Sannikovova země

POVODEŇ

Naši cestovatelé přenocovali v kozákově staně, který stál stále ještě v ledové jeskyni, jež se táním za léto značně zvětšila, a ráno se dali do vysekávání schodů podél hřebenu závěje. Všech pět pracovalo horlivě a před večerem se octli na plošině terasy. Byla široká od čtyř do deseti metrů a táhla se na obě strany asi sto metrů od závějí, dále se rychle zužovala, nechávajíc místo, jen co by prošel kozorožec. Nad ní se zdvíhala stěna, která byla v nejužším místě asi deset metrů vysoká; nebyla však souvislá, nýbrž rozpadala se na jednotlivé vysoké a nízké terasy, po nichž by mohl vylézt zkušený alpinista. Pro psy a pro vyzdvižení nákladu byly terasy příliš vysoké a bylo třeba udělat mezistupně, což při vrstevnatosti čedičové lávy nebyl úkol nezvládnutelný. V každém případě však to byla práce na celý den.

Gorjunov si prohlédl plošinu a řekl:

,Co myslíte, neměli bychom sem vyzvednout celý náklad a saně již dnes?“

„A pročpak?“ zeptal se Kosťakov. „Dole přenocujeme pohodlněji; tady můžeme v rozespalosti spadnout se srázu.“

„Přenocovat můžeme dole, celý náklad však lépe vyzvednout dnes; hned vám řeknu proč. Dnes večer bychom se měli podle lístku vrátit do tábořiště, což měl Gorochov říci Amnundakovi. Ten, až uvidí, že jsme nepřišli, může nás dát večer stíhat a Onkiloni sem znají cestu. Pronásledovatelé sem přijdou zítra časně ráno, a bude-li ještě celý náklad dole, dostanou nás — střílet do Onkilonů se asi sotva odhodláme. Bude-li náklad nahoře, my sami už rychle vylezeme a můžeme za sebou cestu po závějích zničit; to znamená, že budeme v bezpečí. Podívejte se, co kdybychom vysekali nahoře úzkou část hřebenu v délce deseti metrů, to by trvalo chvilku a pak by se sem nikdo neodvážil lézt.“

„Máte snad pravdu!“ souhlasil Kosťakov.

„No, a co psi?“ zeptal se Nikiforov. „Budou se na plošině tísnit!“

„Mohou strávit noc rovněž dole ve svých jeskyních. Bez nákladu snadno nahoru vyběhnou.“

Rozhodli se pro toto řešení a hned začali nosit náklad, aby využili zbytku dne. Nebylo to tak lehké. Psi z počátku nemohli po příkrém svahu, přestože tam byly vysekány schody, vytáhnout najednou vrchovatě naložené saně, a tak to bylo třeba udělat na několikrát. Proto se s tím dřeli až do tmy, nakonec však celý náklad, zásoby masa, dříví i saně složili na plošině; dole zůstaly jenom spací pytle a nádobí na večeři a čaj.

Protože měli dostatek dříví na zimu, nemuseli jím skrblit v noci na ohně, aby zahnali medvědy. Podle Nikiforovových slov ho v létě nejednou navštívili a jen jeskyně ho zachránila před objetím těchto neohrabanců a před uloupením masa, jež šelmy lákalo.

Jen zásluhou ostražité Běluchy se včas probudil, a skryt za kusy ledu u vchodu do jeskyně, střílel na nočního hosta, pokoušejícího se rozvalit ledové balvany, které zakrývaly sklad masa.

Při večeři jim také vyprávěl, že mu bylo při obojím zemětřesení velmi úzko; vyběhl z jeskyně v obavě, že spadne klenba. Z vedlejších svahů se sypaly kameny „jako kroupy“ a v zemi se dělaly trhliny.

Naši poutníci, unaveni prací, ulehli v prostoru mezi čtyřmi ohni brzy k spánku a pod ochranou Krota a Běluchy pevně usnuli. Kolem půlnoci je však probudila silná podzemní rána. Zděšeni se zvedli a začali naslouchat; z nitra země k nim doléhalo zřetelné dunění, jako by tam jely po nerovné dlažbě těžké vozy; k dunění se brzy připojil i rachot, který se sem donesl vzduchem, hned zblízka, hned zdaleka, a jejž způsobilo padání balvanů, které se trhaly od okolních srázů; země se pod spícími třásla. Ale všechny tyto zvuky brzy přehlušilo zuřivé vytí psů, zavřených v ledových jeskyních.

