Friday

XXIII

Jakmile jsem opustila svatyni bohů, běžela jsem ke Goldie. Byla jsem mrzutá a chtělo se mi do hafan. Ale nechtěla jsem být podrážděná na Goldie. Šéf! Čert aby ho spral. Povýšený, arogantní vejtaha! Šla jsem do svého pokoje a zasedla k práci, abych přestala pěnit.

Nejprve jsem se napíchla na názvy a adresy všech firem Shipstoneova koncernu. Mezitím, co se tiskly, jsem se zeptala na jeho historii. Počítač vypsal dvě, oficiální historii společnosti, spojenou se životopisem Daniela Shipstonea, a neoficiální historii nazvanou pod čarou „vyhrabávání skandálů a praní špinavého prádla“. Potom mašinka navrhla několik dalších zdrojů informací.

Řekla jsem terminálu, aby vytiskl obě knihy, a zeptala se ho, zda ostatní prameny mají 4 tisíce slov nebo méně, jestli mají stručné souhrny nebo ne. Pak jsem přehlédla seznam firem koncernu:

Podívala jsem se na seznam bez velkého nadšení. Věděla jsem, že Shipstoneův koncern musí být velký — kdo by neměl po ruce aspoň půltuctu Shipstoneových pohonných jednotek? Ale teď se mi zdálo, že studium toho monstra by byla záležitost na celý život. A navíc jsem neměla tak velký zájem o Shipstoneovy podniky.

Právě jsem chtěla píchnout do toho vosího hnízda, když se u mne zastavila Goldie a řekla, že je čas to dneska zabalit. „A mám pokyn dohlédnout na to, abys netrávila u počítače víc než osm hodin denně a aby sis vybírala každý týden celý víkend volna.“

„Ach tak. Ten tyranizující starej bastard.“

Vystartovaly jsme do jídelny.

„Friday…“

„Ano, Goldie?“

„Máš pořád dojem, že boss je nabručenej a někdy nesnesitelnej?“

„Oprava: On je vždycky nesnesitelnej.

„Hm, ano. Ale možná nevíš, že má neustálé bolesti.“ Dodala: „Dlouho už nemůže brát léky bez toho, aby je zvládal kontrolovat.“

Procházely jsme se v tichosti, zatímco já jsem tuhle skutečnost přežvykovala a trávila. „Goldie? A co mu vlastně je?“

„Nic, fakticky. Řekla bych, že se těší dobrému zdraví… na svůj věk.“

„Kolik mu je?“

„Nevím. Z toho, co jsem slyšela, vím, že mu je přes stovku. Ale kolik přesně, těžko říct.“

„No ne! Goldie, když jsem nastupovala, nemohlo mu být víc než sedmdesát. Sice používal berle, ale byl velice čilý. Byl čiperný jako málokdo.“

„Jo… to není důležité. Ale možná si vzpomínáš, že byl zraněný. Když je na tebe sprostý, určitě se mu ozývá bolest. Má totiž o tobě vysoké mínění.“

„Co tě přivedlo k tomu názoru?“

„Hm… už jsem toho se svým pacientem namluvila až dost. Pojďme se najíst.“

Při studiu Shipstoneovy společnosti jsem se ani nepokoušela studovat samotnou rodinu Shipstoneů. Způsob — a to jediný možný — jak je studovat, by bylo se vrátit zpátky do školy, získat doktorát ve fyzice, přidat několik intenzivních doktorandských stáží jak v problematice tuhé fáze, tak plasmy, dostat místo u jedné ze Shipstoneových společností a tak jim vyjádřit svou loajalitu. Tím se člověk dostane do poslední dlouhé části vnitřního cyklu firmy, která řídí výrobu a její kvalitu.

Protože by to zabralo zhruba dvacet let, měla jsem začít, když jsem byla v pubertě. Proto jsem usoudila, že Šéf neměl v úmyslu to udělat zrovna takhle.

Dovolila bych si citovat z oficiální neboli propagandistické historie:

Prometheus, stručný životopis a krátké shrnutí bezpříkladných objevů prof. dr. ing. Daniela Shipstonea, doktora věd, a jeho dobročinného systému, který založil.

