Friday

XXVII

Okamžitě jsem to spálila. Pak jsem si šla lehnout. Neměla jsem vůbec chuť na jídlo. Ráno jsem šla do zprostředkovatelny práce, vyhledala pana Fawcetta, náboráře Hyper Space Lines, a řekla mu, že se chci nechat najmout jako strážný důstojník, nevoják.

Ten namyšlený dacan se mně vysmál. Rychle jsem mrkla na jeho asistentku, aby mě morálně podpořila, ale ta odvrátila zrak.

Ovládla jsem se a řekla zdvořile: „Mohl byste mi vysvětlit, co je na mně k smíchu?“

Přestal chraptivě krákorat a řekl: „Koukni se, kočičko, strážný důstojník znamená, že je to chlap. I když bychom tě mohli najmout jako mistryni v nějakém jiném oboru.“

„Říkáte, že vaše heslo je dát všem stejné šance. Pod tím máte drobným písmem napsáno, že pojem číšník zahrnuje i číšnice, stevard stevardky a tak dále. Je to pravda?“ Fawcett se přestal smát.

„Naprostá pravda. Ale taky je tam napsáno: Fyzické předpoklady snášet běžnou službu profese. Strážný důstojník je na lodi vlastně policejní důstojník. Strážný důstojník, nevoják, to je polda, který umí udržet pořádek, aniž by sáhl po zbrani. Nedělá mu potíže rvát se a zabásnout hlavní výtržníky holýma rukama. Tohle asi neumíte. Takže mi tady nekecejte, že byste to zvládla.“

„Nebudu. Ale vy jste asi nečetl můj bezvadný životopis.“

„Nevím, co by to mohlo změnit. Ačkoliv…“ Lhostejně se kouknul na popsanou stránku papíru a rychle ji přečetl až dolů. „Píšete tady, že jste bojový kurýr.“

„To znamená, že když dostanu práci, nikdo mi v ní nezabrání. Když se o to někdo pokouší až moc, udělám z něho konzervu pro psy. Kurýr cestuje beze zbraně. Táhnu někdy s sebou laserový nůž nebo slzný plyn na jedno použití. Ale jsem závislá na svých rukou. Všimněte si mého výcviku.“

Prohlédl si to. „Oukej, takže jste byla ve škole vojenského umění. Ale to pořád nevysvětluje, jak byste dokázala zdolat velkého zápasníka těžšího než metrák a o hlavu vyššího než jste vy. Neokrádejte mě o čas, děvče. Vy byste nedala do vězení ani mě.“

Naklonila jsem se nad jeho stůl, pak jsem toho pyšného páva hodila ke dveřím a zase pustila, aniž si toho někdo zvenčí všiml. Dokonce ani jeho asistentka to nezaregistrovala a s největší pravděpodobností o tom vůbec ani nevěděla.

„Tohle dělám, abych nikoho nezranila. Ale chci, abych si to mohla vyzkoušet na tom největším chlapovi, co u vás dělá lodní stráž. Zlomím mu ruku, pokud mi neřeknete, abych mu i zlomila vaz.“

„Napadla jste mě, když jsem se nedíval!“

„Samozřejmě, že ano. Takhle zpracuji každého opilého výtržníka. Ale teď se díváte, takže si to můžeme dát znova. Jste připraven? Tentokrát bych vás měla zranit, ale ne zas moc. Žádnou kost vám nezlomím.“

„Zůstaňte, kde jste. To je směšné. Nenajímáme strážné důstojníky jenom proto, že mají výcvik v nějakých orientálních tricích. Najímáme velké chlapy, tak velké, aby budili respekt už svou velikostí. Nemusí ani bojovat.“

„Dobrá,“ řekla jsem. „Najměte mě jako tajného poldu. Dejte mi večerní šaty a říkejte, že jsem učitelka tance. Když někdo mé velikosti při tanci strčí v tlačenici toho vašeho velkého poldu do solaru, přestanu se tvářit jako dáma a dojdu si pro něho a poldu zachráním.“

