Sannikovova země

PODIVNÁ ZVÍŘATA

Ráno bylo sice pošmourné, ale bez deště a mlhy, a tak umožnilo začít s průzkumem kotliny. Čtyři cestovatelé s tlumoky na zádech a s puškami na ramenou se vydali na sever; vzali s sebou dva nejchytřejší psy, vodiče spřežení; jeden byl úplně černý a druhý téměř bílý; prvnímu říkali Krot, druhému Bělucha. Nikiforov s třetím vodičem, Pestruškou, provázel své druhy, hodlaje si cestou opatřit pro sebe a pro psy potravu na nejbližší dny.

Jak se vzdalovali závějí, bylo rostlinstvo stále bohatší; mech vystřídala tráva, pak přišly keře polární břízy, vrby a olše, plazící se po zemi. Sem již krátkou dobu denně svítilo polední slunce, a rostlinstvo se probouzelo k životu. Keře byly čím dále tím vyšší a pak místo polárních druhů nastoupili zástupci mírnějšího pásu — objevil se modřín, bříza, olše a v trávě se pestřily první květy. Stromy byly vysoké tři až čtyři metry a tvořily malé háje, střídající se s palouky.

Když cestovatelé procházeli jedním takovým hájem, začali psi, které vedli na šňůře, projevovat neklid, hnát se vpřed a vrčeli. Naši přátelé si připravili pušky, ostražitě se přiblížili ke kraji háje a na pasece spatřili velké stádo pasoucích se zvířat. Uviděli černé hřbety s dost velkými hrby a huňaté krátké ocasy, připomínající velký střapec. Když jedno zvíře zvedlo hlavu, ukázalo se, že se podobá hlavě býčí, byla však kratší a sveřepější a věnčily ji veliké rohy, zahnuté kupředu a vzhůru. Zvíře již pocítilo nebezpečí a tlumeně zabučelo, a tím polekalo celé stádo.

Nemohli déle čekat. Gorjunov vystřelil ze své opakovačky na nejbližšího tura, ten poskočil a pak klesl na přední nohy. Ostatní se ve zmatku rozběhli na různé strany, ale neutekli. Někteří měli rohy kratší a tenčí; bylo vidět také různě stará telata.

Lovci pustili psy a rozběhli se k raněnému turovi. Stádo se při pohledu na lidi dalo na útěk, psům se však podařilo zadržet tele, které Nikiforov také zastřelil. Když se k němu lidé přiblížili, raněný tur se zdvihl a vrhl se proti nim se zuřivým řevem; se skloněnou hlavou a s nastavenými obrovskými rohy se řítil kupředu, zanechávaje za sebou krvavou stopu. Avšak psi, kteří se strany přiběhli, upoutali jeho pozornost; prudce se k nim otočil a právě v témž okamžiku byl zasažen dalšími dvěma kulemi, které ho srazily k zemi.

Lovci obstoupili kořist a s podivením si ji prohlíželi.

„Říkejte si, co chcete, ale tohle není tur pižmový, jak jsme si původně mysleli,“ řekl Kosťakov. „Má srst kratší a hlavu i rohy jiné.“

„Ano, podobá se tibetskému divokému yakovi, kterého jsem viděl v zoologické zahradě,“ řekl Gorjunov.

„Ale zde na severu je jediným zástupcem tohoto druhu tur pižmový, ovibos moschatus,“ poznamenal Ordin, „a ten žije v Severní Americe, ale nikoli v Asii.“

„Máte pravdu, jenže tohle není pižmoň, na to dám krk!“

„Ale jak se mohl tibetský yak octnout zde, tak daleko od své vlasti, snad deset tisíc kilometrů?“

„To je zřejmě jedna z hádanek, které nám dává Sannikovova země,“ poznamenal Kosťakov. „Snad Onkiloni přivedli tyto tury s sebou a my porušujeme jejich vlastnické právo.“

„Kdepak, tihle tuři jsou divocí,“ prohlásil Gorochov. „U nás nikdy podobní nežili.“

„Abychom vyřešili hádanku, budeme muset zachránit a přivézt s sebou alespoň lebku s rohy,“ řekl Gorjunov. „Mám dojem, že má yak rohy zahnuté na konci více vzhůru a že jsou vůbec tenčí a ocas že má kratší a hustší.“

Zatím Nikiforov přivlekl tele, které zabil; bylo staré dva až tři týdny.

