Sannikovova země

BITVA S VAMPY

Brzy ráno byli cestovatelé probuzeni hlasitým křikem Onkilonů. Annuir vyplašeně přistoupila ke vchodu, vystrčila ven hlavu, chvilku poslouchala a pak zvolala úpěnlivým hlasem:

„Vampové přepadli v noci sídliště mého rodu! Náčelník vyhlásil proti nim tažení.“

„Nu, přátelé, nedá se nic dělat! Musíme se obléknout, bez nás se tažení samozřejmě neobejde,“ řekl Gorjunov, bera do ruky šaty.

„Ze svatby přímo do války,“ smál se Kosťakov.

„Papu, přines mi štít a přilbu, dej mi mou drátěnou košili a nezapomeň kopí a meč můj kalený! Jdu jako mladý rytíř do boje.“

Papu samozřejmé nechápala nic z této tirády a dívala se rozespale v rozpacích na svého přisouzeného. Když však zjistila, že se směje, dala se také do smíchu a ptala se, komolíc ruská slova:

„Ohne zabálit a jít vařit?“

„Úplně správně!“ rozesmál se Ordin, vykukuje zpod přikrývky. „Ví dobře, že se před tažením musíme dobře najíst. Annuen, Annuir! Oheň! Maso! Mléko!“

Annuir seděla na prahu a plakala s obličejem ve dlaních. Když uslyšela hlas Ordinův vzchopila se, a když pochopila, oč jde, začala prohrabávat v ohništi, v noci vyhaslém, popel a hledat horké kousky dřeva. Ostatní ženy vylezly rovněž z postelí, oblékly si především své pásy cudnosti a začaly jí pomáhat při rozdělávání ohně.

Oheň již plápolal a maso na hůlkách se opékalo; cestovatelé dokončovali svou toaletu, když do zemljanky vstoupil Amnundak, se všemi se pozdravil, přisedl k ohni a řekl:

„Bílí lidé! První neštěstí již postihlo náš národ. Této noci přepadli Vampové naše nejvzdálenější sídliště, pobili starce a pastýře, odnesli děti a odehnali soby.“

Když Annuir slyšela tato slova, začala naříkat. Pocházela z toho sídliště a Vampové tedy zabili její rodiče a odvlekli bratry a sestry.

„Kdo přinesl tak rychle tuto zprávu?“ zeptal se Gorjunov.

„Válečný buben. Jeden z pastýřů zůstal na živu a podal nám o tom zprávu. Vyhlásil jsem tažení proti Vampům. Všichni bojovníci jsou tu a krutě je potrestáme. Bojovníci si velmi přejí, aby vládcové hromů a blesků šli s námi potrestat naše nepřátele.“

„Ale samozřejmě, všichni půjdeme s vámi,“ rychle souhlasil Gorjunov. „Jen se v rychlosti nasnídáme!“

Amnundak se velmi potěšen zdvihl a na odchodu řekl:

„Řeknu nyní bojovníkům, že bílí lidé souhlasí; budou mít radost“

Za několik minut byla tato zpráva sdělena Onkilonům a planinou zaznívaly hlasité projevy radosti. Ženy byly zřejmě rovněž spokojeny. Annuir přestala plakat, a utírajíc si rukama oči, řekla Ordinovi:

,Já půjdu na výpravu s tebou!“

Zatím co se peklo maso, cestovatelé si vyčistili pušky, naplnili si sumky náboji, vzali si do tlumoků věci na cestu — vždyť výprava mohla trvat několik dní. Ženy s velkou pozorností sledovaly jejich počínání, a tím se několik hůlek masa připálilo, za což Ordin Raku vyhuboval.

Konečně bylo všechno hotovo, snídaně snědena, do tlumoků uložena zásoba placek i pečeného masa a cestovatelé vyšli ze zemljanky. Zahalila je hustá mlha, která visela jako vždy nad kotlinou. V mlze bylo matně vidět ohně a postavy pohybující se vpředu a vzadu. Z daleka zaznívaly silné údery bubnu, který dále oznamoval podrobnosti o neštěstí. Amnundak již stál v plné zbroji u vchodu do svého obydlí, a když spatřil, že jsou bílí lidé připraveni, mávl rukou. Ihned zazněl buben, který stál poblíž, ohlásil odchod a sdělil tuto zprávu sousedním sídlištím. Lidé u ohňů začali pobíhat sem a tam a stavět se podle rodů do zástupu; vpředu bojovníci, vzadu ženy s nákladem a mládež vracející se do svých sídlišť. Ženy z Amnundakova rodu zůstaly samozřejmě doma; všechny vyšly i s dětmi ze zemljanky, aby se podívaly snad naposledy na své muže a syny. Loučení bylo velmi krátké; ženy neplakaly, ale objaly může a třely své tváře o jejich, což u nich nahrazovalo líbání. Za víření bubnu se vydal zástup na cestu v čele s Amnundakem a bílými lidmi, doprovázenými oběma psy, kteří mohli být při stopování Vampů velmi užiteční. Šli rychlým krokem přímo k vyloupenému sídlišti, vzdálenému asi 25 kilometrů. Lesy se střídaly s planinami a občas se skupina žen rozloučila se svými příbuznými, oddělila se od zástupu a zabočila k svému obydlí. Mlha se pomalu trhala, slunce prokukovalo a začínalo připalovat.

