Sannikovova země

PŘINÁŠENÍ OBĚTI

Druhého dne cestovatelé prošli poslední tábořiště a dosti brzy se vrátili domů. Kolem náčelníkovy zemljanky spatřili shromážděné Onkilony — obklopili totiž bojovníky ze sousedního tábořiště, kteří právě přivedli zajatého Vampu.

Vyprávěli, že toho dne ráno, když se vydali na lov, narazili na pět Vampů, zřejmě zvědů, kteří vyhlíželi, jak by se dal ukrást sob. Zastihli je nedaleko stáda; došlo k potyčce, při níž dva Vampy zabili, dva utekli a jednoho raněného zajali a přivedli jako dárek cizincům. Bojovníci věděli, že bílí lidé sbírají kůže a lebky divokých zvířat a že při poslední výpravě do Údolí tisíce dýmů vzali lebku a kosti Vampu, jejž vlci sežrali, a usoudili, že živý Vampu se k tomu hodí ještě lépe. Zajatec stál s rukama pevně svázanýma dozadu, pokryt krví z několika ran od kopí a šípů a zřejmě se sotva držel na nohou; těsným kruhem jej obstoupily ženy a děti, které viděly Vampy jen zřídka kdy. Teď se mohly dosyta vynadívat dokonce na živého.

Když cestovatelé vysvětlili, že je Vampu zajímá, dokud je živ, Amnundak poručil, aby ho přivázali ke stromu. Cestovatelé se rozhodli, že si jej rychle poměří, ofotografují a potom poprosí náčelníka, aby ho pustil.

Zajatec byl ještě mladý a svalnatý jako všichni tito pravěcí lidé. Při měření lebky ovšem překážela rozcuchaná hříva vlasů, plná mnohaleté špíny, a tak se Gorjunov rozhodl, že ho ostříhá. Když se k němu přiblížil s lesklými nůžkami, myslel Vampu, že se chystají jej podříznout a spustil divoký nářek. Ostříhali ho před očima celého houfu Onkilonů, kteří obklopili strom, ještě nikdy neviděli nic podobného a kterým byl i sám nástroj neznámý. Zajatec to považoval za předehru k nějakému mučení a snažil se svými pevnými zuby chytit mučitelovy ruce, takže mu museli zavázat ústa. Blýskavé nástroje na měřeni lebky jej nesmírně postrašily. Tato měření a rovněž i měření těla považoval ovšem za jakési čarodějnické kejkle, které mu mají způsobit něco zlého. Nakonec, když přinesli a postavili před něj na blýskavém podstavci o třech nohách jakýsi černý předmět a zaznělo cvaknutí fotografického přístroje, zavřel oči, přesvědčen, že ho nyní zasáhne blesk. Proto byl zřejmě udiven, když jej konečně nechali na pokoji a nic se mu nestalo.

Onkiloni sledovali všechny tyto operace s obrovským zájmem; měření těla a hlavy již znali, protože se tomu podrobili z počátku ženy a potom i někteří bojovníci a děti a končívalo to týmž černým předmětem na blýskavém podstavci, jehož význam nemohli pochopit.

Když bylo všechno hotovo, požádal Gorjunov náčelníka, aby pustil zajatce na svobodu, ale ten rozhodně odepřel.

„Dnes večer bude u nás opět modlení a šaman sezná rozhodnutí duchů, zdali má Vampu zemřít,“ prohlásil Amnundak. „Dosud jsme zajatce nikdy nepouštěli.“

Již se smrákalo, a cestovatelé, unaveni dalekou výpravou a příběhem se zajatcem, vrátili se raději do své čisté zemljanky a rozložili se u plápolajícího ohně. Mlha již houstla a opět se ochlazovalo. Od Gorochova se dověděli, že se večer a pak ve dne mlha držela až do poledne a potom, ač bylo vidět slunce, bylo stále zima,jako u nás v Kazačji v tuto dobu“. Toho dne byl zpozorován odlet břehulí na jih a husy a kachny se rovněž chystaly k odletu, poplašeny náhlým chladem. Po dvou mrazivých nocích tráva na planinách zvadla a lehla a listí na stromech začalo padat, dříve než zežloutlo. Onkiloni se nad tím pozastavovali a říkali, že taková zima a mlhy bývaly u nich až o celý měsíc později a že také ptáci odlétají teď dříve než obvykle. I modlení, určené na tento večer, bylo kvůli zimě.

Když se setmělo, Gorochov šel vyzvědět, zdali přišel šaman a zdali se mohou bílí lidé zúčastnit modlení; vrátil se se zprávou, že se tentokrát modlení zúčastní jenom bojovníci a dokonce i ženy a děti musí opustit zemljanku.

