ZNEPOKOJUJÍCÍ PŘÍZNAKY

Koncem července začalo slunce zapadat nejen za hřeben severního okraje kotliny, nýbrž i za obzor; začínaly tmavé noci, které se rychle prodlužovaly. Objevily se i první známky podzimu; břehule, hnízdící ve skalních srázech, slétávaly se ve velká hejna, mláďata se cvičila v létání a připravovala se k další cestě. Husy a kachny, které zůstaly na živu, shromažďovaly se rovněž hejna a létaly z jezera na jezero. Noční mlhy houstly a zrána déle visely nad kotlinou.

Cestovatelé byli stále ještě přesvědčeni, že budou přezimovat v Sannikovově zemi, lovili zvěř a dělali si zásoby na zimu; jejich ženy udily a sušily maso, škvařily sádlo a dávaly je do pytlíků, ušitých z tlustých střev. Ale koncem prvního srpnového dne došlo k události, která byla počátkem mnoha událostí jiných, jež měly dalekosáhlé následky. V noci na osmého srpna byli cestovatelé probuzeni silným podzemním nárazem; ze začátku se jim v rozespalosti zdálo, že se někdo ze všech sil dobývá do dveří zemljanky; potom uslyšeli temné dunění, jako by jel kolem těžký vlak.

,Zase zemětřesení!“ napadlo Ordina.

Zemljanka byla matně osvětlena uhasínajícím ohněm; při jeho plápolavém světle bylo vidět ustrašené tváře nahých mužů a žen, kteří vstali z postelí.

Tu se náraz opakoval. Bylo slyšet praskot a skřípot trámů a skulinami se sypala země. Plameny ohně se zachvívaly; předměty visící na kolících a trámech a pod přístřešky se houpaly; ze země vycházelo zlověstné syčení.

,Třebaže je naše zemljanka pevnější než druhé, přece jen musíme ven!“ řekl Gorjunov, chápaje se šatů.

Ženy si chvějícíma rukama zapjaly pásy, vzaly si šaty do náručí a vrhly se ke dveřím. Muži je následovali, oblékajíce se v chůzi.

Noc byla teplejší než jindy a k tomu velmi jasná, protože vál silný severní vítr, který rozehnal mlhu. Měsíc, který již stál nad západním okrajem kotliny, ozařoval planinu. Přestože v blízkém lese burácel vítr ve větvích, bylo slyšet hned zprava, hned zleva rachot valících se balvanů.

Z náčelníkovy zemljanky sem zaléhal křik žen, pláč dětí a volání mužů. Část jejích obyvatel rovněž vyběhla pod širé nebe a oblékala se. Brzo je následovali i ostatní a všichni stáli namačkáni blízko východu, zmateně hledíce na nebe a vyměňujíce si názory. Amnundak přistoupil k cestovatelům; byl značně vyděšen.

„Opět se země třese, bílí lidé!“ řekl s výčitkou. „Pravdu měl velký šaman, když řekl, že s příchodem bílých lidí začnou Onkilonům pohromy. Od té doby, co jste přišli, třásla se už dvakrát země a Vampové nás napadli.“

„Vampové však s vámi válčili vždycky a země se třásla předtím již nejednou!“ namítl Gorjunov.

„Ale nikdy se země netřásla tak silně! Jen se podívej, jak je měsíc rudý! To věští velké neštěstí,“ odpověděl Amnundak.

Nový silný otřes jím zacloumal; mnozí, kteří stáli, upadli. Bylo slyšet ženský křik a dětský pláč. Před jejich očima se zřítila celá jedna boční stěna Amnundakovy zemljanky a sloup hustého prachu se zvedl do vzduchu. Stromy se kymácely.

„Všichni vyšli z obydlí ven?“ optal se náčelník.

„Všichni, všichni!“ zaznělo v odpověď.

„Ne, všichni ne!“ opravil ženský hlas. „Má matka Matu je nemocná a zůstala ležet. Říkala, že jí je jedno, kde zemře.“

„A také umřela,“ dodal muž. „Střecha se na ni zřítila.“

„Odstraňte zem a klády a osvoboďte ženu co nejrychleji,“ poručil Amnundak. „Přineste oheň a dříví a rozdělejte oheň.“

Onkiloni se však báli vejít do obydlí. Se spadlé střechy začali odstraňovat drn, bojácně se při tom dívajíce na vedlejší klády. Annuir odvážně vešla do své zemljanky a vynesla na desce hromadu rezavých uhlů. Ordin a Gorjunov přinesli dříví a rychle vzplanulý oheň lid trochu uklidnil; celý kmen se nakupil kolem něho až na několik bojovníků, kteří se snažili vyprostit nemocnou ženu.

