Friday

XX

Probudila jsem se mnohem později a podlaha byla skutečně tvrdá a studená. Ale báječně jsem si odpočinula a tak mi to nevadilo. Vstala jsem, protáhla se a uvědomila si, že mám jenom hlad a už vůbec nepomyslela na to, že bych byla v beznadějné situaci.

Tunel byl velmi dobře osvětlen. Zářící nápis mě upozorňoval, abych nechodila dál, ale tunel už dál tmavý nebyl. Zdálo se, že intenzita osvětlení je přibližně stejná jako v dobře osvětleném obývacím pokoji. Rozhlédla jsem se po zdroji světla.

Pak mi začal mozek znovu pracovat. Jediné světlo vycházelo ze svítícího nápisu. Zatímco jsem spala, oči se mi přizpůsobily. Pochopila jsem, že také lidé mají s tímto jevem zkušenosti, ale na nižší úrovni.

Začala jsem pátrat po vypínači.

Zastavila jsem se a začala uvažovat. Je to těžší než používat svaly, ale i když je to složitější činnost, spotřebuje se při ní méně kalorií. Je to jediná věc, která nás odlišuje od opic. Ale jenom částečně. Kdybych byla skrytým vypínačem, kde bych asi byla umístěna?

A teď to důležité. Tenhle vypínač musí být dobře skryt, aby vytočil vetřelce, ale přesto musí zachránit životy Janet a jejích manželů. O čem to svědčí?

Neměl by být příliš vysoko, aby na něho mohla Janet dosáhnout; a proto bych na něho měla dosáhnout i já. Měl by být proto k dosažení i potmě, neboť jsme asi tak obě stejně vysoké. Takže na vypínač bych měla dosáhnout bez použití stoličky.

Ta pohybující se, svítící písmena byla asi tři metry od vnitřních dveří. Vypínač nemůže být příliš daleko, protože Janet mi řekla, že druhé varování, které slibovalo smrt, přijde zblízka a zevnitř. „Pár metrů,“ řekla. A „pár“ zřídka bývá víc než deset.

Janet by nemohla úkryt vypínač tak důkladně, aby si jeden z jejích manželů, který se vyhýbá životu mezi ostatními, musel přesně pamatovat jeho polohu. Abyste jej nalezli, mělo by vám stačit vědět, kde je. Ale každý vetřelec, který by nevěděl, kde je, by si ho přesto neměl všimnout.

Posunula jsem se dál do tunelu, zastavila se u svítícího nápisu a rozhlédla se. Světlo varovného nápisu mi umožnilo podívat se okolo, ale malá část oblouku tunelu zůstala neosvětlená. Dokonce i mé oči, přivyklé tmě, nemohly zaostřit strop přímo nad nápisem.

Sáhla jsem tam nahoru prsty a nahmatala strop v místech, kde by neměl být. Narazila jsem na něco, co po hmatu vypadalo jako tlačítko, pravděpodobně konec solenoidu. Stiskla jsem.

Varovný signál zhasl, stropní osvětlení se rozzářilo a osvětlilo další část tunelu.

Zmražené jídlo a vybavení k jeho přípravě, velké ručníky a tekoucí teplá a studená voda a terminál v Noře, ze kterého jsem se mohla informovat a získat přehled událostí minulých dnů… knihy a hudba, peníze v hotovosti uložené v Noře, použitelné v případě ohrožení, zbraně a pohonné jednotky firmy Shipstone, střelivo a všechny druhy oblečení, které mi padlo, protože sedělo i Janet a hodiny v terminálu, z nichž jsem zjistila, že jsem prospala třináct hodin, dřív než mě probudila tvrdá betonová „postel“, a pohodlné lůžko, které mě vybízelo, abych v něm po koupeli dospala noc a také utišila svůj hlad po novinkách…, pocit celkového bezpečí, umožňující se uklidnit, dokud nebudu muset zase rozumem potlačovat svoje skutečné pocity, aby…

Jak jsem se dozvěděla ze zpráv, Britská Kanada oznámila, že stav ohrožení se mění na stav „omezené pohotovosti“. Hranice s Impériem zůstávala nadále uzavřena. Quebecká hranice byla stále pečlivě hlídána, ale pro obchod v mezích zákona udělovali povolení. Jedinou rozepří mezi oběma národy zůstávala otázka, jak velké reparace by měl Quebec platit a co se teď uznává jako vojenský útok, který byl způsobený buď chybou nebo nedbalostí.

Stav pohotovosti stále platil, ale přes 90 % zajatých obyvatel Quebecu a asi 20 % z Impéria bylo propuštěno na čestné slovo. Bezpochyby jsem udělala dobře, že jsem unikla, protože jsem byla navýsost podezřelá osoba.

Vypadalo to, že by se Georges mohl vrátit domů, kdykoliv si bude přát. Nebo existovaly nějaké čachry, kterým jsem nerozuměla?

Rada pro přežití slíbila, že třetí kolo „vzdělávacího“ kursu zabíjení bude za deset dní plus minus dva dny od toho posledního. Den na to se Stimulátoři připojili svým prohlášením, v němž neuznávají tzv. Radu pro přežití. Andělé Páně v té době nezveřejnili žádné prohlášení, nebo alespoň Britskokanadská Informační Síť nic nevydala.