— Takže mladý Daniel Shipstone si jednou uvědomil, že problémem není ani tak nedostatek energie, jako její přenos. Energie je všude — ve slunečním záření, větru, v horských potocích, ve všech druzích teplotních gradientů všude kolem nás, v uhlí, ropě, v radioaktivních rudách, v zelených rostlinách. Zvláště energie v hlubinách oceánů a ve vnějším kosmickém prostoru je pro nás využitelná v množství daleko větším, než si lidská fantazie dokáže představit.

Ti, kteří mluvili o „nedostatku energie“ a o „ochraně energie“, jednoduše nepochopili situaci. Obloha byla „razantní energetický déšť“; a jediné, co potřebovala, byl kbelík, ve kterém je možno ho nosit.

Díky odvaze své oddané ženy Muriel (rozené Greentreeové), která se vrátila zpátky do práce, aby živila rodinu, odešel mladý Shipstone od General Atomics a stal se nejameričtějším bájným hrdinou, suterénním vynálezcem. Po sedmi hubených letech postavil vlastníma rukama první Shipstoneovu továrnu. Přišel na to, že…

To, na co přišel, byl způsob, jak uložit spoustu kilowatthodin do tak malého prostoru a malé hmoty, o kterém ostatní inženýři jenom snili. A nazvat to „vylepšená zásobníková baterie“, což tehdy skutečně udělal, je stejně směšné jako nazvat vodíkovou pumu „vylepšenou bouchací kuličkou“. Dosáhl naprosté destrukce největšího průmyslového odvětví západního světa (vyjma organizovaného náboženství).

O tom, co se stalo dále, musím citovat z oné skandalizované historie a dalších nezávislých zdrojů, protože vůbec nevěřím předkládaným sladkým řečičkám z oficiální verze historie společnosti. Fiktivní záznam řeči připisované Muriel Shipstoneové:

„Danny, chlapče, nechystáš si patentovat tu serepatičku? Co by ti to hodilo? Nanejvýš sedmnáct let zisku… a už vůbec nic ve zbývajících třech čtvrtinách světa. Kdybys to udělal nebo to jen zkusil, Edisonova, P.G. a Standardní by tě natáhly na nařízeních a souborech zákonů a vykládaly by o porušení zákona a já nevím, o čem všem. Ale sám jsi říkal, že můžeš položit jeden ze svých nápadů na stůl pracovny nejlepšího výzkumného týmu G.A. a nejlepší, co jsou schopni udělat, je to roztavit, a nejhorší, že by se vyhodili do povětří sami. To jsi říkal. Myslel jsi to tak?“

„Jasně. Když nevědí, jak uvádím…“

„Huš! Nechci to vědět. I stěny mají uši. Žádná fantastická prohlášení nebudou; jednoduše začneme vyrábět. Kdekoliv, kde je levná energie. A kde to je?“

Autor skandálního svazku pěkně tepal do „bezohledného tvrdého monopolu“ Shipstoneovy společnosti tím, že se jakoby zastával nejzákladnějších potřeb „všech malých lidí ze všech koutů světa“. Já jsem se na to těmahle očima dívat nemohla. Vždyť když něco bývalo vzácné a drahé a Shipstone a jeho společnosti z toho udělali levnou a příjemnou záležitost — to že je „bezohledné“ a „kruté“?

Shipstoneovy společnosti nemají monopol na energii. Nemají ve vlastnictví uhlí, ropu, uran nebo vodní energii. Pronajímají mnoho, mnoho hektarů pouštní půdy… ale mnohem více pouští neplodí díky slunci, jehož Shipstoneův trust využívá. Stejně jako ve vesmíru, kde nezachytíme ani jedno procento všeho slunečního záření, které bez užitku prochází oběžnou drahou Měsíce. Není to možné hned z několika milionů důvodů. Můžete si je spočítat sami; přesto nikdy tomu, co vám vyjde, neuvěříte.

Takže jaký je jejich zločin? Dvojnásobný: a) Shipstoneovy společnosti jsou vinny tím, že zásobují lidskou populaci energií za ceny nižší než jejich konkurence; b) Jasně si nedemokraticky přísně střeží své průmyslové tajemství pouze pro sebe.

A to je v očích řady lidí hlavní prohřešek. Můj terminál vyhrabal hodně novinových úvodníků o „právu lidí vědět“, jiné o „drzosti gigantických monopolů“ a další ukázky takového „spravedlivého rozhořčeni'.

