Friday

XVII

Byli jsme dva a motali se ve Vicksburgu. Texasko-chicagské hranice byly z obou stran zavřené, a navíc po celé délce. Rozhodla jsem se, že to zkusím přes řeku. Samozřejmě, že Vicksburg je pořád ještě Texas, ale pro mě to byl především velký říční přístav vedle Impéria. Místo, s nímž jsem v duchu počítala. Zvláště, když se tady vesele pašuje oběma směry.

Stejně jako dávná antická Galie je i Vicksburg rozdělen do tří částí. Dolní město, přístav hned u vody občas zaplavovaný, a horní město, ležící na příkrém svahu o sto metrů výše. To se ještě dělí na staré a nové. Staré město obklopuje bojiště z války, na niž se už dávno zapomnělo. Ale ne ve Vicksburgu! Toto bojiště je pro rodáky posvátné a nic se na něm nesmí stavět, takže nové město vyrostlo až za touto svatou půdou a se starým městem je těsně spojeno systémem tunelů a metra. Horní město je napojeno na dolní četnými pohyblivými schody a lanovkami, které sahají až po městské hradby.

Pro mě bylo horní město místem, kde se dá přenocovat. Vrazili jsme do místního Hiltonu. Bylo to dvojče toho v Bellinghamu, které v suterénu mělo i naprosto stejné snídaně v baru. Práci jsem měla ale dole na řece. Vzpomínám na to jako na šťastné časy, protože Georges věděl, že ho nenechám, aby šel dál se mnou, a už jsme se o tom víc nebavili. Samozřejmě, že jsem mu nedovolila, aby chodil se mnou do dolního města. Upozornila jsem ho, že se jednoho dne nemusím vrátit a zastavit se, abych mu nechala v záznamníku našeho hotelu nějakou zprávu. Jestliže nastane okamžik jít do akce, půjdu.

Dolní vicksburgské město je bujaré, hříšné místo, úplné hnojiště. Policie se za denního světla tady pohybuje jenom ve dvojicích, v noci odtud sami odjíždějí. Je to město podvodníků, kurev, pašeráků, pouličních rváčů, obchodníků s drogami i ve velkém, povalečů, pasáků, profesionálních intrikánů, nájemných žoldáků, zběhů, překupníků kradeného zboží, žebráků, andělíčkářů, otrokářů, žhářů, vyvrhelů, prostě lidí na okraji společnosti. Všech těch malých a velkých podfukářů. Zkrátka tihle všichni mu dělají reklamu. Je to báječné místo a buďte ujištěni že tady dřív či později projdete nějakou tou krevní zkouškou.

Je to jediné místo, aspoň pokud vím, kde živý artefakt poznamenaný svým návrhem, třeba čtyři ruce, žádné nohy, oči naspodu lebky, prostě jakkoli, může vejít nebo se došourat až do baru, koupit si pivo a absolutně nikdo nebude věnovat pozornost ani jemu, ani tomu, jak vypadá. Pokud jde o existence mého druhu, to, že jste umělí, tady neznamená vůbec nic. A to nejen ve společnosti, kde si 95 procent usedlíků nikdy netroufne vstoupit na pohyblivé schody, vedoucí do města tam dole.

Byla jsem v pokušení tady zůstat. Od všech těchto vyděděnců jsem cítila něco přívětivého a přátelského a nikdo z nich na vás neukazoval prstem. Kdybych neměla Šéfa a Georga a neznala ještě lepší místa, asi bych se v dolním Vicksburgu usadila a hledala nějakou tu habaďůru vyhovující mému talentu.

„Ale slíbil jsem vytrvat. A budu muset ujít míle a míle cest, než si budu moci spočinout.“ Básník Robert Frost věděl, proč má člověk trvat na tom jít dál, když už by raději všechno zabalil. Byla jsem oblečena jako voják po práci, nakupující za slušný žold získaný při odvodu. Často jsem navštěvovala dolní město a sháněla kapitána říčního člunu, ochotného propašovat živý kontraband. Malý provoz na řece mě trošku zklamal. Z Impéria nepřišly žádné nové zprávy a dolů po řece nevyplouvaly žádné čluny, takže velmi málo kapitánů nebo lodníků bylo ochotných vůbec riskovat přeplout řeku.