Protože bylo chladno, požádal Amnundak bílé lidi, aby pustili ženy s dětmi na tuto dobu do svého obydlí.

„Zdá se mi, že osnují něco nedobrého!“ řekl Ordin při té zprávě. „Vzdalují všechny ženy, abychom se nemohli od nich nic dovědět.“

„To je možné!“ odpověděl Gorjunov. „Ale my proti nim nic dělat nemůžeme, a tak nezbývá než být ve střehu. Zeptejte se Annuir, zdali u nich bývají modlení podobného druhu.“

Annuir vysvětlila, že podobná modlení bývají před výpravami proti Vampům.

Brzy se zemljanka naplnila ženami a dětmi, které si přišly čas svého vyhnanství krátit u ohně bílých lidi. Bývaly zde i dříve na návštěvě, zejména když bývali cizinci pryč; nyní však, když jich přišel celý rod, byly smělejší, přinesly si s sebou hůlky s masem, placky a začaly si vařit večeři; jejich smích a žerty, ječení dětí a pláč nemluvňat zaplnily zemljanku. Při pohledu na tyto veselé a bezstarostné lidi, kteří ještě nedávno chtěli vyhnat cizince, jež vinili z pohrom, předpověděných jim předky, a kteří teď tu s nimi povídali a žertovali, nemohli cestovatelé nemyslet na to, co viděli den předtím v černé poušti a co hrozilo brzkou záhubou tomuto primitivnímu kmenu, jestliže se postavení nezmění.

„Stále přemýšlím a nemohu se rozhodnout,“ řekl Gorjunov Ordinovi, když s ním osaměl v rohu zemljanky a když je smích a žerty omrzely, „nemohu se rozhodnout, máme-li říci Onkilonům o zkáze, která jim hrozí, a navrhnout jim, aby šli s námi na jih.“

„Taky jsem na to myslel,“ odpověděl Ordin; „rozhodl jsem se však, že je to předčasné. Teď není moře zamrzlé a bez loděk nemohou jít nikam. A kromě toho nevíme, jak dalece se splní mé obavy; obnoví-li se tak nebo onak ústřední topení Sannikovovy země, může se vše změnit k lepšímu možná na celá desetiletí.“

„A jestliže se ústřední topení neobnoví a před našima očima se začne hrozivě blížit zima?“

„A přece jim nemůžeme nic říci. Kam mohou jít přes ledové pláně v polární noci, bez dostatečně teplého oděvu, bez paliva, bez sobů, neboť ti zahynou hladem po několikadenní cestě přes kry. Ne, tuto zimu nějak přežijí a z jara, až uvidí, že sníh netaje, že zvířata zahynula, sami na to přijdou, že je nezbytné, aby odtud odešli.“

„Správně! A na jaře se sem můžeme vrátit s velkou výpravou, kterou pošle Akademie, abychom vědecky prozkoumali zemi a její obyvatele, dřív než sníh nadobro naplní kotlinu. Pak také bude snazší postarat se o odchod Onkilonů; uvěří, že je nezbytný.“

,A nyní budou na nás jen žádat, aby pohromy přestaly!“

Po večeři uspořádaly ženy na Gorochovovu žádost tanec. Děti se stařenami se rozsadily do rohů; a ženy, svléknuvše se podle zvyku do naha, vzaly se za ruce a začaly chodit v chorovodu kolem ohně. Při tanci vyskakovaly, zvedaly hned pravou a hned zas levou nohu, pohybovaly rukama a ohýbaly těla za doprovodu prostého nápěvu na různé strany. Takovými tanci bavívaly ženy sebe i muže za dlouhé polární noci, když je již omrzelo jednotvárné sedění v zemljance. Z počátku byl nápěv i pohyby pomalé, jako by tančily nerady, poznenáhlu však byly živější a nakonec ženy zavířily tak rychle, že se divákům dělaly mžitky před očima a v uších jim znělo od dupání nohou, tleskání do dlaní a ječení. Snědá těla se hadovitě vlnila ve zběsilém tanci, copy se rozplétaly, náhrdelníky poskakovaly na hrudi, náramky se míhaly sem a tam, oči začaly planout, ústa se otevřela, odkrývajíce blýskavé bílé zuby. Nakonec, když už nadobro zemdlely, padly všechny na zem a zůstaly ležet v různých polohách okolo ohně, těžce dýchajíce a opravujíce si své pasy. Černomodré čáry tetování nyní vynikaly na tělech pokrytých potem zvláště ostře, a bylo možno vidět fantastické vzorky, květy, listy, slunce, hlavy zvířat, zobrazené fantasií primitivních umělkyň — stařen, které se zabývaly touto prací na dívčích tělech za dlouhé polární noci a snažily se jedna druhou předstihnout v rozmanitosti ozdob. Popsali jsme již tetování ženy se zmijemi — druhé Amnundakovy ženy; Annuir měla tělo pokryté listy a květy různých tvarů a vzadu mezi lopatkami zářilo slunce, jehož paprsky šly až na šíji, ramena a na bedra; pod tím měla dvě luny, obrácené rohy proti sobě. Raku byla pokryta napřed klikatými čarami a vzadu vlnitými, při čemž se tyto čáry na lopatkách a pod bedry spirálovitě zatáčely. Dívky se pyšnily jedna před druhou pestrostí vzorků na svém těle a mladí bojovníci oceňovali při jarní slavnosti své vyvolené rovněž s tohoto hlediska.

