Friday

XV

Rozhodla jsem se správně.

Nechci vzít Georga Janet… Ale už se těším na návštěvy a když se někdy rozhodne změnit mou sterilitu, tak jak se to dělá kočkám, mohu bez problémů v sobě nosit Georgovo dítě. Nevím, proč to Janet už tak neudělala.

Probudila jsem se příjemnou vůní. Georges vykládal výtah z kuchyně: „Máš jednadvacet vteřin na to, abys vstala a umyla se,“ řekl. „Protože právě se podává polévka. Uprostřed noci jsi měla stejně vydatnou snídani, takže teď se zase dosyta nasvačíš.“

Předpokládám, že není asi zrovna moc dobré snídat pravé kraby, ale já je mám ráda, takže jsem je neodmítla. Dala jsem přednost nastrouhanému banánu a ovesným vločkám se smetanou, které se úplně vyrovnaly snídani, a k tomu byly opékané suchary a míchaný zelený salát. Potom jsem do sebe natankovala cikorkovou kávu vylepšenou skleničkou Korbelova francouzského koňaku. Georges byl zamilovaný prostopášník a náruživý gurmán a mistr šéfkuchař a jemný léčitel, kterému umělý člověk uvěří, že je člověk, a když není, tak že se vlastně dohromady nic neděje.

Dotaz: Proč jsou všichni tři členové této rodiny tak štíhlí? Jsem si jistá, že nedrží dietu a ani neprovádějí žádná masochistická cvičení. Kdysi mně jeden terapeut řekl, že každý by měl provádět všechna tělesná cvičení v posteli. Je to možné? Tak to byly dobré zprávy. A teď ty špatné…

Mezinárodní pásmo bylo uzavřeno. Bylo sice možné dostat se přes Portland do Deseretu, ale neměla jsem záruku, že metro na trase Salt Lake City — Omaha — Gary bude fungovat. Jak se zdálo, tak jediná velká mezinárodní trasa, na níž ještě jezdily kabiny, byla San Diego — Dallas — Vicksburg — Atlanta. San Diego nepředstavovalo žádný problém, protože metro jezdilo z Bellinghamu do La Jolly. Ale Vicksburg není v Chicagském impériu. Je to říční přístav, z něhož se můžete dostat do Impéria, pokud máte peníze a jste tvrdohlaví.

Zkoušela jsem zavolat Šéfovi. Asi čtyřicet minut jsem poslouchala umělý hlas, podobný tomu, jakým lidé jednají s osobami našeho druhu. Kdo jenom přišel na nápad naprogramovat do počítačů takovou slušnost? Když slyšíte strojový hlas jak říká: „Děkujeme, že čekáte v pořadí,“ tak poprvé vás to uklidní. Ale třikrát po sobě, to už si připomenete, že telefonujete, a čtyřicet minut takového podfuku, aniž byste aspoň na chvilku uslyšeli lidský hlas, to abyste měli trpělivost indických mudrců.

Terminál nikdy nepřipustil, že by se do Impéria nedalo dovolat. Ta zatracená digitální pohroma nebyla naprogramována tak, aby říkala ne, ale aby byla slušná. Po určitém počtu marných pokusů se na obrazovce objevil nápis „SESTRO, ZAVĚS. UŽ JSI VYČERPALA SVÉ POŘADÍ.“

Pak jsem se zkoušela dovolat na poštu v Bellinghamu, abych se zeptala na spojení do Impéria. Mohla jsem napsat na papír jakýkoliv vzkaz a podat ho jako balík, ale nikoli dálkovým přenosem nebo kabelogramem nebo nějak elektronicky.

Dostalo se mi miloučké přednášky o tom, že je pro mě výhodnější posílat blahopřání k vánocům co nejdříve. Protože vánoce už byly půl roku za námi, nezdálo se mi to nějak naléhavé.

Zkoušela jsem to znova. Byla jsem vyhubována za to, že ne vždy dávám na dopis nálepku se svou zpáteční adresou a používám směrová čísla.

Zkusila jsem to potřetí a ozvala se Macyho služba zákazníkům a hlas: „Všichni ti, co nám pomáhají, jsou bohužel v tuto chvíli zaneprázdněni. Děkujemevámzatožečekáte.“

Nečekala jsem. Neměla jsem v úmyslu posílat nějaké dopisy. Nebo takhle složitě telefonovat. Chtěla jsem podat hlášení Šéfovi osobně. Proto jsem potřebovala peníze v hotovosti. Ten útočně zdvořilý terminál přiznal, že místní úřadovna MasterCard je v bellinghamském hlavním úřadu společnosti Trans AmericaCorporation. Tak jsem vytočila číslo a ozval se sladký hlas na magnetofonové pásce. Tentokrát to byl ale.lidský hlas: „Děkujeme vám, že voláte MasterCard. V zájmu co největší účinnosti a co nejlepšího uspokojení miliónů našich zákazníků byly úřadovny ve všech okresech Kalifornské konfederace navzájem propojeny s ústředím v San Jose. Abychom vám mohli rychle vyhovět, prosíme, používejte bezplatný signál na zadní straně vaší úvěrové karty společnosti MasterCard.“ Sladký hlas mně popsal cestu k baru „Pod stromy“. Rychle jsem jej vypnula.

Moje MasterCard karta, vystavená v Saint Louis, neměla bezplatný signál, ale jen signál pro Imperial Bank v Saint Louis. Takže jsem zkusila vytočit číslo, ale předem jsem si nedělala příliš velké naděje na úspěch.

