Sannikovova země

PŘES LEDY A PO MOŘI

Naši cestovatelé šli celý týden na východ, aby si našli bezpečný přechod; nikde však nebyl pevný led; ačkoli léto bylo u konce a teplé dni se střídaly se zimními, za těch několik mrazivých dnů nemohlo ještě moře zamrznout, ba ani se neupevnil starý kerný led, rozměklý táním. Musili čekat na začátek zimy, a to bylo možno jenom na ostrově Bennettově, kde byla chatrč postavená Tollem a kde mohli na břehu sbírat vyplavené dříví na topení a také obnovovat zásoby potravin lovem medvědů a sobů. Na štěsti nebyl led mezi Sannikovovou zemi a tímto ostrovem toho léta rozlámán a cestovatelé, po malé zacházce k severu, dostali se desátého dne na ostrov. A bylo už na čase: krmení pro psy, které vzali ze zásob Nikiforovových, docházelo; tři dni již postrádali dříví.

Ponurý, skalnatý, téměř neúrodný ostrov Bennettův zapůsobil na cestovatele po radostné Sannikovově zemi bezútěšným dojmem. Přišla jim však vhod těsná chýška Tollova, která stála na východním břehu, při vstupu do malého údolí s potůčkem říční vody; odtud mohli vystoupit na náhorní planinu, která vyplňovala celý ostrov. Vyplaveného dříví tu bylo dost, ale naděje na lov zklamaly; sobi zde nebyli a na medvědy nenarazili. Museli začít zabíjet psy, aby mohli nakrmit ostatní; protože byly jedny saně zničeny, bylo zbytečné i jedno spřežení, a tedy je snědli.

Tak prožili deset dní; jejich postavení se však nezměnilo, neboť bylo stále ještě letní počasí, přestože již začalo září, a led stále tál a bořil se. Docházely i zásoby potravin pro lidi. Všichni čtyři, nechávajíce Annuir na starosti chýšku i psy, chodili každý den na lov, prochodili ostrov křížem krážem a prohlédli jej všemi směry — na délku byl asi šestnáct kilometrů a osm v nejširší východní části — přinášeli však zřídka kdy vránu nebo racka.

„Podívejte se, kamarádi,“ řekl jednou Gorjunov, „čekat déle nemůžeme, jinak přijdeme o psy dříve, než moře zamrzne, a pak je budeme vlastně teprve potřebovat. Barometr stojí několik dní báječně vysoko, moře je klidné, a nemusíme mít obavy z bouře. Kromě teplých šatů a pušek máme věcí velmi málo, psů zůstala polovina; jestliže jejich počet ještě snížíme a necháme jen pět nebo šest nejlepších, vejdeme se všichni do lodě. Využijeme-li klidného povětří, přeplujeme za den nebo dva na Kotelný ostrov, tam máme zásoby potravin pro všechny a můžeme tam počkat do zimy, jestliže se počasí změní; pakliže ne, poplujeme dále podél břehu Kotélného ostrova a k pevnině.“

Podebatovali si o tomto plánu a došli k závěru, že je zcela přijatelný; den byl ještě dostatečně dlouhý — více než dvanáct hodin; když se budou střídat u vesel, mohou urazit sedmdesát mil přes moře k Vysokému mysu na ostrově Nová Sibiř, odkud je nejblíže k ostrovu Bennettovu, za den nebo nanejvýš za dva; přes noc mohou zůstat na kerném ledě, který plaval po moři. Ovšem, náhlá bouře může loď potopit; ale to by hrozilo i později, až by se přepravovali přes sotva zamrzlé moře, s tím rozdílem, že pak v řijnu den trvá jenom asi dvě až tři hodiny a větry lámající led jsou mnohem častější.

A tak bylo rozhodnuto, že neklesne-li k večeru barometr, zabijí přespočetné psy, ostatní do sytosti nakrmí, za svítání se vydají na cestu a nechají všechny zbytečné věci v chýši. Proto byl náklad důkladně prohlédnut.

K večeru barometr ještě stoupl a několik psů, kteří věrně a poctivě sloužili, bylo s těžkým srdcem obětováno. Krot, Bělucha a Pestrucha ovšem zůstali mezi živými. Sotva se rozednilo, opustili cestovatelé pohostinnou chýšku, odtáhli loď po ledě asi dva kilometry až k nezamrzlému moři a potom při východu slunce odrazili přímo jižním směrem. Protože byla lodice značně zatížena, plavba nepokračovala tak rychle, jak doufali, a do západu slunce urazili jen něco přes polovinu. Uprostřed moře začali častěji potkávat plovoucí kry, a pokračovat v plavbě za noci bylo nebezpečné. Musili přirazit k ledovému poli, na němž se rozložili a přenocovali. Při západu slunce bylo již na obzoru jasně vidět Vysoký mys.

