Sannikovova země

NA CESTU!

Zásoben penězi a dokumenty, Gorjunov odjel za měsíc na východ, odvážeje s sebou nástroje a ostatní výstroj, mezi tím troje skvělé saně a jednu velkou skládací loď, která se dala za půl hodiny neprodyšně spojit. Vešli se do ní čtyři lidé, troje saně s nákladem a deset psů, což umožňovalo všem členům výpravy přeplout moře jen na dvakrát.

Od Irkutska začala již cesta na saních tažených koňmi podél Leny přes Kačug, dlouhá, smutná cesta podél nekonečného koryta zamrzlé řeky, zaneseného sněhem, mezi vysokými, často skalnatými břehy až do Jakutska, ponurého hlavního města drsného kraje policejního vyhnanství. Dále vedla cesta podle dolního toku řeky Aldanu a divokými soutěskami ponurého Verchojanského hřbetu, pak po pahorcích a rovinách širého povodí řeky Jany až k jejímu ústí, kde se na kraji světa ukrývala vesnice Kazačje, zavátá sněhem až po střechy. Už od Jakutska nebylo téměř vidět, ale za hřebenem začala vskutku zimní polární noc; jen hvězdy, měsíc a severní záře osvětlovaly cestu, pokud nebyla bouře.

Teprve koncem února, s prvními paprsky vracejícího se dne dorazil Gorjunov s nákladem do Kazačje, kde už jeho přátelé všechno pro výpravu připravili — třicet psů, zásobu sušených ryb pro ně, zásoby pro lidi, polární oděv a lyže. Dva zkušení lovci z povolání, Jakut Nikita Gorochov, bratr beze stopy zmizelého průvodce barona Tolla, a kozák Kapiton Abramovič Nikiforov, ochotně se uvolili zúčastnit výpravy. Oba byli nejednou na Novosibirských ostrovech, naposled s výpravou, která hledala stopy Tollovy a objela všechny břehy. O existenci země Sannikovovy byli oba přesvědčeni a tvrdili, že ji viděli za jasných dnů s výšin Kotelného ostrova. Tato tajemná země je vábila stejně jako naše tři přátele a byli šťastni, že budou první, kdo ji budou moci navštívit.

Vesnice Kazačje leží na plochém pahorku na pravém břehu řeky Jany nad její začínající deltou u 71° severní šířky a u severního okraje lesa; několik kozáckých chalup a kupeckých domů, několik jakutských jurt a nevelký kostel jsou rozhozeny v nepořádku po pahorku a jsou téměř po střechu zasypány sněhem. Jen kouř, vycházející z komínů chaloupek, déšť jisker, vylétajících z jurt, kde se topí na ohništi, a zasněžené zvonice prozrazují v zimě lidské sídlo, přes svou malou rozlohu pro celý sever Prijanského kraje tak významné. Na sever, východ i západ se prostírá nekonečně rovná tundra, v zimě bílá pláň pokrytá zledovatělými závějemi, které vytvořily a ztužily zuřivé vichřice, honící se krajinou. Na jihu se černá pás zakrslého řídkého lesa a na obzoru je za jasných dnů vidět oblé vrcholky pohoří Kular, které jako by odřezávaly ústí Jany od ostatního světa.

Za čtrnáct dní byly všechny přípravy skončeny a v polovině března, když již den trval deset hodin, vydala se výprava na cestu. Naše cestovatele na trojích saních doprovázely na Novosibirské ostrovy ještě patery saně s psovody, které vezly zásobu potravy pro psy, proviant pro cestovatele a různé věci pro skladiště na ostrovech a pro výživu všech na cestě tam.

