Friday

XXVI

Možná, že bych si Goldie vzala. Hned jak se Anna a Burt formálně vzali, vrátili jsme se všichni do hotelu. Burt sebe i Annu přestěhoval do pokoje pro novomanžele. Nebyla tam žádná zrcadla na stolku, výzdoba interiéru byla bílá a růžová, to ostatní stejné, ale o hodně dražší. Goldie a já jsme vypadly z hotelu a pronajaly si malé stavení, spíš takovou krabici od sucharů.

Leželo blízko místa, kde se Charleston svažuje do Fremontu. Byla to usedlost pro úplně nenáročné lidi, ale mně připadala jako pohádková perníková chaloupka s růžemi nad dveřmi. Neměla žádné růže a byla ohyzdná a jediná moderní věc, co jste v ní mohli najít, byl terminál, a ještě na splátky. Ale poprvé v životě jsem měla vlastní domov a byla jsem paní domu. Domov v Christchurchu jsem nikdy nepovažovala za svůj skutečný domov. Nikdy jsem nemohla být jeho majitelkou a různým způsobem mi bylo neustále připomínáno, že jsem spíš jenom takový host než stálý obyvatel.

Víte vy vůbec, jaký je to krásný pocit kupovat si hrnce a kastroly, když máte svou zcela vlastní kuchyň? Hned toho dne, co mi Goldie zavolala, jsem byla paní domu a dělala od jedenácti do sedmi ráno. Druhý den jsem uvařila svou první snídani a Goldie ještě spala… A připálila brambory na škvarky a trošku si u toho poplakala, což je, jak jistě chápete, výsada všech nevěst. Jestliže ano, pak už asi jsem doopravdy nevěstou. Už si na to pomalu zvykám… A ne jako nevěsta v Christchurchu.

Snažila jsem se být řádnou paní domu. Dokonce jsem si koupila semena hrachoru a pěstovala je v představě, že nahradí popínavé růže nad dveřmi. Přišla jsem na to, že zahradničení chce mnohem víc než jen zapíchat semena do země. Tahle semena nevyklíčila. Takže jsem to konzultovala v lasvegaské knihovně a zakoupila si knihu, opravdovou knihu s volnými listy a obrázky, kde bylo o zahradničení skoro všecko. Pečlivě jsem ji studovala a ukládala si ji do paměti.

Jenom jednu věc jsem neudělala. Ačkoliv mě to strašně moc svádělo, nepořídila jsem si žádné kotě. Goldie mohla vyplout každý den. Upozornila mě, že kdybych byla někde mimo, musela by odejít bez rozloučení, stejně jako jsem já upozorňovala Georga. A tak jsem si žádné kotě nepořídila.

Kdybych si obstarala kotě, musela bych se o ně co nejlépe postarat. Ale kurýr nemůže vozit s sebou někde v cestovním kufru kotě. Při téhle profesi prostě nejde vychovávat nějaké mládě. Jednoho dne mohu odjet. A tak jsem nikoho neadoptovala.

Až na tuto maličkost jsem si dopřávala všechny radosti plynoucí z toho, že jsem paní domu… Včetně mravenců v cukru a prasklé výlevky uprostřed noci. Už bych asi nestála o to zopakovat si znova právě tyhle dvě radosti. Jinak to byla velmi šťastná a krásná doba. Goldie si pomalu začala zvykat na mou kuchyni. Myslela jsem si, že vím, jak vařit. Teď vím, jak. A naučila jsem se míchat Martini přesně tak, jak to měla nejraději: džin Beefeater a suchý vermut Noili Prat v poměru 3,6:1, promíchat, žádné hořké kapky. Sama jsem si oblíbila Bristol Cream s ledem. Martini bylo na mě příliš drsné, ale aspoň jsem pochopila, že ošetřovatelka by po celodenní šichtě neměla čekat na drink ani minutu potom, co přijde domů.

To mě teda podržte. Být Goldie chlap, zbavím se sterility a šťastně bych vychovávala děti a pěstovala hrachor a koťata.

Hned na začátku toho období Burt a Anna odjeli do Alabamy a všichni jsme učinili pečlivá opatření, abychom neztratili na sebe spojení. Neměli v úmyslu tam žít, ale Anna cítila, že dluží své dceři návštěvu. A myslím si, že sama chtěla využít příležitosti jí ukázat nového manžela. Potom se rozhodli, že půjdou k vojsku nebo k polovojenské organizaci, která by je vzala, a podepsala by s nimi jednu společnou smlouvu. Bojovou. Ano, oba už byli unaveni z úřednické. práce. Byli ochotni do toho praštit, opustit spolupracovníky, a dát dohromady bojovou partu.

