Sannikovova země

ÚTĚK

Ještě za soumraku vyřízl Gorochov drn s vnější strany zemljanky proti hlavě své postele a otvor zasypal sněhem. Teď mohl snadno bez hluku vytáhnout několik tenkých krátkých polen, lehce zahrabaných jedním koncem do země a druhým opřených o dlouhé klády a tvořících boční stěnu zemljanky. Touto dírou mohl před úsvitem, kdy je spánek nejtvrdší a stráž bude dřímat, vylézt tiše ven. Gorochov doufal, že Raku půjde s ním, povzbuzena příkladem Annuir. Tlumok byl připraven. Raku již chodila v zimních šatech. Útěk zpozorují teprve ráno, protože postel zůstane na místě a Pestrucha taky, a ta pak přiběhne za ním po stopě; díru zandají zvenčí. Dříve než na to Onkiloni přijdou — oni již budou mít za sebou dobrých deset kilometrů; dva páry ženských lyží byly rovněž připraveny, zahrabal je za soumraku do sněhu.

Gorochova rozladilo, že se Raku nevrátila; přilnul k ní a hlavně kvůli ní zůstal u Onkilonů. Teď však musí odejít, třebas i bez ní. Ostatně ona by možná ani nešla a dokonce by spustila poplach. Snad je to lepší, že se nevrátila.

Gorochov šel záhy spat a vzal Pestruchu k sobě do postele; teď ji mohl vzít hned s sebou. Když se ukládal k spánku, řekl nahlas, aby to slyšeli bojovníci, sedící ještě u ohně:

„Raku nepřišla; zítra mě vzbudí pes a uvaří mi jídlo.“

Kolem půlnoci probudila silná podzemní rána dřímající stráž i Gorochova. Zaskřípěly trámy zemljanky a skulinami se sypala půda. Spící bojovníci vyskočili z postelí, Gorochov, silně vzrušen, posadil se rovněž. Bude-li se rána opakovat, vyběhnou všichni obyvatelé z Amnundakovy zemljanky a stráví noc u ohně pod širým nebem; pak se mu nepodaří nepozorovaně odejít. Musí odejít dříve, dokud bude všude zmatek.

Zatím co uvažoval, co dělat, zazněla druhá rána a celá zemljanka zaskřípala; jedna kláda se střechy ve střední části se utrhla a spadla na oheň zároveň s hromadou drnu. Gorochov si rychle oblekl teplý kabát a bojovníci s výkřiky zděšení byli jedním skokem ze dveří. Když však vlna otřesů minula a zemljanka zůstala stát, vrátil se jeden z nich a vzal několik ohořelých polen z ohně: chtěli si zřejmé rozdělat oheň blíže dveří a pokračovat v hlídání.

„Měl bys raději jít ven ze zemljanky,“ obrátil se tento bojovník ke Gorochovovi, sedícímu na posteli, „může tě to tady rozmáčknout, polovina Amnundakovy chýše se již rozbořila.“

„Ne, zůstanu tady a budu klidně spát,“ odpověděl Gorochov, „můj kout se nezboří.“

Bojovník potřásl hlavou a vyšel ven. To právě Jakut potřeboval. Hned vzal ze sousední postele Kosťakovovu přikrývku, svinul ji do kulata a položil místo sebe pod svou přikrývku, takže se na první pohled zdálo, že pod ní spí člověk. Potom rychle proboural stěnu u své postele, vystrčil tlumok a pušku, pak vylezl sám, zavolal Pestruchu, zandal díru, zasypal ji zvenčí sněhem a opatrně, kryt stínem zemljanky před pohledy bojovníků u ohně, zamířil k nejbližšímu stromu na okraji planiny, stojícímu asi ve vzdálenosti dvaceti kroků. Byl to starý rozložitý topol, který Onkiloni ušetřili, protože se nehodil ani na dříví, ani na stavbu. Pestruchu a tlumok schoval Gorochov do dutiny ve stromě a sám vylezl nahoru na strom a sedl si, přitisknuv se ke kmeni, na silnou větev. Odtud viděl vše, co se děje na planině, a sám byl ukryt větvemi a větvičkami, přestože již na nich nebylo listí. Uvážil, že nyní přes planinu přejít nemůže; byla ozářena ohni a na bílém sněhu by jeho černou postavu ostražití Onkiloni okamžitě zpozorovali. Musí vyčkat, až u ohňů usnou. Obejít celou pláň podle lesa by trvalo příliš dlouho a kromě toho se Gorochov bál, že se ve tmě nedostane na stezku, která vedla k základně, a že zabloudí.

