Friday

XXI

Dala jsem si krátkého šlofíka, kterého jsem strávila v aukční síni bloku. Čekala jsem, až budu prodána. Vstávala jsem… vstávala jsem, protože potencionální kupci trvali na tom, abych ukázala zuby. Jednoho jsem kousla a vyvolávač mi dal pocítit chuť biče. To mě probudilo. Bellingham Hilton vypadal zatraceně dobře.

První, co jsem udělala, bylo to, že jsem si zatelefonovala. Ostatní hovory jsem musela odložit. I tenhle hovor stál dost. Kdyby můj poslední rozhovor nebyl zaplacený, vůbec bych nevolala. A kromě toho nerada volám na Měsíc. Časový rozdíl mě rozčiluje.

Takže jsem volala do Ceres and South Africa Acceptances, Šéfovým bankéřům — nebo někomu z nich. Někomu, kdo se stará o mou kreditní kartu a platí moje účty.

Po obvyklém dohadování se syntetickým hlasem, který se zdál schválně podrážděný, jsem konečně sehnala lidskou bytost, nádhernou ženskou, která byla jasně najata (aspoň se mi zdálo) jako dekorativní recepční — šestky nahoře bez jsou mnohem účinnější než podprda na dvojkách. Řekla jsem jí, že bych ráda hovořila s jedním z bankovních úředníků.

„Hovoříte s jedním z vicepresidentů,“ odpověděla. „Podařilo se vám přesvědčit náš počítač, že potřebujete pomoc odpovědného úředníka. Je to fakt umění, protože tenhle počítač je totiž dost umíněný. Čím vám můžu pomoci?“

Vyprávěla jsem jí část svého, tolik nepravděpodobného příběhu. „A tak trvalo pár týdnů, než jsem se dostala do Impéria; a když se mi to podařilo, všechna moje spojení byla k ničemu. Nemá pro mě vaše banka už jiná telefonní čísla nebo adresy?“

„Podíváme se. Jak se jmenuje společnost, pro kterou pracujete?“

„Má několik jmen. Jedno je System Enterprises.“

„Jak se jmenuje váš zaměstnavatel?“

„Nemá žádné jméno. Je přestárlý, zavalitý, jednooký, poněkud zchromlý a prochází se s dvěma kovovými berlemi. Stačí to?“

„Uvidíme. Říkala jste mi, že jsme vám vrátili vaši úvěrovou kartu MasterCard prostřednictvím Imperial Bank v Saint Louis. Řekněte mi číslo karty, ale pomalu.“

Přečetla jsem ho. „Chcete ji ofotit?“

„Ne. Řekněte mi datum narození.“

„Tisíc šedesát šest.“

„Čtrnáct set devadesát dva,“ odpověděla.

„Čtyři tisíce čtyři před Kristem,“ souhlasila jsem.

„Sedmnáct set sedmdesát šest,“ rychle oplatila.

„Dva tisíce dvanáct,“ odvětila jsem.

„Máte příšerný smysl pro humor, slečno Baldwinová. V pořádku, řekněme, že jste to vy. Ale pokud to nejste, uzavřu s vámi malou sázku, že příští kontrolu nepřežijete. O panu Dvouberlákovi se říká, že je nezáživný. Poznamenejte si tenhle volací kód. Pak mi ho přečtěte nazpátek.“

Udělala jsem to.

Za hodinu jsem se procházela podél Paláce konfederace v San Jose, zase jsem zamířila k budově Kalifornské Obchodní Kreditní (KOK). Bez ohledu na to, že se teď tady nikdo nepokoušel o atentát, pevně jsem se rozhodla nevystavovat se nějakým potyčkám před palácem. Myslela jsem na to, že jsem na přesně stejném místě, kde jsem stála, je to možný, před dvěma týdny? Jestli by mě tahle přestupní stanice poslala do Vicksburgu, rozčílila bych se doběla.