„Lepší jedna vzrušující hodina než poklidný život.“ Možná, že to tak je. Koneckonců, byl to jejich život.

Protože přišel den, kdy už jsem odjet nejen chtěla, ale také musela, byla jsem v neustálém styku se zprostředkovatelnou práce. Goldie pracovala téměř pořád a trvala na tom, že zaplatí všechny výdaje na domácnost. Dělala jsem, že to neslyším, a prosazovala, že pojedem přesně půl na půl. Protože jsem tady znala každou větvičku, věděla jsem přesně, kolik stojí bydlení v Las Vegas. Příliš mnoho, dokonce i nájem té naší bedny na suchary. Kdyby Goldie odešla, mohla bych tady žít sotva pár měsíců, pak bych byla na dně. Ale to jsem nechtěla.

Perníková chaloupka není zrovna místo, kde byste chtěli žít úplně sami.

Pokoušela jsem se i nadále sehnat Georga a Iana a Janet a taky Betty a Freddieho, ale sama jsem si pro sebe stanovila limit, že to budu zkoušet pouze dvakrát za měsíc. Poplatky za terminál nebyly totiž malé.

Trávila jsem dvakrát v týdnu půl dne ve zprostředkovatelně práce a prohlížela všechny nabídky. Už jsem nevěřila, že najdu práci kurýra, dokonce jen z poloviny tak dobrou, jako bylo místo u Šéfa. Ale pořád jsem si prohlížela informace od multinacionalistů, ti používali skutečně zkušené kurýry. A pročítala jsem i všechny ostatní pracovní příležitosti. A hledala něco, vlastně cokoli, kde bych uplatnila svůj rozhodně nevyužitý talent. Šéf mi dal na srozuměnou, že jsem určitý druh supermana. Jestliže je tomu tak, pak mohu potvrdit, že na supermany jsou kladeny malé nároky.

Rozhodla jsem se, že půjdu do nějakého kursu nebo školy a stanu se krupiérkou nebo obchodnicí. A pak jsem to zavrhla. Kvalifikovaný obchodník, reklamní agent, kormidelník nebo profesionální cyklista mohou pracovat mnoho let. A za velmi slušné peníze… Ale pro mě to byla úporná jednotvárná dřina. Brala jsem to jako způsob, jak zůstat naživu. Ale přitom nežít. Lepší je dát se na volnou nohu a vstoupit do vojska. Ale existovaly další možnosti, o nichž jsem nikdy neuvažovala. Vezměte si třeba tohle:

Mohla bych se nechat najmout Babies Unlimited nebo bych mohla pracovat na volné noze. Má podmíněná sterilita by šla na dračku. Protože zákazníci se většinou dívají skrz prsty na matku-hostitelku, která se zaplete s klienty. A sama se oplodní těsně před tím, když se rozhodne pro to, že bude matka-hostitelka. Protože účelem není získat vajíčko, není sterilita žádnou překážkou. Technici jednoduše změní biochemické zákonitosti vašeho těla tak, že je zralé pro implantaci. Ovulace je zkrátka na obtíž.

Mít děti pro jiné, to by mohla být pouze dočasná výpomoc. Ale klidně možná. Dobře za to platí.

Pro někoho, kdo chce mít tříměsíční prázdniny a má rád ruskou ruletu, to nebyla špatná nabídka. Pro mě není těhotenství žádným nebezpečím a jsem nadržená na víc než na stupeň sedm, a to o dost! Ale ve svobodném státě není plat děvky, včetně prémií, natolik vysoký, aby mi zajistil, že při trvalejší práci nepropásnu nějakou jinou šanci… A ten klient bez tváře bývá většinou nějaký neúspěšný ztroskotanec a vrták, anebo neuvažuje, že by si pro svou prázdninovou postel najal nějakou cizinku.