Ozvala se Modlitba na knoflík.

Zatímco mě počítač poučoval o pokoře, Georges četl olympijské vydání Los Angeles Times. A čekal na mě, aby přestal lelkovat. Vzdala jsem to a zeptala se: „Georgi, co píší v ranním vydání nového o stavu ohrožení?“

„O jakém stavu ohrožení?“

„Cože? Chtěla jsem říct, promiň?“

„Friday, má lásko, jediný stav ohrožení, zmiňovaný v těhle novinách, je nebezpečí pro vymírající druh Rhus diversiloba, na nějž upozorňuje Sierra Club. Plánují dlouhodobou demonstraci se střídajícími se účastníky proti firmě Dow Chemicals. Jinak je na západní frontě klid.“

Svraštila jsem čelo a usilovně přemýšlela. „Georgi, moc toho o kalifornské politice nevím…“

„Drahoušku, o kalifornské politice toho nikdo moc neví, kalifornské politiky nevyjímaje.“

„… ale zdá se mi, že ve zprávách byla zmínka o možná dvanácti velkých atentátech a vraždách v Konfederaci. Cožpak to všechno byl žert?“ Zamyslela jsem se a počítala časová pásma. Jak je to dlouho? Třicet pět hodin?

„Našel jsem úmrtní oznámení několika prominentních žen a mužů, které předevčírem v noci zmiňovali ve zprávách… Ale ne jako oběti vražd. Jeden případ je údajně nešťastná náhoda při manipulaci se střelnou zbraní. Další oficiálně zemřel po vyčerpávající vleklé nemoci. Jiní se stali obětí neočekávaného selhání soukromého vozidla a ministryně spravedlnosti a generální prokurátorka Konfederace v jedné osobě nařídila vyšetřování. Ale teď se mi zdá, že sama ministryně spravedlnosti byla zavražděna.“

„Georgi, co se to děje?“

„Friday, já nevím. Ale domnívám se, že by bylo riskantní po tom podrobně pátrat.“

„No, nehodlám po tom pátrat. Politika mě nezajímá a nikdy nezajímala. Chci se co nejrychleji dostat do Impéria. Ale protože hranice je uzavřena bez ohledu na to, co píše L. A. Times, potřebuji k tomu peníze v hotovosti. Příčí se mi pouštět Janet žilou používáním její Visa úvěrové karty. Možná už budu moci uplatnit svou vlastní, ale musím se dostat do San Jose. Když budu mít štěstí. I tak asi budou mít řeči. Chceš jít se mnou do San Jose nebo zpátky k Jan a lanovi?“

„Má milá paní, chci tě věrně sledovat jako ohař. Ale ukaž mi cestu do San Jose. Proč se bráníš tomu, abys mě vzala do Impéria? Cožpak není možné, aby tvůj zaměstnavatel nevyužil můj talent v různých oborech? Z důvodů, které oba známe, se teď nemůžeme do Manitoby vrátit.“

„Georgi, problém není v tom, že bych ti bránila, abys se mnou jel. Ale hranice je uzavřena… Takže ze sebe udělám drákulu a pokusím se protáhnout nějakou skulinou. Nebo tak nějak podobně nesmyslně. Jsem na to vycvičená, ale mohu to udělat pouze, když budu sama. Jsi od fochu, můžeš to pochopit. Nevíme ale, co se přesně v Impériu děje, ve zprávách ukázali, že je to tam drsné. A přímo v Impériu můžu kmitat, abych zůstala naživu. A taky na tohle jsem vycvičená.“

„A máš zdokonalené mimořádné schopnosti. Ty já nemám. Ano, to chápu.“

„Georgi! Drahoušku, nechtěla jsem se dotknout tvých citů. Podívej se, až podám zprávu, zavolám ti. Sem nebo k tobě domů, nebo kamkoli budeš chtít. Jestliže pro tebe nebude překročení hranice nebezpečné, budu to vědět.“

Georges žádá Šéfa o práci? Nemožné! Nebo že by ano? Šéf by možná mohl použít služeb zkušeného genetického inženýra. Když na to přijde, neměla jsem žádnou představu o tom, co nebo koho Šéf potřebuje kromě malého úseku, kde jsem pracovala.

„Vážně chceš navštívit mého Šéfa a zeptat se ho na práci? Co mu mám říci?“

Georges nasadil svůj jemný úsměv, aby zakryl to, že přemýšlí, stejně jako já, když přitom používám obličej, co mám na fotografii v pase.

„Jak to mohu vědět? Všechno, co vím o tvém zaměstnavateli, je, že nejsi ochotna o něm mluvit a že si může dovolit tě využívat pro sebe jako poslíčka. Ale Friday, dokážu určit mnohem přesněji než ty, kolik kapitálu musel investovat na tvoje zkonstruování, tvou výchovu i tvůj výcvik… A proto i jakou cenu musel tvůj zaměstnavatel zaplatit za tvou smlouvu…“

