Sannikovova země

SETKÁNI S ONKILONY

Klidné počasí příštího dne zdrželo cestovatele až do poledne na stanovišti, poněvadž se teprve v tuto dobu rozptýlila hustá mlha, která byla zřejmě typickou zvláštností Sannikovovy země, rozhodně aspoň na jaře. Nebylo divu: četná teplá jezera a potůčky skýtaly vzduchu hodně vláhy a rozsáhlé sněhové a ledové plochy, obklopující zemi, působily, že tato vláha houstla po západu slunce v mlhu. Panovalo zde vlhké podnebí, a proto zde rostlo v lesích množství mechů a lišejníků; kmeny všech stromů byly porostlé mechem a s větví visely v nesčetných chomáčích šedé lišejníky.

Mlha byla zřejmě také příčinou, že bylo zemi Sannikovovu přes její vysoké hory z Kotelného ostrova tak zřídka vidět, na jaře visely mlhy opravdu téměř stále nad zemí a později, když se objevilo volné moře, zakryly zas mlhy nad mořem zemi hustou clonou.

Druhou výpravu do nitra země podnikli na severozápad. I tímto směrem se lesy střídaly s menšími a většími mýtinami a uprostřed nich bývala většinou jezera; nejblíže položená k jihu již zarůstala a měnila se v bažiny, vzdálenější jezera sice ještě nestihl tento osud, ale pára vyvěrala jen u malého počtu jezer, a k tomu slabě. Sopečná činnost v této části kotliny již zřejmě ustala. Na paloucích potkávali tury a koně, ale opět v menším počtu; zvířata tu byla ostražitější, zřejmě dobře znala, že je blízkost člověka nebezpečná. Nosorožce viděli jen jednou z dálky. Zato tu bylo mnoho divokých vepřů, žijících v rákosí okolo jezer, a z jednoho z nich si udělali večeři.

Na nocleh zůstali na kraji velkého palouku, složili si tlumoky a zbraně na trávu a vypravili se do lesa nasekat dříví na oheň. Pojednou začali psi, kteří zůstali na planině, zuřivě štěkat. Gorochov i Ordin, kteří byli poblíž, vyběhli na mýtinu a spatřili, jak obrovský medvěd očuchává jejich tlumoky; vůně čerstvého masa dráždila zřejmě jeho čich. Psi se ho se štěkotem snažili kousnout do zadních nohou, ale on se jim obratně bránil a rozzlobeně vrčel.

Co měli dělat? Pušky ležely vedle tlumoků, kterým hrozilo nebezpečí, že budou přes veškerou snahu psů roztrhány na cucky. Ordin, jenž měl v rukou sekyru, šeptl Gorochovovi:

„Přiblížím se k němu zezadu a uhodím ho sekyrou. Až se ke mně otočí, seberte pušku a začněte střílet!“

Zatím medvěd rozerval drápy jeden tlumok a strčil do něho tlamu; Ordin rychle přiskočil zezadu a vší silou zasekl sekeru až po topůrko medvědovi do kříže a uskočil ihned stranou. Strašný řev se rozlehl mýtinou, medvěd se postavil na zadní nohy, ale ihned upadl na záda, div že nerozmáčkl Krota. Měl přeraženou páteř a válel se s řevem po trávě, mávaje předními tlapami. Psi se mu zakousli do zadních nohou a Gorochov, uchopiv pušku, střelil ho do levého boku. Za několik minut leželo obrovské tělo nehybně, zalévajíc trávu potoky krve.

Zatím přišel Gorjunov a Kosťakov s otýpkami dříví. Všichni se shlukli kolem medvěda, podivujíce se jeho velikosti; byl jedenapůlkrát větší než známý medvěd brtník a jeho tesáky byly delší než 10 cm.

„Tentokrát jsme vyvázli ještě snadno,“ řekl Gorjunov, „jeden roztrhaný tlumok a raněný pes, ale mohlo to dopadnout hůř.“

Medvěd vskutku v předsmrtném zápase zasáhl tlapou bok Běluchy a ten rudl krví. Pes si už vylizoval ránu, na štěstí nepříliš hlubokou.

„Máme zas zkušenost pro podruhé! Někdo musí zůstávat u věcí s připravenou zbraní,“ pravil Ordin. „Po každé se nám nepodaří tak šťastně zaseknout sekyru do hřbetu obrovského zvířete.“

„Dostat se mu do pracek, tak člověk zdráv nevyjde!“ řekl Gorochov, chystaje se stáhnout mu kůži. Ordin medvěda změřil; na fotografování bylo již pozdě, protože se stmívalo.

