Friday

VII

Příštího rána před tím, než jsem vstala, jsem se rozhodla, že o Ellen a jejím manželovi nebudu sama začínat, ale počkám si, až to udělá někdo jiný. Koneckonců, nebylo by dobré zaujímat předem nějaké stanovisko a nevědět o věci úplně všechno. Ovšem jen tak jsem toho nechat nechtěla. Ellen byla přeci taky moje dcera. Ale abych to neuspěchala, rozhodla jsem se počkat, až se Anita uklidní.

Vhodná příležitost ne a ne přijít. Prožívala jsem pomalu ubíhající sladké dny. Pro toho, koho nezajímají oslavy narozenin a rodinné pikniky, nemá cenu je popisovat. Zvlášť když jste to sami neprožili.

Vickie a já jsme spolu jednou jely do Aucklandu na večerní nákupy. Když jsme se ubytovaly v Tasmanově paláci, řekla mi Vickie: „Marjo, umíš zachovávat tajemství?“

„Určitě,“ přikývla jsem. „Tuším, že to bude něco pikantního. Nějaký přítel? Nebo dva?“

„Kdybych měla třeba jen jednoho přítele, podělila bych se o něj s tebou. To je tutovka. Chci si popovídat s Ellen a nechci se hádat s Anitou. A tohle je první příležitost. Můžeš na to zapomenout?“

„Ne tak docela. Protože sama si taky chci s Ellen popovídat. Když ale nechceš, Anitě neřeknu, že jsi s Ellen mluvila. Co je za tím, Vickie? To, že Anitu mrzí Ellenin sňatek, už vím. Ale cožpak si myslí, že my ostatní o Ellen ani nešpitneme? O naší vlastní dceři?“

„Bojím se, že se teď chová jako kdyby to byla její vlastní dcera. V tomhle jí to vůbec nemyslí.“

„Vypadá to tak. Dobrá, nedopustím, aby mě Anita od Ellen oddělila. Bývala bych jí zavolala už dřív, ale nevěděla jsem kam. To ti hned řeknu. Teď jí zavolám a můžeš si zapsat číslo. Je to…“

„Počkej,“ zadržela jsem ji. „Nedotýkej se klávesnice terminálu. Přece nechceš, aby se to Anita dozvěděla.“

„To nechci, proto volám odsud.“

„A částku za telefon připíší na náš hotelový účet a ty ho proplatíš svou úvěrovou kartou a… Cožpak Anita neprohlíží každý účet, který přijde domů?…“

„To ano, Marjo. Já jsem ale hloupá husa.“

„Ale ne, jsi jen upřímná. Anita to klidně zaplatí, ale určitě si všimne kódu nebo vytištěných písmen, která označují zámořský hovor. Půjdeme na poštu a zavoláme odtamtud. Zaplatíme v hotovosti. Ne, ještě líp, použijeme mou úvěrovou kartu, kterou Anita neplatí.“

„Určitě. Marjo, z tebe by byl dobrý špión.“

„Ale ne, to není nic pro mě. Je to nebezpečné. Používám jen praktických úskoků mé matky. Našpicujeme uši a proklouzneme na poštu. Vickie, co je to vůbec s Elleniným manželem? Má dvě hlavy nebo co?“

„Ale ne, je to Tongan. Ty to nevíš?“

„Pochopitelně, že to vím. Ale být Tongan snad ještě není nemoc. A na prvním místě je to Ellenina věc. A taky její problém. Jinak to nevidím.“

„Ale Anity se to dost dotklo. Když už se to stalo, tak jediná věc, co se s tím dá dělat, je ukázat jí to z lepší stránky. Ale smíšená manželství jsou vždycky nešťastná. Zvlášť když se dívka sňatkem vlastně zahodí. Jako Ellen.“

„Zahodí! Jediné, co jsem o něm slyšela, je to, že je z Tongy. Tongané jsou vysocí, hezcí, pohostinní a snědí asi tak jako já. Vzhledem se od Maorů přece neliší. Kdyby byl ten mladý muž Maor z dobré rodiny, s význačným postavením ve svém kmeni, se spoustou půdy?“

„Nemyslím si, že by se to Anitě líbilo, ale na svatbu by šla a hostinu by asi uspořádala. K sňatku s Maory dochází už strašně dlouho a lidé to respektují. Ale nikde není psáno, že se nám to musí líbit. Míchání ras nikdy nedopadne dobře.“

Vickie, Vickie, znáš lepší způsob, jak zbavit svět toho nepořádku, který v něm je?