Otřesy pokračovaly a při každém odbíhali stranou, třebas již na ně nic nemohlo spadnout. Země stále duněla a stromy se kymácely; všichni usedli, protože bylo těžko udržet se na nohou. Rachot padajících kamenů neutichal.

„Velké neštěstí přišlo na Onkilony!“ šeptal Amnundak, hledě na oheň, který se při otřesech zachvíval. Cestovatelé zpozorovali již nejeden kosý nepřátelský pohled, který na ně vrhl ten nebo onen bojovník a zvláště ženy.

Annuen, sedící vedle Ordina, v přestávce mezi otřesy vstala a sedla si k ženám, které seděly na druhé straně ohně; její příklad následovaly vyvolené Gorjunova a Kosťakova a jenom Annuir a Raku zůstaly na místě.

„Jako bychom byli nakaženi morem!“ polohlasem řekl Gorjunov, obraceje se ke kamarádům.

„Z toho si nic nedělejte, slunce vyjde, všichni se uklidní a zapomenou na noční nebezpečí,“ bezstarostně odpověděl Kosťakov.

„Ale měsíc je nějaký rudější!“ poznamenal Ordin. „Sesutím se zvířil zřejmě hustý prach.“

Tu zacloumal kotlinou s hlasitým hukotem zvláště silný otřes, jenž nadhodil dokonce i dříví v ohni, které se rozsypalo kolem. Opět bylo slyšet zděšené výkřiky; několik lidí sedících na bobku padlo. Psi žalostně vyli. Náčelníkova zemljanka se s dutým třeskotem celá zřítila, až na hlavní sloupy, které nyní halila oblaka kouře. Pracující bojovníci padli, vyskočili a rozutekli se.

„Zahyneme, země se řítí, nastal konec našeho rodu!“ sténali muži i ženy, které tiskly k hrudi plačící děti; na všech tvářích se v rozšířených očích zračila chladná hrůza.

Když rachocení řítících se balvanů ztichlo, zavládlo nad planinou příšerné ticho, protože náhle přestal vanout i vítr. Všichni mimoděk začali naslouchat. A tu ticho porušily daleké, ale zřetelné zvuky bubnu, které magicky zapůsobily na Onkilony. Tváře se napjaly, oči zúžily, jiní hlasitě povzdechli.

„Náš šaman je živ! Šaman vyzývá duchy země ke klidu!“ Ozvalo se radostné volání.

Tento silný náraz byl opravdu poslední a po něm si slabších již nevšímali. Lidé u ohně začali dřímat. Probudilo je dunění válečného bubnu ze sousedního tábořiště, jehož údery, brzy krátké, brzy dlouhé, se střídaly a krásně nesly nočním tichem; odpovídaly jim ještě z větší dálky bubny z druhých tábořišť. Všichni procitli a napjatě naslouchali. Když tato zlověstná hudba ztichla, řekl Amnundak Gorjunovovi vyčítavě:



„Mnoho našich obydlí bylo dnešní noci zničeno. Bylo zabito několik žen a dětí, mnozí mají zlámané kosti, zničené nářadí a zbraně. Velké neštěstí nás postihlo, bílí lidé. Vy jste je nechtěli odvrátit. Hle, vaše obydlí je celé a mé — se zřítilo…“

„Protože vy si stavíte svá obydlí velmi špatně,“ odpověděl rozhorleně Gorjunov. „Nyní si je postavte pevněji a nebudou se kácet a zabíjet lidi.“

„Mnoho pokolení bydlelo v našich obydlích a nikdy se nestalo, aby se zbořila!“ namítl náčelník. „Ne, ne, když přijde neštěstí, nic nepomůže, my nejsme kouzelníci.“

Chtěl dodat „jako vy“, ale zdržel se. Cestovatelé mu ostatně úplně porozuměli.

Bojovníci, kteří se už uklidnili, posléze rozebrali střechu zemljanky, která se první zřítila, a vytáhli starou Matu; byla ovšem již mrtvá. Její dcera a dvě jiné ženy rozdělaly stranou zvláštní oheň, položily ji u něho a začaly ji oplakávat jak náleží, vychvalujíce její ctnosti, jimiž za života proslula. Ostatní dále klidně dřímali u ohně. Na Amnundákův rozkaz roznesl buben po tábořišti zprávu o zničení náčelníkovy zemljanky a o smrti jedné ženy.

