Sannikovova země

DOSLOV

Mladý čtenář, který se seznámil s příběhy Gorjunova a jeho spolucestovatelů na Sannikovově zemi, má právo se autora zeptat: existuje vůbec tato země, ztracená uprostřed Severního ledového moře? Vždyť je tato kniha vědecko — fantastický román, který si autor vymyslil, aby poučil a pobavil mládež.

Na tuto čtenářovu otázku autor odpovídá: cesta do této neznámé země je skutečně vymyšlena, Sannikovova země však existuje a ještě čeká na neohroženého badatele, který první vstoupí na její půdu a vztyčí na ní vlajku, doufejme, že sovětskou.

Kromě zpráv o pravděpodobné existenci země, které autor v prvních dvou kapitolách, vkládá do úst profesionálním lovcům kožešin, kteří viděli v dálce zemi, dále tvrzení o letu ptáků na sever nebo jejich návratu odsud i o Onkilonech záhadně zmizelých z pevniny, můžeme uvést ještě další.

Na první mapě Novosibirských ostrovů, nakreslené r. 1811, jsou vyznačeny dvě země, nadepsané „země, kterou viděl Sannikov“; jedna je zakreslena na sever od ostrova Faddějevova a Nové Sibiře, druhá na severozápad od ostrova Kotelného. Pokusy Sannikova, který strávil celé léto na Novosibiřských ostrovech, a učence Gedenštroma, který tam s ním byl, dostat se až k těm zemím na saních po ledě se nepodařily, protože narazili na velká nezamrzlá místa. V letech 1821 a 1822 opakoval nadporučík Anjou, který sestavil mapu Novosibiřských ostrovů, tyto pokusy stejně neúspěšně a přišel k závěru, že se do neznámé země lze dostat jenom po loďce. To však bylo považováno za příliš nebezpečné, zájem o tyto nedosažitelné země klesl a dokonce na dlouhou dobu zmizely ze zeměpisných map.

Avšak r. 1881 objevila americká výprava kapitána De Longa místo jedné z východních zemí, zakreslených na první mapě podle Sannikovových údajů, ostrov Bennettův; to potvrdilo správnost společnosti A. V. Grigorjeva opět rozvířit otázku i o existenci druhé země.[6]

Badatel Novosibiřských ostrovů geolog baron Toll viděl 13. srpna 1886 při zcela jasném počasí od ústí řeky Mogur na severním výběžku Kotelného ostrova jasné obrysy čtyř hor, které měly tvar komolých kuželů, k nimž se z východu přimykalo nízké předhoří. Tyto hory ležely podle kompasu na severovýchod čtrnáct až osmnáct stupňů, a přihlížíme-li k magnetické deklinaci, musí být rozloženy přímo na sever od severního konce Kotelného ostrova.

Nansen na své slavné cestě na lodi,Fram“ zahnul ke konci září roku 1893, aniž dojel na Kotelný ostrov, na sever po nezamrzlém moři, ale na 77° 44´ s. š. se setkal s celistvým ledem, a zamířil proto podél jeho okrajů na severozápad. Dne 20. září psal do deníku, že viděl velké množství různých druhů ptáků; hejno bekasin nebo sluk potkalo loď, sledovalo ji nějakou dobu, potom však pokračovalo ve svém letu na jih. Později ještě potkali hejna malých, sluk. Nansen myslel, že byli na cestě ze souše, ležící severněji, mlha mu však překážela, aby ji viděl. Předtím, dne 16. září, když byli na moři přibližně proti ústí Leny a západně od ostrova Kotelného, viděl za celý den mnoho hejn kajek letících ze severu.[7]

Tato dvě pozorování jsou velmi důležitá. Hejna různých přelétavých ptáků táhla na svém podzimním přeletu na jih z jakési dostatečně rozsáhlé země ležící na severu. Nansen myslil, že byl 21. září značně na sever od místa, na němž je podle předpokladu barona Tolla jižní břeh Sannikovovy země, ale přibližně na téže délce a že je tato země pravděpodobně nevelký ostrov a rozhodně se neprostírá daleko na sever. To se však neshoduje s jeho zprávami o letu ptáků, protože kdyby Sannikovova země jako malý ostrov zůstala již jižněji, odkud by letěli tito ptáci? Toll podle těchto Nansenových údajů poznamenává, že byl Nansen při pozorování ptáků ne na sever, ale na jih od Sannikovovy země, a vysvětluje to tím, že její poloha byla zakreslena na jeho předběžné mapě r. 1887 příliš jižně. Podle tvaru a výšky hor, které Toll sám viděl, odhadoval, že země musí být ve vzdálenosti 150 až 200 kilometrů od Kotelného ostrova a že její jižní břeh musí ležet přibližně na 78° severní šířky. Směr cesty De Longovy lodi,Jeannety“ a Nansenova,Framu“ mezi kerným ledem podle Tollova mínění dokazuje, že mezi nimi musí ležet pevnina — velký ostrov nebo souostroví, které rozděluje proud tekoucí od břehů Čukotky a Aljašky přes oblast Severního polárního moře kolem severního pólu ke Grónsku ve dvé. Tato překážka — souostroví — zadržuje ledové kry, které volně plují na sever, v pohybu na jih působením větrů.[8]

