Friday

X

Předpokládám, že každý má dosud ještě v paměti nějaký obrázek Krvavého čtvrtku a toho, co po něm následovalo. Ale když to mám vysvětlit, nebo si spíš vysvětlit sama sobě, musím vyprávět o tom, co jsem prožila na vlastní kůži. Včetně různých nesmyslných závěrů a subjektivního hodnocení.

My čtyři jsme nakonec skončili v Janetině velké posteli, ale spíš kvůli společnému bezpečí a vzájemnému pohodlí než kvůli sexu. Všichni jsme pozorně poslouchali zprávy a oči měli upnuté na obrazovku terminálu. Opakovali na něm pořád dokola víceméně stejné zpravodajství: Nezdařilý útok Quebecu, předseda Chicagského impéria zabit ve vlastní posteli, hranice s Impériem uzavřeny, nové informace o neověřených sabotážích, vyklízení ulic, opakovaná uklidňování obyvatelstva. Ale bez ohledu na to časté opakování jsme vždycky vstali a poslouchali, protože jsme čekali na něco, co by mohlo mít další význam pro budoucnost.

Místo toho se všechno v průběhu noci jenom zhoršovalo. Ve čtyři ráno jsme už věděli, že se po celé zeměkouli vraždí a páchají sabotáže. Když se rozednívalo, přišly neověřené zlé zprávy z L-5, Tycho de Brahe, Stacionární a přerušená zpráva z Ceresu. Neexistoval žádný způsob, jak se dopídit, zda se ono zlo rozšířilo i na Alfa Centauri nebo Tau Ceti… Ale úřední hlas na terminálu to netušil, protože okatě odmítal nad čímkoliv spekulovat a radil nám, abychom všechny škodlivé úvahy pustili z hlavy.

Asi ve čtyři Janet připravila chlebíčky a podávala kávu. Trošku jsem jí přitom pomáhala.

Vstala jsem v devět, protože se Georges pohnul. Zjistila jsem, že jsem měla při spaní hlavu na jeho hrudi a přidržovala se ho paží. Ian napůl spal, napůl jen tak ležel napříč postele, opíral se o polštáře a oči měl neustále upřené na obrazovku.

Ale nedíval se. Janet někam zmizela. Šla do mého pokoje a vplížila se do postele, původně určené jen pro mě.

Začala jsem se jen velmi pomalu hýbat a přišla na to, že se dokážu vymotat a vstát z postele tak, abych George nevzbudila. Vstala jsem a vklouzla do koupelny, kde jsem si dala hlt už odstáté kávy a začala se cítit trošku lépe. Nakoukla jsem do svého pokoje a uviděla svou ztracenou hostitelku. Byla vzhůru, zakývala na mě a pak mě pozvala dovnitř. Pohnula se a já se k ní vrhla. Políbila mě. „Jak se mají kluci?“

„Oba ještě spí. Nebo spíš ještě před třemi minutami spali.“

„To je dobře. Potřebují spánek. Oba si všechno moc berou. Já ne. Už mě od dívání na ten Armageddon bolely oči a tak jsem vešla k tobě. Myslím, že jsi v té době spala.“

„Asi to tak bylo. Nevím, kdy jsem usnula. Zdálo se mně, že jsem slyšela ty špatné zprávy snad už tisíckrát, tak jsem se probudila.“

„V tom se asi nemýlíš. Zespoda jsem nemohla rozeznat zvuk, ale viděla jsem záblesky obrazovky — ukazovali tam stejně smutné věci. Marjo, kluci čekají bombardování. Já si to ale nemyslím.“

„Kéž bys měla pravdu. Ale proč ne?“

„Kdo by dneska bombardoval někoho jiného vodíkovými bombami? Kdo je nepřítel? Všechny hlavní vojenské bloky mají potíže, aspoň pokud jsem se mohla dozvědět ze zpráv. Odmyslíme-li si tu hloupou chybu jednoho quebeckého generála, nezapojily se do toho žádné větší vojenské síly. Vraždy, atentáty, požáry, výbuchy, všechny druhy sabotáží, výtržnosti a vzpoury, zkrátka všechny druhy terorismu — ale nikde žádná pravidelná armáda. Nemá to žádné společné rysy. Tohle není Východ proti Západu, marxisté proti fašistům nebo černí proti bílým. Marjo, když kdokoli nasadí rakety, může to znamenat, že se celý svět zblázní.“