Pomalu již svítalo a cestovatelům se klížily oči; zemětřesení již zřejmě skončilo a slabé otřesy byly také stále řidší a řidší. Zemljanka zkoušku vydržela, a tak se mohli do ní vrátit. Když se cestovatelé dorozuměli, zvedli se a zamířili ke svému obydlí; provázely je závistivé a poněkud nepřátelské pohledy některých Onkilonů, kteří se mezitím probudili. Amnundak dřímal s hlavou opřenou o kolena. Za bílými lidmi šla jenom Annuir a Raku, ostatní ženy se nehnuly z místa mezi druhými ženami a Annuen se už dříve přidala k plačkám. Z Gorjunova a Kosťakova se rázem tedy stali opuštění manželé!

Po vzrušující noci se všichni probudili pozdě; skulinou dveří se již prodíraly sluneční paprsky. Oheň jasně plál a tři ženy, které utekly, lopotily se se snídaní jako by nic.

Při snídani mužům vše vysvětlily. Přiznaly se, že když se země začala tak silně třást, polekaly se a myslely, že země už pukne a že je bílí lidé odvlekou do podzemní říše. Proto přešly ke svým. Bylo to hloupé, ale pravděpodobné a Gorjunov musel už po kolikáté ženám vysvětlovat, že bílí lidé nejsou kouzelníci ani podzemní duchové. Ale na tvářích tří uprchlic bylo vidět, že jeho slovům nevěří.

Oznámily jim též, že časně ráno přišel šaman navštívit Amnundaka a vyprávěl, že cestou od jeho zemljanky pukla země a že s námahou přeskočil trhlinu. Jeho obydlí se nezřítilo, dobří duchové svého sluhu ochránili.

Tato zpráva podnítila cestovatele, aby se vydali na obhlídku okolí; všichni bojovníci byli zaměstnáni vykopáváním a opravováním zemljanky, a tak mohli odejít bez dotěrného doprovodu, nepříjemného zvláště nyní, po noční události. Aby odvrátili pozornost, nechali Gorochova u zemljanky a jen sami tři se vydali s puškami nejdřív k šamanovu obydlí; brzy narazili na trhlinu, která se táhla od východu k západu a byla téměř dva metry široká. Na jejím dně bylo vidět sesutou zemi s keři a celými stromy; v místě, kde puklina probíhala pod silným stromem, byl strom rozčísnut od kořenů několik metrů vzhůru, jedna jeho polovina stála na jedné straně průrvy, druhá pak na druhé; ve výši se obě poloviny spojovaly a strom se podobal člověku stojícímu rozkročmo nad příkopem. V místech blízko průrvy byla země pokryta vyvrženým mokrým černým pískem.

Odtud se cestovatelé stočili na jihozápad k posvátnému jezeru, aby si je prohlédli beze svědků. Cestou k jezeru narazili asi na třicet různě širokých trhlin; jednu mohli překročit, druhé museli přeskočit s rozběhem. Některé nebyly hluboké, u jiných nebylo vidět dno a do hloubky se postupně zužovaly. Když do nich hodili kameny, zjistili, že v hloubce několika metrů stojí v trhlině voda. U úpatí krajního svahu kotliny vznikl násep, posetý velkými i drobnými úlomky, které se v noci sesuly; v jednom místě našli kozorožce, který byl zřejmě nárazem shozen s velké výše a zabil se. Vzali ho ovšem s sebou, aby před náčelníkem ospravedlnili svou výpravu bez doprovodu.

Když cestovatelé došli až k břehu posvátného jezera, úžasem stanuli: jezero zmizelo. Místo něho spatřili velkou proláklinu, podobnou velmi ploché a nepravidelné nálevce, zasypanou velkými i malými úlomky černé lávy, pokrytými nějakým slizem; pod úlomky místy bublala voda z přítoků jezera, které se zřejmě značně zmenšily. Poutníci opatrně přecházeli po kluzkých kvádrech, až se dostali k jícnu, který byl nedaleko úpatí srázu; měl dva až tři metry v průměru a strmě padal v kosém úhlu pod sráz; voda zpod balvanů stékala rychle do jícnu malým potůčkem.

„No, a co řeknete tomuhle?“ otázal se Kosťakov když se všichni tři zastavili na kraji černého zejícího jícnu, který mizel v tajemné hlubině.

„Myslím,“ odpověděl Ordin,,že zemětřesení zničilo onu překážku v podzemním kanálu, na příklad nějaký obloukovitý ohyb, který působil, že voda z jezera vytékala jenom občas, když se jí dost nahromadilo.“

„Není značné zeslabení přítoku do jezera hlavní příčinou, že zmizela voda?“ zeptal se Gorjunov. „Vzpomeňte si, že sem má vtékat voda z celé kotliny, a minule jsme viděli celou říčku, vytékající z lesa a mizící pod náspem. A teď se do jícnu vlévá potok široký ani ne metr a hluboký půl metru.“

„Je docela možné, že trhliny, které vznikly v půdě kotliny, zadržují vodu potoků, která sem dříve tekla,“ odpověděl Ordin.