„Co? Vickie, vezmi si, jak jsem opálená. Víš, kde jsem k tomu přišla?“

„No samozřejmě, říkala jsi nám o tom. Jsi Indiánka. Říkala jsi, že z kmene Čerokézů, Marjo! Neurazila jsem tě? Promiň, miláčku. Tak to přece vůbec není. Každý ví, že Indiáni ze Severní Ameriky jsou… jako běloši. Do těch nejmenších detailů.“

To určitě. A „někteří mí přátelé jsou židé“. Ale já nejsem Čerokéz, pokud vím. Moje malá Vickie, kdybys tak věděla, že jsem umělý člověk. Jsem v pokušení ti to říci. Ale nesmím tě moc šokovat.

„Ne, protože jsem přemýšlela, proč tomu tak je. Prostě to nemůžeš znát líp než já. Nikdy jsi nikde nebyla a pravděpodobně jsi dostávala rasismus už v mateřském mléce.“

Vickie zrudla. „To je ale od tebe podraz. Marjo, když šlo o to, zda budeš členem naší rodiny, zastávala jsem se tě. Hlasovala jsem pro tebe.“

„Mám takový dojem, že to všichni… Protože jinak bych asi nebyla přijata. Mám si myslet, že můj čerokézský původ byl jedním z bodů vaší diskuse?“

„Ano, bylo to tam zmiňováno.“

„Kým a s jakým výsledkem?“

„Ale, Marjo, to jsou přece neveřejná zasedání. Prostě to tak musí být, nemohu ti o tom vykládat.“

„Hm, to chápu. Bylo už neveřejné zasedání o Ellen? Když ano, klidně mi o tom můžeš říci, protože mám plné právo tam být a hlasovat.“

„Nebylo. Anita říkala, že ani není nutné. Že prý odvážným lovcům věna nevěří. Protože už předtím vzkázala Ellen, že nemůže Toma představit rodině, nedalo se s tím už nic dělat.“

„Nikdo z vás se Ellen nezastal, ani ty, Vickie?“

Vickie opět zčervenala. „To by strašně Anitu rozčílilo.“

„Tak teď to strašně rozčílilo mě. Podle zákonů naší rodiny je Ellen tvoje a moje dcera stejně jako Anity a Anita udělala chybu, když jí zabránila přivést nám domů ukázat svého manžela, aniž by se nás ostatních na to zeptala.“

„Marjo, tak přesně to nebylo. Ellen chtěla vzít Toma domů na návštěvu. Ano, na inspekční návštěvu, však víš.“

„No, to ano. Aby byl úplně pod drobnohledem, to si umím představit.“

„Anna se pokoušela zabránit Ellen uzavřít špatné manželství. Když jsme se to my ostatní dozvěděli, Ellen už byla vdaná. Zřejmě do toho praštila v okamžiku, když dostala písemně negativní stanovisko Anity.“

„Ksakru! Začíná mi svítat. Tím náhlým sňatkem Ellen vynesla svoje trumfy. Anita by musela bez mrknutí oka vyplatit jeden členský podíl. Musela to být pro ni pořádná rána. To je balík peněz. Bude to trvat roky, než sama zaplatím svůj podíl.“

„Ne, tak to není. Anita se jednoduše zlobí, protože se provdala její nejoblíbenější dcera. My všichni totiž samozřejmě víme, že si Ellen vzala muže, kterého jí zamítla. Anita nemusela až tak moc škudlit, protože to nebylo třeba. Ve smlouvě nebyla zakotvena žádná povinnost vyplácet dětem podíl… A Anita nám zdůraznila, že nemá žádnou morální povinnost vyhazovat oknem rodinný kapitál na nějaká pochybná dobrodružství.“