Takže jsem posedávala po barech ve městě u řeky, popíjela malé pivo a špicovala uši, abych byla připravena zaplatit mastnou cenu za jízdenku přes řeku.

Uvažovala jsem, že si dám inzerát. Sledovala jsem rubriku „Příležitostné inzeráty“, které byly ještě podstatně otevřenější než ty, kterých jsem si všimla v Kalifornii. Bylo jasné, že pokud se omezíte na dolní město, je vám dovoleno úplně vše.

Nenávidíte svou rodinu?

Jste unaveni, vyčerpáni, znuděni?

Je váš manžel nebo manželka nižších kvalit, takříkajíc šunt?

NECHTE NA NÁS, ABYCHOM PRO VÁS PŘIPRAVILI NOVÉHO (MU)ŽE(NU)!!!!! Úprava podle přání — Přeorientování na jiné pohlaví — Přestěhování — Změna pohlaví — Diskrétní práce, alkohol v ceně Konzultujte s doktorem Frankem Franksteinem Bar a gril U Sama Měkejše.

Bylo to poprvé, co jsem viděla křiklavou reklamu na vraždu na objednávku. Nebo jsem to špatně pochopila?

Máte nějaký PROBLÉM?

Nic není zakázáno — tohle asi neděláte. To je způsob, kterým to uděláte.

Máme nejobratnější pokoutní advokáty v celém státě. LOOPHOLES. Společnost s ručením omezeným. (Zvláštní ceny pro staré mládence.)

Volejte LEV 10101.

K tomu jen připomenu, že LEV je písmenkový kód přidělovaný pouze domácnostem v dolním městě.

Umělci, akciová společnost Dokumenty všech druhů, převodní smlouvy, peníze všech národů, diplomy, rodné listy, identifikační karty, pasy, fotografie, obchodní povolení, oddací listy, úvěrové karty, hologramy, zvukové a obrazové záznamy, prominutí trestu, závěti, pečetě, otisky prstů.

Za veškerou práci ručíme se zárukou pojištěnou u Lloyda — LEV 10111.

Tyhle služby jsou určitě k mání v každém větším městě, ale málokdy se takhle veřejně a otevřeně inzerují. Stejně jako záruka, tomu jsem jednoduše nevěřila. Rozhodla jsem se, že nebudu dávat inzerát, protože pochybuji, že by mně veřejnost mohla pomoci ve věci která nezbytně musela zůstat utajená. Musela jsem dál spoléhat na hokynáře, majitele člunů a bordeldámy. Ale abych našla něco užitečného pro sebe, pokračovala jsem dál v prohlížení inzerátů… A to už jsem se dívala na ty, co pravděpodobně nikdy nevyužiju, ale co mě začaly zajímat. Ztuhla jsem a ukázala to Georgovi.

„A co tohle, Georgi?“

„To první, co jsme viděli, dávalo W. K. jenom týden. Už uplynul víc než týden, a teď má deset dnů. Když to tak půjde dál, dožije se W.K. strašně vysokého věku.“

„Sám tomu nevěříš.“

„Ne, lásko moje, nevěřím. Je to šifra.“

„Jaká šifra?“

„Ta nejjednodušší, a proto také těžko odhalitelná. První inzerát sdělil osobě nebo osobám, kterých se to týká, že mají provést úkol číslo 7, nebo čekat na číslo 7, anebo jim jednoduše připomněl něco, co znají právě pod sedmičkou. Teď jde o číslo 10. Ale význam číslic nemůžeš odhalit ani statistickou analýzou. Protože takovou šifru můžeš kdykoliv změnit, a my bychom museli hledat další vhodný statistický systém. To je šifra pro blbečky, Friday. A šifru pro blbečky nemůže nikdo odhalit, jestliže její uživatel má dobrý čich na to, aby ji nepoužíval moc často.“

„Georgi, to vypadá, jako bys dělal na vojenských šifrách, anebo přímo šifroval zprávy.“

