Sannikovova země

LOV NA LOVCE

Lovci strávili déle než týden ve své zemljance, zotavujíce se z výpravy k Vampům a učíce se jazyku Onkilonů; při besedách s ženami to nebylo těžké a lekce kolem plápolajícího ohně s šálkem čaje v ruce nebo s dýmkou v ústech se měnily v hodiny veselí, plné žertů a smíchu; ženy se zase učily rusky a koncem týdne si obě strany již dostatečně rozuměly. Přiváben smíchem, který zazníval ze zemljanky, přicházel často k bílým lidem Amnundak; v jeho přítomnosti se však ženy chovaly důstojněji a také cestovatelé se snažili, aby si v ničem nezadali.

Byl již počátek června a slunce nezapadalo za obzor; ale když se k půlnoci dotklo severního okraje kotliny, nepřetržitě se skrývalo asi na dvě hodiny za jakousi clonu z bílých mraků nebo z husté mlhy a nastával soumrak. Cestovatelé v tu dobu již obvykle spali, jednou však Gorjunov vyšel ze zemljanky, spatřil tento jev a zavolal své kamarády.

Vyptávali se žen a dověděli se, že je to pravidelný úkaz, protože na této straně ze země vystupuje velká pára jako z nádoby, v níž se vaří polévka, nebo jako i čajníku, jak vysvětlovaly ženy. To ovšem vzbudilo velký zájem cestovatelů, a proto se rozhodli, že se musí dostat do země Vampů a přijít tomu na kloub.

Nejdříve však museli navštívit Nikiforovu základnu; této vycházky se zúčastnili všichni kromě Annuen, která zůstala v zemljance. Ačkoliv zůstal Nikiforov sám, přece neměl dlouhou chvíli; kromě starostí o psy a jejich krmení zaměstnávala jej příprava paliva a masa na zimu; když svitilo slunce, sušil maso, které rozřezal na proužky a pověsil na smyčky z řemínků. Musel je střežit jak před psy, které za dne pouštěl ven, tak i před dravými ptáky. Kozák se často bavil tím, že sestřelil příliš smělého orla, který uchvátil maso; pták se potom dostal do téže smyčky, neboť byl vhodnou potravou pro psy. Sněhové závěje se nápadně ssedaly a na povrchu ledovatěly, takže vylézt na ně bylo možno, jen když se do nich vysekaly schůdky. Kozák nelenil, vysekal je a občas si vylezl na hřeben, aby se podíval, co dělá moře. To se za měsíc, který cestovatelé strávili v Sannikovově zemi, značně změnilo: volná hladina se tak rozšířila a tak přiblížila, že ji bylo dobře vidět. Často nad ní visela mlha, která se někdy za jasných a větrných dnů trhala, a v dáli na obzoru se nejasně, slabě rýsoval ostrov Kotelny, na němž stále ještě ležel sníh a jen tu a tam se černala místa, kde již roztál.

Když ženy, které nikdy neviděly okolí země, v níž žily, vystoupily nahoru, užasly nad ledovou a sněhovou pustinou, která se před nimi rozkládala v celé své skličující mohutnosti, a litovaly bílé lidi, kteří žijí uprostřed sněhu většinu roku.

„Proto jste tak bílí,“ usoudily.

„Nu což, Annuir, půjdeš se mnou tam na jih, až opustím vaši zemi?“ zeptal se Ordin.

Annuir energicky zavrtěla hlavou.

„Ne, tam je příliš chladno, samý sníh a led a nic jiného. Podívej se, tady u nás je léto a teplo, ale tam je zima.“

„Tak odejdu bez tebe a ty zůstaneš vdovou.“

„Ne, ty přece neodejdeš! Amnundak řekl, že všichni zůstanete s námi. A vy jste to slíbili.“

Nahoře nezůstali dlouho; dost ostrý větřík, který vanul z ledových polí, připadal lehce oblečeným ženám příliš chladný. Byly rády, když se octly zase dole u ohně, kde strávili noc. Za tuto výpravu na sněžnou pláň byly ženy odměněny skleněnými korálky a zrcátky, jež cestovatelé vyhledali mezi svými věcmi.