Cítila jsem, že dostávám hrozný vztek. „Vickie, nevěřím svým uším. Co jste to za bezpáteřné červy, vy všichni ostatní, když dovolíte, aby se s Ellen tak zacházelo?“ Nadechla jsem se a zkoušela jsem se ovládat. „Nechápu tě. Nikoho z vás. Ale dám vám všem lepší příklad. Až přijedeme domů, udělám dvě věci. Za prvé dojdu do místnosti, kde je terminál rodinného počítače, tam může každý, a zavolám Ellen. Pozvu ji a jejího manžela k nám domů na návštěvu. Třeba hned na příští víkend. Protože se musím vrátit zpátky do práce a nechci propást příležitost seznámit se s mým novým zetěm.“

„Anita pukne vzteky.“

„Uvidíme. Pak svolám rodinnou radu a dohlédnu, aby byl Ellen urychleně vyplacen její podíl se všemi náležitostmi.“ A dodala jsem: „Mám za to, že Anita znova vypění.“

„Asi ano. Bezpochyby ztratíš hlasovací právo. Marjo, proč to musíš dělat? Teď už je to všechno beztak špatné. Nic tím nemůžeš změnit.“

„Možná, ale možná, že někdo z vás ostatních čeká, až se někdo jiný hlasitě ozve proti tyranii Anity. Aspoň uvidím, jak kdo hlasuje. Vickie, za smlouvu, kterou jsem podepsala, jsem rodině zaplatila víc než sedmdesát tisíc novozélandských dolarů. Bylo mi řečeno, že si sňatek musím koupit proto, aby každé z našich dětí dostalo vyplacený plný podíl, až bude odcházet z domu. Neprotestovala jsem, ale podepsala. A v té smlouvě není ani zmínka o tom, co říkala Anita. Když Ellen nemůže být vyplacena dnes, pak budu trvat na tom, aby jí moje měsíční splátky byly vypláceny tak dlouho, dokud jí Anita nedá zbytek podílu. Nezdá se ti to spravedlivé?“

Dávala si s odpovědí na čas. „Marjo, nevím, neměla jsem čas si to promyslet.“

„Tak to produmej. Protože do středy se zřejmě budeš muset přiklonit na jednu stranu. Nedopustím, aby Ellen nadále trpěla.“ Usmála jsem se a dodala: „To je k smíchu! Teď se protáhneme na poštu a ukážeme Ellen svět z lepší stránky.“

Ale nakonec jsme na poštu nešly. A během našeho výletu jsme Ellen ani nevolaly. Místo toho jsme se pustily do večeře a jen tak klábosily. Už nevím, jak se řeč stočila na umělé lidi. Myslím si, že to bylo v okamžiku, kdy si Vickie potřebovala dokázat, že se zbavila těch nesmyslných předsudků. Takže když otevřela ústa, padaly z ní druhé krajnosti: Maorové byli samí fešáci a stejně tak Indiáni a taky se s tím svezli Indové a Číňani, dali světu celé zástupy géniů. Tohle sice věděl každý, ale musela jsem si to od ní vyslechnout…

Už jsme šly spát a já se pokoušela usměrnit její žvatlání, když mě něco trklo. To mě něco napadlo. „Jak bys je poznala?“

„Co jako?“

„Sama jsi říkala, že by si nikdo nevzal uměle vytvořeného člověka. Ale jak můžeš vědět, kdo je umělý člověk? Někteří z nich ani nemají výrobní čísla.“

„Cože? Marjo, proč ze sebe teď děláš takového hlupáka? Uměle vyrobeného tvora si přece nemůžeš splést s lidskou bytostí. Kdybys nějakého někdy viděla…“

„Už jsem ho viděla. Už jsem jich viděla spoustu…“

„Tak to teda musíš vědět.“

„Co jako?“

„Že takovou příšeru poznáš už na první pohled.“

„Jak? Podle jakých znaků můžeš odlišit umělé lidi od těch ostatních? Tak mi je řekni.“

„Marjorie; ty jsi nějaká strašně nepříjemná. To se tě přece netýká. Podařilo se ti naši dovolenou pěkně znepříjemnit.“

„Mně ne, Vickie. To tobě. Tím, že říkáš takové naivní hloupé, nepříjemné věci, aniž bys pro to měla sebemenší důkaz.“

A tohle moje odseknutí dokazuje, že rozčílený člověk nikdy není superman. Byla to přesně taková ta pravdivá poznámka, co je pro rodinné debaty příliš surová.