„To jsem dělal. Ale tam jsem se to nenaučil. Analýza nejobtížnějších šifer, o kterou jsem se kdy pokoušel, pokračuje dosud a nikdy nebude ukončena, je vysvětlení genetického kódu živé hmoty. To je vůbec ta největší šifra pro blbečky. Ale už byla miliónkrát opakovaná, takže nakonec smysl všech těch nesmyslných slabik zřejmě rozluštíme. Odpusť, že ty o voze, a já o koze.“

„Blbost, začala jsem s tím sama. Dá se nějak uhodnout, co znamená to A.C.B.?“

„Ne.“ Tu noc atentátníci udeřili podruhé. Přesně podle stanoveného plánu. Nemohu říci, jestli to spolu souviselo.

Udeřili skoro na hodinu přesně, devátý den po svém prvním útoku. Podle termínu jsme nepoznali, jaká skupina byla za všechno zodpovědná, protože se shodoval s předpověďmi jak takzvané Rady pro přežití, tak jejich rivalů Stimulátorů, zatímco andělé Páně nikdy nezveřejnili prognózu možného úderu.

První a druhá vlna teroru se lišily. Zkoušeli jsme vydedukovat něco právě z těchto rozdílů. Takže jsme se o tom s Georgem bavili, až když se k nám dostaly zprávy.

a) Z Chicagského impéria nepřišly vůbec žádné zprávy. Žádná změna, protože z Impéria od té úvodní reportáže o vraždění demokratů nepronikly vůbec žádné zprávy… Celý týden nikdo ani nepípl. A to mě velice zneklidňovalo.

b) Pokud jde o druhý útok, neměli jsme žádné zprávy z Kalifornské konfederace. Pár hodin po úvodní zprávě o druhé vlně vraždění vysílala Kalifornská konfederace jenom běžné všední zprávy. Předseda „válečný křikloun“ Tumbril jmenoval na doporučení svých lékařů tříčlennou nástupní výkonnou vládu se zplnomocněním vládnout národu a sám se má údajně podrobit dlouho odkládanému lékařskému zákroku. Za tímto účelem odešel na své soukromé sídlo, Orlí hnízdo, v Tahoe. Oběžníky a zprávy budou vydávány v San Jose, ale ne v Tahoe.

c) Georges a já jsme se shodli na nejpravděpodobnějším, podle nás skoro jistém vysvětlení. Lékařský zákrok byla finta vyvolávající teď tolik potřebný soucit, aby „válečný křikloun“ neupadl v zapomnění. Regenti budou vydávat oficiální, cenzurované zprávy a mezitím upevní svou moc.

d) Už podruhé chyběly zprávy z vesmíru.

e) Kanton a Mandžusko neoznámily žádný útok. Oprava: Do Vicksburgu v Texasu o tom nedorazily žádné zprávy.

f) Pokud jsem mohla říci po pečlivém proškrtávání seznamu, teroristé jinak zaútočili proti všem ostatním národům. Ale můj výčet byl děravý. Ze čtyř set „národů“ v OSN některé připravovaly zprávy jenom za zcela mimořádných okolností. Nevím, co se dělo ve Walesu a na Normandských ostrovech, ve Svazijsku, v Nepálu nebo na Ostrově prince Eduarda. Nemůžu vědět, proč se někdo, kdo nežije na žádném z těchto míst, nemohl postarat o to, aby svět získal zprávy právě odsud. Přinejmenším tři stovky z těchto takzvaných suverénních států, které hlasují v OSN, jsou nuly, a jsou tady jen proto, aby platily příspěvky. Jsou důležité jenom pro sebe, o tom není pochyb, ale z geopolitického hlediska nemohou mít vůbec žádný význam. Nicméně ve všech hlavních zemích, s výjimkou výše uvedených, teroristé zaútočili, a tyto útoky se dostaly do zpráv. Samozřejmě s výjimkou států, kde zpravodajství úplně podléhalo cenzuře.

g) Většina útoků skončila neúspěchem. Mezi první a druhou vlnou byly nápadné rozdíly. Před deseti dny většina atentátníků zabila své oběti a vyvázla. Teď to bylo přesně obráceně. Většina terčů přežila, většina atentátníků zahynula. Pár jich bylo chyceno a jen velmi málo, opravdu velmi málo, uniklo.