Ze své pozorovatelny viděl, že se část Amnundakovy zemljanky již zbořila; ženy pobíhaly ve zmatku ještě kolem ohňů, vytažených věcí a dětí, bojovníci nakvap vynášeli ostatní majetek. Brzy potom, co se usadil na stromě, zazněla kotlinou nová rána; ucítil, jak se topol zatřásl a zahoupal; v Amnundakově zemljance se svalila ještě jedna stěna, lidé kolem ohně zavrávorali a někteří upadli; znova zazněly výkřiky a naříkání a z okraje kotliny rachot řítících se skal. A hned uslyšel kdesi blízko uprostřed planiny silný praskot; pohlédl v tu stranu a spatřil uprostřed bílé sněžné přikrývky velkou temnou skvrnu, která se jen nezřetelně jevila na černém pozadí lesa a na níž se rychle míhaly bílé skvrny.

„Na jezeře puká led!“ pomyslil si. „Nebudu moci jít přímo, to je smůla!“

Když utichlo hučení země a rachot ssutin, zaslechl Gorochov zřetelně šramot a šplouchání, které zaznívaly z černé skrvny, která se rychle zvětšovala.

„Snad se už voda nevylévá z břehů? Nezatopí nás zde? Bože, to by bylo neštěstí, ulije ohně a lidé zůstanou ve tmě. Bude pro mne lépe, když od nich uteku. A což když na jiných pláních voda taky vystoupila z břehů, jakpak se dostanu pryč? Já ubožák, proč jsem tu jen zůstal? Kdyby tu aspoň byla nějaká loďka!“

A tu si vzpomněl, že když jezero začalo zamrzat, Onkiloni vytáhli dvě loďky, které bývaly na vodě a v nichž nejednou chytal ryby, a zahrabali je do sněhu na zadním svahu za jeho zemljankou, chráníce je tak před soby, kteří by mohli prorazit dno, kdyby křehké loďky ponechali na zemi. To jej uklidnilo — loďka je zcela blízko, jen aby se jí Onkiloni nezmocnili dříve, než se k ní dostane.

Zatím černá skvrna rychle rostla a její kraj byl již asi třicet kroků od ohňů; rozlévající se voda pohlcovala sníh a postupovala stále dál a dále. Tu ji zpozorovali i Onkiloni; jeden běžel až ke kraji skvrny, přesvědčil se, že se pohybuje, a vykřikl;

„Zachraňte se, voda jde, voda nás zatopí!“

Vypukla nepředstavitelná vřava, křik, pláč a pobíhání sem a tam; jedni křičeli: „Na stromy, na stromy!“, druzí: „Kde jsou loďky?“, třetí: „Zachráníme se v zemljance kouzelníků!“ Bojovníci se chápali věcí, ženy zas dětí. Amnundak přiběhl ke stráži u ohně před zemljankou cizinců a zvolal:

„Kde je bílý kouzelník? Přiveďte ho, ať zastaví vodu! Nebo ho na místě probodneme!“

Tu se však odkudsi z výšky ozvalo táhlé volání:

„Onkiloni, běžte rychle na sever, tam voda není, zachraňte se na sever, na sever! Říkám vám to já, duch nebes.“ Přestrašení lidé ihned uposlechli této rady, opakujíce:

„Na sever, prchněme na sever, rychle!“

Houf bojovníků s těžkými břemeny a ženy s dětmi, pomíchané ve směsici se stádem sobů, valily se v nepořádku k okraji lesa. Voda již zhášela nejbližší ohně, z nichž vystupoval štiplavý kouř, ohořelá polena syčela a černala a plamen uhasínal.

Amnundak ještě stál blízko zemljanky cizinců. Bojovníci, kteří pospíšili dovnitř, aby vyvedli Gorochova, vyděšeni se vrátili:

„Bílý kouzelník zmizel i se psem, vyletěl dírou na kouř, obydlí je prázdné.“

Tak oznámili a Amnundak spráskl ruce a běžel, provázen stráží, za svými poddanými k severnímu kraji lesa. Když na planině již nikdo nebyl, Gorochov slezl se stromu, doběhl k zemljance, stáhl se svahu jednu loďku i s veslem, které k ní bylo přivázáno, vyklepal z ní sníh a přenesl ji k topolu, posadil na příď Pestruchu, doprostřed uložil svůj tlumok a pušku, sám si sedl na záď lodi, vzal veslo a čekal. Křik Onkilonů již v dálce utichal, poslední ohně hasly a voda sahala již ke dveřím zemljanky.

„Safra,“ pomyslil si Gorochov, „v loďce mohu ještě něco odvézt, no, dejme tomu kožešinovou přikrývku. Kamarádi možná dali můj spací pytel Annuir, a až poplavu v noci, bude zima.“

Doběhl k zemljance, a zjistiv, že je vchod do ní již zaplaven, rychle se vrátil k zandané díře, rozházel polena, vytáhl přikrývku, a pronásledován stoupající vodou, dostihl loďku.