Moje schůzka v budově KOK nebyla u společnosti MasterCard, ale u právnické firmy na jiném patře. Té, které jsem volala z Bellinghamu, jen co jsem dostala z Měsíce její terminálový kód. Právě jsem zahýbala za roh budovy, když mi hlas téměř v mém uchu řekl: „Slečno Friday.“

Rychle jsem se rozhlédla. Nějaká žena v taxíkářské uniformě.

Podívala jsem se znovu. „Goldie!“

„Přejete si taxi, slečno? Přes Plazza a dolů ulicí. Tady nás nenechají sedět na bobku.“

Přejeli jsme spolu náměstí. Začala jsem tlachat, překypujíc nadšením. Goldie na mě sykla: „Zkuste se, prosím, chovat jako cestující v taxíku, slečno Friday. Šéf po nás chce, abychom byly nenápadné.“

„A proto mi říkáš slečno?“

„Je to lepší. Teď je velmi tuhá disciplína. To, že jsem vás vzala, je speciálně povoleno a nikdy bych za to nedostala peníze, kdybych nebyla schopna potichu uskutečnit tohle setkání.“

„Dobrá, v pořádku. Už mi neříkej slečno, když nemusíš. Jéminkote, Goldie, miláčku. Jsem tak šťastná, že tě vidím, až bych brečela.“

„Já taky. Zvlášť, když toto pondělí oznámili, že jsi mrtvá. Doopravdy jsem brečela. A pár dalších taky.“

„Mrtvá? Já? Nebyla jsem ani hrobníkovi na dohled, natož vůbec mrtvá. Nebyla jsem v sebemenším nebezpečí. Jen jsem se ztratila. A teď už jsem zase nalezená.“

„To jsem ráda.“

Za deset minut jsem byla uvedena do Šéfovy pracovny. „Friday se hlásí, pane,“ řekla jsem.

„Jdeš pozdě.“

„Absolvovala jsem vyhlídkovou trasu, pane. Nahoru po Mississippi výletní lodí.“

„Slyšel jsem. Zdá se, že jsi jediná, kdo přežil. Měl jsem na mysli, že dneska jdeš pozdě. Hranici do Kalifornie jsi překračovala ve dvanáct nula pět. Teď je sedmnáct dvacet dva.“

„K čertu, Šéfe, měla jsem problémy.“

„Předpokládá se, že kurýři si s problémy poradí a že jsou schopni se rychle přesunovat. Za jakýchkoliv podmínek.“

„Hrome, Šéfe, nebyla to moje vina, nebyla jsem kurýr, byla jsem jen na dovolené. A vy nemáte nic jiného na starost než mě setřít. Kdybyste neodjel, aniž jste mě upozornil, neměla bych sebemenší těžkosti. Před dvěma týdny jsem tady byla, v San Jose. Kousek odtud, co by kamenem dohodil.“

„Před třinácti dny.“

„Šéfe, jste puntičkář jen proto, abyste nemusel připustit, že to byla vaše chyba, a ne moje.“

„Dobrá, přijmu svůj podíl viny, když se dál nebudeme chytat za pysky a přestaneme ztrácet čas. Abych ti dal vědět, rozjel jsem nevídanou akci. Mnohem větší než obvyklé varování odesílané druhým oddělením a nikoliv vedením. Lituji toho, že tenhle speciální pokus nevyšel. Friday, co musím udělat, abych ti dokázal, že jsi zcela jedinečná a nenahraditelná pro tuto organizaci? V předtuše událostí nazývaných Krvavý čtvrtek…“

„Šéfe, my jsme v tom byli?“ byla jsem šokovaná.