Tahle poslední skutečnost potvrdila, že Šéf netahal za nitky atentátníků.

Proč to říkám? Protože pro toho, kdo to měl celé na starosti, byla druhá vlna vysloveně pohromou. Terénní operativci, dokonce i obyčejní vojáci, jsou drazí. Proto se k takovým účelům nepoužívají. Přitom cvičený atentátník stojí nejméně desetkrát tolik co obyčejný voják. Nikdo od něj nečeká, že by se nechal sám zabít, svatá ty dobroto, že ne! Očekává se, že provede vraždu a bez nejmenšího škrábnutí se vypaří.

Ale ať už tuhle šou rozehrál kdokoli, za jednu noc přišel na buben.

Diletant. Proto to nemohl být Šéf.

Ale stejně jsem pořád nemohla přijít na to, kdo stojí za celým tím pozdvižením, protože jsem za boha nevykoumala, kdo z toho má prospěch. Dřívější názor, že jeden z unitárních národů to všechno zaplatil, už nemohl déle obstát. Nemohla jsem si totiž nadále představovat, že by nějaký velký unitární národ, například Interworld, najal profesionály, co byli po ruce, a ne ty nejlepší.

Ale ještě méně pravděpodobná byla představa, že by některý teritoriální národ plánoval tak groteskní pokus o dobytí světa.

Pro skupinu fanatiků jako jsou andělé Páně nebo Stimulátoři to bylo příliš velké sousto. Navíc celá ta záležitost vypadala jako dílo fanatiků: žádná logika, žádný pragmatismus.

Ve hvězdách přece nestojí psáno, že vždycky pochopím, o co jde… Banalita, kterou si velmi často uvědomuju. To zatraceně mrzí.

Další ráno po druhém útoku vicksburgské dolní město bzučelo vzrušením. Vstoupila jsem do salónu, abych si prověřila jistého důležitého lodníka, když vtom se ke mně přitočil lanař: „Dobré zprávy,“ řekl mladík šeptem, jako kdybychom byli v base. „Ráchelini Jezdci hledají lidi. Nakázala mi, abych to řekl zvláště vám.“

„Na tom aby si vůl udělal doktorát,“ odpověděla jsem uhlazeně. „Ráchel mě nezná a já neznám Ráchel.“

„A co odměna pro pátrače?“

„Jak ti mám věřit a vyplatit ti odměnu?“

„Koukněte se, šéfko,“ trval na svém. „Dneska jsem ještě nic nejed. Tak hned pojďte se mnou, když se vám to nebude líbil, tak to nemusíte brát. Je to jen přes ulici.“

Vypadal hubeně, ale to mohl být důsledek jeho věku, onoho náhlého trysku v adolescenci. Dolní město nebylo místo, kde by člověk hladověl. Ale překupník se právě v tomto okamžiku rozhodl po něm vyjet: „Vypadni, Prcku! Přestaň votravovat zákazníky! Chceš si vykoledovat jednu do zubů?“

„To je v pořádku, Frede,“ vložila jsem se do toho. „Hned si to ověřím.“ Hodila jsem na barový pult šek, aniž bych chtěla nazpět drobné. „Pojď, Prcku!“

Nakonec se ukázalo, že Ráchelina náborová kancelář je podstatně dál než přes ulici a další dva náboráři se pokusili mě od Prcka odtrhnout, ještě než jsme tam dorazili. Ale neměli šanci, protože jsem chtěla za každou cenu vidět, že touhle ubohý mladíček dostane svůj bakšiš.

Seržantka ve verbířské kanceláři mi připomínala tu starou losici, co měla živnost v odpočívárně paláce v San Jose.

Podívala se na mě a řekla: „Tohle není tábor pro kurvy, holčičko. Ale nechoď pryč a smíš si koupit něco k pití.“

„Vyplať lanaře,“ řekla jsem.

