Sannikovova země

POSLEDNÍ ŠAMANOVA ŘEČ

Gorochov se stočil z kanálu do houští, kam vlny z planiny a z kanálu pronikaly již jen velmi slabě; přivázal loďku ke stromu, natáhl se na dno, a zabaliv se do přikrývky, usnul, lehce kolébán vlnami.

Procitl pozdě, probuzen vytím Pestruchy; když otevřel oči, zjistil, že voda, která za noc stoupla, přitiskla loďku k větvím stromu; psa na přídi to tak přimáčklo, že se nemohl ani hnout. Aby jej osvobodil, musel sáhnout po noži a uřezat několik větví. Gorochov zkusil změřit hloubku, ale nemohl dosáhnout na dno, ač veslo i s jeho rukou měřilo víc než dva metry.

„Hotová potopa, na mou věru!“ pomyslil si Jakut, „teď už zvěř cestou nepotkáš; co nestačilo utéci — utopilo se.“

Pestrucha, vysvobozena ze zajetí, očuchávala tlumok, vrtíc ohonem a toužebně pohlížejíc na pána.

„To jsi, chudinko, vyhladovělá, viď!“ dovtípil se Gorochov. „Opravdu je už čas něco jíst, jenomže máme jídla málo a čaj si vařit nemůžeme. A zvěřinu už taky nemáme!“

Vyňal z tlumoku placku a uzenou husu, kterou vzal z bohaté zásoby, pověšené pod střechou zemljanky; dal se do jídla, dávaje psovi neobrané kosti a odřezky.

„Safra, jíme poslední husu, Pestrucho!“ obrátil se k psovi. „Vždyť jsou naše zásoby už zatopeny, nikdo je nezachránil, to je škoda!“

Tyto zásoby mu připomněly Raku, její péči o ně, až z toho celý zesmutněl. Vzpomněl si na Kazačje a na svou starou hašteřivou ženu, kvůli níž často odcházel z domova k sousedům nebo se dával najímat od kupců za psovoda na dlouhé cesty. Napadlo ho, že se může ještě pokusit odvézt Raku; Onkiloni se určitě zastavili na první suché planině — spí po nočním poplachu a útěku. Může k nim doplout, připlížit se na kraj lesa a vyčkat, až se Raku někde blízko objeví, zavolat na ni, sebrat ji a na loď s ní. Po vodě je Onkiloni nedohoní. Jeho kamarádi na něj do dnešního večera čekají, a jestliže již odešli, prvního dne daleko neujdou, po stopě je může rychle dohonit. Gorochov uvážil, že za noc uplaval jenom na sousední planinu, tedy ne víc než asi tři nebo čtyři kilometry, a že se tedy nemusí vracet daleko.

Toto rozhodnutí učinil při snídani; pak odvázal loďku a zamířil na sever; slunce již dávno vyšlo, občas se objevovalo mezi mraky a přihřívalo; při denním světle nepůsobila povodeň tak příšerným dojmem jako v noci. Voda se třpytila, proudila a stěna lesa se odrážela v zrcadle jezera; Gorochova překvapila hojnost všelijakého smetí, které plavalo na hladině v lese i v kanálech; jenom na planinách, odkud se voda roztékala na všechny strany, byl povrch čistý. Když se rychle dostal na planinu, kde bylo tábořiště, rozhodl se obnovit zásoby potravin, připlul k zemljance, zatopené až nad dveře, vlezl na střechu a otvorem pro kouř sňal několik párů uzených ptáků, kteří tam byli pověšeni; z radosti dal dokonce celou kachnu Pestruše, která ráno dostala velmi málo. Pes si lehl, spokojeně vrče, a začal hodovat.

Pak plul Gorochov dále směrem, kterým šli v noci Onkiloni. Musel plout mezi listím, větvičkami a všelijakým smetím, zvednutým vodou, které tvořilo na průplavu v lese jakýsi povlak. Plavali tam mrtví ptáci a drobní čtvernožci, na jednom stromě zpozoroval skrytou kunu a z lovecké náruživosti ji zabil veslem.

„Třebas jen letní kožišina, ale na čepici se hodí, stejně by zahynula hlady,“ zabručel, sbíraje kořist. Jak postupoval na sever, pozoroval, že se jezero vzdouvá méně a voda není tak hluboká; veslo již dosahovalo na dno.