Museli si přenést věci na jiné místo, protože tělo vydávalo nepříjemný zápach; to však nevadilo psům, aby se dosyta nenažrali. Noc byla neklidná. Psi stále vrčeli, ale hustá mlha, která zahalila k půlnoci palouk, nedovolovala zjistit příčinu jejich neklidu. U zabitého zvířete, které zůstalo asi sto kroků stranou, bylo slyšet hluk, mlaskání, křupání kostí; nějaké noční šelmy hodovaly na zbytcích. Za úsvitu Gorochov našel již zcela ohlodanou kostru a spatřil dva veliké vlky, kteří se rychle skryli, když se k nim přiblížil.

Vítr toho dne rozptýlil mlhu dříve, a tak cestovatelé pokračovali ve své cestě na severozápad. Medvědí kůži napnul Gorochov mezi stromy na kraji lesa, protože si ji chtěl na zpáteční cestě vzít s sebou. Přešli ještě dvě planiny s jezírky; ve druhém se tyčil bílý pahorek z tufu, ale k poslednímu výbuchu tam došlo zřejmě už dávno, protože se tuf pokryl lišejníky.

Když šli z lesa na třetí palouk, uslyšeli na protějším konci lidské hlasy. Psi však začali štěkat a hlasy ihned umlkly. Paloukem vedla pěkně udupaná stezka, která se zatáčela kolem nevelkého jezera, v jehož okolí se ve vlhké půdě snadno rozpoznaly stopy lidských nohou, obutých v měkké jelenicové boty.

„To ale nejsou lidé z doby kamenné!“ zvolal Gorjunov. „Ti chodí jistě ještě bosi.“

„A protože tihle lidé chodí obuti stejně jako naše severní národy, musí se jim podobat a nemusíme se vůbec bát setkání s nimi,“ dodal Ordin.

Když obešli jezero, jehož rákosí zakrývalo pohled na protější okraj planiny, objevili na kraji zelený pahorek, s jehož vrcholku se kouřilo. Vedle pahorku stáli lidé a jeden, který vystoupil na vrchol, zřejmě obhlížel planinu. Když zpozoroval, že se za jezerem objevili cestovatelé, oznámil to ostatním, ti začali projevovat neklid a brzy vykročila cestovatelům vstříc skupina třiceti lidi, která se na louce rozvinula do řady. Když se přiblížili, dalo se již rozeznat, že jsou všichni ozbrojeni; každý držel v pravé ruce dlouhé kopí a v levé šíp; za rameny bylo vidět pera střel.

Ve vzdálenosti sto kroků od cestovatelů se řada zastavila a jeden z mužů, který šel po stezce, zřejmě náčelník, zdvihl ruku a něco zavolal.

„Co říká? Jakou řečí mluví?“ zeptal se Gorjunov Gorochova.

„Vypadá to, že je to čukotsky,“ odpověděl Nikita, „rozkazuje nám zvednout obě ruce, jestli jdeme s přátelskými úmysly.“

Cestovatelé zvedli ruce vzhůru. Rada se dala hned do pohybu, ale ve vzdálenosti asi třiceti kroků se znovu zastavila na znamení náčelníkovo, který se nyní zeptal:

„Jací jste lidé, odkud a proč jste přišli do naší země?“

„Řekněte mu, že jsme běloši a že jsme přišli z velké země z jihu, abychom si prohlédli tuto malinkou zemi mezi ledy,“ nařídil Gorjunov.

Gorochov to přeložil.

„Pojďte blíž, bílí lidé, ale vězte, že je nás mnoho a že jsme všichni ozbrojeni,“ řekl vůdce oddílu.

Cestovatelé přistoupili k němu, pozorováni třiceti páry očí, bedlivě sledujícími jejich pohyb; Gorjunov vystoupil z řady a podal náčelníkovi ruku; ten se nejprve dotknul svou pravou rukou čela, pak srdce a teprve potom podal ruku příchozímu. Stejné gesto opakoval i u ostatních. Řada se zatím přiblížila se stran, semkla se a kolem dokola obklopila příchozí; bok po boku stáli bojovníci se zbraní v ruce a polohlasně se navzájem upozorňovali na oděv, obuv, tlumoky, sekery za pasem a blýskavé hůlky na zádech cizozemců.