„Nemám žádnou smlouvu. Jsem svobodná osoba.“

„Takže to ho stojí ještě víc. Nevadí, drahoušku. Přestanu hádat. Jestli to myslím vážně? Člověk by se kolikrát divil, co dokáže za hranicemi svých možností. Vybavím tě svým životopisem. Jestliže bude tvého zaměstnavatele cokoli zajímat, bezpochyby se o mně dozví. A teď o penězích. Nemusíš si dělat starosti s tím, že bys Janet pouštěla žilou. Peníze pro ni nic neznamenají. Ale já tě mohu velice ochotně zásobit jakýmkoliv obnosem v hotovosti, který potřebuješ. Použijeme mou vlastní úvěrovou kartu. Už jsem si zařídil, že moje úvěrové karty proplácejí bez ohledu na politické potíže. Použil jsem Crédit Quebec na zaplacení naší půlnoční snídaně, v hotelu jsem platil American Express, na zaplacení naší vydatné svačiny stačil Maple Leaf. Tak mám tři platné karty a všechny jsou psány na mě.“ Usmál se na mě. „Takže mně pouštěj žilou, děvče.“

„Ale já ti nechci pouštět žilou víc než Janet. Podívej, můžeme v San Jose zkusit moje úvěrové karty. Jestliže to nevyjde, ráda si od tebe půjčím… A mohu ti vrátit peníze, jakmile podám hlášení.“

Nebo by byl Georges ochotný pro mě riskovat podvod s úvěrovou kartou poručíka Dickeyho? Pro ženu je pekelně těžké získat peníze v hotovosti na mužskou kartu. Zaplatit za něco tím, že kartu strčíte do otvoru automatu, to je jedna věc. Ale použít kartu na to, abyste z někoho vytáhli peníze v hotovosti, to je úplně něco jiného. To je docela jiná káva!

„Proč mluvíš o vrácení peněz? Jsem přece navždy tvým dlužníkem.“

Dělala jsem ze sebe hloupou: „Opravdu se cítíš, že mi něco dlužíš? Právě za poslední noc?“

„Ano. To bylo přiměřené.“

Zalapala jsem po dechu.

Odpověděl bez úsměvu: „Byla bys raději, kdybych řekl, že mi to nestačilo?“

To už jsem po dechu nelapala.

„Georgi, sundej si šaty. Pomiluju se s tebou a pak tě docela pomalu zabiju. Nakonec tě vymačkám a roztrhám na tři kousky. Stačilo? Nestačilo!“

Usmál se a začal se rozepínat.

Řekla jsem: „Hele, nech toho, a líbej mě. Pak pojedeme do San Jose. Nestačilo. Jaká jsem?“

Z Bellinghamu do San Jose to trvalo skoro tak dlouho jako z Winnipegu do Vancouveru, ale teď jsme seděli. Nouzově jsme přistáli mezi druhou a třetí odpoledne. Se zájmem jsem se rozhlížela kolem sebe, protože jsem nikdy předtím nenavštívila hlavní město Konfederace.

Všimla jsem si ohromného množství energomobilů, poletujících jako mouchy po celé ploše. Většina z nich byly taxíky. Neznám žádné jiné moderní město, které dovolí do takové míry zamořit svůj vzdušný prostor. Ulice byly přecpány dvoukolovými kočáry s kozlíkem vzadu a každou ulici ohraničovaly chodníky. Nicméně všude kolem sebe jste viděli shluky a návaly vozidel. Připomínalo mně to cyklisty v Kantonu.

Druhá věc, které jsem si všimla už na první pohled, bylo to, jak na vás San Jose působí. Nebylo to velké město. Teď už chápu klasický výrok: „Je tisíc vesnic, které hledají nějaké město.“

Nezdálo se, že by San Jose mělo nějaký zvláštní statut kromě toho, že se tady dělala politika. Ale Kalifornií hýbe politika víc než kteroukoli jinou zemí, co znám. Neomezovaná, nestydatá demokracie bez bázně a hany. Samozřejmě, že na demokracii narazíte na mnoha jiných místech. Na Novém Zélandě praktikují její slabší odvar. Ale jenom v Kalifornii můžete nalézt čistou, surovou, dvěstěstupňovou, neředěnou a nevybledlou demokracii.

Volební právo začíná ve věku, kdy občan je dost velký na to, aby zatahal za řídící páku energomobilu, aniž by mu pomáhala chůva. Notáři mají odpor zbavit volebního práva občana, dokud nemohou odpřisáhnout na základě potvrzení, že byl zpopelněn. To druhé jsem si plně neuvědomovala, dokud jsem neviděla v reportáži z voleb, že nebožtíci v urnovém háji Prehoda Pines Panence Park vytvořili tři volební okrsky a za každého z nich volil někdo v zastoupení. „Smrti, nebuď pyšná!“

Nemohla jsem to plně ocenit, protože jsem byla už dospělá žena, když jsem se seznámila s demokracií, dokonce jen v její mírnější otupené podobě. S demokracií je pravděpodobně všechno v pořádku, když je podávána ve skromných dávkách. Britští Kanaďané ji dostávají zředěnou a zdá se, že tam to dělají správně. Ale v Kalifornii je jí každý neustále opilý. Zdá se, že nemine dne, aby někde neprobíhaly volby, a jak už jsem řekla, v každém volebním okrsku aspoň jednou za měsíc někdo někoho nebo něco volí.

Předpokládám, že si to mohou dovolit. Od Britské Kanady až po Mexické království mají lahodné podnebí a patří jim mnoho nejbohatších farem, a to i v celosvětovém měřítku. Jejich druhý oblíbený sport, sex, ve své syrové podobě nestojí skoro nic. Stejně jako marihuana je volně všude dostupný. To šetří čas a energii na opravdový kalifornský sport: probírání a přetřásání politiky.