„Safra, to je škoda, že tu není Matvej Ivanovič, ten by mi vysvětlil, odkud se tolik vody valí ze země. Otevřeli se průduchové zemští, jak je psáno v Písmě, a začala se potopa. Sláva bohu, že průduchové nebeští ještě nezatopují shůry, to by bylo hrozně zlé.“

Po poledni byla voda v kanálech a na planinách zcela mělká, bylo vidět vrcholky nízkých keřů a kolem jezer na planinách rákosí; musel plout pomalu, aby na něco nenajel. Potom loďka stále zadrhávala dnem a nakonec se zastavila. Gorochov vylezl a šel pěšky, táhl však loďku za sebou; brzy musel vysadit i Pestruchu a vzít si tlumok na sebe, aby utáhl téměř prázdnou loďku po trávě, která byla sotva pokryta vodou. Nakonec se stěží dostal na planinu, jež se podobala louce po dešti, jen někde v prohlubeninách se leskla voda. Na planině bylo plno čtvernožců; stáda turů, houfy koní, sobů a několik rodin nosorožců se tu páslo nebo leželo v trávě a odpočívalo; v keřích chrochtali vepři, ryjíce v mokré zemi.

„No, to se jich tu sešlo!“ pomyslil si Gorochov. „Zřejmě se, chudinky, uondali, když se celou noc čvachtali bez oddechu vodou. A tady jsou i lovci!“

Zpozoroval, že po kraji lesa za keři lezou po čtyřech Vampové, plížíce se k nejbližšímu stádu koní. Zvířata, protože jich bylo hodně, nebyla zřejmě tak ostražitá jako obvykle a Vampové byli již zcela blízko u nich. Gorochov jich napočítal dvacet. Nejbližší byl asi čtyřicet kroků od keře, odkud je Gorochov pozoroval, tiskna čenich Pestruše, aby neštěkala.

„Pane, postraším je! Ať vědí, že blesky a hromy stále ještě existují!“ rozhodl se a zamířil tak, aby kulka prolétla Vampům nad hlavami. Když se kouř rozptýlil, Vampy již nebylo vidět, jen vlnění keřů dokazovalo, že se ukryli do lesa, odkud zaléhal jejich křik, poznenáhlu se vzdalující. Na mýtině způsobil výstřel rovněž zmatek, ležící zvířata vyskočila, jedno stádo běželo sem a druhé tam.

„Když jsou tady Vampu, tak tedy nejsou Onkiloni blízko,“ usoudil Gorochov. „Dobře, že jsem je postrašil, jinak bych na ně mohl sám narazit.“

Odvlekl loďku ještě dále, brzo však bylo zcela sucho, na cestě ležely kameny a mohlo se poškodit dno. Na okraji lesa u další planiny zpozoroval vysoký, z dáli viditelný topol s rozčísnutým vrcholkem a rozhodl se, že tam nechá loďku; vyzvedl ji na rozsochu, uložil tam tlumok a posadil Pestruchu, přivázal ji za obojek k provazu od loďky; pokračoval v cestě s lehkou výstrojí. Asi dva kilometry dále uslyšel vpředu hlasy a ucítil kouř. Když se dostal s největší opatrností na kraj lesa, zbystřil Gorochov smysly. Na různých místech planiny hořely ohně, kolem nichž stáli, seděli nebo leželi Onkiloni; na ohni se peklo maso a jeho vůně příjemně lechtala Jakutovy nozdry; jak se zdálo, shromáždil se zde celý kmen nebo jeho větší část ze zatopeného kraje, a jako vždy, tábořil každý rod odděleně u svého ohně. Šikmo od místa, odkud je Gorochov pozoroval, tlačilo se kolem jednoho ohně zvláště mnoho lidí a Gorochov usoudil, že to musí být Amnundakův rod; přikradl se po kraji lesa blíže, dostal se k nim asi na třicet kroků a rozeznal Amnundaka, obklopeného náčelníky druhých rodů. Rokovali o tom, mají-li se rozptýlit po suchých planinách až do neúrodné severní části kotliny a dát se okamžitě vzhledem k blízké zimě do stavby zemljanek nebo čekat, až voda opadne, aby se vrátili do svých starých sídel.

„To jsou ale hlupáci!“ pomyslil si Gorochov, „oni ještě doufají, že voda někam zmizí. Nevědí ani, kolik je tam vody.“

Tu si Jakut všiml, že na planině není vůbec sníh a že není ani tam, kde končila voda. Zřejmě již roztál, protože bylo zcela teplo, jako by se s povodní vrátilo do kotliny léto.