„Jak tě vůbec mohlo napadnout něco tak zvráceného? Naši zpravodajci to předpokládali — částečně z dat, které jsi doručila z L-5 — a začali jsme včas, aspoň se zdálo, připravovat preventivní opatření. I proti naší nejpesimističtější prognóze podnikli první útoky mnohem dříve. Když začal Krvavý čtvrtek, právě jsme stěhovali dokumenty. Museli jsme si prorazit cestu přes hranice. Úplatky, nikoliv silou. Oznámení o změně adresy a volacího kódu vyšlo už dříve, ale neplatilo, dokud jsme byli tady. Když bylo naše počítačové centrum znovu uvedeno do provozu, byl jsem upozorněn, že jsi nepodala obvyklé hlášení.“

„Sakra, prima důvod pro to, že jsem nic nedostala.“

„Prosím tě. Po tom, co jsi se neohlásila, jsem se pokoušel volat ti domů na Nový Zéland. Možná jsi informovaná, že satelitní služby byly přerušeny.“

„Slyšela jsem.“

„Přesně. Hovor jsem dostal snad o dvaatřicet hodin později. Mluvil jsem s paní Davidsonovou, ženou kolem čtyřicítky, poněkud svérázného vystupování. Zkušená válečnice ve vaší S-skupině?“

„Ano, Anita. Jak vysoká vykonavatelka vůle Páně, tak Pánova holka pro všechno.“

„To je přesně ten dojem, který jsem získal. A získal jsem také dojem, že jsi se stala persona non grata.“

„Jsem si jistá, že to byl víc než dojem. Pokračujte, Šéfe, co asi musela ta stará čarodějnice o mně vyprávět?“

„Vlastně nic. Utekla jsi náhle od rodiny. No, nenechala jsi žádnou budoucí adresu ani volací kód. Ne, nepřijímá pro tebe žádné zprávy a ani je nedává dál, kdyby nějaké přišly. Má moc práce; Marjorie nás opustila v hrozné bryndě. Nashle.“

„Šéfe, měla moji adresu do Impéria. Měla taky adresu do Luna City na Ceres and South Africa, protože jsem pro ni prováděla jejich prostřednictvím svoje měsíční platby.“

„Mohl bych se na to podívat. Můj novozélandský zástupce“ — poprvé, co jsem oněm slyšela — „pro mě získal obchodní adresu staršího manžela vaší S-skupiny, Briana Davidsona. Byl zdvořilejší a v něčem i nápomocnější. Od něho jsme se dozvěděli, jakou loď jsi použila z Christchurchu a to nás dovedlo k seznamu cestujících semibalistické rakety, kterou jsi letěla z Aucklandu do Winnipegu. Tam jsme tě nakrátko ztratili, dokud můj agent nezjistil, že jsi odešla z přístavu ve společnosti kapitána semibalistické rakety. Když jsme ho dostihli — kapitána Tormeye — byl ochoten nám pomoci, ale ty jsi už byla pryč. Jsem rád, že můžu říct, že jsme se kapitánu Tormeyovi mohli hned odvděčit. Místní informátor nám umožnil mu dát echo, že on a jeho paní mají být sebráni místní policií.“

„Proboha! Proč?“

„Z formálního důvodu. Obvinili je, že poskytli během vyhlášeného stavu ohrožení přístřeší nepřátelskému cizinci a neoznámili to. Ale ve skutečnosti se úřad provinční policie ve Winnipegu nezajímá o tebe nebo o dr. Perraulta. Je to záminka, aby sebrali Tormeyovi. Jsou hledáni pro mnohem vážnější obvinění, které naplnilo skutkovou podstatu údajného trestného činu. Nějaký poručík Melvin Dickey není k mání. Poslední stopa po něm je jeho ústní prohlášení, že odchází z policejního velitelství a že se chystá v domě kapitána Tormeye sebrat dr. Perraulta. Policie má podezření na nějaký fígl.“

„Ale to přece není důkaz proti Jan a Ianovi Tormeyovým!“

„Ne, není. Ale je to důvod, proč má provinční policie v úmyslu je zadržovat pro méně důležité obvinění. Je za tím mnohem víc. Energomobil poručíka Dickeye se zřítil v Impériu blízko Farga. Nikdo v něm nebyl. Policii to tak rozčílilo, že ohledává vrak jen z důvodu otisků prstů. Možná, že to dělají právě v tomhle okamžiku, protože asi před hodinou zpravodajský deník hlásil, že společná hranice mezi Chicagským impériem a Britskou Kanadou byla znovu otevřena.“