Volí kohokoli od okrskových četníků až po Předsedu Konfederace. Ale většinu z nich nevolí na dlouho. Například se předpokládá, že Předseda bude ve funkci pouze jedno šestileté období. Ale z devíti posledních Předsedů jenom dva úřadovali celé funkční období. Ostatní byli odvoláni, s výjimkou jednoho, který byl lynčován. V mnoha případech činovník odstoupí už v okamžiku, kdy se teprve sbírají podpisy na první petici pro jeho odvolání. Bere se to jako vyslovení nedůvěry.

Ale Kaliforňané se ve volbách nijak neomezují, stejně tak jako v odvolávání, obviňování a někdy i lynčování celé té spousty činovníků. Mají přímou legislativu. Při každých volbách najdete na hlasovacích lístcích více navrhovaných zákonů než kandidátů. Provinční a národní poslance drží na uzdě. Jsem přesvědčena, že typický kalifornský zákonodárce stáhne zpět návrh zákona když ho dokážete přesvědčit, že pí nemůže být rovno třem, bez ohledu na to, kolik lidí ho volilo. Ale legislativa obyčejných venkovanů není nijak omezována.

Například před třemi lety si venkovští ekonomové všimli, že absolventi vysokých škol vydělávají v průměru o třicet procent více než jejich spoluobčané bez akademického bakalářského titulu. Takové nedemokratické podmínky jsou prokletím pro záměrně pěstovanou představu o Kalifornii, kalifornském snu, a tak velmi rychle vznikla občanská iniciativa pro příští volby, byl schválen určitý výnos a všichni Kaliforňané, maturanti nebo ti, kterým bylo právě osmnáct, od té doby dostávají titul bakaláře.

Dědečkovská formulace datovala toto dobrodiní zpětně o osm let. Výnos parádně zapracoval: Nositelé bakalářského titulu už dál neměli žádnou nedemokratickou výhodu. Při dalších volbách byla dědečkovská klauzule rozšířena na posledních dvacet let a vzniklo silné hnutí, aby se tahle laskavost vztahovala na všechny občany.

Hlas lidu, hlas boží. Nevidím na tom nic špatného. Mírná nařízení nic nestojí a každý je hned šťastnější, i když pár lidí z toho rozbolí hlava.

Asi ve tři hodiny odpoledne jsme se, Georges a já, pomalu procházeli na jižní straně náměstí National Plaza před Předsedovým palácem, kde sídlila hlavní úřadovna MasterCard. Georges mi zrovna vykládal, že by neviděl nic špatného na tom, kdybych ho požádala, abychom se zastavili u Burger Kinga na zákusek místo menšího oběda. Podle jeho mínění tady dělají obří hamburgery ze špičkové náhražky svíčkové pečeně a čokoládového sladu s minimálním množstvím křídy. Je to asi jediný kalifornský příspěvek do mezinárodní kuchyně specialit. Souhlasila jsem s ním, zatímco jsem si jemně říhla. Skupina žena mužů, tak dvanáct, dvacet lidí, právě scházela dolů po velkých schodech před palácem a Georges začal švihat, aby se jim vyhnul. Všimla jsem si mužíka uprostřed skupiny s čelenkou z orlích per, poznala ihned jeho mnohokrát fotografovaný obličej a zachytila Georga jednou rukou.

A koutkem oka jsem zahlédla postavu vycházející zpoza sloupu nahoře na schodech.

To ve mně spustilo reakci. Přitlačila jsem Předsedu na schody, srazila přitom pár chlapíků z jeho doprovodu a skočila k onomu sloupu.

Muže, co se za něj ukryl, jsem nezabila, jenom jsem mu zlomila ruku, v níž držel zbraň, a pak ho kopla dost vysoko, když zkoušel utéci. Neměla jsem naspěch jako den předtím. Poté, co jsem vyřadila terč, který nechtěně představoval Předseda Konfederace, jsem měla čas si uvědomit, že atentátník, pokud zůstane naživu, může být klíčem ke gangu stojícím v pozadí za celým tím nesmyslným vražděním. Předseda by opravdu neměl nosit tak nápadnou pokrývku hlavy.

Neměla jsem čas si uvědomit něco jiného, co bych měla udělat, když mě dva policisté chytli za ruce. Pak mi to došlo a cítila jsem se opravdu otráveně. Vybavilo se mi laskavé pohrdání v Šéfově hlase, kdybych se mu musela přiznat, že jsem se sama nechala zatknout na veřejnosti. Na okamžik jsem zauvažovala, že se vyprostím a zmizím z dohledu. Bylo to možné, protože jeden policista měl jasně vyšší tlak a ten druhý byl starší muž s kovovými obroučkami brýlí.

Na to už bylo příliš pozdě. Kdybych se teď naplno rozběhla, skoro určitě bych unikla a na prvním nebo druhém náměstí se zamíchala do davu a byla fuč. Ale tihle panáčkové by možná zranili půltucet okolostojících, kdyby se mě pokoušeli čapnout za křídlo. To nejsou profesionálové! Proč tahle palácová stráž svého šéfa vůbec nechránila? Místo toho to nechali na mně. Chlapík, skrývající se za sloupem, ne, nic takového se od atentátu na Huey Longa nestalo.

Proč jsem se nestarala o svoje a nenechala vraha vypálit na Předsedu Konfederace v jeho přihlouplém klobouku? Protože jsem byla vycvičená jenom na obranný způsob boje, jednala jsem instinktivně. Neměla jsem žádný zájem s někým bojovat, nemám to ráda. — A právě to se stalo.