„Ale ne! To je od tebe pěkně surové. To přece vůbec není pravda.“

To, co jsem pak udělala, nebylo z kolegiality k ostatním umělým lidem, protože ti nic takového necítí. Nemají proč. Slyšela jsem, že Francouzi jsou ochotni za svou sladkou Francii zemřít. Ale představte si, že někdo bojuje a umírá za Homunculi Unlimited, Pty, South Jersey Section! Myslím, že jsem si to nakonec všechno zavinila sama. Ačkoliv jako při mnoha kritických rozhodnutích v mém životě teď vlastně nevím, proč jsem to udělala. Šéf říká, že všechno mé klíčové myšlení je stejně v podvědomí. Asi má pravdu. Vyskočila jsem z postele, strhla ze sebe noční úbor a postavila se před ni. „Prohlédni si mě,“ trvala jsem na svém. „Jsem umělý člověk, nebo ne? Tak co říkáš?“

„Ale, Marjo, nech toho naparování. Každý přece ví, že máš nejlepší postavu z celé naší rodiny. Nemusíš si to pořád dokazovat.“

„Odpověz mně. Řekni mně, co jsem zač a jak to víš. Jenom to zkus. Klidně si vezmi vzorky na laboratorní rozbor, ale řekni mně, co jsem zač a jaké máš pro to důkazy.“

„Jsi rozmazlená holka, to teda jseš.“

„Možná. Pravděpodobně jo. Ale jaká? Přirozená? Nebo umělá?“

„Blbost. Samozřejmě, že přirozená.“

„Tak tos neuhodla. Jsem umělá.“

„Už s těmi hloupostmi přestaň. Vezmi si noční košili a zalez zpátky do postele.“

Místo toho jsem ji pošťuchovala tím, že jsem jí klidně řekla, jaká laboratoř mě navrhla, i kdy mne vyjmuli z náhradní dělohy, tedy den 'mých narozenin'. Ačkoliv my dospělí lidé jsme 'vařeni' o trošku déle, urychluje to dospívání. Přinutila jsem ji, aby si vyslechla popis toho, jak to chodí ve výrobní laboratoři dětského domova. Přesněji v dětském domově, kde mě vychovali. Ostatní výrobní dětské domovy mohou být odlišné. Stručně jsem jí vyprávěla o svém životě potom, co jsem opustila děcák. Byly to většinou lži, abych nevyzradila Šéfovo tajemství. Jednoduše jsem si zopakovala to, co jsem už kdysi dávno vyprávěla rodině. Že jsem tajná obchodní cestující. Nemohla jsem se zmínit o Šéfovi, protože Anita se už před léty rozhodla, že nejspíš budu multinacionální posel, tak trochu diplomat, který cestuje vždycky anonymně. To byla nepochopitelná chyba, že jsem to nikdy nepopřela.

Vickie řekla: „Marjo, kéž by to tak nebylo. Takový propletenec lží, to může ohrozit tvou nesmrtelnou duši.“

„Nemám žádnou duši. Vždyť jsem ti o tom vykládala.“

„Hele, nech už toho. Narodila ses v Seattlu. Tvůj otec byl elektrotechnik. Tvoje matka byla dětská lékařka. Přišla jsi o ně při zemětřesení. Vyprávěla jsi nám o tom všem. Ukazovala jsi nám přeci fotografie.“

„Moje matka je zkumavka, skalpel je můj otec. Vickie, určitě existuje milión a víc umělých lidí, jejichž rodné listy byly zničeny při zkáze Seattlu. Už to nikdo nikdy nespočítá. Samozřejmě, pokud jejich lež nevyjde najevo. Potom, co se stalo právě tento měsíc, spousta lidí jako já se narodí v Acapulcu. Musíme přece najít zadní vrátka, abychom unikli perzekuci a předsudkům.“

„To jako myslíš, že tě nějak perzekuuji a mám proti tobě předsudky?“

„Myslím tím jenom, že jsi sladká holčička, která musela strávit spoustu lží starších členů rodiny. Pokusím se to napravit. Když ti nepasují boty, tak je přeci vyměníš.“

Zmlkla jsem. Vickie mně nedala polibek na dobrou noc. Trvalo dost dlouho, než jsme usnuly.

Druhého dne jsme obě předstíraly, že jsme včera debatovaly o něčem nepodstatném. Vickie se o Ellen už nezmiňovala. Já jsem zase nemluvila o umělých lidech. Ale ten pěkný výlet už byl stejně pokažený. Nakoupily jsme a chytly večerní člun domů.