„Bože můj!“

„Přeber si to sama. Při kontrole toho energomobilu tam skutečně byly otisky prstů které nepatřily poručíku Dickeyovi. Shodovaly se s otisky kapitána Tormeye ze seznamu ANZAC Skyways. Povšimni si času, kterého jsem použil: byly tam takové otisky, a už tam nejsou. Friday, ačkoliv bylo moudré přemístit naše centrum mimo Impérium, jsme tak po mnoha letech bez příslušných kontaktů. A bez agentů. Takže teď nejsou na vraku žádné otisky, které by patřily kapitánu Tormeyovi, ale je jich na něm dost od jiných lidí. Živých i mrtvých.“

„Šéfe, můžu vám zlíbat nohy?“

„Drž jazyk za zuby. Nedělal jsem to proto, abych vytočil policii Britské Kanady. Můj polní agent ve Winnipegu je klinický psycholog. Jeho profesionální názor je ten, že buď kapitán Tormey nebo jeho žena mohli zabíjet v sebeobraně. Ale musely by to být skutečně mimořádné podmínky, aby jeden z nich zabil policistu. Dr. Perraulta popisoval jako člověka, který má nižší dispozice, pokud jde o násilné řešení problému.“

„Já jsem ho zabila.“

„Tohle mi došlo. Žádné jiné vysvětlení totiž neodpovídá předloženým faktům. Chceš se o tom ještě bavit? Máš chuť to probírat?“

„No, snad ani ne. Zabila jsem ho, protože ohrožoval Janet, Janet Tormeyovou, bouchačkou. Kéž bych ho mohla jen zneškodnit, měla jsem čas, abych mu jednu ubalila. Ale já se rozhodla ho zabít, a tak jsem to udělala.“

„Byl bych — a budu — dost zklamaný, kdybys ještě někdy jen tak zranila policistu. Zraněný policajt je mnohem nebezpečnější než postřelený lev. Zrekonstruoval jsem si toho víc, než jak jsi popsala, a došlo mi, že sis chránila dr.Perraulta… protože se ti zdálo, že by mohl být přijatelný náhradní manžel.“

„Jasně, že by mohl. Ale ten polda byl bláznivý hlupák, který ohrožoval Janetin život, a to mě donutilo si na něho vyšlápnout! Šéfe, dokud se tohle nepřihodilo, nevěděla jsem, že miluju Janet. Nevěděla jsem, že bych mohla tak intenzívně milovat nějakou ženu. Vy víte mnohem víc než já o tom, jak jsem byla stvořena nebo co v sobě skrývám. Mám snad pomotané žlázy?“

„Vím toho o tobě docela dost, ale nebudu s tebou o tom diskutovat. Nemusíš to vůbec vědět. Tvoje žlázy nejsou víc pomíchané než u jiných zdravých lidí — nemáš nadbytečný Y-chromozom, což je specifické. Všechny normální lidské bytosti mají svým způsobem zpřeházené žlázy. Rasa se dělí na dvě části; na ty, kdo tohle vědí, a na ty, kdo nikoliv. A přestaň už s těmi hloupými řečmi. Tahle nemoc přísluší géniům.“

„Takže já jsem teď génius. Prokristapána, Šéfe, to snad ne.“

„Nebuď drzá. Jsi supergénius, ale ještě máš před sebou dlouhou cestu na to, abys využila svůj potenciál. Géniové a supergéniové si vždycky vytvářejí vlastní názory na sex, stejně jako na všechno ostatní; nepřijímají otrocky hloupé zvyky ostatních, méně důležitých lidí. Vraťme se k naší záležitosti. Je možné, že to tělo najdou?“