„Naši strážní důstojníci nepotřebujou ochranu.“

„Možná. Opravdu velký muž je obvykle pomalý a nemotorný. O boji toho moc neví, protože nikdy nemusel doopravdy bojovat. Umí udržet pořádek na večírku pro zvané hosty. Anebo si poradí s jedním opilcem. Ale představte si, že kapitán doopravdy potřebuje pomoc. Nějaká výtržnost. Vzpoura. Pak potřebujete někoho, kdo umí bojovat. Mě.“

„Nechte přihlášku u mé asistentky. Nevolejte nám. My zavoláme vám.“

Šla jsem domů a přemýšlela, po čem jiném bych se mohla podívat. Anebo mám jet do Texasu? U pana Fawcetta jsem udělala stejnou hloupost. Neomluvitelnou chybu jako tehdy s Brianem… A Šéf by se za mě styděl. Místo toho, abych přijala jeho nabídku, měla jsem trvat na spravedlivé zkoušce. Ale nikdy bych ani malíčkem neublížila muži, kterého jsem předtím požádala o práci. To je hloupé, Friday, hloupé.

Ztráta místa mě vůbec nemrzela. Ale ztratila jsem příležitost dostat práci ve vesmíru u Hyper Space Lines. Musela jsem hodně brzo najít takové místo, abych mohla zdokonalit posvátný rituál, který provozuju při jídle. Ale tohle místo to nebylo. Koukněte se: ráda jím vepřové. Rozhodla jsem se cestovat s Hyper Space Lines, protože jedna taková cesta by mě přivedla na víc než polovinu všech kolonizovaných planet v prozkoumaném vesmíru.

Zatímco jsem začala myslet na přesídlení, jak mi radil Šéf, trápila mě myšlenka jen tak nakouknout na nějakou planetu. Jen podle příruček napsaných reklamními pisálky. Chtěla jsem si nejdřív něco koupit. Například o Edenu se psalo mnohem víc než o jakékoliv jiné osadě ve vesmíru. Pozornost odpovídala jeho přednostem: Na většině území je podnebí ještě lepší než v jižní Kalifornii, žádní nebezpeční dravci, žádný škodlivý hmyz, přitažlivost o devět procent menší než na Zemi, obsah kyslíku v atmosféře o jedenáct procent vyšší, metabolismus srovnatelný s pozemským a půda tak úrodná, že dvě nebo tři sklizně vína nejsou nic neobvyklého. Kam se jen podíváte, rozkošná krajina. Dnes tady žije skoro deset miliónů lidí.

Takže jak to navléknout? Jeden večer v Luna City jsem se nechala sbalit důstojníkem z kosmické lodi. Pozval mě na večeři. Od té doby, co byl Eden objeven, společnost už do pěj investovala pěknou sumičku. Lákala sem zákazníky jako na skvělé místo, kde trávit penzi. A v tom měla pravdu. Když ho první skupina osídlenců upravila, devadesát procent osadníků, co sem přišli, byli starší a bohatí lidé.

Státním zřízením je Eden demokratická republika, ale ne taková jako Kalifornská konfederace. Abyste mohli volit, musí vám podle pozemského kalendáře být alespoň sedmdesát let a musíte platit daně jako třeba vlastník půdy. Mezi dvacátým a třicátým rokem pracujete ve veřejných službách a jestliže si myslíte, že vlastně čekáte na vrásky a šediny, tak máte úplnou pravdu. Kromě toho ale musíte dělat i nepříjemné věci, které někdo dělat musí a na které by se muselo jinak hodně doplácet, pokud by se na ně najímali lidé.

Dočtete se o tomhle v nějaké reklamní příručce? Nebuďte směšní.

Než si koupím lístek na cestu na nějakou osadu, musím si o ní zjistit to, co se v reklamách nepíše. Ale o nejlepší příležitost jsem se připravila sama, když jsem panu Fawcettovi dokazovala, že žena nevoják může zdolat chlapa většího než je sama. A tak mě zřejmě dal na černou listinu.

Doufala jsem, že z toho jednou vyrostu.