Tentokrát si vzali s sebou všechny věci, které sem přivezli pro případ, že by se setkali s Onkilony; chtěli je rozdat na Amnundakově tábořišti; skleněné korále, zrcátka, jehly, blýskavé knoflíky, pestré stuhy, měděné prsteny a náušnice s nepravými kamínky a korálový náhrdelník pro náčelníkovu ženu měly vzbudit nadšení Onkilonek a několik nožů, seker a ruční pila měly uspokojit muže a přimět Amnundaka, aby jim dal spolehlivý ozbrojený doprovod na výpravu do země Vampů.

Vrátili se do tábořiště, strávili tam ještě asi tři dny a po dlouhých rozmluvách přesvědčili Amnundaka, že musí svolit k jejich výpravě do severní části kotliny.

„Ačkoli vaše blesky zabíjejí jistě ptáky, zvířata i lidi,“ řekl, „Vampové jsou příliš chytří a mohou vás zákeřně přepadnout z nějakého úkrytu nebo v noci v mlze. Proto vám dám na cestu dvanáct nejlepších mladých bojovníků, kteří budou střežit váš spánek, ponesou vám věci a budou pátrat po bezpečné cestě.“

Druhého dne se vydala skupina sedmnácti dobře vyzbrojených lidí na cestu; Annuir totiž uprosila Ordina, aby ji vzal s sebou, a též se vyzbrojila oštěpem, lukem a šípy, nic nedbajíc úsměšků Onkilonů a zastrašování žen. Chtěla vidět nové kraje a Ordin věřil, že si Annuir přivykne na cestování, aby si ji mohl odvézt s sebou na pevninu; velmi se mu líbila a také ona si ho vřele zamilovala.

Prvního dne došli do tábořiště, které Vampové zpustošili. Zemljanka již opět stála a život pokračoval v obvyklých kolejích; ženy hospodařily, děti skotačily a dováděly, chyběli tu jen starci a stařeny, které Vampové vyhubili. Skupina přenocovala v tábořišti a pak šli dále přímo na sever. Planiny s jezery se střídaly s lesy, stále řidšími a řidšími, kde potkávali rovněž méně divokých zvířat. Na nocleh zůstali na planině u břehu jezera, které se každých deset minut uprostřed vzdouvalo a v němž byla tak teplá voda, že cestovatelé dostali chuť se pořádně umýt. Zatím co bojovníci rozdělávali oheň a krájeli maso k večeři, poodešli cestovatelé kousek od tábora, rychle se svlékli a vrhli se do vody. Šplouchnutí upoutalo pozornost bojovníků, že zděšeně vyskočili. Ačkoli neměli k vodě takový odpor jako na příklad Mongolové, kteří se nikdy nemyjí, přece jen jako jiní národové na severu, kde je voda příliš chladná, neznali koupání. Proto si myslili, že bílí kouzelníci, o něž mají pečovat, chtějí zmizet ze země Onkilonů tak, že se změní v ryby a tuleně.

„Annu, podívej se, tvůj muž s ostatními kouzelníky teď zmizí, utekli do jezera!“ vykřikl jeden.

Annuir, která rovněž pomáhala při vaření, vyskočila a rozběhla se ke břehu a za ní všichni Onkiloni. Cestovatelé byli již ve vodě a plavali, bylo jim vidět jenom hlavy.

„Hele, už se změnili v tuleně, koukněte, koukněte!“ křičel hlouček na břehu.

Ale Annuir, která se již trošku zcivilisovala a leccos znala, uklidnila se po prvním úleku — poznala Ordinův obličej a začala se Onkilům smát. Úžas ostatních však ještě vzrostl: cestovatelé vylezli na břeh a začali si natírat tělo a hlavu něčím bílým, co se podobalo sněhu; bojovníci, kteří neměli ani zdání o mýdle, byli dokonale ohromeni.

„Podívejte se, na těchto kouzelnících mrzne voda a mění se v sníh!“ říkali jeden druhému.

Annuir, která již mýdlo znala, opět je uklidnila a vysvětlila jim, oč jde. Onkiloni se však uklidnili, až když se bílí lidé oblékli a vrátili k ohni, kde si je všichni bojovníci pokradmu pozorně prohlíželi, zda se na nich nic nezměnilo.

Zatím co všichni večeřeli, vzala Annuir mýdlo a rozběhla se také vykoupat, kousek dále od tábora. Protože neuměla plavat, nešla daleko do vody a mydlila se hned u břehu. Když se vrátila, začali se ji všichni bojovníci posmívat.