V pořádku, Shipstoneův trust je mamut, protože zásobuje levnou energií miliardy lidí, kteří chtějí levný elektrický proud a každý rok ho chtějí víc a víc. Ale to není monopol, protože nevlastní žádnou energii; balí ji a přepravují k lidem, kteří ji chtějí. Tyto miliardy zákazníků by mohly nechat Shipstoneovy zbankrotovat prakticky přes noc, kdyby se vrátily ke starým metodám — spalovalo by se uhlí, dřevo, ropa, uran, elektrický proud by se přepravoval pomocí rozvětvených rozvodů měděnými a hliníkovými dráty a zároveň dlouhými vlaky vagonů s uhlím a cisteren s ropou.

Ale nikdo, kam se můj terminál mohl dostat, se nechtěl vracet ke starým špatným dnům, kdy krajina byla nekonečně znetvořena a vzduch byl přesycen smradem, karcinogeny a sazemi, omezenci byli postrašeni jadernou energií a veškerá energie byla vzácná a drahá. Ne, nikdo nechtěl staré zlé časy — dokonce nejradikálnější z odpůrců chtějí levnou a výhodnou elektřinu… teď ale chtějí, aby Shipstoneovy společnosti odešly a ztratily se.

„Právo lidí vědět“ — právo lidí vědět co? Daniel Shipstone, který se jako první vyzbrojil velkými znalostmi vyšší matematiky a fyziky, pronikl do jejich základů a mlčky sedm hubených a smutných let trpěl, se naučil aplikovat přírodní zákon, což mu pak umožnilo vybudovat Shipstoneovy společnosti.

Kdokoliv z „lidí“ mohl klidně udělat to, co on — vždyť si dokonce nenechal vystavit ani patent. Tyto přírodní zákony jsou přece volně dostupné každému, včetně neandrtálců, choulících se chladem a zabíjejících blechy.

V tomto případě problém „práva lidí vědět“ silně připomíná „právo“ každého být klavírním virtuosem — ale bez toho, aby cvičil.

Ale já jsem zaujatá, nejsem člověk a nikdy jsem neměla žádná práva.

Ať už dám přednost nasládlé verzi společnosti nebo neoficiální vitriolové verzi, základní fakta o Danielu Shipstoneovi a Shipstoneově korporaci jsou dobře známá a mimo jakýchkoliv pochybností. Když jsem se začala prohrabávat vlastnictvím, managementem a řízením, překvapil a šokoval mě jeden poznatek.

Poprvé jsem byla udivena už z toho základního seznamu. Uviděla jsem totiž, jaké společnosti byly v seznamu jako součásti Shipstoneovy korporace, přestože neměly „Shipstone“ ve svém názvu. Jestliže to chybí u Coly… se Shipstoneovými je ale sranda.

Ian mi vyprávěl, že Inteworld nařídil zničení Acapulca — to znamená, že trusty Daniela Shipstonea nařídily zabít čtvrt milionu nevinných lidí? Jsou to ti samí lidé, kteří tryskem staví po celém světě nejlepší nemocnice nebo školy pro postižené děti? A Sears Montgomery, proboha, sama vlastním jejich nějaké kmenové akcie. A podílím se tak vlastně na vyvraždění Acapulca?

Naprogramovala jsem stroj tak, aby zobrazil, jak představenstva společností v rámci Shipstoneovy korporace do sebe zapadají a jaké ředitelství v ostatních společnostech bylo v držení ředitelů Shipstoneových společností. Výsledky mě tak překvapily, že jsem požádala počítač, aby vypsal seznam kmenového vlastnictví jednoho nebo více procent základního kapitálu ve všech Shipstoneových společnostech.

Příští tři dny jsem strávila probíráním, přeskupováním a hledáním lepších způsobů zobrazení dat, což přineslo odpověď na ty dvě předcházející otázky.

Nakonec jsem si vypsala tyto závěry: a) Shipstoneova korporace je všechno jedna společnost. Ale tváří se jako dvacet osm oddělených organizací. b) Ředitelé nebo akcionáři v Shipstoneově koncernu vlastní nebo kontrolují všechny velké a důležité věci ve všech hlavních teritoriálních národech v sluneční soustavě. c) Shipstone je možným zárodkem celoplanetární (nebo kosmické) vlády. Nemohla jsem z dat určit, zda to působí jako kontrola nebo ne, pokud se to tu vůbec projevovalo. Ale mohlo by to fungovat pomocí společností, o nichž veřejnost nevěděla, že patří k Shipstoneovu impériu. d) To mě vystrašilo.