„Za co?“ odpověděla. „Leonarde, přece jsem ti říkala, abys nebral žádné povaleče. Teď stepuj zpátky a švihej.“

Prošla jsem napříč místností a pevně ji chytla za zápěstí levé ruky. V pravačce se jí s naprostým klidem objevil nůž. Takže jsem změnila scénář, vzala jí nůž a hodila ho na lavici před ní, zatímco jsem ji stiskla za levačku trošičku nepříjemněji. „Můžeš ho vyplatit jednou rukou?“ zeptala jsem se. „Nebo ti mám trošku zlámat prsty?“

„Bez problémů,“ odpověděla a už se nebránila. „Tady, Leonarde,“ sáhla do zásuvky a podala mu dvě texaské pětky. Shrábnul je a vypařil se.

Povolila jsem tlak na její prsty. „To je všecko co zaplatíš? Každému verbíři na ulici co je dnes na lovu?“

„Dostane svůj podíl, jen co podepíšeš,“ odpověděla. „Protože já neplatím, dokud není ruka v rukávě. Ale vyplouvám, i kdyby padaly trakaře. Teď už bys mě možná mohla pustit. Potřebuji připravit naše papíry.“

Nechala jsem její prsty na pokoji. Zcela nečekaně se objevil v její ruce nůž a pohnul se směrem ke mně. Okamžitě jsem zlomila čepel a teprve potom jsem jí ho dala zpátky do ruky. „Prosím tě, znova už to nedělej,“ řekla jsem. „Fakt tě o to prosím. A měla bys používat lepší ocel. Tohleto určitě není solingenská.“

„Srazím ti cenu té čepele z tvé odměny, drahoušku,“ odpověděla naprosto nevzrušeně. „Už jsem měla pro tebe palubní knížku, hned jak jsi vešla do dveří. Spustíme to? Nebo toho necháme?“

Nevěřila jsem jí, ale přizpůsobila jsem se jejím záměrům. „Žádné hrátky, seržo. Jaká jsou pravidla hry? Tvůj lanař mi je řekl jen tak na půl huby.“

„Káva a koláče a všechno podle stupnice cechu. Teda odměna bude podle pravidel cechu. Devadesát dní na přání společnosti se protáhne o dalších devadesát dnů.“

„Rekruty ve městě přičleníš do cechu a jede se půl na půl.“ To bylo rýpnutí do žeber a atmosféra poněkud zhoustla. Pokrčila rameny. „Pokud to tak má být, budem o to bojovat. Jaké zbraně ovládáš? Nenajímám žádné nehotové brance. A dneska už vůbec ne.“

„Můžu tě vyučit jakékoli zbrani, na kterou si jen vzpomeneš. Kdy bude akce? Kdo začíná?“

„Hm, přituhuje. Zkoušíš se najmout jako instruktor výcviku? O ty nemám zájem.“

Zeptala jsem se: „Kde se jde do akce? Jedem přes řeku?“

„Ještě jsme tě nenajali a už chceš důvěrné informace.“

„Jsem připravena za ně zaplatit.“ Vyndala jsem padesát texaských hvězd po pětkách a položila je před ni. „Kde je akce, seržo? Koupím ti dobrý nůž místo té uhlíkové oceli, co jsem ti zničila.“

„Jsi umělý člověk.“

„To sem nepleť. Jednoduše chci vědět, zda jedem přes řeku. Řekněme do Saint Louis.“

„Podepíšeš to jako seržant-instruktor.“

„Co? K čertu že ne! Jako důstojník štábu.“ Asi jsem to neměla říkat, nebo aspoň to nevybalovat tak brzo. Zatímco v celé Šéfově partě byly hodnosti nejasné, v oboru, kde jsem pracovala, jsem byla vyšší důstojník a přijímala rozkazy jen a jen od Šéfa. Potvrzovala to skutečnost, že pro každého jsem byla slečna Friday, ale pro Šéfa jenom pokud bych si řekla o neúřední oslovování. Dokonce ani doktor Krasny mi tak neříkal, dokud jsem ho o to nepožádala. Nikdy jsem o své skutečné hodnosti moc nepřemýšlela, protože tak či tak jsem neměla žádné podřízené. Ani formálně. Řekněme techniky. Nikdy jsem žádného technika v Šéfově partě neviděla. Musela bych být jedním z těch malých kamínků spojujících mužstvo a velící důstojníky, tedy vyšší důstojník-specialista, pokud si byrokraticky potrpíte na přesné hodnosti.