Šéf pohrdal pláčem nad rozlitým mlékem stejně jako bolestínstvím. Když jsem se sama připravila o šanci nechat se najmout firmou Hyper Space Lines, byl nejvyšší čas opustit Las Vegas, dokud jsem při penězích. Když nemohu podniknout Velkou cestu, mohu získat pravdivé informace o osídlených planetách tak, jak jsem se dozvěděla pravdu o Edenu. Zpracovat někoho z posádky kosmické lodi.

Musela bych jet na místo, kde ho určitě najdu: Na Stacionární nad Beanstalkem. Piloti nákladních lodí neradi sestupovali níž k zemské gravitaci než na L-4 nebo na L-5, chtěli být na oběžné dráze Měsíce bez toho, aby nevýhodně vstupovali do jeho přitažlivosti. Ale lodě s cestujícími obvykle na Stacionární přistávaly. Všechny obří stroje Hyper Space Lines, Dirac, Newton, Forward a Maxwell odtud startovaly, obracely se tady, procházely údržbou a doplňovaly zásoby. Firma Shipstone tady měla oddělení původně pro prodej energie kosmickým lodím, hlavně těm velkým.

Důstojníci a mužstvo odjížděli a zase přijížděli. Ti, co nemohli na chvilku zmizet, mohli na lodích přespávat, ale raději šli něco pojíst a popít a trochu si na Stacionární povyrazit.

Neměla jsem Beanstalk v oblibě a na Stacionární si celý týden nedělala starosti. Kromě nádherného a pokaždé jiného pohledu na Zem tady nebylo nic zajímavého, co by stálo za vidění, kromě vysokých cen a těsných ubytoven. Umělá přitažlivost vás nepříjemně houpala a vždycky se zdálo, že vám polévka chrstne do obličeje.

Ale když kolem toho neděláte moc povyku, můžete tady dostat práci. Mohla bych tady vydržet dost dlouho, abych se dopátrala upřímných názoru alespoň jednoho žvanivého kosmonauta na každou osídlenou planetu.

Dokonce bych mohla hodit za hlavu i ten výstup s Fawcettem a odletět odtud lodí firmy Hyper Space Lines. Předpokládám, že tady vždycky na poslední chvíli doplňovali chybějící členy posádky. Když se taková šance naskytne, už nechám toho pošetilého nápadu najmout se jako lodní stráž. Číšnice, holka na mytí nádobí, pokojská, lazebnice… Jestliže mě tato profese dostane na svou Velkou cestu, skočím po tom.

Když jsem se tak trochu usadila v novém domově, těšila jsem se na přistání lodě, která měla první třídu, kde se jízdné platí tak přesně a včas jako to dělal můj pěstoun.

Nechala jsem vzkaz domácímu téhle díry na myši, ve které jsem žila, a před odjezdem do Afriky trošku poklízela. Můžu se odsud dostat do Ascensionu? Nebo bych měla zase jet lodí? Afrika mně připomněla Goldie a Burta a Annu a toho miloučkého doktora Krasnyho. Mohla jsem se do Afriky nakonec dostat dřív než oni. Byla tam teď jenom jedna válka, o které jsem věděla, ale i tak jsem měla v úmyslu se jí vyhýbat jako čert kříži.

To mi připomnělo, že jednou připravím zprávu o moru pro Glorii Tomosawovou a pro přátele na L-5, manžele Mortensonovy. Zdálo se naivně nepravděpodobné, že přemluvím je nebo kohokoli jiného, aby uvěřili, že epidemie Černé smrti propukne v průběhu třiceti měsíců. Sama jsem tomu nevěřila. Ale kdybych mohla zodpovědné činitele vylekat tak, aby se zpřísnila deratizační opatření a aby lékařské a veterinární prohlídky u přepážek Clo, Zdravotní a veterinární prohlídka, Přistěhovalectví nebyly jen rituálem beze smyslu, mohlo by to ještě osady ve vesmíru a Měsíci zachránit.

Nebylo to pravděpodobné — ale já to museli zkusit. Jediná věc, co jsem musela kromě toho udělat, bylo začít trochu víc pátrat po mých ztracených přátelích… Anebo to nechat na dobu, až se vrátím dolů ze Stacionární, nebo, jak aspoň doufám, až se vrátím ze své Velké cesty. Samozřejmě, že ze Stacionární můžete volat do Sydney nebo Winnipegu.