Na druhé straně ohně seděly ženy a děti. Gorochov rozeznal Annuen a druhé ženy, Raku však nebylo vidět.

„Nevrátila se snad k svému rodu jako vdova?“ pomyslil si a začal se rozhlížet po ženách u druhých ohňů; u sousedního seděli příslušníci rodu, který žil nejblíže náčelníkova tábošitě a odkud byla i Raku; ani tam však nebyla.

„Kam se jen poděla? Snad někam šla nebo spí? Počkám, brzy budou jíst a tu se musí všichni shromáždit.“

Zanedlouho ženy zavolaly, že je maso hotovo; všichni se rozešli ke svým rodům a sedli si kolem ohňů; ženy začaly rozdávat hůlky s masem a placky. Raku však nepřišla ani k Amnundakovu rodu, ani ke svému. To znepokojilo Gorochova a napadlo ho, zdali ji Onkiloni za trest nezabili, že neposlechla náčelníkova rozkazu. Ničím jiným se její nepřítomnost nedala vysvětlit, ledaže byla při zemětřesení rozdrcena v rozbořené zemljance.

„To je ale smůla!“ zabručel, „marně jsem sem jezdil, musím rychle odtud, slunce se již sklonilo k západu.“

Tu jeho pozornost upoutalo deset ozbrojených Onkilonů, kteří vyšli z lesa nedaleko jeho úkrytu. Přišli k Amnundakovi a složili mu k nohám několik, kyjů a kopí Vampů.

„Poslal jsi nás, veliký náčelníku, prohledat místa, odkud nedávno zazněl hrom,“ řekl nejstarší. „Myslil jsi, že se vrátili bílí kouzelníci. Viděli jsme tam však mnoho velké divoké zvěře a našli jsme toto,“ ukázal na kyje, „ale bílé kouzelníky a jejich stopy jsme nenašli.“

„A přece se potulují nedaleko od nás!“ řekl Amnundak. „Vampové nemají hromy. Všichni jasně slyšeli hrom.“

„Ještě dobře, že nemají psy,“ pomyslil si Gorochov, „to by mě už vyslídili.“

Dalši náčelníkova slova však Gorochova silně polekala.

„Řekněte náčelníkům rodů, že musí ihned vyslat všechny bojovníky na prohlídku lesa kolem naší planiny. Bílí kouzelníci jsou blízko a přinesli nám novou pohromu.“

Válečníci začali obcházet ohně, vyřizujíce rozkaz. Gorochov uvážil, že nestačí odejít dostatečně daleko, a proto se rozhodl, že vyleze na strom a přečká stíhání v sousedství tábořiště. Nemeškaje, odběhl trochu hloub do lesa, vybral si vhodný strom a vyšplhal se vysoko do koruny; ukázalo se, že je větvemi vidět celá planina. Usedl na rozsochu a spatřil, jak se ode všech ohňů začali rozcházet na různé strany ozbrojení válečníci, a když došli na kraj lesa, utvořili řetěz, který zatáhli do lesa. Napravo i nalevo od jeho stromu rovněž prošli bojovníci, hledali však na zemi, prolézali houští a podrost, šťourali do něho dokonce kopími, ale podívat se nahoru je nenapadlo. Ostatně Jakut seděl vysoko, tiskna se ke kmenu, a měl tmavé šaty; skrývaly jej větve, třebas bez listí, ale jejich spletí by jej mohli rozeznat, jen kdyby věděli, že je nahoře.

Honička trvala dvě hodiny a slunce již zapadlo za hory, když se se všech stran vrátili na planinu unavení válečníci a rozložili se u svých ohňů, aby si odpočinuli. Gorochov slezl se stromu, připlazil se opět na okraj lesa, blízko náčelníkova rodu. Amnundak sedel vedle šamana; právě mu oznámili, že hledali bez úspěchu. Byl neklidný a nespokojený a šaman řekl:

,Poruč, aby se sem okamžitě shromáždili všichni náčelníci rodů na poradu.“

Amnundak rozkázal a válečníci se rozběhli k ohňům. „Co si ještě ten starý čarodějník vyvzpomene?“ pomyslil si Gorochov. „A Raku zde ještě ani teď není, všechny ženy se zvedly a odcházejí od ohně, uvolňujíce místo; všechny je vidět, kromě Raku. Už to tak bude, že ji zabili, chudáčka!“

