Sannikovova země

NIKITOVA DOBRODRUŽSTVÍ

Toho dne, kdy odešli jeho druhové, vzbudil se Gorochov dosti pozdě; probudily jej hlasy žen:

„Kde je Annuir? Zřejmě v noci utekla k svému muži, k bílému kouzelníkovi. Neuposlechla zákazu!“

„Jděte a přiveďte ji sem!“ ozval se Amnundakův hlas.

„Přivlecte ji za vlasy, nebude-li chtít,“ dodal ženský hlas.

Tu si Gorochov vzpomněl, že jeho druzi chtěli této noci odejít, a jala ho úzkost. Začal se rychle oblékat, aby se šel přesvědčit, zdali odešli. Ale dříve než byl hotov, vrátila se Annuen a jiné dvě ženy, poslané za Annuir, a roztrpčeně prohlásily:

„Obydlí je prázdné, Annuir tam není, bílí kouzelníci tam také nejsou, jenom pes zůstal.“

„Dívaly jste se dobře? Jistě se zachumlali do pokrývek a spí,“ řekl Gorochov.

„Chtěly jsme jít dál, ale pes na nás začal vrčet. Zavolaly jsme, ale nikdo se neozval. Že by snad umřeli?“

„Podívám se tam sám!“ prohlásil Gorochov a zamířil k východu.

„Přiveď sem Annuir!“ zavolal za ním náčelník.

Cestou k zemljance nabyl Gorochov přesvědčení, že jeho druzi odešli. Doufal však, že mu nechali nějaký pokyn, jak má jejich jednání Onkilonům vysvětlit; rozhodně chtěl klidně uvážit, co řekne Amnundakovi, aby se jeho postavení nezhoršilo. V zemljance jej uvítala přívětivým kňučením Pestrucha, kterou druzi zavřeli, aby neutekla za Krotem a za nimi.

Gorochovův pohled padl okamžitě na papír připíchnutý k jednomu ze sloupů; několikrát jej přeslabikoval, aby si jeho obsah lépe zapamatoval, a vrátil se do Amnundakovy zemljanky.

„A kde máš Annuir?“ vrhla se na něho hned Annuen.

„Počkej! Nech mě mluvit! Bílí lidé si šli na své tábořiště pro teplé šaty. Vidíš přece, že je sníh a zima, a šaty mají tam. Slíbili, že mi je také přinesou. Zítra k večeru se vrátí.“

,Odkud to všechno víš, když odešli?“ vzkřikl Amnundak.

„Tady je to napsáno, nechali mi psaní, tu máš, přečti si je!“ řekl Gorochov s potlačovaným smíchem a podal mu papír.

Amnundak jej převracel v rukou, uviděl na něm nějaké černé značky a řekl:

„Pošlu to šamanovi a ten pozná, zdali je pravda, co jsi říkal.“

„A proč s nimi šla Annuir, když má teplý oděv zde?“ vytrvale naléhala žárlivá Annuen.

„Protože miluje víc než ty!“ odsekl Gorochov.

„Náčelník mi zakázal, abych jej milovala, a já jsem příkazu náčelníkova poslušná.“

„To je právě ono! Annuir neposlouchá, protože miluje Ordina více než ty.“

„Je ale jenom jeho druhá žena, sama se mu vnutila…“

„Nech toho, ženo!“ přerušil ji Amnundak. Seděl ještě s papírem v ruce a nevěděl, co má dělat, zda má dát cestovatele okamžitě stíhat či uvěřit Gorochovovým slovům a počkat. V jeho rukou zůstal ještě jeden cizinec a jemu se zdálo, že bez svého druha neodejdou.

Náhle mu blesklo hlavou: což když šli bílí kouzelníci opět k posvátnému jezeru, aby je vysušili, jako minule, když nechali Gorochova rovněž doma.

