Friday

VIII

Za hodinu jsem už byla na palubě lodí do Aucklandu a měla čas uvažovat o tom, jak jsem byla naivní.

Skoro celé tři měsíce od oné noci, kdy jsem mluvila se Šéfem, jsem se cítila jako člověk. Řekl mi přece, že jsem člověk stejně jako pramáti Eva a že mohu komukoliv říci bez obav, že jsem umělá, protože mi to nikdo neuvěří.

Šéf měl skoro pravdu. Ale nepočítal s tím, že se budu usilovně snažit dokázat, že podle novozélandského zákona člověk nejsem.

Nejdřív jsem požádala o slyšení před celou rodinnou radou. Jenže jsem zjistila, že můj případ už předem rozhodli v mé nepřítomnosti a hlasování pro mně vyznělo nepříznivě — šest ku nule.

Ani jsem nemusela jet domů. Ten telefonát pro Anitu, když jsme byly v botanické zahradě, oznamoval, že mé osobní věci už zabalili a odeslali je do úschovny zavazadel v přístavu.

Ještě pořád bych mohla trvat na slyšení a nespoléhat se jen na Anninu přeci jen neoficiální zprávu, ale k čemu by to bylo? Abych je uhádala nebo přesvědčila, že mám pravdu?. Nebo jen proto, abych je rozčílila? Trvalo to dalších pět vteřin, než mi došlo, o co nejcennějšího jsem přišla. To, že jsem někam patřila, splasklo teď jako mýdlová bublina. Děti už nebyly moje a už jsem s nimi nikdy nemohla válet sudy po podlaze.

Myslela jsem na to bez pláče a skoro jsem zapomněla, že Anita byla ke mně „velkomyslná“. Ve smlouvě, co jsem podepsala s rodinným podnikem, bylo uvedeno, že celá částka musí být vyplacena ihned, pokud bych porušila smlouvu. Může umělý člověk něco porušit? Dokonce i když bych nesplatila splátku. Takže na jednu stranu, když se rozhodli mě vyloučit z rodiny, měla bych dostat přinejmenším osmnáct tisíc novozélandských dolarů. Na druhou stranu nejenže by mně propadla zaplacená část podílu, ale ještě jim budu dvakrát tolik dlužit.

Ale oni byli „velkomyslní“'. Když budu zticha a rychle se vypařím; už po mně nebudou chtít splatit dluh. Když se ale naštvu a vyvolám veřejný skandál, všechno by to vzalo za své.

Vypařila jsem se.

Nepotřebovala jsem psychiatra, aby mně řekl, co se se mnou děje. Celou tu skutečnost jsem si uvědomila v okamžiku, když mi Anita řekla svoje stanovisko. Mnohem důležitější pro mě byla otázka: Proč jsem to udělala?

Ellen jsem vůbec nepomohla a už vůbec se nedalo pomýšlet na to, že by se to nějak napravilo. Naopak, díky své pošetilosti jsem jí nemohla prospět už vůbec nijak.

Proč jsem to udělala? Ze vzteku.

Lepší odpověď jsem nebyla schopná najít. Měla jsem vztek na celou lidskou rasu proto, že rozhodla, že nejsme lidé a že nemáme právo na stejné zacházení. Vždyť přece už od prvního dne, co existujete, musíte mít odpor k tomu, že „normální“ děti mají určitá privilegia do vínku jenom proto, že se narodily. A vy víte, že je mít nikdy nebudete, protože nejste člověk.

Samozřejmě, že jen lidé bez vyšších mravních principů a silných charakterů přecházejí na stranu privilegií. Samozřejmě, že to vyvolává nekonečný odpor proti systému. Určitě jednou přijde den, kdy bude pro mě důležitější zjistit, zda mě moje adoptivní rodina přijme takovou, jaká jsem doopravdy, než to, abych za každou cenu zachránila svoje rodinné štěstí.