Dlouho před polednem přišli k sídlišti, které skýtalo smutný obraz. Zemljanka, podpálená Vampy, uvnitř vyhořela a sesula se; z hromady zahnědlého drnu se místy valil kouř a vyrážely jazyky plamenů; bylo cítit zápach shořelé kůže a srsti. Tráva na planině byla podupaná a místy zalitá krví. Na několika místech ležely mrtvoly starců a stařen, které Vampové nechtěli s sebou nosit, ale usekli jim hlavy jako trofeje. Válela se tu polámaná kopí, střely, kusy roztrhaných oděvů a střepy rozbitého nádobí.

Když ženy z tohoto rodu uviděly sídliště — obraz bídy a utrpení, zazněly na planině výkřiky: vždyť jejich děti byly pochytány a příbuzní pobiti. Bojovníci mlčeli, ale z jejich zamračených obličejů a planoucích očí vysvítalo, že se budou nemilosrdně mstít. Amnundak nařídil udělat krátkou přestávku na odpočinek. Z lesa vylezl zachráněný pastýř se zavázanou hlavou a vyprávěl o podrobnostech přepadení.

Vampové se zřejmě dověděli, že v sídlišti není většina mužů, protože odešli na slavnost, a asi k půlnoci obklíčili planinu v počtu asi padesáti až šedesáti lidí, nečekaně přepadli pastýře, dva zabili kyji a třetího jen omráčili. Když přišel k sobě, bylo už po všem; zemljanka plála, sobi byli pryč a na planině zůstaly jen mrtvoly. Ráno pastýř vyslídil, jakým směrem lupiči odešli. Zachránil se proto, že stál u křoví a upadl do houští; ve tmě a v mlze ho Vampové nenašli.

Zástup zanechal ženy nešťastného rodu na rumišti a vydal se znovu vpřed, nyní na severovýchod, po stopě divochů a sobů. Psy pustili dopředu, což jim dovolovalo postupovat rychle, protože úkryt divochů nemohla chytrá zvířata přejít. Když již nyní neměli s sebou ženy, šli bojovníci ještě rychleji a občas dokonce běželi; bylo slyšet jen lehký dupot měkké obuvi a lidský dech. Tak uplynuly ještě dvě hodiny, když se psi zastavili u velkého topolu na pokraji planiny, jež se před nimi objevila, a začali se zdviženými hlavami štěkat.

„Na stromě je hnízdo!“ řekl Amnundak a šeptem dal pokyn obklíčit lesem planinu.

V tomto okamžiku Bělucha zakvičela, spadl na ni totiž kámen, vystřelený se stromu prakem. Cestovatelé zpozorovili, že se listí hýbe, a ihned zazněly planinou výstřely a střely Onkilonů se začaly sypat na topol. V odpověď se ozval se stromu strašný řev a dvě temná těla spadla, lámajíce větve, na zem.

„Copak tam byli jenom dva?“ zeptal se Gorjunov, nabíjeje pušku.

„Kdepak,“ odpověděl Amnundak, „v jejich hnízdech jich bývá nejméně pět, uvidíte hned.“