Tak tohle je přesně ten druh zaměstnání, co hledám. Jediná překážka byla v tom, že nemám ani tu nejmenší kvalifikaci. První kostel plazmitiánů vedle Mallu („Na Počátku byla Plazma ve tvaru a v prázdnotě“) nabízel celou řadu služeb. Do oka mně padla malá vývěska s pohyblivými písmeny „Příští panna bude obětována 22. října ve 02.51.“ Vypadalo to jako stálé místo, ale zase ne pro někoho bez kvalifikace jako jsem já. Zaujalo mě to. Mezitím vyšel ven nějaký muž a změnil nápis a já se dozvěděla, že jsem obětování včerejší noci už propásla a že další bude až za dva týdny. Což mě vůbec nezděsilo. Jako obvykle přišla ke slovu moje zvědavost: „Opravdu obětujete vždycky pannu?“

Odpověděl: „Já ne. Já jsem jen ministrant. No, ve skutečnosti to nemusí být panna. Ale musí vypadat jako panna.“

Prohlédl si mě od hlavy k patě. „Myslím, že docela ujdete. Nechcete jít dovnitř a promluvit si s knězem?“

„No, vlastně ne. Doopravdy ji obětujete?“

Znova se na mě podíval. „Jste tady cizinka, že?“

Dala jsem mu za pravdu. „No, tak proto,“ pokračoval, „kdybyste si dala inzerát, že kupujete šňupavý tabák, tak byste se mohla uběhat a nikdo vám neporadí, kde ho sehnat, ačkoliv by všichni právě šňupali. To už je takové město.“

Asi ano. Ale pravděpodobnější je, že se chovám jako křupan z Balíkova, co přišel právě do města. Nebo obojí.

Hodně inzerátů nabízelo práci mimo planetu anebo takou, co se týkala mimozemských záležitostí. Nepočítala jsem s tím, že bych se nechala najmout na práci mimo Zemi, protože jsem plánovala opustit naši planetu teprve v okamžiku, až budu tak marnotratně při penězích, že si budu moci vybrat kteroukoliv osadu od Proximy přes většinu planet v našem dosahu až po Říši. Prostě tak daleko, kam se dostali lidé a jejich nákladní lodě. S výjimkou Říše, kterou První Občan uzavřel pro přistěhovalce bez ohledu na to, kolik by za to byli ochotni zaplatit. Teď tam brali jen některé umělce a vědce na základě osobního jednání. I kdybych byla bohatá tak, jak to bylo nutné, nechtěla bych jet zrovna tam. Je to příliš z ruky. Ale obyvatelé Proximy jsou naši nejbližší sousedé. Na Jižním ostrově máte jejich slunce přímo nad hlavou jako velkou, jasnou hvězdu. To potěší.

Ale pročetla jsem si všechny inzeráty:

Transuranic Golden Division z Goldenu u Mývala hledá zkušené důlní inženýry jako dozorce koboldů na pět let, osobní prémie, výstroj zdarma. Inzerát se nezmiňoval o tom, že na Goldenu člověk bez přípravy jen málokdy vydrží pět let.

Hyper Space Lines najímají pro cestu do Říše, přes Proximu, Hlídku, Fiddlerovu Zelenou, Les, Botanický záliv, Ledňáčka a Prostřední. Čtyři měsíce na okružních stanicích ze Stacionární, měsíc placené dovolené na Zemi nebo Měsíci, a další kolečko. Přeskočila jsem požadavky a platy druhého navigátora a týlového a proviantního důstojníka a spojaře a vojenského lékaře, ale koukla jsem se na další hodnosti a profese. Potřebovali číšníka, stevarda, tesaře na údržbu, elektrikáře, instalatéra, elektrotechnika, elektrotechnika na počítače, kuchaře, pekaře, parťáka nakládačů, šéfkuchaře, skladníka, kuchaře na speciality, barmana, krupiéra nebo zprostředkovatele, ředitele pro společenské záležitosti, holografa nebo fotografa, zpěváka, učitele tance, instruktora společenské zábavy, sekretáře nebo tajemníka, sluhu, učitele umění, zdravotní sestru, dětskou sestru, náměstka ředitele, hostesky, učitele plavání, učitele karetních her, strážného důstojníka (vojáka), strážného důstojníka (nevojáka), dirigenta anebo šéfa hudební skupiny, divadelního režiséra, hudebníka (uvedeno 26 nástrojů, ale požadavek bylo umět hrát alespoň na dva z nich), kosmetičku, holiče a kadeřníka, maséra, prodavače, prodavače v maloobchodě, ekonoma cen, dozorce vězňů… — a to je jen ukázka. Samozřejmě, že když svou profesi děláte na Zemi, můžete ji dělat i ve vesmíru. Ovšem jak jsem se mohla přesvědčit, týkaly se některé posty jedině práce na kosmické lodi. Ale i tak, co to znamená tady na Zemi nebo mimo ni „vrchní koženář 2/C“?