Neudělala jsem to, na čem jsme se dohodly. Jen co jsme dorazily domů, měla jsem zavolat Ellen. Ale na Ellen jsem nezapomněla. Jednoduše jsem si myslela, že počkám na vhodnou chvilku, která přijde sama. Myslím si, že to vlastně byla zbabělost.

Krátce poté mě Brian pozval, abych s ním šla na obhlídku našeho pozemku pro nějakého klienta. Byla to dlouhá, příjemná jízda s obědem ve venkovském hotelu. Maso účtovali jako vepřové, ačkoliv to bylo většinou skopové máčené v měkké konvici. Jedli jsme venku pod stromy.

Po zákusku, byl to koláč z lesních plodů, docela dobrý, řekl Brian: „Marjo, Victorie mi vyprávěla takový divný příběh.“

„Co? O čem?“

„Drahoušku, věř tomu, že sám bych s tím nezačínal, kdyby Vickie tak neotravovala.“

Čekala jsem.

„Tvrdí, že jsi jí říkala něco v tom smyslu, že jsi živý artefakt maskovaný jako lidská bytost. Je mi hrozně líto, že to takhle říkám, ale já ji jen cituju.“

„Ano, říkala jsem jí to. Ale ne těmito slovy.“

Nic jsem nevysvětlovala. Brian se hned citlivě zeptal: „Mohu se zeptat, proč?“

„Briane, Vickie mně řekla pár hloupostí o Tonganech a já jsem chtěla. aby sama pochopila, že je to hloupé i špatné zároveň. Tím přece Ellen škodí. Když jsem přijela domů, upozornil jsi mě na celou věc a já byla pěkně zticha. Ale být zticha déle už jsem prostě nemohla. Briane, co uděláme s Ellen? Je to přece tvoje i moje dcera. Nemůžeme dělat, že nevidíme, jak se jí ubližuje. Co teda budem dělat?“

„Vůbec nesouhlasím s tím, abychom v tomhle něco podnikali, Marjo, ale nevytáčej se. Vickie je docela nešťastná. Pokoušel jsem se jí to nedorozumění vysvětlit.“

Odpověděla jsem: „Nevytáčím se. Bavíme se přece o křivdě na Ellen a nepřestanu s tím. Existují nějaké důvody, proč je Ellenin manžel nežádoucí? Jiné než ten předsudek, že je z Tongy?“

„O ničem takovém nevím. I když si osobně myslím, že to od Ellen byla zbrklost. Vzít si muže, kterého dosud ani nepředstavila rodině. Tím jenom ukázala, že si vůbec neváží lidí, co ji milují a co se o ní celý život starali.“

„Počkej, Briane. Vickie tvrdí, že Ellen ho k nám domů pozvala, stejně jako mě, ale že Anita to nedovolila. Načež se Ellen za něj provdala. Mám pravdu?“

„Máš. Ale Ellen je tvrdohlavá a zbrklá. Udělala to bez toho, aby to řekla nám ostatním rodičům. Nemyslím si, že je to tak správné. Docela mě to mrzelo.“

„Zkoušela s tebou mluvit? Pokoušel ses s ní domluvit ty?“

„Marjo, od chvíle, co to vím, na tom nesu svůj podíl viny.“

„To už jsem slyšela, Briane. Od té doby, co jsem se dostala domů, jsem pořád doufala, že mi někdo pořádně vysvětlí, co se vlastně stalo. Vickie mi prozradila, že od té doby nezasedala žádná rodinná rada. A Anita přece nedovolila, aby Ellen přivedla svého nastávajícího domů. Zbylí rodiče buď o tom nevěděli, anebo jednoduše s tou Anititou surovostí souhlasili. Ano, to je přece surovost. Načež se to dítě vdalo. A Anitě to nestačí a klidně se na Ellen dopustí další hrozné nespravedlnosti. Odmítla Ellen její základní právo dané už jejím narozením. Odmítla jí dát podíl ze zisku rodiny. Je to všechno pravda?“

„Marjo, ty jsi tady nebyla. My ostatní, teda šest ze sedmi, jsme se snažili v téhle obtížné situaci jednat co možná nejrozumněji. Nemyslím si, že je to od tebe úplně správné, když přijdeš až po všem a hned kritizuješ, co jsme udělali. To si doopravdy nemyslím.“

