Sannikovova země

OPĚT U AKADEMIKA

Celý týden odpočívali cestovatelé v Nikiforovově chaloupce po útrapách dlouhé cesty; probouzeli se, jen aby pojedli, a znova si lehli. Ostatně polární noc a kruté mrazy nepodněcovaly ani ostatní obyvatelstvo smutného kraje k horlivé činnosti.

Na prostou Annuir učinilo ubohé Kazačje se svými dvaceti chaloupkami, zavátými sněhem, velký dojem; po prvé viděla domy se střechami, kamna s troubou, okna, stoly, židle, postele, po prvé poznala, že se může spát a sedět jinak než na zemi a jíst jinak než na kolenou; to vše byly zvláštnosti, jimž musela přivykat, ačkoli se jí něco zdálo směšné nebo zbytečné.

Příchodem do Kazačje mohla vlastně výprava, která přinesla takové objevy, ale skončila záhubou jednoho účastníka a zkázou všech sbírek a záznamů, skončit a Gorjunov mohl klidně zůstat, kde se mu zlíbí a poslat akademiku Šenkovi podrobnou písemnou zprávu. Gorjunov si však příliš vážil tohoto učence, který svěřil velkou sumu a přístroje neznámému člověku na téměř fantastický podnik. Chtěl přijít osobně a potvrdit své vyprávění výpověďmi druhého účastníka. Kromě toho měl odevzdat přístroje i peníze, utržené při prodeji saní, lodě, pušek, stanu a ostatních věcí. Většinu těchto peněz stržili Gorochov a Nikiforov, kteří pěkné saně a pušky výhodně prodali.

Gorjunov shromáždil asi tisíc rublů, k nim přidal i zbytek peněz od Šenka a vypravil se s Ordinem a Annuir přes Verchojansk do Jakutska. Zde se však setkali s překážkami — lhůta Ordinova vyhnanství ještě neskončila, gubernátor jej nechtěl pustit a Annuir zase nechtěla jet sama, protože ji děsila další cesta v zimě. Ordinovi bylo dovoleno zůstat v Jakutsku, který působil na Annuir již jako obrovské sídelní město s množstvím zvláštních věcí, počínajíc kočkami, kravami a zapřaženými koňmi a končíc plesovými šaty a gramofonem.

Gorjunov musel jet sám a spokojit se s fotografií Annuir v jejím domácím obleku, totiž v tetování a s bederním pásem, s nevelkou sbírkou hornin ze Sannikovovy země a z ostrova Bennettova a s poslední fotografií Sannikovovy země, vzaté s hřebenu při odjezdu. Koncem prosince přibyl do sídelního města a ihned šel k Šenkovi.

Ten věděl z krátkého telegramu jenom o objevení Sannikovovy země a návratu účastníků a s pochopitelnou netrpělivostí čekal na příjezd Gorjunova, kterého chtěl představit Akademii a učeným společnostem na veřejné přednášce o pozoruhodné cestě. Gorjunov jej však požádal, aby vyslechl jeho zprávu napřed sám.

A tak jednoho večera, v témž pokoji jako před rokem a za týmž stolem, vyslechl Šenk Gorjunovovo vyprávění. Když se Gorjunov dostal až k mamutům, nosorožcům, turům a jiným „živým zkamenělinám“, Šenk celý zazářil a zvolal:

„Jistěže jste je změřili, vyfotografovali a přivezli něco na důkaz tohoto skvělého objevu!“

Existence Onkilonů a paleolitického člověka jej ohromila; stejně jako zprávy o jejich životě a mravech.

Dříve než přikročil k vyprávění trudných vzpomínek na poslední dny Sannikovovy země i jejích obyvatel, Gorjunov se odmlčel. Šenk to považoval za konec vyprávění a řekl:

„Jistě jste přivezli deníky, fotografie, možná i lebky a kůže zvířat, domácí nářadí Onkilonů a divochů? A tak uspořádáme takovou přednášku, že porazíme všechny nevěřící Tomáše!“

„To všechno jsme měli… ale vše, vše je zničeno!“

„Co to říkáte? Přece ne všechno, všecičko?“

Šenk vyslechl rozčileně konec vyprávění, prohlédl si fotografii a horniny a řekl:

„A tak tedy nyní podle svědectví očitých svědků víme, že Sannikovova země existuje, leží na sever od Kotélného ostrova, přibližně sto kilometrů, a je to vlastně obrovský jícen sopky, která nedávno obnovila svou činnost. Na základě těchto údajů se pokusím v brzké budoucnosti přimět Akademii, aby uspořádala výpravu vědeckých pracovníků, vyzbrojených dostatečnými prostředky, aby dosáhli této země a co nejrychleji prostudovali to, co ještě zbylo z jejích obyvatel. Vy oba se ji ovšem zúčastníte, abyste svými zkušenostmi zajistili úspěch podniku.“

„Ó, to je samozřejmé! Avšak co teď s přednáškou v Akademii a v učených společnostech?“ ptal se Gorjunov.