Protože cestovatelé leželi pod širým nebem a dostatečně daleko od úpatí srázu, nemusili nikam běžet, a tak pololeželi na spacích pytlích v pochopitelném vzrušení dál.

Brzy následovala ještě jedna rána, tak silná, že ležící ucítili, že byli lehce nadhozeni; plamen dohasínajících ohňů nadskakoval, oharky a uhlíky se rozlétaly na všechny strany. Kdesi v blízkosti něco zadunělo a Gorjunov, ležící proti vchodu do jeskyně, v níž stál nedávno stan a v němž strávili minulou noc, spatřil, že z klenby vypadlo několik velkých ledových balvanů.

„Na štěstí spíme tady, a ne v jeskyni!“ zvolal, „bylo by nás to rozmačkalo!“

„A nemůže to rozdrtit psy v jejich skrýši?“ polekal se Ordin.

„Sotva. Jejich jeskyně jsou malé a jsou vyhloubeny v nejvyšší a nejtlustší části závějí.“

„Když je pustíme, rozběhnou se,“ vysvětloval Nikiforov. „Nemáme je k čemu přivázat, saně jsou nahoře. Jen ať si sedí v teple.“

Ale několik dalších silných ran, které následovaly jedna za druhou, přinutilo cestovatele změnit rozhodnutí. Psi se dali do takového zoufalého vytí, zřejmě cítíce nebezpečí, že se Nikiforov se sekerou v ruce, kymáceje se jako na palubě rozhoupané lodi, rozběhl k jeskyním, vyvrátil ledové balvany, které zakrývaly vchod, a zvířata pustil. Ta se vyřítila na svobodu jako pomatená, jedno skákalo přes druhé, venku však přestala výt, odběhla jenom několik kroků, pak se shlukla do houfu, a vrtíce ocasy, hleděla na psovoda. Nikiforov přinesl postroje, zapřáhl do nich psy a všechna tři spřežení rozestavil na různá místa blízko ohňů a poručil jim lehnout na zem. Potom se podíval do všech tří jeskyň, a když se vrátil zpět, povídal:

„Hafani se vyděsili ne nadarmo, vždyť jim led praskal nad hlavou, ruku můžete strčit do té štěrbiny. Co nevidět se balvan zřítí.“

„Dnes v noci se jistě všechny zemljanky Onkilonů zbořily,“ řekl Gorjunov.

„A toto nové neštěstí teď připíší na vrub našemu odchodu,“ poznamenal Kosťakov.

„Nebo tomu, že jeden z nás u nich zůstal,“ dodal Ordin. „Gorochov teď bude těžko moci odejít, bude-li ovšem chtít.“

Annuir poslouchala mlčky, ale se slzami v očích. Nová pohroma postihla její rod, a ačkoli od něho odešla, přece ji jeho neštěstí hluboce zarmucovalo.

„Je docela možné, že toto zemětřesení přispěje k zlepšení situace,“ snažil se ji utěšit Ordin. „Obnoví-li podzemní cesty horké vody a páry, vrátí se teplo a život Onkilonů půjde dál jako dříve a zemljanky si snadno postaví znovu.“

Annuir již věděla, proč nastala zima tak brzy, a Ordinova domněnka ji uklidnila; vděčně se mu podívala do očí a tiše mu pohladila ruku.

„A proč by si nestavěli obydlí tak, jak bylo postaveno vaše? To se jistě nezbořilo,“ řekla nakonec.

„Možná, že si je po našem odchodu začnou tak stavět. Čarodějové odešli, ale jejich obydlí stojí a nezboří se,“ poznamenal Gorjunov.

„A nezačnou nyní také v severní části výbuchy?“, zeptal se Kosťakov.

Všichni mimoděk pohlédli na sever. Avšak obloha, pokrytá mraky, byla černá a nikde nebylo vidět červenavý odlesk, který by ukazoval, že někde vystoupila na povrch láva.

Rány se chvílemi opakovaly, avšak mnohem slaběji; nakonec únava cestovatele zmohla — a všichni usnuli.

Spali však neklidně a hned jeden, hned zas druhý se probouzel, zvedali se na loži a rozhlíželi se zděšeně kolem; když se potom přesvědčili, že je všude klid, že se závěje nehroutí a ohně hoří, zase usínali. Nikiforov občas vstával a házel na oheň dříví. Tak plynuly hodiny této příšerné noci.