Byli do půli těla nazí, měli jen měkké kožené kalhoty a na nohou mokasíny z lehké kožešiny. Obličeje, prsa i paže měli pokryty tetováním v podobě vlnovek, kruhů a teček. Na krku měl každý náhrdelník ze zubů, zřejmě vlčích, vpředu s jedním, dvěma nebo třemi medvědími tesáky. Černé hladké vlasy měli na temeni stočeny v uzel, do něhož si zabodli jedno, dvě nebo tři orlí péra. Byli svalnatí, snědí, s nepatrně znatelnými lícními kostmi, černými vlasy a rovnými nosy. Dva horní přední řezáky měli obarveny na červeno, takže jejich úsměv vypadal podivně — ústa jako by se přitom rozdělovala na dva kulaté otvory. Náčelník se od ostatních lišil mohutnější stavbou těla a vyšší postavou; měl náhrdelník z medvědích tesáků, rudý pásek na čele a rudá péra ve vlasech. Byl to zřejmě statečný kmen a jako nepřátelé byli jistě nebezpeční přes to, že měli primitivní zbraně: hroty kopí z průzračného kamene a hroty střel z kosti; mnozí měli za pasem kamennou sekyrku s dřevěnou rukojetí. Na zádech jim kromě toulce se střelami visel nevelký kožený štít.

„Jak se nazývá váš národ a tato země?“ zeptal se Gorochov na pokyn Gorjunova.

„Můj národ jsou Onkiloni a tato země je naše; vybojovali nám ji naši předci. Mně říkají Amnundak a jsem náčelníkem Onkilonů. A jak se nazýváte vy a vaše země?“

Když dostal odpověď na tuto otázku a ještě několik jiných, které měly týž cíl, totiž poznat, proč a kudy k nim běloši přišli, prohlásil náčelník:

„Přišli jste z daleka a je vás málo; buďte proto hosty Onkilonů. Pojďte do mého obydlí.“

Otočil se a zamířil zpět po stezce, cestovatelé za ním, válečníci po stranách a vzadu. Obraceli se na Gorochova s různými otázkami o oděvu a zbraních, cestě přes ledy a o životě ve velké zemi, o které něco věděli z pověstí, tradovaných z pokolení na pokolení. Gorochov stačil sotva odpovídat, tím spíše, že jazyk Onkilonů, ač byl blízký čukotštině, přece se od ní poněkud lišil a obě strany si vždy nerozuměly.

Ukázalo se, že je zelený pahorek rozsáhlá zemljanka — obydlí Onkilonů. U vchodu, jenž se podobal dveřím ověšeným kůžemi, náčelník se zastavil, zvedl závěs a gestem vyzval hosty, aby vešli. Všichni se museli sehnout, protože dveře byly nízké. Ve střední části zemljanky hořelo ohniště, nad nímž na příčném trámku, podobném rožni, viselo několik kusů opékajícího se masa. Tuto střední část tvořily čtyři silné sloupy, rozestavené do čtverce dlouhého šest metrů; nahoře byly sloupy spojeny silnými příčnými trámy, na nichž spočívala střecha z tenčích trámů s čtvercovým otvorem, který sloužil za okno i k odvádění kouře. Každý příčný trám horního čtverce byl podepřen dlouhým šikmým trámem, zaraženým dolním koncem do země. Každá tato šikmá opěra byla se strany ukončena kratšími a tenčími trámy, postavenými rovněž šikmo. Tak vzniklo obydlí, které mělo v půdorysu tvar kříže se zaokrouhlenými vstupními rohy. Tři ramena kříže byla ložnicemi, ve čtvrtém byly dveře a skladiště různého nářadí; prostřední čtverec byl zároveň kuchyní, jídelnou a na povrchu byla celá kostra pokryta silnou vrstvou země, jež byla porostlá trávou. Vcelku vzniklo prostorné, teplé, ale temné obydlí.

