Friday

II

Můžu si za to sama. V základním kursu jsem se přece učila, že žádné místo na světě není nikdy úplně bezpečné a že místa, kam se ze zvyku vracíte, jsou pro vás nebezpečná obzvlášť. Tady je totiž pravděpodobnost odhalení, léčky a přepadení ze zálohy největší.

Ale zřejmě jsem to brala jen jako suchou poučku a jako starý profík to ignorovala. A tak jsem to schytala.

Podobné pravidlo říká, že člověk, který vás nejpravděpodobněji zavraždí, bude někdo z vaší vlastní rodiny — a tuhle krutou statistiku taky ignorujeme. Musíme. Protože než žít ve strachu před vlastní rodinou, to už je lepší být mrtvý!

Největší hloupost byla, že jsem nepřehlédla jen nějaký obecný princip, ale zřetelné, jasné a srozumitelné varování. Jak starý dobrý „strýček“ Jim zařídil, že čekal na mou kabinu? Ve správný den a skoro přesně na minutu? Křišťálová koule? Šéf je chytřejší než my všichni dohromady, ale není to čaroděj. Můžu se mýlit, ale jedním jsem si jistá. Kdyby Šéf ovládal nadpřirozené síly, nepotřeboval by nás ostatní z týmu.

Šéfovi jsem svůj pohyb neohlašovala. Dokonce jsem mu ani neoznámila, že jsem opustila L-5. To je totiž jedna ze zásad: nenutí nás, abychom každou chvíli hlásili, kde právě jsme. Moc dobře ví, že každý takový únik informací může být pro nás osudný.

Dokonce jsem ani sama nevěděla, že pojedu touhle kabinou, dokud jsem v ní neseděla. Objednala jsem si snídani v Sewardově prodejně kávy přímo v hotelu, ale ustála jsem a hodila pár mincí na pult, aniž bych něco jedla. O tři minuty později jsem už seděla zavřená v expresní kabině. Tak jak se to mohlo stát?

To „očko“, co jsem sejmula v keňském Beanstalku, zjevně nebylo jediné… aťsi tam byla ještě nějaká záloha, anebo pan Belzen (nebo Beaumont, Bookman, Buchanan) někomu začal chybět a rychle ho nahradili někým jiným. Možná, že mě sledovali hned od začátku, anebo to, co se stalo Belzenovi, je upozornilo, aby se na mě přilepili. Možná mě chytli i díky tomu že jsem minulou noc ztratila hodně času spánkem.

Jak to skutečně bylo, není teď důležité. Krátce po tom, co jsem na Aljašce vlezla do kabiny, někdo asi telefonoval zprávu v tomhle stylu: „Světluška volá Vážku. Komár před devíti minutami opustil rychlokabinou Mezinárodní koridor. Kontrola provozu v Anchorage hlásí, že kabina je naprogramována na vedlejší dráhu do Lincoln Meadows, kde bude v 11.30 vašeho času.“ Nebo nějaké podobné tlachy. Protivník mě viděl nastoupit do kabiny a hned dal zprávu dál, jinak by na mě staroušek Jim nemohl čekat. Jasný jak facka.

Pohled zpátky je vždycky báječný. Pokaždé vám přesně řekne, jak jste si rozbili hlavu. Ovšem až už když ji máte rozmlácenou.

Ale neprodala jsem svou kůži lacino. Kdybych byla bývala chytrá, vzdala bych se hned, jak jsem viděla, že mají beznadějnou přesilu. Jenže nejsem dost chytrá. To už jsem ostatně dokázala. Když mi Jim řekl, že ho posílá Šéf, měla jsem hned upalovat jako o život. Místo toho jsem vlezla dovnitř a dala si šlofíka. Do pytle!

Vzpomínám si, že jsem jednoho z nich zabila.