„Ty jsi se natřela sněhem, abys zbělela jako tvůj muž. Ani jsi se nebála vlézt do vody, kde tě mohl vodní duch chytit za nohy a stáhnout dolů. Ale zůstala jsi tak tmavá, jak jsi byla!“ vysmívali se jí všichni příslušníci kmene.

Annuir se potom Ordinovi přiznala, že se ve vodě strašně bála. Stále se ji zdálo, že ji už někdo chytá za nohy a táhne pryč. Jako všichni Onkiloni věřila i ona, že jsou zlí duchové, kteří žijí ve vodě, v lesích a v jeskyních, že jsou duchové mlhy a vánice. A jenom touha, aby se Ordinovi ve všem podobala, přiměla ji vlézt do vody.

„Po druhé půjdu do jezera s tebou, ty mi však musíš ukázat, jak to děláš, že plaveš jako tuleň,“ prohlásila.

V noci byli na stráži dva bojovnici s Krotem a Běluchou, kteří se již s Onkilony skamarádili a dostávali od nich poloohryzané kosti a odřezky masa. Bojovníci začali oceňovat bdělost psů a projevovali lítost nad tím, že jejich předkové neunesli Čukotům několik takových zvířat.

„Proč by si nemohli chytit a vycvičit vlčata?“ tázal se Gorochov.

„Vlk se nikdy neochočí,“ vysvětloval mu Gorjunov. „Ale což kdybychom chytili vlčici a zkřížili ji s našimi psy, když už bohužel nemáme v naší smečce žádné feny?“

Onkiloni přijali jejich návrh s nedůvěrou, řekli však, že chytit vlka není nijak těžké.

Ještě celý den putovali na sever; lesy byly stále nižší a řidší a tráva na planině nebyla již tak hustá; tury a koně nepotkávali již tak často, a když je potkali, byla tato zvířata velmi plachá; pronásledování Vampů je zřejmě naučilo nedůvěřovat člověku. Zato naráželi častěji na nosorožce, kteří sami naháněli hrůzu Vampům a nebáli se jejich oštěpů ani kyjů.

K večeru, právě když chtěla skupina vstoupit na planinu, zastavili ji zvědové, kteří šli vpředu se psy, a sdělili jim, že se objevili Vampové. Ukryli se proto v křoví na kraji lesa a začali pozorovat krajinu.

Na mýtině se páslo několik turů, jeden stál kousek opodál a bylo vidět, že dřímá a přežvykuje.

Zezadu se k němu pomalu plazilo po trávě asi pět nebo šest Vampů.

Přikradli se asi dvacet kroků k turovi, přední Vampu se rychle vztyčil a mrštil dvěma oštěpy jeden po druhém; ostatní vyskočili a nadběhli turovi se stran a s napřaženými oštěpy se chystali k útoku. Jeden oštěp se zabodl zvířeti do kůže na hřbetě; tur zařval úlekem a bolestí, a zpozorovav nepřátele, vrhl se na ně se skloněnou hlavou a nastavenými rohy; Vampům se podařilo včas uskočit, zvíře se přehnalo kolem a dostalo ještě po jedné ráně oštěpem do každého boku; ale pazourkové hroty nepronikly hluboko tlustou kůží, protože oštěpy hned vypadly. Rozzuřený býk se otočil, nečekaně dohonil jednoho lovce a prudkým mávnutím hlavy jej dost vysoko vyhodil; avšak druzí Vampové znovu vrhli oštěpy a odvrátili pozornost zvířete od muže, který upadl. Když tur poznal, že na něho útočí se všech stran, dal se do běhu, aby se zachránil, a hnal se mýtinou za ostatními; Vampové se pustili za ním, ale třebaže byli velmi rychlí, začali hned zůstávat pozadu; na zvíře nijak nezapůsobilo několik vržených oštěpů; hnalo se dál vpřed jako vichřice.