Oblekl se, vyšel ze zemljanky, a zavolav si tři bojovníky, poručil jim, aby doběhli k posvátnému jezeru a podívali se, nejsou-li tam bílí lidé či zda tam nebyli. Když se vrátil, řekl Gorochovovi:

„Zůstaň zde v mé chýši, dokud se ostatní nevrátí.“

K polednímu se bojovníci vrátili a zděšeně ohlásili Amnundakovi:

„Bílí lidé na posvátném jezeře nejsou, byli však tam, viděli jsme jejich stopy ve sněhu — troje větší stopy a jedny menší.“

„Tak vidíš, buď jsi lhal ty mně, nebo oni ve svém psaní tobě!“ zvolal Amnundak, obraceje se ke Gorochovovi, a potom se zeptal bojovníků:

„A posvátné jezero opět vyschlo?“

„Ne, veliký náčelníku, je dokonce větší, voda vystoupila z břehů a nedá se jít k obětnímu kamenu.“

Amnundak se zamračil: nevěděl, zda je to dobrý či špatný příznak, že jezero vystoupilo z břehů. A jako vždy v obtížných případech spoléhal na šamana.

„Jděte a řekněte šamanovi, co jste viděli. Počkejte! Jak jste poznali, že stopy ve sněhu zanechali bílí lidé? Znáte jejich obuv?“

„Byly to vlastně medvědí stopy,“ odpověděl nejstarší z bojovníků, „myslím však, že se bílí lidé mohli přeměnit v medvědy, abychom nepoznali podle stop, kam odešli.“

Gorochov se hlasitě rozesmál. Onkiloni na něj udiveně pohlédli a Amnundak se rozzlobeně zeptal:

„Co tě tak rozveselilo?“

Gorochov si náhle uvědomil, že by bylo pro něho nevýhodné, kdyby vyvracel mínění Onkilonů o moci bílých lidí, a odpověděl:

„Přišlo mi k smíchu, že i Annuir přeměnili v medvědici; vždyť jsou tři a bojovníci viděli čtvero stop.“

„Ano, ano, čtvrtá stopa byla menší, zřejmě ženská!“ potvrdili bojovnici.

„Dobře, jděte k šamanovi,“ rozhodl Amnundak.

Bojovníci se vrátili se zprávou, že šaman půjde sám k posvátnému jezeru a potom že sám přijde na modlení a že poručil připravit obětního jelena.

Gorochov, jehož každý krok bojovníci na Amnundakův rozkaz střežili, ležel v posteli a přemýšlel, zdali udělal dobře, že zůstal sám u Onkilonů. Stane-li se opět nějaké neštěstí, budou je Onkiloni připisovat jemu nebo odchodu jeho druhů nebo obojímu. Mohou na něm žádat, co udělat nemůže, a pak začnou vyhrožovat; a kdo ví, co si všechno tihle divoši nevymyslí!

Neměl by také odejít? Kamarádi mu slíbili, že naň počkají celé dva dni. Jenže teď je hlídán a odejít není lehké. A kdo ví, co ještě šaman večer nenačaruje! Byl zcela sklíčen a jenom jeho žena Raku, jež se k němu posadila, rozptýlila jej svým povídáním.

Za soumraku se objevil šaman, něco si chvíli šeptal s Amnundakem a potom přisedl k ohni, aby si zahřál vyzáblé ruce; hleděl upřeně do plamenů a jeho rty se tiše pohybovaly. Pak zvedl hlavu a řekl:

„Čas nastal.“

„Ženy, vezměte děti a jděte do chýše bílých lidí, je prázdná. Seďte tam, dokud vás nezavolají,“ nařídil náčelník.

Gorochovovi bylo strašně. Posledně také poslali ženy pryč z obydlí před obřadem, po němž následovala krvavá noční oběť na břehu posvátného jezera. Dnes po prvé se o ní dověděl od své ženy, která se při povídání podřekla. Neusmyslil si šaman i tentokrát vrátit jezero do původních břehů obětí a touto obětí bude on sám? Ztuhl a srdce se mu v prsou zastavilo.

„Ty jdi také s ženami do své chýše!“ obrátil se k němu Amnundak. „Ženy, dohlédněte, aby nikam neodešel, odpovídáte za něj!“

To Gorochova trochu uklidnilo. Kdyby ho chtěli obětovat, nenechali by ho odejít jen s ženami.