Možná i dva. Ale proč do toho proboha šli tak natvrdo? Mohli si přece počkat na to, až budu uvnitř, a omámit mě plynem, nebo použít uspávací pistoli, nebo třeba jen obyčejné laso. Potřebovali mě živou, to je jasné. Cožpak nevědí, že terénní agent s mým výcvikem do toho při napadení automaticky šlápne? Asi tady nebudu jediný hlupák.

Ale proč ztráceli čas tím, že mě znásilnili? Celé provedeni téhle akce ukazovalo na amatéry. Žádná parta profesionálů totiž nesáhne po znásilnění nebo ranách pěstí ještě před výslechem. Z toho přece není žádný užitek. Každý profík je vycvičen na to, aby si uměl poradit s jedním i s druhým. Při znásilnění se může ona (nebo on, slyšela jsem, že pro chlapy to bývá horší) buď v myšlenkách úplně odpoutat a čekat, až to bude mít za sebou, nebo si může (při pokročilém tréninku) vzít příklad z dávných čínských pořekadel.

Jestliže na to agentka má herecké schopnosti, může místo obou těchto metod, případně v kombinaci s metodou číslo dvě, brát znásilnění jako příležitost, jak získat převahu nad svými vězniteli. Netřesu se zrovna na to být herečkou, ale zkusím to. I když mi to zatím nikdy nepomohlo mé protivníky zneškodnit, minimálně jednou jsem si tím zachránila život.

Tentokrát metoda číslo tři sice neovlivnila výsledek, nicméně způsobila menší vítanou rozepři mezi únosci. Čtyři z nich, což byl můj odhad podle dotyků a tělesného zápachu, si to se mnou rozdali v jedné z ložnic v hořejším patře. Možná to byl i můj vlastni pokoj, ale nemohla jsem si tím být jistá, protože jsem byla chvíli v bezvědomí a teď jsem byla oblečena jenom do lepicí pásky přes oči. Rozdali si to se mnou na matraci na zemi. Normální soulož několika chlapů po sobě na jedné ženské, k tomu s malým sadismem… ten jsem ale ignorovala, protože jsem se právě velmi soustředila na metodu číslo tři.

V duchu jsem jim říkala Parťák (vypadalo to, že těm ostatním velí), Balvan (říkali mu tak, asi měl balvan v hlavě), Prcek (berte to jak chcete) a Ten další, protože neměl nic, podle čeho bych ho mohla pojmenovat.

Pracovala jsem na každém z nich metodou hraného zdráhání. Musíte se do toho na začátku jakoby nutit a potom vás postupně ovládne taková vášeň, že si prostě nemůžete pomoct. Každý muž takovému tuctovému triku uvěří, v tomhle směru jsou to cucáci. Zvlášť tvrdě jsem pracovala na Parťákovi, protože jsem doufala, že se mi povede stát se jeho favoritkou. Parťák si nevedl špatně, takže se metody číslo dvě a tři bezvadně doplňovaly.

Ale nejtěžší to bylo s Balvanem, protože u něj jsem metodu číslo tři musela kombinovat s metodou číslo jedna. Strašně mu páchlo z úst a ani jinde nebyl příliš čistý. Musela jsem vyvinout velké úsilí, abych to ignorovala a reagovala tak, aby to lichotilo jeho chlapskému já.

Potom, co ochabl, řekl: „Macu, ztrácíme čas. Tý čubce se to líbí.“

„Tak toho nech a dej mrňousovi ještě jednu šanci. Je připravenej.“

„Ještě s tím počkej, trochu jí profackuju, aby nás začala brát vážně.“ A hned mi pravačkou jednu ubalil. Vykřikla jsem. „Nech toho!“ okřikl ho Parťák.