Nebo kam chcete… Ale je to příliš drahé. Už dříve jsem přišla na to, že něco chtít a mít na to není totéž.

Vyťukala jsem winnipegské telefonní číslo Tormeyových a zase to vzdala, protože jsem uslyšela: „Číslo, které jste vytočili, je dočasně mimo provoz na žádost uživatele.“

Pak jsem dostala Pirates Pizza Palace.

Zamumlala jsem. „Promiňte, to je omyl,“ a vynulovala klávesnici.

Pak jsem vyťukala číslo znova, co nejopatrněji — a zase dostala Pirates Pizza Palace.

Tentokrát jsem řekla: „Je mi líto, že vás obtěžuji. Jsem ve Svobodném státě Las Vegas a zkouším se dovolat k příteli do Winnipegu. A dvakrát jsem se místo toho dovolala k vám. Nevím, co dělám špatně.“

„Jaké číslo voláte?“

Uslyšela jsem přátelský hlas: „To jsme my. Nejlepší a největší pizzy v Britské Kanadě. Ale otvírali jsme teprve před deseti dny. Možná, že váš přítel používal tohle číslo před námi.“

Souhlasila jsem, poděkovala přátelskému hlasu a vynulovala klávesnici. Posadila jsem se a přemýšlela. Pak jsem vyťukala kancelář ANZACu ve Winnipegu a modlila se přitom, aby ten neochotný terminál byl schopný přenášet obraz na větší vzdálenost než do samotného Las Vegas. Když si hrajete na soukromé očko, je lepší jednat osobně. Jakmile se ozval počítač ANZACu, požádala jsem důstojníci, co měla službu, aby mi poradila, jak mám pracovat s tímhle počítačem. Řekla jsem té ženě, co mi odpovídala: „Jmenuji se Friday Jonesová a jsem přítelkyně kapitána Tormeye a jeho ženy z Nového Zélandu. Pokoušela jsem se jim zavolat, ale nedovolala jsem se. Mohu vás požádat, abyste mi laskavě pomohla?“

„Obávám se, že ne.“

„Opravdu? Ani se o to nepokusíte?“

„Lituji. Kapitán Tormey odstoupil. Nechal si dokonce vyplatit penzi. Rozumím tomu tak, že si koupil nějaký dům a šel za lepším. Vím, že jediná adresa, kterou tu na něj máme, je adresa jeho švagra na sydneyskou univerzitu. Ale lidem, co u nás nepracují, nemůžeme poskytnout adresu našeho zaměstnance.“

Řekla jsem: „Myslíte profesora Frederrica Farneseho z katedry biologie na tamější univerzitě?“

„Máte pravdu. Jak vidím, asi je znáte.“

„Ano. Freddie a Betty jsou mí staří přátelé. Znám je z doby, kdy ještě žili v Aucklandu. Dobrá, zkusím se dovolat z domu Freddiemu a přes něj Ianovi. Díky za vaši pomoc.“

„Rádo se stalo. Když budete mluvit s kapitánem Tormeyem, prosím, pozdravujte ho od druhého pilota Pamely Heresfordové.“

„Vyřídím.“

„Když budete chtít být doma brzo, mám pro vás dobrou zprávu. Jízdní řád do Aucklandu už vůbec neplatí. Posledních deset dnů jsme vozili jenom náklad a teď už víme, že našim lodím nehrozí sabotáž. Nabízíme čtyřicetiprocentní slevu na všechny druhy jízdného. Chceme, aby naši staří přátelé zase jezdili jenom s námi.“

Znovu jsem jí poděkovala, ale řekla, že když jsem v Las Vegas, měla bych jet z Vanderbergu. Potom jsem zavěsila, abych nemusela improvizovat nějaké další lži.