Neměla jsem čas, abych uvažovala o výhodách toho, když si.člověk hledí svého, protože Georges si hleděl mě. Mluví obvykle bez přízvuku, takže to vypadá poněkud nabubřele a vznešeně, a angličtinu Britských Kanaďanů umí výborně. Teď ale brebtal cosi nesouvislého francouzsky a pokoušel se ode mě odlepit ty dva pretoriány.

Chlapík v brýlích mě nechal, abych se levou paží natahovala po Georgovi, takže jsem ho rýpla loktem akorát pod prsní kost. Zkřivil se bolestí a šel k zemi. Druhý mě stále držel za pravé rameno, takže jsem ho zasáhla na stejné místo třemi prsty levačky, načež vyjekl a následoval svého kolegu. Oba zvraceli. To všechno se stalo mnohem rychleji, než to stačíte říci: Ti blbci mě chňapli, Georges zasahoval, byla jsem volná. Dvě vteřiny? Ať už to trvalo jakkoli dlouho, atentátník zmizel a s ním i jeho zbraň.

I přesto že jsem Georga táhla s sebou, asi bychom jim byli zmizeli. Uvědomila jsem si, že Georges se vlastně rozhodl za mě. Držel mě za pravý loket a pevně strkal směrem k hlavnímu vchodu paláce, právě za tu řadu sloupů. Jakmile jsme vstoupili do rotundy, pustil mě a měkce řekl: „Drahoušku, kráčej pomalu, potichu, potichu. Zavěs se do mě.“

Zavěsila jsem se do něj. Rotunda byla pěkně nacpaná, ale bez vzruchu. Nic nenasvědčovalo tomu, že o pár metrů dál podnikli pokus zabít vůdce národa. Zpovědnice lemující rotundu byly v provozu, zvláště ty s okénky pro podávání sázenek. Přímo po naší levici nějaká mladá žena prodávala losy. Nebo spíš byla po ruce, kdybyste si je chtěli koupit. Teď právě neměla zákazníky, a tak sledovala na obrazovce seriál financovaný výrobci pracích prostředků.

Georges se obrátil a zastavili jsme se u jejího stánku. Aniž vzhlédla, řekla: „Teď došlo k výbuchu stanice. Za chvilinku se vám budu věnovat. Vyberte si kolem mě. Buďte mými hosty.“

Kolem stánku opravdu byly girlandy losů. Georges si je začal prohlížet. A tak jsem také projevila velký zájem. Zabíjeli jsme čas. Chvilku potom, co začaly zprávy ze světa obchodu, mladá žena zeslabila zvuk a obrátila se na nás.

„Díky, že jste počkali,“ řekla s příjemným úsměvem. „Nikdy si nenechám ujít Nářky jedné ženy, zvláště teď, když Mindy Lou je opět těhotná a strýček Ben zas kolem toho vyvádí. Sledujete taky seriály, miláčku?“

Přiznala jsem, že mám na to jen málokdy čas. Vždycky mi do toho něco vleze.

„To je špatné. Seriály jsou velmi výchovné. Vezměte si takového Tima, to je můj spolubydlící, ten se nedívá na nic jiného než na sport. Takže ty fajnovější věci v životě ho ani nenapadnou. Koukněte se jen na tuhle krizi v životě Mindy Lou. Strýc Ben ji jasně omezuje a trestá jenom proto, že mu neřekla, kdo jí to udělal. Myslíte si, že to Tima zajímá? Že se o to stará? Vůbec ne! Ani Tim, ani strýc Ben si nejsou vědomi, že Mindy Lou to nemůže říci, protože se to stalo na tajné poradě politických vůdců volebního okrsku. V jakém znamení jste se narodila?“

Mohla bych na tuto otázku odpovědět nějakou připravenou frází. Lidé se na to vždycky ptají. Ale když jste se nenarodili, tak se takovým věcem raději vyhýbáte. Vylovila jsem v paměti jedno datum a vypálila ho na ni. „Narodila jsem se 23. dubna.“ To je datum narození Shakespeara. Nějak mi to uvízlo v paměti.

„No ne! Mám pro vás los.“ Naklonila se přes májovou výzdobu, našla los a ukázala mně číslo. „Vidíte to? Jdete náhodou kolem a já to pro vás mám! To je váš den.“ Vyndala los. „Dvacet bruinů.“

Nabídla jsem jí jeden britskokanadský dolar.

„Nemůžu vám to rozměnit,“ odpověděla.

„Nechte si to pro štěstí.“

Podala mi los a vzala si dolar. „Jste skutečně formát, drahoušku. Až si půjdete pro výhru, stavte se, a dáme si skleničku. Pane, už jste našel, co se vám líbí?“

„Ještě ne. Narodil jsem se devátý den devátého měsíce devátého roku devátého desetiletí. Půjde s tím něco udělat?“

„Hohoho, to je ale hrůzostrašná kombinace! Můžu to zkusit… A jestliže nemohu, nic vám neprodám.“

Prohrabávala hromady a haldy papíru a broukala si přitom něco pro sebe. Strčila hlavu pod pult a za chvilku se vynořila. Byla rudá ve tváři, ale s triumfálním výrazem držela v ruce los. „Mám to! Koukněte se, pane! Mrkněte se na to.“

Podívali jsme se: 8109999.