„Dobrá, povídali, že mu hráli. Jestliže chceš tenhle post, vyjednej si to s plukovnicí Ráchel sama. Ne se mnou. Očekávám ji kolem jedné odpoledne.“

Zvedla jsem peníze, dokonce s nimi trošku zaklepala, položila je zpátky na stůl, ale tentokrát blíž ke mně. „Tak si trošku popovídáme, než dorazí. Každá parta ve městě zrovna dneska verbuje. To by měl být docela dobrý důvod, abyste si mě najali spíš než někoho jiného. Očekává se na řece akce nebo ne? A jak to bude daleko? Budeme bojovat proti opravdovým profíkům? Nebo místním křupanům? Nebo snad proti šaškům z města? Bude to normální bitva? Nebo jen útok a rychle pryč, nebo obojí? Tak spusť, seržantko.“

Neodpověděla, ani se nepohnula. Na peníze se vůbec nepodívala. Za chvíli jsem vyndala dalších deset hvězd a položila je vedle té padesátky… a čekala.

Rozšířily se jí nozdry, ale po penězích nesáhla. Za pár vteřin jsem přidala další texaskou pětku.

Řekla chraptivě: „Dej mi ty nesmysly pryč z vočí. Někdo sem může přijít.“

Zvedla jsem je a dala jí je.

„Díky, slečinko,“ odpověděla a schovala je. „Vykoumala jsem, že jedem po řece aspoň do Saint Louis.“

„Proti komu bojujeme?“

„Dobrá… pořád to opakuješ, takže ti to nebudu zatloukat. Co mám s tebou, ksakru, dělat? Zabít tě a dát tě do konzervy pro kočky? Nesmíme bojovat. S největší pravděpodobností v bitevní vřavě vůbec nebudem. Všichni budeme tělesná stráž nového Předsedy. Chci říct nejnovějšího. Je to ještě úplně horká zpráva.“

To je teda bomba! „Zajímavé. Proč ostatní party ve městě shánějí jako diví rekruty? Copak si nový Předseda najímá kohokoliv? Zrovna do své palácové gardy?“

„Slečno, kéž bych to věděla. Kéž bych to všechno věděla!“

„Možná, že si to zkusím zjistit sama. Kolik mám na to času? Kdy se naloďujeme?“ Rychle jsem se opravila. „A naloďujeme se vůbec? Myslím, že plukovnice Ráchel má k dispozici nějaké energomobily.“

„No…, proklatě, to toho čekáš tolik za všivých sedmdesát hvězd?“

Promýšlela jsem si to. Nechtěla jsem utrácet peníze, ale potřebovala jsem být v obraze. Pašeráci by se nevydali na reku s oddílem vojáků. Alespoň ne tento týden. Potřebovala jsem se pohybovat v normálním provozu.

Ale ne jako důstojník! Prořekla jsem se. Vyndala jsem další dvě pětky a pohrávala si s nimi. „Seržante, ty sama jedeš přes řeku?“

Zamžourala na bankovky. Jednu z nich jsem před ní ukápla. „V tom se nemohu mýlit, drahouši. Hned jak zavřu tenhle kancl, jsem velitelka čety.“

Upustila jsem tu další. Přidala se k svému papírovému dvojčeti. Řekla jsem: „Seržante, když počkám a budu mluvit s tvou plukovnicí, a když mě najme, budu osobní pobočník nebo provianťák a výstrojář, nebo něco nudného na tenhle způsob? Nepotřebuju peníze, ale nechci se nudit. Chci mít dovolenou. Můžeš použít vycvičeného vojína? Mohla bych být mimořádně povýšena na kaprála nebo dokonce četaře, jakmile by ses sžila se svými rekruty a koukla se, kde potřebuješ ucpat díry.“

Vypadala zatrpkle. „Milionáře ve své četě nepotřebuju.“ Najednou mně jí bylo líto. Žádný seržant nechce ve své jednotce degradovaného důstojníka. „Nechci si hrát na milionáře. Prostě chci být jedním vojákem z jednotky. Jestliže mi nevěříš, strč mě do nějaké jiné čety.“