„To bude dobrá pečínka!“ mínil. „Mnoho let jsem už nejedl, telecí.“

„Vraťte se nyní do skladiště, Kapitone,“ nařídil Gorjunov, „a přivezte saně, my zatím vyvrhneme zvířata.“

Nikiforov s Pestruškou se dali na zpáteční cestu, orientujíce se podle sněhových závějí, které bylo dobře vidět na černém útesu za nízkým pruhem lesa.

Ostatní začali stahovat kůži s tura a s telete, při čemž Gorjunov změřil zvířata a zapsal jejich znaky. Nad pasekou již kroužilo několik velkých ptáků, zřejmě supů, kteří počítali, že jim lidé zanechají část své kořisti. Jejich naděje však byly zklamány, protože Nikiforova napadlo, aby s sebou přivedl všechny psy, aby je na místě dosyta nakrmil a ulehčil si náklad masa, který musel odvézt do skladiště. Na rozloučenou mu přikázali, aby uchoval lebky a kůže všech zvířat, která uloví, v ledové jeskyni.

Čtyři cestovatelé se vydali dále. Čím více se vzdalovali od okraje kotliny, tím byly stromy vyšší a tráva hustší; objevily se topoly, osika, střemcha, zimolez, šípek a jiné keře; jiné se již pokryly svěžími lístky nebo kvetly. Gorochov si s podivením prohlížel rostlinstvo, protože v okolí Kazačje a po celém břehu nic podobného nebylo a jižněji se dostal pouze v zimě. Také ostatní nemálo udivilo to, že zde na 80° severní šířky rostou druhy, které se v Sibiři nedostanou za polární kruh.

Stejně jako dříve se střídaly palouky a pruhy lesa, které byly stále hustší; na dvou paloucích uviděli pasoucí se tury a se zájmem je pozorovali. Když se však lidé přiblížili, zvířata se dala na útěk. To bylo důkazem, že v kotlině žijí lidé, kteří tury loví, že však nemají střelnou zbraň, protože se zvířata výstřelů nelekala. Na jedné mýtině, asi 8 km od okraje kotliny, zpozorovali kromě černých turů jakási hnědá zvířata stejné velikosti. Když jedno z nich zvedlo hlavu, Gorochov zvolal:

„Podívejte se, Matveji Ivanoviči, vždyť je to kůň! Určitě je to kůň!“

„Vypadá to tak; není to snad kůň domácí?“

„Sotva; všichni mají stejnou barvu srsti, jsou hnědí, s černým pruhem na hřbetu, mají řídký ocas a řídkou hřívu, ale dlouhé uši,“ prohlásil Ordin, prohlížeje si zvířata dalekohledem.

„Pak se podobají divokému pakoni, které Przevalskij objevil ve vnitrozemí Střední Asie,“ řekl Gorjunov.

„Ale tady, mezi polárními ledy? Ještě jedna záhada v této podivné zemi!“ zvolal Kosťakov.

„Pokusíme se přiblížit k nim!“

Po kraji lesa obešli mýtinu a poněkud se koním přiblížili. Pásli se odděleně od turů. Jeden z nich, zřejmě starý hřebec a vůdce stáda, zdvíhal stále hlavu, prohlížeje si mýtinu, a rozevřenými nozdrami větřil. Najednou zpozoroval lidi a ostražitě zaržál, což připomínalo do jisté míry hlas osla, a celé stádo, asi dvacet dospělých koní a deset hříbat, pádilo se zdviženými hlavami a vztyčenými ohony pryč.