Prokoukla jsem to. Žádný z nich se mě nezastal… Stejně jako se předtím nikdo nezastal Ellen. Měla jsem přece vědět, že mě zavrhnou hned, jakmile jsem přišla na to, že ubližují Ellen. Ale už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem se ve svých myšlenkách sama dobře nevyznala. Šéf říká, že v mém skutečném myšlení existuje nějaká černá díra. Dostala jsem se do Aucklandu příliš pozdě na to, abych stihla odjezd semibalistické rakety do Winnipegu. Potom, co jsem si rezervovala lůžko na trajekt dalšího dne a vyměnila si skoro všechny věci kromě svého námořnického pytle, jsem se rozhodovala, co s následujícími dvaadvaceti hodinami. Najednou jsem si vzpomněla na svého kudrnatého nápadníka, kapitána Iana. Podle toho, co mi sám řekl, měla jsem šanci tak asi 1:1, že bude ve městě. A jeho byt, pokud ho samozřejmě seženu, bude asi příjemnější než hotel. Tak jsem našla veřejný terminál a vyťukala jeho číslo.

Za chvilku se obrazovka rozsvítila. Objevila se tvář mladé ženy, veselé a docela hezké. „Ahoj, já jsem Torchy. A co ty jsi zač?“

„Já jsem Marja Baldwinová,“ odpověděla jsem. „Asi jsem se špatně dovolala. Hledám kapitána Tormeye.“

„Ne. Trefila jsi to. Lásko, vydrž a zavolám ho. Je ve své kabině.“

Obrátila se a odešla mimo obraz. Slyšela jsem, jak volá: „Bráško, máš na drátě pěknou kost a zná tvoje pravé jméno.“ Když se obrátila a poodstoupila, všimla jsem si, že má odhalená prsa. Dostala se úplně do obrazu a já viděla, že je to pěkný kus ženské. Měla hezkou postavu. Možná trošku širší, ale s dlouhýma nohama, útlým pasem a bradavkami, které mohly soupeřit s mými… A to jsem si po téhle stránce nemohla vůbec stěžovat.

V duchu jsem zaklela. Věděla jsem samozřejmě moc dobře, proč volám kapitánovi. Chtěla jsem zapomenout na tři muže v náručí čtvrtého. Našla jsem ho, ale zdálo se, že jsem ho úplně zkompromitovala.

Za chvilku se objevil oblečený jen do krátkého sarongu. Když mě poznal, byl na rozpacích. „Ahoj, slečno Baldwinová. Tak to je správné. Nezapomněl jsem, tak co podnikneme? Kde jste?“

„V přístavu. Využila jsem příležitosti, abych vás pozdravila.“

„Zůstaňte, kde jste. Za sedm vteřin si obleču kalhoty i košili a jsem u vás.“

„Ne, kapitáne. Jenom jsem vás chtěla pozdravit. Zase jenom tak čekám na další spoj.“

„Co je to za spoj? Do jakého přístavu? Kdy odjíždíte?“ Ksakru a ještě jednou ksakru! Nepřipravila jsem si nějaké lži. Dobrá, pravda bývá často lepší než nějaké nemotorné lži. „Jedu zpátky do Winnipegu.“

„Tak takhle. V tom případě mluvíte se svým pilotem. Zítra mám polední let. Řekněte mně, kde přesně jste, a já vás, no, tak do čtyřiceti minut vezmu s sebou, když dostanu dost rychle kabinu.“

„Kapitáne, jste strašně milý, ale asi jste se musel zbláznit. Už přece máte doprovod, který můžete zpracovávat. Tu mladou ženu, která mi odpovídala. Torchy.“

„Torchy není její jméno. Je to její domácí přezdívka, protože je pořád do někoho zamilovaná. To je moje sestra Betty ze Sydney. Vždycky, když je ve městě, tak tady bydlí. Asi jsem se o ní zmiňoval.“ Otočil se a zakřičel: „Betty, pojď sem a představ se. Ale buď slušná.“

„Teď už je pozdě na to, abych byla slušná,“ odpověděla vesele a já si ji pořádně prohlédla. Byla mu po ramena. Vrátila se do obrazu a podobně jako kapitán si ovinula kolem boků sarong. Zdálo se, že s tím má menší problémy a vytušila jsem, že to dělá schválně.