Když si ženy odpočinuly, sedly si ve velkém půlkruhu za oheň proti cestovatelům a daly se do hry; dívka, která seděla na pravém křídle, pleskla levou rukou sousedku po zádech a zvolala „první“; ta udělala totéž se svou sousedkou zleva a zvolala „druhá“; tak vlna pleskání projela dál až na levé křídlo; jestliže se některá spletla v počítání, bily ji zprava i zleva za všeobecného smíchu. Od levého křídla se vlna plácání vracela zpět, ale druhou rukou, opět počítaly, začínajíce od první, v polovině kruhu se však křížila s novou vlnou, která šla zprava; tak bylo lehké splést se v počítání, což dávalo k všeobecné radosti podnět k častým pranicím. Když už je tato zábava omrzela, přešly k druhé — ženy si sedly na bobek, natáhly ruce vpřed, současně natahovaly k ohni pravou nohu a pak ji velmi rychle stáhly zpět a natáhly levou nohu; jestliže se některá opožďovala nebo natahovala nesprávnou nohu, sousedky ji za všeobecného smíchu převalily na záda a obě její nohy se míhaly ve vzduchu. Tato hra ženy tak rozdováděla, že se začaly vzájemně bez důvodu převalovat, a končila tím, že všechny ležely na zemi nohama k ohni a chechtaly se.

„Tyto tance a hry,“ poznamenal Gorjunov, „jsou výborná gymnastika, aby se protáhly údy, naběhlé ustavičným seděním za dlouhé polární noci.“

„To je pravda, muži chodí na lovy, střeží soby, štípou dříví, ale ženy jsou odsouzeny k domácím pracím v zemljance,“ potvrdil Ordin.

„První hře říkají,náhrdelník‘ a druhé,žabičky‘; je ještě třetí hra,zkouška‘; ta je klidná,“ řekl Gorochov a dodal, obraceje se k nim:

„Ukažte nám,zkoušku‘!“

Ženy se rozsedly na svá místa.

„Která z nás zůstala od minulé zimy trpělivou?“ bylo slyšet otázku. „Ty, Annu?“

„Ano, já,“ prohlásla Annuen.

„A já rovněž ve svém rodu!“ řekla Annuir.

„Ty jsi zde cizí a musíme tě nejdříve vyzkoušet, zdali jsi opravdu trpělivá. Lehni si první,“ rozhodly ženy.

Přinesly kůži, položily ji blízko ohně doprostřed půlkruhu a Annuir se na ni natáhla naznak. Annuen vzala šálek, naplnila jej po okraj vodou a postavila na břicho ležící Annuir, potom si jí sedla k nohám a začala ji lechtat na chodidlech. Ostatní ženy začaly počítat nahlas. Zkouška záležela v tom, že ležící dívka musela přes lechtání ležet tak klidně, dokonce musela zadržovat dech, aby se jí z misky nevylila ani kapka vody, dokud druhá nenapočítala do deseti. Ač měly Onkilonky chodidla zhrublá, protože chodily bosy, vydrželo jich zkoušku přece jen málo, tím spíše, že ženy počítaly naschvál velmi pomalu. Ta, která vydržela, dostala název trpělivá a právo lechtat na chodidlech všechny netrpělivé.

Annuir tentokrát nevydržela a při devíti se zasmála; je pravda, že ji její sokyně v lásce k Ordinovi lehtala velmi silně.

„Vida, že jsi lhala!“ prohlásila Annuen škodolibě. „Nikdy jsi nebyla trpělivá.“

„Možná, že ani ty ne!“ prudce odpověděla Annuir.