„Ach, propásli jsme je,“ vzdychl si Gorochov. „Takhle zabít hříbátko, jsou taková chutná.“

„Na copak? Maso na dnešní den máme a nebudeme se s ním zatěžovat. A zabíjet pro nic za nic, to je škoda.“

„Ale což pro sbírku?“ poznamenal Ordin. „Cožpak tento divoký kůň není vzácnost a jistě nějaká zvláštní odrůda?“

„Jsou to prostě zdivočelí koně,“ mínil Kosťakov.

„To není možné! U nás jsou koně vždy bílí, velmi zřídka šedí nebo grošovatí,“ prohlásil Gorochov.

„I postavu mají úplně jinou,“ dodal Gorjunov. „Jak je vidět, zachovala se v zemi Sannikovově zásluhou nějakých dosud nevysvětlitelných podmínek zvířata minulého geologického období, která v jiných zemích vymřela.“

„Stejně jako se v Austrálii zachoval divoký pes, klokan a jiní podivní vačnatci, primitivní ssavci, bezkřídlí ptáci a jim podobné živé zkameněliny, jak se jim říká,“ vysvětlil Ordin.

„Vy snad ještě řeknete, že tady žije mamut, dlouhosrstý nosorožec, jeskynní medvěd a jiní současníci pračlověka,“ zasmál se Kosťakov.

„To je úplně možné, jestli je ovšem člověk nevyhubil,“ odpověděl Gorjunov.

„A zájem, který je o zemi Sannikovovu pro její polohu a tvar, ještě se zvětší jejími živými zkamenělinami,“ dodal Ordin.

„Pojďme k jezírku, které vidím tamhle uprostřed mýtinky,“ navrhl Kosťakov. „Možná, že uvidíme ve vodě hrocha.“

„Hroch není živá zkamenělina,“ opravil ho Gorjunov, „ale žije ve velkém množství v afrických řekách a zde ho nenajdeme.“

Dostat se k jezeru se jim však nepodařilo: čím více se k němu přibližovali, tím byla půda bažinatější a nakonec se změnila v močál, který se jim houpal pod nohama a byl porostlý bahenními rostlinami. Jezero bylo zřejmě mnohem větší, ale postupně zarůstalo od břehů do středu. Proto nemohli ani ochutnat jeho vodu, ani se podívat, žijí-li v něm ryby a jaké. O hrochovi se samozřejmě nedalo ani mluvit: jeho těžké tělo by zapadlo do močálu hned při prvních krocích.

Za touto pasekou začal již hustší vysoký les, s tak hustým podrostem z mladých stromů a křoví, že kdyby tu nebyly stezky vyšlapané zvířaty, byli by velmi těžce postupovali vpřed.

Při chůzi po jedné takové stezce slyšeli cestovatelé hlasitý jarní zpěv různých ptáků a cukrování hrdliček; v dálce dokonce zaznívalo kukání kukačky. Uviděli sojky, straky a kavky a ve výši letěli dva orli, hledající si kořist na mýtinách.

„Opravdu čarokrásné,“ podivil se Gorjunov. „Člověk by si myslel, že je někde v jižním pásu Sibiře a ne 10° od severního pólu.“

„No, pravda, jen to, že je slunce na obloze, ačkoliv je poledne, ukazuje, že jsme na dalekém severu,“ poznamenal Ordin.