Cesta vedla na severovýchod podle jednoho ramene Janské delty kolem vylidněné osady Usťjansku, kterou lidé opustili pro časté povodně. Nyní tato osada beze stopy zmizela. Cesta byla nyní rovná, a tak dorazili k ústí za dva dny. Nízká pláň přecházela neznatelně v mořskou hladinu, stejně bílou a rovnou. Ale nablízku i v dáli vystupovaly nad ní jako malé pahorky ostrovy a vpravo mysy pevniny, tyčící se daleko na severu. Tohoto směru se drželi v další cestě přes zálivy a snažili se alespoň ob den nocovat u břehu, aby měli palivo z vyplaveného dříví, totiž ze stromů, které sem Jana z jihu přinesla a které moře vyvrhlo.

Tak minuli ostrov Jarok, mys Maniko s jedinou jurtou, široký Seljavský záliv, mys Turuktak, zátoku Vaňkinovou, mys Daryčan. Odtud šli k mysu Čurkinovu podél břehu, pak přeťali Abeljašský záliv a zastavili se v Gorochovově táboře na jižní straně dlouhého mysu Severní nos, kterým končí pevnina.

Celá tato cesta asi 200 km od ústí trvala čtyři dny, protože jeli zvolna, aby hned z počátku neunavili psy. Kerný led (t. j. kusy ledu, které stojí zpříma nebo jsou nakupeny ve vrstvách na sebe při vzájemném tlaku ledových polí a působí hlavní obtíž při jízdě po moři) v tomto mělkém ohromném zálivu, zabíhajícím mezi deltu řeky Leny a výběžek Severního nosu, nebyl velký ani dlouhý, takže jej bylo možno objet. Bylo pošmourno, ale ticho.

Gorochovův tábor tvořily dvě jurty, t. j. místnosti, postavené z vyplaveného dřeva, samozřejmě bez oken a dveří, ale s ohništěm, velkým neohrabaným krbem, který hřeje, jen pokud se v něm topí. Žili tu občas lovci, na jaře nebo na podzim chytající tuleně a mrože anebo lovící divoké soby a polární medvědy.

V den příjezdu do tábora se nebe k večeru vyjasnilo a všichni tři cestovatelé se rychle vyšplhali na ploché vrcholky Severního nosu, které zakrývají výhled na otevřené moře a tvoří na pobřežích černé skály z čediče, který se v tomto místě kdysi vylil ohnivým proudem z hlubin země. Šplhali s balvanu na balvan, až se dostali na plochý vrchol mysu. Před nimi se jako sněhobílá rovina rozprostíralo ztuhlé moře, na kterém se tu a tam zdvíhaly nepravidelné velké kry, silně zaváté sněhem.

Za touto planinou se na obzoru, přímo na severu, sotva znatelně rýsoval Velký Ljachovský ostrov, plochý pahorek se čtyřmi vrcholky; tu a tam prozrazovaly černé skvrny na bílém pozadí skály a útesy. To je nejbližší z Novosibirských ostrovů, proslulý množstvím mamutích klů, na které tam také lovci jezdí. Vzdušnou čarou byl vzdálen 60 až 70 kilometrů. Cesta našich objevitelů však vedla jinudy.

Slunce zapadlo. Z ledové pláně zavanul chladný vítr a naši pozorovatelé se rychle pustili ještě za světla k táboru, kde již v jurtě plápolal oheň, klokotala voda v čajníku nad ohněm a vařila se společná večeře. Na dřevěném kufru, nahrazujícím stůl, byly rozestaveny talíře; menší bedýnky sloužily za sedadla. Gorochov a Nikiforov seděli s dýmkami v ústech vedle ohniště a netrpělivě čekali na návrat svých druhů, aby mohli začít večeřet. Zatím již všechno uklidili, vypřáhli psy a rozložili spací pytle. Ze sousední jurty bylo slyšet hovor a smích, tam se ubytovali psovodi pěti saní, které měly provázet výpravu až na ostrovy.