Udělala jsem si předběžný závěr: Stimulátoři byli pitomou organizací, samá propaganda, žádná činnost. Andělé Páně byli mrtví nebo na útěku. Rada pro přežití si s převahou prosadila svou, že zaplatí více amatérských poskoků, které ve většině marných pokusů klidně obětuje. Ale to byl pouze dohad, učiněný ve spěchu. Kdyby se třetí kolo útoků změnilo na profesionálně vedené, což jsem neočekávala, měla jsem dost času na to, abych se přesvědčila, jestli je to pravda nebo ne.

Stále jsem nemohla vypátrat, kdo stojí v pozadí téhle pitomé teroristické vlády. Nemohl to být (jasně jsem to cítila) teritoriální národ. Ačkoliv mi to nedávalo smysl, mohl by to být mnohonárodnostní stát nebo konsorcium. Dokonce to mohli být zámožní jedinci, co mají piliny v hlavě.

Po „záchraně“ jsem taky vyťukala jednotlivá hesla „Impérium“, „Mississippi“ a „Vicksburg“, samostatně, po dvojicích a v trojici. Stále negativní. Co se stalo mně a několika stovkám ostatních, nějakým způsobem zamlčeli. Nebo to byla jenom taková banalita?

Dříve než jsem odešla, napsala jsem Janet vzkaz, jaké oblečení a kolik britskokanadských dolarů jsem si vzala a připojila i částku, kterou mi dala už dříve. A podrobně jsem jí vypsala, co všechno jsem platila její VISA kartou: jednu jízdenku za kabinu Winnipeg — Vancouver, jednu letenku raketoplánem z Vancouveru do Bellinghamu a od té doby nic.

(Nebo jsem měla zaplatit jízdné do San Jose její úvěrovou kartou, když Georges začal být panovačný? Moje peníze z běžného účtu byly na dně Mississippi.)

Vzala jsem si z Janetiných peněz takovou částku, která mi stačila na to, abych se dostala z Britské Kanady. Byla jsem v silném pokušení nechat tam i její VISA kartu se vzkazem. Kreditní karta je ale zrádná věc, kousek levné plastické hmoty, která může mít stejnou cenu jako velká hromada zlatých prutů. Bylo na mně, abych ji zachránila za jakoukoliv cenu, dokud ji nebudu moci vrátit Janet do rukou. Tak to bylo poctivé.

Úvěrová karta je obojek kolem vašeho krku. Ve světě úvěrových karet nemá nikdo žádné soukromí… a může ho ochránit jen s největším úsilím a právnickými kličkami. Kromě toho, uvědomuje si někdo vůbec, co udělá počítačová síť, když se strčí kreditní karta do úvěrového automatu? Já ne. Cítím se mnohem jistěji s opravdovými penězi. Nikdy jsem neslyšela o někom, kdo by uspěl v diskusi s počítačem.

Zdá se mi, že úvěrové karty jsou prokletí. Ale já nejsem člověk a asi mi chybí lidský pohled na věc. Stejně jako na celou řadu jiných věcí.

Druhý den ráno jsem se vydala na cestu, oblečená do krásného šedomodrého kalhotového kostýmu s vestou (určitě Janet velmi slušel a cítila jsem se v něm velmi dobře, i když jsem neměla možnost se podívat do zrcadla). Chtěla jsem si najmout v nedalekém Stonewallu nějaký dopravní prostředek; měla jsem na výběr koňský omnibus nebo energomobil Kanadských železnic. Oba odjížděly od stanice podzemní dráhy Perimeter a McPhilips, kde jsme s Georgem začali naše neformální líbánky. Ačkoliv mám raději koně, zvolila jsem rychlejší způsob přepravy.

Po příjezdu do města jsem neměla čas si vyzvednout svá zavazadla. Stále byly uloženy na stanici. Bylo možné si je vyzvednout z tranzitní celnice bez toho, abych byla označena za vetřelce z Impéria? Rozhodla jsem se vyžádat si je z území mimo Britskou Kanadu. Kromě toho zavazadla byla zabalena na Novém Zélandě. Jestliže jsem bez nich vydržela tak dlouho, mohla jsem žít bez nich i nadále. Kolik lidí zemřelo, protože nechtělo opustit svoje zavazadla?

Mám středně schopného anděla strážného, který mi sedí na rameni. Vždyť je to několik dní, co jsme s Georgem přišli až k turniketu, vsunuli bez mrknutí oka do automatu Janetinu a Ianovu úvěrovou kartu a svištěli do Vancouveru.

Ačkoliv byla kabina obsazena, zjistila jsem při průchodu turnikety, že je tam Kanadská turistická cestovní kancelář. Byla plná lidí a tak jsem se nemusela obávat přítomných zevlounů, kteří budou sledovat, co dělám. Počkala jsem v rohu, dokud jsem se neuklidnila. Jeden automat byl volný, posadila jsem se k němu a vyťukala své přání koupit jízdenku do Vancouveru a pak vsunula Janetinu kreditní kartu.

Ten den můj anděl strážný při mně stál; rychle jsem ji vytáhla a rozhlédla se. Doufala jsem, že nikdo neucítil zápach pálící se plastické hmoty. Svižným tempem jsem se vztyčenou hlavou opustila místnost.