„A mně zase ty černé zubaté vrcholky srázu s pruhy sněhu připomínají mou vlast, údolí Irkutu, podél něhož se táhnou Tunkinské Alpy; ty vypadají zrovna tak,“ řekl Kosťakov, „ale rostlinstvo a ptáci zvětšují ilusi.“

Na příští pasece rovněž s jezerem uprostřed uviděli pasoucí se tury a koně, a proto se rozhodli utábořit na kraji lesa, aby je mohli pozorovat a přitom si uvařit oběd. Potůček, který vytékal z jezera a přetínal mýtinu, umožňoval jim nabrat si čistou vodu. Rozložili se přímo v místě, kde stezka ústila na paseku, mezi keři, rychle rozdělali oheň, pověsili nad něj čajník a kotlík na polévku, uřízli si kus telecího masa, nabodli je na pruty a dali péci. Sami si sedli vedle pěšinky v křoví, odkud mohli průsvity pozorovat pasoucí se zvířata.

Tu najednou uslyšeli z hloubi lesa těžký dupot, rychle se blížící. Překvapení cestovatelé sotva stačili uskočit do křoví a už se po pěšince přehnalo obrovské tmavohnědé zvíře, vydávající tlumený řev.

„Co to bylo? Co je to za nestvůru?“ šeptal vystrašený Gorochov.

„Všimli jste si obrovského rohu na jeho nose?“ zeptal se Gorjunov, neméně překvapený.

„A krátkého prasečího ocásku?“ dodal Kosťakov.

„A tadyhle je jeho stopa!“ řekl Ordin, ukazuje na otisk nohy na mokrém místě stezky, kam vylili přebytečnou vodu; tato stopa měla téměř 18 cm v průměru a končila jamkami po několika kopytech.

„Tak, a teď jsme viděli ještě jednu živou zkamenělinu, dlouhosrstého nosorožce,“ řekl Ordin.

„Čert aby vzal tu její čilost!“ zvolal Kosťakov, „vždyť nám zkazila celý oběd!“

A skutečně, nosorožec, který proběhl po pěšině jako uragan, nadělal jim škody: kotel s polévkou byl odhozen v houští a samozřejmě prázdný, maso se válelo v trávě, hůlky s pečení byly rozšlapány a čajník ležel kus stranou.

„Začni znovu, kuchaři,“ ušklíbl se Gorochov, zvedaje kotel a čajník, aby došel pro vodu.

„Taková nemotorná nestvůra,“ vrčel Kosťakov, sbíraje po pěšince kousky masa. „Jako by měla na pěšině málo místa!“

„Po druhé budeme chytřejší,“ smál se Gorjunov, „a usadíme se stranou od zvířecí dálnice.“

„Ještě něco běží,“ zvolal Ordin a uskočil do houští; ostatní ho následovali.

Za několik vteřin proběhli po trávě se stejným tlumeným řevem ještě tři nosorožci, které si mohli prohlédnout lépe. Vpředu byl samec s ohromným rohem na tlamě, za ním měl druhý mnohem kratší. Za ním běžela samice s menším rohem a nakonec bezrohé mládě, které na svých krátkých nožkách rodičům sotva stačilo. Všichni tři byli pokryti řídkou, ale dosti dlouhou černohnědou srstí.

„Dávejte, chlapci, pozor,“ varoval je Gorjunov. „Utíkají jistě před nějakým dravcem. Připravte si zbraně!“

Ještě to ani nedopověděl a už se na pěšině objevila šelma, v níž snadno poznali medvěda, ale ohromně velikého; běžel s nízko skloněnou hlavou a očuchával zem, lehce se kolébaje s nohy na nohu. Když zpozoroval vyhořelý dýmající oheň u stezky, ihned se zastavil, zvedl hlavu, otevřel tlamu, ukázal obrovské tesáky a červený jazyk. Ale tu ho zezadu napadli psi, a on se prudce otočil a běžel zpět s nespokojeným mručením.

„Nu, chlapci,“ pravil Gorjunov, „půjdeme raději na paseku. Tady, jak je vidět, nás zvířata nenechají uvařit oběd ani ho v klidu sníst.“

„Pořádný Míša, v životě jsem takového neviděl,“ řekl Gorochov, vylézaje z křoví.