„Lov se jim nepodařil,“ řekl Gorjunov. „Teď jim zastřelíme tura před očima, ale samozřejmě, že ne pro ně.“

Tur teď běžel směrem k pozorovatelům, vzdálen od nich asi dvě stě kroků, a čtyři Vampové zůstali asi o třicet kroků zpět; pátý ležel tam, kde upadl. Vampové uháněli obrovskými kroky, s trupem silně nakloněným vpřed. Chomáče vlasů jim vlály ve větru; každý měl v ruce jen jediný oštěp. Doufali, že zvíře ztrátou krve zeslábne a že jim neunikne. Tur se však v největší rychlosti zhroutil na zem. V bojovném zápalu Vampové buď výstřel neslyšeli, nebo si neuvědomili, co se stalo. S vítězoslavným pokřikem přiběhli ke zvířeti a začali kolem něho na oslavu tančit.

„Teď je musíme postrašit,“ řekl Ordin, „nebo žádné maso neuvidíme.“

„A vůbec, musíme si vyčistit cestu dál na sever a přimět je, aby vzali do zaječích a utekli do svých jeskyní.“

Gorochov zvedl svou berdanku a vystřelil. Vampové zprvu ztrnuli, potom se však se strašným řevem rozběhli zpět po planině; zdvihl se i Vampu pohmožděný turem, a kulhaje, odbelhal se za nimi. Onkiloni rychle vyskočili na mýtinu a vydali svůj válečný ryk, aby se výstřel v představě Vampů spojil s tímto rykem vjedno.

„Zde zůstaneme přes noc!“ navrhl Gorjunov. „Večeře je hotova a Vampové se neodváží vrátit zpět.“

Zatím co Onkiloni vyvrhovali býka, cestovatelé vypátrali uprostřed planinky jezírko, spíše rybníček s vlažnou vodou; mělo příkré břehy a bylo zřejmě velmi hluboké. Vedle něho se utábořili na noc, přinesli si sem kusy masa, jehož přebytečnou část nechali na pospas orlům a vlkům. Zaplápolal oheň a všichni se dali do přípravy večeře. Ordin šel s kotlíkem k jezírku; když chtěl načerpat vodu, musel si lehnout na zem, tak nízko byla hladina jezírka. A tu, jak spustil ruku s kotlíkem, měl dojem, jako by se voda zvedala; začal pomalu zdvíhat kotlík — voda rovněž stoupala, jako by byla přitahována magnetem.

Voda se zdvíhala stále výš a výše až nakonec byla hladina v jedné rovině s břehem.

„Voda vystupuje z jezera!“ vykřikl Ordin a vyskočil.

Na tento výkřik se všichni sběhli ke břehu a překvapeně se dívali na jezírko naplněné vodou až po okraj.

„Musíme si sebrat své věci a jít dále,“ prohlásil Kosťakov.

Onkiloni si začali šeptat a s pověrčivou hrůzou hleděli na vodu a čekali, že se z ní vynoří hlava nějaké obludy. Na tváři Annuir se střídal strach se smíchem, neboť když se podívala na Ordina, pozorovala, že se usmívá. Sama už přivykla myšlence, že bílí lidé všechno znají, vše mohou a ničeho se nebojí.

Ale dříve než se Onkiloni rozhodli utéci, začala voda v jezírku pomalu klesat a za několik minut už byla hladina na své původní úrovni. Gorochov si s ulehčením oddychl.

„Odešel zas nazpátek, zase zpět do hlubin, je vidět, že se polekal!“ promluvil.

Ordin, Gorjunov a Kosťakov se rozesmáli. Domýšleli se, že to je nějaký neznámý druh jezer s podzemním přítokem; jeho ústí jež sahalo do hloubky, bylo zřejmě na dně zaplněno vodou, páry a plyny zdvíhaly občas vodu a potom unikaly nějakou boční trhlinou, nevyrážejíce z vody jako u jiných jezer; proto voda zase klesala. Zbývalo ještě prozkoumat pravidelnost tohoto jevu, aby se přesvědčili, zdali si jej správně vysvětlují. Ordin vytáhl hodinky.

„Teď už vím, jak mohou zvířata z tohoto jezera pít. Vyčkávají, až se voda zvedne ke kraji.“

„Ano, i mně se to zdálo nepochopitelné, když jsem viděl srázné břehy, ale k vodě žádný přístup se stopami zvířat,“ potvrdil Ordin.