Toll byl o existenci Sannikovovy země přesvědčen natolik, že sestavil návrh na výpravu, která by ji probádala; roku 1900 se jeho plán uskutečnil výpravou na lodi,Zarja“. Po přezimování u břehů Tajmyrského poloostrova vyplula v srpnu r. 1901 mořem Laptěvových k Novosibiřským ostrovům, nejela však ke Kotelnému ostrovu, ale obrátila se na severovýchod a na 77° 9´ severní šířky a 140° východní délky narazila na celistvý led. Mořská bouře odnesla loď na severozápad a Toll potom zamířil po nezamrzlém moři na jihovýchod; ve vzdálenosti 12 mil spatřil ostrov Bennettův, ale pro ledové kry nemohl u něho přistát; proto znovu zamířil na severozápad a zde pátral po Sannikovově zemi; dosáhl tentokrát 77° 32´ severní šířky a 142° východní délky a opět byl ledy zastaven. Zemi nablízku neviděl.

Otázku, zdali Sannikovova země existuje nebo ne, tento nezdar neřeší. Někteří badatelé jsou toho názoru, že jak „Fram“, tak i „Zarja“ projely místem, kde má tato země ležet, a že ji neviděly, že tedy neexistuje. Avšak z výše uvedených Tollových úvah, které můžeme považovat za dost oprávněné, vyplývá, že leží-li jižní břeh této země na 78° severní šířky a přímo na sever od Kotelného ostrova, ani,Fram“ ani „Zarja“ k tomuto místu nepřipluly, i když byly blízko. Pro mlhu patrně zemi neviděly (Nansen se zmiňuje o mlze). Loď „Fram“ zamrzla a začala plavbu na 78° 50´ s. š., značně však již západně, a ačkoliv byla na začátku plavby odnesena zpět na jihovýchod až na 77° 43´ s. š., zůstala přece na západ od země. Ta je zřejmě obklopena širokým pásem nehybných ledových ker, k jehož okraji obě lodi dopluly. „Zarja“ na něj najela dvakrát, r. 1901 a 1902, když se pokoušela připlout k ostrovu Bennettovu; rovněž ostrov Wrangelův, který je mnohem jižněji, je z větší části obklopen nehybnými ledy, jak ukázaly pokusy různých lodí v různých letech přistat u jeho břehu, které se zřídka zdařily. Musíme si uvědomit, že je Sannikovova země poněkud východněji, než předpokládal Toll, a možná, že i poněkud severněji. Tomu by nasvědčovala i hejna ptáků letících na jih, které 21. září viděl Nansen, když byl u okraje kerného ledu na 77° 44´ s. š. Později, když odplul na severozápad, již letící ptáky nepozoroval, avšak v místech, kde se přiblížil k Sannikovově zemi, s podivem zpozoroval, že jsou na ledě bílé lišky, t. j. lišky polární, které zřejmě přiběhly k lodi z nedaleké země. To bylo 28. října, kdy se slunce již schovalo za obzor a byla velmi špatná viditelnost, takže si ani blízké země nemuseli povšimnout.[9]

Zdůrazněme ještě Tollovo sdělení, že na ostrově Bennettově viděl letět mořského orla z jihu na sever, sokola a celá hejna hus ze severu na jih, třebaže přímo na ostrově byli v létě jenom rackové, dva druhy kajek, kulíci a hýl. Tažní ptáci letěli zřejmě ze země, jež leží na sever od tohoto malého ostrova, je dost velká a poskytuje velké možnosti hnízdění a potravy.