Něco, čeho jsem si všimla ve spojení s jednou Shipstoneovou společností (Morganovou Spojenou), způsobilo, že jsem rozeběhla průzkum kreditních společností a bank. Nebyla jsem překvapena, ale zdrcena, když jsem poznala, že společnost, která se mi stará o úvěr (kalifornský MasterCard), byla pod vlivem stejné společnosti jako ta, která zaručuje platby (Ceres and South Africa). Podobně měly své stínové paralely Maple Leaf, Visa, Credit Quebec či ostatní. Tohle není nic novéno. Pokud si dobře pamatuju, prohlašovali to už i peněžní teoretici. Ale praštilo mě, když jsem viděla vzájemnou propojenost jejich představenstev s vlastníky.

Nato jsem se impulsivně zeptala počítače: „Kdo tě vlastní?“ Zpátky jsem dostala: „Nemít program.“

Zopakovala jsem to, přibližujíc se co nejopatrněji jeho jazyku. Počítač, dostupný tímto terminálem, byl stroj, který značně slevoval z nároků kladených na operátora a byl nezvykle vnímavý. Obyčejně mu něco jako neformální programování nevadilo. Ale existují omezení, která můžete při kladení ústních otázek počítači očekávat. Instinktivní otázky, jako je tato, by se měly klást sémanticky přesně.

Znovu: „Nemít program.“

Rozhodla jsem se ho ošálit. Zeptala jsem se ho následující otázkou, která byla vytvořena krok za krokem přesně v souladu s jazykem počítače, počítačovou gramatikou, počítačovým protokolem: „Kdo vlastní informačně—procesní síť, která má terminály v celé Britské Kanadě?“

Odpověď se ukázala a několikrát probleskla, než zmizela — a smazala se bez mého příkazu: „Požadovaná data nejsou v mé paměťové bance.“

To mě poděsilo. Na den jsem s tím praštila a šla si zaplavat. Tuhle noc se mi moc zachtělo vyspat se s přítelem, a vůbec nečekat, až mě o to požádá. Nebyla jsem supernadržená, byla jsem superopuštěná. Pokušitel dobře věděl, proč chci blízko sebe teplé živé tělo, které by mě „ochránilo“ před inteligentním strojem, co mi odmítal odpovědět, kdo nebo co ho vlastní.

Během snídaně příštího rána mi Šéf poslal vzkaz, abych ho navštívila v deset nula nula. Asi abych podala zprávu. Zase nějakou mystifikaci, protože podle mého názoru jsem neměla dost času na to, abych dala dohromady své dva úkoly: Shipstone a příznaky nakažené kultury.

Ale když psem vešla, podal mi šéf dopis, takový staromódní, zapečetěný v obálce a osobně odeslaný, tak akorát do sběru.

Poznala jsem, komu jsem ho posílala — Janet a Ianovi. Ale byla jsem překvapena, že ho vidím v Šéfových rukou, protože zpáteční adresa na něm bylo pouze telefonní číslo. Podívala jsem se a uviděla, že adresa byla přepsána na právnickou firmu v San Jose, kterou jsem uváděla jako spojení, abych našla Šéfa.

„Můžeš mi to dát zpátky a já to pošlu kapitánu Tormeyovi… když vím, kde je.“

„Aha, když tedy víte, kde jsou Tormeyovi, napíšu zcela jiný dopis. Tenhle je už zbytečný.“

„To si zaslouží pochvalu.“

„Četl jste ho?“ (Zatraceně, Šéfe!)

„Čtu všechno, co má být doručeno kapitánu a paní Tormeyovým — a dr. Perraultovi. Na jejich žádost.“

„Chápu.“ (Zatraceně, nikdo mi to neřekl!) „Napsala jsem to tak, jak to je, falešné jméno a prostě všechno, protože policie ve Winnipegu to mohla otevřít.“

„A nepochybně otevřela. Myslím si, že jsi to zamaskovala přiměřeně. Lituju, že jsem tě neinformoval, že všechna pošta pro ně by měla jít přese mne. Friday, nevím, kde jsou Tormeyovi… Mám určitou možnost se s nimi spojit, ale můžu ji použít jen jednou. Když policie proti nim vystřílí všechno střelivo. Čekal jsem to už před pár týdny. Zatím se to nestalo. Z toho usuzuji, že policie ve Winnipegu chce uvalit na Tormeyovi vazbu v souvislosti se zmizením poručíka Dickeye. Jako kdyby šlo o vraždu. Zeptal bych se znovu: Mohou to tělo nalézt?“

Usilovně jsem přemýšlela a snažila si představit „nejhorší variantu“. Kdyby se už policie nastěhovala do domu, co by našli?