U turniketů, kde jsem požádala o lístek do Vancouveru, studoval nějaký muž za přepážkou pilně sportovní stránku Winnipeg Free Press. Sklopil noviny a zblízka se na mě zadíval. „Proč nepoužijete jako všichni svou úvěrovou kartu?“

„Můžete mi prodat lístek? Dá se platit penězi?“

„O to tady nejde.“

„Takže je to na mně. Prosím vás, prodejte mi lístek. Jak je napsáno na oznámení nad vaší hlavou. Řekněte mi své jméno a číslo hodin.“ Podala jsem mu požadovanou částku.

„Tady máte lístek,“ ignoroval mou žádost, aby se mi identifikoval. Přešla jsem jeho neochotu vyhovět předpisům. Neměla jsem v úmyslu stěžovat si jeho nadřízeným. Jednoduše jsem chtěla, aby si všiml, že se mi nechce použít kreditní kartu.

Kabina byla plná, ale nemusela jsem stát. Galahad, jak vystřižený z minulého století, si stoupl a nabídl mi místo. Byl mladý a nevypadal špatně a určitě byl galantní, když mě tak dobře ohodnotil jako ženu.

Přijala jsem to s úsměvem a on si stoupl nade mne. Abych mu laskavost oplatila, naklonila jsem se trochu dopředu a nechala ho nakouknout do výstřihu. Mladého Lochinvara to uspokojilo a zíral na mne po celou dobu jízdy. Nestálo mě to nic a ani mě to neobtěžovalo. Uvítala jsem jeho zájem i to, že mi poskytl trochu pohodlí. Když máte stát při prudkém kolébání kabiny, šedesát minut je dlouhá doba.

Jakmile jsme vystoupili ve Vancouveru, zeptal se mě, jestli mám nějaký plán, kam chci na oběd. Kdybych neměla, zná opravdu dobrou restauraci Bayshore Inn. Nebo kdybych měla ráda japonskou nebo čínskou kuchyni…

Řekla jsem mu, že je mi líto, ale musím být do oběda v Bellinghamu. Místo toho, aby se zatvářil rozmrzele, obličej se mu rozzářil. „To je šťastná náhoda! Jedu také do Bellinghamu, ale myslel jsem si, že budu muset počkat až do odpoledne. Můžeme se spolu naobědvat v Bellinghamu. Platí?“

(Neexistuje něco v mezinárodním právu o překračování mezinárodních hranic z nemorálních důvodů? Ale může být přímočaré namlouvání toho mladého muže hodnoceno jako „nemorální“'? Umělý člověk nikdy nepochopí sexuální kodex normálních lidí. Můžeme udělat jen to, že se ho naučíme nazpaměť a budeme se snažit vyhnout se obtížím. Ale není to jednoduché, lidský sexuální kodex je pokřiven jako špagety na talíři.)

Protože pokus zbavit se ho nevyšel, byla jsem přinucena rychle se rozhodnout, jestli na něho budu hrubá nebo s ním půjdu. Vynadala jsem si: Friday, jsi už velká holka, to přece víš. Jestli nezamýšlíš dát mu naději dostat tě do postele, mělas mu to říct už tehdy, když ti nabídl svoje místo ve Winnipegu.

Pokusila jsem se ještě jednou. „Platí,“ odpověděla jsem, „když mi dovolíte, abych zaplatila účet, a bez komentářů.“ Z mé strany to byl špinavý trik, jak jsme oba věděli, protože když mě nechá zaplatit za oběd, ztratí své zásluhy za to, že stál hodinu v otřásající se kabině. Ale buranský lidský kodex sexu mu nedovolí, aby na svou investici uplatňoval nárok; jeho galantnost jsem mohla považovat za nezištné rytířství, za něž se neočekává žádná odměna.

Který špinavý, patolízalský, lstivý darebák zavedl tenhle lidský kodex sexu?

„Dobře,“ odpověděl.

Spolkla jsem svůj údiv. „Takže žádné pozdější hádky? Bude to opravdu na můj šek?“

„Bez debat,“ souhlasil. „Zřejmě nechcete být zavázaná za oběd, ačkoliv jsem vás pozval, a proto bych měl mít právo hostitele. Nejsem si vědom, že jsem udělal něco znepokojivého, ale v tom případě nebudu na vás naléhat. V přízemí je Mc Donald a až dorazíme do Bellinghamu, dám si Big Mac hamburgera a colu. Vy to zaplatíte. Pak můžeme být přáteli.“

Odpověděla jsem, „Jmenuji se Marjorie Baldwinová. A vy?“

„Jsem Trevor Andrews, Marjorie.“

„Trevor. To je hezké jméno. Trevore, jste špinavý, podlý, lstivý a opovrženíhodný tvor. Takže mě vezmete do nejlepší restaurace v Bellinghamu, nabídnete mi jemný likér a jídlo hodné labužníků a zaplatíte šek. Dám vám příležitost, abyste mohl uskutečnit, co jste si naplánoval. Ale nemyslím si, že mě dostanete do postele, nemám chuť být přívětivá.“

Byla to lež. Chtěla jsem být přívětivá a velmi svůdná. Ovládl mou povýšenost, jako kdyby o ní věděl. Právě tak jako já jsem byla přesvědčena o jeho náklonnosti ke mně. Opravdový přirozený muž nemůže přejít bez povšimnutí okolo umělé ženy, která si je vědoma toho, že je žena. Přišla jsem na to, když jsem začala být ženou. Ale nikdy jsem nebyla poctěna přízní mužů. Většinou jsem napodobovala chování lidských žen tak, že jsem předstírala, že jsem se urazila. Nedělala jsem to často a snažila jsem se tomu vyhnout, nejsem přesvědčivá herečka.