Tu se však ná východě vyjasnilo a potom se mraky pokryly červenavým odrazem paprsků ještě neviditelného slunce. Proti mrakům se slabě rýsoval hřeben a vrcholky nejbližší části stěny a zabělaly se na nich pruhy sněhu. Na severu vystoupily obrysy pásu lesa; závěje jako by vyrostly a zbělely, světlo ohňů pobledlo. Zima probudila spáče před úsvitem.

„Neměli bychom si uvařit čaj, než bude světlo?“ navrhl Gorjunov. „A potom hned nahoru, do práce, dokud se neobjeví stihači.“

„To je pravda!“ řekl Nikiforov, vyskakuje. „Když odejít, tak odejít včas.“

„Jestli se ústřední topení Sannikovovy země už zase obnovilo, možná, že bychom nemuseli ani odcházet,“ pomyslil si nahlas Ordin.

„To zakrátko uvidíme; jestli se oteplí a sejde sníh, vaše domněnka bude správná. Ale zpáteční cestu si musíme tak i tak proklestit,“ rozhodl Gorjunov.

Rozednilo se ještě víc. Mraky se roztrhaly a zbarvily se na východě nádhernými barvami. Na severu bylo vidět černý pruh lesa již docela jasně. Srázy v kotlině se táhly na obě strany jako černá stěna a vypadaly stejně jako předtím, ačkoliv se s nich svalilo mnoho balvanů.

Nikiforov přihrábl oheň, vzal čajník a šel ke konci závěje, kde vytékal do malé nádrže, kterou si vyhloubili na nabírání vody, malý potůček. Tu se odtamtud ozvalo zděšené Nikiforovo volání:

„Pro pána krále, lidi, voda, všude samá voda!“

Oběhli ohně, jejichž plameny a dým jim bránily v pohledu na nejbližší část země, a všichni se k němu vrhli. Přiběhli a ohromením ztrnuli. Tam, kde dříve bylo na sto metrů od konce závěje drobné sesuté kamení, večer předtím ještě zcela pokryté sněhem, táhla se souvislá hladina kalné vody, která sahala až po okraj křoví, rovněž zalitého vodou. Toto nové jezero, které vzniklo za noci, táhlo se na obě strany, kam až mohlo oko dohlédnout, snad až k úpatí srázů; jen jižní cíp kotliny, kde byly závěje, nebyl zatopen. Potůček, vytékající ze závěje asi na deset kroků od jejího konce, vtékal s tichým zurčením do tohoto jezera, které odřízlo naše cestovatele od ostatní kotliny.

„Tu máš, po zemětřesení místo lávy voda!“ přerušil mlčení Kosťakov.

„Ale podívejte se, jako by se k nám voda blížila!“ zvolal Ordin. „Stoupá.“

Všichni přistoupili ke břehu a zjistili, že voda vskutku postupuje; sníh pokrývající zemi se před jejich očima napájel vodou, ssedal se a rozlézal a na jeho místo se drala voda, plná tajících chumáčů sněhu.

„Nu, kamarádi, otálet nemůžeme!“ zvolal Gorjunov. „Sebereme si věci a hajdy nahoru. Za půl hodiny bude naše stanoviště zatopeno.“

„Dál však snad ještě nepůjdeme!“ namítl Kosťakov, „vždyť bychom se dostali do pasti.“

„Snad se nebojíte, že se zatopí i skalní výstup? Než se tohle stane, dávno už budeme mít upravenu cestu dále, vždyť výstup je asi sto metrů nade dnem kotliny.“

„Ještě dobře, že jsme včera odvezli náklad nahoru! Teď bychom to nestačili,“ poznamenal Ordin.

Vrátili se k ohňům, rychle si sebrali věci a vynesli je nahoru na závěj. Pak vzali ze skladiště, kterému také hrozilo zatopení, pořádnou zásobu masa pro všechny případy, naházeli podél schodů na závěji co nejvíce dříví — to všechno mohli postupně vytáhnout nahoru. Poslední polena již plavili po vodě, která dosahovala konce závěje.

„Nu, a teď sem přivedeme psy!“ řekl Nikiforov.