„Šéfe, byla policie už vevnitř?“

„Určitě. Prohledali ho den po tom, co majitelé odjeli.“

„V tom případě policie nenašla tělo toho rána, kdy jsem se tu hlásila. Kdyby ho našli nebo ho mohli najít někdy potom, věděl byste to?“

„Myslím, že je to dost pravděpodobné. Moje spojení na policejní velitelství nemůžu označit za přímo skvělá, ale nejvíc platím za nejčerstvější informace.“

„Nevíte, co se stalo se zvířectvem? Čtyři koně, kočka a pět koťat, prase a možná ještě další zvířata?“

„Friday, a co tvoje intuice?“

„Šéfe, nevím, jak je to tělo schované. Ale Janet, paní Tormeyová, je architektka, která se specializuje na dvojitou aktivní ochranu budov. Asi by mi neříkala o svých zvířatech, kdyby si myslela, že existuje sebemenší možnost, aby tělo bylo nalezeno.“

Šéf si udělal poznámku. „Probereme to později. Jaké jsou příznaky nakažené kultury?“

„Šéfe, prokristapána. Ještě se stále prokousávám Shipstoneovým koncernem.“

„Nikdy ho nepoznáš celý. Proto jsem ti dal dva úkoly najednou, aby sis mohla odpočinout při změně tématu. Nevyprávěj mi, že ti nedalo, aby sis nepromyslela i to druhé.“

„Promyslela, ale to je všechno, co jsem udělala. Četla jsem Gibbona a studovala francouzskou revoluci. Také Smithovo Z Yalu na dno propasti.“

„Velmi doktrinářské pojednání. Přečti si také Pennovy Poslední dny sladké zemi svobody.“

„Ano, pane. Už jsem si začala dělat čárky. Je to zlé znamení, když lidé určité země přestanou cítit se svou zemí a začnou se ztotožňovat s nějakou skupinou. S rasovou skupinou. Nebo s náboženstvím. Nebo s jazykem. S něčím, co už není veškerá populace.“

„Velmi zlé znamení. Partikularismus. Jednou to bylo považováno za španělskou neřest, ale může tím být zasažena jakákoliv země.“

„Španělsko doopravdy neznám. Jedním ze symptomů bude nadvláda mužů nad ženami. Domnívám se, že by to mohlo být naopak, ale zatím jsem na to v žádné historii, kterou jsem slyšela, nenarazila. Proč, Šéfe?“

„Zpovídám já tebe, tak pokračuj.“

„Už dlouho slýchávám o tom, že předtím, než může přijít revoluce, obyvatelstvo musí ztratit obavy z policie i ze soudů.“

„Základy. A dál?“

„Jo… je důležité, aby byly vysoké daně, a stejné je to s inflací měny a s poměrem produktivních lidí k těm na veřejné výplatní listině. Ale to je stará písnička. Každý ví, že jestliže příjmy a výdaje nejsou v určité rovnováze, je stát v úpadku. A to přesto, že existuje nekonečná řada pokusů to odstranit legislativně. Ale já jsem začala hledat náznaky, nazývané symptomy mizerného roku. Věděl jste například, že je tady nezákonné být nahý mimo svůj vlastní dům? Dokonce i ve svém vlastním domě, pokud vás někdo může vidět?“

„Bojím se, že je poněkud obtížné to prosadit. Vidíš v tom nějaké důležité hledisko?“

„Aha, neprosadí se to. Ale taky to nemůže být zrušeno. Konfederace je přecpána takovými zákony. Zdálo se mi, že jakýkoliv zákon, který se neprosadí a nemůže být prosazen, slábne jako všechny ostatní zákony. Šéfe, věděl jste, že Kalifornská konfederace si vydržuje kurvy?“

„Nevšiml jsem si toho. Z jakého důvodu? Pro své ozbrojené síly? Pro obyvatele věznic? Nebo pro veřejnou potřebu? Uznávám, že mě to poněkud překvapilo.“