Z Vicksburgu do Winnipegu jsem nepocítila žádné sexuální nutkání. Ale po dvou prospaných nocích, horké koupeli se spoustou mýdla a hromadě jídla jsem se cítila jako znovuzrozená. A tak proč jsem lhala tomu neškodnému cizinci? „Neškodnému?“ Ano, nemám pro to žádný rozumný důvod. Krátce řečeno, z lékařského hlediska jsem sterilní. Nejsem náchylná ani na nachlazení a jsem zvláště imunní k čtyřem nejrozšířenějším pohlavním chorobám. Už v dětském domově jsem byla vychovávána k tomu, abych stavěla soulož do jedné řady s jídlem, pitím, dýcháním, spánkem, hraním, mluvením a mazlením, tedy s příjemnými nezbytnostmi, které zpříjemňují život a činí jej šťastným, místo aby ho ztěžovaly.

Lhala jsem mu, protože zákon lidí v tomto stadiu lež očekává. Vypadala jsem jako člověk a po pravdě řečeno, nepokoušela jsem se být sama sebou.

Blýskl po mně očima. „Myslíte si, že do vás investuji zbytečně?“

„Obávám se, že ano. Promiňte.“

„Mýlíte se. Nikdy se nepokouším dostat ženu do postele. Jestliže ona chce mít něco se mnou, najde nějaký způsob, jak mi to sdělit. Jestliže ale nechce, pak bych z toho neměl žádný požitek. Teda vypadáte, jako by vás tohle sdělení nepřesvědčilo a že to nestojí ani za dobrý oběd, kde bychom jen seděli a já se na vás díval, zatímco vy byste říkala něco bezvýznamného.“

„Něco bezvýznamného! V tom případě by to musela být velmi dobrá restaurace. Pojďte, ať chytneme raketoplán.“ Myslela jsem si, že se budu muset u přepážek na příjezdu dohadovat.

Dříve než si celník ověřil Trevorovu turistickou kartu, pečlivě si prohlédl jeho dokumenty. Pak se letmo podíval na mou úvěrovou kartu od MasterCard ze San Jose a řekl mi, abych šla dál. Čekala jsem na Trevora hned za přepážkou a podívala jsem se na nápis SNÍDANĚ V NAŠEM BARU a najednou jsem měla pocit, že jsem to už někde někdy předtím viděla.

Trevor se ke mně připojil. „Kdybych viděl,“ řekl smutně, „vaši zlatou kartu, kterou jste teď ukázala, nenabízel bych vám zaplacení oběda. Jste bohatá dědička.“

„Podívejte se, vážený pane,“ odpověděla jsem, „obchod je obchod. Řekl jste mi, že stojí za to jen sedět a rozplývat se nade mnou. I přes moje 'brebentění'. Jsem ochotna spolupracovat a porozepnout si trochu výstřih. O jeden knoflík, možná o dva. Ale nenechám vás se z toho oběda vyvléknout. Dokonce i bohatá dědička tu a tam ráda vykazuje zisk.“

„Bóže, jaká škoda a hanba!“

„Přestaňte si stěžovat. Kde je ta výborná restaurace?“

„Dobrá, Marjorie, teď se musím přiznat, že v tomto blýskavém velkoměstě neznám žádné restaurace. Byla byste tak laskavá a řekla mi, které restauraci zde dáváte přednost?“

„Trevore, váš způsob svádění je hrozný.“

„Přesně to samé říká moje manželka.“

„Myslela jsem si to. Máte takový bezbranný pohled. Vyndejte její fotku. Vrátím se za chvíli; chci najít místo, kde budeme jíst.“

Našla jsem mezi raketoplány celníka a poprosila jsem ho o název nejlepší restaurace. Vypadal zamyšleně. „Tady to není Paříž, víte.“

„Všimla jsem si.“

„Nebo dokonce New Orleans. Kdybych byl vámi, šel bych do restaurace hotelu Hilton.“

Poděkovala jsem mu a vrátila se k Trevorovi. „Budeme obědvat v restauraci o dvě patra výše. Pokud nechcete vyslat někam své zvědy. Teď mi ukažte její fotografii.“

Ukázal mi malou fotografii. Prohlédla jsem si ji pečlivě a obdivně hvízdla. Blondýny mě přitahovaly. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že když si je umyju, můžu mít takovou barvu vlasů. „Trevore, s takovou ženou doma, proč se zajímáte o osamělé ženy na ulici?“

„Jste osamělá?“

„Přestaňte zkoušet měnit námět rozhovoru.“

„Marjorie, určitě byste nevěřila, že vy a já si budeme takhle nevázaně povídat. Pojďme nahoru do restaurace, dřív než se všechno martini vypaří.“

Oběd byl dobrý, ale Trevor neměl Georgovu představivost, znalosti vaření a schopnost nahnat vrchnímu číšníkovi strach. Bez Georgovy představivosti to bylo jídlo klasické severoamerická kuchyně, totéž co dostanete v Bellinghamu i ve Vicksburgu.

Zabrala jsem se do svých myšlenek. Když jsem zjistila, že Janetina kreditní karta je neplatná, rozčílilo mě to víc než hrozné zklamání, že jsem Janet a Iana nenašla doma. Měla Janet nějaké potíže? Byla mrtvá?