„Drahoušku, nechtěla jsem tě nějak napadnout. Ale ve skutečnosti vás šest neudělalo vůbec nic. Anita úplně sama spáchala na Ellen takové křivdy. A vy všichni jste zůstali hezky zticha a nechali ji, aby dosáhla svého. To přece není rozhodnutí rodiny, to je rozhodnutí Anity. Jestli je to pravda, Briane, a klidně mě oprav, pokud se mýlím, pak jsem nucena požádat o svolání všech manželů a žen, abychom celou věc dali do pořádku. Tím, že pozveme Ellen a jejího manžela na návštěvu k nám domů. Tu druhou nespravedlnost napravíme tak, že Ellen vyplatíme její skutečný podíl na zisku rodiny, nebo jí přinejmenším přiznáme dluh, pokud to nemůžeme ukončit najednou. Co si o tom myslíš?“

Brian zabubnoval prsty na desku stolu. „Marjo, ty to vidíš moc jednoduše. Uznáš aspoň, že mám Ellen rád a že mám na mysli její dobro stejně jako ty?“

„Určitě, miláčku.“

„Díky. Plně s tebou souhlasím v tom, že Anita neměla právo zakázat Ellen pozvat svého přítele k nám domů. Ovšem kdyby ho Ellen přivedla ukázat a bylo to proti zvyklostem naší rodiny, mohla by si nakonec sama uvědomit, že se k ní vlastně nehodí. Anita si zařadila Ellen mezi taková ta bláznivá manželství… A já jsem jí to tak i řekl. Ale tu věc přece nespravíme hned tím, že ji sem pozveme. To musíš sama uznat. Budeme souhlasit s tím, aby je Anita přijala srdečně a přívětivě. Ale bůh ví, že to neudělá, to bychom jí museli asi pěkně chytnout za krk.“

Usmál se na mě a já se přinutila, abych mu to oplatila. „Anna umí být okouzlující… A umí být neuvěřitelně chladná, drsná, když to potřebuje a když se jí to hodí.“

Brian pokračoval: „Navíc za několik týdnů budu mít příležitost jet na Tongu a informovat se. Bez toho, abych měl Anitu za patami.“

„No to je výborné. Vezmi mě s sebou, prosím tě.“

„Annu by to mrzelo.“

„Briane, Anita mě hrozně naštvala. Proto od návštěvy Ellen neustoupím.“

„Hm… Ustoupíš aspoň od něčeho, co by nám všem mohlo uškodit?“

„Když mě na to předem upozorníte. Mohu přeci po vás žádat vysvětlení.“

„Budeš je mít. Pojďme se teď bavit o tom druhém. Ellen určitě dostane to, co jí patří, do posledního haléře. Ale musíš uznat, že to zas tolik nespěchá. Manželství z trucu obvykle netrvají moc dlouho. A i když pro to nemám žádný důkaz, je docela možné, že Ellen narazila na odvážného lovce věna. Chvilku počkáme a uvidíme, jestli se ten mladík třese na peníze. To je rozumné, ne?“

Uznala jsem to. Pokračoval: „Marjo, my všichni tě máme o to víc rádi, že se tak málo vídáme. Pokaždé, když přijedeš domů, jsme strašně šťastni a fakticky z toho máme radost. Ale protože jsi většinu času pryč, nechápeš, proč se my ostatní snažíme udržet Anitu v klidu.“

„Dobrá. Ne, to teda pořád nechápu. To by se přeci dalo zařídit nějak jinak.“

„Pokud jde o zákon je ohromný rozdíl mezi Je a Mělo by být. Žiju s Annou nejdéle ze všech. Naučil jsem se s ní žít. Ale určitě víš, že právě ona drží rodinu pohromadě.“

„Jak to, Briane?“

„Za tou její starostlivostí se skrývá moře práce. Jako manažer rodinných peněz a obchodu není dost dobře nahraditelná. Možná, že by to mohl dělat někdo z nás. Ale nikdo o tuhle práci nestojí a jsem pevně přesvědčen, že nikdo by nedosáhl jejích výsledků. Ale i když nejde o peníze, je přísná a důrazná. Ať už řeší hádku mezi dětmi nebo rozhoduje jakýkoliv problém související s chodem velké domácnosti. Anita si svůj názor vždycky prosadí a uvede věci do pohybu. Skupinová rodina jako ta naše musí mít silného, schopného vůdce.“

Silného, schopného tyrana, řekla jsem si potichu.