Dal nějaký rozkaz a několik bojovníků zmizelo v houští. Na stromě bylo stále ticho. Vampové se domnívali, že by se nepřátelům prozradili, kdyby sebou pohnuli. Proto na střely, kterými část bojovníků zasypávala vrchol stromu, nikdo nereagoval; Vampové se schovali za kmen a silné větve. Tu však vyskočilo z blízkého lesa několik Onkilonů s velkými náručemi chrastí; kryli se jimi před kopími divochů a rychle se rozběhli ke stromu, obložili jeho kořeny chrastím a stejně rychle se schovali; v chrastí byl již založen oheň, a proto se z něho začalo kouřit. Vampové, schovaní ve větvích a pozorující jednání nepřátel střílejících do nich s jedné strany, nezpozorovali paliče. Když se však z chrastí vyvalil hustý dým, stoupající v kotoučích do větví, zazněl se stromu opět řev a několik kopí se zapíchlo do hranice. Tím se však vše zhoršilo, protože načechrané chrastí vzplálo, a situace na stromě se stala neudržitelnou. Vampové lezli výš až na špičku stromu, ale tady bylo listí řidší, a tak je bylo vidět; jedna střela srazila hned dva; jeden spadl na zem, druhý zůstal viset ve větvích hlavou dolů a bylo ho celého vidět; za minutu již v něm trčelo deset střel. Poslední Vampu se dostal na opačnou stranu, vylezl na konec dlouhé větve, chytil se za ni rukama, sehnul ji a s výšky čtyř metrů skočil na zem, rozběhl se po planině, ale Onkiloni, kteří ji již obklíčili, přivítali ho střelami, takže upadl, nedoběhnuv ani ke kraji lesa.

Amnundak dal zatroubením na roh pravěkého tura signál a z krajů mýtiny vyskočili se všech stran bojovníci, seběhli se ke stromu, k němuž již došel oddíl s náčelníkem a bílými lidmi. Tři Vampové, kteří spadli se stromu, nehýbali se; měli střelné rány, ale Onkiloni je pro každý případ ještě probodli. Všichni se podobali tomu, s nímž se cestovatelé setkali při své exkursi: chlupaté svalnaté tělo, tváře podobné zvířecím, vlasy v chumáčích. Na válečné výpravy si zřejmě pomalovali obličeje červeným okrem, což jim dodávalo ještě odpudivější vzhled. Jeden Onkilon vylezl ještě na strom, aby se přesvědčil, že tam už nikdo nezůstal. Shodil odtud kyje a kopí Vampů a nahrnul je na dohořívající hranici.

První bitvu vyhráli Onkiloni bez vlastních ztrát a zástup postupoval dále po stopách, které nyní vedly přímo na východ ke kraji kotliny, kde zřejmě bylo tábořiště Vampů. Žádné hnízdo již dále nenašli; první bylo zjevně spíše pozorovatelnou, jež měla dát do tábořiště zprávu, zda se blíží nepřátelé, ale když ji psi vyčenichali, nestačila to jistě udělat.

Onkiloni rychle ušli ještě několik kilometrů; nízký les byl znamením, že se blíží ke kraji. Když začalo křoví, zástup se zastavil a naslouchal; vpředu bylo slyšet výkřiky a rachot. Vyslaní zvědové se doplazili až na kraj houští a oznámili, že je tábořiště v jeskyni proti stezce a že je Vampové opevňují, shromažďujíce před vchod balvany. Když Amnundak dostal tuto zprávu, rozdělil Onkilony na tři skupiny: jedna s Ordinem v čele šla keři na sever, druhá s Kosťakovem na jih; asi po půl kilometru měly oba oddíly rychle přeběhnout bezlesý pás a pak postupovat se dvou stran k tábořišti podle úpatí srázu. Třetí skupina šla stezkou až na kraj houští, a schována zde, očekávala příchod obou křídel, aby pak všichni najednou napadli tábořiště se všech stran. Vampové usilovně pracovali, stavěli zeď z balvanů, lemující vchod do jeskyně; spoléhali na své hnízdo, a proto ani nepostavili hlídky a nevšimli si ani, že se nepřátelé přiblížili. Zeď stavěli zřejmě už od rána, protože nyní sahala Vampům až k prsům. Asi dvacet lidí vybíralo ze ssutin vhodné ploché kameny a tahali je ke zdi, kde je nyní skládali. Tito nosiči zpozorovali najednou Onkilony z obou bočních skupin, kteří přeběhli bezlesý pás. Rozlehl se poplašný křik a nosiči pospíchali se svým nákladem ke zdi.

„Musíme střílet, dokud je vidíme,“ řekl Gorjunov. „To způsobí paniku a odpor bude při útoku menší.“

Od keřů až k Vampům bylo asi 400 kroků. Gorjunov a Gorochov vystřelili; Vampové se překvapeně zastavili, poněvadž slyšeli jen rachot a neviděli blízko nepřátele; rozhlíželi se na všechny strany a dorozumívali se křikem s Vampy za zdí. Jiní, ustrašeni, počali házet kamení a s divokým pokřikem se rozběhli na všechny strany, kam se dalo — jedni ke zdi, druzí přímo do křoví. Za stěnou bylo slyšet zvířecí ryk ohromení. Vampové, kteří běželi do křoví, vběhli přímo do rány Onkilonům. Část jich klesla a ostatní zamířili podél lesa. Onkiloni za nimi.