Náčelník vešel do zemljanky, odvedl hosty na stranu čtverce proti vchodu, sedl si se skříženýma nohama na medvědí kůži a usadil ostatní od sebe napravo a nalevo. Bojovníci se rozložili na zbývajících stranách čtverce okolo ohně. Když si oči cestovatelů zvykly na pološero, jež panovalo v zemljance, zpozorovali, že se v šikmých bočních částech obydlí tlačí ženy a děti, které si zvědavě prohlížely příchozí a pomalu se blížily k sedícím bojovníkům. Ženy byly téměř nahé; jen boky a dolní část břicha jim kryl pruh z tmavé kůže, úzký jako dlaň a barvou se téměř nelišící od osmahlého těla. Mladé ženy jej měly ozdobený vyšíváním z teninkých černých, žlutých a červených řemínků. Kromě toho měly náhrdelníky z malých bílých, šedých, zelených a načervenalých kamínků a stejně takové náramky na pažích a rukou. Nahota jako by byla maskována tetováním na prsou, břiše, zádech, rukou, nohou i obličeji v podobě fantastických květů a listů, vlnovek a kruhů. Naši cestovatelé si zvláště všimli mladé ženy náčelníkovy, jež měla vytetované dva hady, kteří se jí vinuli ve spirálách po nohou, po břiše a bocích a končili hlavičkami obrácenými k sobě mezi prsy a klíčními kostmi; dva menší hadi jí ovíjeli ruce a končili na lopatkách. Na snědém těle působili tito modročerní hadi hrůzným dojmem.

Ženské obličeje měly rysy měkčí než mužské a některé z nich bylo možno prohlásit za docela krásné; byly také urostlé a měly souměrné tvary.

Děti byly úplně nahé a mládež obojího pohlaví nosila stejný pás cudnosti jako ženy; dívky jej mívaly rovněž vyšitý. Vlasy měly spletené do copánků, chlapci je měli stočené do uzle na temeni. Ženy měly dva copy, jež jim sahaly až na prsa a byly ozdobeny kamínky, dívky copy čtyři; dva po stranách hlavy, jež jim spadaly na prsa, a dva vzadu na zádech.

Amnundak pokynul ženě s hady a ta vyňala z truhličky, pobité koží, malé dřevěné číšky, naplnila je mlékem z měchu a podala jednu po druhé náčelníkovi, jenž je dal hostům. Poslední si nechal pro sebe, a zvedaje ji ke rtům, vyzval je krásným gestem, aby následovali jeho příkladu. V číších bylo husté sobí mléko, trochu nakyslé, ale pro cestovatele, kteří už je dávno nepili, rozhodně lákavé. Číše byly naplněny ještě jednou, pak sňala žena s hůlek opečené maso, nařezala je kostěným nožem na tlusté kusy a v dřevěném korýtku je podala náčelníkovi, jenž dal každému hostu jeden kus. Zatím co hosté jedli maso a zapíjeli je mlékem, Amnundak promluvil k obyvatelům zemljanky řeč, jejíž smysl Gorochov nepochopil, protože náčelník mluvil příliš rychle. Gorjunov proto poprosil náčelníka, aby mu vysvětlil, co říkal. Amnundak vyprávěl pomalu, aby mohl Gorochov přeložit každé slovo:

„Před mnoha lety se náš národ Onkilonů, zmučený neustálými válkami s Čukoty kvůli sobím pastviskám, rozhodl odejít dále od těchto lidí. Nejprve přešli po ledě na blízké ostrovy, vykopali si zemljanky a klidně si žili. Země se jim však nelíbila: v létě mlha, v zimě mlha, celý rok samá mlha. Lidé začali umírat, sobi začali hynout. Ale lidé si všimli, že ptáci létají na jaře dále na sever a že se na podzim vracejí tlustí zpět. Řekli si: Půjdeme také tam, kam létají ptáci. Šli jednou, moře je nepustilo, šli po druhé, moře špatně zamrzlo, bouře rozlámala led a mnoho lidí a sobů utonulo. Počkali na velmi chladnou zimu a napřed poslali zvědy. Led byl pevný. Všichni přešli a našli tuto zemi. Ale z národa zbylo jen málo lidí, snad padesát, a možná, že ani to ne, nevím.

Jejich vůdcem byl tehdy veliký šaman, který léčil všechny nemoci; ukázal národu cestu do této země. Před smrtí prohlásil, že Onkiloni budou v této zemi žít klidně tak dlouho, dokud k nim nepřijdou bílí lidé z velké země. A řekl, že v rukou bílých lidí budou hromy a blesky jako u vládců nebes, které z daleka zabíjejí.

Když jsme spatřili vás, první bělochy, kteří k nám přišli z velké země, vzpomněli jsme si na slova starého šamana.“