„Vsadila bych se, že je dost velká naděje, že ne.“

„Máš ještě něco, co bychom měli probrat?“

„Myslím, že ne.“

„Potom já už taky nechci nic vědět a počítám, že Tormeyovi se můžou bezpečně vrátit domů, jakmile policie přijde na to, že nemůže zajistit corpus delicti. Pokud corpus delicti nevyžaduje mrtvolu, obvinit někoho z vraždy je nesmírně obtížné. Jestli je zavřeli, dobrý právník by je měl z toho vysekat za pět minut — a oni by měli mít dobrého právníka, to tě ujišťuju. Můžeš mít radost z toho, že jsi jim pomohla při útěku ze země.“

„Já?“

„Ty a dr. Perrault. Opouštěli jste Britskou Kanadu jako kapitán Tormey s manželkou, použili jste jejich úvěrové karty a vyplnili jste žádost o turistickou kartu jejich jménem. Vy dva jste vypustili stopu, která „dokázala“, že Tormeyovi uprchli ze země okamžitě po zmizení poručíka Dickeye. Tohle fungovalo tak dobře, že policie promarnila několik dní, kdy zkoušela vystopovat podezřelé v Kalifornské konfederaci — a sváděla svoje nezdary na kolegy v Konfederaci. Jsem překvapen, že Tormeyovi nebyli zatčeni ve svém vlastním domě, protože můj agent neměl žádné potíže tam s nimi pohovořit.“

„Šéfe, zmínil váš agent ve Winnipegu moje jméno? Mám tím na mysli jméno Marjorie Baldwinová.“

„Ano. Bez tvého jména a tvé fotografie by ho paní Tormeyová nikdy nevpustila dovnitř. Bez Tormeyových bych neměl nutné informace, abych zachytil tvoji poněkud stále mizející stopu. Užitek z toho měly obě strany. Pomohli ti zmizet; my jsme pomohli zmizet jim, poté, co jsem jim řekl — poté, co jim můj agent řekl — že po nich jdou. Příjemné ukončení.“

„Jak jste je dostal ven?“

„Friday, chceš to opravdu vědět?“

„No, radši ne.“ (Kdy se to dozvím? Kdyby si Šéf přál odkrýt karty, byl by mi řekl: „Podřekneš se, a celá loď jde ke dnu“. A to on zas ne.)

Šéf vyšel zpoza svého stolu… šokoval mě. Normálně se moc nepohybuje a v jeho staré pracovně byl na stole všudypřítomný čajový servis. Teď se vyvalil. Žádné kovové berle. Elektrické kolečkové křeslo. Dojel k bočnímu stolku a začal se přehrabovat v nádobí na čaj.

Stoupla jsem si. „Smím nalít?“

„Díky, Friday. Ano.“ Opustil servírovací stolek a doroloval nazpátek na své místo za pracovním stolem. Převzala jsem to za něho a tak jsem stála zády k němu — což bylo to, co jsem právě teď potřebovala.

Neměla bych být šokována, když se mrzák rozhodne vyměnit berle za elektrické kolečkové křeslo. Je to jednoduché. S výjimkou toho, že jde o Šéfa. Kdyby se Egypťané v Gize jednoho rána probudili a nalezli rozsvíceno okolo pyramid a Sfingu s novým nosem, nebyli by více šokováni, než jsem byla já. O některých věcech — a některých lidech — se vůbec nepředpokládá, že by se měnili.

Poté jsem mu servírovala čaj — teplé mléko, dvě kostky — a nalila jsem i sobě, posadila jsem se zpátky a byla zase klidná. Šéf používá nejnovější technologie, ale má zcela nemoderní zvyky. Nikdy jsem neviděla, že by požádal ženu, aby na něho počkala, ale jestliže je nějaká žena přítomna a nabízí se nalít čaj, je úplně jisté, že to milostivě přijme a změní takový „společenský přestupek“ v malou slavnost.