Za svítání vstali a pokračovali v plavbě. Když se rozednilo, Nikiforov a Gorochov, upírajíce zrak do dáli, zároveň zvolali: „Teď to máme! Za noc nás to odneslo pěkný kus stranou!“

,Kampak? Kam? Zemi není vidět?“ zeptal se Ordin.

„Copak, zemi je vidět, ale no tu, co včera!“

„Kam nás to mohlo odnést?“

„Buď na východ — pak uvidíme jižní část Nové Sibiře, nebo na západ a pak je před námi Faddějevskij nebo dokonce Kotelný ostrov.“ řekl Gorjunov.

„To je příliš velká dálka,“ prohlásil Gorochov, „to se nedá ještě rozeznat, jaká je to země.“

„Na tom nezáleží, ať je to kterákoli, plujeme k ní; barometr začal v noci klesat, musíme si pospíšit!“ poznamenal Ordin.

Když slunce stouplo výše a rozptýlila se lehká mlha, Gorjunov vzal dalekohled, podíval se na zemi a zeptal se:

„A teď, Nikito, zbystři zrak! Jaká země je před námi?“ Gorochov se na ni zahleděl, zakryl si oči proti slunci a řekl:

„Kotelný ostrov!“

„Správně! A ledová kra nám přes noc ušetřila plavbu po velmi ošemetných místech podél ostrova. Teď přirazíme přímo k našemu skladišti.“

A skutečně, k polednímu nebylo již pochyb, že je vidět Kotelný ostrov, všichni poznali jeho obrysy, zmizel jenom všechen sníh, který jej na jaře pokrýval.

K večeru přirazili k ledovému pásu, který lemoval ostrov, a když přetahovali loďku pět kilometrů přes kerný led, neubránili se vzpomínce na jarní dny. Za soumraku se dostali do jurty u úpatí Severního mysu.

Ve skladišti nebylo vše tak, jak je opustili; lovci, kteří v létě na ostrově lovili, zřejmě používali jejich potravin, hlavně sušených ryb. Ale pro několik zbylých psů tu zůstalo krmení ještě dost.

Příštího dne bylo počasí ještě jasné, barometr však značně klesal a nastávala pronikavá změna. Nebylo radno pokoušet příliš často osud, a proto se rozhodli vyčkat. Opravdu, večer začala bouřka a ráno se sypal sníh, mrzlo až praštělo a naráz začala zima. Vánice trvaly s krátkými přestávkami až do konce září, avšak krmení pro psy, potravin pro lidi a topení bylo dost, a tak cestovatelé vysedávali a pořádně vyspávali v jurtě. Cesta domů byla ještě daleká, avšak hlavní překážka — nezamrzlé moře — byla už za nimi.

Jednou, když byl náhodou jasný den, vystoupili všichni na výšinu nad mysem a hleděli na vrcholky Sannikovovy země, které bylo na obzoru sotva vidět. Co se tam děje? Skončily už výbuchy? Vytratila se opět voda z kotliny? Nebo vše živé zahynulo a za několik let zmizí ve vodě nebo v sněžných pustinách i les — poslední důkaz bohatého života uprostřed ledů severu? Všichni se dívali se smutkem na tuto dalekou zemi, kde každý z nich nechal něco drahého, zvláště Annuir. Ta strádala zimou, na niž nebyla zvyklá, ačkoli nosila teplý Kosťakovův oděv, který se hodil na její postavu. Často truchlila po vlasti, kterou opustila, po životě, na nějž byla zvyklá, a pro zahynulé krajany. Nejednou se ptala ostatních:

„Což tam, kde je vaše země, je stále taková zima a nic kromě sněhu a ledu?“

Začátkem října se zimní počasí ustálilo, a tak mohli pokračovat v cestě, ovšem na saních. Těžší saně táhli psi, lehčí pak střídavě vždy dva lidé. Dny byly krátké a museli jít i v noci, jestliže svítil přibývající měsíc. V jurtě na Medvědím mysu museli přečkat vánici, která rozlámala led, a potom s velkým nebezpečím jít po tenkém ledu na Malý Ljachovský ostrov. Na Velkém Ljachovském dvakrát přečkávali bouři; krmení pro psy docházelo a potraviny rovněž, zato saně byly lehčí a pohybovaly se rychleji. Teprve v posledních říjnových dnech došli cestovatelé, značně unaveni, a třemi psy, kteří zůstali na živu, do Kazačje.