I Trevor ztratil něco ze svého nadšení, které měl, když se hra teprve rozbíhala. Místo aby mě smyslně okukoval, zabral se také do vlastních myšlenek. Proč najednou taková změna v chování? Způsobila to má prosba, aby mi ukázal obrázek své ženy? Přinutila jsem ho, aby si to uvědomil? Zdá se mi, že se muži takovým lovem nezaměstnávají, dokud se nenasytí svou ženou nebo ženami, a pak mohou obšírně vyprávět detaily z domova, jak jsou unaveni věčným brebentěním svých protějšků. Jako Ian. Neočekávám, že muž bude „chránit mou pověst“, protože pokud vím, nikdy to nedělá. Jestliže nechci, aby v posteli diskutoval o tom, že jsem sladká, ale neohrabaná, jediným řešením je vstát z postele s ním.

Ostatně, Trevor se zmiňoval o své ženě první, že ano? Teď si vlastně vzpomínám, ano, zmiňoval.

Po obědě se poněkud polepšil. Řekla jsem mu, aby se sem vrátil, až bude mít po obchodním jednání. Abych měla pohodlí jako v soukromí, nahlásila jsem se jako host, když budu telefonovat přes satelit (to byla pravda). A možná, že zůstanu přes noc (také pravda). A aby mně zatelefonoval, že se můžeme setkat v jídelně (částečná pravda — byla jsem tak osamělá a trápilo mě, aby mě nepodezříval, že mu naznačuji, aby přišel nahoru rovnou).

Odpověděl, „Zavolám nejdříve, jestli toho obchodního partnera vůbec seženu, ale v každém případě přijdu nahoru rovnou. Není potřeba tu cestu vážit nadvakrát. Ale nechám nahoru poslat bublinky, neponesu je.“

„Zadržte,“ řekla jsem, „zatím jste mi nevnutil své hanebné záměry. Jediné, co jsem vám mohla slíbit, byla příležitost předvést svou obchodnickou výmluvnost. V jídelně. Ne v mé ložnici.“

„Marjorie, jste bezcitná žena.“

„Ne, jste drsný muž. Vím, co dělám.“ Najednou se mi vybavilo něco, co mi řekl a co už jsem věděla. „Co si myslíte o umělých lidech? Chtěl byste, aby si vaše sestra vzala takového člověka?“

„Znáte někoho, kdo by to byl ochoten udělat? Ségra po tom trochu touží, ale nemůže si dovolit, aby byla jiná.“

„Nesnažte se vytáčet. Vzal byste si mě?“

„Co by tomu řekli sousedé? Marjorie, jak víte, nemůžu. Viděla jste obrázek mé ženy. U umělých žen se předpokládá, že budou velmi dobré manželky, svisle i vodorovně.“

„Myslíte konkubíny. Není nezbytné se s nimi ženit. Trevore, nejen že byste si žádnou nevzal, ale dokonce o nich nic nevíte, jen pouze mýty… nebo byste neřekl „artefakt“, když jde o umělého člověka?“

„Jsem podlý, pokrytecký a zavrženíhodný. Zneužil jsem ten výraz, abyste mě nepodezřívala, že jsem takový.“

„Bla, bla! Nejste, to bych poznala. A mimochodem pravděpodobně byste šel do postele s někým, o kom by se vám ani nesnilo, že byste si ho mohl vzít. Je to bezvýznamný rozhovor, odložme ho. Potřebuji asi dvě hodiny. Ať vás nepřekvapí, když můj terminál v pokoji bude obsazen. Nahrajte vzkaz a pohodlně se usaďte s dobrým nápojem, budu dole, jak nejdříve to půjde.“

Zvedla jsem se od stolu a odešla nahoru. Ne do svatebního apartmá, v nepřítomnosti Georgea by mě tu tahle milá výstřednost rmoutila, ale do velkého pěkného pokoje s dobrou širokou postelí a luxusem, který se mi nabízel. Měla jsem vážné podezření, že Trevorova rezervovanost (téměř uctivost) zapříčinila, že se do toho zamotal. Taková obtížná veš!

Pustila jsem tyhle myšlenky z hlavy a začala pracovat. Zavolala jsem do Hiltonu ve Vicksburgu. Ne, pan a paní Perraultovi se odhlásili. Ne, nenechali žádnou budoucí adresu. Promiňte!

Takže jsem prominula, ten syntetický počítačový hlas nebyl příjemný. Zavolala jsem na McGillovu universitu do Montrealu a promrhala dvacet minut, abych se „dověděla“, že ano, dr. Perrault byl vedoucí vědecký pracovník této university, ale teď je na universitě v Manitobě. Jedinou novou skutečností bylo, že počítač v Montrealu s lehkostí slučoval angličtinu a francouzštinu a vždy odpovídal jazykem, ve kterém jste se ho ptali. Velmi chytré, tyto elektronické vymoženosti jsou podle mého mínění až příliš chytré.

Zkusila jsem Janetino (Ianovo) číslo do Winnipegu, dozvěděla jsem se, že jejich terminál byl na jejich žádost vypnut. Byla jsem zvědavá, proč jsem dokázala na terminálu v Noře chytit zprávy. Znamenalo „mimo provoz“ pouze „nepřijmuté hovory“? Bylo to takové tajemství, že by mohlo být tajné nebo supertajné?

ANZAC ve Winnipegu mě vyhodil z počítačové sítě pro cestující veřejnost ještě předtím, než jsem zachytila lidský hlas, který by připustil, že kapitán Tormey je mimo domov z důvodu ohrožení a přerušení letů na Nový Zéland.