„Druhé to vědí! A nevěříš-li, můžeš mě zkoušet dokonce i velkou zkouškou trpělivosti,“ hrdě prohlásila Annuen.

„Ano, můžeš to zkusit!“ potvrdily ostatní.

„No, tak ukaž, Annuen!“ řekl Ordin.

Annuen si lehla místo Annuir a ta, doplnivši misku, postavila ji Annuen na břicho pod prsa a začala ji lechtat na břiše vedle pupku — na nejcitlivějším místě. Ale Annuen ležela jako z kamene a zkoušku vydržela.

„Zkus to vydržet!“ řekla posměšně, zdvíhajíc se, a vychrstla vodu z misky přímo Annuir do obličeje. To byla výsada všech, které velkou zkoušku vydržely; Annuir se jen mlčky utřela a zahanbeně odešla.

Ženy si lehaly jedna za druhou a Annuen všechny rozesmála, jedny dříve, druhé později, a důkladně je polévala za všeobecného veselí ostatních vodou, dříve než se mohly zdvihnout.

Dívky, které zkoušku nevydržely, sušily se potom u ohně a smály se, dívajíce se, jak se dalším stalo totéž. Vydržela ještě jenom jediná, a když všechny prošly zkouškou, projevila Annuir přání podstoupit zkoušku znova, ale pod tou podmínkou, že ji bude zkoušet nová „trpělivá“. Annuen protestovala, ostatní však, vědouce, že jsou obě dívky sokyně, shledaly správným, že Annuir žádá, aby zkouška byla opakována, když už byla dříve trpělivá. Annuir přistoupila dokonce na velkou zkoušku a statečně ji vydržela, nevyužila však svého práva, polít vodou tu, která ji lechtala. Ó, kdyby byla na jejím místě Annuen! Ta by byla dostala plnou dávku!

„No, teď máte dvě přetrpělivé nevěsty!“ gratuloval Ordinovi Gorjunov.

„A obě žárlivé!“ dodal Kosťakov.

„Tak to obvykle bývá,“ rozesmál se Ordin, který byl spokojen, že Annuir napravila svou pověst.

Poseděli ještě u ohně a povídali si, brzy se však objevil stařec z Amnundakova obydlí a řekl, že se ženy mohou vrátit, protože se modlení skončilo.

„Co řekl šaman? Co mu zjevili bohové? Co nás čeká? sypaly se na něho otázky.

„Zítra se to dovíte, teď jděte spát,“ vyhýbavě odpověděl stařec a odešel.

Ženy se oblékly, vzaly do náručí děti, které spaly po koutech, a jedna za druhou opustily obydlí bílých lidí. Zvenku bylo slyšet jejich výkřiky: „To je zas chladno! Och, jaká zima! Jaká mlha! Držte se jedna druhé, abyste nezabloudily.“

Annuir šla s nimi, aby něco vyzvěděla o výsledku modlení, vrátila se však velmi brzy a řekla:

„Amnundak a všichni bojovníci někam odešli — doprovázet šamana nebo co; v obydlí není nikdo kromě dvou starců — jeden spí a druhý mě vyhuboval, že jsem zvědavá.“

„Je zřejmé, že bude i pro nás nejlepší, když půjdeme spat. Do zítřka se nic nedovíme,“ řekl Gorjunov.

Kdyby byli cestovatelé znali, co poručili duchové šamanovi a co Onkiloni začali poznenáhlu vykonávat, nebyli by si mohli klidně lehnout a spát.

Hned, když se skončilo modlení, vydali se všichni přítomní bojovníci, přestože byla mlha a zima, od náčelníkova obydlí na jihozápad; vpředu šlo několik mužů s pochodněmi, za nimi Amnundak a šaman s učněm, dále nesli čtyři válečníci zajatého Vampu a ostatní Onkiloni uzavírali průvod, všichni v plné výzbroji a v hlubokém mlčení. Bylo slyšet jenom lehký dupot nohou, občasné harašení šípů v toulcích a skřípot nosítek. Onkiloni, kteří kráčeli napřed s pochodněmi, s jistotou nalézali v mlze cestu a vedli tento podivný průvod bezpečně přes lesy a planiny k posvátnému jezeru. Na břehu jezera položili na kvádr zajatce, svázaného na rukou i na nohou, šaman se postavil u jeho hlavy a učeň u nohou; Amnundak a vojíni obstoupili kvádr v těsném půlkruhu, který se otvíral k jezeru, v němž stále ještě nebyla voda. Všichni bojovníci zapálili nyní pochodně a zdvihli je nad hlavu; šaman vzal buben a začalo modlení před obětí. Četné pochodně vrhaly kmitající se rudé světlo na černý kvádr, na nahého chlupatého člověka, který byl na něm roztažen, na podivně oděného šamana s vysoko pozvednutým bubnem, který vydával dutý rachot, na půlkruh ozbrojených lidí s orlími pery ve vlasech a se sveřepými tvářemi, pozvednutými k šamanovi ve zbožném vytržení. Kolem visela a válela se mlha, která se občas trhala, a pak se ukazovaly černé srázy, dno jezera, pokryté kamením, a tmavý jícen. Na Onkilony — a vůbec na každého člověka — nemohlo to noční modlení v takovém prostředí nepůsobit hlubokým dojmem. Zajatec, který se zřejmě dovtípil, jaký jej čeká osud, divoce koulel očima a celé jeho tělo se lehce chvělo. Po předehře na buben, která měla vyvolat duchy a obrátit jejich pozornost na něho, spustil šaman ruce, obrátil svou hubenou vrásčitou tvář vzhůru, upřel pohled na chuchvalce mlh a hrobovým hlasem začal prosit duchy:

„Ommolon, Amnungem, Irgani!“ volal mnohokrát. „Vládcové podzemní říše, vzývám vás! Přinášíme vám oběť — živého člověka, oběť rudé, kouřící se krve. Přijměte ji, netřeste naší zemí, zavřete trhliny, vraťte vody tomuto jezeru! Ommolon, Amnungem, Irgani! Slyšte, vzýváme vás!“

Volaje jména duchů, zvyšoval šaman hlas do křiku a tato divná jména se několikrát opakovala ozvěnou srázů, obklopujících jezero. Zdálo se, že se podzemní duchové ozývají, opakujíce svá jména. Při posledním volání náhle šaman vytasil kamenný nůž, který měl za pasem, a rychle se sehnuv, vrazil jej do prsou Vampovi, který vydal příšerný nářek, srázy rovněž opakovaný. Šaman nechal nůž v ráně, stoupl nohou na tvář umírajícího zajatce a opět udeřil na buben.

Když se tělo přestalo škubat, vytáhl šaman nůž, otřel jej o chlupatou kůži divocha a řekl:

„Odneste oběť a vhoďte ji dolů do vchodu k podzemní říši!“

Šest bojovníků opatrně pozvedlo mrtvolu a nesli ji po kluzkých šikmo ležících kamenech k jícnu a druzí bojovníci jim svítili zpředu i se stran. Když došli k jícnu, zazněl překvapený a radostný křik:

„Voda teče, voda se ukázala!“

A vskutku jícen, který před chvílí ještě zel jako černý prázdný chřtán vedoucí do hlubin, zaplnil se až po okraj klokotající vodou.

„Podzemní duchové přijali naši oběť!“ prohlásil šaman. „Voda se vrací do posvátného jezera!“

„Přivažte kámen k nohám oběti a hoďte ji rychle do jícnu!“ poručil.

Bojovníci pustili mrtvolu na kameny, rozvázali jí ruce a týmž řemenem připoutali k jejím nohám velký kámen. Potom ji zvedli, rozhoupali a hodili do jícnu, z něhož již voda tekla na dno jezera. Černé vlny s mihotavými rudými záblesky od pochodní se zavřely nad divochovou hlavou.

„Přiveďte obětního soba!“ zvolal šaman. „Přineste oběť dobrým duchům nebes!“

Rozhrnujíce řadu bojovníků s pochodněmi, prodírali se kupředu dva Onkiloni, kteří vedli bílého soba za parohy. Měl je ozdobené barevnými koženými stuhami a srst tu a tam postříkanou červeným okrem. Zvíře, vylekané mnoha světly, se vzpíralo a bučelo. Dotáhli je ke kvádru, vyzvedli je na něj a povalili šamanovi k nohám.

Znova zaduněl buben a šaman začal vzývat dobré duchy nebes a úpěnlivě je prosil, aby vrátili Onkilonům teplo, zastavili chladna a ochránili stáda sobů. Znova se zablýskl obětní nůž, pronikl šíjí soba, jasně červená krev vytryskla na bílou srst a zvíře se natáhlo bez hnutí. Nechali je na kvádru, uříznuvše mu jenom hlavu, kterou vždy dostával šaman.

Voda v jezeře rychle stoupala a už zalévala hlubokou část dna, když šaman, pokloniv se posvátným vodám, vráceným z podzemní říše, sestoupil s kvádru. V pořádku, v jakém šli dříve, ale s nosítky ozdobenými jenom hlavou soba, dal se celý oddíl na zpáteční cestu.