A tak je dostatek údajů, aby se mohlo tvrdit, že v Severním ledovém moři, asi na 78° až 80° severní šířky a mezi 140° až 150° východní délky, leží Sannikovova země — jeden velký ostrov nebo celé souostroví, zčásti s dosti vysokými kuželovitými horami; země je pro tažné ptáky vábivějším místem než Novosibiřské ostrovy a ostrov Bennettův, přestože leží severněji. Toll předpokládal, soudě podle čediče nalezeného na ostrově Bennettově a podle podobných vyvřelin na Špicberkách a Zemi Františka Josefa, že je Sannikovova země z čediče. Je to zcela možné a snad skutečnost, že tam jsou mladé vyvřeliny, zbytky sopky, jež byla ještě poměrně nedávno v činnosti, i horké prameny jako poslední dozvuky sopeční činnosti, vysvětluje, že na zemi není všude sněhová pokrývka a že se tedy země hodí pro letní pobyt ptáků. Tato domněnka je i podkladem našeho románu. Zdali Onkiloni, kteří zmizeli s pevniny, nalezli útočiště na této zemi, tvrdit ovšem nemůžeme, domnívat však ano. Že by se na ní uchovali mamuti a lidé z doby kamenné, o tom zcela pochybujeme. Mladé čtenáře tohoto románu bude jistě z nedávné minulosti oblasti ledového oceánu zajímat toto: v Severním ledovém oceánu je vůbec velmi mnoho velkých a malých ostrovů, a to v celém jeho prostoru, který lemuje břehy Evropy, Asie a Ameriky. Na těchto ostrovech se často nalézají mladé vyvřeliny a na některých, na př. na Islandu, jsou v činnosti sopky. To dokazuje, že velká sopka kterou je vlastně Sannikovova země a o níž v románě píši, není v této oblasti nic nepravděpodobného. Geologické průzkumy již odhalily, že východní část Ledového oceánu po celé své délce od Tajmyrského poloostrova až k ostrovu Wrangelovu a na sever do 80° severní šíře byla v době poměrně nedávné, totiž počátkem čtvrtohor, ještě souší a tvořila severní okraj Sibiře. Dokazují to zbytky velkých ssavců — mamutů, nosorožců, turů, koní — nalezené na ostrovech. Nemohly by zde být, kdyby tyto ostrovy netvořily ještě počátkem čtvrtohor jeden celek se Sibiří. Průzkumy též dokázaly, že se na některých ostrovech uchovaly ještě vrstvy ledu — zbytky ledovců, které dříve pokrývaly vyšší místa této souše.

Na Velkém Ljachovském ostrově, který patří k Novosibiřskému souostroví, uchovaly se v tomto věčném ledu četné mamutí kly, které dobývali lovci kožešin, přijíždějící brzo na jaře s pevniny sbírat kly, vyplavené mořským příbojem z ker. Dříve každým rokem přiváželi na výroční trh v Jakutsku jeden až dva tisíce pudů klů; to je důkazem, že na bývalé pevnině žila začátkem čtvrtohor sta a sta těchto velkých zvířat. Takové množství mamutů na maličkých ostrovech můžeme vysvětlit tím, že se na ostrovech, které tvořily vysoké části dřívější pevniny, shromáždili mamuti ve velkém počtu, když bývalá pevnina začala klesat pod úroveň Ledového oceánu a zvířata se zachraňovala před vodou, jež zalévala nížiny. Máme tedy důkazy, že na této bývalé části severní Sibiře existovaly předně sopky, za druhé velká stáda mamutů a za třetí ledovce, a tak můžeme určit dobu, kdy tato pevnina klesla pod úroveň moře. Stalo se tak za poslední doby ledové nebo na jejím konci a nalezená vyobrazení mamutů od pravěkých lidí dokazují, že v té době existovali i tito lidé.

Tak předpoklad mého románu, že se na osamělém velkém ostrově uprostřed Ledového oceánu — ostrově, který byl kdysi kráterem sopky, vlivem tepla z této sopky, uchovali z konce doby ledové mamuti a pravěcí lidé, není tak zcela nepravděpodobný. Na tomto požehnaném ostrově uprostřed polárního ledu mohli nalézt útočiště i Onkiloni, přicházející z Aljašky, příbuzní to indiánských kmenů amerických, kteří ustupovali před náporem Čukotů na ostrovy v Ledovém oceáně.