Za zdí se nikdo neukazoval, a když Amnundak zpozoroval, že jsou obě jeho křídla blízko, dal povel k útoku; jeho oddíl se až na několik mužů, kteří pronásledovali uprchlíky, rozběhl přes ssutiny k tábořišti. Když jim zbývalo asi čtyřicet kroků ke zdi, objevila se za ní ramena a hlavy Vampů a na útočníky se začala sypat kopí a kameny. Několik Onkilonů upadlo, ale dva výstřely zblízka překvapily znovu Vampy, kteří se ihned překvapeně skryli. V tom okamžiku pronikly oba boční oddíly průchody, jež zůstaly ve zdi u úpatí srázu do tábořiště, a tam nastal boj muže proti muži; zadní oddíl, který se dostal přes zeď, připojil se k nim. Vampové se bránili málo, protože Ordinův revolver stále obnovoval paniku.

Za několik minut bylo všechno skončeno; mrtví a ranění pokrývali rozlehlé prostranství. Deset Vampů, kteří překročili zeď a hledali spásu v útěku, kleslo pod střelami pronásledovatelů. Mezi obránci padly i ženy, které bojovaly s muži.

Když cestovatelé pronikli do jeskyně, viděli v hloučku několik stařen a asi třicet dětí, třesoucích se strachem a pronikavě naříkajících. Onkiloni začali klubko prohlížet, aby našli své odvlečené děti, které se daly lehce poznat podle tváří, světlejší pleti a podle toho, že neměly na těle chlupy. Z vřeštícího a zmítajícího se klubka vytahovali jedno dítě po druhém; děti Vampů je při tom škrábaly a snažily se kousat do rukou. Odvlečené děti byly uprostřed klubka, ale vypadaly strašně: byly poškrábané a pokousané a měly podlitiny, známky toho, jak je přivítali pohostinní vládcové. Našli však jen sedm dívek a dva chlapce, ač jich bylo odvlečeno třináct. Čtyři chlapci chyběli. Rozzuření Onkiloni vyvedli všechny chlapce Vampů z jeskyně a podřezali je; chtěli udělat totéž se stařenami a dívkami, ale cestovatelé uprosili Amnundaka, aby učinil přítrž zabíjení.

Když prohledávali všechny kouty jeskyně, objevili v nejtemnějším rohu ženu se svázanýma rukama i nohama, pokrytou haldou kůží. Vytáhli ji na světlo a zjistili, že je to Onkilonka, kterou Vampové unesli na počátku jara; nešťastnice se pod kůžemi div nezadusila, celé tělo měla pokryté modřinami a podlitinami od ran řemenem a klacky. Když přišla k sobě, vyprávěla, jak ji bili a stále mučili, zvláště ženy, které se posmívaly, že má tělo holé jako žába. Když začal útok na tábořiště, stařeny ji svázaly a schovaly pod kůže.

V jeskyni našli rovněž zbraně, náčiní, oděv a postele, ukradené Onkilonům. Stařeny a dívky vyhnali z jeskyně, kam složili na hromadu kyje a kopí Vampů, sebraná na bojišti, a haldu zapálili. Mezitím objevily výzvědné skupinky v houští poblíž jeskyně stádo ukradených sobů. Vampové je neuměli pást, a protože je nemohli sníst najednou, přivázali všechna zvířata řemeny ke keřům. Jen několik sobů chybělo, ale ti se mohli ztratit cestou nebo je snad Vampové stačili sníst.

Až k večeru opustili Onkiloni potrestané tábořiště a zanechali těla Vampů tam, kde je stihla smrt; všechny raněné zařezali hned po obsazení tábořiště.

S pěti mrtvými a šesti těžce raněnými se vydal zástup Onkilonů na zpáteční cestu; lehce ranění šli sami, mezi nimi i Ordin, který dostal ránu kopím do ramene. Šli vprostřed zástupu, kde hnali také soby, nesli zachráněné děti, vrácený majetek a na nosítkách mrtvoly a raněné. Postupovali proto pomalu a teprve v noci se vrátili do vyloupeného sídliště, kde ženy radostně přivítaly zachráněné děti; čtyři však neměly radost úplnou.

Když Annuir spatřila, že má Ordin ruku na pásce, přiběhla k němu se slzami v očích a začala ho objímat. Druhá z novomanželek v tomto sídlišti objevila svého muže mrtvého na nosítkách.