„Jestli však nejsou tyto průrvy bezedné, naplní se vodou a potom mohou vzniknout zase potůčky a z nich i jezera, ne?“ zeptal se Gorjunov.

„Možná, že ano.“

„To by bylo vskutku nutné, a čím dříve tím lépe, protože poznají-li Onkiloni, že jejich posvátné jezero zmizelo, budou mít ještě větší strach a připíšou tyto pohromy na vrub bílým kouzelníkům.“

„My jim to přece povídat nebudeme!“

„Hleďte však, ať se nepodřeknete ženám, kde jsme byli.“

„Ale to je jasné! Ani Gorochovovi to neřekneme. Vyšli jsme si na lov, ulovili jsme kozorožce, viděli jsme trhlinu — a basta!“

Od jezera namířili zpět a nějakou dobu šli po okraji lesa. V jednom místě si povšimli velké kupy bílých balvanů a úlomků, ležící u úpatí srázu. Když k ní došli, zjistili, že je to led, který se otřesy svalil s vrcholku srázné stěny; to znamenalo, že jsou nahoře místy ledovce, byť i nevelké. Zajímavější a důležitější však byla puklina až u úpatí stěny; táhla se na obě strany, kam jsi dohlédl, hned se zužujíc, hned zas rozšiřujíc, a v ní v hloubce pěti až šesti metrů stála voda.

Na další cestě podél okraje přišli k srázu ještě asi třikrát a všude nacházeli u jeho úpatí trhliny; v délce asi deseti kilometrů — ne-li, víc — se zřejmě oddělilo dno kotliny od její západní okrajové stěny.

Domů se vrátili až po poledni a v tábořišti již jejich nepřítomnost zpozorovali. Avšak pohled na kozorožce rozptýlil podezření Onkilonů a Amnundak litoval, že vytrhl několik bojovník z práce, protože je vyslal hledat cizince. Rozvaliny zemljanky byly již zbourány, místo srovnáno a Onkiloni začali stavět kostru z týchž klád. Po obědě přišli cizinci se svými sekyrami a chtěli upevnit kostru tak, aby zemljanka při každém zemětřesení nepadala na hlavu svých obyvatel. K jejich údivu však Onkiloni rozhodně pomoc cizinců odmítli.

„Naši předkové nás naučili stavět obydlí,“ řekl Amnundak,,a bydleli jsme klidně po celá pokolení. Nebudeme je stavět jinak. Raději zařiďte, bílí lidé, aby se země již netřásla, potom se nebudou kácet ani naše příbytky!“

Přesvědčování nepomohlo a příklad zemljanky cizozemců na ně nijak nczapůsobil.

„Kdyby ve vašem obydlí nežili bílí čarodějníci, ale Onkiloni, taky by se zbořilo!“ ozvalo se ze zástupu Onkilonů—stavitelů, kteří se při vyjednávání shlukli kolem cizinců.

Všichni ostatní pokývali hlavami a zvolali:

„Tak, tak, správně!“

Museli se tedy vrátit do své zemljanky, ale podebatovat si o situaci tam nemohli — ženy již dostatečně rozuměly rusky, takže v jejich přítomnosti nemohli volně mluvit, protože by se všechno, co řeknou, dověděli Onkiloni.

Aby se však dověděli, na čí stranu se postaví jejich vyvolené, vyprávěli si cestovatelé o svém návrhu, o tom, že byl zamítnut, a proč se tak stalo.

„Amnundak správně rozhodl,“ zvolala Annuen.

Ostatní se k ní přidaly. Jediná Annuir se postavila na stranu cestovatelů a začala ostatním dokazovat na příkladu stavby zemljanky, že je hloupé odmítat pomoc chytřejších lidí.

„Nejsou chytřejší než ty nebo my, jsou to jenom čarodějníci!“ mrzutě zvolala Annuen. „Dokud nepřišli do naší země, nikdy se naše obydlí nebořila a země se tak netřásla. A jestli budou jen trochu chtít, země se už třást nebude.“

Spor žen, první od doby jejich společného života, nabyl takové rozhořčenosti, že tři prosté a pověrčivé protivnice Annuir, které se zcela zapomněly, začaly mluvit takové hlouposti, že muži litovali, že tento rozhovor vůbec začali, ačkoliv to mělo i příznivé následky, jak poznáme dále.

