Friday

V

Za devět týdnů jsem odjela na Nový Zéland.

Šéfovi jsem řekla: „Kdejaký nafoukaný rváč nebo pasák vždycky ví, o čem je řeč.“ Když mě doktor Krasny pustil, nebyla jsem nejzdravější. Byla jsem jednoduše jenom uzdravená pacientka, která už nepotřebuje péči na lůžku.

Za devět týdnů jsem mohla snadno udělat terno, aniž bych se moc zapotila. Když jsem vstupovala na palubu semibalistické rakety Abel Tasman ve svobodném přístavu Winnipeg, padl mi do oka její kapitán. Vypadal dobře a já jsem se začala při chůzi k svému sedadlu loudavě kolébat a vrtět zadečkem, což nikdy při svém poslání kurýra nedělám. Jako kurýr se naopak vždycky snažím zmizet v davu. Ale teď jsem necestovala služebně, takže si člověk klidně může vymýšlet nejrůznější dobrodružství. Dosud si pamatuju, že kapitán přišel zpátky k mému sedadlu, kde jsem byla stále ještě připoutaná. Nebo to možná bylo tím, že jsem na sobě měla hodně přiléhavou kombinézu značky Superskin, hit téhle sezóny. Tehdy jsem ji měla na sobě vůbec poprvé, protože jsem si koupila pár věcí v bezcelním svobodném přístavu a přímo v obchodě se hned převlékla. Jsem si jista, že je to jen otázka času, než sekty, tvrdící, že sex je hřích, prohlásí oblečení značky Superskin za hřích přímo smrtelný a uvrhnou je do klatby.

„Slečna Baldwinová, že? Čeká na vás někdo v Aucklandu? Válka a všechno kolem ní, to není příliš vhodné pro ženu, která nemá doprovod. Zvlášť v mezinárodním přístavu.“

Neřekla jsem: „Koukni se, hošánku, posledně jsem jednoho takového chlapa zabila.“ Kapitán měl dobrých 195 centimetrů a vážil metrák nebo více a nic z toho nebyl tuk. Bylo mu maličko přes třicet a byl to typ blonďáka, kterého očekáváte spíše ve skandinávských SAS, než v australsko-novozélandských ANZAC. Jestliže mi nabízel ochranu, byla jsem rozhodnuta se na chvilku zdržet. Odpověděla jsem: „Nikdo mě nečeká, ale přestupuju na trajekt na Jižní ostrov. Jak tihle frajeři pracují? A znamenají tyhle prýmky, že jste kapitán?“

„Rád vám je ukážu. Ano, jsem kapitán. Kapitán Ian Tormey.“ Začal mne připoutávat. Nebránila jsem se.

„Kapitán! Jémine! Ještě nikdy jsem nepotkala kapitána.“ Takové nevinné lži se dělaly při onom kouzelném rituálu namlouvání v době, kdy se ještě tancovalo na mlatě. Řekl mi: „Jsem na lovu a vy vypadáte dobře. Zajímá vás to?“

A já mu odpověděla: „Vypadáte docela přijatelně, ale je mi líto, dneska nemám čas.“

V tom okamžiku mohl bezbolestně sklapnout kufry anebo se pokoušet vymámit možnost nějakého dalšího setkání v budoucnosti. Vybral si to druhé. Připoutal mě sice těsně, ale zas ne tak moc, ale přesto jsem byla bez šancí se dostat ven. Docela profesionál.

„Čas na takové setkání si najdu třeba hned dneska. Když nebudete po přistání zrovna dvakrát spěchat, milerád vás dovezu k těm vašim kiwiům. Bude to rychlejší, než abych vás hledal někde v tlačenici.“

Čas na setkání je 27 minut, kapitáne. Vlastně zůstalo mi jedenadvacet minut, abych se z toho vyvlékla. Ale zůstaňte sladký a dohodneme se.

„Tedy díky, kapitáne. Jen jestli vám to nebude dělat velké potíže.“

„Berte to jako službu naší firmy ANZAC, slečno Baldwinová. Ale já to dělám rád.“

Strašně ráda jezdím semibalistikou. Miluju prudký start, při němž máte pocit, že vám něco uvnitř praskne a vy vyprsknete tělní tekutinu po celé kabině. Ty minuty bez dechu při volném pádu, kdy cítíte, že z vás vylézají všechna střeva, a pak znovu návrat k zemské přitažlivosti. A dlouhý, dlouhý klouzavý let. To ve vesmíru sotva kdy zažijete. Kde si užijete víc legrace během čtyřiceti minut a máte přitom na sobě šaty?