To vzala. „Měla bych ti nechat prohlédnout hlavu. Ne. Dám tě tam, kde bych tě mohla mít na očích.“ Sáhla do zásuvky a vytáhla formulář nadepsaný Vymezení smlouvy. „Přečti si to. Podepiš. Pak tě vezmu pod přísahu. Nějaký otázky?“

Prohlédla jsem si to. Většina z toho byly běžné věci kolem výstroje a výzbroje, výplaty peněz a nemocenského, normách cechu a prémiích. Ale mezi řádky se dalo vycítit právo odložit výplatu žoldu na desátý den po odvodu. To je pochopitelné. Brala jsem to jako záruku, že doopravdy půjde do tuhého, a to hned. A po řece. Pomyšlení, že narazí na podvodníky se smlouvami, je noční můra, ničící spánek každého pokladníka žoldáckých jednotek. Dneska, když jsou všichni rekruti profesionálové, je klidně možné, že nějaký veterán podepíše pět, šest smluv, od všech zaměstnavatelů vybere žold, a namíří si to někam do banánové republiky. Pokud mu to smlouva vysloveně nezakáže. Závazek zněl na plukovnici Ráchel Danversovou osobně, v případě její smrti nebo neschopnosti na právní nástupce. Smlouva požadovala po odvedení plnit její rozkazy, rozkazy jejích důstojníků a důstojníků bez důstojnického patentu. Souhlasila jsem s tím, že budu bojovat statečně a věrně a nebudu prosit o milost, budu bojovat podle mezinárodního práva a válečných zvyklostí.

Každá věta byla tak neurčitě formulována, že byste na její rozluštění potřebovali četu těch nejlepších advokátů z Philadephie, kteří by s tím stejně nic nezmohli, protože všechno se dá vykládat různě. Zejména to, kdy vás mohou střelit do zad.

Jak už se zmiňovala seržantka, doba trvání smlouvy byla devadesát dní, na přání plukovnice prodloužitelná o devadesát dní, samozřejmě, že za žold navíc. O dalším prodloužení tady už nebylo vůbec nic, takže jsem se u toho trošku zdržela. Že by zrovna smlouva o tělesné ochraně politika mohla trvat jen šest měsíců a pak být zrušena?

Buď verbující seržantka lhala, nebo jí lhal někdo jiný a ona nebyla dost bystrá na to, aby tenhle nelogický fakt odhalila. Nevadí, neměla jsem důvod dělat si z ní šprťouchlata. Sáhla jsem po peru. „Mám teď navštívit vojenského lékaře?“

„Jsi v tom?“

„Co ještě?“

Podepsala jsem a pak řekla: „Jsem,“ a rychle prolétla přísahu následující za smlouvou.

Pokukovala na můj podpis. „Jonesová. Co znamená to F?“

„Friday.“

„To je hloupé jméno. Ve službě jsi Jonesová. Mimo službu jsi Joneska.“

„Jak si přeješ, seržantko. Jsem teď ve službě nebo mimo ni?“

„Za chviličku budeš mimo službu. Tady je rozkaz pro tebe. Spodní část Shrimp Alley je skladiště, je tam napsáno WOO FONG A LEVY BROTHERS, papírnictví. Buď tam ve čtrnáct nula nula připravena k odjezdu. Použij zadní dveře. Teď máš volno na vyřízení osobních záležitostí. Můžeš komukoli říci o našem odvodu, ale pod hrozbou disciplinárního řízení se ti přísně zakazuje shánět informace o práci, na kterou jsi najata.“ To poslední četla tak rychle, jako by lámala rekordy v rychlosti čtení. „Potřebuješ peníze na sváču? Ne. Jsem si jistá, že ne. To je všechno, Jonesko. Jsem ráda, že tě máme na palubě. Bude to dobrá práce.“

Přitáhla si mě k sobě. Přistoupila jsem k ní. Položila mi ruce kolem boků a usmála se na mě. Rozhodla jsem se v duchu, že není čas na to, abych si proti sobě popudila velitelku čety. Na oplátku jsem se na ni usmála, sklonila se a políbila ji. Nebylo to vůbec špatné. Měla sladký dech.