„Co si to dovoluješ? Tos trochu přehnal, Macu.“

„Slyšels dobře.“ Zahřměl nový hlas. Bezpochyby byl zesilovaný zvukovým systémem na stropě. „Víš přece, že Mac je tvůj velitel oddílu, Balvane. Macu, pošli Balvana sem ke mně. Chci si s ním promluvit.“

„Myslel jsem to dobře, Majore.“

„Slyšels to, Balvane,“ řekl Parťák potichu. „Popadni kalhoty a pohni sebou!“

Najednou mi ten chlap přestal smradlavým dechem funět do obličeje a jeho váha mě už netiskla k podlaze. Štěstí je relativní pojem.

Hlas ze stropu opět promluvil: „Je to pravda, Macu, že slečně Friday se malé uvítání, které jsme jí připravili, docela zamlouvá?“

„Je to možný, Majore,“ řekl pomalu Parťák. „Dělá, že jo.“

„A co ty na to, Friday? Užíváš si takhle často?“

Jeho dotaz jsem nechala bez odpovědi. Místo toho jsem podrobně probrala jeho a jeho rodinu, přičemž zvláštní pozornost jsem věnovala jeho matce a sestře. Kdybych mu po pravdě řekla, že za jiných okolností by byl Parťák docela potěšením, že Prcek a Ten další mě celkem nezaujali a že Balvan je děsný prase, který bych při první příležitosti zrušila, tak bych poslala metodu číslo tři úplně k čertu.

„Nápodobně, zlatíčko,“ odpověděl hlas vesele. „Mrzí mě, že tě zklamu, ale já jsem dítě z dětskýho domova. Nemám ani manželku, natož matku nebo sestru. Macu, nasaď jí želízka a hoď přes ni přikrývku. Ale nedávej jí dávku, promluvím si s ní až později.“

Amatér. Můj Šéf by nikdy nevaroval vězně, že ho čeká výslech.

„Hej, ty dítě z dětského domova!“

„Ano, drahoušku?“

Obvinila jsem ho z neřesti, ke které nepotřebuje ani matku, ani sestru, ale která je u některých mužů, tak mi to alespoň řekli, anatomicky proveditelná. Hlas odpověděl: „Dělám si to každou noc, poklade. Báječně mě to uklidňuje.“

Takže 1:0 pro Majora. Řekla jsem si, že při troše výcviku by z něho mohl být profík. Nicméně teď byl jen mizerný amatér a vůbec jsem z něho neměla respekt. Ztratil jednoho, nebo možná i dva ze svých lidí, zbytečně mi způsobil modřiny, zhmožděniny a řadu ponížení, z nichž některá by netrénovanou ženu zdrtila, a přitom ztratil dvě nebo víc hodin. Kdyby na tom pracoval můj Šéf, vězeň by mu hned všechno vyklopil a ty dvě hodiny by trávil tím, že už by ze sebe do magnetofonu sypal i ty úplně nejzapadlejší vzpomínky.

Parťák se ujal nepříjemné povinnosti a hlídal mě. Zavedl mě do koupelny a v klidu čekal, než se vyčůrám, aniž by z toho dělal divadlo. Další chyba. Jednou z užitečných doplňkových technik při výslechu amatéra (u profíků to nefunguje) je totiž přinutit ho — nebo ji — aby přestal ovládat naučené zadržování potřeby. Na toho, kdo byl v životě ušetřen drsnějších věcí, anebo se má příliš rád, jako většina mužů, to platí stejně účinně jako bolest a bolestí a ponížením se efekt ještě násobí.

Myslím si, že o tomhle Mac nic nevěděl. Považovala jsem ho za v podstatě citlivou duši, přes tu jeho chuť — ne, s chutí na trochu toho znásilnění. Tyhle choutky jsou podle žáků amerického sexuologa Kinseye obvyklé pro většinu chlapů.

Někdo dal matrace zpátky do postele. Mac mě k ní zavedl, řekl mi, abych si lehla na záda a ruce spustila přes okraje. Pak mě přivázal dvěma pouty k nohám postele. Nebyla to pouta, jaká mají strážci veřejného pořádku, ale zvláštní druh se sametovými provazy. Druh používaný idioty pro sadomachohry. Uvažovala jsem, kdo z nich byl perverzní. Že by Major?