Příštího jitra za východu slunce opustila karavana, složená z osmi saní tažených vždy osmi až deseti psy, pevninu, objela skály na výběžku Severního nosu a vyrazila přes moře na sever. Na rovných úsecích, třeba zbrázděných zledovatělými závějemi, táhli psi rychle, takže jim lidé na lyžích sotva stačili. Ale tam, kde byla cesta zatarasena hradbou ledových ker, postup se velmi zpomalil, poněvadž bylo třeba vybrat nejnižší místo, aby saně projely; každé z nich se musely přetáhnout zvlášť, při čemž lidé pomáhali psům tak, že jedni tlačili saně ze zadu, druzí je řídili se stran a přidržovali je lyžařskými holemi. Nebyl-li mezi hradbou ledových ker vhodný průjezd, museli lidé použít seker, které měl každý z nich za pasem; pod údery seker se led, zchlazený zimními mrazy až na 30 °C, s praskotem tříštil jako sklo. V té chvíli využili psi všech saní zastávky a doslova jako na povel si lehli na sníh k odpočinku, protože dobře věděli, že údery seker jim ohlašují čtvrt hodiny zvláště těžkého tahu.

Tak postupovali kupředu hned rychleji, hned pomaleji, s průměrnou rychlostí asi 7 km za hodinu, a k polednímu urazili polovinu vzdálenosti k ostrovu. Aniž vypřáhli psy, udělali zastávku na snídani, skládající se ze zmrzlého masa, sucharů a horkého čaje. Oheň však na čaj ani nerozdělávali. Gorjunov totiž přinesl z hlavního města thermosky, aby při zastávkách během dne neztráceli čas rozděláváním ohně a vařením vody. Tyto podivuhodné nádoby vzbuzovaly po každé nadšení psovodů, kteří pak pili horký čaj připravený bez ohně se zvláštním požitkem, doslova jako posvátný nápoj. Nechtěli ani za nic uvěřit, že to nejsou čáry, když při třicetistupňovém mrazu vytéká z nádoby na dotek studené vřelý čaj. V den odjezdu z Kazačje, kdy udělali po prvé polední přestávku a psovodi se chystali rozdělat oheň, Gorjunov si s nimi zažertoval a prohlásil, že uvaří čaj ve sněhu rychleji než oni na ohni. Když si pověsili čajník nad oheň, vyndal thermosky, zarazil je do poloviny do sněhu a za pět minut začal nalévat překvapeným Jakutům horký čaj. Gorochov a Nikiforov, kteří byli do tajemství zasvěceni, váleli se při této žertovné scéně smíchy, rozveseleni výkřiky a užaslými obličeji psovodů.

Po snídani pokračovali stejným způsobem v cestě. Ostrov se již rozrostl v obrovskou masu, zakrývající obzor na severu a svými svahy vystupující nad bílou rovinu; bylo vidět jednotlivá tmavá skaliska mezi sněhovou pokrývkou a temné skvrny na nízkých srázných březích. Při západu slunce po zdolání poslední ledové hradby se rozjeli tryskem — psi dobře věděli, že si na zemi odpočinou a že se nažerou, a když spatřili jurtu, černající se na úpatí svahu, sborově zavyli a dali se do běhu jako o závod.

Ale u břehů museli zmírnit svůj cval, protože jarní bouře nakupily na pokraji břehu celou horu ker, přes kterou tahali saně zase po jedněch, než se dostali do t. zv. malého zimního tábora, chaty, kterou kdysi vybudoval známý lovec Sannikov, společník a průvodce Gedenštroma, jenž první na počátku XIX. století ostrov popsal. Avšak stoletá chata v tomto studeném podnebí málo utrpěla. Dřevěná břevna, prosycená mořskou solí, pouze zčernala a sem tam se pokryla lišejníkem, ale uvnitř byla neporušena. Nemálo lovců nacházelo útulek v této jurtě na cestě na ostrov a zpět a všichni se snažili spravit dveře, zavěšené na kožených pantech, a střechu, na kterou bylo třeba čas od času nasypat hlínu. Vedle chaty byla dokonce připravena hromada vyplaveného dříví na topení, což přišlo naší karavaně velmi vhod — nemuseli je hledat po břehu a vyhrabávat je ze sněhu.

Brzy vzplála vedle chaty hranice a rudá zář ozařovala vysokou ledovou stěnu, která se táhla daleko na obě strany.