Pak se naskytne zajímavá otázka. Je rozjezdová dráha volná? Semibalistika totiž nemá žádnou možnost opravy. Prostě ji mít nemůže. Ve všech reklamních brožurách se říká, že semibalistická loď nikdy nevyletí, dokud neobdrží povolení od místa, kde přistává. Jistě, jistě. A to už rovnou věřím na to, že čápi nosí děti. A co ten pitomec v soukromém energomobilu, který si vybral na přistávací dráze špatný pruh a klidně si tam zaparkoval? A co v Singapuru, když jsem seděla v baru v úplně posledním patře a sledovala přistávání tří semibalistických raket? Celých devět minut. Ne, přiznám se, nikoli na stejném pruhu, ale v křižujících se pruzích. Řeknu vám, je to hotová ruská ruleta.

Ale já přesto pojedu. Mám to ráda a profese to po mně často vyžaduje. Ale nedýchám přitom od začátku přistávacího manévru až do okamžiku, kdy se loď úplně zastaví.

Tenhle výlet byl jako obvykle docela zábavný a semibalistický let není nikdy tak dlouhý, aby vás mohl unavit. Jakmile jsme zcela bezpečně přistáli, loudala jsem se z přístavu ven, a když jsem se dostala k východu, můj zdvořilý nápadník právě vycházel. První pilot mi vzal tašku a kapitán Tormey ji přes mé nepříliš vážně míněné protesty od něho převzal.

Zavedl mě k bráně pro cestující, dohlédl na mou rezervaci jízdenek a vybral mi sedadlo. Ignoroval nápis „Jen pro cestující‘ a sedl si vedle mne. „To je moc špatné, že tak rychle odjíždíte. Fakt moc špatné. Podle předpisů musí trvat obrátka lodi tři dny… A náhodou jsem na konci cesty, kdy mám volno. Má sestra a její muž tady bydleli. Ale teď se přestěhovali do Sydney a už tady nemám nikoho, koho bych mohl navštívit.“

Tomu tak věřím, že jste trávil všechen volný čas se sestrou a se švagrem. „No, to je teda hloupé. Umím si představit, jak se asi cítíte. Má rodina je v Christchurchu a je mi vždycky dost smutno, když s nimi nejsem. Jsme taková velká hlučná přátelská rodina. Provdala jsem se do S-skupiny.“ Vždycky to radši hned řeknu.

„Teda, to je legrace. Kolik máte manželů?“

„Kapitáne, to je vždycky první věc, která muže zajímá. Špatně si vysvětlujete to S. Určitě si taky myslíte, že je to od slova sex.“

„A není?“

„Proboha ne! Je to od slova solidarita a spojenectví. A sociální přizpůsobivost a smysluplnost a souznění. A spousty jiných slov. Všechna jsou to hřejivá, sladká a příjemná slova. Jistě, může to být taky od slova sex. Ale sex je všude snadno po ruce. Není nutné vytvářet kvůli tomu takové společenství jako je S-skupina.“

S je od slova syntetická rodina, protože to bylo navrženo legislativou prvního teritoriálního národa, kalifornské konfederace, která to povolila. Ale vsadím deset ku jedné, že tohle kapitán věděl. Byli jsme jednoduše takovou malou odchylkou od průměru.

„Nějak mi ušlo, že sex je všude snadno po ruce.“ Nechala jsem tuhle jeho repliku bez odpovědi. Kapitáne, s vaší výškou a širokými rameny a růžovým hladce oholeným obličejem a tím, že máte skoro pořád volný čas na lov… ve Winnipegu i Aucklandu. Propánakrále, taková dvě místa, tam je přece úspěch jistý… Ano, pane! Zkuste to znova.

„…ale souhlasím s vámi, že to není dostatečný důvod pro uzavření manželství. Nejsem vůbec vhodný typ pro manželství, protože letím tam, kam letí divoké husy. Ale S-skupina, to asi bude dost dobrý důvod na to, aby se člověk vždycky rád vracel.“

„To je.“

„Jak je velká?“

„Pořád vás zajímají mí manželé? Mám tři, pane, a tři sestry ze skupiny, jsou teď na vdávání… A myslím si, že všechny tři, zvláště Lispeth, naše nejmladší a nejhezčí, by se vám líbily. Liz je rusovlasé skotské děvče, prostě kus. Samozřejmě máme i děti. Každý večer je zkoušíme počítat, ale jsou strašně pohyblivé. A koťata a kachny a štěňátka a velká neudržovaná zahrada s růžemi, co kvetou téměř po celý rok. Prostě je to šťastné místo a vy se vždycky staráte, abyste odsud nevynesl klid.“

„To zní velkolepě. Nepotřebuje vaše S-skupina dalšího manžela navíc, který nemůže být moc doma, ale který by mohl platit náklady na životní pojištění? Kolik by to asi stálo?“

„Promluvím o tom s Annou. Ale zatím s tím nijak moc vážně nepočítejte.“

Ať už jsme to mysleli vážně, nebo spíš jen tak symbolicky, tlachali jsme dál. Potom jsme se dohodli, že to necháme osudu, a dala jsem mu kvůli možné schůzce naše číslo do Christchurchu jako revanš na pozvání, abych příležitostně použila jeho byt v Aucklandu. Když se sestra odstěhovala, tak ho prý pronajal… Ale potřebuje ho obvykle tak šest dnů v měsíci.