Mac se přesvědčil, že pouta drží, ale že mě neřežou. Pak na mě něžně hodil deku. Nebyla bych překvapená, kdyby mi dal pusu na dobrou noc. Ale nedal a potichu odešel.

Kdyby mě políbil, jaký postup by odpovídal metodě číslo tři? Oplatit mu to, nebo se odvrátit a pokusit se ho odmítnout? Hezká otázka. Metoda číslo tři je založena na „já si prostě nemůžu pomoct“ a vyžaduje přesné zhodnocení, kdy a kolik nadšení musíte zahrát. Kdyby násilník začal tušit, že oběť něco předstírá, přišli byste o svůj fígl.

Když jsem poněkud s lítostí dospěla k názoru, že bych takový hypotetický polibek musela odmítnout, usnula jsem.

Nenechali mě spát dlouho. Byla jsem vyčerpaná a otupělá z toho všeho, co se mi stalo, a tvrdě jsem spala, když mě náhle někdo probudil fackou. Nebyl to Mac, ale pochopitelně Balvan. Nepraštil mě tak tvrdě, jako předtím, ale zato úplně zbytečně. Asi mi dával za vinu výchovnou lekci, kterou dostal od Majora… Slíbila jsem si, že až budu mít příležitost ho zničit, musím to udělat hezky pomalu a trochu si ho vychutnat.

Slyšela jsem Prcka, jak říká: „Mac povídal, že ji nemáme tlouct.“

„Nemlátil jsem ji. To bylo jen laskavý dotknutí, aby se probudila. Drž hubu a hleď si svýho. Buď ve střehu a namiř na ni pistoli. Na ni, ne na mě, ty pitomče!“

Zavedli mě dolů do suterénu, do jedné z našich místností pro výslechy. Prcek a Balvan odešli, tedy myslím si, že Prcek odešel. O Balvanovi to vím určitě, protože jsem už necítila jeho smrad. Velení převzala parta na výslechy. Nevěděla jsem, kdo tam byl ani kolik jich bylo, protože nikdo z nich zatím nepromluvil ani slovo. Jediný hlas, který jsem slyšela, byl Majorův. Zdálo se mi, že vychází z reproduktoru.

„Dobré ráno, slečno Friday.“

(Ráno? To se mi nezdá.) „Jak se vede, dítě z dětskýho domova!“

„Jsem rád, že jsi v dobrý formě, drahoušku, protože tohle naše sezení asi bude dlouhý a únavný. Dokonce nepříjemný. Chci o tobě vědět úplně všecko, lásko.“

„Tak se do toho dáme. Co máš jako první?“

„Pověz mi o tom svým výletu. Do všech nejmenších detailů. A popiš podrobně organizaci, do který patříš. Možná bych ti rovnou měl říct, že toho už sami dost víme a jestli budeš lhát poznám to. Takže se snaž neudělat ani tu nejmenší chybu, drahoušku, protože když na ni příjdu, tak to, co se potom stane, mně možná bude líto, ale ty toho budeš litovat mnohem víc.“

„Proč bych ti lhala? Běží magnetofon? Zabere to hodně času.“

„Magnetofon běží.“

„Tak jo.“ Zpívala jsem přes tři hodiny.

To bylo podle všech pravidel. Šéf ví, že devětadevadesát agentů ze sta při pořádných bolestech povolí, a že skoro stejné procento nezvládne dlouhý výslech kombinovaný s ničím horším, než je obyčejná únava. A jen samotný Buddha může odolat některým drogám. Protože nečeká zázraky a nenávidí vyřazené agenty, jeho zásada je: „Když tě chytnou, zpívej!“

Proto se taky stará o to, aby agent v akci nikdy nevěděl nic, co by ho mohlo ohrozit. Kurýr nikdy neví, co veze. Nevěděla jsem o záměrech organizace. Neznala jsem jméno svého Šéfa. Nebyla jsem si jistá, zda jsme vládní agentura nebo odnož nějaké mezinárodní. Věděla jsem sice, kde je farma, ale to věděla i spousta jiných lidí… a farma je (tedy byla) velmi dobře chráněna. Na jiná místa jsem jezdila pouze ve zvlášť k tomu určených uzavřených energomobilech. Jeden takový mě například vozil do výcvikového prostoru, který mohl být někde na okraji hlavního sídla, ale taky nemusel.