„Dělá to na mě dojem,“ řekl Georges.

„Dělá dojem? Jste boháč. Tady jsou vaše čtyři devítky. Teď sečtěte zbylé jednotky. Zase devět. Vydělte to zbylými jednotkami. zase devět. Sečtěte poslední čtyři. 36. Je tady devět na druhou, dvakrát tolik devítek a zas to dá čtyři devítky. Sečtěte to všechno najednou a máte pět devítek. Dejte pryč celkový součet a zůstanou vám čtyři devítky. Ať to vezmete z kterékoli strany, vždycky dostanete datum narození. Co byste chtěl ještě víc? Nějaké tanečnice?“

„Kolik jsem vám dlužen?“

„To je zvlášť hezké číslo. Za dvacet bruinů takové neseženete. Ale takhle… Proč už přede mnou nesázíte hromady peněz, dokud se usmívám?“

„To se ještě uvidí. Asi z toho nic nebude. A pak, usmíváte se, ale nesmála jste se, když jste měla, takže klidně popadnu peníze a odejdu. Nebo ne?“

„Můžu vás zavolat zpátky.“

„Ne. Jestliže byste mi nenabídla pevně stanovenou cenu, nenechal bych vás to uhádat, když jsem vám předtím dal férovou nabídku.“

„Jste neoblomný zákazník. Ale jinak sekáč.“

Všude kolem nás najednou začali vyvolávači křičet: „Ať žije Předseda!“ A hned potom „Zlatý medvěd napořád!“ Nějaká mladá žena zajásala. „Počkat! Příliš brzy.“ Shluk lidí vcházel dovnitř minul rotundu a směřoval dolů po hlavním schodišti. Všimla jsem si čelenky z orlích per, trčící uprostřed hloučku, ale to už byl Předseda Konfederace tak těsně obklopen svými strážci, že by to případný atentátník neměl vůbec jednoduché.

A opět jsme slyšeli prodavačku losů jak říká: „Bylo to rychlé. Sotva před patnácti minutami tady šel v čele davu. Když právě scházel dolů k posluchačům, tak proč neposlal někoho dopředu místo sebe? Tenhle rámus, to není nic dobrého pro kšeft. Dobrá, sekáči, už jste si spočítal, kolik mi zaplatíte, abyste se stal boháčem?“

„Ale ano.“ Georges vyndal všechny tři dolary a položil je na pult. Podíval se na ženu.

Asi dvacet vteřin se upřeně dívali na sebe, pak řekla prodavačka losů otráveně: „Pořád se usmívám. Hádám, že to beru.“ Sebrala jednou rukou peníze, druhou podala Georgovi los. „Vsadím se, že bych z vás mohla vytřískat ještě jeden dolar.“

„Rychle na to zapomeneme, že?“

„Dvakrát víc nebo nic?“

„S vašimi kartami?“ zeptal se jemně Georges.

„Sekáči, děláte ze mě starou bábu. Běžte někam jinam, než si to rozmyslím.“

„Odpočívárna?“

„Dolů chodbou po mé levé ruce.“ Dodala: „Držte se plánků.“

Když jsme kráčeli směrem k odpočívárně, řekl mi Georges tiše francouzsky, že kolem nás šli četníci. Zatímco jsme smlouvali, vešli do odpočívárny, vyšli ven zpátky do rotundy a dolů po hlavním schodišti.

Přerušila jsem ho také francouzsky. Řekla jsem mu, že to vím, ale že tohle místo určitě střeží Oči, Uši… Takže si to povíme později.

Nekárala jsem ho. Dva uniformovaní strážci, ne ti dva, co měli problémy se žaludkem, se nám přilepili na paty, spěchali kolem nás a vstoupili do odpočívárny před námi. Mělo to svůj důvod. Amatér se často pokouší ukryt ve veřejně přístupné odpočívárně. Vyšli ven a proběhli kolem, dovnitř do paláce. Georges klidně nakupoval losy, zatímco stráž, co nás hledala, šmírovala kolem. Dvakrát. Obdivuhodné. Jako profesionál.

Ale nechtěla jsem mu to hned říkat. Nějaká osoba neurčitého pohlaví prodávala lístky do odpočívárny. Zeptala jsem se jí, nebo ho, kde je dámská úpravna. Po pečlivém průzkumu jsem zjistila, že to bude nejspíš žena, protože pánský nátělník jí zakrýval buď vycpávky v podprsence nebo malé bradavky. S opovržením odpověděla: „Jste praštěná? Zkoušíte to, co? Měla bych poslat pro poldy.“ Pak se na mě podívala pozorněji. „Jste cizinka?“

Přisvědčila jsem. „V pořádku. Takhle tady nemluvte. Lidé to nemají rádi. Tady jsme demokrati, víte? Ženský a chlapi používají stejný hydrant. Takže si kupte lístek nebo mi tady neblokujte turniket.“

Georges koupil dva lístky pro oba. Vešli jsme dovnitř. Napravo od nás byla řada otevřených kabin. Nad nimi se vznášel holografický nápis: TOTO ZAŘÍZENÍ PRO VÁS ZADARMO PROVOZUJE KALIFORNSKÁ KONFEDERACE. PRO VAŠE ZDRAVI A POHODLÍ. JOHN „VÁLEČNÝ KŘIKLOUN“ TUMBRIL, PŘEDSEDA KONFEDERACE.