„Copak už se nezbláznil?“

„Myslím, že ne. Tady je pravidlem to, že zde nejsou vůbec žádná pravidla. Cílem je kdokoliv. Zdá se, že to má ve všech státech stejný scénář.“

„Anarchisté?“ zkusila jsem prosadit svůj názor. „Možná že nihilisté.“

Ian přišel s kruhy pod očima a jednodenním strništěm na tváři, se starostlivým pohledem a ve starém koupacím plášti, který mu byl viditelně malý. Měl otlačená kolena. „Janet, nemohu sehnat Betty nebo Freddieho.“

„Nejeli zpátky do Sydney?“

„Nemohu se provolat ani do Sydney, ani do Aucklandu. Jediný, koho jsem chytil, je ten zatracený umělý hlas počítače: 'Spojení — není — v — tuto — chvíli — možné. — Prosím zkuste — to — později. — Děkujeme — vám — za — vaši — trpělivost.' Však to znáš.“

„Proboha, asi hodně sabotáží?“

„Asi to tak bude. Ale možná, že je to ještě horší. Při těch všech zmatcích. Volal jsem dispečink dopravy v přístavu a zeptal se, co čerta starýho vyřadilo družici Winnipeg-Auckland? Přeskakoval jsem pořadí a dostal se tak nakonec k dozorčímu. Řekl mi, abych vůbec neuvažoval o hovorech, co nejdou přes něj, protože s tím mají velké potíže. Všechny semibalistické rakety přistály, protože ve vesmíru došlo ke dvěma sabotážím. Odnesl to Winnipeg-Buenos Aires Lift číslo 29 a Vancouver-Londýn nula nula jedna.“

„Iane!“

„Nikdo nepřežil, vůbec nikdo. Bezpochyby tlakové pojistky, protože všechny rakety vybouchly, právě když pouštěly atmosféru. Janet, příště, až poletím, musím si všechno prohlédnout a překontrolovat sám. Klidně nechám zastavit odpočítávání před startem třeba kvůli úplné hlouposti.“ Dodal: „Ale nedokážu odhadnout, kdy poletíme. Když je přerušeno obvyklé spojení do místa startu, těžko můžeš letět semibalistikou… A dozorčí přiznal, že ztratili všechna improvizovaná nepravidelná spojení.“

Janet vstala z postele a políbila ho. „Nech už toho naříkání. Nech toho! A hned! Samozřejmě, že si budeš všechno kontrolovat osobně do té doby, než chytnou ty sabotéry. Ale teď to pusť z hlavy, protože nebudeš sloužit do té doby, než opraví obvyklá spojení. Takže vlastně máš dovolenou. Pokud jde o Betty a Freddieho, je to sice smůla, že s nimi nemůžeme hovořit, ale oni se dokáží postarat o sebe sami a ty to dobře víš. Bezpochyby si taky dělají starosti o nás, a přitom ani oni nemusejí. Jsem ráda, že se to stalo, když jsi doma, a ne někde v půli cesty kolem zeměkoule. Jsi tady a v bezpečí a o všech no ostatní se postarám já sama. Budeme teď tady sedět, ukryti a šťastní, dokud celý tenhle nesmysl neskončí.“

„Musím se dostat do Vancouveru.“

„Ty chlape, zatracená, vůbec se nedostaneš k tomu, abys něco udělal. Zaplatíš si jízdné a zemřeš. Nebudou přece cpát do lodí artefakty, když žádná stejně nevypluje.“