„Jak jste se sem dostali, Majore? Tohle místo mělo bezvadnou obranu.“

„Tady se ptám já, krásnoočko. Vraťme se k tomu, jak tě sledovali z Beanstalku.“

Po nějaké době, kdy jsem už řekla všechno, co jsem věděla, a dál se jen opakovala, mě Major zastavil. „Drahoušku, vykládáš mi tady velmi přesvědčivý příběh a já ti věřím tak každý třetí slovo. Začneme s procedurou číslo dvě.“

Někdo mě chytl za levé rameno a vrazil do něj jehlu. Droga! Doufala jsem, že tihle příšerní amatéři nebudou s touhle hračkou tak nemotorní, jako v jiných věcech. Při předávkování můžete natáhnout brka překvapivě rychle. „Radši bych si sedla, Majore!“

„Posaďte ji na židli,“ rozkázal Major a někdo ho okamžitě poslechl.

Následujících asi tisíc let jsem se ze všech sil snažila vyprávět ten samý příběh bez ohledu na to, jak hnusně jsem se cítila. V jednu chvíli jsem spadla ze židle. Neposadili mě zpátky, ale namísto toho mě položili na studený beton. Mluvila jsem dál.

O chviličku později jsem dostala další šleh. Začaly mě bolet zuby a pálily mě oči. Ale to mě přivedlo k vědomí. „Slečno Friday!“

„Ano, pane?“

„Už ses probrala?“

„Myslím, že jo.“

„Drahoušku, myslím, že tě v hypnóze velmi pečlivě vycvičili k tomu abys pod drogami vykládala stejný příběh, jako bez nich. To je moc špatný, protože teď musím použít jinou metodu. Můžeš vstát?“

„Myslím, že jo. Můžu to zkusit.“

„Zvedněte ji někdo a ať vám nespadne.“ Nějací dva chlapi se toho ujali. Nestála jsem pevně, ale drželi mě. „Začněte s procedurou číslo dvě, bod pět.“

Někdo mi těžkou botou stoupl na bosé prsty u nohou. Zařvala jsem bolestí.

Podívejte, až vás někdy budou vyslýchat a mučit, křičte. Když ze sebe děláte tvrďáka, tak si to jenom zhoršujete. Zeptejte se někoho, kdo to má za sebou. Řvěte co nejvíc a složte se tak rychle, jak jen můžete.

O tom, co se všechno událo v následujících nekonečných minutách, se nebudu podrobně rozepisovat. Jestliže máte představivost, mohlo by se vám udělat nevolno a mně se při tomhle líčení chce vždycky zvracet. Několikrát se mi to skutečně stalo. Občas jsem taky omdlela, ale vždycky mě vzkřísili a hlas pokračoval v kladení otázek.

V jednu chvíli už kříšení zřejmě nezabíralo, protože pak si pamatuju už jen to, že jsem byla zpátky v posteli — nejspíš stejné jako předtím — a opět připoutaná. Celé tělo mě bolelo.

Přímo nad mou hlavou se opět ozval hlas: „Slečno Friday!“

„Co zas chceš, do prdele?“

„Nic. Jestli tě to potěší, holčičko, tak jsi jediný kousek, který jsem kdy vyslýchal, ze kterýho jsem nakonec nemohl dostat pravdu.“

„Běž se uklidnit!“

„Dobrou noc, drahoušku.“

Mizerný amatér! Každé slovo, které jsem mu řekla, byla holá pravda.