„Tak to tedy je, Marjo, holčičko, můžeš chvilku počkat a poskytnout tak starému Brianovi čas? Věříš, že má rád Ellen stejně jako ty?“

Stiskla jsem mu ruku. „Drahoušku, určitě.“ (Ale napořád to nebude!)

„Až se teď dostaneme domů, najdeš Vickie a řekneš jí, že jsi jen tak žertovala a že se jí za ten výstup omlouváš. Prosím tě o to, drahoušku.“

Ale, ale! Tak moc jsem myslela na Ellen, že jsem úplně zapomněla, čím jsme vlastně náš rozhovor začali. „Okamžíček, Briane. Počkám a nebudu obtěžovat Anitu, protože to podle tebe není nutné. Ale nehodlám poslouchat nějaké předsudky Vickie.“

„To už nebudeš. Ne každý z naší rodiny má na věc stejný názor. Já s tebou souhlasím a uvidíš, že Liz taky. Vickie je něco jiného. Chce najít za každou cenu možnost, jak dostat Ellen zpátky do rodiny, ale teď, když jsem se s ní o tom bavil, je ochotna připustit, že Tongané jsou stejní jako Maorové a že je to pro ni určitá zkouška. Ale to byly doopravdy divné fóry, co jsi na ní zkoušela.“

„Hele, Briane, jednou jsi mi vyprávěl, že než jsi přestoupil na práva, tak jsi skoro vystudoval biologii.“

„Ano, skoro jo. Skoro, protože to bylo dost těžké.“

„Potom víš, že umělí lidé jsou biologicky neodlišitelní od normálních. To, že nemají duši, není vidět.“

„Co? Já jsem v naší církvi jen starší sboru. Duše, to je pro teology. Ale jistě přece není těžké odhalit živý artefakt.“

„Neříkala bych živý artefakt. Tohle slovo se hodí spíš pro mluvící psy jako je Lord Nelson. Ale umělý člověk vypadá přesně jako člověk. Tak jak je chceš odlišit? Tuhle hloupost říkala taky Vickie. Prý by mohla odhalit umělé lidi kdykoliv.

Vezmi si například mě, Briane. Znáš moje tělo docela důkladně a jsem ráda, že to takhle můžu říct. Jsem normální lidská bytost? Nebo umělý člověk?“

Brian se usmála olízl si rty. „Miláčku, u kteréhokoliv soudu na světě dosvědčím, že jsi z 90 procent člověk. Na těch zbývajících deseti procentech jsi anděl. Mám to upřesnit?“

„Protože znám tvůj vkus, tak to není nutné. Ale i tak ti mockrát děkuju. Ale teď vážně. Zkus jenom tak předpokládat, že jsem umělý člověk. Cožpak by mohl říct nějaký muž, co byl se mnou v posteli tak jako ty včera a další jiné noci, že jsem umělá?“

„Marjo, přestaň s tím. To už není legrace.“

Někdy mě lidé tak naštvou, že se neudržím. Rychle jsem vyhrkla: „Jsem umělý člověk.“

„Marjo!“

„Nevěříš mně? Musím ti to dokázat?“

„Už nech té legrace! Okamžitě toho nech. Nebo až budeme doma, tak ti nafackuju. Marjo, nikdy jsem neudeřil tebe, ani žádnou svou manželku. Ale ty si zasloužíš naplácat na zadek.“

„Co? Koukni se na ten kousek zákusku na tvém talíři, co nám zbyl. Vezmu si ho. Sepni nad talířem obě ruce a zkus mi v tom zabránit.“

„Neblbni.“

„Udělej to. Nebudeš tak rychlý, abys mi v tom mohl zabránit.“

Dívali jsme se z očí do očí. Náhle sepnul ruce dohromady. Přešla jsem na automatické řízení, zvedla vidličku, nabodla ten kousek koláče, zastavila porci mezi jeho sevřenýma rukama a než jsem si ji dala do úst, vypla jsem automatické řízení.