Kdyby byl věděl, že Amnundak po jeho odchodu rozkázal dvěma bojovníkům, aby hlídali zemljanku zvenčí, nebyl by býval tak klidný.

Ženy naplnily opuštěnou zemljanku smíchem a brebentěním, honem rozdělaly oheň rozsedly se kolem něho. Gorochov si lehl na svou postel a hned natáhl ruku po pušce, která vždy ležela vedle u stěny. Puška však tam nebyla. Kdo ji odnesl? Snad kamarádi? Sotva by mu vzali tuto mocnou zbraň; pak by ovšem vzali i patrony; Gorochov prohledal tlumok a našel jich celý balík. Bylo jasné, že Onkiloni dnes prohledali na Amnundakův rozkaz jeho postel a odnesli tu hrůzostrašnou hůl, která vrhala hromy a blesky, aby jej zbavili možnosti obrany. Vypadá to s ním velmi bledě, určitě si usmyslili něco nekalého.

Gorochov si k sobě zavolal Raku a za smíchu a štěbetání žen se jí začal nenápadně vyptávat na záměry Onkilonů. Nemohla mu však sdělit nic určitého, jenom hloupé ženské povídačky o moci a zhoubném vlivu bílých kouzelníků.

Náhle si Gorochov vzpomněl, že za své poslední cesty na základnu přinesli zcela novou zásobní pušku, kterou chtěli při rozchodu darovat Amnundakovi. Nezapomněli na ni jeho přátelé? To by bylo štěstí! Puška, ještě rozebraná a zabalená, ležela v hlavách Gorjunovovy postele a Onkiloni sotva tušili, že je i tento balíček hůl s blesky. Gorochov se chtěl o tom hned přesvědčit; vždyť se mu puška může po obřadech velmi hodit na obranu života. Pustil Raku k ostatním, sám chviličku počkal, pak přelezl na Gorjunovovu postel a vysvětlil, že je to čestné místo a že je tam veseleji než v koutě. Lehl si vedle a začal tam nenápadně hledat. Hluboko pod hlavou, pod kůžemi a vrstvou sena nahmatal balík. Jak jej však rozbalit, vzít z něho pušku a neobrátit na sebe pozornost žen? Čím je zaměstnat? A což provést vše před jejich očima jako kouzelný kousek, který na ně zapůsobí hlubokým dojmem? To bude snad nejlepší; budou žasnout, jak z papíru a kousků vyrůstá strašná hůl.

Když vytáhl balík, sedl si na kraj postele, ne však vedle žen a řekl, že jim nyní ukáže, jak se přemění „tento klacek, který sebral lidojedům, v hůlku chrlící hromy a blesky“. Několik žen vykřiklo: „Jejej, raději ne!“, ale zvědavost většiny zvítězila. Gorochov začal rozvazovat balík, zabalený ještě z obchodu v hlavním městě; když rozvázal motouzky, dal je ženám, které ještě nikdy nic podobného neviděly. Motouzky šly z ruky do ruky a ženy si je pozorně prohlížely. Pak rozbalil velký balicí papír, který Onkiloni také ještě neviděli; ten šel rovněž z ruky do ruky; ženy žasly nad „tenkou žlutou kůží“. Když jeden papír, který přiblížily příliš k ohni, zaplál jasným plamenem, ozvaly se výkřiky hrůzy a zděšení — kůže tak nehořela. Zatím co byly všechny zraky upřeny na hořící papír, Gorochov rychle sestavil pušku — byla to dvouhlavňovka se středním úderníkem a s jednou závitovou hlavní pro kulku — přiložil ji k líci a zvolal:

„Tak, a už je hůl hotová!“

Ženy, které mu byly nejblíže, uhnuly a zaječely, protože se domnívaly, že teď z lesklé hole vyletí blesk. Ale Gorochov se zasmál a řekl:

„Nebojte se, blesk vyletí jenom na toho, kdo by mi chtěl udělat něco zlého, a vy všechny jste dobré ženy.“

Kouzelný kousek zapůsobil hlubokým dojmem: některé ženy věděly, že „polobílému“ kouzelníkovi — tak Onkiloni mezi sebou nazývali Gorochova pro jeho snědou pleť na rozdíl od tří ostatních — dnes vzali jeho strašlivou hůl, aby jej učinili bezbranným. A tu on před jejich očima přeměnil jakýsi klacek v novou hůl. To musí ihned říci mužům.