„K čertu s tím! Můj bratříček mě vždycky umravňuje. Manžel už to vzdal. Koukni se, lásko, slyšela jsem, co říkáš. Jsem jeho provdaná sestra. To je naprostá pravda. Ledaže by ses pokoušela za něj provdat, to bych pak byla jeho snoubenka. Tak co?“

„To se teda pokoušet nebudu.“

„Dobrá. Tak si ho vezmi. Udělám svačinu. Chceš džin nebo whisky?“

„Cokoliv, co máš po ruce. Co budeš mít ty a kapitán?“

„On přece nemůže pít. Ani ne za 24 hodin bude řídit. Ale ty a já si cvakneme.“

„Budu pít to, co ty. Je to úplně jedno. Jenom ne bolehlav.“ Přesvědčila jsem Iana, že bude pro mě lepší, když si najmu v přístavu nějaký dvoukolový kočár. Nebude to vůbec žádný problém, kdežto jemu by se jeho záměr nemusel hned tak rychle podařit. Potom si klidně můžeme vyjet na okružní jízdu.

Číslo 17 na Lockley Parade je nový činžák s dvojitým bezpečnostním systémem. Vchodem jsem viděla do Ianova bytu, jako kdybychom byli v kosmické lodi. Betty mě pozdravila objetím a polibkem, takže bylo zřejmé, že už pila. Můj nápadník mě pozdravil jenom objetím a polibkem, takže bylo zřejmé, že ještě nepil. Ale čekal jen na to, jak by mě v co nejbližší době dostal do postele. Teď už se na mé manžele neptal. Už se nenabízel s něčím, co by se nějak týkalo mé rodiny. Totiž mé bývalé rodiny. Ian a já jsme šli za svým cílem, protože oba moc dobře rozumíme nevyřčeným náznakům a nikdy jsme se v tom druhém nespletli.

Zatímco jsme takto hovořili beze slov, Betty odešla do pokoje a vrátila se s červeným sarongem. „To je skutečně svačina jak ve vyšší společnosti,“ oznámila a nepatrně si přitom říhla. „Takže si sundej ty šaty, co se hodí tak na ulici, a vezmi si tohle.“

Byl to její nápad? Nebo jeho? Později jsem se přesvědčila, že její. Zatímco Ianova přímočará, zdravá smyslnost byla nápadná jako liliput mezi basketbalisty, celkově byl poněkud neohrabaný. Ale Betty ne. To byla zcela divoká a nespoutaná žena. Já jsem se o to moc nestarala, protože všechno se vyvíjelo tak, jak jsem chtěla. Nahé nohy jsou stejně dráždivé jako nahá prsa, ačkoliv se nezdá, že by to většina lidí věděla. Žena, oblečená jen do krátkého sarongu, je daleko dráždivější než úplně nahá. Večírek se rozběhl tak, že mi to sedělo, ale pořád jsem čekala na Iana, kdy se zbaví společenského doprovodu své sestřičky. Asi až to bude nutné. Zdálo se, že by Betty nakonec sama mohla sbalit kufry. Tak jsem se kvůli tomu moc netrápila.

Cákla jsem se.

Co jsem dělala potom, si už vůbec nepamatuju. Příštího rána jsem se probudila v posteli s mužem, který nebyl Ian Tormey.

Několik minut jsem byla zticha a poslouchala jeho chrápání, zatímco jsem se přehrabovala v mé džinem potemnělé paměti, abych si na něj upamatovala. Zdálo se mi, jako by mě nějaká žena představovala muži ještě předtím, než jsem s ním strávila noc. Představili jsme se navzájem? Seznámili jsme se vůbec?

Všecko jsem to dávala dohromady po kouscích. Jméno: Profesor Federico Farnese, zvaný buď Freddie nebo Bucláček? Přitom moc buclatý nebyl. Byl to spíš takový soudeček, jako důsledek profesionální deformace, kdy se hodně sedí na otáčivých židlích. Byl to manžel Betty, Ianův švagr. Z toho večera předtím jsem si na něj upamatovala, ale nemohla jsem si teď ráno vzpomenout, kdy odjede, anebo proč vůbec bude pryč… I kdybych to věděla.