Opět jsem si sedla a přemýšlela. Když lodě zase jezdí, co kdybych jela nejdříve do Sydney? Obvykle jezdil týdenní trajekt z Káhiry do Melbourne a obráceně. Kdyby nebyl v provozu, mohla bych jet metrem a vznášedlem přes Singapur, Rangún, Dillí, Teherán, Káhiru, potom dolů do Nairobi. Ale bylo by to drahé, dlouhé a nejisté. S tlačenicí při každém přestupu a taky s pravděpodobností, že cesta ztroskotá na nějakém místním problému. Bez peněz na cestu na Beanstalk bych se mohla v Keni motat dost dlouho.

Poslední východisko z nouze. Poněkud zoufalé.

Zavolala jsem Auckland a už mě nepřekvapila zpráva počítače, že Ianovo číslo nefunguje. Zkontrolovala jsem si, jaký čas je teď v Sydney, potom zavolala na univerzitu. Ale ne jako obvykle přes centrálu na děkanátu, ale rovnou na katedru biologie, na číslo, co jsem získala před měsícem.

Poznala jsem důvěrný přízvuk australské angličtiny. „Tady je Marjorie Baldwinová, Ireno. Ještě pořád se pokouším najít svou ztracenou ovečku.“

„Moje řeč! Lásko zkoušela jsem mu doručit tvou zajímavou zprávu. Ale profesor Freddie se nevrátil do své pracovny. Opustil nás. Je fuč.“

„Fuč? A odešel kam?“

„Nevěřila bys, kolik lidí by to rádo vědělo. Neměla bych ti říkat ani tohle. Někdo uklidil jeho pracovní stůl. V jeho bytě nezůstal ani vlásek — je fuč! Nemohu ti říci víc než tohle, protože nikdo nic neví.“

Po tomhle děsivém hovoru jsem stále seděla a přemýšlela, pak zavolala winnipegskou bezpečnostní službu Wehrwolfy. Šla jsem vysoko jak to jen šlo, až k muži, který se představil jako pobočník velitele. A po pravdě mu řekla, kdo jsem (Marjorie Baldwinová), kde jsem (v Las Vegas) a co chci (dostat se ke svým přátelům). „Vaše společnost hlídala jejich dům před tím, než ho prodali. Můžete mi říci, kdo ho koupil, nebo aspoň který agent to zprostředkoval, nebo oboje?“

Snad dostanu nejen obraz, ale i zvuk. Odpověděl: „Podívej, sestro, poznám poldu po čichu dokonce i přes terminál. Vrať se a řekni svému šéfovi, že už posledně z nás nedostal nic a že nedostane ani teď.“

Ovládla jsem svůj temperament a tiše odpověděla: „Nejsem fízl, ačkoliv vím, proč si to myslíte. Jsem opravdu v Las Vegas, jak se můžete přesvědčit tím, že mi zavoláte zpět na účet volaného.“

„To mě nezajímá.“

„Tak dobře, kapitán Tormey vlastnil sehraný pár Morganových vraníků. Můžete mi říct, kdo je koupil?“

„Zmiz, policajte.“

Ian prokázal skvělý úsudek: Werwolfové byli doopravdy loajální ke svým klientům. Kdybych měla dost času a peněz, mohla bych schrastit něco, jak se dostat do Winnipegu nebo do Sydney. A zkusit, co jde zjistit. Kdyby tak přání měla křídla… Zapomeň na to, Friday. Nakonec jsi úplně sama, ztratila jsi je.

Chceš vidět, jak moc šeredně se Goldie zapletla do války ve východní Africe? Ale Goldie s tebou nechtěla zůstat, a tak nezůstala mimo tu africkou válku — nic ti to neříká?

Ano, to mi připomnělo něco, co vím. Ale co si nikdy nepřiznám. Vždycky potřebuju lidi víc než lidé potřebují mne. To je tvá stará nevýhoda, Friday, a víš, jak to vzniká a co si o tom myslel Šéf.

Dobrá, zítra pojedeme do Nairobi. Dneska popíšu ve zprávě pro Glorii a Mortensonovy Černou smrt. Pak si dám pořádný celonoční spánek a odjedu. Páni, jedenáctihodinový časový rozdíl! A pak zkuste brzo vstávat. Nedělejte si starosti o Janet a spol., dokud se nevrátíte z Beanstalku s hlavou plnou nápadů, kde začít s osídlením. Pak si můžete klidně dopřát utratit poslední gram zlata při vysilujícím pokusu sehnat své přátele… protože Gloria Tomosawová všechno zařídí, hned jak jí řeknete, kterou planetu jste si už vyhlédli.