„Tak to bude lepší,“ pomyslil si, sedaje na jednu polovinu přikrývky a přikrývaje si nohy druhou.

Voda již syčela, pohlcujíc sníh kolem loďky; vůkol se stále více černalo, jenom zemljanka se odrážela od černého pozadí. Tu již začala loďka plout, Gorochov zabral veslem a dal se směrem k jezeru.

„Sbohem, milá chýše!“ řekl, když míjel zemljanku, „nepoštěstilo se nám v tobě přezimovat, a nebude ani nikdo jiný, všecko zničí voda!“

Dvojité veslo rovnoměrně zabíralo zleva i zprava a lehká loďka klouzala po černé vodě; oči přivykaly tmě a již rozeznávaly stěnu lesa, který se táhl vzadu, se dvěma bílými výčnělky zemljanek, vpředu pak prostor, odkud se prudce hrnula voda. Uprostřed něho Gorochov brzo rozeznal plochou vyvýšeninu a pocítil, že se mu vesluje tíže. Domýšlel se, že se voda uprostřed jezera asi vzdouvá, a začal vzdouvající se místo objíždět, bojuje s proudem; když je obeplul, proud mu začal pomáhat a brzy se dostal k protějšímu kraji lesa. Nyní musí najít cestu na jih; zemljanky, odrážející se od temného lesa, usnadnily mu orientaci; vzpomněl si, v jakém směru od nich musí být cesta.

Našel ji a plul úzkým kanálem mezi dvěma lesními stěnami; setmělo se ještě víc, a proto musel plout velmi opatrně, aby neprorazil tenké dno loďky o nějakou větev trčící z vody. Gorochov přestal veslovat a nechal se v lehké loďce pouze unášet proudem. Proud však brzy zeslábl a pak začal téci proti, takže Gorochov musel znova veslovat; když změřil hloubku, shledal, že voda sahá jen ke kolenům.

Sotva začal veslovat, ozval se vpředu silný hluk, šplouchání, frkání a bučení, zřejmě se po cestě hnali divocí tuři a srazit se s nimi znamenalo velké nebezpečí. Gorochov zahnul s loďkou bez dlouhého přemýšlení k lesu, do houští, dva tři kroky od cesty, objal jednou rukou kmen stromu, druhou se opřel veslem o dno a čekal. Šplouchání a lomoz se brzo přiblížily a tu se po zatopené cestě kolem jeho útočiště hnala supíc funíc a frkajíc tmavá spousta velkých zvířat, která se tlačila na svém chvatném úprku před povodní jedno přes druhé na sever. Běžela těžkým cvalem, téměř po břicho ve vodě, kterou tříštila v celé fontány krůpěji, a zvedala vlny, které se rozbíhaly hluboko do lesa. Kdyby se byl Gorochov nedržel stranou a neopřel se veslem o dno, určitě by se byla loďka převrátila; Jakut prožil několik nepříjemných minut, dokud stádo neproběhlo kolem a voda se neuklidnila.

Neurazil ještě ani sto metrů, když bylo slyšet znova hluk a žbluňkání, které se rychle přibližovalo; opět se musel schovat v houští. Tentokrát se přehnalo několik nosorožců, kteří zvedli takovou vlnu, že Gorochov stěží udržel rovnováhu; byl zkropen hotovým vodotryskem.

„Zatracené neohrabané bestie, čert vás vem, vy potvory!“ vrčel, utíraje si tvář. „Takhle daleko neujedu a vodu vylévat není čím, ještě k tomu ta tma!“

Ještě se ani neuklidnily vlny vzduté nosorožci, když se přihnalo stádo koní, kteří vodu rozčeřili ještě více; běželi rychleji než tuři, vzpínali se, snažíce se jeden druhého předhonit, frkali a řehtali.

Než Gorochov dojel na další planinu, musel se schovat ještě jednou; teď běželi tuři i koně smícháni dohromady a za nimi ještě asi deset medvědů. Nakonec vyplul na bývalou planinu — nyní jezero — a pustil se přes ně, objížděje střední část, kde se voda vzdouvala; když připlul téměř do středu, voda se náhle zpěnila, a div že jej vlny nepřevrhly. Rachot a šplouchání, které dolehly z okraje, prozrazovaly, že došlo k novému otřesu. Bojuje s vlnami, které se dlouho nechtěly uklidnit, dostal se Gorochov konečně na další okraj lesa, našel kanál a plul dále, ale velmi brzy se zastavil, nevěda kudy kam; kanál se dělil na tři větve a v noci nemohl najít správný směr, neboť okraje kotliny nemohl rozeznat, kompas neměl a hvězdy nebylo vidět.

„Nic naplat, musím čekat, až se rozední,“ rozhodl se Gorochov. „Snad už to bude brzy; vždyť jak dlouho už se tu motám po vodě — a otřes nastal po půlnoci.“