží vylezl ze spacího pytle. Hlas mu selhával, z hrdla mu vycházely jen třaslavé zvuky. Na dva kroky od něho se černal čerstvý lom a místo východní části plošiny tu zela temná propast. Připlazil se až ke kraji a podíval se dolů — uprostřed ještě rozvířené vody se černala spousta sesutých balvanů; na závěji se schodištěm zel široký otvor, zřejmě vyražený jedním z balvanů, jež byly vymrštěny na stranu.

„Co je, co se stalo?“ ozval se hlas Ordina, který spal tak tvrdě, že jej přivedl k sobě teprve praskot a rachot ssutin.

„Se… se… sesuli se… Kosťakov… saně… zřítili se,“ pracně ze sebe dostal Gorjunov, stále se dívaje dolů.

Tato strašná zpráva postavila Ordina okamžitě na nohy.

„Tak ho musíme jít hledat, pomoci mu, vytáhnout ho! Rychle!“ vykřikl a strhl se sebe pytel. „Haló, Nikiforove, vstávej a pojď sem!



Kde je loď?“

„Vyloučeno!“ řekl Gorjunov zoufalým hlasem. „Spustit loď nemůžeme, závěj je zanesena ssutinami. Ty Kosťakova zavalily.“

„A jak to víte?“

„Všechno — on v pytli a saně — sklouzlo dolů, když se plošina, naklonila, a spadlo do vody dříve, než se zhroutil celý kus stěny a zřítil se přímo na ně.“

Ordin se přiblížil k okraji srázu a pohlédl dolů.

„Kromě vody a zřícených balvanů není nic vidět. Kosťakov by ve spacím pytli vyplaval jako bublina, kdyby nebyl rozdrcen.“

„To je strašné!“ zasténal Ordin. „Před očima nám zahynul člověk a ničím mu nemůžeme pomoci!“

Jediný pohled na závěj mu však ukázal, že není možno spustit se bez dlouhé přípravy; v hřebenu zela trhlina, široká asi patnáct metrů a hluboká asi deset metrů.

„Nemůžeme se do vody spustit po provaze přímo se srázu?“ navrhl.

„Provazy dost pevné nám stačí sotva na polovinu výšky; vždyť je to přes osmdesát metrů,“ odpověděl Gorjunov.

„A jednoho člověka my dva tak dlouho neudržíme,“ dodal Nikiforov a přistoupil blíže.

„Ale vždyť byly kromě Kosťakova zničeny i všechny výsledky naši výpravy!“ zvolal Ordin.

„Ano, úplně zničeny!“ souhlasil Gorjunov beznadějným tónem.

„Musíme alespoň osvítit místo sesutí, je ve stínu a je je špatně vidět, možná, že to Kosťakova odhodilo stranou a leží někde v bezvědomí.“

Nikiforov přinesl ze zásoby dříví velkou otep chrastí, převázal ji kouskem provázku, zapálil, a pověsiv ji na lodní hák, vysunul ji nad propast. Ordin a Gorjunov si lehli ke kraji, aby jim světlo nepadalo do očí, a upřeně se zadívali do hloubky. Chrastí rychle vzplálo a ozářilo místo, kde se stěna sesula. Mezi závějí se schodištěm a nižší závějí sousední bylo vidět jen kalnou, ještě se vlnící vodu a z ní vyčnívající hromadu na sebe nakupených čedičových balvanů. Ani na ní, ani na vodě nebylo stopy po člověku, po troskách saní a po věcech. Ssutiny pod sebou vše pohřbily. Provaz u háku přehořel a planoucí otep slétla dolů, spadla na hromadu balvanů, a dohořívajíc, ještě jasněji na několik minut ozářila celé místo, nic nového však neukázala.

Nová podzemní rána přiměla ležící přátele, aby vyskočili; před jejich očima se oddělilo od okraje srázu ještě několik menších balvanů a zřítilo se dolů.

„Odstrčme saně dále odsud!“ nařídil Gorjunov. „Aby se neštěstí neopakovalo.“

Všichni tři odtáhli s pomocí Annuir, která popsanému výjevu mlčky přihlížela, saně a potom své postele dále od nového kraje srázu k místu, kde se spouštěli na závěj. Ta svou ledovou masou přese všechno podpírala svislou čedičovou stěnu a zdálo se, že je zde bezpečněji. Dále na plošině u úpatí horního výstupu nebylo rovněž bezpečno; odtud se již sesulo několik kamenů.

Vzdálený rachot otřásl vzduchem a přiměl všechny podívat se na sever. Tam, nad severní částí kotliny, zdvíhaly se v kotoučích celé sloupy kouře nebo páry, místy ozářené zlověstným rudým světlem; bylo slyšet časté silné výbuchy, které ozvěna do nekonečna opakovala. Při každém výbuchu se jim půda na výstupu pod nohama lehce zachvívala.

„Sopka se probouzí!“ řekl Ordin.

„A co lidé, nešťastní lidé, kteří se tam zachránili před povodní! Co s nimi bude?“ vykřikl Gorjunov. „Náš druh tady právě zahynul, druhý zahyne tam a my mu zase nemůžeme nijak pomoci!“

Annuir se přitiskla k Ordinovi a dívala se do dálky; slzy jí kanuly z očí a celá se třásla zadržovanými vzlyky.