„Artefakty?“ vyhrkla jsem a hned jsem toho litovala. Zdálo se, jako by mě Ian viděl poprvé. „Ahoj, Marjo, dobré ráno. Kvůli tomu se vztekat nemusíš. A omlouvám se za ten binec kolem nás. Jako naschvál se to stane zrovna teď, když jsi náš host. Artefakty, o kterých se zmiňovala Janet, nejsou součástky, ale živé osoby. Naši šéfové měli kdysi tu nemožnou představu, že by živý artefakt, zkonstruovaný jako pilot, mohl tuhle práci dělat lépe než člověk. Jsem úsekový důvěrník odborů ve winnipegském oddělení, takže proti tomu musím bojovat. Odborné setkání řídících pracovníků bude ve Vancouveru zítra.“

„Iane,“ řekla Jan, „zavolej generálnímu tajemníkovi. Bylo by hloupé jet do Vancouveru, aniž bys to dříve předtím nezarazil.“

„Tak dobrá.“

„Ale teď se neptej. Požádej generálního tajemníka, aby donutil vedení tu schůzi odložit do té doby, než tohle nebezpečí přejde. Chci, abys zůstal právě tady a ochraňoval mě před nebezpečím.“

„Nebo naopak.“

„Nebo naopak,“ souhlasila. „Omdlím ti v náručí, když to bude potřeba. Co bys rád k snídani? Ale nechtěj nic extra, nebo mě zkompromituješ.“

Ve skutečnosti už jsem dál neposlouchala, protože slovo artefakt mě vytočilo. Myslela jsem si o Ianovi, a taky o všech protinožcích a lidech tady, že je natolik civilizovaný a vzdělaný, aby nepokládal osoby, jako jsem já, za pouhé zboží, sloužící lidem. A teď slyším, že Ian byl zvolen zástupcem cechu v boji mezi pracujícími a vedením, aby nedovolil jedincům jako já soutěžit s lidmi. Co bys s námi udělal, Iane? Podřízl nám hrdlo? Nemůžeme požadovat, aby přestali s naší výrobou, stejně jako lidé nemohou požadovat, aby se dál už nerodili. Nemůžeme být lidmi, ale stihl nás osud těch starých lidí. Jsme cizinci ve světě, který jsme nikdy nevytvořili, ale který vytvořil nás.

„No, Marjo?“

„Promiň, byla jsem mimo. Co jsi říkala, Jan?“

„Ptala jsem se, co chceš na snídani, drahoušku.“

„Ale nedělej si s tím starosti. Sním cokoliv, co ještě zůstalo, anebo co nezabere moc času a práce. Smím jít s tebou a pomoci ti, prosím tě?“

„Doufala jsem, že se nabídneš, protože Ian je v kuchyni prostě nepoužitelný.“

„Jsem zatraceně dobrá kuchařka!“

„Ano? Ian se mi svěřil, a mám to i písemně, že by chtěl pro mě vyvařovat. Prý když o to požádám. A dělá, že to umí, ale že se jen o to nikdy nepokoušel. Ale to bych musela mít ukrutný hlad, abych si před ním klekla na kolena a požádala ho o to.“

„Marjo, neposlouchej ji.“

Dosud nevím, jestli Ian umí vařit, ale Janet to dovede určitě. A Georges taky, jak jsem zjistila později. Janet nám nosila na stůl a já jí přitom trošku pomáhala. Měli jsme jemné sýrové omelety s tenkými lívanečky v evropském stylu, pocukrované a s marmeládou a obložené dobře proloženou slaninou. A k tomu čerstvou, ručně vymačkanou pomerančovou šťávu, žádný robot. A k tomu překapávanou kávu z čerstvě sklizených zrníček.

Novozélandské potraviny jsou báječné, ale v novozélandské kuchyni se ve skutečnosti skoro vůbec nevaří.

Georges se objevil v pravou chvíli a před ním pobíhala kočka, pojmenovaná Kočičí máma. Janet prohlásila, že tady nechce mít koťata, protože by musela neustále dávat pozor, aby na ně nešlápla. Taky prosadila, že se při jídle nebudeme dívat na zprávy a že nebudeme diskutovat o možném nebezpečí. To mi vyhovovalo, protože jsem musela myslet na ty nepříjemné události od chvíle, co začaly. Dokonce i ve spánku. Jak Janet zdůraznila, když vyhlašovala toto pravidlo, naši obranu by pravděpodobně mohla prorazit jenom vodíková bomba a jejího výbuchu bychom si asi ani nevšimli… Takže odpočívejte v klidu a užívejte si snídaně.