„No, takhle to vůbec není. Vláda je platí za to, že oficiálně nikomu nedají. Jen zkuste úplně zrušit tenhle trh. Jsou cvičeny, přezkušovány — a shromažďovány do zásoby. Jenomže to nefunguje. Tyhle „přebytečné umělkyně“ vycucávají státní subvence… pak se jdou přímo na ulici prodávat. Těžko předpokládat, že to dělají jen tak pro zábavu, takže to nabourá trh s nepodporovanými děvkami. A tak unie prostitutek, která původní legislativu finančně podporovala, nyní zkouší vypracovat systém kupónů, který by měl ucpat mezery v subvenčním zákoně. To taky nebude fungovat.“

„Proč to nebude fungovat, Friday?“

„Šéfe, zákony, které ruší to, co je zaběhnuté, nikdy nejsou účinné. Přesně tohle říkal Král-Bič. Jistě to znáte.“

„Chtěl jsem se ujistit, že to víš i ty.“

„Myslím, že jste mě urazil. V Kalifornské konfederaci je protizákonné odmítnout úvěr osobě jenom proto, že tato osoba zbankrotovala. Úvěr je občanské právo.“

„Mám za to, že to nefunguje. Ale co se děje, když neuposlechneš?“

„To jsem ještě nevypátrala, Šéfe. Ale myslím, že nýmand by byl při pokusu podplatit soud v nevýhodě. Uvedu jen jasné příznaky nakažené kultury: Násilí. Přepady. Odstřelování ze zálohy. Žhářství. Bombové útoky. Terorismus ve všech podobách. Samozřejmě výtržnictví. Ale bojím se, že malé projevy násilí, které útočí na lidi den za dnem, poškozují kulturu dokonce více, než výtržnictví, která vzplanou a pak utichnou. Mám dojem, že je to všechno. Aha, branná povinnost, otroctví, despotický nátlak všeho druhu a uvěznění bez možnosti kauce a bez okamžitého výslechu — ale tyhle věci jsou zřejmé. Všechny dějinné epochy je mají na seznamu.“

„Friday, myslím, že jsi postihla všechny nejvíc alarmující příznaky.“

„Já? A nechystáte se mi něco povědět? Nebo budu muset dál tápat ve tmě?“

„Hm. Jednou ti to řeknu. Ale teď se vrať a pátrej po tom. Zkoušej to. Nakažené kultury vykazují soubor příznaků, právě takových, jaké jsi jmenovala… ale nějaké obarvování kultury, ať na růžovo nebo na černo, svědčí o lidské nevzdělanosti. O špatných mravech. O nedostatku soudnosti k ostatním v méně důležitých záležitostech. Ztráta slušnosti a dobrého vychování je mnohem důležitější než výtržnictví.“

„Skutečně?“

„Pffí, měl jsem tě přinutit, aby ses k tomu dokopala sama. Pak bys to uznala. Tenhle symptom je zvlášť vážný, protože málokdo o něm uvažuje jako o příznacích špatného zdraví, ale jako o důkazu vlastní síly. Hledej to. Nastuduj to. Friday, už je příliš pozdě zachraňovat tuhle kulturu — tuto celosvětovou kulturu, ne jenom groteskní show tady v Kalifornii. Proto musíme už nyní připravovat kláštery pro nadcházející Dobu temna. Elektronické záznamy jsou příliš křehké. Musíme mít zase knihy ze stabilizovaného inkoustu a trvanlivého papíru. Ale ani tohle nemusí stačit. Zdroje pro příští renesanci mohou možná přijít z oblohy.“ Šéf se zastavil a těžce dýchal. „Friday…“

„Ano, pane?“

„Pamatuj si tohle jméno a adresu.“ Jeho ruce se pohnuly k řídícímu stolu. Odpověď se objevila na obrazovce nad ním. Zapamatovala jsem si ji.

„Máš ji?“

„Ano, pane.“

„Mám ji pro jistotu opakovat?“

„Ne, pane.“

„Jseš si jistá?“

„Když chcete, tak ji opakujte, pane.“

„Hm. Friday, byla bys tak laskavá a udělala mi předtím, než půjdeš, hrníček čaje? Zjišťuji, že se mi dneska nějak klepou ruce.“

„S potěšením, pane.“