Dokud jsme nedopili šálek, tlachali jsme o všem možném. Znovu jsem mu dolila, ale sama jsem si už nic nevzala. Všechno to shrnul. „Friday, tolikrát jsi změnila jména a úvěrové karty, že jsme byli neustále o jeden krok za tebou. Možná jsme tě neměli stopovat do Vicksburgu. Ačkoliv nebývá mým zvykem se plést do práce svému agentovi, mohl jsem ti možná rozmluvit úmysl plavit se po řece — protože jsem věděl, že tahle expedice byla určena k záhubě —“

„Šéfe, co to bylo za expedici? Nikdy jsem nevěřila báchorkám.“

„Ve státním zájmu. Malá špinavost. Impérium mělo během dvou týdnů tři ministerské předsedy… a ten současný není lepší a velmi pravděpodobně dlouho nevydrží. Friday, dobře fungující tyranie je pro mou práci lepší než jakákoliv forma svobodné demokracie. Ale dobře fungující tyranie je většinou stejně tak vzácná jako dobře fungující demokracie. Když to shrnu — ztratila ses nám ve Vicksburgu, protože jsi se pohybovala bez obav. Nalodili vás na vojenskou kocábku, jako vystřiženou z komické opery, a vypluli jste dřív, než se můj agent ve Vicksburgu dozvěděl, že jsi vstoupila do armády. Tím mě rozčílil. Tak hodně, že jsem ho dosud nepotrestal. Musím počkat.“

„Nemáte důvod ho trestat, Šéfe. Pohybovala jsem se velmi rychle. Kdyby mi nezačal dýchal na krk — čehož si všimnu a hned beru roha — mohl se mě udržet.“

„Ano, ano, znám tvoji taktiku. Ale umíš si představit, jak jsem byl pochopitelně otrávený, když mi hlásili, že náš člověk ve Vicksburgu tě má právě teď fyzicky pod dohledem… a o dvacet čtyři hodin později mi hlásí, že jsi mrtvá.“

„Možná ano, možná ne. Nějaký člověk se mi taky přilepil na paty, přijel prý letos do Nairobi dřív než já — dýchal mi vyloženě na záda a to bylo jeho poslední nadechnutí. Jestli mě necháte zase sledovat, lépe varujte své agenty.“

„Já tě obyčejně nenechávám sledovat, Friday. Kontroly u turniketů pracují lépe, aspoň co se týče tvého sledování. Naštěstí pro nás pro všechny nejsi mrtvá. I když terminály všech mých donašečů v Saint Louis vláda odposlouchávala, přece jen od nich dostávám určité užitečné informace. Když se kdosi pokoušel hlásit třikrát, nikdy se to nepodařilo, domyslil jsem si, že to musíš být ty. Takže jsem s určitostí věděl, že jsi dojela do Farga a sehnala agenta.“

„Ve Fargu? Uměleckého padělatele?“

Šéf předstíral že nic neslyšel. „Friday, musíš zpátky do práce. Dokonči hlášení. A to stručně.“

„Ano, pane. Opustila jsem tu výletní loď, když jsme vpluli do Impéria, pokračovala do Saint Louis, nalezla váš nahraný telefonní kód, odjela a navštívila Fargo, jak jste poznamenal, přešla hranice do Britské Kanady dvacet šest kilásků východně od Pembiny, projela Vancouverem a dnes dolů do Bellinghamu, a pak jsem se hlásila tady vám.“

„Nějaké problémy?“

„Ne, pane.“

„Něco nového z profesionálního hlediska?“

„Ne, pane.“

„Co nejdříve nahraj na magnetofonový pásek detailní zprávu pro naše analytické oddělení. Uvolni se, aby jsi neprozradila to, co bys neměla. Někdy v příštích dvou nebo třech týdnech pro tebe pošlu. Hned zítra ráno začneš chodit do školy. Devět nula nula.“

„Fiiií?“

„Nechrochtej. Na mladou ženu se to nehodí. Friday, tvá práce byla úspěšná, ale je na čase nastoupit na skutečnou profesionální dráhu. Asi už bych ti měl říct tvou skutečnou profesi. Jsi hrozný ignorant. Tohle změníme. Zítra v devět hodin.“

„Ano, pane.“ (Ignorant, hé? Arogantní starej bastarde. Jémine, ale jak jsem ráda, že jsem ho viděla. Ale to kolečkové křeslo mě užíralo.)