Nehledě na skutečnost, že Hyper Space Lines zaměstnává lidi „bez protekce a dá šanci každému“, profese děvka na seznamu chyběla. Sama z vlastní zkušenosti vím, co to znamená „dát šance všem“. Když se chcete dát najmout na jakoukoli neodbornou práci, pomůže vám víc než podstatně, když jste mladí, hezcí, zdraví, bisexuálové, nadržení, lační po penězích a ochotní přijmout každou jen trochu rozumnou nabídku.

Sám kapitán měl dvě levé nohy a byl účetní na starém Newtonu, kde to dotáhl až na stevarda. Když létal, došel k přesvědčení, že cestující první třídy musí dostat všechno, co chtějí… A že za to dobře zaplatí. A že od toho je právě tady kapitán. Říká se, že dával přednost manželským párům nebo i svobodným, pokud mohli pracovat jako tým v posteli i mimo ni. Slyšela jsem příběh o partě gigolů a šlapek, kteří nadělali na čtyřech cestách hromadu peněz. Dopoledne pracovali jako učitelé tance, odpoledne jako učitelé plavání, před a po večeři jako společníci pro tance a hostesky, potom připravili večerní komediálně laděné představení se zpěvy, pak se věnovali hostům jednotlivě nebo týmově při skupinovém sexu. Čtyři cesty a museli jít do penze. Protože už nebyli přitažliví a vitální, museli je propustit. Jinak by nevydrželi tohle nemožné tempo.

Nemyslím si, že by peníze byly pro mě až takovým pokušením. Mohu být vzhůru každou noc, když je to nutné, ale druhý den chci pořádně spát.

Přišlo mi divné, že Hyper Space Lines měla jen čtyři linky pro cestující a neustále si najímala tolik různých profesí. Agentka, shánějící nové zaměstnance, mi řekla: „Vy to doopravdy nevíte?“

Řekla jsem jí, že ne.

„Na každé ze tří zastávek přibíráme spousty těch, co chtějí procestovat svět jako vy. Ačkoliv mohou být v něčem zruční, je dost drahé platit třikrát tolik lidí. Ale jenom na jedné planetě vyplácíme prémie. Takže našim největším problémem je dezerce. Fiddlerova Zelená je tak nehostinné místo, ale první důstojník Diracu tam před pár lety dezertoval. Společnost pak neměla tolik problémů s tam naverbovanou posádkou… Ale představte si, že bydlíte v Rangúnu nebo Bangkoku nebo Kantonu a pracujete na nákladní lodi na Ledňáček a už toho všeho máte plný zuby už delší dobu. Co byste dělala?“

Pokrčila rameny a pokračovala: „Nevykládám vám žádné tajnosti. Každý, kdo o tom přemýšlí, pozná, že pro většinu lidí je jedinou možnou cestou, jak se dostat pryč ze Země nebo z Měsíce, právě nechat se naverbovat na kosmickou loď a pak vzít roha. Kdybych mohla, tak to taky udělám.“

„Tak proč to neuděláte?“

„Protože mám šestiletého syna.“

Měla bych si to taky sama dobře promyslet!

Některé inzeráty povzbudily mou představivost. Tohle byl jeden z nich:

Vzpomněla jsem si, že Georges říkal, že cokoli nad velikost 8 v T — stupnici vyžaduje velké prémie, nebo jiné finanční příplatky. Ale teď už jsem toho věděla o celé stupnici daleko víc. Naše Země byla také stupeň číslo osm. Většinu této planety nebylo právě jednoduché obdělat. Větší část musela být přestavěna a přebudována. Pokračovala jsem ve svých úvahách. Pokud tahle planeta nebude nasycena tunami peněz a lidí, mnoha a mnoha tunami vody, bude vhodná tak pro pouštní korovce a plazivé sukulentní rostliny.

Podivila jsem se tomu sloganu o maximálním nebezpečí. Bylo to něco, co vyžadovalo ženu, která sebou dokáže rychle švihat, když se mačkají spouště? Netoužila jsem být velitelkou čety Amazonek, protože některou z mých děvčat mohli zabít, a to by se mi vůbec nelíbilo. Ale neuvažovala jsem ani o tom, že bych se chytla nějakého vyhlášeného rváče nebo někoho podobného, protože jsem si byla jistá, že bych se k němu mohla přistěhovat, pěkně ho obrat a vypařit se, zatímco on by pátral po tom, jestli se vůbec něco stalo.