Když jsem si ho takhle zařadila, nebyla jsem zvlášť překvapena, že jsem, aspoň to tak vypadalo, s ním prožila noc. Úplně to zapadalo do mého myšlení předcházející noci, kdy si přede mnou nemohl být jistý žádný chlap. Ale jedna věc mě trápila. Obrátila jsem se zády k svému hostiteli, abych ulovila jiného muže. To je nezdvořilé, Friday, a taky nehezké. Zaštrachala jsem hlouběji v paměti.

Ne, přinejmenším jednou jsem zcela určitě Ianovi košem nedala. To mě trošku uklidnilo a měla jsem z toho radost. A protože Ian byl vděčný, muselo se mu to líbit. Pak jsem ho nechala, ale na jeho žádost. Ne, ke svému hostiteli jsem se zachovala slušně a také on byl ke mě velice laskavý. Takže když jsem se snažila zapomenout, jak mě Anitin gang samozvaných rasistů podvedl a odkopl, tak to bylo podle příručky o správném chování.

Teď si vzpomínám, že mi můj hostitel nějak pomohl s mým odjezdem. To přece není žádné velké překvapení, že emotivně zklamaná žena potřebuje víc utěšování a laskání, než jí může poskytnout jeden jediný muž. Že by poctivá výměna? Nešťourej do toho, Friday! Umělý člověk se přece nemůže vcítit do duše jiných lidí nebo chápat různá lidská tabu kolem pohlavního styku. Ale když jsem procházela základním výcvikem děvky, uložila jsem si co možná nejpečlivěji do paměti všechny způsoby a druhy soulože. Takže jsem teď věděla, že tenhle byl jeden z nejsilnějších a nejdivočejších. Ten, co se lidé při něm zakryjí, i když všechno ostatní doširoka otevřou. To jsem si připomněla, abych nepředstírala ani sebemenší náznak zájmu.

Freddie přestal chrápat a otevřel oči. Zívnul a protáhl se, pak mě uviděl a vypadal zmateně. Vtom se náhle zasmál a sáhl po mně. Odpověděla jsem na jeho úsměv a chňapnutí, když vešel Ian. „Dobré ráno, Marjo. Freddie, nerad tě vyrušuju, ale už jsem získal místo v kabině. Marja musí vstávat a obléct se. Hned odjíždíme.“

Freddie se mě nechtěl pustit. Krátce zakvokal a pak začal recitovat:

„Ptáček se žlutým ocáskem vyskočil na okenní rám. Mrkl na mě a řekl: 'Styď se, spíš už sám'.“

„Kapitáne, tvoje péče o blaho našeho hosta zvyšuje moje mínění o tvé maličkosti. Kdy tam musíte být? Dvě hodiny před odjezdem? A ty vyrážíš přesně ve dvanáct, až kukačka zakuká, nebo ne?“

„Ano, ale…“

„Ale Helena, jmenuje se Helena, je košér, když se přihlásí u mola nejpozději 30 minut před odjezdem. To bych risknul.“

„Frede, zatraceně nerad něco nechávám na poslední chvíli. Ale sám víš, že to trvá asi hodinu, než získáš kabinu. Jedna už tu na nás čeká.“

„Máš pravdu, kabiny se nám nějak vyhýbají. Jejich koně nemají rádi naše kopce. Proto, milý švagříčku, jsem si včera najal kočár a musel slíbit měšec zlata. Právě teď stojí stará, věrná Rosinanta ve stáji správce domu a z kukuřičných jader nabírá sílu pro své další obtížné zkoušky a hrdinské kousky. Zavolám dolů, promluvím se správcem, správně naznačím úplatek, takže zapřáhne ono drahé zvíře a přistaví žebřiňák s Rosinantou ke vchodu. Takže Helenu dovezu k molu nejpozději třicet a jednu minutu před odjezdem. K tomu ale potřebuji kousíček tvého srdce.“