Nad nápisem se vznášel holografický portrét Předsedy v životní velikosti. Za otevřenými kabinami byly placené kabiny se vchody zakrytými závěsy. Po naší levici stál stánek s novinami a drobným galanterním zbožím, kde prodávala osoba velmi určitého pohlaví, mohutná lesbička. Georges se u něj zastavil a překvapil mě tím, že koupil nějakou kosmetiku a flakón levné voňavky. Pak požádal o lístek do převlékací kabiny, někam úplně dozadu.

„Jeden lístek?“ dívala se na něj přísně. Georges přisvědčil. Pokrčila pysky: „Nezbedové! Žádné techtle mechtle, cvoci jedni.“

Goerges neodpověděl. Britskokanadský dolar se přesunul z jeho ruky do její a zmizel. Řekla velmi měkce: „Nebuďte tam dlouho a když zabzučím bzučákem, hned se chovejte slušně. Číslo sedm, vzadu vpravo.“

Šli jsme k číslu sedm, k nejvzdálenější převlékárně, a vešli dovnitř. Georges zatáhl závěsy, připnul je k sobě napevno, pak spláchl záchod, pustil studenou a nechal ji odtékat. Mluvil opět francouzsky. Řekl mně, že asi změníme svůj vzhled. Ale nebudeme se maskovat, takže, drahoušku, svlékni si šaty, co máš na sobě a vezmi si oblek ze svého námořnického vaku.

Vysvětlil mi to podrobněji a pletl přitom francouzštinu a angličtinu. Čas od času propláchl umyvadlo. Oblékla jsem si ten skandální superskinový oblek, nalíčila se víc než obvykle a pokoušela se vypadat jako slavná Kurva z Babylónu nebo jí podobné.

„Vím, že to není tvá profese, děvče, ale pokus se o to.“

„Pokusím se, abych byla na odpovídající úrovni.“

„No né!“

„A sám si chceš vzít Janetiny šaty? Nemyslím si, že ti padnou.“

„Ne, ne. Nebudu to protahovat. Tak švihej.“

„Promiň.“

„Neobleču si ženské šaty. Jednoduše se budu snažit, abych vypadal zženštile.“

„Nevěřím, že to vyjde. V pořádku, zkusme to.“

Se mnou nebylo moc práce. Chvilku jsem pracovala na opileckém pohledu, co mívá Ian. K tomu více líčení než obvykle, líčil mě Georges. Zdálo se mně, že toho o těchto věcech ví víc než já. Bylo to cítit z toho, jak to dělal. Jakmile jsme byli venku, přidala jsem k tomu chování tak — teď jsme přišli — a–procházíme — se.

Georges na sebe nanesl poněkud více make — upu, než vyplácal na mě, k tomu ten hnusný parfém (nezeptal se mě, jestli se vůbec nosí) a na krk si dal křiklavě oranžový šátek, co nosím místo pásku. Vyfoukala jsem mu vlasy a nastříkala lakem, takže zůstaly natupírované. To bylo všecko. A k tomu změna v chování a způsobech.

Pořád vypadal jako Georges, ale už nepřipomínal toho mužného šviháka, který mě tak báječně vyčerpal předešlou noc.

Zabalila jsem si zpátky svůj lodní pytel a odešli jsme. Stará losice u novinového stánku vytřeštila oči a když mě uviděla, zalapala po dechu. Ale neřekla nic, protože muž, povalující se naproti stánku, namířil na Georga prst a řekl: „Vy, Předseda vás chce.“ Pak dodal pro sebe: „Nevěřím tomu.“

Georges se zastavil a rozhodil bezmocně rukama. „Jémine! To je určitě nějaký omyl.“

Poskok si vsunul do úst párátko a začal ho cucat. Odpověděl: „Taky si to myslím, občane, ale nahlas to říkat nebudu, a vy taky ne. Půjdete se mnou. Vy ne, sestro.“

Georges řekl: „Bez mé drahé sestry nikam nepůjdu. Tak jdeme!“

Ta kráva mu odpověděla: „Morrie, může tady počkat. Drahoušku, pojď sem ke mně a sedni si.“

Georges co nejnenápadněji zavrtěl hlavou směrem ke mně. Ale nebylo to třeba. Jestliže bych zůstala, buď by mě mohla vzít rovnou zpátky do převlékárny, nebo bych ji musela nacpat do koše na smetí. Klidně se s vámi vsadím, o co chcete, že by se o něco pokusila. Během služby jsem takové nesmysly snášela bez potíží. Nevypadala tak nepříjemně jako Rocky Rockford, ale lákavě taky ne. Když se ke mně obrátí štěstí čelem, bude to s kýmkoli, kdo se mi líbí a koho si vážím.

Přitiskla jsem se těsněji k Georgovi a vzala ho za rameno. „Od té doby, co mi naše máma na smrtelné posteli řekla, abych se o něj postarala, jsme nebyli nikdy jeden bez druhého.“ A dodala jsem:

„Tak jdeme,“ zatímco jsem se divila tomu, že tahle fráze může znamenat vlastně cokoliv. Oba jsme ohrnovali rty a tvářili se neústupně..