V každém případě je objevení této země, která podnes zůstává v neprobádané části Severního ledového moře, lákavým úkolem. Jak však to zařídit? Po lodi se k ní nelze dostat, protože, jak jsme již řekli dříve, je obklopena pásmem souvislého ledu, které ani ledoborec nezdolá. Dnes však máme k pátrání mocný prostředek v letadlech, která neměl ani Nansen, ani Toll. Odvahu a umění sovětských letců již dokázaly jejich lety do Arktidy. Loď, která se vydá pátrat po Sannikovově zemi, bude tedy muset mít na palubě letadlo s dostatečně výkonným motorem na dlouhý let. V druhé polovině srpna nebo v první polovině září, kdy je moře Laptěvových nejméně zamrzlé, loď dopluje k jižnímu okraji ledových polí na 77° až 78° severní šířky a 140° východní délky a letadla poletí pátrat co možná nejdále na východ a severovýchod. Až badatel Sannikovovu zemi objeví, pořídí s pomocí leteckého snímku její mapu, a nenalezne-li na ní vhodné prostranství k přistání, bude muset zemi prozkoumat výprava na saních, vysazená na led; možná, že tam bude i přezimovat, jak se stalo při průzkumu Severní země. Možná, že se někdo z vás, mladí čtenáři, zúčastní pátrání po Sannikovově zemi a jejího průzkumu jako letec nebo přírodozpytec. Mně nezbývá než vám přát dokonalý úspěch.

Od posledního vydání této knížky uběhlo čtrnáct let a za tuto dobu se v oblasti Ledového oceánu, uprostřed něhož má Sannikovova země ležet, dělaly nové výzkumy na lodích i letadly. Na podzim r. 1937 byly sevřeny ledovými krami v moři Laptěvových na západ od ostrova Kotelného ledoborce „Sedov“, „Sadko“ a „Malygin“ a bloudily mezi ledy na severovýchodě za 150° v. d.; při tom dojely značně na sever od Kotelného ostrova a od místa, kde asi leží Sannikovova země. Tu však cestovatelé vidět nemohli, protože již byla polární noc. Na jaře r. 1938, kdy se tři lodě prudce otočily na severozápad a pluly již severně od 80° s. š. létala k nim s pevniny letadla, která brala z lodí přebytečné lidi a odvážela je na břeh. Tato letadla létala přibližně nad místem, kde asi leží Sannikovova země, ale neviděla ji jistě proto, že v dubnu byla ještě pokryta hlubokým sněhem a nelišila se od ledu, který ji obklopoval, takže ji letci za rychlého letu nemusili ani zpozorovat. Později, již r. 1944, zorganisovala Hlavní správa severních mořských cest letecký průzkum úseku mezi 78° a 80° s. š. v oblasti severně od Kotelného ostrova; letci však zemi nezpozorovali.

V posledních letech však lodě téže správy při měření hloubky na různých místech moře Laptěvových a při braní vzorků na rozbor mořského dna shledaly, že v okruhu, kde má být hledaná země, není půda hlinitá jako v jiných částech tohoto moře, ale písčitá a hloubka je tu mnohem menší. Proto byla vyslovena domněnka, že byl na tomto místě ostrov, který však příboj vln podemlel. Tato domněnka se zakládá na tom, že je v moři Laptěvových několik ostrovů z věčného ledu, pokrytých jenom vrstvou písku nebo země. Taková je třeba značná část Velkého Ljachovského ostrova, jak je popsáno v románě. Menší ostrovy — Vasiljevskij a Semjonovskij — v moři na západ od ostrova Kotelného jsou celé z věčného ledu, pokrytého pískem, a jsou příbojem rychle podemílány. Podle výpočtu námořníků musí ostrov Semjonovskij zmizet, r. 1954 a místo ostrova Vasiljevského, ve starší době značeného na mapě, byla již r. 1936 pozorována písčina, t. j. mělčina pokrytá vrstvou vody, hlubokou tři metry.

Naproti tomu však zaměstnanci polárních stanic SSSR, vysazení r. 1938 na ostrově Henriettině, nejsevernějším ostrově v souostroví De Longově na sever od Novosibiřských ostrovů, radiotelegraficky sdělili, že od 30. dubna do 27. června létali přes ostrov ptáci směrem na sever. Tento ostrov není velký, celkem má 10 000 km2, je samá skála, z poloviny pokryt ledovcem a pro pobyt ptáků se nehodí; ptáci létali po dva měsíce dále. To znamená, že někde uprostřed ledových ker na sever od souostroví De Longova musí být v Ledovém oceáně země, a to ostrov vhodný pro pobyt ptáků. Nebude však již v okruhu, kde se předpokládala Sannikovova země, ale značně dále na severovýchod od ostrova Kotelného a na sever od ostrova Henriettina.

„Je však problém Sannikovovy země definitivně vyřešen?“ táží se čtenáři. „Existuje ještě nebo neexistuje?“ Podle mého mínění můžeme položit tři otázky a pokusit se na ně podle známých údajů odpovědět.