Aby ženy uklidnil, vyzval Ordin Annuir, aby s ním šla do lesa na jahody. Nyní i čtyři ostatní prohlásily, že nastal čas udělat zásobu na zimu, vzaly si „tujasy“ — válcovité nádoby z březové kůry s víčkem, které velmi těsně přiléhá a má držátko, za něž se nádobka může nést — a vydaly se rovněž do lesa, ale na druhou stranu. Tři cestovatelé zůstali sami a využili příležitosti, aby si volně promluvili.

„Mně se zdá,“ řekl Gorjunov, „že zde nebudeme zimovat. Postoj Onkilonů k nám je už zjevně nepřátelský.“

„To je pravda,“ potvrdil Kosťakov, „a jestli se stane ještě něco zlého, na příklad nové zemětřesení nebo bouřka nebo útok Vampů, bude lepší, když zmizíme co nejrychleji!“

„Ale kdepak, uvidíte, že se to všechno spraví, kamarádi!“ prohlásil Gorochov. „Vždyť se přece každý den země netřese! A zimovat budeme tady!“

„Nikitovi se zde zřejmě moc líbí,“ uštěpačně řekl Kosťakov.

„Ovšem, že se mi tu líbí! Copak tu není krásný život? Jídla co hrdlo ráčí, teplo, brzy se oženíme a budeme mít pěkné ženy.“

„Tak je to tedy!“ protáhl Gorjunov a umlkl. Bylo jasné, že vznikne-li spor, bude Gorochov pravděpodobně na straně Onkilonů nebo zaujme neutrální stanovisko. Zavládlo trapné mlčení. Gorochov brzy vstal a vyšel ze zemljanky.

„Bojím se,“ řekl Gorjunov, „že budeme-li muset utíkat odsud rychle a potají, Nikita s námi nebude chtít jít, a možná že i vyzradí naše úmysly Onkilonům.“

„Co vás to napadá? Jak jste na to přišel?“ divil se Kosťakov. „Vždyť on je taky čaroděj jako my, a bude-li pro nás nebezpečné tady zůstat, tedy i pro něj.“

„Tak docela ne. Všiml jsem si, že se Onkiloni na něho dívají jinak než na nás. Jeho pleť je snědá, i typem se jim blíží a mluví jejich jazykem. Bělochem ho přece nazvat nemůžeme, to uznáte, ne?“

„No, budiž! Přišel však přece s námi, bydlí s námi, má tytéž blesky a hromy a ostatní pozoruhodné věci.“

„A přece je jeho postavení poněkud jiné. Mne na to upozornil Ordin a jemu to řekla Annuir. Rozhodně nebude na škodu, jestli nebudeme k Nikitovi zcela otevření.“

„To máte pravdu! A co se mi zdá: dnešní spor mezi ženami ukázal, že máme v Annuir spojence.“

„Určitě miluje velmi oddaně Ordina a s její pomocí se můžeme dovídat o plánech Onkilonů. To může být velmi užitečné.“

„Ještě by mě zajímalo, kdybychom museli utíkat, zdali by šla s námi nebo ne? Jednou to odmítla, pamatujete se, tam na hřebenu, když jsme se dívali na moře?“

„To bylo na začátku. Nyní půjde s Ordinem pravděpodobně na kraj světa!“

Gorochovův návrat je přiměl přerušit rozhovor. Gorjunov a Kosťakov se vyšli podívat ven, jak pokračuje stavba.

Ukázalo se, že je kostra již postavena a ženy ji začaly obkládat drnem, který částečně vzaly ze ssutin, částečně nově nařezaly. Než nastala noc, mohl se již rod úplně zařídit v novém obydlí.

K večeru se vrátily čtyři ženy, které natrhaly plné „tujasy“ divokých malin a borůvek.

Potom přišel Ordin s Annuir, která měla málo jahod, zato však uplakané oči; když ostatní spatřily, jak žalostně málo nasbírala, daly se do smíchu a začaly se jí vyptávat, co v lese dělala.

„Huboval jsem ji, že se hádala s Annuen!“

Annuir k němu překvapeně pohlédla a zčervenala, pokud to bylo možno při její snědé pleti. Annuen byla zřejmě polichocena a v zemljance se rozhostil mír.

Když za soumraku odešly všechny ženy dojit soby, Ordin už už chtěl zavést rozhovor na události dne, avšak Gorjunov mu stačil pošeptat, aby zatím počkal, a ukázal očima na Gorochova, sedícího na posteli.

Загрузка...