Ta vidlička z umělé hmoty v dětském domově mě vůbec nediskriminovala, ale naopak chránila. Když jsem poprvé jedla vidličkou, bodla jsem se do rtu, protože jsem ještě neuměla zpomalit své pohyby.

Slovy se nedá vylíčit, jak se Brian tvářil.

Zeptala jsem se ho: „Stačí ti to? Asi ne. Drahoušku, chytni mě oběma rukama.“

Napřáhla jsem k němu pravou ruku.

Zaváhal, ale pak mě za ni vzal. Nechala jsem ho, aby kontroloval sevření, a pak začala pomaloučku tlačit směrem dolů.

„Drahoušku, ať se neporaníš,“ upozornila jsem ho. „Nech na mě, kdy to skončíme.“

Brian není žádný drobeček a něco vydrží. Už jsem se skoro chystala, že povolím, abych mu nezlámala kosti, když náhle řekl: „Dost!“

Okamžitě jsem povolila sevření a začala mu oběma rukama jemně masírovat ruku. „Nechtěla jsem tě poranit, drahoušku, ale musela jsem ti ukázat, že mluvím pravdu. Obvykle jsem opatrná a zdokonalené reflexy a neobvyklou sílu neukazuji. Ale pro svou práci je potřebuji. Už několikrát mně zachránily život. Nejvíc opatrná jsem na to, abych je nepoužívala ani z donucucí. Chceš teď ještě nějaký jiný důkaz, že jsem skutečně to, co jsem o sobě tvrdila? Mám ještě další vlastnosti, dokonalejší než lidé. Ale rychlost a síla se dají nejsnadněji předvést.“

„Už je čas jet domů,“ odpověděl.

Při zpáteční cestě jsme toho moc nenamluvili. Strašně zbožňuju ten přepych jezdit na koních nebo terénních vozidlech. Ale ten den bych byla radši, kdybychom raději použili něco hlučného a mechanického… Ale rychlého!

Několik dalších dnů se mně Brian vyhýbal. Vídávala jsem ho jenom u večeře. Jednoho rána mně Anita řekla: „Marjo, pojedu dolů do města vyřídit pár věcí. Miláčku, pojedeš se mnou a pomůžeš mi?“

Samozřejmě jsem řekla, že ano. Jako obvykle jsme se několikrát zastavily v okolí Gloucester Street a Durnhamu. Anna nepotřebovala s ničím pomoct, takže jsem si domyslela, že jen tak chce, abych ji doprovázela. To mě docela potěšila. Anita byla tak hrozně milá, že jsem ji nepoznávala. Nakonec jsme šly procházkou dolů z Cambridge Terrace po břehu Avony a do Hagley Parku a botanických zahrad. Vybrala pěkné místo, kde jsme mohly pozorovat ptáky, a začala plést. Chvilku jsme klábosily o ničem a potom jen tak seděly.

Už jsme tam byly asi půl hodiny, když v tom zabzučel její telefon. Vyndala ho z tašky na pletení a přiložila sluchátko k uchu: „Ano?“ Potom dodala: „Děkuji. Vypínám.“ A položila telefon, aniž by mi řekla, kdo jí volal. To bylo jedno z jejích privilegií.

Začala o tom nepřímo: „Řekni mně, Marjo, cítila jsi někdy něco jako lítost? Nebo jsi někdy měla pocit viny?“

„Proč? Několikrát. To bych jako měla? Z čeho?“

Pátrala jsem v paměti, protože jsem byla schválně nezvykle opatrná, abych Anitu nenaštvala.

„Z toho, jak nás podvádíš a klameš.“

„Cože?“

„Nedělej ze sebe neviňátko. Do této chvíle jsem v životě neměla nikdy co do činění se zrůdou, která není podle Zákona Božího. Proto jsem si nebyla jistá, jestli umíš cítit lítost a vinu. Myslím, že teď ti úplně spadla maska. Rodina požaduje okamžité zrušení smlouvy. Brian dnes navštíví Jeho ctihodnost soudce Ridgleye.“

Vyskočila jsem. „Na základě čeho? Ničím jsem se neprovinila!“

„Ovšem že ne. Jenom jsi zapomněla, že podle našich zákonů může uzavřít manželskou smlouvu s lidmi zase jenom lidská bytost.“