„Chtěl jsi říct svého srdce?“

„Vyjádřil jsem se co nejopatrněji.“

„Dobrá. Marjo.“

„Cože? Iane, je všechno v pořádku? Opravdu se mi nechce hned teď vyskočit z postele. Ale nechci nechat ujet tvou raketu.“

„Ta ti neujede. Freddie je spolehlivý, i když teď na to asi nevypadá. Ale vyjeďte odsud do 11 hodin. Pak to stihneš pěšky. Můžu pozdržet tvou rezervaci, i když nepřijedeš včas. Kapitán má určitá privilegia, takže to je fajn. V duchu si dej dohromady, co jsi to všechno vůbec dělala.“

Ian se rychle podíval na svůj prst s hodinkami. „Skoro devět. Čau.“

„Hej, a co pusa na rozloučenou?“

„Proč? Uvidíme se na lodi. A máme rande ve Winnipegu.“

„Ksakru, polib mě, nebo nechám tu zatracenou loď ujet.“

„Tak se zbav toho tlustého frantíka a měj na paměti, že sis ještě neprohlédla mou vypranou uniformu.“

„Neměj péči, starý brachu. Políbím Helenu v tvém zastoupení.“

Ian se sklonil dolů a důkladně mě políbil a já se snažila moc mu nepomačkat jeho parádní uniformu. Pak dal Freddiemu pusu na vršek hlavy na jeho malou plešku a řekl: „Mějte se fajn, kámoši. Ale buďte na molu včas, čau!“

Právě v tom okamžiku se objevila Betty. Její bratr ji objal jednou paží a nechal ji odejít.

Začala jsem si Freddieho všímat trochu víc. „Heleno, připrav se,“ řekl. To jsem taky udělala a celá rozradostněná uvažovala, že Ian a Betty a Freddie byli přesně to, co Friday potřebovala, aby si vynahradila ty puritánské předsudky s nimiž žila už dlouho.

Betty přinesla ranní čaj tak přesně, že si myslím, že poslouchala za dveřmi. Sedla si na postel se zkříženýma nohama a vypila šálek s námi. Pak jsme sedli a posnídali. Měla jsem ovesnou kaši s hustou smetanou, dvě skvělá vajíčka, pravou anglickou šunku, tučnou kotletu, opékané brambory, teplý máslový vdolek s jahodovým džemem a s nejlepším máslem na světě a pomeranč. A to všechno zapíjela silným černým čajem s cukrem a mlékem. Kdyby celý svět co nejrychleji přešel na novozélandský způsob života, nemuseli bychom mít žádné politické problémy.

Zatímco Freddie měl při snídani na sobě sarong, Betty ne. Protože sem byla vychovávána v dětském domově, nikdy jsem se pořádně nenaučila společenským způsobům lidí, ale věděla jsem, že žena musí jako host obléci nebo svléci hostitelku. Ve skutečnosti jsem nebyla zvyklá rychle někoho svlékat nebo oblékat a nebo se sama rychle svlékat nebo oblékat v přítomnosti lidí. Protože dětský domov, to je něco úplně jiného. Ale s Betty to bylo strašně snadné. Divila bych se, že by mě ignorovala, kdyby se dozvěděla, že nejsem lidská bytost. Myslela jsem si to, ale nerada bych se o tom přesvědčovala. Byla to taková klidná, spokojená snídaně.

V 11.20 mě Freddie dopravil do čekárny pro cestující, poslal pro Iana a vyžádal si potvrzení. Ian mu je slavnostně napsal. Potom mě opět připoutal k akceleračnímu sedadlu a tiše řekl: „Ve skutečnosti jsi s tím asi nepotřebovala píchnout, že ne?“

„Ne,“ souhlasila jsem, „ale jsem ráda, že jsem to zažila. Bylo to báječné.“

„A to samé bude taky ve Winnipegu. Podařilo se mi během přípravy před startem dovolat se Janet a řekl jsem jí, že budeš u nás večeřet. Odpověděla mi, ať ti vyřídím, že u nás můžeš klidně zůstat. Prý by to byla hloupost odjíždět z Winnipegu uprostřed noci. Musela bys někde vyhádat nějakou drožku. Má pravdu. Ilegální přistěhovalci, kteří se k nám dostávají přes hranice z Impéria, by tě klidně mohli zabít pro kůrku suchého chleba.“

„Domluvíme se, až tam budeme.“ Kapitáne Iane, ty chlape zatracená, říkal jsi mi, že by ses nikdy neoženil, protože musíš letět tam, kam létají divoké husy. Divila bych se, kdyby sis na to vzpomněl. A divila bych se, kdyby to byla pravda.