Když se všichni zástupci rodů shromáždili a zasedli kolem ohně, šaman vstal, a zvednuv hlavu a natáhnuv ruce před sebe, začal takto mluvit:

„Veliké pohromy postihly naše plemeno. Kolikrát se již třásla země a bořila naše obydlí od té doby, co přišli bílí kouzelníci do naší země, kde jsme dříve klidně žili. Přišli a uviděli, že se zde krásně žije, lépe než u nich, kde stále leží sníh a slunce nehřeje. Viděli, že jsou zde lesy a všelijaké traviny a zvěř, pěkné pastviny a hojnost divoké zvěře a že máme mnoho sobů. Usmyslili si vyhubit naše plemeno, aby se zmocnili naší země i stád. Vysušili posvátné jezero, my jsme je však vrátili zpět krvavou obětí. Způsobili, že bylo chladno a zima začala o měsíc dříve a sníh netál. Myslili, že všichni zmrzneme. Nepomohlo to, udržovali jsme ohně v obydlích a zahřívali jsme se. Tu se rozhodli vyhnat nás z chýší povodní; opět se zatřásla země, voda se z ní začala řinout a zatopila naše planiny a obydlí. Zachránili jsme se, hlas duchů nebe nás poslal sem, kde není voda. Naše sídla však jsou rozbořena, naše stáda se rozběhla.

Jak dlouho to budeme snášet? Zima je blízko, všichni zahyneme a bílí kouzelníci zaberou naši zemi. Čekají na to, jsou tam, na kraji sněhové pláně sedí a čekají, a ten, který zůstal s námi, slídí, kam jsme odešli, chodí zde v blízkosti, nemůžeme jej však nalézt.“

Šaman se zastavil a nabral dechu; zraky všech byly naň upřeny v napjatém očekávání.

„Musíme s bílými kouzelníky skoncovat. Přijali jsme je jako čestné hosty, dali jsme jim obydlí, potravu a mladé ženy. Odvděčili se nám neslýchanými pohromami.

Je to všechno pravda, Onkiloni?“

„Je, úplná pravda!“ ozvaly se hlasy náčelníků.

„Již jsme potrestali neposlušnou ženu, jednu z těch žen, které jsme jim dali a která chtěla zradit své plemeno, jako udělala ta, jež s nimi utekla do sněžných plání. Bílý kouzelník, její muž, ji neochránil a skryl se, ačkoli jej volala na pomoc, když se topila ve vodě, kterou kouzelníci vyvolali ze země.

Teď musíme všechny kouzelníky chytit a přinést je v oběť dobrým duchům naší země. Zítra se dá sto nejlepších bojovníků na pochod k sněžným pláním; udělají vory a poplují přes vodu v čele s naším náčelníkem; mají kopí a šípy a on hromy a blesky, které jsme my vzali bílému kouzelníkovi. Teď máme stejnou zbraň a je nás mnoho a oni jsou jen čtyři. Což je sto bojovníků nepřemůže? Ať jich polovina padne v boji, ale naše země bude zachráněna a my budeme žít jako předtím. Voda se do země nevrátí, naše obydlí zůstanou rozbořená a naše stáda rozptýlená, dokud nepřineseme bílé kouzelníky v oběť. Domluvil jsem.“

„Ach, ty starý, podlý pse!“ zabručel Gorochov, poslouchaje šamanovu řeč. „Tys utopil mou Raku a teď nás chceš pochytat a zaříznout jako soby! Napřed se však sám odebereš k předkům!“

Zvedl pušku a zamířil na šamana, který stál přímo proti němu za ohněm, jasně ozářen za nastalého soumraku, se zdviženýma rukama a hlavou, v prorockém vytržení. Zaburácel hrom a šaman upadl tváří do ohně. Amnundak a náčelníci hrůzou zkameněli; šamanova kožešinová čepice se vzňala, ženy stojící opodál divě zakvílely. A náhle, jakoby z vnuknutí, zvedli všichni, kteří seděli kolem ohně, ruce k nebi, spustili táhlý nářek, volajíce o pomoc, potom si jimi zakryli tvář a třikrát opakovali tento tragický pohyb. Poté Amnundak vstal a pronesl slavnostním tónem:

„Blesk bílých kouzelníků zasáhl našeho šamana za to, protože nás vyzýval, abychom jim udělali zlo. Jsou mocní a nemůžeme s nimi bojovat. Tak prorokoval veliký šaman, který přivedl naše předky do této země. Odkliďte mrtvého z ohně!“