Muž zvaný Morrie se na mě podíval, pak zpátky na Georga a povzdechl si: „K čertu! Tak se k nám přidej. Ale drž klapačku a nemíchej se do ničeho.“

Asi po šesti kontrolách, kdy se pokusili na každé z nich mě setřást, jsme byli uvedeni do přijímací místnosti. Můj první dojem z Předsedy Konfederace Johna Tumbrila byl, že je vyšší, než jsem si myslela. Pak jsem si uvědomila, že ten rozdíl má na svědomí to, že nemá svou pokrývku hlavy. Připadal mi ještě tuctovější než na obrázcích, karikaturách anebo na obrazovce televize. A toho názoru jsem se už nezbavila. Tak jako mnozí jiní politici před ním, Tumbril proměnil svou napadnou ošklivost na politický kapitál.

Je tuctovost nezbytná pro hlavu státu? Když se podíváme maličko do historie, nemohla jsem najít hezkého muže, který by se velmi angažoval v politice a dotáhl to daleko, pokud nebudeme brát v úvahu Alexandra Velikého, který se rychle dostal do špice. Ale jeho otec byl král.

Možná, že „válečný křikloun“ Tumbril vypadá jako žába, která se pokouší být ropuchou, a právě v tom dělá chybu. Předseda se rozerval: „Co tady dělá ona?“

Georges řekl rychle: „Pane, musím si co nejrozhodněji stěžovat. Ten muž… Ten muž,“ a ukázal na žvýkače párátek „se pokoušel oddělit mě od mé drahé sestřičky. Měl by být potrestán!“

Tumbril se podíval na Morrieho, pak na mě a zase zpátky na povaleče. „Udělal jsi to?“

Morrie tvrdil, že ne, a i kdyby, tak by to udělal jen proto, že se domnívá, že to nařídil Tumbril a v žádném případě si nemyslel…

„Ty nemáš co myslet,“ přikázal Tumbril. „Pak si o tom popovídáme. Ale proč ji necháte stát? Dejte sem křeslo! Nebo si všechno tady musím dělat sám?“

Jakmile jsem si sedla, Předseda zase věnoval svou pozornost Georgovi. „To byla odvážná věc, co jste udělal dneska. Ano, pane, to byla velmi odvážná věc. Velký národ Kalifornie je pyšný, že vychoval syna, jako jste vy. Jak se jmenujete?“

Georges mu to řekl.

„Payrolle je hrdé kalifornské jméno. Jedno z těch, co prosvěcují naši vznešenou historii, od rančerů, kteří se zbavili španělského jha, po odvážné vlastence, co svrhli nadvládu Wall Streetu. Myslíte si, že bych vám mohl říkat Georgi?“

„Samozřejmě.“

„A vy mi můžete říkat Válečný křikloune. To je pro náš velký národ opravdu mimořádná pocta, Georgi. My všichni jsme si přece rovni.“

Náhle jsem řekla: „Platí to i pro umělé lidi, pane Předsedo?“

„Cože?“

„Ptala jsem se na umělé lidi, takové, co dělají v Berkeley a v Davisu. Jsou si také rovni?“

„No,… slečinko, doopravdy byste neměla přerušovat rozhovor starších vážených osob. Ale k odpovědi na vaši otázku: Jak mohu uplatňovat lidskou demokracii na zrůdy, které nejsou lidmi? Nebo očekáváte, že kočka bude volit? Nebo Fordův energomobil? Vyjádřete se.“

„Ne, ale…“

„Tak vidíte. Všichni jsou si rovni a každý může volit. Ale musíte to mít nalajnováno. Odsud posud. A teď držte ústa, hrome, a přestaňte vyrušovat, když se spolu baví zkušenější. Georgi, co jste udělal dneska, no, když to nemehlo právě ohrožovalo můj život? Neuspěl a nikdy na to nezapomeňte. Nemohl jste se zachovat lépe. Přesně v duchu hrdinských tradic naší velké Kalifornské Konfederace. Jsem na vás pyšný.“

Tumbril vstal a vyšel zpoza svého stolu, založil ruce z. zády a chodil sem a tam. teď jsem uviděla, proč se mi předtím zdál vyšší.

U stolu používal zřejmě nějaký druh vysokého křesla nebo možná rampy. Když stál bez šidítka, byl mi po ramena. Zdálo se, že při procházení přemýšlí.

„Georgi, vždycky se v mé oficiální rodině najde místo pro muže, který prokázal pořádnou porci odvahy. Kdo ví, možná že přijde den, kdybyste mě mohl zachránit před uvězněním ze strany těch, co mají v úmyslu mně vážně škodit. Myslím tím cizí agitátory. Z oddaných kalifornských vlastenců nemám strach. Za to, co jsem pro ně udělal, když jsem se dostal na Oktagon, mě všichni milují. Ale ostatní země na nás žárlí, závidí nám naše bohatství a svobodu a demokratický životní styl a někdy jejich doutnající nenávist vybuchne v podobě násilí.“

Stál s hlavou na okamžik skloněnou, v uctivém zbožňování něčeho Velkého. „Cena privilegia někomu sloužit,“ řekl slavnostně, „musí být zaplacena, ale s veškerou pokorou a radostí. Georgi, řekněte mi kdybyste byl vyzván, abyste učinil nejvyšší možnou oběť, aby hlava vaší země mohla žít, zaváhal byste?“

„To není moc pravděpodobné,“ odpověděl Georges.

„Cože?“

„Dobrá, když volím, což není často, obvykle volím reunionisty. Ale současný ministerský předseda je revanšista. Pochybuji, že by mě chtěl.“

„U všech čertů, o čem to mluvíte?“

Georges řekl s neobvyklou jemností: „Je suis Québecois, M. le chef d'état. Jsem z Montrealu.“