„Ohromný, ale žádný hrdina, když se polekal,“ zasmál se Ordin. „Ale víte, já jsem přesvědčen, že to není jen obrovský hnědý medvěd, ale předpotopní medvěd jeskynní, současník nosorožce a mamuta. Viděli jste, jaké měl čelisti?“

„Tedy ještě jedna živá zkamenělina; naše sbírka se velmi rychle zvětšuje a stává se nepravděpodobnou,“ řekl Kosťakov.

„Ano, budeme muset fotografovat všechna tato prazvířata přímo v přírodě, jinak nám nikdo nebude věřit,“ poznamenal Gorjunov. „Škoda, že máme tak málo desek. Ale kdo mohl vědět, že je Sannikovova země zoologická nebo lépe řečeno paleontologická zahrada.“

„Nyní můžete, Nikito, vyprávět svým přátelům psovodům, že jste viděl sám na své vlastní oči na hlavě nosorožce roh, který pokládají za dráp ptáka eksekju.“

„Ale já jsem viděl tohle zvíře už dříve.“

„A kdepak? Dneska v noci snad?“

„Ne, už dávno. Na říčce Ačadě, která se vlévá zprava do Jany; jednou na jaře kulilo se z břehu takové zvíře a leželo u vody. Polární lišky už mu snědly čumák a vyjedly břicho, když jsem na ně přišel. Tehdy náš okresní hejtman o něm referoval gubernátorovi a ten tam poslal úředníka, aby zvíře odvezl. Ale do jeho příjezdu již z něho nic nezbylo. Lišky snědly maso a kosti pochovala řeka.“

„Tak to vždy dopadne s našimi nálezy,“ vysvětlil Gorjunov. „Než je někdo náhodou uvidí, než to oznámí nadřízeným úřadům a ty zase do Petrohradu Akademii, než Akademie pošle vědce na prohlídku, uplyne mnoho měsíců. Ale dravci a řeka nečekají. Kolik vzácných nálezů se tak ztratilo.“

„Ano, ale my přivezeme něco lepšího!“ řekl Ordin. „Kůže, lebky a fotografie nikoliv mrtvých, ale živých vyhynulých zvířat.“

„Fotografie snad, ale s lebkami a kůžemi budeme muset hodně šetřit, jsou velmi těžké a veliké a máme jen troje saně,“ poznamenal Kosťakov.

„A lebku a kůži mamuta přece našimi dopravními prostředky nedovezeme!“ rozesmál se Gorjunov.

„Vy si myslíte, že uvidíme také živého mamuta?“ zeptal se Kosťakov posměšně.

„Pročpak ne, když tu dobře žije a rozmnožuje se nosorožec, jak jsme viděli na jeho mláděti, může tady žít také mamut.“

„Vaši Onkiloni už ho dávno vyhubili, jestliže ho tu našli.“

„A pročpak? Kly nepotřebují, nemají je komu prodávat; divoké zvěře je tu i bez mamuta dost a lovit tohoto obra bez střelné zbraně nejde tak snadno.“

„Ale vždyť člověk v době kamenné lovil mamuty s ještě primitivnějšími zbraněmi.“

„Já myslím, Matveji Ivanoviči,“ vmísil se do rozhovoru Gorochov, „že žije-li tu mamut, klanějí se mu zdejší lidé jako posvátnému zvířeti podobně jako ptáku eksekju.“

„To je docela možné, Nikito. A proto si myslím, že toto zvíře uvidíme.“

Sebrali všechno, co měli, a přesídlili na kraj palouku vedle potůčku a znovu rozdělali oheň. Palouk byl prázdný, nosorožci svým dupotem a řevem všechna zvířata zastrašili.

„I tady nadělali škodu,“ poznamenal Ordin. „A já jsem doufal, že než se uvaří oběd, projdu se po kraji lesa a vyfotografuji si býky a koně.“

„Tak vidíš, a zůstali tu jen ptáci, kteří nás zajímají pouze na pekáči,“ řekl Kosťakov, ukazuje na hejno kachen létajících nad jezerem.