Psi již byli neklidní a pokoušeli se vylézt po příkré závěji, ale vždy klouzli, padli a dali se do vytí. Nikiforov, Ordin i Kosťakov vzali po jednom spřežení a hnali je po schodech nahoru, Gorjunov a Annuir šli napřed s částí věcí. Když se dostali nahoru, vyděšeně se zastavili. Večer předtím byl ještě povrch sněhu téměř v jedné rovině s výstupem; teď je odděloval sráz vysoký téměř metr. Bylo zřejmé, že se vlivem zemětřesení buď celá závěj rozlezla a ssedla, nebo dno kotliny kleslo. Museli lézt dále. První psí spřežení se před tímto srázem zastavilo a začalo výt. Museli vzít každého psa do náruče a vysazovat ho nahoru.

Na výstupu začali psi dovádět a vrhali se na maso složené na saních, a Nikiforovovi dalo mnoho práce, než je všechny pochytal a přivázal do jednoho kouta k postrojům. Ostatní muži se pustili dolů pro náklad, který nechali na úpatí závěje, a Annuir připravovala čaj; výstup byl pokryt čistým čerstvým sněhem, který poskytoval dostatek vody.

Když naši cestovatelé dopravili všechny věci nahoru a čekali na snídani, trochu se kolem sebe rozhlédli. S vysokého výstupku bylo vidět značnou část kotliny; kam však jen oko dohlédlo, všude stála voda, všechny planiny se přeměnily v jezera a lesy mezi nimi se táhly jako čerstvé ostrovy a úžiny. Pod slunečními paprsky se všude stříbřila voda; nebyl to však obraz na pohled příšerný, ale naopak: v černém rámu strmých srázů, ovinutých bílými stuhami výstupů a ověnčených sněžnými vrcholky, prostíralo se obrovské jezero se sítí tmavých ostrovů a poloostrovů.

Ale při myšlence, že na místě, kde se rozlévalo jezero, žil ještě večer předtím celý kmen lidí a četní čtvernožci, zmocňovala se člověka úzkost. Snad už všichni neutonuli? Lidé se mohli ještě dočasně skrýt na stromech, ale na jak dlouho? Bude-li voda ještě stoupat, zatopí je dříve nebo později; ale i když nestoupne, zahynou lidé stejně hlady a zimou. A kam se mají uchýlit zvířata, když jsou svislé stěny okrajů dostupné jenom ptákům a kozorožcům? Sannikovova země se změnila v gigantickou past, z níž není záchrany.

Tyto myšlenky se honily v mysli pozorovatelů na výstupu, když se dalekohledem bedlivě dívali do dáli, doufajíce, že někde rozeznají lidi, kteří se skryli na stromech. V blízkosti však nikdo nebyl a v dáli se již pruhy lesa vzájemně zakrývaly a byly příliš daleko.

„Víte co?“ zvolal Ordin. „Vždyť máme loďku! Spustíme ji na vodu a pojedeme zachránit Gorochova a někoho z Onkilonů, pokud to půjde.“

Sotva to dořekl, ovinula jeho šíji zezadu měkká ruka a Annuir přitiskla svou tvář na jeho a zašeptala:

„Ano, ano, jeďte naše zachránit, teď vám už neublíží.“

„Jak se však dostaneme lodí lesy?“ zeptal se Kosťakov.

„Především jsou všude zvířecí stezky, jež se nyní změnily v kanály, a potom, pohleďte, podél okrajů, kde byla kamenná ssuť, je teď široký pruh čisté vody,“ řekl Gorjunov.

Rychle posnídali a potom sundali se saní loď, spojili její části, vložili do ní kormidlo, hák na odpichování, vesla, hromadu uzeného masa, lahvičku alkoholu, trochu sucharů ze své skrovné zásoby, provaz a sekeru.

„Nemá smysl, abychom jeli všichni,“ řekl Gorjunov, „stačí dva, jinak jich málo zachráníme. Jeden ke kormidlu a druhý k veslům; budeme se střídat. Kdo chce jet?“

Nikiforov musel hlídat psy, Annuir neuměla veslovat, museli vybrat tedy jenom mezi sebou. Rozhodli se, že tu nechají ještě Kosťakova.

„Ti, co zůstanou, budou mít také co dělat,“ vysvětloval Ordin. „Musíte upravit schody k výstupu nahoru přes skálu.“

Spustili loď na provazech po hřebenu závěje na vodu, jež byla hluboká již asi jeden metr. Gorjunov si sedl ke kormidlu, Ordin k veslům a lehká loďka letěla po kalných vodách, pokrývajících Sannikovovu zemi.