Ianův kód do Aucklandu odpovídal pouze hudbou a přivítáním, abych svůj vzkaz zaznamenala, což nebylo žádné překvapení, protože Ian by tam určitě nebyl, dokud znovu neobnoví semibalistické lety. Ale myslela jsem si že bych mohla zastihnout Betty nebo Freddieho anebo oba dva.

Jak se ale dostanu na Nový Zéland, když jsou semibalistické rakety mimo provoz? Na mořském koníkovi se jet nedá, je moc malý. A tyhle velké nákladní lodě poháněné Shipstoneovými bateriemi už vozí pasažéry? Nemyslela jsem si vůbec, že by měly kajuty. Neslyšela jsem vlastně někde, že některé z nich dokonce nemají ani posádku?

Věřila jsem si, že mám lepší a detailnější znalosti o tom, jak cestovat, než mají profesionální agenti cestovních kanceláří, protože jako kurýr jsem se pohybovala takovými způsoby, které turisté použít nemohou a normální obchodní cestující o nich nevědí.

Rozčililo mě poznání, že jsem vlastně nikdy nepřemýšlela o tom, jak přelstít osud, když jsou semibalistiky mimo provoz. Ale určitě nějaký způsob existuje, vždycky existuje nějaký způsob. Uložila jsem si to v paměti jako problém, který budu řešit, ale později.

Zavolala jsem na universitu v Sydney, hovořila s počítačem, ale nakonec jsem dostala lidský hlas, který připustil, že zná profesora Farnese, ale že je na dovolené. Ne, žádný telefonní kód ani adresu nenechal — pardon. Snad by mi mohla pomoci služba zákazníkům.

Počítač informační služby v Sydney vypadal opuštěně, protože byl ochotný se mnou nekonečně klábosit o čemkoliv, ale přiznal, že v jeho síti jsou pouze Federico nebo Elisabeth Farneseovi. Poslouchala jsem reklamní kecy o největším mostě na světě (což není pravda) a o největší opeře světa (což pravda je), pak přišli na řadu protinožci. Váhavě jsem ho vypnula; přátelský počítač s australským přízvukem je lepší společnost než většina lidí, ať už opravdových nebo mého druhu.

Potom jsem vyřídila jednu věc, o které jsem doufala, že jsem schopná vynechat: Christchurch. Možná, že vedení Šéfovy organizace se na mě zeptalo u mé bývalé rodiny, když už mě vystěhovali. Jestli to vůbec bylo vystěhování a ne úplná katastrofa. Pořád tady byla velmi malá možnost, že Ian, neschopný mi poslat do Impéria ani zprávičku, by ji poslal do mého bývalého domova v naději, že bude opětována. Vybavilo se mi, že jsem mu dala svoje číslo do Christchurchu, když mi dával svoje do svého aucklandského bytu. Takže jsem volala do svého někdejšího domova… …a dostala jsem šok, jako když stoupáte na schod, který tam ale není. „Služba na terminálu, který voláte, je odpojena. V nouzi, prosím, volejte Christchurch…“ a následný kód byl, jak jsem poznala, Brianova kancelář.

Uvědomila jsem si, že musím udělat korekci časových pásem, abych nedostávala neustále chybná hlášení. Tady bylo odpoledne, právě krátce po třetí, takže na Novém Zélandě bylo zítra ráno krátce po desáté, nejpravděpodobnější čas, kdy by Brian měl být u sebe. Vyťukala jsem jeho kód, za pár vteřin dostala satelitní linku a pak se přistihla, že zírám do jeho udivené tváře. „Marjorie!“

„Ano,“ souhlasila jsem. „Marjorie. Jak se máš?“

„Proč mi voláš?“

Řekla jsem: „Briane, prosím tě! Byli jsme spolu sedm let; nemůžeme se bavit spolu přinejmenším zdvořile?“

„Promiň. Co pro tebe můžu udělat?“

„Je mi líto, že tě vytrhuju od práce, ale volala jsem domů a zjistila jsem, že terminál je mimo provoz. Briane, určitě ze zpráv víš, že spojení s Chicagským impériem bylo stavem ohrožení přerušeno. Atentáty. Sdělovací prostředky tomu říkají Krvavý čtvrtek. A v důsledku toho jsem v Kalifornii. Nikdy jsem na svou adresu do Impéria nedojela. Můžeš mi říct, jestli mám poštu nebo nějaké vzkazy, které mi mohly přijít? Chápej, nic jsem nedostala.“

„Skutečně ti nemůžu nic říct. Promiň.“

„Nemůžeš mi ani říct, jestli jste museli něco za mnou poslat? Potřebuju aspoň vědět, jaký vzkaz byl za mnou odeslán, abych ho mohla vypátrat.“

„Nech mě přemýšlet. Snad by to mohly být všechny ty peníze které jsi vybrala — ne, ty sis vzala směnku na ně s sebou.“

„Jaké peníze?“

„Žádala jsi přece, abychom ti vrátili peníze — nebo rozpoutáš veřejný skandál. Něco přes sedmdesát tisíc dolaru, Marjorie. Jsem překvapen, že máš drzost se ukazovat…, když tvoje nevychovanost, lži a chladná chamtivost rozbily naši rodinu.“

„Briane, co to, prokristapána, říkáš? Nelhala jsem nikomu, nemyslím si, že jsem nevychovaná a nevzala jsem rodině ani halíř. 'Rozbila rodinu', jak? Byla jsem z rodiny vykopnuta a vypakována, všechno během chvilky. Já jsem určitě 'rodinu nerozbila'. Vysvětli mi to.“

Brian mi to chladně vysvětlil do všech smutných podrobností. Samozřejmě, že podle něho moje nevychovanost pramenila z mých lží. Snažila jsem se mu připomenout, jak jsem mu dokázala, že jsem se polepšila. Mávnul nad tím rukou. To, co se vybavovalo mně a co se vybavovalo jemu, pochopitelně vůbec nebylo totéž. Co se týče peněz, tak taky lžu; viděl stvrzenku s mým podpisem.