„Možná, že se zvíře někdy ani nestačí napít a voda mu uteče zrovna před nosem!… Tak, a teď běž a čekej, až zase stoupne.“

Čekat museli vskutku dlouho; uvařili a upekli večeři a snědli ji, když se voda začala opět zvedat; přestávka trvala téměř hodinu.

Jakmile se slunce skrylo za clonu par v severní části kotliny, zdvihla se odtamtud hustá mlha a naráz se téměř setmělo. Na štěstí byli na noc zásobeni dřívím a u ohně bylo světlo a teplo. Rozprávěli o jezerech této podivné země a o jejich občasných sopečných výbuších, které si Onkiloni vysvětlovali jako hru vodních duchů. Sdělili cizincům, že je v severní části Údolí tisíce dýmů, kde ze země všude vystupuje kouř a půda je tak horká, že pálí do nohou skrz boty. Oni sami tam sice nebyli, ale slýchali o tom od starců, kteří se v mládí zúčastnili velké výpravy proti Vampům, kterou podnikl Amnundakův děd.

V tomto údolí trávili dříve Vampové zimu.

Rozhovor byl přerušen táhlým vytím, které sem dolehlo z lesa. Psi na ně odpověděli zuřivým štěkáním.

„Vlci jsou blízko, ucítili zdechlinu,“ řekl Gorochov.

„Teď bychom mohli chytit jednu nebo dvě vlčice,“ navrhl Gorjunov.

Onkiloni mínili, že to není těžké; za zimních nocí prý pořádají štvanice s pochodněmi na vlky, kteří znepokojují sobí stáda. Ukázalo se, že na lapení vlčice mají síť, spletenou z tenkých řemínků, které se používá k chytání vypelichaných hus. Začali se chystat na štvanici. Z hromady dříví, připraveného na noc, vybrali smolnaté kmeny suchých mladých modřínů, rozlámali je na kousky dlouhé půl metru a přivázali je k oštěpům; takové pochodně připravili pro všechny účastníky a položili je na oheň. Za tu dobu se vlci seběhli ke zbytkům tura; ozývalo se odtamtud vrčení, kňučení a chroupání kostí; smečka šelem hodovala, využívajíc mlhy.

Když se pochodně rozhořely, Onkiloni a cestovatelé s pochodní v jedné ruce, s oštěpem nebo puškou v druhé obklíčili hodující vlky; potom počali pochodněmi téměř až k zemi skloněnými mávat vpravo a vlevo a stahovali se ke středu, takže se vlci brzy octli v ohnivém pohybujícím se kruhu. Za chvíli už muži rozeznali mlhou houf šedých šelem, které se shlukly u zabitého tura; stály se staženými ocasy a vyceněnými zuby, nevědouce kudy kam, protože neviděli nikde mezeru, kudy by utekly z vlnícího se a stále se blížícího kruhu. Zvířata zaskučela, začala pobíhat sem a tam, skákala na sebe a nakonec zcela pominutá se vrhla po dvou nebo po třech na různé strany.

Utéci se však podařilo jen několika; Onkiloni je zručně zapichovali oštěpy nebo je plácali pochodněmi po tlamě a zaháněli je zpátky.

Bojovník, který měl síť, přikryl jí vlčici, jež se pokoušela dostat ven; hned se však zamotala a upadla. Vlci, kteří zůstali ještě na živu, vrátili se k mrtvému býku, a třesouce se, přitiskli se k sobě; jen cvakali zuby a nepokoušeli se již utéci. Několika výstřely byli pak skoleni. Onkiloni zvedli pochodně a dobíjeli teď vlky, ležící na různých místech; mezi raněnými našli ještě vlčici, hodili přes ni kus oděvu, svázali ji všechny čtyři nohy dohromady, pověsili ji na oštěp a odnesli.

Když sebrali všechny vlky (bylo jich jedenáct), vrátili se k ohni a začali je stahovat.

Pro každou z chycených vlčic zatloukli do země tři kolíky, ke dvěma přivázali řemeny přední a zadní nohy a k třetímu krk, takže zvíře nemohlo zuby dosáhnout ani na jeden řemen. Po tomto zvláštním lovu ulehli ke spánku kolem ohně, jako obvykle postavili stráž, která musela hlídat vlčice a chránit je před Krotem a Běluchou; ti se totiž nemohli dlouho uklidnit, toužíce se vypořádat se svými bezmocnými nepřáteli.