Skutečně jsem celou noc prospala. Druhého dne ráno jsem si zabalila stejný lodní pytel a do něj jenom pár věcí. Okouněla jsem v kuchyni, vyhodila do smetí pár věcí a jiné uchránila s poznámkou pro mého pana domácího, pachtýře, když vtom zabzučel terminál.

Byla to ta pěkná ženská s šestiletým klukem z Hyper Space Lines.

„Jsem ráda, že jsem vás chytla,“ řekla. „Můj šéf má pro vás práci.“

Objevila se přihlouplá Fawcettova tvář: „Prohlásila jste o sobě, že jste kurýr.“

„Jsem jedna z nejlepších.“

„V tom případě to znáte: práce mimo Zemi. Dobrá?“

„Samozřejmě.“

„Zapište si: Franklin Mosby, Spojená pátrací, apartmá číslo 600, Shipstone Bulding, Beverly Hills. Teď si pospěšte. Chce s vámi provést vstupní pohovor ještě dopoledne.“

Nepoznamenala jsem si adresu. „Pane Fawcette, bude vás to stát sto doláčů a zpáteční jízdenku na metro. Dopředu.“

„Cože? To je k smíchu!“

„Pane Fawcette, obávám se, že jste zaujatý! Mohl byste narazit a poslat mě někam zbytečně a ztratit den a peníze na zpáteční jízdenku metrem do Los Angeles.“

„Jste legrační holka, stejně. Podívejte se, pro jízdné si můžete přijet sem do kanceláře — po vstupním pohovoru. Už jste měla odjet. A pokud jde o těch sto doláčů… Mám vám říci, co s tím budu dělat?“

„Nedělejte si starosti. Kdybych byla strážný důstojník, budu očekávat mzdu strážného důstojníka. Ale jako kurýr… Jsem nejlepší, a jestliže ten muž doopravdy chce nejlepšího, zaplatí mi honorář za vstupní pohovor bez uvažování.“ Dodala jsem: „Nejste seriózní, pane Fawcette, na shledanou!“

Vymazala jsem obraz. Zavolal zpátky za sedm minut. Mluvil, jako by mu někdo ublížil: „Vaše zpáteční jízdenka a kilo doláčů budou na stanici. Ale to kilo vám strhneme z platu a pokud nedostanete místo, zaplatíte to taky. Tak či tak, dostanu od vás provizi.“

„Za žádných okolností nezaplatím a vy ode mě nedostanete žádnou provizi, protože jsem vás nikdy nezplnomocnila, abyste dělal mého agenta. Možná, že od Mosbyho něco dostanete, ale i když ano, nepůjde to z mé mzdy, ani mého honoráře za vstupní pohovor. A nehodlám jet dolů na stanici a čekat a chodit dokola jako kluk, co loví bekasiny. Jestliže vám o ten obchod doopravdy jde, pošlete peníze sem.“

„Jste nemožná.“ Jeho obličej zmizel z obrazovky, ale nesmazal ji. Objevila se jeho asistentka: „Podívejte se,“ řekla. „To místo doopravdy hoří. Můžete na mě čekat na stanici u New Cortes, prosím? Dostanu se tam tak rychle, jak to jen půjde, a budu mít peníze na vaše jízdné a honorář.“

„Samozřejmě, drahoušku, s radostí.“

Zavolala jsem domácímu, řekla mu, že klíč je v lednici, a ať určitě nenechá zkazit jídlo.

Fawcett nevěděl, že od úmyslu jet na tu schůzku mě nic neodradí. Jméno a adresa byly stejné jako ty, které mě Šéf přinutil naučit se nazpaměť krátce před tím, než zemřel. Nikdy jsem po tom nepátrala, protože mi neřekl, proč chce, abych se to naučila nazpaměť. Teď aspoň uvidím.