„To se srovná. Janet nespoléhá na mé oceňování žen. Říká, že sice mám předsudky, ale že přeháním jako bulvární pisálek. Ale Betty důvěřuje. A Betty už jí volala. Zná totiž Betty déle než já. Bydlely spolu na pokoji v McGillu. A tam jsem získal Janet a Fred ségru. My čtyři jsme byli takoví provokatéři: Občas jsme se chtěli nechat vysadit na severním pólu a obrátit to celé vzhůru nohama.“

„Betty je sladká. Je jí Janet podobná?“

„Ano i ne. Janet byla vůdčí osobností naší bouřlivé party. Promiň, teď musím být chvilku zase kapitánem. I když ve skutečnosti řídí tuhle cínovou rakev počítač, ale já mám v úmyslu se to naučit už přišlí týden.“

Odešel. Po hojivé katarzi, alkoholové noci plné orgií s Ianem a Freddiem a Betty jsem byla schopná uvažovat o mé bývalé rodině už bez emocí. Ošidili mě doopravdy?

Samozřejmě, že jsem tu mizernou smlouvu podepsala z vlastní vůle. Včetně závěrečného dodatku. Což byla právě ta nepříjemnost. Platila jsem za sex?

Ne, to, co jsem řekla Ianovi, byla pravda. Sex je skutečně kdekoliv. Platila jsem za právo někam patřit, do nějaké rodiny. Zvláště za potěšení měnit mokré plínky a umývat nádobí a mazlit se s malými koťaty. Pan Podnožka pro mě byl důležitější než Anita. Ačkoliv jsem o tom nikdy takhle neuvažovala. Zkoušela jsem je mít ráda všechny a až ta událost s Ellen mě vrátila zpátky do reality.

Nechte mě chvilku uvažovat. Věděla jsem zcela přesně, kolik dní jsem strávila se svou bývalou rodinou. Trošku aritmetiky mi napovědělo, že když mně zabavili všechny moje věci, tak výdaje za ubytování a letenku mírně překročily 450 novozélandských dolarů na den.To je přece vysoká cena i na to, kdybyste si žili jako hogo fogo. Ale skutečná cena za to, že jsem mohla být někde doma, byla méně než čtyřicetina téhle sumičky. Za jakých finančních podmínek vstoupili ostatní do rodiny? Nikdy jsem se to nedozvěděla.

Když už by Anita nebyla schopná zabránit mužům, aby mě pozvali domů, zmanipulovala by okolnosti tak, abych nebyla schopná opustit svou profesi a žít doma. Kdyby mě takhle spojila s rodinou, bylo by to pro ni výhodné, tedy pro Anitu? Upřímně řečeno, nevím. Mé znalosti o manželství mezi lidmi jsou tak nepatrné, že jsem to nebyla schopna rozhodnout… A nejsem ani teď.

Ale přišla jsem na jednu věc. Brian mě překvapil tím, že se obrátil proti mně. Vždycky jsem si myslela, že je to starší, moudrý, vzdělaný člen rodiny, který by se mohl smířit s mým biologickým původem a žít s touto skutečností.

Možná, že by toho byl skutečně schopen, kdybych si bývala vybrala na ukázku nějaké jiné zdokonalené vlastnosti, nějaké schopnosti, co nezastrašují.

Ale já jsem ho porazila v soutěži o to, kdo je silnější. Většina mužů logicky předpokládá, že v ní zvítězí. Zasáhla jsem ho přímo v jeho mužské pýše.

Dokud se nerozhodnete, že ho okamžitě poté zabijete, nikdy muže nekopejte do koulí. Dokonce ani ne symbolicky. Nebo možná zvláště ne symbolicky.