Užívala jsem si. A to samé dělala také Kočičí máma, která hlídkovala kolem našich nohou a upozorňovala každého z nás, že je včas zajíst kousek slaniny. Myslím si, že jí nakonec zkonzumovala stejně nejvíc ze všech.

Potom, co jsem uklidila nádobí od snídaně do sběru místo recyklizace, protože Janet v tomhle byla tak trochu staromódní, připravila Janet další konvici kávy a zapnula zprávy. Zase jsme si sedli a probírali je. Kuchyně se na to hodila lépe než velký pokoj, kde jsme večeřeli, takže za chvilku ve skutečnosti fungovala jako obývák. Janet měla v domě to, čemu se říká selská kuchyně, ačkoliv takhle dobře se žádný sedlák asi nikdy neměl.

Byl tam velký krb, kulatý rodinný stůl s takzvanými kapitánskými židlemi, pohodlné lenošky a prostorná podlaha. S pohybem nebyly žádné potíže, protože vařit se dalo na opačném konci, než byly pokrývky, na kterých jsme seděli. Dovolili jsme koťatům, aby se vrátila zpět do pokrývek, takže přestala protestovat a začala mrskat ocásky. Jedno jsem zvedla, takové bílé chmýří s velkými černými skvrnami, co hlasitě předlo. Lásky Kočičí mámy se zřejmě neomezují jen na rodokmen. Ani jedno kotě nebylo totiž podobné jinému.

Většinu zpráv omílali pořád dokola, ale v Impériu se přece jen něco stalo.

Pochytali demokraty, odsoudili je těmi zabedněnými mimořádnými soudy, kterým se říkalo soudy představených, a na místě popravili laserem, některé zastřelili nebo pověsili. Použila jsem těsnou kontrolu myšlení, abych to mohla sledovat. Odsuzovali lidi starší čtrnácti let. Viděli jsme rodinu, kde oba rodiče, sami odsouzeni, zdůrazňovali, že jejich synovi je jen dvanáct.

Předseda soudního tribunálu, zástupce imperiální policie, ukončil debatu tím, že vytáhl od boku pistoli, chlapce zastřelil, nařídil své jednotce, aby vyřídila jeho rodiče a starší sestru.

Ian rozkmital obraz, přehodil na mluvený komentář a ztišil zvuk. „Už jsem viděl všechno, co jsem chtěl vidět,“ zavrčel. „Myslím, že ať už má moc kdokoli, potom co je starý předseda mrtev, zlikviduje každého, kdo bude na jeho seznamu podezřelých.“

Kousal se do rtů a vypadal zdrceně. „Marjo, pořád trváš na své hloupé představě, že pojedeš hned domů?“

„Iane, nejsem demokrat. Nestarám se o politiku.“

„Ty si myslíš, že to děcko se staralo o politiku? Tihle gauneři by tě mohli zabít jen tak ze cviku. Nic takového, prostě nemůžeš. Hranice jsou uzavřeny.“

Neřekla jsem mu, že se cítím tak jistá, že bych mohla ilegálně přejít jakoukoliv hranici na Zemi. „Myslela jsem si, že je uzavřeli jenom proto, aby zabránili lidem dostat se na sever. Cožpak nenechají poddané Impéria jet domů?“

Zavzdychal. „Marjo, cožpak nejsi aspoň o trochu chytřejší než to kotě, co máš na klíně? Cožpak nevíš, že to hezké holčičky může bolet, když si mermomocí chtějí hrát se zlými uličníky? Kdybys byla doma, tak ti určitě otec nařídí zůstat doma. Ale ty jsi teď doma tady u nás a z toho pro Georga a mě vyplývá povinnost zajistit tvou bezpečnost. Je to tak, Georgi?“