Přerušila jsem ho a řekla mu, že každý můj podpis na obdobném potvrzení musí být padělek, protože jsem neobdržela jediný dolar.

„Obviňuješ Anitu z podvodu. To je tvoje doposud nejtroufalejší lež.“

„Já neobviňuju Anitu z ničeho. Ale já jsem od rodiny nedostala žádné peníze.“

Obviňovala jsem Anitu a oba jsme to věděli. A možná jsem obviňovala také Briana. Vybavilo se mi najednou, že Vickie povídala o tom, že Anitě se bradavky zvětšují pouze díky tučným kreditním částkám… a umlčela jsem ji, aby nebyla jízlivá. Ale od ostatních jsem slyšela narážky, že Anita je v posteli frigidní — věc, kterou umělý člověk nemůže pochopit. Když jsem se dívala nazpátek, skutečně se zdálo možné, že její celková náruživost se soustředila na rodinu, finanční úspěch, veřejnou prestiž, moc ve společnosti.

Pokud je to tak, určitě mě nenávidí. Nerozbila jsem rodinu, ale zdálo se, že moje vyhnání bylo první kamínek v lavině. Takřka okamžitě poté, co jsem odjela, odletěla Vickie do Nuku'alofa a dala pokyn advokátovi, aby zažádal o rozvod a finanční vypořádání. Poté Douglas a Lispeth opustili Christchurch, oženili a povdávali se každý zvlášť, a navštěvovali svou společenskou třídu.

Malá ukázka pohodlí. Dozvěděla jsem se od Briana, že hlasování proti mně nebylo šest: nula, ale sedm: nula. Nějaké zlepšení? Ano. Anita zařídila, že hlasování musí proběhnout pouze mezi podílníky. Hlavní akcionáři, konkrétně Brian, Bertie a Anita, hlasovali první, což znamenalo sedm hlasů proti mně, jasná většina na to, abych byla odstavena — a hned poté se Doug, Vickie a Lispeth zdrželi hlasování.

A taky ještě jedna malá ukázka pohodlí. Oni se Anitě nevzepřeli, nepokusili se ji zastavit, dokonce mě ani nevarovali před tím, co už bylo v pohybu. Zdrželi se hlasování… a pak se ocitli mimo a nechali si dál poroučet.

Zeptala a em se Briana na děti — stroze odpověděl, že už se o ně nemusím starat. Potom řekl, že má moc práce a že se musí odpojit, ale zdržela jsem ho ještě jednou otázkou: Co se stalo s kočkami?

Vypadalo to, že co chvíli exploduje. „Marjorie, jsi naprosto bezcitná? Způsobila jsi mnoho bolesti, fakticky skutečnou tragédii, a ty se zajímáš o něco tak triviálního, jako jsou kočky?“

Potlačovala jsem vztek. „Já to fakticky chci vědět, Briane.“

„Mám dojem, že je poslali do útulku. Nebo možná na lékařskou fakultu. Nashle! Prosím tě, už mi znovu nevolej.“

„Na medicínu“ — Pana Podnožku uvázali k chirurgickému stolu, zatímco se nějaký medik na něm učil zacházet se skalpelem? Nejsem vegetariánkou a nehodlám se dohadovat o používání zvířat v oblasti vědy a výuky. Ale, když už se to musí dělat, drahý Bože, ať už jsi kdekoliv, nedopusť, ať se to děje zvířatům, která byla chována tak, aby si myslela, že jsou lidmi!

Útulek nebo medicína. Pan Podnožka a mladší kočky už jsou určitě mrtvé. Pokud by semibalistiky fungovaly, asi bych riskovala návrat do Britské Kanady, abych chytila příští trajekt na Nový Zéland v zoufalé naději zachránit svého starého přítele. Ale bez moderního způsobu dopravy byl Auckland mnohem dál než Luna City. A ani zoufalá naděje… zahloubala jsem se do svých myšlenek a nemohla jsem se vytrhnout ze svého rozjímání… a přišlo mi, že se mi právě otírá o nohu Pan Podnožka.

Na terminálu zablikalo červené světlo. Podívala jsem se na hodiny a všimla si, že je okolo druhé. Domyslela jsem si: tohle světlo byl takřka určitě Trevor.

Takže, dej se do kupy, Friday. Protři si oči studenou vodou, sejdi dolů a nech ho, aby tě zkoušel přesvědčovat. Nebo mu snad řekneš, aby přišel nahoru, a vezmeš ho rovnou do postele? To první, to je ono, Určitě necítíš dráždivost téhle minuty… ale zabořit svou tvář do příjemně teplého ramene a nechat se unášet svými pocity, až se budeš cítit žádostivá? Tohle znáš. Ženské slzy jsou prý pro většinu mužů účinné afrodisiakum a tvoje zkušenost tomu dává za pravdu. Skrytý sadismus? Mužnost? Kdo se o to stará? Ale funguje to.