„Teď by jen věc pokazila,“ namítl Šenk, „jistě uznáte, že vše, co jste mi vyprávěl, je tak neobyčejné, tak zázračné a nepravděpodobné, že je třeba dalších přesvědčivých důkazů, a to, co můžete předložit posluchačům, je příliš nedostatečné. Tato fotografie tetované ženy — řeknou, že je to Eskymačka nebo Čukotka, vždyť ty chodí v chýších rovněž svlečené a tetují se a jsou téhož typu. A tento čedič z hřebenu Sannikovovy země — čím dokážete, že jste jej nevzali z ostrova Bennettova anebo ze Severního mysu? A tato fotografie kotliny s jezerem a výbuchy sopky, vždyť na ní není téměř nic vidět! Proč jste nefotografovali více a lépe po tom, když byly zničeny saně se všemi výsledky?“

„Protože jsme celou zásobu desek vyplýtvali v kotlině na fotografování lidí, zvířat, přírody a náhodou zůstala jenom jedna v krabici. Tuto ženu jsem fotografoval již v Jakutsku.“

„Škoda! Jen kdybychom měli snímky země s hřebenu a rovněž snímky z Bennettova ostrova, to by byly důkazy. Ale takto vám nikdo neuvěří.“

„Je možné, že ani vy mi nevěříte?“ zvolal zničený Gorjunov.

„Ó ne, já vám úplně věřím!“ honem ho uklidnil Šenk. „Není možné, abyste si vymyslil vše, co jste mi vyprávěl… Avšak druzí, nedůvěřivější, řeknou: ten starý hlupák dal peníze nějakým neznámým vypovězencům, kteří mu natlachali všechno možné. Peníze propili a potom spojenými silami dali dohromady poučnou povídku pro malé děti o fantastické zemi a jejích zázračných obyvatelích; tuto povídku předložili důvěřivému Šenkovi, aby se jeho vydání rentovalo. Ne, raději zatím pomlčíme!“

„Zatím? Do kdy?“

„Dokud nová výprava za vaší účasti nenavštíví zemi, nenajde onen obrovský kráter, zatopené lesy, novou sopku, kosti zvířat a lidí. Tehdy i vy vystoupíte se svou zprávou, která se, potvrzena doklady a účastníky nové výpravy, setká již s plnou důvěrou a zachrání vědě údaje o životě a zániku obyvatel nešťastné země.“

„Ano, máte pravdu!“ řekl Gorjunov. „Bude to účelnější. Nechceme zajisté zlehčit vaši autoritu a svou pověst.“

„Ale,“ pokračoval Šenk, „čas utíká a vzpomínky blednou. Musíte teď, ještě při dobré paměti, sestavit popis — jen pro mne samého — celé cesty. Uchovám jej do příznivého okamžiku.“

„Ovšem, určitě to udělám, je to má svatá povinnost. Něco jsem si zapisoval na ostrově Bennettově, když jsme sedávali v jurtě, a v Jakutsku; teď to zpracuji systematicky a předložím vám za dva nebo tři týdny. A tu je naše vyúčtování a zbytky tak štědře poskytnutých prostředků.“

Šenk prohlédl vyúčtování, peníze však Gorjunovovi vrátil.

„Vidím, že jste si neurčil ani pro sebe, ani pro Ordina žádnou odměnu. To není správné, každá práce má být odměněna.“

„Ale vždyť jsme vám kromě fantastické povídky a pár kamenů téměř nic nepřivezli; a proto si odměnu nezasloužíme.“

„Už to, že jste mi vrátil část peněz a vážil z Kazačje cestu deset tisíc kilometrů, abyste mi předložil tyto zbytky a přednesl své vyprávění, zahnalo by poslední pochybnosti o vaší pravdomluvnosti, kdybych nějaké měl. Ne, vykonal jste velmi těžkou práci a není vaši vinou, že výsledky přišly nazmar. To se stalo již nejednou; potopí se lodě vezoucí sbírky a zprávy a sami účastníci se jen tak tak zachrání. I vy jste ztroskotali. Ničí se sbírky posílané poštou. Ne, ne, musíte být odměněni. Kromě toho budete pro mne psát zprávu, budete žít kvůli tomu zde a život v sídelním městě je drahý. Vezměte peníze, třebas jako honorář za tuto zprávu!“

Gorjunov si musel vzít peníze, aby Šenka neurazil. Brzy předložil zprávu a potom šel na universitu, aby se lépe připravil na novou výpravu.

Bohužel se dosud neuskutečnila. Vypukla válka s Japonskem a Akademie nemohla dostat nezbytné prostředky. Po válce Šenk zemřel, když právě podnikl první kroky k uskutečnění návrhu. Nebylo přímluvce za prozkoumání severní Sibiře a zapomněli na ni na dlouhou dobu. Gorjunov a Ordin marně čekali na zprávy od Šenka a dali se do jiné práce. Avšak zpráva, která se uchovala mezi Šenkovými papíry v archivu v Akademii, byla materiálem pro tuto knihu.

Snad vzbudí zájem o tajemnou Sannikovovu zemi v někom z nového pokolení a povzbudí jej, aby se vypravil hledat ji uprostřed ledových plání Severního moře.