„Mai oui mon vieux! Certainement!“

„A já tě budu chránit před Georgem. Iane, přesvědč to dítě, že ji u nás rádi uvidíme tak dlouho, jak bude chtít. Myslím, že patří mezi důrazné ženy, které se zkoušejí za každou cenu vyhnout nějakému dozoru.“

Janet prohlásila: „Marjo, Betty mně nakázala, abych se o tebe dobře postarala, protože si myslí, že jsi moc velkodušná. Můžeš přispět Červenému kříži Britské Kanady. Nebo útulku pro toulavé kočky. Ale už se nějak stalo, že my všichni tři vyděláváme hromady peněz a nemáme děti. Můžeme tě zabezpečit tak snadno, jako ještě jedno kotě. Teď… zůstaneš? Nebo ti budu muset napráskat.“

„Nechci žádný výprask.“

„To je špatný. Už se na to docela těším. Je rozhodnuto, vážení a ctění pánové, zůstane. Marjo, my jsme tě podvedli. Georges bude požadovat, abys mu pózovala v neobvyklých hodinách — a on je brutální — a dostaneš jen komerční honorář místo odměny podle ceníku profesní komory, kterou musí obvykle vyplatit. Potom vykazuje zisk.“

„Né,“ řekl Georges, „nebudu zisk vykazovat, ale utržím ho. Protože ji budu pro úřady vést jako obchodní vydání, drahá Jan. Ale ne podle profesního ceníku. Je mnohem cennější. O polovinu víc.“

„Přinejmenším. Podle mě dvakrát tolik. Buď štědrý, protože je stejně k nezaplacení. Nepřál by sis ji mít u sebe na univerzitě? Myslím ve tvé laboratoři.“

„Bezva nápad! Někde v podvědomí jsem ho měl zasunutý… Děkuju ti, miláčku, že jsi ho vytáhla na světlo.“ Georges se obrátil na mě. „Marjorie, prodáš mně vajíčko?“ Polekala jsem se. Pokoušela jsem se tvářit jako bych mu nerozuměla. „Nemám žádné vajíčko.“

„Ale máš. Několik desítek, která sama pro sebe nebudeš nikdy potřebovat. Lidské vajíčko je vajíčko jako každé jiné, aspoň si to myslím. Laboratoř platí daleko víc za vajíčka než za sperma. To jsou jednoduché počty. Šokuje tě to?“

„Ne. Spíš překvapuje. Myslela jsem, že jsi umělec:“

Janet se vmísila do naší debaty. „Milá Marjo, říkala jsem ti, že Georges dělá do několika druhů umění. To taky dělá. Jedním z nich je to, že je profesor teratologie na Manitobské univerzitě… A je také hlavní technik přičleněných výrobních laboratoří a dětského domova. A můžeš mi věřit, je to fakt špičkové umění. Ale umí to dobře i s paletou a plátnem. A s obrazovkou počítače.“

„To je pravda,“ souhlasil Ian. „Georges je umělec ve všem, na co sáhne. Ale teď s tím vy dva Marju neotravujte. Aspoň dokud je naším hostem. Některým lidem se dělá hrozně špatně při pomyšlení na genové manipulace, zvláště svých vlastních genů.“

„Marjo, tobě se udělalo špatně? Promiň mi to.“

„Ne, Jan. Nejsem z těch, kterým se dělá nevolno, když moc přemýšlejí o živých artefaktech nebo umělých lidech nebo o něčem podobném. No, mí nejlepší přátelé jsou umělí lidé.“

„Drahoušku, drahoušku,“ řekl Georges jemně, „nepřeháněj.“

„Proč to říkáš?“ Snažila jsem se, aby můj hlas nezněl ostře.