Balíček nábojů, který byl u pušky, schoval Gorochov do kapsy, aby mohl pušku nabít, bude-li třeba. Uklidnilo ho, že má zase pušku, dobrá nálada se mu vrátila, a drže zbraň v ruce, pravil:

„A teď, ženy, tančete jako posledně, když jste byly u nás na návštěvě. Já vám daruji tyto řemínky i tuto kůži a vy tančete, zatím co šaman vzývá duchy.“

Kouzelníka, který měl hůl, musely přece poslechnout. Ženy však vůbec tančily rády, zvláště za dlouhé zimní noci, a teď přece již byla zima, sníh ležel a netál. I ty, které se nesvlékly, když přišly do zemljanky, nyní tak učinily. Začal tanec, který jsme popsali již dříve, kolem vesele plápolajícího ohně a Gorochov, napolo se rozvaluje na Gorjunovově posteli, s puškou v rukou, pokuřuje dýmku, díval se na tančící ženy.

Tentokrát však ženy netančily až do vysílení; do zemljanky přišel bojovník a řekl, že modlení skončilo a že se mohou vrátit do svého obydlí.

„Raku zůstane zde u mne,“ prohlásil Gorochov,Raku, slyšíš?“

„Amnundak řekl, abys i ty přišel do jeho obydlí,“ odpověděl bojovník.

„Vyřiď Amnundakovi, že budu spát zde a Raku že zůstane se mnou,“ řekl rozhodně Gorochov.'

„Amnundak poručil…,“ začal znovu bojovník.

„Nejsem Onkilon, nejsem Amnundakův poddaný,“ přerušil jej Gorochov, „nemůže mi poroučet. Raku, pojď sem!“

Oblékající se ženy hleděly na sebe udiveně a šeptaly si; bojovník byl ohromen. Do této doby nemluvili tak bílí lidé ani jednou a snažili se vždy náčelníkovi vyhovět, třebaže mu tajně škodili a působili pohromy. A teď tu tento polobílý muž zůstane sám a spustí takovou řeč. Raku nevěděla, co má dělat — odejít s ostatními ženami nebo zůstat s Gorochovem.

„Raku, říkám ti, neoblékej se a pojď sem ke mně!“ zvolal Gorochov. Tento rozhodný tón účinkoval a Raku, která vlezla jenom do kalhot, přišla k němu, přidržujíc je u pasu.

„Posaď se tady! Až všichni odejdou, budeme večeřet.“

Ženy sebraly děti a jedna za druhou vyšly ze zemljanky, bojovník nerozhodně postál a nakonec taky odešel. Raku si sedla a řekla:

„Amnundak bude strašně zuřit, potrestá mě za to, že jsem tu zůstala.“

„Neboj se, neodváží se ti nic udělat. Však uvidíš! A teď uvař čaj.“

Gorochovův klid zapůsobil na ženu a ona se vrátila ke svým hospodyňským povinnostem. V klidu povečeřeli a chystali se již jít spat, když se otevřely dveře a vešli čtyři ozbrojení bojovníci; nejstarší z nich oznámil:

„Amnundak řekl:,Nechceš být hostem v jeho obydlí — zůstaň si tady.‘ Přikázal nám jít k tobě, abys nezůstal sám bez ochrany. Budeme tu spát, místa je tady dost.“

Hleďme, jak se z toho vyvlekl, chytrák, pomyslil si Gorochov a řekl nahlas:

„Velmi dobře to vymyslel Amnundak! Dva si lehněte tam,“ ukázal na Ordinovu postel, „a dva tam,“ ukázal na své dřívější lůžko. „A já budu na čestném místě, dokud se ostatní bílí lidé nevrátí.“

Tři bojovníci se ani nesvlékli a lehli si a čtvrtý si sedl u ohně.