1. Existovala vůbec tato země? Jsem přesvědčen, že existovala. Let ptáků a také to, že zemi viděl Sannikov i Toll, nás v tom utvrzují. Plavba lodi „Fram“ r. 1893 potvrzuje, že když loď byla co nejblíže této zemi, přibíhaly k ní polární lišky a živily se odpadky, ačkoli ani předtím, ani potom při plavbě tato zvířata neviděli. Na plovoucích ledových krách nežijí lišky v takovém množství.

2. Je tato země skutečně malý ostrov z věčného ledu, který moře zatím již zničilo, jak se domnívají hydrologové, kteří nalezli na místě, kde byl asi ostrov, písek a mělčinu? Pokládám za správnější odpovědět na tuto otázku záporně, a to proto: Kdyby byla Sannikovova země takový malý ostrov, který moře již smylo, nemohl by jej především spatřit Sannikov ani Toll z Kotelného ostrova, protože by ostrov nemohl vyčnívat nad ledovými krami a nemohl by na sebe upoutat pozornost. Za druhé by na něm bylo příliš málo místa pro stěhovavé ptáky a velká hejna různých ptáků, které mnozí badatelé spatřili, nelétala by na něj.

Musíme tedy položit třetí otázku:

3. Existuje-li Sannikovova země přece, kde leží a proč ji letci, kteří letěli již nejednou nad místem, kde má být, nespatřili? Odpovědět na tuto otázku mohu takto: Je-li Sannikovova země skutečně zbytkem činné sopky, jak je popsána v románě, a jestliže po katastrofě klesla, že se z ní stal nížinatý ostrov, nebo byla-li vždy takovým ostrovem (což je ovšem v rozporu se slovy barona Tolla, který viděl v dálce kuželovité vrchy), na němž teplo stále vystupující z hlubin podporovalo uprostřed ledových ker krásné rostlinstvo (a to lákalo tažné ptáky), musí vždycky nad touto teplou zemí uprostřed studených ledů ležet vrstva mlhy. Proto nemuseli letci, i když letěli přímo nad ostrovem (a tím spíše, jestliže letěli stranou od něho), zemi vůbec vidět ani v létě za řídkých jasných dnů, a jestliže spatřili malé pole mlhy, mohli myslet, že zakrývá velkou prohlubeň mezi ledovými krami a ne zemi. Přistát letadlem na kerném ledě, když jeho povrch zakrytý mlhou není vidět, je nemožné. A tak se bude moci tato země pod mlhovou pokrývkou ještě dlouho skrývat badatelům.

Myslím, že k tomu, aby se definitivně rozřešila otázka o existenci Sannikovovy země uprostřed ker Ledového oceánu v rozsáhlé oblasti na sever od Novosibiřských ostrovů a souostroví De Longova, je třeba:

1. Důkladně se vyptat obyvatel celého severního břehu Sibiře, počínajíc od ústí řek Oleněka a Leny na západě až k ústí řeky Kolymy na východě a zaměstnanců polárních stanic na ostrově Nová Sibiř a ostrově Wrangelově, zdali tam ještě táhnou ptáci na jaře na sever a na podzim zpět, a jestliže ano, tedy v jakém množství a v jakém složení, to znamená, jaké druhy ptáků v táhnoucích hejnech pozorují a které z nich převládají.

2. Jestliže se tyto přelety ptáků ještě vyskytují, aby letadla konající každoroční průzkumné lety nad ledovými krami v oceáně prostudovala v souvislosti se zdárnou plavbou po Severní mořské cestě jejich množství a pohyb; musí mít stále na paměti existenci neznámé země uprostřed ledových ker a snažit se ji konečně nalézt, určit její rozměry, povrch a všechny zvláštnosti. Tažení ptáků na sever, které zpozorovali ještě r. 1938 zaměstnanci polární stanice na ostrově Henriettině, dokazuje, že v tomto roce ještě existovala na severu mezi ledovými krami nějaká země, vhodná pro pobyt a hnízdění ptáků v létě. Ale východní poloha tohoto ostrova je příčinou, že musíme pochybovat, že tito ptáci mířili na Sannikovovu zemi, která musela ležet (existovala-li r. 1938) západněji. Tedy mezi ledovými poli na sever od souostroví De Longova musela být ještě r. 1938 nějaká země, vhodná pro pobyt ptáků v létě. Možná, že ji některý z mladých čtenářů, až se stane polárním letcem a vytke si za úkol rozřešit záhadu Sannikovovy země, objeví pod mlžnou záclonou uprostřed ledových ker, přistane na ní, prozkoumá ji a sdělí nám, jak tato země vypadá dnes.