„Takže když se ocitnete ve městě a budete hledat místo, kde byste se mohla v klidu osprchovat a dát si šlofíka nebo přenocovat, klidně zavolejte.“

„No, myslím si; že zatím ho může klidně použít ještě někdo z tvých přátel, Iane.“ Už předtím mě požádal, abych mu přestala říkat kapitáne. „Anebo ty sám.“

„To není moc pravděpodobné. Pokud ano, tak to počítač bude vědět a řekne vám to. Jestliže budu ve městě, anebo někde blízko, tak vám to taky řekne. A já vás určitě nebudu chtít propásnout.“

Přímá přihrávka, ale v té nejzdvořilejší podobě. Takže jsem mu odpověděla tím, že jsem mu dala naše telefonní číslo do Christchurchu a pozvala ho, ať příjde zkusit mě vysvléci z kalhot… Pokud bude mít kuráž ukázat se tváří v tvář mým manželům, ostatním manželkám a smečce uvřískaných děcek. Myslela jsem si, že to asi neudělá. Vysocí, hezcí svobodní mládenci v atraktivním, dobře placeném zaměstnání nemusí zacházet až tak daleko.

Najednou tlampač, ohlašující odjezdy a příjezdy, přerušil pravidelné hlášení. „S hlubokým zármutkem musíme oznámit úplné zničení Acapulca. Tato zpráva se k vám dostala laskavostí firmy Interworld Transport, makléřství a dopravní kanceláře Rychlost — Bezpečnost — Služby.“

Zalapala jsem po dechu. Kapitán Ian řekl: „To jsou ale pitomci.“

„Proč pitomci?“

„Celé to Mexické revoluční království. Kdy už konečně teritoriální státy pochopí, že nemohou porazit sdružené státy? Proto jsou to pitomci. A to jsou!“

„To je jasné. Každý teritoriální stát, dokonce i L-5 nebo Asteroid, je bezbranný jako pelichající kachna. Ale bojovat s multinacionalisty je jako pokoušet se krájet mlhu. A kde máte terč? Chcete bojovat s IBM? Kde je IBM? Jeho registrovaná domácí adresa je poštovní přihrádka ve Svobodném státě Delaware. To přece není žádný terč. Úřady a lidé a výrobní podniky IBM jsou rozptýleny ve více než 400 teritoriálních státech po celém zemském povrchu. A ve vesmíru je jich ještě víc. Prostě nemůžete zaútočit na žádnou část IBM bez toho, aniž byste víceméně neublížil někomu jinému. Ale může IBM porazit řekněme Velké Rusko?“

„Záleželo by na tom, zda IBM z toho má či nemá zisk. Ale Prusové to nedokázali. Pokud vím, IBM nemá vlastní gerilové jednotky. Dokonce nemá ani žádné agenty — záškodníky. Asi by si mělo koupit aspoň nějaké bomby a rakety. Ale oni si nakoupili všechno možné a tráví sladký život v domnění, že Rusko jim nikam neuteče. Že tady bude pořád jako velký snadný terč i za týden nebo za rok. Ale Interworld právě ukázal, jak to taky s nimi může dopadnout. Ta válka je u konce. Mexiko totiž vsadilo na to, že Interworld nebude riskovat veřejné zatracení a ztrátu přízně lidí zničením nějakého mexického města. Ale tihle staromódní politici zapomínají, že sdružené státy něco jako veřejné mínění vůbec nezajímá. Válka je u konce.“

„Tak to tedy je. Acapulco je, vlastně bylo, krásné místo.“

„Ano, a mohlo pořád ještě být, kdyby Montezumův revoluční výbor neměl kořeny zpátky snad někde ve 20. století. Teď tam dojde ke kompromisu, aby se zachránila aspoň nějaká prestiž. Interworld se omluví a zaplatí odškodnění a pak montezumovci bez fanfár postoupí území a celé teritoriální pásmo pro nový kosmodrom nějaké nové společnosti s mexickým jménem a sídlem v hlavním městě… A veřejnost se už nikdy nedozví, že novou společnost vlastní ze 60 procent Interworld a ze 40 procent mnozí politici, kteří byli u moci už trochu moc dlouho a kteří nechali Acapulco zničit.“

Kapitán Tormey vypadal zatrpkle a já náhle uviděla, že je ve skutečnosti starší, než jsem mu napoprvé hádala.

Řekla jsem: „Iane, není nakonec ANZAC dceřinnou společností Interworldu?“

„Možná proto se vám zdám tak cynický.“

Zdvihnul se. „Váš trajekt už dorazil. Ukažte, vezmu vám zavazadla.“