„Přišli tě hlídat, abys tajně neutekl jako ostatní bílí lidé,“ zašeptala mu vystrašená Raku.

„Přišli nás chránit před Vampy, medvědy a podzemními duchy, ty hloupá!“ klidně řekl Gorochov, který samozřejmě úplně pochopil Amnundakovy záměry. Na noc však učinil některá opatření: sám si lehl ke stěně a pušku položil za sebe u stěny, dříve však nabil jednu hlaveň kulkou a druhou broky. Pestruchu uložil do noh postele, Gorochov věděl, že pes k spícímu pánovi nikoho nepustí.

Noc uplynula klidně; bojovník, který seděl u ohně, občas se střídal s jedním ze spících; udržoval oheň a dřímal s kopím v ruce, opřen o sloup. Gorochov spal tvrdě, ale Raku se celou noc převalovala s boku na bok; myšlenka, co zítra udělá Amnundak, ji přece jen znepokojovala.

Když nastalo ráno, bojovníci odešli, ale vystřídala je hned Annuen a dvě jiné ženy, Gorochov ještě spal, Raku však k nim hned vylezla a začala se jich vyptávat, co pověděli duchové šamanovi, co říkal náčelník, když Gorochov odepřel přijít a ona neposlechla. Avšak ženy, které zřejmě dostaly pokyn, jak mluvit, odpověděly:

„Co zvěstovali duchové, to nevíme; Amnundak vyslechl bojovníka, řekl to, co vám vyřídily stráže, vyslané do vaší zemljanky; o tobě nic neřekl.“

Raku se uklidnila, avšak Gorochov, který se mezitím probudil, nespokojil se s tím, co vyzvěděla; záleželo mu na tom, zvědět, jaké čáry prováděl šaman během dne, který Gorochov strávil v zemljance a v jejím okolí; Raku šla několikrát na jeho rozkaz do náčelníkovy zemljanky na Výzvědy, ale ničeho se nedopátrala. Po prvé šla, celá se třesouc, neboť myslela, že ji ženy ihned chytnou, svléknou a na Amnundakův rozkaz jí nařežou: tak obvykle trestali za hádky, lenivost a neposlušnost. Amnundak si jí však ani nevšiml.

Večer přišel Amnundak ke Gorochovovi, sedl si k ohni a řekl: „Tys nechtěl být mým hostem a já jsem teď přišel k tobě. Tys včera řekl, že se dnes vrátí bílí lidé. Už je tu noc, a oni nikde. Co ještě řekneš?“

Gorochov, který již ve dne uvážil, co má dělat, klidně odpověděl:

„Vždyť vidíš, země je pokryta sněhem, jde se jim těžko, neboť nemají lyže, a proto se opozdili. Přijdou v noci nebo ráno.“

„Proč si nevzali lyže od Onkilonů?“ zeptal se Amnundak a po chvíli mlčení dodal: „Počkám do rána, a nepřijdou-li, pošlu bojovníky, aby je hledali a zjistili, zda se jim nestalo něco zlého.“

Ještě chvilku poseděl, postěžoval si, že sníh leží a netaje, že zima nastala o celý měsíc dříve a že jsou tím Onkiloni znepokojeni. Potom se zvedl a odešel. Za ním se přichystaly k odchodu i ženy našich nepřítomných cestovatelů, které strávily celý den v zemljance. Na odchodu řekly:

„Raku, pojď a vezmi si své mléko a placky.“

Raku, popadnuvši nádoby, odešla s nimi, ale už se nevrátila. Místo ní se objevili na nocleh čtyři bojovníci. Gorochov dlouho čekal na Raku, ale pak usoudil, že ji nepustili. Ve dne uvážil své postavení a dospěl k názoru, že je v nebezpečí a že se mu samotnému nepodaří dlouho vzdorovat Amnundakovi, že mu násilím nebo lstí seberou pušku a potom s ním udělají vše, co poručí šaman. Může ještě dohonit své druhy, kteří slíbili, že na něj počkají dva dni; lhůta vyprší zítra večer. Rozhodl se, že v noci uteče.