„Tak přece už nadešel konec této zemičky?“ nechápavě se ptal Nikiforov. „Co se to tam jen děje, kouř a oheň vystupuje ze země, jen se podívejte!“

Tam na severu se zvedl ne sloup, ale celé sloupořadí černého kouře a bílé páry, mísících se dohromady, zvedlo se mnohem výše než okrajní stěny kotliny, tedy asi tři tisíce metrů; hned tu, hned tam je protínaly ohnivými oblouky jako rakety vyletující rozžhavené kameny. Někdy se mrak par, provázený mnoha výbuchy jako dělostřeleckými salvami, vyvalil na některém místě a rozšiřoval se, vyrůstaje do výše. Záře na mracích sloupoví se rozhořívala jasněji, zřejmě se už někde provalila rozžhavená láva. Smutný měsíc, chýlící se pomalu k západu, ozařoval kotlinu jako dřív a stříbřil stále rozbouřené vody jezera.

„Ano, zřejmě už nastává konec Sannikovovy země!“ ozval se Ordin. „Objevili jsme ji a před našima očima zaniká.“

„Až se rozední, podíváme se, zdali by nešlo nějak spustit loď a jet na pomoc umírajícím,“ řekl Gorjunov.

Oba muži i Annuir, která se stále tiskla k Ordinovi, seděli na spacích pytlích, strávili čas až do rána pozorováním výbuchů, pronášeli různé dohady a chvílemi vzpomínali na zahynulého přítele. Nikiforov se chvíli díval a pak si opět lehl a spal.

Příšerná noc konečně skončila, na východě se ukázaly první ranní červánky a bylo stále větší světlo. Annuir rozdělala oheň a začala vařit čaj. Ordin a Gorjunov mohli nyní prozkoumat, co se v noci s jejich plošinou stalo. Celá její východní část zmizela a místo ní zel strmým klínem, obráceným špicí dolů, urvaný sráz. Ten se nepochybně oddělil, když náraz zemětřesení rozšířil dřívější trhlinu, a uvedl tak do pohybu hmotu, dosud setrvávající v klidu; ta se převrátila částečně na závěj, částečně do vody a při pádu se rozpadla na balvany. V obrovském výmolu byl led pokryt černým prachem, úlomky a kameny; dole z vody vyčnívala jen změť balvanů. Kal se ve vodě za noc usadil a z výšky bylo vidět dno; dalekohledem je mohli celé prohlédnout, ale nespatřili nic než černé balvany, které navždy pochovaly nejen člověka, ale i výsledky jejich výpravy.

Prohlídkou výmolu zjistili, že je třeba vysekat v ledě na svislé stěně schody dolů a na druhé straně nahoru, aby se přes ni dostali.

„Do poledne to uděláme,“ řekl Gorjunov, „obě části lodi spustíme po provaze dolů a odtud je pak vytáhneme nahoru. Najezme se a pak se dáme do práce!“

Na severu kotliny stále ještě zuřily sopečné výbuchy; byly sice skryty v mračnech par a kouře, ale prozrazovaly se otřesy ve skále plošiny. Clona z páry a kouře zakrývala před našimi druhy katastrofu. Při denním světle bylo jenom vidět, že se tato clona protáhla napříč celou kotlinou. Pojednou se na jednom místě před touto clonou objevil oheň a začal se rychle šířit na obě strany. Dalekohledem bylo možno rozeznat, že hoří lesy.

„Zdá se, že je postavení Onkilonů beznadějné!“ řekl Ordin. „Teď je jasné, že výbuchy začaly ne v severním konci kotliny, ale v její střední části, přibližně tam, kam jsme se my včera přiblížili, tedy tam, kde se lidé zachránili před vodou. Možná, že zachvátily i celou severní část.“

Oba se vrátili k saním; čaj byl hotov. Nikiforov přinesl psům, přivázaným v západním koutě plošiny, náruč sušeného masa a náhle se zastavil.

„Pojďte sem!“ vykřikl, „tady není něco v pořádku,“

Gorjunov, Ordin a Annuir, kteří se již posadili k čajníku, vyskočili a rozběhli se ke kozákovi. Stál vedle trhliny, která šla přes plošinu napříč od zadního kraje srázu, urvaného v noci, ke kraji západnímu. Saně i lidé byli mezi touto trhlinou a vnějším krajem plošiny, psi pak na druhé straně.

„Včera tady ta štěrbina nebyla!“ řekl Nikiforov.

„Máme to ale špatné! Tady se to asi znovu zřítí,“ prohlásil Gorjunov.

„Stačí ještě jeden pěkný podzemni úder, aby stěna spadla,“ dodal Ordin. „Zřejmě ji podpírá závěj, jinak by se byla s námi zřítila v noci.“

„Je vidět, že odtud musíme upalovat, třeba je to smutné,“ řekl Gorjunov, „jinak se octneme tam, kde leží Kosťakov.“

„Pojďte, přetaháme věci za trhlinu!“

Jak si řekli, tak i udělali. Konečně si sedli k snídani, ale stále hleděli neklidně na trhlinu, která se černala tři kroky od nich, očekávajíce, že se již začne rozšiřovat a že se opět skála zřítí, tentokrát přímo na závěj.

Když se najedli, dali se rychle do práce; dva uchopili provaz a vylezli po stupíncích nahoru na stěnu, dva zůstali dole; vytáhli oboje saně — jedny po druhých — loď a věci; potom odvázali a zahnali psy nahoru, až na jednoho, kterého v noci zabil spadlý kámen.

Gorjunov, jenž odcházel s nešťastné plošiny poslední, přistoupil ještě jednou až ke kraji, zadíval se dolů a zašeptal slova rozloučení mrtvému kamarádovi.

Загрузка...