„Já to mohu klidně prohlásit, protože v téhle branži dělám a jsem pyšný, že to mohu říci: spousta mých přátel jsou umělí lidé. Ale…“

Přerušila jsem ho. „Myslela jsem si, že umělí lidé nikdy neznají svého projektanta.“

„To je pravda a já jsem tento zákon nikdy neporušil. Ale mám hodně příležitostí poznat jak živé artefakty, tak umělé lidi, to není totéž, a získat si jejich přátelství. Ale… Odpusť mi to, milá slečno Marjorie, pokud nejsi z mé profese. Jsi?“

„Ne, nejsem.“

„Jenom genetický inženýr nebo někdo z příbuzného průmyslového odvětví může prohlásit, že má spoustu přátel mezi umělými lidmi. Protože, má milá, na rozdíl od vžitých představ laik jednoduše nedokáže rozeznat umělé lidi, a díky zvráceným názorům nejrůznějších hlupáků se umělí lidé téměř nikdy dobrovolně nepřiznají ke svému původu. Svádí mě to k tomu, abych řekl, že vůbec nikdy. Takže přestože rád slyším, že se na ně nedíváš jako na umělé zrůdy, musím brát tvé prohlášení jako nadsázku, která má ukázat, že nemáš žádné předsudky.“

„Tak jo. Nechme to tak. Nesnáším tvrzení, že umělí lid musí být druhořadí občané. Myslím si, že to není férové.“

„To není. Ale někteří lidé se cítí být tím dotčeni. Zeptej se Iana. Vezme útokem Vancouver jen proto, aby zabránil umělým lidem stát se piloty. On…“

„Přestaň. Jsem v dvojím ohni. Dal jsem se na tohle, protože mí kolegové z profese se tak rozhodli. Ale Georgi, nejsem blázen. Život s tebou mě naučil dělat kompromisy. Ve skutečnosti už dlouho nejsme piloti. Těmi jsou počítače: Jestliže počítač vysadí, budu se snažit jako o život, abych ten krám posadil na zem, jenže nutná rychlost záchranných opatření už dávno překročila lidské možnosti.Ale budu se o to aspoň pokoušet. A každý z mých kolegů taky, Georgi. Jestliže ale dokážeš navrhnout umělého člověka, který umí myslet a reagovat dostatečně rychle, aby zvládl havárii při přistání, půjdu do penze. To je tak asi všechno, co bychom s tím mohl udělat. Jestliže si společnost pořídí roboty, kteří nás nahradí, uznáme to. Ovšem jestli je dokážeš navrhnout.“

„Samozřejmě, že bych je dokázal navrhnout. Když už bych to udělal, dokázal bych je klonovat. Vy piloti byste potom všichni mohli jít chytat ryby. Ale to by nebyli umělí lidé, ale živé artefakty. Kdybychom zkusili připravit organismus, který by byl skutečně schopný vyvarovat se jakéhokoli selhání, nemohl bych se smířit s tím, aby vypadal jako člověk.“

„Nedělej to!“

Oba muži vypadali překvapeně. Janet byla ve střehu a já jsem si přála, abych bývala byla zticha.

„Proč ne?“ zeptal se Georges.

„Teda…, protože bych na takovou loď nemohla nastoupit. Cítím se mnohem bezpečnější, když ji řídí Ian.“

Ian řekl: „Díky, Marjo. Ale sama jsi slyšela, co Georges říkal. Vykládal o uměle vytvořených pilotech, kteří by to mohli umět lépe než já. Je to klidně možné. Ksakru, asi to tak dopadne! Stejně jako když koboldi nahradily horníky. Nelíbí se mi to, ale vím, že to tak jednou bude.“

„Dobře, Georgi, už jsi někdy pracoval s inteligentními počítači?“

„Samozřejmě, Marjorie. Umělá inteligence je obor blízký tomu, co dělám.“

„Tak potom víš že vědci, zabývající se umělou inteligencí, už několikrát prohlásili, že pracují na převratném objevu. Na počítači, který by měl vlastní vědomí. A vždycky to nějak nakonec nevyšlo.“

„Ano, nějak se to nepovedlo.“

„Ne. Bylo to prostě nevyhnutelné. Nikdy se to nemůže povést. Počítač se stane počítačem s vlastním vědomím — to určitě! Udělej ho tak komplikovaného, jako je člověk, a musí mít vlastní vědomí. Pak zjistí, že není člověk. A uvědomí si, že jím nikdy být nemůže. Může jen sedět a plnit příkazy lidí. Pak se zblázní.“

