Sannikovova země

POSVÁTNÉ JEZERO

Šaman oznámil Amnundakovi, že za šťastný návrat cizinců, kteří neopustili Onkilony ani ve dnech neštěstí, musí být přinesena oběť u posvátného jezera. Cestovatelé se na své dotazy dověděli, že do tohoto jezera stékají všechny vody z kotliny, a byli rádi, že si budou moci prohlédnout jezero a vypátrat, kam voda odtéká. Oběť byla určena na druhý den po jejich návratu.

Válečníci celého kmene s Amnundakem v čele i cestovatelé vykročili časně zrána na jihozápad; na konci zástupu vedli bílého obětního soba, po jehož bocích kráčel šaman a jeho učeň, kteří celou noc tloukli na buben a prozpěvovali zaklínací formule. Minuli mnoho planin i lesů, až asi za dvě hodiny došli k malému jezeru, ležícímu přímo u okraje kotliny. Na dvou stranách byly břehy jezera složeny z velkých a drobných balvanů černé čedičové lávy, pod nimiž bylo všude slyšet pod naneseným kamením zurčení vody, stékající do jezera; na druhých dvou stranách se přímo z jezera příkře zvedaly čedičové stěny břehů do výše několika set metrů a zrcadlily se ve vodní hladině s kouskem modrého nebe. Do této jakoby hluboké studně pronikaly sluneční paprsky i v létě dvě až tři hodiny brzy ráno, když bylo slunce na severovýchodě; později leželo jezero v hlubokém stínu. Černé stěny, které se tyčily do závratné výše, černé balvany na březích a černá voda — to vše působilo skličujícím dojmem a ne neprávem považovali Onkiloni jezero za posvátné.

Velký rovný kvádr, který poněkud vyčníval nad ostatní přímo u břehu, byl obětištěm; na ně vystoupil šaman s učedníkem a vtáhl tam soba. Amnundak, cestovatelé a bojovníci se rozestoupili v půlkruhu kolem balvanu. Šaman zvedl buben a začal na něj pomalu tlouci; zásluhou několikanásobné ozvěny tu vznikla úplná změť hlasitých zvuků. Protože Onkiloni nevěděli, co je to ozvěna, myslili si, že duchové odpovídají odevšad týmiž zvuky. Když se šaman pomodlil, vytáhl krátký, ale ostrý nůž z chalcedonu, pečlivě nabroušený a zasazený do kostěné střenky ozdobené řezbou, který měl za pasem; tvarem se nůž podobal kynžálu a používalo se ho jen při krvavé oběti. Učeň uchopil soba za parohy, sehnul mu hlavu k zemi a šaman jej silnou smrtelnou ranou do týla skolil. Nad tělem umírajícího soba zaznělo víření bubnu, dva Onkiloni přinesli lehký vor ze čtyř suchých tenkých klád a spustili jej na vodu u kraje kvádru. Učedník s nimi shodil soba na vor a ten pak odstrčil od břehu. Šaman při tom stále tloukl na buben; jeho rty se pohybovaly, šeptajíce modlitby nebo zaklínání, ale ani jeden zvuk z nich nevyšel — mluvit hlasitě na břehu posvátného jezera se považovalo za rouhání.

Vor pomalu odplul ke středu jezera, unášen neznatelným proudem. Konečně doplul téměř k úpatí srázu a začal se točit na jednom místě.

Náčelník a bojovníci sledovali tyto pohyby v hlubokém mlčení — tu se najednou ozval z černé vody temný šum, hladina jezera se lehce zčeřila a nedaleko voru se začal tvořit plochý trychtýř, zrovna jako by ohromná nestvůra, skrytá v hlubině, začala do sebe vssávat vodu. Trychtýř se ponenáhlu prohluboval, hluk zesiloval, bylo slyšet supění a vor, uchvácen vodou, jež se řítila do hloubky, zmizel ve vodním víru; konce klád a parohy soba se jen mihly a trychtýř se zavřel. Ještě jednu nebo dvě minuty bylo vidět prohlubeň v tomto místě a potom se hladina jezera uklidnila a ležela před diváky tak klidně jako předtím.

Jakmile vor v černém víru zmizel, přestal šaman tlouci na buben a ohlásil tlumeně šeptem:

„Posvátná voda přijala oběť!“

Všichni se jezeru uklonili, šaman sestoupil s kvádru a celý zástup se dal na zpáteční cestu. Cestovatelé si teprve nyní mohli sdělit své dojmy. Jezero jim jasně ukázalo, kam odtékají vody z kotliny; občas, když se nahromadí v této nádrži a překonají odpor, vssají se do nějakého podzemního kanálu, kterým tekou do moře.

„Proč považujete jezero za posvátné?“ zeptal se Gorjunov Amnundaka na zpáteční cestě.