Možná, že drsná T — osmička by byla pro Friday lepší místo než uhlazená Fiddlerova Zelená. Na druhé straně maximální nebezpečí mohlo znamenat značnou sopečnou činnost nebo zvýšenou radioaktivitu. A chtěli byste zářit ve tmě? Friday, nejdříve si to zjisti. Druhou možnost opravy už mít nebudeš.

Zdržela jsem se toho dne na Mailu, protože Goldie byla opět v noci na tahu. Když se ráno vrátila domů, přinesla jsem jí snídani, uložila ji asi v deset do postele a doufala, že bude spát aspoň do šesti večer… Potom jsem lelkovala, dokud nezačali zavírat kanceláře na Mallu. Když jsem se dostala domů, v našem domě se nesvítilo, což mě docela potěšilo, protože jsem si myslela, že Goldie vyspává. Když budu mít štěstí, mohla bych spořádat její snídani, ještě než se probudí. Takže jsem byla zticha jako myška… a zjistila, že dům je prázdný. Nechci se pokoušet o nějakou vědeckou definici, ale sami dobře víte, že prázdný dům má jinou vůni, jiný zvuk a jinou chuť a jinak na vás působí než ten, kde spí nějaká osoba. Šla jsem přímo do ložnice. Prázdná postel. Prázdná koupelna… Rozsvítila jsem a hned našla to, co pro mě vytiskla tiskárna terminálu:

Nejdražší Friday, už to tak vypadá, že mě doma nezastihneš. A to je asi dobře, protože bychom to obě prořvaly a to není žádné řešení. Získala jsem dobré místo, ale ne tak, jak jsem čekala. Vyplatilo se, že jsem byla pořád ve styku s mým dřívějším šéfem. Doktor Krasny mě zavolal těsně předtím, než jsem šla spát. Je teď velící důstojník zbrusu nové polní nemocnice a ošetřovny, sloužící Sam Houston Scouts. Každý prapor je vlastně kádrová záloha pro bojový tým na atentáty, kdy více střelců střílí z různých míst současně na jeden terč, nebo pro jízdní brigádu. Nemyslím, že bych ti měla vykládat, kde se vyzbrojujeme, nebo kam pojedeme, ale (spal tenhle dopis, až si ho přečteš!) když pojedeš západně od Plání, mohla bys nás dojet v Llanos Estacados.

Kam teď právě jedeme? To je doopravdy důvěrná informace. Ale když nenapadneme Ascención, pár manželek bude brát vdovský důchod. Volala jsem Anně a Burtovi. Čekali na mě v El Pasu deset minut po šesté večer. („18.10“? Potom Goldie je už v Texasu? Drahoušek!) Protože mě dr. Krasny ubezpečil, že když se neobjeví nějaké právní kličky, mohli by dostat práci, ať už v bojové jednotce, nebo v pomocném zdravotnickém sboru. Je tady práce i pro tebe, drahoušku. V bojové jednotce, pokud bys chtěla. Nebo tě zařadím jako zdravotnického technika třetího stupně a použiju tě sama a povýším tě na vrchního seržanta ve zdravotnické administrativě bez průtahů, protože znám tvoje kvality a taky je zná plukovník Krasny. Bylo by dobré, kdybychom všichni čtyři, chci říci všech nás pět, bylo zase pohromadě.

Ale nechci se ti plést do života. Vím, že máš starost o své kanadské přátele, co zmizeli. Jestliže sama cítíš, že by ses měla po nich podívat, měj se fajn a hodně štěstí. Ale když bys chtěla jít do malé akce se slušnou prémií, přijeď rovnou do El Pasa. Adresa je: Panhandle Investmens, pobočka El Paso, úřadovna pro terénní operace (sekce životního prostředí), do rukou Johna Krasnyho, hlavního inženýra. A nesměj se tomu. Zapamatuj si to a hned to znič. Protože tahle operace je ve zprávách, můžeš kohokoli z nás zastihnout bez konspirace prostřednictvím houstonské úřadovny Zvědů. Ale právě teď jsem „vedoucí osobního oddělení“ v „Sekci životního prostředí“.

Ať tě chrání milostivý Bůh! Tvá milující Goldie.