Pozvi ho nahoru. Nech si poslat nějaký likér. Možná si obtáhni rty rtěnkou, abys vypadala sexy. Ne, do háje s rtěnkou, stejně by dlouho nevydržela. Pozvi ho nahoru, vezmi si ho do postele. Vzchop se, sakra už, abys povzbudila i jeho. Dej mu všechno, co máš.

Vyladila jsem úsměv na tváři a odpověděla jsem terminálu.

A náhle jsem mluvila s hlasem hotelového robota: „Obdrželi jsme pro vás kytici květů. Smím vám ji poslat nahoru?“

„Jistě.“ (Ať už je to cokoliv od kohokoliv, náruč květů je lepší než plesknutí mokrou rybou přes břicho.)

Krátce zabručel jídelní výtah. Šla jsem k němu a převzala květinovou zásilku tak velkou, že jsem ji položila na podlahu, abych ji rozbalila.

Tmavočervené růže s dlouhými stonky. Rozhodla jsem se poskytnout Trevorovi ještě hezčí chvíle, než dokázala Kleopatra ve svých nejlepších okamžicích.

Poté, co jsem si tohle přiznala, jsem otevřela obálku, která přišla s růžemi. Očekávala jsem krátký vzkaz, snad něco ve stylu, abych předvedla reklamu na pohovku nebo něco takového.

Ne, žádná zprávička, ale hotový dopis:

Drahá Marjorie, doufám, že tyhle růže budou přinejmenším stejně tak vítané, jako bych býval já.

[„— bych býval já“? Co, u čerta?]

Musím přiznat, že jsem odjel pryč. Něco, co vyplulo napovrch, mě donutilo uznat, že musím upustit od svých pokusů vnucovat vám svou společnost.

Nejsem ženatý. Nevím, kdo bude ta vyvolená; fotografie je jen rekvizita. Jak jste zdůraznila, nejsem vhodný typ pro manželství. Jsem umělý člověk, drahá lady. „Má matka je zkumavka, skalpel je můj otec.“ Takže bych určitě neprošel u normálních žen. Jsem pro lidi přijatelný, ano, ale raději jsem měl říct pravdu, než se pokoušet vás dostat — dřív než poznáte pravdu sama.

Takže vám to raději sděluji nyní, než abych vás zranil později.

Pochopitelně se nejmenuji Andrews, protože osoby jako já nemají rodinu a tudíž ani jméno.

Nemohu si pomoct, kéž byste vy sama byla taky umělý člověk. Jste fakticky sladká (a výjimečně sexy) a vaše snaha tlachat o záležitostech jako jsou umělí lidé, kterým nerozumíte, nebude vaše chyba. Připomínáte mi jednu malou fenku foxteriéra, kterou jsem jednou měl. Byla rozkošná a velmi srdečná, ale vždy ochotná se rvát sama s celým světem, pokud to ten den měla na programu. Uznávám, že mám rád psy a kočky více než většinu lidí; nikdy nedrželi proti mně proto, že nejsem člověk.

Ať vás ty růže potěší

Trevor

Utřela jsem si slzy, vysmrkala nos a sešla rychle dolů, prošla halou a barem o patro níž k terminálu raketoplánů a zastavila se u turniketů vedoucích k startujícím modulům… Stála jsem tam a čekala a čekala a čekala ještě více a nějaký policista si mě začal všímat, až ke mně přišel a ptal se, co chci a zdali potřebuju pomoc.

Řekla jsem mu pravdu nebo kus z ní a on mě nechal být. Čekala jsem a čekala a on se na mě celou dobu díval. Pak mě zase obešel a řekl: „Podívej se, pokud tady chceš ještě lelkovat, budu tě muset požádat o průkaz a lékařské vysvědčení a seberu tě, když jenom něco z toho nebude v pořádku. Nechci to udělat, mám doma dceru v tvém věku a rád bych si myslel, že nějaký polda by jí taky dal šanci. Jinak by ses neměla trápit; každý z tvé tváře vyčte, že nejsi dost tvrdá.“

Uvažovala jsem, že mu ukážu zlatou kreditní kartu — pochybuju, že obyčejný chodec někde na ulici u sebe nosí zlatou kreditní kartu. Ten start chudák si skutečně myslel, že se o mě postará a já už jsem za jeden den pokořila tolik lidí, že jsem mu raději poděkovala a vyšla nahoru do pokoje.

Lidé jsou si tak sebejistí tím, že vždycky poznají umělého člověka — bla, bla! My se neumíme poznat ani navzájem Trevor je jediný muž, kterého jsem kdy potkala a kterého bych si mohla vzít s naprosto čistým svědomím — a já ho vyštvala pryč!

Ale on byl příliš citlivý!

Kdo je příliš citlivý? Ty, Friday.

Čert to vem, většina lidí náš druh diskriminuje. Kopej psa dostatečně dlouho a naučí se hezky skákat. Jen se podívej na mou sladkou novozélandskou rodinu, na ty práskače. Anita se pravděpodobně cítila spokojena sama se sebou, když mě podvedla. Vždyť nejsem člověk.

Skóre za ten den: Lidi 9 — Friday 0. Kde je Janet?