,Tak pravil šaman, který přivedl naše předky do této země. Nalezl jezero a na jeho břehu s ním rozprávěli duchové a odhalili mu budoucnost. Před smrtí poručil, aby jeho tělo bylo pohřbeno v této posvátné vodě. A od těch dob jsou zde pochováváni všichni šamanové.“

„Jak to děláte?“

„Zemřelého šamana položíme na stejný vor, jaký jste dnes viděli, s bubnem v ruce; do nohou mu postavíme mísu s dary, k hlavě pak hlavu obětního soba a jeho kůží mu přikryjeme tělo. Nový šaman stojí na obětním kameni a modlí se. V přítomnosti všech bojovníků celého kmene se vor vozí dozadu a dopředu — to se šaman loučí se svým národem. Potom se voda zmocní zemřelého a stáhne jej dolů, jak jste to viděli.“

„A nic nevyplaví zpět? Nevyplaví zpět kůže, klády nebo buben?“

„Ne, všechno zmizí beze stopy. Kdyby voda něco vyplavila, znamenalo by to, že se šaman něčím duchům nezavděčil nebo něčím za svého života provinil.“

„Jak to děláte, když umře šaman v zimě? Jezero přece zamrzá?“

„Posvátné jezero nikdy nezamrzá, na břehu na kamenech sice leží sníh, ale voda se ledem nepokryje.“

Gorjunov si mohl vysvětlit tento jev jenom tím, že se voda občas vssává do podzemního otvoru a přitom strhává s sebou i tenký led, který se vytvoří na hladině.

Když se cestovatelé vrátili do tábořiště, strávili téměř celý měsíc ve své zemljance, protože je Amnundak již nechtěl pustit na daleké výpravy. Obcházeli jenom nejbližší mýtiny a lesy, vždy v doprovodu několika bojovníků, a pozorovali život zvířat a vývoj rostlin, účastnili se menších lovů nebo chytali v jezerech ryby, aby poznali různé zástupce této třídy obratlovců. Ostatně dalekým výpravám ani nepřálo počasí. Tento první letní měsíc byl v Sannikovově zemi nejdeštivější; nebe se často zahalovalo mraky, drobně a nepříjemně mrholilo. Avšak ani když pršelo, neměli mít dlouhou chvíli, pět mladých žen v zemljance se o to postaralo; znalost jazyka Onkilonů, v němž se častými rozhovory s ženami stále zdokonalovali, umožňovala jim volněji rozprávět a shromažďovat si hojné zprávy o mravech, obyčejích, způsobu života a víře Onkilonů.

Tento kmen neměl žádné písemné památky, ale mohli si zapisovat zkazky a pohádky. Když cestovatelé již dostatečně ovládali jazyk, zvali si k sobě starce a stařeny ze sousedních tábořišť nebo je sami navštěvovali. Také se zajímali o náboženské představy kmene a v tomto směru by je byl mohl šaman jakožto kněz nejvíc poučit; ten to však příkře zamítl a vůbec se k cizincům choval se skrytým nepřátelstvím. Obyčejní Onkiloni měli o této věci dosti mlhavé a dokonce protichůdné představy, které vcelku vyznívaly tak, že věřili v dobré duchy na nebi a vůbec ve vzduchu, tedy v oblacích, na nebeských tělesech, a v zlé duchy ve vodě a pod zemí.

Po celou tu dobu se podařilo jen jednou dvěma cestovatelům jít se podívat na Nikiforova, který stále žil jako poustevník se psy uprostřed sněhů, zaměstnávaje se lovem, sušením masa a shromažďováním zásob paliva na zimu. Aby mohli v případě krajní potřeby dostat od něho rychle zprávu nebo mu ji naopak poslat, odvedli k Nikiforovovi Běluchu a vzali si s sebou jeho Pestrušku, které mohly nahradit poslíčky. V nejvyšším nebezpečí měl rozdělat na výstupu nad závějí velký oheň, jehož kouř i plameny by snadno mohli z tábořiště pozorovat.

Cestovatelé se chystali přezimovat v Sannikovově zemi, a tak se přirozeně také zajímali, jaké zimy tu bývají, a vyptávali se na to Onkilonů. Podle jejich slov nastává začátkem září rychle podzim; slunce svítí do kotliny jenom asi pět nebo šest hodin za den a jen nepatrně vystupuje nad jižní okraj. Listí žloutne a opadává. Onkiloni usilovně připravují topení na zimu. Počasí se často kazí a občas sněží. Od začátku října již slunce do kotliny neproniká, ve dne je však několik hodin světlo. Jižní větry přinášejí sněhové vánice, severní pak déšť a mlhu. Onkiloni vycházejí na poslední lovy, aby se zásobili na zimu. Od poloviny tohoto měsíce den už vlastně není, jen asi jednu nebo dvě hodiny trvá soumrak; nepohoda bývá častější a nutí lidi, aby seděli v zemljankách. Od začátku listopadu až do konce ledna trvá polární noc, kdy svítí jenom měsíc, je-li jasno, a polární záře, kterou Onkiloni připisují duším zemřelých. Jižní větry v tuto dobu přinášejí chlad, jasné počasí, západní a východní metelice a severní oblevu i déšť. (Když si to Gorjunov zapisoval, připojil k tomu ještě: Je jasné, že toto teplo závisí v zimě na vroucích jezerech a fumarolách v severní části kotliny.) Proto se nemůže nahromadit velké množství sněhu a sobi i divoká zvěř nacházejí píci na planinách. Nejvíce sněhu se hromadí na okrajích pod útesy, kde leží až do pozdního jara. Tyto tři měsíce tmy jsou pro Onkilony nejnudnější —za chumelenice a za deště musí sedět v zemljankách. Za měsíčních nocí vycházejí na lov, zvláště na vlky, kteří dorážejí na soby.

Počátkem února se na jihu objevuje světlo, ale slunce začíná do kotliny nakukovat až na začátku března; dne rychle přibývá, otepluje se a koncem tohoto měsíce nastává náhle jaro: sníh mizí, objevuje se tráva, příroda ožívá; v polovině dubna se začínají zelenat lesy.