Pokrčila jsem rameny. „Je to nemožné dilema. Nemůže být člověkem, prostě nemůže být nikdy člověkem. Ian by nemohl být schopný zachránit cestující, ale bude se o to aspoň pokoušet. Ale živý artefakt, který není člověkem a k lidem nechová žádnou loajalitu, by tu raketu taky mohl poslat do pekla. Protože by byl už unavený z toho věčného vědomí, že není člověk. Ne, Georgi, budu jezdit s Ianem. Ne s tvým artefaktem, který se nakonec naučí lidi nenávidět.“

„Miláčku, to není můj artefakt,“ řekl Georges jemně. „Nevšimla sis, jaký jsem použil slovesný způsob, když jsme začali debatovat o tom projektu.“

„No, asi ne.“

„Podmiňovací způsob. Protože nic z toho, co jste říkali, pro mě není žádná novinka. Nenavrhl jsem ten projekt a ani ho nenavrhnu. Mohu zkonstruovat takového pilota, ale neumím do něj zabudovat něco jako etický závazek, což je pro výcvik nezbytné.“

Ian vypadal velmi zamyšleně. „V tom případě bych mohl trvat na požadavku, aby každý umělý člověk nebo živý artefakt byl přezkoušen, pokud jde o tento etický závazek.“

„Iane, jak přezkoušen? Neznám žádný způsob, jak jej dostat do plodu a Marja zdůraznila, proč se to nepovede výcvikem. Ale co by ti takový test mohl ukázat, tak či onak?“

Georges se obrátil na mě: „Když jsem byl student, četl jsem klasické příběhy o robotech, co vypadali jako lidi. Byly to kouzelné příběhy a mnohé z nich vytyčily stěžejní zásady toho, co nazýváme zákony robotiky. Klíčová představa v nich je ta, že tihle roboti v sobě měli zabudován operační systém, který jim zabraňoval škodit lidem přímo nebo tím, že by je vyřadil z provozu. To byl skvělý nápad pro sci-fi… Ale jak byste to dokázali udělat v praxi? Jak vyrobit inteligentní organismus s vlastním vědomím, který by nebyl člověkem a přitom by byl k lidem loajální? Já to jednoduše nevím. Zdá se, že lidé, zabývající se umělou inteligencí, na tom nejsou o moc líp.“

Georges se cynicky usmál. „Člověk by inteligenci mohl definovat jako úroveň, kdy se organismus vědomě ptá: A co z toho budu mít já?“ Pokračoval: „Marjo, proto od tebe koupím zdravé čerstvé vajíčko, možná, abych se pokusil říci, co z toho budeš mít.“

„Neposlouchej ho,“ domáhala se Janet. „Položí tě na studené chirurgické křeslo a bez nejmenší romantiky ti bude civět do ženských orgánů. Vím to, nechala jsem se už třikrát přemluvit. A nikdy jsem za to nedostala zaplaceno.“

„Jak ti můžu zaplatit, když je to ve společném vlastnictví? Marjorie, zlatíčko, to křeslo není studené, ale polstrované a můžeš si číst nebo sledovat terminál počítače, nebo si povídat, zkrátka dělat cokoliv. Vlastní zákrok se oproti minulosti neuvěřitelně zdokonalil. Tehdy se museli dostat přes břišní stěnu a často zničili celý vaječník. Kdybys…“

„Zavři klapačku!“ řekl Ian, „vysílají nové zprávy.“ Zesílil zvuk.

„…Rada pro přežití. Události posledních dvanácti hodin jsou varováním pro bohaté a mocné, že jejich dny už jsou sečteny a že spravedlnost musí zvítězit. Zabíjení a další názorné lekce budou pokračovat, dokud naše oprávněné požadavky nebudou vyslyšeny. Zůstaňte naladěni na náš místní nouzový kanál.“